OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries » Dvě strany téže mince - 9. kapitola - Dost

12.07.2011 (13:00) • Fluffy • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 8× • zobrazeno 2696×

9. kapitola - Dost

„Udělám to,“ vrčel někdo do telefonu, „ať si říkáš, co chceš. Já ji nenechám umřít.“

Chlad na chvíli ustoupil, vnímala jsem a přivítala jsem to s horlivou radostí. „Stefane, dej mi Elenu. Hned,“ rozkázal ten rozzlobený hlas. „El, Kate umírá. Jestli jí nepomůžu, nedožije rána. Při štěstí se možná toho úsvitu dočká.“ Chvíli bylo ticho. „Děkuju. Budu vás čekat.“

V dalším okamžiku někdo popadl mou tvář do dlaní. „Katie?“ zašeptal.

„Damone?“ povedlo se mi zachrčet. Chtěla jsem k němu natáhnout svoji ruku, ale nemohla jsem, necítila jsem ji. Co se to se mnou dělo? Vždyť… vždyť…

„Zkus otevřít oči,“ prosil mě.

Vynaložila jsem veškerou sílu, která mi ještě zbývala, abych těžká víčka otevřela. Objevila se rozmazaná Damonova tvář. Zaostřovala se na jeho vážně, rozhodné oči.

Hned v tu chvíli přiblížil svoji paži ke svým ústům, zakousl se do zápěstí. „Vezmi si ji,“ žádal mě.

„Ne, ne, ne,“ opakovala jsem vytrvale jako kolovrátek. „Ty ses úplně zbláznil!“

„Teď nemáme čas na naše spory, Kathy. Udělej to. Kvůli Eleně,“ přemlouval mě.

Odkdy se mě ptá na povolení? Nedělá vždycky všechno impulzivně? Bez ohledu na názor druhých? „Ne, ani kvůli Eleně. Zahojí se to, nech mě být,“ odsekla jsem slabým hlasem.

„Ztratila si moc krve, tohle se nezahojí. Hrajeme o čas,“ naléhal.

„Třeba to takhle má být,“ namítla jsem.

„Kvůli mně, Katie,“ šeptal, „nemůžu tě ztratit. Jsi jediná, kdo mi rozumí. Jsme přátelé, nezapomínáš na to?“

Vyrazil mi svou prosbou dech, překvapeně jsem zamrkala – což mě ale stálo další síly. „Dej to sem,“ hekla jsem. „Ale kvůli tobě to rozhodně není."

S úsměvem mi přiložil svoje krvácející zápěstí ke rtům a nutil mě pít. První, co jsem chtěla, bylo zvracet. Jak se tímhle můžou živit, proboha? Ale pak, když se mi Damonova krev dostala do oběhu, pocítila jsem úlevu. Začínala jsem znovu cítit svoje tělo, dokázala jsem přimět svoji ruku, aby se zvedla. „Děkuju,“ šeptla jsem a přiložila svoji dlaň na jeho tvář.

Usmál se. „Nemůžeš být tak tvrdohlavá, když umíráš,“ dobromyslně se zašklebil, „teď si odpočiň, ano?“

„Tohle ti spočítám, pane Dokonalý,“ zamumlala jsem.

„Na vděčnost bude času dost,“ popíchl mě. „Teď spi.“

…

„Pozdě, maličká,“ odmítl mě, „nechtěla jsi přistoupit na mou dohodu. A druhá část zněla tak, že zemřeš… možná jsem měl v plánu tě ušetřit, nechat tvůj život na vlásku. Ale tvoje krev řekla ne. Tak sladká, voňavá, chutná...“ A mezitím, co skládal ódu na moji vlastní životodárnou tekutinu, jeho oči ztmavly a s novou zuřivostí se mi zakousl do hrdla. Vykřikla jsem bolestí.

Pil, hltal, kůže na mém krku se poddávala ostrosti jeho zubům, černota přicházela, vědomí se loučilo… a on kousal, znovu a znovu, trhal můj krk na kousíčky, opět a ještě jednou, jak se mu zachtělo, podklesla mi kolena a on mě stále držel za ramena, chtěl každou kapičku.

A najednou jsem byla volná a sesunula se na asfalt.

Damon, blesklo mi hlavou a já úlevně otevřela oči. Ale pohled, jaký se mi naskytl, mě zděsil ještě víc. Hned nato se ozval bolestivý výkřik a Damon dopadl vedle mě, s dřevěným kolíkem v srdci. „Promiň, Katie,“ omlouval se těsně předtím, než mu z tváře vyprchal život.

„Nééé!“ vykřikla jsem a vrhla se k němu. „Probuď se!“ zatřásla jsem s jeho ramenem.

„Nééé, ne, probuď se!“ křičela jsem.

„Katie, ššš,“ ozvalo se konejšivě.

Prudce jsem se posadila a zmateně se rozhlížela kolem. Neznala jsem to tady, kde to proboha jsem? Že on mě dostal? To ne, to ne, musím utéct!

Začala jsem se vymotávat z peřin, ale v tu chvíli mě kolem pasu popadly něčí paže a přišpendlily k sobě. „To jsem já,“ řekl klidně.

„Pane Otravný?“ zeptala jsem se.

„Osobně,“ prohlásil.

Úlevně jsem vzdala všechny snahy se mu vysmeknout. „Můj Bože, děkuju,“ zašeptala jsem vyčerpaně.

„Jsem velice potěšený, že mě nazýváš Bohem,“ pokračoval. „Co se stalo?“

Opatrně jsem se otočila a objala ho kolem krku. Jeho blízkost mě uklidňovala, říkala mi, že jsem v bezpečí. A o nic jiného mi v tu chvíli nešlo. „Zdálo se mi, jak mě napadl a tys tam pak přišel…“

„A zachránil tě,“ dopověděl se zašklebením.

„Ne tak docela,“ otřásla jsem se nad tou představou. „Zabil tě.“

„Díky, že tak věříš mým schopnostem,“ prohlásil dotčeně. A pak mu to došlo. „Bála ses o mě.“

„Ne asi,“ zakoulela jsem očima, „křičela jsem, protože mi vadil pohled na krev.“

„Takže přece jenom ti na mně záleží,“ spokojeně se usmál.

„To přátelé dělávají, ne?“ odsekla jsem.

„Hádám, že ano. Katie, měla bys odpočívat. Elena tě ráno zase přijde zkontrolovat,“ informoval mě.

„Zase?“ opáčila jsem.

„Byla tu, když už jsi spala. Přijela skoro hned.“

„To je celá ona,“ pousmála jsem se.

„Taky bys to udělala,“ pokračoval.

„Jasně, že jo. Je to moje sestra,“ vyhrkla jsem okamžitě.

„Teď si zase lehneš, ano?“ pobízel mě.

„Zapomeň na to,“ drcla jsem do něj a snažila se vypadnout z postele. Abych zavřela oči, tak k tomu mě už nikdo nikdy nedonutí. Cokoliv je lepší, než aby se mi znovu zdála ta noční můra.

„Budu tu s tebou,“ ujišťoval mě, protože pochopil, proč nechci znovu usnout.

„To nestačí, Damone,“ bránila jsem se. „Byl jsi tu se mnou doteď. Ničemu to nezabránilo.“

Natáhl ke mně ruku. „Dej mi svůj náramek.“

„Ne!“ vykřikla jsem. „Ty ses úplně zbláznil. Jsi cvok! Myslíš si, že se vzdám vzpomínek?“

Chytil mě za paži. „Nechci ti vymazat paměť. Chci se ti dostat do podvědomí, dát ti sen, který tě nevyděsí.“

„To dokážeš?“ šeptla jsem.

„Já dokážu všechno,“ řekl samolibě, ale chyběla tomu ta nafoukanost, na kterou jsem si u něj už zvykla.

Pořád trochu neochotně jsem k němu natáhla svoji ruku. Dvěma prsty, aby se nedotkl sporýše v přívěsku, rozepnul drobounké zapínání a náramek pak odložil na noční stolek.

„Je ti jasné, co jsem právě udělala?“ zeptala jsem se ho tiše.

Usmál se. „Věř mi, nic jiného po tobě nechci.“

S povzdechem jsem si lehla. „Nemůžu usnout.“

„Dej mi ruku,“ nabádal mě.

Nějak jsem se k tomu neměla, tak si se mnou propletl prsty on. Jeho oči se objevily těsně u mých. „Ne,“ protestovala jsem.

„Jen usni,“ šeptnul a já cítila, jak na mě ovlivňování začíná působit a víčka se sama od sebe klíží.

Slunce pražilo do deštěm promočené země. Paprsky začínaly hřát. Seděla jsem na lavičce a byla jsem opřená o Damona, usmíval se.

„Kde to jsme?“ zeptala jsem se.

„U vodopádů,“ odpověděl. „Mám to tu rád, když tady nikdo není.“

„Proč jsi mě sem vzal?“

„Tohle jsem ti ještě nikdy neukázal, až ti bude líp, mohla bys vytáhnout paty z domu,“ zašklebil se.

„Co hned ráno?“ zajímala jsem se.

„Myslím, že to nepůjde, Katie. Máš v sobě pořád hodně mojí krve, nemůžeme to riskovat,“ omluvně se zazubil.

„Bezva,“ zavrčela jsem podrážděně.

„Nezlob se na mě. Ale jenom ty se hádáš, když už ti zbývá jen pár minut života. Kdybych neměl o tebe strach, tak bych tě s radostí přizabil sám,“ zasmál se.

„To rozhodně potěší,“ usmála jsem se. „Damone, co bude s tím upírem?“

„Budeme ho muset najít a zlikvidovat. Jednoduchá odpověď,“ zachmuřil se.

„Začínám mi docela strach,“ přiznala jsem se.

„No konečně,“ odpověděl sarkasticky. „Bylo na čase. Tvoje odvaha je sice obdivuhodná, ale pud sebezáchovy by byl možná o něco lepší.“

„Zlobíš se?“ optala jsem se tiše.

„Jistěže se zlobím,“ odsekl. „Jsi jediná kamarádka, kterou mám.“

„To zní mile,“ podotkla jsem a vstala od něj.

„Já jsem v jádru docela milý, víš?“ ušklíbl se.

„Nikdy jsem neměla někoho, jako jsi ty. Děsí mě, že mi tak rozumíš,“ zamumlala jsem.

„Ty toho o mně víš taky víc než můj vlastní bratr. A to se známe přes sto šedesát let.“

„Pochopil jsi, že ta pře mezi tebou a Stefanem je naprosto zbytečná?“ povzdechla jsem si.

„Cože?“ prudce vstal z lavičky.

„Copak to nevidíš?“ zašeptala jsem.

„Co bych měl vidět?“ odsekl a rozzlobeně začal rázovat kolem mě.

„To všechno byla její práce, Damone. Stefan pro tebe hodně znamenal. Je to tvůj bratr, byl to tvůj nejlepší přítel. Viděl jsi ho nejradši ze všech, když ses vrátil z války. To ona mezi vás vstoupila a zničila to, co bylo dobré.“

„Ty mi nemáš právo říkat, co je správně! Jsi jako ona!“

„To teda nejsem!" ohradila jsem se. „Nikdy bych nemohla být jako ona! Nikdy, rozumíš?"

Jeho zlost rychle přešla, stejně jako vzplála. „Promiň,“ zašeptal. „Katie, promiň.“

„Nevadí,“ snažila jsem se znít klidně.

Prokoukl mě, zase. „Mrzí mě to. Vážně.“

„Víš, možná to nazýváš přátelstvím mezi námi. Ale není to pravda, změní se to teprve, až když pochopíš, že nejsem Katherine. A že ona není mnou.“

„Já vím, že nejsi Katherine,“ zašeptal ke spící dívce v jeho náruči. Přejel jí bříšky prstů po tváři. Jaké by to bylo, kdyby se mohl zmocnit jejích rtů? Jen tak… zkusit, jak moc stejné by to bylo.

„Dost,“ zavrčel sám na sebe.

+++

„Dobré ráno,“ usmál se na mě Damon, když jsem se konečně vyhrabala zpod peřin. Rozhlédla jsem se po místnosti, která ve slunečním světle byla o něco příjemnější než v noci.

„Máš to tu pěkný,“ opětovala jsem mu úsměv.

Odněkud vykouzlil hrnek s kávou a podal mi ho. „Díky.“

„Já děkuju,“ prohodila jsem a usrkla. „Kafe teda umíš, to se musí nechat.“

„Já jsem talent na všechno,“ ujistil mě a sedl si na kraj postele.

„Asi jsem včera byla trochu netaktní,“ načala jsem to, co mi leželo na srdci.

„Když pominu to, že jsi mi málem zakázala, abych ti zachránil život, ani ne,“ pousmál se.

„Chci se ti omluvit. Za všechno, co jsem říkala. Nebylo ode mě zrovna hezké, že jsem se pletla do tvého vztahu se Stefanem a že jsem se obula do Katherine,“ omluvně jsem se na něj zadívala. „I když si to ona zaslouží,“ neodpustila jsem si.

Krátce se zasmál. „Jenže máš pravdu, Kathy. Rozdělila nás, v tom ses nemýlila.“

„Jenže… jsem to prostě říkat neměla,“ namítla jsem.

„Líbí se mi, když se omlouváš a nevíš jak na to,“ zašklebil se potěšeně. „Slečna Dokonalá má problém.“

„Pan Skvělý snídal zase vtipnou kaši, že?“ pokračovala jsem v naší výměně jmen.

„Hádám, že se mi přízvisko Dokonalý líbí víc. Zůstaneme u toho, co ty na to?“ usmál se.

„Pan Egocentrický se zase ozval,“ zakoulela jsem očima. „Chci ti vážně poděkovat, Damone.“

„Už nemusíš, udělala jsi to nejmíň tisíckrát,“ odmítl mě mávnutím ruky.

„Vážně. Zachránil jsi mi život.“

„Pro tebe kdykoliv,“ usmál se. „Podej mi ten hrníček.“

„Proč?“ zamračila jsem se.

„Elena je tady a já nechci mít kafe v peřině,“ oznámil mi. Neochotně jsem mu hrnek podala. V ten samý okamžik se rozletěly dveře od Damonovy ložnice a za vteřinu mě Elena objímala. Pan Dokonalý měl pravdu – určitě bych to rozlila.

Děkuju Vám opět za krásné komentáře. =) Jste zlatíčka. =)

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries

Sdílet

Diskuse pro článek Dvě strany téže mince - 9. kapitola - Dost: