OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries » Dvě strany téže mince - 3. kapitola - Já to slyšel

08.06.2011 (12:00) • Fluffy • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 10× • zobrazeno 3151×

3. kapitola – Já to slyšel

„Kate, Katie?“ slyšela jsem konejšivý hlas.

Čí byl? Cítila jsem se, jako kdybych dostala ohromnou ránu do hlavy. Třeštěla mi, v mysli se mi motala přítomnost a vzpomínky dohromady – nedávalo to smysl. Trvalo mi, než jsem si uvědomila, kdo to šeptá moje jméno.

„Eleno?“ zachraptěla jsem.

„Bude v pohodě,“ oznámil Jeremy do ticha.

Opatrně jsem pootevřela oči. Byla jsem ve svém pokoji, za okny bylo šero – takové to ranní, kdy se teprve rozednívá a slunce si ještě pár hodin pospí.

Elena, Jeremy a Stefan – ti všichni stáli kolem mojí postele a beze studu na mě zírali.

„Co se stalo?“ dožadovala se moje sestra odpovědi. Zřejmě se na to ptala už předtím, ale já ji prostě nemohla vnímat. Nešlo to.

Otevřela jsem pusu, abych jí všechno převyprávěla, a zděšeně jsem si uvědomila, že je moje paměť prázdná. „Nic,“ zamumlala jsem.

„Nic?“ zopakovala po mně hlasitě.

„El, co se… proč tu…“ zasekávala jsem se.

A v tu chvíli mi to došlo. Byl to jako blesk z čistého nebe – prostě jsem najednou věděla, co se stalo. On mě donutil zapomenout. Jediná věc na celém světě, kterou jsem nenáviděla – být ovlivněná, myslet si to, co chtěl někdo jiný.

Hned nato mi vylítla ruka ke krku, a když jsem nahmatala obvaz s polštářkem, aby se krev lépe vsakovala, došlo mi, že mi ublížil.

Ani nevím jak, ale vyhrkly mi slzy do očí. „Co se mi to stalo?“ šeptla jsem zbytečnou otázku.

Věděla jsem to. A nemohla se zeptat jinak, protože by poznali, co všechno skrývám. Stefan ke mně natáhl ruku ve snaze mě utěšit a já musela vynaložit všechnu svoji sílu, abych se opanovala a neucukla před ním. Byla jsem vystrašená.

Poprvé v životě jsem měla z upírů opravdovou hrůzu. Poprvé mi někdo z nich takhle ublížil.

„Jen zvíře, Kate,“ odpověděl mi Jeremy.

Ale Elena zakroutila hlavou. „Musíme jí říct pravdu.“

„Pravdu?“ opakovala jsem po ní jako magnetofon, co se zasekl.

„Byl to Damon, kdo ti ublížil, Kathy,“ vysvětlila mi to Elena.

„Damon? To je hloupost…“ začala jsem namítat.

„Bude to znít bláznivě, sestřičko. Mnohem bláznivěji než tvůj osud. Ale pravda bývá šílená,“ pousmála se.

„Damon zemřel v roce 1864,“ převzal štafetu Stefan.

„Ale vždyť… on… cože? Co mi to tu vykládáš!“ zamračila jsem se na něj. Nastala taková ta minuta ticha, kdy se nikdo neodvážil říct ani půl slova. „A ty, Stefane?“ pípla jsem.

„V tom samém,“ potvrdil moji domněnku. „Já a Damon jsme upíři, Kat. Monstra dychtící po krvi, schopni ovlivňovat druhé – vymazávat jim vzpomínky. Proto si nic nepamatuješ.“

„Upíři ale -“ chtěla jsem vypálit něco v tom smyslu, že je to tak hrozně nepravděpodobné – a to naprosto spontánně, připadalo mi to totiž stejné jako poprvé -, ale jiná odpověď prostě neexistovala.

„Kdo jste a co po mně chcete?!“ skoro jsem křičela na ženu, která nevypadala vůbec přátelsky. Alespoň z mého pohledu – ona si o sobě určitě myslela, že je bezchybně reprezentativní. Nikdo, koho by se měl někdo jako já bát.

„C´est pas important, ma chérie,“ mile se usmála, ale úsměv k očím nedorazil.

„Běžte pryč,“ varovala jsem ji.

„Co mi uděláš, zlatíčko?“ zeptala se přesladce.

Popadla jsem do ruky nůž, který ležel na kuchyňské lince. „Budu zlobit,“ ušklíbla jsem se.

„To bys mi tak ublížila?“ divila se.

„Jo,“ odsouhlasila jsem jí to okamžitě. „Jste cizí a nechcete mi na nic odpovědět. A rozhodně se mnou neplánujete nic dobrého, takže ještě jednou. Kdo jste a co po mně chcete?“

„Všechno se dozvíš,“ mlaskla netrpělivě. „A nebuď ke mně tak odměřená. My dvě toho máme hodně společného.“ Udělala krok ke mně.

Co jsem teď měla dělat? Paní Duvalová byla v tahu, tahle se tu znenadání objevila a nebyla ochotná se mnou spolupracovat po dobrém… koneckonců, já s ní taky ne.

„Nepřibližujte se,“ zašeptala jsem, protože kdybych promluvila normálně, hlas by mě stoprocentně zradil.

Nedbala na moji žádost a stejně postoupila o další krok. Moje ruka reagovala sama. Nůž se jí zanořil do ramene a ona vykřikla. „Je le disais,“ prohlásila jsem tiše.

Vytřeštila jsem oči, když jsem uviděla, že si nůž bez problému vytáhla z těla, hodila ho do dřezu a ještě se na mě usmála. Rána se okamžitě zacelila.

„Co… kdo…“ začala jsem koktat.

„Mě nemůžeš zabít, Katie,“ řekla. Pak mě chytla za bradu a podívala se mi upřeně do očí. „A budeš ke mně milá, ano?“

„Jistě,“ slyšela jsem svoje rty říkat. „Jak si přejete.“

Pustila mě a tentokrát se doopravdy usmála. „Věděla jsem, že si my dvě budeme rozumět.“

„Co jste mi to udělala?!“ vypálila jsem na ni okamžitě, protože jsem si to nechtěla nechat líbit.

„Zajímavé. Ostatní si neptají, možná přece jen budeš něčím výjimečná.“

„To je hrůza… už, už to nikdy nedělejte!“ mumlala jsem zoufale. Ta ztráta vědomí, ta změna názoru – to bylo něco tak děsivého. V životě to už nechci zažít.

„Katie?“

„Já… asi… tomu věřím,“ řekla jsem nakonec.

„A to se ani nebojíš?“ Elena se nechápavě zamračila.

„Ani nemáš potuchy, jak moc se teď bojím,“ vyhrkla jsem. A byla to pravda. Uvnitř mě se všechno třáslo, svíralo – každý nádech si musel probojovat cestu do plic.

Jeremy mě objal kolem ramen. „Zvykneš si na to,“ sliboval mi.

„O tom nepochybuju,“ odpověděla jsem. Sarkasmus a ironie jasně prosákly na povrch. Všechno znovu, všechno jako poprvé. Žila jsem v tom přes rok a nedokázala si na to zvyknout? Nejsi vůbec odolná, Kate, napomenula jsem sama sebe.

„Moc mě mrzí, co ti Damon udělal… ale je toho tady trochu víc.“ Stefan se tvářil, jako kdyby se ho to vůbec netýkalo, Jeremymu jsem pro jistotu ani neviděla do obličeje a Elena nevypadala vůbec nadšeně. „Jedná se o upírku jménem Katherine Pierce,“ pokračovala.

A ve mně hrklo, i když jsem to byla já, kdo v téhle místnosti věděl pravdu.

***

Ze spaní mě vytrhl podivný zvuk. Téměř okamžitě jsem se posadila a zamžourala na pootevřené dveře. Poslepu jsem nahmatala mobil a rozsvítila displej. Rychlým pohledem jsem zjistila, že je něco málo po osmé večer.

Spustila jsem nohy přes okraj postele a krokem stoleté stařenky o holi jsem se došourala do koupelny. Při pohledu do zrcadla se mi zase udělalo nevolno. Ty vyděšené oči mě překvapily ze všeho nejvíc.

Už jen při pomyšlení na Damona se mi sevřel žaludek a potily se mi ruce. Začal se mě zmocňovat mírný třes – všechno, co jsem chtěla, bylo stočit se do klubíčka pod peřinou a nikdy nevylézt. Děsilo mě každé písmeno v jeho jméně. Asi bych se zbláznila, kdybych ho teď musela potkat.

Cákla jsem si do obličeje ledovou vodu, abych se probrala. Z čiré zvědavosti jsem opatrně odvázala obvaz.

Vážně jsem čekala cokoliv. Myslela jsem si, že na to budu připravená.

Ne. Byla jsem o to vyděšenější.

Místo, kde mi Damonovy zuby projely kůží, bylo rudé a podrážděné. Představa, že skoro před čtyřiadvaceti hodinami z toho tekla krev, byla hrozná.

Okamžitě jsem si gázu dala zpátky a zase ji pořádně zavázala. Kochání v zrcadle bylo přespříliš, radši bych si napustila skleničku vody – u toho nehrozí, že se leknu. Nejspíš.

Schody jsem seběhla už poměrně čile, pokud bych to měla porovnávat se svým předchozím pokusem. Na lince ležel kousek papíru.

Vrátíme se pozdě večer, máme válečnou poradu v Grillu. Jenna je s Rickem. E. + J.

Chvíli mi trvalo, než jsem si zařadila jméno Rick – přece jen, i přestože jsem byla připravená a věděla jsem toho víc, než Elena tušila, mi některé věci a vztahy dělaly trochu problém. Můj budoucí dějepisář - se kterým měla dneska Jenna rande -, a lovec upírů - se kterým bude mít nejspíš brzy rande Damon -, byl pro mě novinkou.

V tu chvíli někdo otevřel dveře do obývacího pokoje a já se celá napjala. Počítala jsem v duchu do tří vteřin a pak se rychle obrátila.

Nikde nikdo.

Oddychla jsem si. Je to jen moje představivost, přemlouvala jsem se. Určitě jo.

Otočila jsem se zpátky k lince a otevřela dvířka od skříňky, abych si vzala skleničku.

„Katie,“ promluvil hlas, který bych od včerejší noci poznala kdekoliv.

Ohlédla jsem se přes rameno a leknutím vyjekla. Ve dveřích, v těch právě otevřených, stál Damon.

Zapomněla jsem na všechno, co jsem v kuchyni potřebovala, a rozeběhla se ke schodům, které jsem nahoru brala po dvou. Vlítla jsem k sobě do pokoje a přitiskla se k malému výklenku, který mi poskytoval komín.

Srdce se mi splašilo, do očí mě začaly štípat slzy a já dostala strach. Jestli se pohnu, sežere mě zaživa. A už mi nic nepomůže.

„Přede mnou se neschováš,“ sliboval.

Natáhla jsem ruku pro obyčejnou tužku, která ležela na nočním stolku, a sevřela ji tak pevně, až mi zbělaly klouby.

„Slyším tvoje srdce, Katie,“ sděloval mi.

Za chvíli ho neuslyší, protože mi vyskočí z hrudi a zdrhne. Zbaběle vezme roha a nechá mě tu s tím maniakálním upírem. Jednoduchý počty.

Zavrzalo dřevo v podlaze a moje tělo se automaticky přitisklo ke stěně. Jako kdyby mě mohla zachránit…

Hned v zápětí mě popadl za paži a já mu okamžitě zabodla tužku do hrudi. Vykřikl a můj hlas mu okamžitě sekundoval, když mi kapky jeho krve ulpěly na prstech.

Zhodnotila jsem svoji trefu.

Nebyla špatná. Za reflexy si můžu připsat bod.

Klekla jsem si k němu, vyrvala ten malý kousek dřeva a odhodila ho kamsi do místnosti.

„Za co?“ zaúpěl a zhluboka se nadechl. Pomalu se mu začala vracet barva do tváře, když ho nic neohrožovalo.

„Chtěls mě zabít,“ obvinila jsem ho.

„Nechtěl jsem ti ublížit, proboha!“

Zuřivě jsem ho popadla za ruku a připlácla ji na obvaz. „Nechtěl?“ zeptala jsem se ho.

Je zvláštní, jak mě strach z něj najednou přešel. Byla jsem na něj naštvaná. A netoužila po ničem jiném, než se s tou tužkou trefit tam, kde by i vytáhnutí bylo málo platné.

„Zbláznila ses?“ zamračil se. „Jak jsem ti já asi mohl ublížit!“

„Jen se nedělej. Vaše upíří Veličenstvo je příliš nápadné.“ Počkala jsem, až se postaví na nohy a donutila ho sejít dolů ke vchodovým dveřím. Jenže pan Dokonalý se k odchodu neměl. Lehce jsem ho pěstí bouchla do místa, kde ještě před pár vteřinami vězela tužka.

„Jak to víš?“ hekl. Nasadil ublížený výraz.

„To ti nezbaštím,“ zašklebila jsem se.

Uvnitř mě se ale všechno vařilo. Nejenom, že jsem ho chtěla vyrazit do noci, ale chtěla jsem mu ublížit. Hodně ublížit. Moc by se mi líbilo, kdyby poznal, jaké to je dát vzpomínkám sbohem.

„Tak jak?“

„Protožes mě donutil zapomenout. Jediná věc na světě, kterou nenávidím. Jediná věc, kterou nedokážu odpustit.“

Překvapeně se na mě podíval. „Tobě nevadí, že…“

Skočila jsem mu do řeči. „Je mi jedno, že sis ze mě udělal sáček s krví. Chtěls, abych na to zapomněla a to je mnohem horší. Teď vypadni!“ Strčila jsem do něj a zabouchla mu před nosem.

Jenže jak jsem byla roztržitá, tak jsem neotočila klíčem v zámku – jeho hlava se objevila mezi futry.

„Moc se omlouvám.“

„Vrať se, až to budeš myslet vážně,“ doporučila jsem mu a celou svojí vahou se opřela do dveří, aby se zavřely. Měl štěstí, že tam tu hlavu nenechal – i když, možná to udělat měl.

„Teď už to je nejmíň padesát nula pro mě, pane Dokonalý,“ zamumlala jsem.

„Já to slyšel, slečno Protivná,“ odsekl.

„Běž domů, pane Otravný,“ opáčila jsem a nečekala na odpověď. Pro dnešek by to mohlo stačit. Teda… jestli se nerozhodne, že by se mu moje tužka líp vyjímala v srdci.

C´est pas important, ma chérie. - To není důležité, zlatíčko.

Je le disais. - Já to říkala.

2. kapitola * 4. kapitola

Už jsem Vám říkala, jak jste úžasní? =) Vím, že mám ty nejlepší čtenáře na světě! =) Hrozně moc a ještě víc Vám děkuju, Vaše podpora je doslova kouzelná - slova pak totiž samy lítají na papír a příběh se tvoří skoro bez mé pomoci. =)

Děkuju! =)

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries

Sdílet

Diskuse pro článek Dvě strany téže mince - 3. kapitola - Já to slyšel: