OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries » Dvě strany téže mince - 28. kapitola - Apatie

10.10.2011 (17:00) • Fluffy • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 16× • zobrazeno 2978×

28. Apatie

„Chci s ní mluvit!“ třískla jsem pěstí do stolu a z očí mi šlehaly blesky. Byl to takový ten moc pěkný, příliš nóbl stůl, který seděl k povaze mého úskočného biologického otce, který si pochvaloval svoje kariérní postavení a slizkou povahu. Stejně jako moje matka. Nejdražší vyvlastněný dům ve městě? Můžete vzít jed, že si tam zřídí svůj hlavní stan. Mrcha.

Mrcha, kterou momentálně ale potřebuju. Dost potřebuju. Sakra práce.

„Teď s ní mluvit nemůžeš. Je mimo město,“ odpověděl mi John naprosto klidně a bylo mu jedno, že ten jeho předražený kus nábytku nejspíš rozdrtím.

„Mimo město?“ vyjekla jsem. „Chtěla jsem, aby mi pomohla. Abys mi pomohl ty!“

„My ti pomáháme, Kate,“ ujistil mě přezíravě, „dostali jsme tě do bezpečí. Víc po nás chtít nemůžeš.“ Položil přede mě nějaké papíry a tužku. „No tak, podepiš to.“

„Co to je?“ štěkla jsem na něj netrpělivě.

„Papíry k tomuhle bytu. Bezpečí by nebylo úplné a tohle je to nejmenší, co pro tebe já s tvojí matkou můžeme udělat,“ nepatrně se pousmál a v jeho obličeji se zaleskla jakási kladná emoce. Ta hned zmizela.

„Proč to děláš?“ utrhla jsem se na něj.

„Chráním tě před upíry. To je to jediné-“

„- co můžeš udělat, já vím,“ dokončila jsem to za něj a povzdechla si. Popadla propisku a dala si pozor, abych svoje proklaté jméno nevyryla do toho kousku papíru ověřeného notářem.

„Takže teď je tenhle byt jenom tvůj. Moje část tady končí, Kate. Kdyby se ale něco stalo, moje číslo máš,“ usmál se a vzal si bundu, kterou předtím přehodil přes židli.

Nic jsem na to neřekla. Měl jednu zatracenou povinnost ve svém životě a tou bylo postarat se o mě, než dospěju. Bylo mi půl roku, když mě našli na zápraží opatrovny – nemluvně zabalené v dece se jménem té zpropadené –

Ať už jsem chtěla tu myšlenku dokončit jakkoliv, a věřte, že slušné by to nebylo, přerušilo mě zazvonění telefonu.

V bláznivé důvěře, že by to mohl být Damon, jsem se k němu vrhla a málem se přerazila.

„Prosím?“ vyrazila jsem ze sebe a hlas mi v půlce slova přeskočil o půl oktávu výš.

„Kate, jsi v pořádku? Dojeli jste bez komplikací?“ ozval se sestřin hlas.

„Jo, všechno je fajn,“ zamumlala jsem. „Co vy? Co Kat? A co…“ nechala jsem to vyznít do prázdna.

„My jsme v pořádku. Ona se o nic nepokusila a on… zmizel z města, Katie. Nebere nám telefony. Neozval se. Nevím o něm nic. Ani Stefan. Bonnie se ho pokoušela najít, ale nefungovalo to.“

„To nevadí,“ zalhala jsem se staženým hrdlem.

„Tak fajn, ty děvko,“ plivnul jí rozezleně upír do obličeje a její krk sevřel zase o něco pevněji. „Kde je?“

„Nevím, o kom mluvíš,“ ušklíbla se upírka a pokusila se z pevného sevření vykroutit. Zeď za jejími zády začala trochu prskat, jakou silou ji držel.

„O tvojí dceři. A přestaň se vymlouvat. Nemám náladu se s tebou dohadovat,“ ujistil ji a šedomodré oči se s vražednou zuřivostí zabodly do těch jejích.

„Damone,“ hlesla Isobel, „je to pro její bezpečí.“

„Myslela sis, že jsem to vzdal? Bylo to divadlo pro tu mrchu. Já se nikdy nevzdávám. Znáš mě celý život, měla bys to vědět,“ zavrčel na ni a krutě se usmál. Šel z něj strach. A to poznala i ona.

„Nemůžu ti to říct,“ bránila se slabě.

„Kam jste ji odvezli?!“ zasyčel.

Když zíráte už hodinu a půl do tmy, asi je něco špatně. Volala jsem mu. Třikrát. Ani jednou to nezvedl. A mně by stačilo tak málo… jen slyšet jeho hlas. I kdyby na mě křičel, nadával mi, posílal mě do horoucích pekel za to, kam jsem nás dva a hlavně jeho dostala… to všechno by bylo milionkrát lepší než tahle zatracená situace.

Už jsem nemohla ani brečet. Byla tu jen silná apatie. Totální otupění všech smyslů, které ale ubližovalo. Drásalo mě zevnitř a já nebyla schopná se ani pohnout. Seděla jsem na posteli a zírala skrz velké okno naproti. Do šera velkoměsta.

Sem tam nějaké okno poblikávalo, jak lidé sledovali televizi, pouliční lampy, světla náhodně projíždějícího auta a já sama. Ve svém bytě chráněná proti upírům z celého světa.

K čemu mi to bylo, když jediné, po čem jsem toužila, bylo se právě jednomu krvežíznivému vrhnout kolem krku a mezi polibky mu dovolit, aby ze mě pil?

Znovu jsem bouchla pěstí do matrace. Sakra, sakra, sakra.

„Přijde na to,“ zachrčela Isobel, zkroucená na zemi do klubíčka, ušpiněná vlastní krví.

Damon si natáhl nohy na konferenční stolek a pohodil si s dřevěným kůlem v ruce. Perfektní predátor. Perfektní sociopat. Tak ho nazval jeho vlastní bratr. Kdysi dávno.

Teď to dělal ve jménu lásky. Jako tenkrát.

Ale dnes to mělo jiný význam. Dnes si byl jistý, že to je správné. Trochu paradoxně si uvědomil, že si to myslel i v minulosti. Jenže… věděl, že je něco jinak. A vzdát to nehodlal.

„Naposledy, Isobel. Kde je?“

„Katherine se pomstí, když ti pomůžu,“ zašeptala zlomeně.

„Už jsi jednou ukázala, že máš vlastní plán. Chápu, že riskovat kvůli dceři život není v jeho znění,“ ukázal zuby v dalším zlomyslném úsměvu.

„Neřeknu ti to,“ odpověděla tiše, ale dřív, než se Damon zvedl, pokračovala, „ale můžu tě k ní zavést. Katherine mě potřebuje. A ty můžeš sledovat z dálky. Když mě prozradíš-“

Upír jí skočil do řeči. „Nemám proč to dělat. Zatím.“

„Docela dobrý obchod,“ pousmála se a zkřivila tvář bolestí, když se pokusila pohnout.

„Taky bych řekl.“ Domem se rozezvonila pěkná melodie. Damon se zadíval na displej a hovor odmítl, aniž by ho zvedl.

Roztřesenými prsty jsem to udělala znovu. Opět jsem vytočila jeho číslo. Zvonilo to. Jednou. Dvakrát. Třikrát.

Položil mi to.

Bylo to vůbec poprvé, co něco takového udělal. A srdce mi udělalo kotrmelec. Nechápala jsem, co to znamená. Vůbec jsem tomu nerozuměla. Ale bylo mi to úplně jedno. Ano, naprosto fuk.

Zalila mě vlna radosti. Takové té šílené, hysterické a tak trochu i panické. Buď žije a nechce mě slyšet, nebo… na sucho jsem polkla. Nebo bude nedostupný až do konce mých dnů.

Všechno se rozplynulo za pár minut. Tentokrát telefon zvonil mně.

Popadla jsem ho a skoro hned do sluchátka vyhrkla další otravné: „Prosím?“

„Nemůžu moc mluvit,“ ozval se jeho sametový hlas a mně se rozbušilo srdce, „potřeboval jsem tě slyšet.“

„Co když na to přijde?“ šeptla jsem.

„Jsem daleko od ní. A dostanu tě zpátky, lásko,“ řekl něžně. Vyhrkly mi slzy do očí.

„Damone,“ hlesla jsem bezbarvě a najednou nevěděla, jak mám pokračovat.

„Vrátím se pro tebe,“ sliboval mi a hovor v tu chvíli skončil.

„Miluju tě,“ zamumlala jsem do hluchého telefonu. A pak se rozbrečela znovu. Mlátila jsem rukama kolem sebe, ve snaze to všechno ode mě odehnat.

Je v pořádku, opakovala jsem si dokola. Ale nepomáhalo to.

Bála jsem se Katherine jako nikdy nikoho. Bála jsem se, že jim ublíží. Že ublíží panu Dokonalému, Eleně a Stefanovi… a zatoužila se stát stejně tak silnou jako ona. A napadlo mě něco šíleně bláznivého.

Něco psychopatického.

Vlastní smrt.

Nový život.

A pak jsem si uvědomila, co by se ze mě stalo… a že jsem o to chtěla požádat Damona. Nikoho jiného.

Byl jako ta hrozná napodobenina Edwarda Cullena ze Stmívání. Opustil mě pro vyšší dobro. A já byla jako ta hrozně nešikovná a jednoduchá holka Bella Swanová – chtěla jsem, aby to byl on, kdo mě promění.

A do prkenný ohrady. Kdy se můj život začal podobat slátanině z knížky?

Flákla jsem sebou do polštářů, znechucená sama sebou. Kde je ta drzá holka, kterou jsem byla?

Měla jsem jednoduchou odpověď. Tohle ze mě udělala Katherine. A já ji za to nenáviděla. Hrozně moc jsem ji nenáviděla.

Ale na rozdíl od pana Ráddovšehostrkámnos jsem odhodlání ztrácela. On by se nikdy nevzdal, jak jsem si to mohla myslet? Zklamu ho tím, že já to pomalu ale jistě pouštím pryč?

Že už nemám sílu?

Kruci, jsem jen malá holka, která potřebuje milující náruč. Která se neumí postavit světu tam venku. Neumí to. Není dospělá. Chce se jí jen schoulit pod deku a plakat. Plakat, dokud si nevypláče oči.

A tak jsem to udělala. Přetáhla jsem si přikrývku přes hlavu a rozbrečela se.

V tom nejtemnějším koutě baru, tak aby ho nebylo vidět a blízko nouzového východu, seděla tmavá postava. Mladý muž s ledovým pohledem, vyzařovala z něj sebejistota a naprosté odhodlání. Pohrával si s poloprázdnou skleničkou od whisky v dlaních a jeho oči zíraly na půvabnou ženu u lesklé desky baru. Seděla a upíjela víno. Očividně na někoho čekala.

A taky se dočkala.

Do dveří vešla nádherná dívka, které okamžitě patřily myšlenky každého muže v podniku. Tmavovláska, jejíž vlny divoce rámovaly její obličej, temně rudé rty, vyzývavé, černé šaty a boty na podpatku. Sebevědomí z ní jen sršelo.

Ale dneska něco opominula. Nebyla ve své kůži.

A to poznal právě ukrytý muž. Kdyby byla, už by ho držela pod krkem. Temně se usmál a zaposlouchal se do hovoru dvou mladých dam. Teď… teď se karta obrací, Katherine, pomyslel si a znovu se jeho rty zkřivily do zlomyslného úsměvu.

Probudila jsem se až ráno.

Typicky pochmurné listopadové ráno. Pršelo a foukal silný vítr. A já konečně poznala, kam mě John odvezl.

Říkal, že ten byt je jeho už dlouho.

Což znamenalo jediné. Že mi celý můj život byl příliš nablízku.

Tohle bylo město, kde jsem se narodila. Kde jsem vyrůstala.

Ošklivá a ponurá Atlanta.

Ohromně Vám děkuji za nádherné komentáře. =) Ani nevíte, jak jsem ráda, že příběh tak prožíváte - a vážně jste si mysleli, že zrovna Damon se vzdá? =D To by to nebyl Damon, no řekněte. =))

Děkuju, děkuju, děkuju, jste zlatíčka! =*

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries

Sdílet

Diskuse pro článek Dvě strany téže mince - 28. kapitola - Apatie: