OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries » Dvě strany téže mince - 20. kapitola 2/3 - Přítomnost

01.09.2011 (11:00) • Fluffy • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 9× • zobrazeno 2734×

20. kapitola – 2. část – Přítomnost

„Co má společného Isobel s mým pobytem ve Francii? Přemýšlej, Damone,“ pokrčila jsem naoko nezaujatě rameny.

Vytrhl mi papír z ruky, až se rozškubl na dvě poloviny. S oběma cáry mrsknul o konferenční stolek. „Mám celkem jasnou představu, co to má znamenat,“ odsekl dopáleně. „Vůbec tě to nepřekvapuje.“

„Asi by mělo, viď?“ opáčila jsem.

Popadl mě za paže tak silně, až jsem sykla bolestí. Vůbec nepřestal, nezajímalo ho to. „To by tedy opravdu mělo. Ty ji znáš!“ utrhl se na mě.

„Ano, znám,“ kývla jsem.

„Jak, jak…“ hledal vhodná slova a stříbřitě modré oči mě v tu chvíli ublíženě probodly.

U srdce jsem cítila něco podobného.

Vykroutila jsem se mu a pár kroků od něj poodešla. „Zařídila mi život. Předtím jsem neměla nic, byla jsem nikdo. Netušila jsem, kdo za tím stál. Dokud si nepřišla pro splacení dluhu.“

„Co chtěla?“ procedil skrz zaťaté zuby a viděla jsem, jak se mu dlaň samovolně zatíná v pěst.

„Jen jednu věc,“ krutě jsem se usmála.

„Jakou?“

„Abych ti zabránila v otevření hrobky,“ odpověděla jsem klidným hlasem, ačkoliv uvnitř jsem se celá klepala a chtělo se mi utéct, prosit ho o odpuštění. Jenže nebylo cesty zpátky.

Propast mezi námi se začala otevírat.

„Proč?“ zamračil se.

Naklonila jsem hlavu na stranu. „Pochybuju, že tě chtěla chránit od největšího zklamání ve tvém životě.“

„Zklamání?“ zopakoval po mně.

„Nebyla sama, kdo si tohle přál, pane Všechnomusímznát,“ řekla jsem.

„Kdo?“ zašeptal.

A já viděla to hořké poznání v jeho pohledu. Došlo mu to téměř okamžitě.

„Víš to sám,“ prohlásila jsem.

„Ne,“ zoufale zamumlal.

„Měl jsi celou dobu pravdu.“ Potměšilý a hlavně hraný úsměv mi přeběhl přes rty. „Jsem jako ona, pane Dokonalý. Vždycky mi záleželo jen na tom, co z toho budu mít já. A můj život byl přednější než všechno, co jsem mohla získat tady.“ Další lež. Vážně ti to jde, Katie. Pro něj možná bezbolestná, i když krutější metoda… ale zajímají někoho tvoje city? Jak to bude bolet tebe, až tohle skončí? mluvilo se mnou moje racionálnější já, které mi nespolklo nic z toho, co jsem se tu snažila předvádět.

O moji bolest nejde, odsekla jsem.

„Ne,“ protestoval. Ale znělo to chabě. Vzdal se.

„Ale ano,“ zakývala jsem horlivě hlavou.

„Katherine,“ vydechl to jméno a v tu samou chvíli mě svíral pod krkem. Netušila jsem, jestli mě oslovuje, nebo vyslovil jméno té mrchy. Ale nehodlala jsem to řešit, docházel mi kyslík a ten byl protentokrát důležitější. „Tys věděla celou dobu, že žije. Tys mi celou dobu lhala!“

„Neptal ses na to,“ zasípala jsem.

Ruka se ještě víc sevřela a já zalapala po dechu. „Jak… jsi… mi… mohla… lhát?!“ odsekával jednotlivá slova a jeho oči zuřily.

Smýknul se mnou o první zeď, která se namanula. Proč mají upíří tak blbej zvyk, sakra? Neví, že to bolí? „Damone,“ snažila jsem se namítnout.

„Lhářko,“ osopil se na mě, „podvodnice. Já ti věřil a ty jsi zatím spolčená se svojí matkou a Katherine. A víš, na co věřím?“ Jeho úsměv, kterým mě obdařil, mě vyděsil. „Na zabíjení posla.“

V dalším okamžiku jsem cítila, jak mi jeho zuby projely kůží na krku a on se lačně napil, aby ze mě vysál každou kapičku krve.

Netrvalo to dlouho, než začal sporýš, který mi koloval v těle, působit. Damon se sesunul k zemi, kde zůstal v bezvědomí ležet.

Klekla jsem si k němu a do očí mi vyhrkly slzy. „Promiň mi to,“ zašeptala jsem a dala mu rozcuchané vlasy z obličeje.

Na krvácející ránu se mi najednou přitiskla gáza a já ucítila Stefanovu ruku na svém rameni, povzbudivě mi ho stiskl.

„Muselo to být hrozně silné,“ zamumlala jsem.

„Bylo. Nemohli bychom čekat, Katie,“ odpověděl mi stejně tiše. „Proč jsi to udělala takhle?“

„Bude to mít snazší, když mě bude nenávidět, Stefane,“ popotáhla jsem.

„A co ty?“ zeptal se a pomohl mi na nohy.

„Na mně nezáleží. Nezasloužím si stejně nic lepšího."

„Kate, víš-“

Zarazila jsem ho. „Udělala jsem chybu. Ale dřív jsem si nemyslela, že by to chyba mohla být. Nezáleželo mi na nikom.“

„Dřív,“ zopakoval to po mně a dal na to slovo důraz.

„Ano, dřív. Nezáleželo mi na nikom, protože nikomu nezáleželo na mně. Ale to se tady změnilo, Stefane. Záleží mi na Eleně, záleží mi na tobě a záleží mi i na Damonovi.“

„Víš, vím,“ zamotával se do svých slov a já se musela usmát, „vím, že se to teď nehodí. Ale ty a Damon. Chci říct…“ Odmlčel se a trochu nervózně se poškrábal na hlavě.

„Už i ty si to myslíš?“ smutně jsem se uchechtla. „Ne, Stefane. Jsme, ehm, byli jsme přátelé. Nikdy jsem do něj nebyla, nejsem a nebudu zamilovaná. Musela bych se dost ošklivě praštit do hlavy, aby k tomu došlo,“ ujistila jsem ho.

„Já to chtěl jen vědět,“ rozpačitě rozhodil rukama.

„V pořádku,“ kývla jsem. „Šlo jen o to, že mi rozuměl. Nic víc.“

Dnes byl snad den opaků. Místo, abych lhala, tak jsem říkala pravdu. Ve všem. A cítila se, jako kdyby mi spadla pouta.

„Odnesu ho a pak se ti podívám na tu ránu,“ slíbil mi. „Běž se do kuchyně napít.“

„Jasně,“ pokusila jsem se o povzbudivý úsměv a šla splnit to, co po mně chtěl. Když jsem se napila chladného pomerančového džusu, najednou jsem si uvědomila, jak moc velkou mám žízeň a jak mi hrozně vyschlo v krku.

Stefan se vrátil za chvilku. „Teď bude pár hodin mimo. Musíme ho nechat, aby se uklidnil. A ukaž,“ odhrnul mi vlasy ze šíje a já dala pryč ten obvaz. Syknul. „Vážně ti chtěl ublížit,“ procedil skrz sevřené rty. „Tohle není čistá práce.“

„Jak to vypadá?“ zajímala jsem se.

„Víš o tom, že tě kousnul dvakrát?“ odpověděl mi otázkou.

Překvapeně jsem po něm loupla očima. „Dvakrát?“ zopakovala jsem.

„Takže nevíš,“ unaveně se zazubil. „Asi tě chtěl kousat jako žužlací hračku. Díky Bohu za sporýš.“

„Příště si dám nálepku Damonovo kousátko,“ zamumlala jsem trochu podrážděně.

Stefan se krátce zasmál. „Žádné příště nebude.“

„Ty si myslíš, že se mě nepokusí sežrat?“ zabručela jsem.

„Pokusí,“ ujistil mě. Vážně moc milé, díky. „Ale já mu to nedovolím. Litoval by toho, Katie. Vím to.“

„Jistě, litoval. Že by zabil podvodnici, která mu celou dobu lhala, že Katherine je venku a nemá o něj zájem,“ odsekla jsem.

„Nevím, jestli ti odpustí,“ přiznal se po chvilce, zatímco mi nastříkal na krk dezinfekci a já sebou trhla a vykřikla ,Au´. „Ale trávil s tebou tolik času, protože chtěl. Byla jsi taky jeho kamarádka a důvěrnice, Katie. A na tohle ani on nechce zapomenout.“

„Přestaňme se o tom bavit. Protože to, co právě děláš s mým krkem, opravdu dost bolí,“ zkřivila jsem obličej.

„Je to jen dezinfekce,“ namítl.

„Nestačí to vypálit jednou?“ opáčila jsem.

„Neboj, už to bude,“ slíbil mi. A za chvíli vážně bylo. Měla jsem ho pečlivě zavázaný. „Trochu se bojím, jak se to bude léčit. Posledně to nemělo moc hezký průběh.“

„To neřeš,“ mávla jsem nad tím rukou. „Ještě zbývá jeden člověk, Stefane. Musím domů.“

„Půjdu s tebou,“ podpořil mě.

„Děkuju,“ šeptla jsem. A on kývl. Věděl, že neděkuju jen za to.

…

A tak jsem Eleně vyklopila všechno. O Isobel, o Katherine, o dohodě a všechny podrobnosti, které jsem znala. Bylo mi jedno, že u toho brečím. Ty pocity přišly samy.

Viděla jsem, jak se jí hnědé oči zalily slzami, když jsem skončila.

„El,“ oslovila jsem ji.

Stiskla rty k sobě a prudce vstala ze židle. „Já-“ začala, ale pak zakroutila hlavou.

„Lásko, Kate neměla na výběr,“ zastal se mě Stefan.

„Jistěže měla!“ vřískla, pak mě probodla pohledem a rázně odkráčela pryč.

„Eleno!“ křikla jsem na ni, ale odpovědí mi bylo jen bouchnutí dveří.

Zvedla jsem se, ale Stefan mě zastavil. „Nech ji být. Potřebuje čas.“

„Nenávidí mě,“ zavzlykala jsem a on mě objal.

„To není pravda. Je jen zklamaná,“ konejšil mě. „Chceš zůstat pár dní u nás, než se tu uklidní?“ nabídl mi.

Zakývala jsem hlavou. „Půjdu si sbalit.“

„Pomůžu ti.“

Podívala jsem se na něj. „Nechápu, jak ti tohle budu moct někdy oplatit, Stefane,“ šeptla jsem.

„Nebudeš muset,“ usmál se. „To přátelé dělávají, Katie. Vím, že je těžké si zvyknout na to, že nám na tobě záleží.“

„Děkuju ti,“ znovu jsem poděkovala a věděla, že za tohle budu Stefanovi děkovat do konce života. Byla jsem ráda, že byl se mnou. Že mě pochopil a neodsoudil. A tohle mu nemůžu nikdy zapomenout.

…

„Tohle bude tvoje ložnice. Je nejblíž té mé, ale i přesto dost daleko. Pro jistotu, kdyby se něco dělo, tě chci mít pod dohledem,“ sděloval mi zrovna a položil malou tašku plnou věcí ke skříni.

„Vážně jsem ještě dítě, co?“ opáčila jsem a usmála se.

„Jsi stejně stará jako já,“ zašklebil se dobromyslně.

„Skoro,“ zazubila jsem se. „Až na těch sto padesát let.“

„Jistě, já na ně zapomněl,“ krátce se zasmál. „Buď tu jako doma.“

„Za všechno-“

Přerušil mě: „Už neděkuj, Katie.“ Otevřel mi okno a pak se rozhodl nechat mě samotnou.

„Stefane?“ zašeptala jsem.

Zastavil se ve dveřích a otočil se na mě. „Ano?“

„Bude to v pořádku?“ ptala jsem se hloupě.

„Určitě bude,“ odpověděl a zmizel.

V další třetince Vám nabídnu i kousek Damonova pohledu... a myslím si, že na něj určitě budete zvědaví. =)

Opět Vám ohromně děkuju, jste báječní! =)

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries

Sdílet

Diskuse pro článek Dvě strany téže mince - 20. kapitola 2/3 - Přítomnost: