OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries » Good night, sweetheart XIV.

31.12.2014 (10:00) • Sweetly • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 3× • zobrazeno 1070×

Tak a je tu další kapitola... Vkládám ji ještě 30. 12. 2014, a tak budu moc doufat, že se Vám poslední kapitolka, která bude zveřejněná v roce 2014, bude líbit.

P.S.: Moc děkuji Carol1122 za komentář, velmi mě potěšil.

XIV. - Realita je někdy až moc krutá..

Seděl jsem u stolu v kuchyni a nervózně poťukával prsty. Pořád jsem v hlavě viděl její obličej, když jsem se bavil s Car… Její oči nevyzařovaly žádné emoce, možná se v nich mihly na chvíli slzy, ale nejsem si jistý. Zlobil jsem se sám na sebe. Za všechno jsem mohl já… Kdybych jí naslouchal, kdybych šel za ní, kdybych neflirtoval s Car, tak by se to nikdy nestalo. Cítil jsem se strašně a pořád cítím. Hledal jsem ji po celém městě, ale nikde ji nenašel. Prostě nic. Jako by se po ní zem slehla. Zklamaný, rozzlobený jsem se vrátil domů, kde nervózně čekali Stefan a Elena, kteří o nás měli strach…

Brečel jsem po dlouhé době… A teď sedím v kuchyni a mám jim říct, co stalo. „Adele zmizela, utekla,“ vymáčkl jsem ze sebe a díval se na stůl, jako by na něm bylo něco zajímavého.

„Co?!“ Elena byla rozčílená a Stefan seděl a upíral na mě ten svůj pohled, který mi říkal, jaký jsem blbec. A já s ním musel souhlasit.

„Potkali jsme v baru Car a já s ní a ona se mnou… flirtovala,“ vykoktal jsem ze sebe a myslel na to, jak moc jsem ji musel zranit. Že jsem to teď byl já, kdo jí ublížil… Já, který přisahal, že jí nikdy neublíží. Ale opak byl pravdou. „A Adele utekla.“

„Ty tady sedíš, zatímco dívka, kterou miluješ, se toulá někde po městě v šest hodin ráno?!“ ječela Elena a Stefan nevěřícně kroutil hlavou.

„Já ji nemiluji,“ bránil jsem se, ale mé podvědomí mi říkalo, že lžu jen sám sobě. Měl jsem ji vážně moc rád, ale dalo se to mu říkat, že ji miluji?

„Jo, miluješ ji, ty… upíre,“ křičela na mě Elena.

„To musíš lhát sám sobě?!“ přidal se Stefan a já si připadal v tu chvíli strašně malý. Cítil jsem se jako malý kluk, který něco provedl, ale teď to bylo mnohem horší. Já zranil člověka, na kterém mi záleželo ze všech nejvíc.

„Dobře, miluji ji,“ vydechl jsem poraženě. „Já ji hledal,“ dodal jsem.

„Konečně sis to přiznal,“ řekla o dost klidněji Elena a Stefan se usmál. „Teď ji stačí už jen najít-“

„Konečně?!“

„Jo, konečně,“ vyštěkl Stefan a netrpělivě si začal rukou upravovat vlasy.

„Stejně ji nenajdu,“ zašeptal jsem a chtěl jít někam daleko. Zmizet pryč a nikdy se nevrátit, tak uvažoval starý Damon, který se za posledních pár týdnů schoval někde na dno mé duše. Ale ten nový, lepší a hlavně zamilovaný Damon mi říkal: Najdi ji a vysvětli jí své chování.

Mám jí vysvětlit, že jsem byl naštvaný? A to jenom kvůli tomu, že mi nechtěla říct, co ji trápí? Štvalo mě, že přede mnou skrývala svoji duši… Svůj strach a obavy. Vždy se uzavřela do temných koutů své duše, kam jsem za ní nemohl.

Elena se nadechovala v odpověď, když něco zarachotilo v šatně. Všichni tři jsme po sobě střelili pohledem a kývli na sebe. Upíří rychlostí jsme vystřelili z kuchyně a zastavili se ve dveřích šatny. A já si v tu chvíli myslel, že budu první upír, který dostane infarkt. Stála tam totiž ona. Zdravá, rozcuchaná a mračící se.

Pozorně jsem si prohlížel každý detail její tváře a snažil se najít jakýkoliv náznak toho, že je zraněná, ale ona byla v pořádku.

„Můžeš mi říct, kde jsi sakra byla?!“

Ona se na mě s kamenným výrazem ve tváři podívala. „Taky tě zdravím, Damone,“ řekla nevzrušeně a já poznal, že se něco děje. Elena a Stefan to asi taky vycítili a tiše se vytratili.

„Kde jsi byla?“ Snažil jsem se o klidný nevzrušený hlas, ale moc mi to nešlo.

„Tebe to nemusí ale vůbec zajímat,“ řekla a dala důraz na to vůbec. Chtěl jsem s ní zatřást, ale něco mě drželo na místě.

„Tak to se pleteš, holčičko,“ Výhružně jsem se na ni podíval a ignoroval její chladný pohled, který na mě upřela.

„Kdo je u tebe holčička, chlapečku?“ mluvila klidně, ale oči jí bublaly vztekem.

„Neříkej mi chlapečku,“ zavrčel jsem. Myslím, že v ten moment jsem na ni vrčel poprvé. „A konečně mi řekni, kde jsi byla!“

„S jedním klukem,“ řekla ledově.

Všechno se ve mně sevřelo vztekem. Já si o ní dělám starosti a ona je mezitím s nějakým mužem? Tak to teda ne. „Odteď se nehneš z tohoto domu ani na krok,“ řekl jsem klidně a nevěnoval jí ani jeden pohled.

„Co si to dovoluješ, ty ješitnej upíre?!“

„Nech si toho ješitného upíra na někdy jindy, teď na to nemám náladu.“

„Ty-“

Než stačila něco říct, tak jsem jí skočil do řeči: „Začíná ti domácí vězení.“

Opřel jsem se o futra a sledoval ji, jak nasupeně dupala do našeho pokoje, ale nic jsem si z toho nedělal. Ona začala s tím ledovým chování, ne já. Já nebyl ten, co utekl – nikdy bych od ní neutekl – kvůli tomu, že jsem se bavil s Car.

„Co jsi to udělal, Damone?“ Dívala se na mě Elena a mračila se.

„Nic,“ řekl jsem klidně a podíval se do země.

Elena mi věnovala zuřivý pohled a zavrčela: „Tak proč Adele brečí?!“

„Nechtěl jsem ji rozbrečet-“

„Nechtěl?! Říkám ti, že jestli udělá nějakou blbost, tak si mě nepřej! Nebudeš ubližovat dívce, kterou beru jako svoji sestru, i když ji moc ještě neznám. Bude mi jedno, že jsi Stefanův bratr a nezachrání tě ani to, že já tě miluji jako rodinu. Prostě tě nic nezachrání, rozumíš?!“ vychrlila na mě a věnovala mi jeden z mála zlostných pohledů. „A ještě něco, zkus se k ní teď přiblížit a budeš mrtvý, jasný?!“

„Ano,“ zašeptal jsem a bál jsem se jí. Věděl jsem, že by to byla schopná udělat. Nechala mě stát na chodbě a odešla za Adele. A cítil jsem, že jsem to přehnal, ale já si nemohl pomoc… Chtěl jsem ji sevřít v náručí, ale pak jsem uviděl její pohled a hned mě to přešlo. Byla naštvaná a zraněná. To jsem viděl i přesto, že se tvářila tak vyrovnaně.

Svezl jsem se po stěně a nechal slzy, aby mi stékaly po tváři. Bylo mi jedno, že to někdo uvidí… Stejně mi nikdo nemůže ublížit tak, jako Adele svým chování. Nikoho jiného jsem nemiloval… Nevím, jak dlouho jsem tam seděl, než přišel Stefan a neobjal mě.

„Damone, všechno se spraví, věř mi, prosím,“ říkal mi, ale já pořád viděl ji, jak se na mě mračí. „Uklidni se a běž za ní. Ona tě miluje, odpustí ti,“ řekl, ale já pořád jen brečel.

„Stefane, ale já ji zranil a přitom jsem já slíbil, že jí nikdy neublížím,“ podařilo se mi říct.

„Ona ti odpustí,“ řekl a pustil mě. „Adele je zraněná a zlomená minulostí. Ty jsi ji nemohl už víc ublížit, i když si to myslíš. Seber se.“

„Myslíš? Ale mně přijde, že jsem jí ublížil ze všech nejvíc.“

„Možná je to pravda, ale Adele je silná,“ řekl po chvíli, co asi přemýšlel, co mi má říct. „Myslím, že potřebuje někoho, komu by mohla svěřit vše, co se jí přihodilo. A já myslím, že jsi to ty. Ty jsi taky svým způsobem zraněný na duši.“

Měl pravdu, ale já si to nerad přiznával. Já byl vždy ten, kdo neznal slitování. Byl jsem upír bez emocí. Chvíli jsem zpracovával, co mi řekl, a nakonec ze mě vypadlo: „Já nevím. Nejsem si jistý tím, že bych to mohl být já. Já nikdy nikoho nemiloval.“

„Ale miloval jsi svoji matku, Elenu i mě,“ řekl a usmál se.

„Já si to nechci přiznat,“ zašeptal jsem.

„Věř si, Damone,“ řekl Stefan a vytáhl mě na nohy. „Elena je u ní a snaží se ji přesvědčit, aby něco snědla, ale nezdá se mi, že se jí to vede. Měl bys jít za ní.“

„Můžu se nejdřív něčeho napít?“ Chtěl jsem oddálit tu chvíli, kdy se s ní mám setkat.

„Jsi nemožnej,“ zasmál se a šel se mnou do kuchyně.

Seděla jsem na posteli a nechala se Elenou objímat. Bolela mě Damonova reakce, když jsem se vrátila, ale věděla jsem, že jsem to byla já, kdo ho takhle donutil zareagovat. Já se mračila, já byla ledově klidná… Ale on mě zranil před tím. Chtěla jsem si namlouvat, že za všechno může on, ale to by nebylo správné. Já mu neřekla, co mě trápí. Ale on se nemusel hned urazit.

Netušila jsem, že by byl schopný mi dát domácí vězení. Jako by mě nezranil už předtím, ale těmito slovy si zavařil. Já mu ukážu, kdo je to Adele Hartová! Nebo neukážu. Ukážu! Neukážu! Nemohla jsem se rozhodnout.

„Adele?“

„Ano, Eleno?“ Upřela jsem na ni oči a ona se mi zadívala upřeně do obličeje. Začínala jsem ji mít vážně ráda…

„Ty Damona asi hodně miluješ?“

Ta otázka mě zarazila, dokonce mi přestaly téct i slzy. Miluji ho? „Asi jo,“ vydechla jsem překvapená. Překvapilo mě, že ho asi vážně miluji. I když jsem to tak nějak tušila.

„Dej mu ještě šanci,“ řekla vážně Elena a pokračovala, „nikdy jsem ho neviděla tak šťastného jako s tebou. Kvůli tobě se i změnil. On toho lituje a nikdy jsem ho neviděla brečet, až teď.“

„On brečel,“ zeptala jsem se šokovaně. Neuměla jsem si představit plakajícího Damona. Ta představa byla dost nereálná.

„Ano, taky jsem stejně překvapená jako ty, ale on tě má vážně rád.“

„Já vím, ale-“

„Co stalo v tom baru?“ vyrušila mě a usmála se.

„Já mu neřekla, co mě trápí… A on začal flirtovat s Caroline,“ dostala jsem ze sebe mezi vzlyky, které se mi znovu začínaly ozývat z hrdla. „Já utekla.“

„A co se dělo dál? Cítím z tebe upíra,“ řekla a já se rozhodla, že v tomhle budu muset lhát.

„Potkala jsem jednoho upíra a popovídala si s ním,“ řekla jsem a byla to docela pravda, jen jsem neřekla, že se jedná o mého šíleného ex přítele, který mě chce zabít.

„Jsem moc ráda, že jsi tady,“ objala mě Elena a mě tím dokonale zaskočila. „Mám tě ráda.“

„Já tebe taky,“ řekla jsem a objala ji. Byla to pravda…

„Odpočiň si,“ řekla a vyskočila na nohy. „Až budeš vzhůru, přijdu za tebou a přinesu ti nějaké jídlo.“ Zavřela za sebou dveře a já si uvědomila, jak hodně mě všechno vyčerpalo. Skoro okamžitě jsem usnula…

Stála jsem v uličce a díval se do očí Derekovi, který mi pohled oplácel. Jeho oči odrážely jeho touhu po mé smrti a po krvi.

„Konečně jsem se dočkal,“ řekl a šíleně se usmál. „Víš, jak dlouho jsem na tuhle chvíli čekal? A teď jsi přede mnou bezbranná, vyděšená a zamilovaná… Krásná kombinace, když přičtu ještě tvoji krásu a nevinnost. Nebo už snad nejseš panna?“

Zmohla jsem se jen na zavrtění hlavou a v hlavě se mi honily myšlenky, že to jsou poslední minuty mého života.

„Tak to jsem rád… Že bychom si před tvojí smrtí ještě užili?“

„Na to zapomeň! Nikdy!“

„Ale, ale nebuď netykavka,“ řekl a věnoval mi další šílený úsměv. Přes záda mi přeběhl mráz.

„Můžeš to konečně skončit? Stejně mě tady už nic nedrží,“ zašeptala jsem a čekala. Čekala na smrt.

„Jak si přeješ,“ řekl a sklonil se ke mně. Než se jeho zuby dotkly mého krku, jeho obličej se změnil. Zakousl se a já poznala Damona…

„Damone,“ zašeptala jsem a otevřela oči. Uviděla jsem černé hluboké oči, které se dívaly upřeně do mých. Byly to jeho oči.

„Jsi v pořádku?“ zašeptal svým sametovým hlasem a mně se rozbušilo srdce.

Pátravě jsem se podívala do jeho obličeje, ale nikde jsem neuviděla žádnou známku zlosti. „Jsem, byl to jen ošklivý sen,“ vydechla jsem a podíval se na jeho rty. A uvědomila si, že bych se měla chovat úplně jinak… Neměla bych vzdychat nad jeho hlasem. Měla bych mu vynadat, co se vůbec ptá. Ale najednou jsem si nebyla vůbec jistá, zda to chci udělat.

„Ptám se vážně,“ řekl a upřeně se mi pořád díval do očí.

„Nejsem,“ vydechla jsem omámeně a podívala se na jeho rty. Chtěla jsem, aby mě políbil…

On se usmál a sklonil se. „Chceš políbit?“ zeptal se zastřeně.

„Ano,“ vydechla jsem a jeho rty se po neskutečně dlouhé době přitiskly na mé. A pode mnou se zhoupl snad celý svět.

Tak co říkáte na konec kapitoly? Předem uporňuji, že další kapitola nudude začínat tak sladce. 

Autor: Sweetly (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries

Sdílet

Diskuse pro článek Good night, sweetheart XIV.: