OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries » Good night, sweetheart XIX.

28.01.2015 (09:00) • Sweetly • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 5× • zobrazeno 1172×

XIX. – Já jsem vážně upír!!!

V temnotě, která mě obklopovala, se najednou objevilo světýlko. Byly to sluneční paprsky, ale jak se tam vzaly? V té černočerné tmě? Cítila jsem se nějak jinak. Silněji. Mlaději. Dokonaleji. Nevím, jak to popsat. Cítila jsem se jako já, ale zároveň jako někdo jiný. Matně jsem si vzpomínala, co se vlastně stalo. Měla jsem v hlavě najednou tak prázdno, jako bych neměla žádnou minulost. Byl to zvláštní pocit. Možná takový, jaký zažívají zdrogovaní lidé. Možná, že ani to ne. Nemohla jsem přijít na to správné přirovnání. V hlavě jsem měla zmatek, plno útržků…

„Já ti říkal hned na začátku, že v nich nevydržíš celou dobu. Někdy bys mě mohla poslechnout, jsem starší.“

Derek se ke mně naklonil a jediným rychlým pohybem se mi zakousl do krku, vykřikla jsem bolestí.

„Za chvíli tě ten jed zabije, ale je tu i možnost přežití,“ řekla váhavě a já se ji snažila vnímat. „Pokud bych tě teď nějak zabila…“

S tímto útržkem jsem si najednou vzpomněla na všechno… Neměla bych být náhodou teď už mrtvá? Co vlastně řekla? Že je možnost, že to přežiju? Co tím myslela? Nemluvila o nějakém jedu? Já jsem teď upír…

Otevřela jsem oči a řekla si to nahlas: „Já jsem upír, já jsem upír, já jsem upír, já jsem upír, já jsem upír, já jsem upír…“ No, už bych mohla přestat.

Všechno okolo sebe jsem pozorně sledovala, ale všechno vypadalo normálně. A to mě zklamalo, myslela jsem si, že jako upírka budu vidět jinak, ale… Prostě vidím normálně. Všude bylo zvláštní ticho, jako bych tu v celém domě byla jen já, ale je to možné? Kde teda všichni jsou? Báli se, že bych je snad povraždila? O tom silně pochybuji, myslím, že to by se mi vážně nepovedlo.

Zvedla jsem se z postele a překvapením vyjekla. Byla jsem nějak rychlejší… Začala jsem běhat po schodech dolů a nahoru. Dolů, nahoru, dolů, nahoru…

Stáli jsme okolo něj a já si užíval pohled na něj. Konečně jsem si ho mohl vychutnat. Stefan ho našel před pár minutama v jednom baru a zavolal mi. Asi chápal, že ho prostě chci zabít. Nikdy mě moc v tomhle nepodporoval, ale teď mu to nevadilo. Chápal mě. Elena se rozhodla, že půjde se mnou a Stefan ji nechtěl nechat jít samotnou, a tak tu jsme všichni.

„Víš, jak dlouho jsem čekal na tuhle chvíli?“ zeptal jsem se ho a v ruce si přehazoval kolík. Byl jsem netrpělivý… Adele je teď sama doma a já doufal, že se ještě neprobudila. Měla ještě pár hodin čas.

„Stejně to ta malá zmije nepřežije ani jako upírka,“ řekl a mě tím neskutečně vytočil.

„To už se nedozvíš!“ zasyčel jsem na něj. „To už nebudeš mezi námi živými.“

„Stejně jsem už mrtvý…“

„Jo? Já upíří svět neberu tak, že je to říše mrtvých. Já žiju, vidíš mě, že?“ Mávl jsem mu kolíkem přímo před obličejem.

„Pro mě jsi mrtvý,“ řekl ten hajzl a já se neudržel, bodl jsem mu kolík přímo do srdce.

„Ty jsi teď už mrtvý pro celý svět!“ zakřičel jsem a uvědomil si, že je po všem. „Já ho chtěl mučit,“ řekl jsem zklamaně.

Elena a Stefan se zasmáli. „Myslím, že tohle bylo mnohem lepší, Damone,“ řekla Elena.

„Bráško, jsem rád, že jsi to udělal. Aspoň je snad po všem,“ řekl Stefan a já si uvědomil, že mi po dlouhé době řekl bráško.

„Teď jsi nezněl moc jako můj bráška,“ řekl jsem a usmál se. „Můj bráška by mi teď vynadal. A ani by mi to nedovolil.“

„Tak jsem jednou trochu… zlý,“ řekl Stefan a s úsměvem chytl Elenu za ruku. Musím přiznat, že jim to spolu slušelo. Ale já si vzpomněl na jednu malou drzou dívku, která mi při našem prvním setkání nadávala.

„Půjdeme domů?“

„Půjdeme,“ řekla Elena a já se konečně vydal za ní. Za jedinou dívkou, kterou jsem kdy měl vážně rád. Která si ze mě dělala pořád srandu a hlavně mě milovala takového, jaký jsem. Za vším všudy. Myslím, že to se mnou je vážně k nevydržení, ale co mám dělat celou věčnost? Sedět na zadku a koukat z okna? To bych nebyl já. Já musím pořád něco dělat. Nikdy nebudu úplně hodný…

Běhání bylo zábavné, když jsem byla tak rychlá, ale po chvíli mě to přestalo bavit. A tak jsem se rozhodla, že si čekání na ně zkrátím koukáním na televizi. Ale nic dobrého nedávali, až na jeden suprový horor… Kdybych teda byla člověk, tak by byl suprový.

„Jsi tak slaďoučká.“

„Nechte mě, prosím, být…“

A teď se jí zakousl do krku.

K mé smůle jsem se ale vůbec nebála, byla to spíše pohádka. Teda pro upíra. Být upírem mělo něco do sebe. Měla jsem hlad a něco mi došlo…

„Já se živím krví!“

Já nechci ale sát lidi… Ale Damon říkal, že může jíst i lidské jídlo. Objednám si pizzu. Vzala jsem si mobil a začala volat.

„Dobrý den-“

Začal někdo, ale já mu skočila do řeči: „Chci šunkovou pizzu…“

Za půl hodiny jsem si pochutnávala na pizze, ale pořád jsem měla hlad. Měla jsem v sobě půlku pizzy, ale cítila jsem se jako bych v sobě měla ani ne jeden kousek. Prostě jsem se cítila hladová. Uslyšela jsem v šatně kroky a usmála jsem se. Konečně je tady! Vběhla jsem do šatny a vrazila přímo do Damona. Jako při našem prvním setkání…

„Ráda tě vidím,“ řekla jsem a objala ho. Byl překvapený. „Ahoj, Eleno a Stefane.“

Taky se tvářili jako by viděli ducha.

„Ty už jsi vzhůru?“ vymáčkla ze sebe Elena a já si všimla, že má na sobě kapičky krve, která mi vážně nevoněla.

„Jo, dívala jsem se na televizi, kde dávali horor, ale byla to spíše pohádka…“

„Počkej, ty ses probudila… Nikdo tady nebyl a nevyvraždila jsi polovinu města?“ zeptal se a v hlavě si srovnával myšlenky. Stefan byl stejně zaražený jako on a Elena se pomalu vzpamatovávala.

„Proč bych vraždila polovinu města? Jo, a nikdy jsi mi neřekl, jak je skvělé být upírem. Ta rychlost je vážně boží!“

„No, jsi upírka jen pár hodin," řekl Stefan.

„Ale to neznamená, že jsem musela vraždit," řekla jsem uraženě a zamračila se. „Já nejsem ta, co je od krve, že?"

„Zabil jsem Dereka," řekl nevzrušeně Damon a dál na mě zíral.

„Ty jsi zabil Dereka?!"

„Jo," řekl klidně.

„A to jsi mi nemohl říct dřív?!" 

„Nepustila si nás ke slovu..."

Epilog

Díval jsem se z okna a musel se usmát. Donutila mě jet i do Itálie. A nakonec to nebylo tak špatné. Ne, že by mě bavilo prohlížet si památky, i když některé sochy ušly, ale Adele z toho všeho bylo nadšená a já byl kvůli ní šťastný. A teď jsem si užíval ležení s ní v posteli. Adele vedle mě spokojeně oddychovala. I když už byla upírkou, pořád chtěla spát… A já chtěl dělat něco příjemnějšího. Něco krásnějšího. Já jí pořád neřekl, že ji miluji. Nějak jsem se pořád neodvážil, i když ona mi to říkala pořád.

„Miluji tě,“ zašeptal jsem jí do ouška.

Najednou se pohla a posadila. „Já tebe taky… Ani nevíš, jak jsem si přála tyhle slova slyšet,“ řekla rozespale.

„Já nevěděl, kdy ti to mám říct a jak,“ řekl jsem a objal ji. Rozhodně jí ale nepřiznám, že jsem se bál… To by se mi posmívala pěkně dlouho. 

„To nevadí,“ řekla a políbila mě. 

Tak a je konec. Nevím, zda jsem to ukončila správně, nebo ne. Ale já si myslím, že bych už neměla o čem psát. Maximálně o tom, jak se milují. =) Ne, že bych je neměla ráda, ale zdá se mi, že vše vyřešili, mají se rádi, zbavili se problémů,... 

Doufám, že od první kapitoly jsem se ve psaní trochu zlepšila... Moc děkuji za všechny komentáře, které jste mi pod povídkou zanechali. Moc děkuji Fluffy, že po mně vždy kapitolu opravila a že bylo co. ♥ Moc děkuji Carol, která mi vždy napsala krásný komentář. ♥ A děkuji Týně za komentáře, které vždy potěšily. ♥

Ještě jednou děkuji všem, kteří přečetli celou mojí povídku!♥♥♥

Autor: Sweetly (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries

Sdílet

Diskuse pro článek Good night, sweetheart XIX.: