OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries » Dvě strany téže mince - 2. kapitola - Díky mně zapomeneš

03.06.2011 (11:00) • Fluffy • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 8× • zobrazeno 3272×

2. kapitola – Díky mně zapomeneš

Vyšla jsem z koupelny a ještě si dosušovala ručníkem mokré vlasy. Elena se na mě usmála. „Je Damon vždycky takhle protivný?“ zeptala jsem se.

Pobídla mě, abych si sedla k ní na postel. „Většinu času,“ odpověděla nakonec.

„Celou cestu se tvářil, jako kdyby spolkl citron,“ stěžovala jsem si.

A pan Uražený to dělal naschvál z jednoho jediného důvodu. Nebyl středem pozornosti a na tohle on nemohl být nikdy zvyklý.

Nevím proč, a ani jak, ale provokovat Damona nezájmem mě začínalo bavit. Sledovat jeho měnící se výraz – z nasupeného na podezřele milý úsměv.

Jsem zvědavá, kdy mi to spočítá.

„Z toho si nic nedělej,“ utěšovala mě Elena. „Zvykneš si, že pokud není po jeho, je vždycky otrávený. A taky otravný. Doufej, že to nepoznáš.“

„Otravný? Damon?“ zamračila jsem se. „Jak by mohl někoho otravovat? Nemá svých problémů dost?“

„To má,“ zašklebila se, „ale on přímo zbožňuje, když se může o svoje trable podělit.“

„Strašíš mě,“ obvinila jsem ji s úsměvem.

„Kéž by,“ protočila oči ke stropu. „Jdeme večer do Grillu, nechceš jít s námi?“

„Možná na chvíli,“ souhlasila jsem, „chtěla bych si odpočinout. Zdá se mi, že je toho na mě nějak moc.“

„Jen na pár minut,“ ujišťovala mě, „chtěla bych tě seznámit se svými přáteli.“

„Proč ne, půjdu ráda,“ usmála jsem se na ni.

Ozvalo se zaťukání a dovnitř strčil hlavu Jeremy. „El, nakonec se s vámi svezu.“

„Máš rande?“ utahovala jsem si z něj.

Ušklíbl se. „Já bych to tak nenazval. A navíc tam budu mít váš dozor. Takže… ne.“

„S kým jdeš?“ zeptala se Elena.

„S Annou, zahrát si kulečník,“ pokrčil rameny. „Někdy je fakt otravná, ale je to lepší než sedět doma.“

„To je vždycky lepší,“ zabručela jsem dobromyslně. Jeremy se na mě zazubil a zmizel.

„Je rád, že jsi konečně tady. Stejně jako Jenna,“ zašeptala najednou Elena.

„Stalo se něco?“ snažila jsem se znít nevtíravě.

„Spoustu špatných věci, Kathy.“ Sama nad tím zakroutila hlavou. „Teď už by mohl být konečně klid.“

„Přála bych si ho taky,“ vyhrkla jsem. A měla si sto chutí dát pořádnou perdu do nosu. Zalep si tu prostořekou pusu! houkla jsem sama na sebe.

Elena si toho naštěstí nevšimla, byla až příliš ponořená do vlastních vzpomínek. „Za hodinu pro nás přijede Stefan, buď hotová,“ usmála se.

Zvedla jsem se. „Neboj, budu.“

***

„Kate, jsi na řadě,“ hlásila mi Bonnie.

Zakroutila jsem hlavou. „Jo, a zase někomu vypíchnu oko. Dneska už nehraju!“

„Netrefila ses Jeremymu do oka,“ namítala Caroline a bylo vidět, že má co dělat, aby se nerozesmála.

„Skoro,“ odtušil Jeremy a nepřestával si na čelo tisknout kapesník s kostkami ledu.

„Neměl ses sklánět a sledovat, jak si s tím poradím,“ odsekla jsem.

„Netušil jsem, že budeš mířit na mě.“

„Buď rád, že to Anna vzdala. Takhle by ses jí nelíbil,“ popíchla jsem ho.

Zakoulel očima. „Myslím, že budu hrát radši já, podrž mi to.“ Vrazil mi do rukou svůj kapesní mrazáček. Vytáhla jsem ještě jeden kapesník a znovu obalila obklad, aby se tající voda z kostek měla do čeho vsakovat.

Povzdechla jsem si, když Jeremy skvěle zahrál svůj šťouch. Nikdy jsem netušila, že jsem takové nemehlo na kulečník. Možná by mě ho měl někdo naučit, jestli tohle má být zábava na celý večer.

V tu chvíli jsem v zádech ucítila zase upřený pohled, který přicházel od jednoho jediného místa v celém Grillu.

Nemusela jsem se otáčet a zjišťovat, že je to zase pan Dokonalý. S jedinou změnou – měl v sobě už o pár skleniček víc, než když to udělal naposledy.

Jen co jsem měla prázdné ruce, pomalu jsem se vytratila k baru. „Nepotřebuješ se vypovídat?“ zeptala jsem se tiše a posadila se na stoličku vedle něj.

„Nesnaž se být milá, Katie,“ pronesl s úšklebkem na rtech.

„Já se nesnažím. Já jsem milá, Damone,“ opravila jsem ho.

Moje oznámení ocenil nepatrným úsměvem. „Proč tu teď sedíš se mnou a nebavíš se s ostatními?“ kývl hlavou do strany ke kulečníkovému stolu, kde teď bylo opravdu veselo.

„Nemám ráda samotáře, většinou se je snažím vtáhnout zpátky do hry,“ opětovala jsem mu úsměv a objednala si sklenici ledového čaje.

„Jsem zvyklý být sám,“ opáčil. „A rozhodně nepotřebuju, aby se o mě starala malá holka.“

„Au,“ zašklebila jsem se.

„Teď bych měl říct něco v tom smyslu, že jsem to tak nemyslel… ale myslel, promiň,“ pokrčil rameny v předstíraném nezájmu. Mě oklamat nemohl, poprvé za večer s někým promluvil – a pan Netečný se okamžitě změnil, ať se snažil jakkoliv to skrývat.

„Jestli ses mě snažil urazit, tak se to nepovedlo,“ kontrovala jsem ihned.

„Jedna nula pro tebe,“ uznale se po mně podíval. A už ze mě oči nespustil.

Chvíli jsme mlčeli. Jeho pohled mi začal být nepříjemný, ošila jsem se. Odkašlala jsem si. „Mohl bys přestat zírat?“

Ne, že by mě poslechl. „Vážně máš ještě chuť si se mnou promluvit?“ optal se místo toho.

„Nevím. Možná, že se jen snažím zjistit, jestli jsi pořád pan Otrávený, nebo došlo ke změně. Vadím ti hodně?“ vypálila jsem na něj otázku.

„Ty mně?“ zopakoval nevěřícně.

Mezi obočím se mi udělala malá vráska, jak jsem dělala, že přemýšlím. „Jo, na to jsem se právě zeptala,“ řekla jsem nakonec.

„Nevím, možná napůl,“ odpověděl klidně. A pak se ke mně tak rychle naklonil, že jsem překvapeně zalapala po dechu. „Co před námi skrýváš, Kat?“

Srdce se mi samovolně zrychlilo. On to ví, vykřikl hysterický hlásek uvnitř mě. Moje racionálnější já ho však během pár vteřin přehlušilo. Srdeční údery se taky začaly vracet k normálu. Jen tě straší. Nemůže vědět, proč jsi tady. Nemůže, opakovala jsem si jako kolovrátek.

„Před tebou, Damone?“ skepticky jsem se na něj podívala.

„Samozřejmě,“ prohlásil a upil ze své skleničky se skotskou.

„Jak jsi došel k tomu, že před tebou něco skrývám?“ zamračila jsem se na něj.

„Protože se ti nedá věřit. Jsi jako ona,“ procedil skrz rty.

Teď jsem se zamračila doopravdy. „Jako ona?“

„Jistěže,“ zamumlal.

„Kdo?“ vyrazila jsem ze sebe jedno jediné slůvko.

Věděla jsem, jaká odpověď přijde. V duchu jsem si tuhle situaci vykreslovala milionkrát – milion jiných scénářů, všechno předtím než jsem sem odjela. Někde uvnitř mě samé jsem byla zklamaná. Někde vyděšená. Tak jako tak – netušila jsem, že to přijde tak brzy. Konfrontace s Damonovou posedlostí Katherine.

„Nezáleží na jméně, Kathy,“ zašeptal. Pak jeho oči zaplály překvapivou zuřivostí. „Tak jako tak,“ říkal, jako kdyby opakoval moje myšlenky, „nenávidím ji z celého srdce. Takže by ses měla pakovat.“

„Proč ji nenávidíš?“ odvážila jsem se zeptat.

Na rtech mu pohrával potutelný úsměv. „Protože si mě nikdy nevybrala,“ zněla jeho jednoduchá odpověď. „Ale já ji dostanu zpátky.“

„Jak by ne, koneckonců jsi pan Dokonalý,“ vylítlo ze mě dřív, než jsem to stačila zarazit.

Stiskl skleničku tak silně, div nepopraskalo sklo. Sakra, prolítlo mi okamžitě hlavou. Hlavně nenaštvat upíra, že jo, Kate. To bylo přesvědčení. Výborně, mladá dámo, pochválila jsem se sarkasticky. „Tenhle tón by sis měla odpustit, slečno Vtíravá,“ zavrčel na mě.

„Asi už půjdu.“ Sklouzla jsem z barové stoličky, popadla nedopitou sklenici a co nejrychleji se vrátila mezi Bonnie a Elenu. Stefan se po mně starostlivě podíval. Povzbudivě jsem se usmála. Alespoň to tak mělo vypadat, kdo ví, jestli se mi to povedlo.

Vydržela jsem na nohou ještě další hodinu. Pak už se mi začala klížit víčka a já věděla, že jestli se do postele nedostanu do třiceti minut, usnu.

„El? Já už půjdu, ano?“ přitočila jsem se k ní.

„Mám tě hodit domů?“ nabídla se okamžitě.

„Zvládnu to,“ usmála jsem se na ni. „Je to jen kousek. Cestu si pamatuju.“

„Dobře, napiš mi, až dorazíš, jo?“

„Nemusíš být tak starostlivá,“ zazubila jsem se. „Bude to v pohodě. Co by se mi tu mohlo stát?“

„To je pravda,“ kývla hlavou.

Se všemi jsem se rozloučila, přes ramena si přehodila mikinu a vypadla z Grillu do teplé letní noci.

Jenže jakmile jsem se vzdálila od baru, přepadl mě hrozně divný pocit. Jakási předtucha, možná to byl můj šestý smysl, který jsem většinou postrádala, ale ve vypjatých situacích se nade mnou smiloval a chtěl mě varovat. Paradoxně v situacích, ze kterých nebylo úniku.

Přidala jsem do kroku. Cítila jsem, jak se mi zrychluje tep. Buch, buch, buch – hučelo mi v uších. Najednou jsem se prudce otočila.

Někdo mě sleduje! vykviknul ten panický hlásek z dnešního večera.

Srdce mi strachy vynechalo úder, trhaně jsem se nadechla.

Postava vyšla ze stínů.

„Pane Bože, Damone, hrozně jsi mě vyděsil,“ oddechla jsem si, když přišel blíž ke mně a já mohla v matném světle lampy rozeznat jeho tvář.

Potěšeně se usmál. „Možná jsem to měl v plánu.“

„Už to nikdy nedělej,“ požádala jsem ho, „málem jsem umřela na infarkt.“

„Řekl jsem ti, že se nemáš snažit být milá, Katherine. A to taky znamená, že já vždycky vyhraju,“ zašeptal pevným hlasem.

A najednou se jeho oči změnily.

Hrklo ve mně.

A v tu chvíli mě Damon popadl za ramena a jeho zuby mi projely kůží na krku. Zatmělo se mi před očima a poslední, co jsem si pamatovala, byl jeho upřený pohled zaklesnutý do toho mého. „Díky mně zapomeneš,“ sdělovaly mi jeho rty. A pak se mého vědomí zmocnila laskavá temnota, bolest se tlumila a já přestala vědět o světě.

Když se dívčino tělo zhroutilo na zem, netvor se potutelně usmál. „Nepotřebuju, abychom tu byli dva. A taky tu být nemůžeme,“ zamumlal směrem k ní. Naposledy se ohlédl na tvář, staženou bolestivou grimasou, na slzy, které se vyhrnuly z přivřených očí – a něco v něm ho přinutilo setrvat pár dalších vteřin. Někde v hloubi duše pocítil něco překvapivého. Malou, ale vytrvalou výčitku svědomí. Věděl moc dobře, proč dnes v noci tak jednal – vyprovokovala ho, nutila ho vzpomínat, tolik mu ji připomínala. Neudržel se. Chtěl si představovat, že takhle mučí ji. Za všechno, čím ho zkoušela. Věděl, že se choval jako zrůda. „Promiň, Katie,“ šeptl smířlivým, možná i trochu něžným, hlasem. Pak se otočil a vysoká postava muže zmizela během pár chvilek v temnotě.

Chci Vám hrozně, hrozně moc poděkovat za ty nádherné komentáře, které jste mi nechali pod první kapitolou. Ohromně mě potěšily a chodím si je číst, když mám zrovna "psací" zásek. =D Je to neuvěřitelný motor, tomu věřte. =) Děkuju, děkuju, děkuju - a doufám, že se Vám to líbí. =)

1. kapitola * 3. kapitola

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries

Sdílet

Diskuse pro článek Dvě strany téže mince - 2. kapitola - Díky mně zapomeneš: