OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries » Good night, sweetheart XVI.

11.01.2015 (09:00) • Sweetly • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 2× • zobrazeno 1226×

Moc děkuji za komentáře u předchozí kapitoly! No, a teď se musím k něčemu přiznat... Kapitola mi leží v počítači už pár dní hotová, ale vůbec jsem ji nestíhala vložit. =)

P.S. Kapitola měla vypadat úplně jinak, ale myslela jsem si, že by nikomu neuškodila trochu klidná kapitola. Další bude z pohledu někoho, kdo se ještě nepředstavil...

XVI. - Malé nedorozumění

Seděla jsem ve školní lavici, která byla vážně strašná, a Damon vedle mi pořád něco šeptal do ouška, jak se mám asi soustředit na vyučování? „Damone, můžeš, prosím mlčet? Nemůžu se soustředit,“ zašeptala jsem k němu, ale on se jen ušklíbnul.

„Slečno Gilbertová?“

Úplně jsem přeslechla, na co se mě ptal. Damon se usmál a zašeptal: „V Itálii.“

Zopakovala jsem to a učitel, který mě nenáviděl, hned jak jsem nastoupila, se nespokojeně ušklíbnul. „Správně, dávejte příště už pozor, nebo budete po škole.“

Zamračila jsem se na něj a v duchu si říkala: Co jsem komu dnes udělala? Byl to už třetí učitel, který mi vyhrožoval poškolou, a k tomu pár dalších minulý týden… Od té doby, co jsem Damonovi řekla o Derekovi, se choval jinak, jako… Nevím, jak to popsat. Měl jen tři nálady, a to přísnou, drsnou, když jsem překročila nějakou hranici, ale pořád jsem nemohla přijít na to jakou. Pak tu byla veselá, pobavená, kterou jsem měla ze všech nejraději, byl vždy tak uvolněný, že jeho náladu nemohlo nic zkazit. A na konec ta nejděsivější rozvážná, ostražitá, kterou nasadil vždy, když jsem měla plno otázek, anebo když jsem jen na chvíli nic nevnímala a přemýšlela o své nejhorší noční můře. Chtěla jsem z tohoto města odejít a začít znovu někde jinde, ale bylo mi jasný, že Damon by šel jen, kdyby s námi odešel Stefan, a tím pádem i Elena. Za ten týden se Stefan a Damon nějak sblížili, skamarádili a vymýšleli spolu různé blbůstky. My s Elenou jsme jen nevěřícně, pobaveně kroutily hlavou. Elenu jsem začínala mít vážně moc ráda. Všechno vypadalo v pořádku, ale já se pořád děsila Dereka. Kdy se objeví a řekne, že je se mnou konec?

„Koťátko?“

„Hm,“ podívala jsem se na předmět svých úvah a zamračila se.

„Už zvonilo,“ řekl a vytáhl mě na nohy. Podal mi tašku, kterou mi pomaloval srdíčky, když se při hodině nudil, jak mi sdělil. Usmál se a hodil si na záda baťoh, který, jak se zmínil, nenáviděl, ale do něčeho si učení dávat musel. Vytáhl mě na chodbu a jako vždy se na naši dvojici upřely všechny oči, bylo to nepříjemné.

„Kdy je to přestane bavit?“ zeptala jsem se a ještě víc se zamračila.

„Nevím,“ řekl jednoduše a pozorně se na mě podíval. Hned jsem věděla, co mu šrotovalo v jeho krásné hlavě. „Děje se něco?“

„Ne,“ zamumlala jsem a chtěla jít dál, ale on mě chytl za ruku.

„Děje se něco, koťátko? Víš, že nemá smysl mi lhát, já to z tebe vždy dostanu,“ řekl a otočil mě k sobě. Dívala jsem se do jeho očí a pořád jsem nemohla najít jejich dno.

„Můžu ti to říct až doma?“ Nechtěla jsem o tom mluvit, tušila jsem, že bych ho tím naštvala, a to jsem nechtěla.

„Dobře, koťátko,“ řekl s úsměvem a rozešel se i se mnou k autu. Docela by mě zajímalo, proč mi říká koťátko. Ne že by mi to vadilo, ale chtěla bych vědět, kde k tomu oslovení přišel. Posadili jsme se do auta a Damon hned zapnul hudbu, jak to dělal vždy.

„Nechtěla bys někam jít ven?“ zeptal se a věnoval mi jeden z mnoha jeho krásných úsměvů.

„Nemůžu, musím se učit na francouzštinu,“ řekla jsem a opětovala mu úsměv, ten jeho ale zmizel.

„Nemůžeš se učit potom?“ zkusil to ještě jednou.

„Kdybys mě při hodinách neznervózňoval, tak bychom mohli jít, kam bys chtěl,“ řekla jsem a pokračovala: „Chtěla bych dodělat střední školu.“

„Hmm…“ Z jeho hlasu se vytratilo veselí a já musela zase přemýšlet, co jsem řekla špatného. To jsem ho urazila, že se chci učit? Že nechci prolítnout? Nutil mě pořád přemýšlet nad tím, že mu ubližuji, ale já nevěděla čím. Zastavil před domem a vyskočil hned z auta. Zamračila jsem se a strašně pomalinku jsem vylezla z auta. Ani jsem se na něj nepodívala, ale věděla jsem, že se mračí…

Seděla jsem v kuchyni a snažila se učit, ale vůbec mi to nešlo. Damon se mnou nemluvil a sedl si do obýváku k televizi. Byl uražený a já se rozhodla, že ho nechám na pokoji a budu doufat, že ho to brzo přejde. Ale musím s lítostí přiznat, že jsem se bez něj nudila. Opakovala jsem si pořád dokola francouzská slovíčka. Vyskočila jsem ze židle a rozhodla se, že si udělám čokoládu a palačinky. Vůně palačinek a čokolády mi hned zvedly náladu. Milovala jsem palačinky a horkou čokoládu se šlehačkou. Možná stejně jako Damona, ale jeho bych nevyměnila za nic na světě, ani za čokoládu.

Po hodině jsem se rozhodla, že půjdu za ním a pěkně se ho zeptám, proč se naštval. Neudělala jsem přeci nic hrozného, nebo ano? Chtěla jsem se jen učit, a to není zločin. Teda doufám, že ne. Tiše jsem vešla do obýváku a stoupla si přímo před televizi. Damon na mě hodil zamračený pohled a zadíval se mi do očí. Na krátkou chvíli jsem úplně zapomněla, proč jsem přišla. Jeho oči na mě měly strašný účinek, protože jsem vždy všechno zapomněla, anebo myslela na to, aby mě políbil.

„Co to děláš?“ Z jeho hlasu mi běhal mráz po zádech, protože jsem z toho nepoznala, jak hodně je naštvaný, a to mě znervóznilo.

„Já,“ nadechla jsem se a zkusila to znovu. „Já bych chtěla vědět, proč ses naštval,“ řekla jsem a rozhodla se, že mu řeknu ještě něco. „Poslední dobou se v tobě vůbec nevyznám a docela mě to děsí. Začínám si pomalu myslet, že jsem ti neměla říkat o Derekovi, kdybych věděla, co to s tebou udělá, tak bych ti neřekla,“ odmlčela jsem se a podívala se na něj. Jeho obličej byl pořád, tak kamenný jako před tím. „Chceš celou dobu mlčet? Fajn!“ vyprskla jsem naštvaně a zaječela na něj. „Já ti to řekla, protože jsem ti věřila. A chtěla jsem ti říct, že tě miluji, ale to tě očividně nezajímá. Neboj, já už odcházím!“ zaječela jsem a naštvaně se otočila.

Takhle mě nikdo už dlouho nevytočil, i když nevzpomínám si, že by mě někdo vůbec někdy vytočil tak, že bych ječela, a teď jsem si uvědomila, co jsem mu řekla. To, co se neměl teď dozvědět. Měl se to dozvědět někdy jindy, ne když jsem na něj byla naštvaná a ječela na něho, ale na druhou stranu si to zasloužil, neměl na mě být kvůli kravině naštvaný.

Najednou jsem nestála na zemi, ale ležela pod Damanem na gauči. Překvapeně jsem se podívala do jeho očí, ale mi to nedovolil, místo toho mě začal líbat. Vášnivě, tvrdě, ale mně se to líbilo. Zamotala jsem mu ruce do vlasů a on mě hladově líbal. Chtěla jsem se od něj odtáhnout, ale on si mě k sobě přitáhl ještě blíž. Jeho jazyk se začínal dobývat do mých rtů a já mu to dovolila. Nevěděla jsem, proč se ve mně odpor k vášnivému a pro mě nebezpečnému líbání zlomil opor, možná za to mohlo a jeho slaďoučké rty…

Odtáhl se ode mě a v jeho očí byla touha. Viděla jsem na něm, jak se musel ovládat. Musím se přiznat, že kdyby se neodtáhl, tak bych to nechala zajít dál. S ním to bylo jiné, neděsilo mě to, protože jsem věděla, že by mi neublížil, alespoň ne fyzicky. S ním jsem byla zase ta veselá, ničím nepoznamená dívka, která se ničeho nebála. Ale něco by se přece jen našlo, a to, že by neopětoval moji lásku. Čekala jsem na to, co řekne, a děsila se toho.

„Myslela jsi to vážně, koťátko?“ Jeho hlas byl vážný a já vážně přikývla. „A proč jsi mi to neřekla dřív?“

Dlouho jsem přemýšlela nad odpovědí, nebyla jsem si sama jistá, proč. Možná to bylo tím, co mi udělal Derek. Možná za to mohla i Caroline. Nebo možná já a můj strach se zklamání. Nevím. Možná, že jsem si nebyla jistá, i když to se mi zdá hluboce nepravděpodobné. Jak bych si nemohla být jistá tím, že miluji Damona? Vždyť je tak sexy, drzý, umí vážně dobře líbat… No, to asi není dobrý důvod. „Já nevím. Možná jsem se jen bála?“

„A čeho? Já bych ti neublížil,“ řekl a něžně se na mě podíval. „Já bych tě za to nezabil,“ řekl a usmál se.

„Já vím, ale já se bála a bojím, že ty bys mi řekl, že mě nemáš ani trochu rád,“ řekla jsem a přemýšlela, zda je to ten správný důvod.

„Já ti řekl, že tě mám vážně moc rád,“ řekl smutně, jako bych ho svojí odpovědí ranila. Byla jsem z něho celá zmatená. A mě bolela jeho odpověď, tušila jsem, že by mi neřekl: Miluji tě… Ale moje srdíčko to chtělo slyšet, chtělo slyšet, že ho konečně má někdo doopravdy rád.

„Hmm,“ řekla jsem zklamaně a snažila se usmívat.

Jako by vytušil, že něco není v pořádku, tak vyhrkl: „Já neumím někomu vyznat lásku, ale u tebe jsem to jednou řekl, pokusil se o to. Já jsem nikdy nikomu neříkal, co cítím, ale tebe mám vážně moc rád. Věříš mi?“

Jeho ujišťování bylo zmatené, ale svým způsobem roztomilé. Měl pravdu, že mi už jednou řekl o svých citech. Měla bych být ráda, že mi jako jediné dovolil vidět do jeho duše, ale nebyla jsem. Musí mi to ale stačit. Budu muset doufat, že on mi neublíží, a věřit mu. Možná se znovu spálím, zraním, ale on za to stál. A já věřila, že jednou budu znát všechny jeho tajemství. „Ano, věřím ti.“

„To je dobře,“ zamumlal a něžně mě k sobě přitáhl. Netuším, jak dlouho jsme takhle seděli, leželi, ale bylo mi krásně jako nikdy jindy. Jeho tělo bylo trochu víc studené než to moje, ale nestudilo, jen příjemně chladilo. Cítila jsem se v bezpečí, ale zdálo se mi, jako by nás někdo pozoroval. Nebyl to Derek, tenhle pohled byl mnohem víc ledový a děsivý než jeho. Bál jsem se a zachvěla se. „Děje se něco?“ zeptal se a já zavrtěla hlavou. „A přestaň mi konečně lhát, mně můžeš říct všechno.“

„Zdá se mi, že nás něco pozoruje, a není to Derek, ale někdo mnohem nebezpečnější,“ řekla jsem. „Ten pohled na sobě cítím už pár dní.“

„Takže se mi to nezdálo,“ mumlal si. „Ale jak můžeš říct, že je to nebezpečnější než on? Jen z pohledu, který na tebe upírá?“

„Pozoroval mě a možná pozoruje Derek, za tu dobu jsem se naučila nějak vnímat a rozlišovat pohledy, které na mě ostatní upírají. Také bys to poznal, já to prostě cítím,“ řekla jsem a byla to naprostá pravda. Já to vážně cítila a bála se toho.

„Hmm… Na tom možná něco bude. Já ale vím něco víc. Je to upír, a s tím, co jsi mi řekla ty, bych řekl, že je velmi silný,“ řekl zamyšleně a já chtěla políbit ty jeho sladké rty. Byl překvapený, ale víc než ochotně se zapojil.

Spokojeně jsem mu ležela v náručí a na chvíli zapomněla na všechno špatné, co se dělo. V jeho náručí jsem se cítila v bezpečí a chráněná před celým světem. Možná to ode mě bylo trochu lehkomyslné a nezodpovědné, ale já to v tu chvíli neřešila. Byla jsem ráda, že mezi námi zase panovalo štěstí. Ani to ticho mi nevadilo, bylo příjemné. Ale zdálo se mi, že nás někdo pozoroval, zíral, a to mě vracelo do reality. Možná jsem začala propadat panice, ale… Někdo tam byl. Viděla jsem stín, který se mihl kolem domu, a to mi stačilo k tomu, abych začala vnímat vše, a ne jen jeho, který mě hladil po zádech. Nepatrně jsem se zachvěla.

„Děje se něco?“ zeptal se a já jen zavrtěla hlavou. Nechtěla jsem, aby se znovu trápil.

„Ne,“ řekla jsem klidně.

„Dobře. Nechceš jít už spát? Je už jedenáct večer,“ řekl a já si teprve uvědomila, jak dlouho jsem s ním ležela na gauči. Zívla jsem a on se pobaveně usmál.

Autor: Sweetly (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries

Sdílet

Diskuse pro článek Good night, sweetheart XVI.: