OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries » Good night, sweetheart XVII.

20.01.2015 (11:00) • Sweetly • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 2× • zobrazeno 1242×

Děkuji za komentáře u předchozí kapitoly, potešily mě. Tahle kapitola je kratší a zdá se mi, že se mi moc nepovedla. Příští bude delší a bude v ní mnohem víc akce.

P.S. Omlouvám se, že mi to tak dlouho trvalo, ale je leden = testy, a jsem zamilovaná, a tak jsem ve volném čase byla pořád venku...

P.S.S. Měli byste zájem o malý úryvek z Damonovy minulosti? Napadla mě malá jednorázovka, která by trochu doplnila tuhle kapitolu... Tak jestli máte zájem, napište. 

XVII. - Chceš být upírem?

Všude byla tma a hrozivé, děsivé ticho. To si uvědomovala i ona. Dívala se po okolí a hledala jediný náznak nebezpečí. Byla jako šelma. Divoká, nebezpečná a nezkrotná. Vlasy jí vlály do všech stran a rudé oči jí svítily. Byla připravená hned zaútočit. Za ní se ozvaly tiché kroky a ona se hned napnula a skočila.

„Slez se mě, Katharine,“ řekl ledově klidně napadený. Jí se jemně zježily chloupky a oči se jí rozevřely údivem.

„Damone?“ Její hlas byl tichý bez jakéhokoliv náznaku emocí. Uvědomovala si, že on je nebezpečný, ale teď jí přišlo, že je ještě víc, jako by chránil někoho jiného, na kom mu hodně záleželo. Už jen ta představa se jí vůbec nelíbila. On byl její jako Stefan. Stefan ji zradil, ale on nemohl… To by byla úplně sama. Nebyla ochotná přiznat, že její rozhodnutí, které udělala před pár stoletími, bylo sobecké. Ona neuměla přiznat, že se spletla.

„Ano, jsem to já v celé upíří kráse,“ zasyčel a zvedl se tak rychle, že ona skončila na zemi. To ji rozčílilo. Byla naštvaná. „Co tu děláš?“

Jeho hlas zněl nebezpečně a vypadal, že je každou chvíli ji připraven zabít. „Dívám se, jak se daří mým drahocenným chlapcům,“ řekla mile a oči se ji nebezpečně zablýskly.

„Daří se nám skvěle a já teď už půjdu,“ řekl sladce a otočil se na patě. To byla poslední kapka pro její sebevědomí.

„Já se ti pomstím, Damone Salvatore!“ vykřikla a dívala se na jeho záda. On se jen otočil a usmál se svým typickým sexy úsměvem…

Spala klidně a já se na ni zbožně díval. Byla krásná, ale mě trápilo už několik dní jedno setkání. Bál jsem se, co se stane, a věděl jsem, že bych to mu nedokázal zabránit. Zavrtěla se a já si zase znovu – ano, znovu, možná až moc často – na to, jak mi rozčilená řekla, že mě miluje. Je to snad moje nejoblíbenější a nejkrásnější vzpomínka. Ani nevím, co se mi na tom nejvíc líbilo. Možná její výraz, nebo to ječení? Vážně nevím, byla v tu chvíli docela roztomilá… Kdybych jí to řekl, tak myslím, že by mi vynadala. Vždy jsem měl za to, že to nedokáže, ale hluboce jsem se mýlil. Byla v ten moment ještě zuřivější, než by to dokázala Elena, a to je co říct. To jen tak někdo nedokáže. I když naše první setkání nebylo také moc klidné…

Najednou do mě někdo narazil. Podíval jsem se dolů a uviděl rudé rozcuchané vlasy. To stvoření mi sahalo sotva po ramena, ale neuvěřitelně vonělo. Opojně jako lilie a sladce jako růže, ta vůně mě omamovala.

„Pitomý den... To nemůže dávat pozor na cestu?! Horší to dnes snad nemůže být..." mumlalo si vztekle to rudovlasé stvoření a já se bavil. Na tak malé stvoření byla dost podrážděná. Podle hlasu to byla dívka...

„Nechceš pomoc?" zeptal jsem se a ona na mě upřela zelené oči, ztrácel jsem se v nich. Na malou chvilku mi připadalo, že vidí skrz mě, ale vážně jen na chvilku...

„To nemůžeš dávat pozor?!" našpulila rozzlobeně růžové rty a na čele se jí objevila vráska.

„Nechceš se uklidnit, zlato?" optal jsem se pobaveně. Vypadala roztomile, když špulila rty...

„Neříkej mi zlato, ty... namyšlená opice!" ukazovala na mě prostředníčkem a já si všimnul, že její kůžička vypadá hrozně jemně a zranitelně. Žilky jí tam tvořily obrazec...

„Za prvé, nejsem opice, a za druhé, ty jsi do mě vrazila," řekl jsem podrážděně.

„Upírek se rozzlobil," řekla mile.

„Už mě štveš, asi tě vysaji," řekl jsem bez rozmyšlení.

Na tváři se jí objevil strach a mně vrtalo hlavou, jak ví o upírech. „To neuděláš tady před lidmi," řekla pevně, ale neoklamala mě, protože já si všimnul strachu v jejích krásných očích.

„Myslíš?," zeptal jsem se už zase pobaveně. Chytl jsem ji za drobnou ruku a zatáhl ji do první postranní uličky. Opřel jsem ji o zeď a naklonil se k ní. Za celou dobu ze sebe nevydala ani hlásku.

A teď si říkám kolik by mi to ušetřilo trápení, kdybych ji tehdy vysál… Ale na druhou stranu bych ji nepoznal a každý den by byla stejná strašná nuda. Nezjistil bych, že ji miluji, i když jsem jí to neřekl. Tolikrát jsem jí to chtěl říct, ale vždy mě něco zastavilo, strach. Ne, strach z toho, že by mě nemilovala, ale strach z toho, že bych se do toho zamotal… Zbytečný strach, ale tohle jsem nikomu nikdy neřekl, a to bylo jádro problému.

„Damone?“

„Ano,“ zamumlal jsem stále ponořený ve svých úvahách.

„Chtěla bych navštívit itálii,“ řekla a otočila se ke mně. Nevěděl jsem, zda s tím souhlasit. Už dlouho jsem tam nebyl a nějak jsem netoužil se tam vracet. Byla tam má lidská minulost, Katharine a vše, co bych chtěl zapomenout.

„Tak jo,“ řekl jsem, ale hned si říkal, že ji tam pošlu s Elenou a Stefanem. Já tam rozhodně nechci. „Ale beze mě!“

„Proč?“ podívala se na mě zvědavě a prohlížela si mě od hlavy k patě. „Já tam chtěla být hlavně s tebou,“ řekla trochu naštvaně.

„No,“ začal jsem, ale když jsem viděl její pohled, tak jsem se rozhodl říct pravdu. „Tam jsem se narodil a žil svůj lidský život. Tam jsem potkal jednu dívku a stal se ze mě upír,“ řekl jsem krátkou, docela nesrozumitelnou verzi příběhu.

„Mohl bys mi o tom vyprávět?“ Byla zaujatá a já se rozhodl, že jí to řeknu, a ona mi také řekla o své minulosti.

„Se Stefanem jsme žili v renesanční Itálii, byli jsme šlechtici. Matka nám zemřela, když jsme byli malí, a já z toho dost často vinil Stefana,“ řekl jsem a vzpomněl si na naši matku, která nás vždy ochraňovala. „Měli jsme pak chůvu, která se o nás starala. Měl jsem ji rád. Otec byl věčně opitý a za každou blbost bil Stefana a já… Mně se to nelíbilo, a tak jsem se ho zastával a vždy to schytal za něho. Nevadilo mi to, byl jsem rád, že Stefanovi neublížil,“ řekl jsem a otřásl se.

Ona natáhla ruce a něžně mě k sobě přitáhla, nebránil jsem se, protože jsem ji potřeboval. Chvíli mě jen objímala, ale pak se zeptala: „Bolelo to hodně?“

„Jednou mě zbil tak, že mi Stafan musel pomoct. Doktor, který mě další den ráno ošetřoval, řekl, že kdyby mi neošetřil rány, tak by začaly hnisat a zanítily se. V té době jsi na tohle mohla i umřít, kdyby se ti do toho dostala špína,“ řekl jsem a při té vzpomínce se zase mírně otřásl. „Ale za to jsem si mnohokrát mohl sám, už od smrti matky jsem byl drzý, nezvladatelný… Nikdo, až na chůvu, si se mnou nevěděl rady. Odešel jsem dokonce ze školy. To jsem vážně přehnal, otec se tehdy tak rozčílil,“ řekl jsem a rozhodl se část přeskočit. „Když Stefanovi bylo sedmnáct, tak k nám přijela dcera bohatého… obchodníka, nevzpomínám si přesně, co byl zač. A my se do ní se Stefanem zakoukali. Tehdy jsem si myslel, že ji miluji, ale teď vím, že ne. Nebyl bych schopen milovat ji. My jí dali na výběr, ať si jednoho z nás vybere. Ale ona byla sobecká, chtěla nás oba, a to byla chyba.“ Strašná… „Napila se z nás ještě tu noc a druhý den ráno jsme našli její šaty a popel. Mysleli jsme si, že je mrtvá, a tak jsme se začali prát. V souboji jsme se dostali domů, kde na stěnách visely meče, a my je sebrali. Já Stefana probodl první, ale on mě stihnul zasáhnout dřív, než se mu zavřely oči. Umřeli jsme.“

Adele povytáhla obočí a já se usmál.

„Ale koloval v nás jed, a tak jsme se přeměnili v upíry,“ řekl jsem. „A to je asi všechno.“

„Říkal jsi, že jste si mysleli, že je mrtvá… Ona nebyla?“

„Ne, nalíčila to tak. Měli jsme tu čest ji vidět před pár lety…“ řekl jsem, a já před pár dny. Nenáviděl jsem ji.

Leželi jsme v objetí a věděl, že jí to v hlavičce běží ještě jednou. Přemýšlela o tom, bylo to vidět v jejím obličeji. A já se začal pomalu děsit, co z ní vypadne. Někdy měla vážně ztřeštěné nápady.

„Proměníš mě v upíra?“ zeptala se. A já málem začal křičet, že je blázen, ale pak jsem si uvědomil, že by mi to nevadilo. Byl jsem sobecký tvor a ji bych nenechal odejít.

„Pokud to budeš chtít,“ řekl jsem a čekal na její reakci. „Pokud se chceš nechat vysát a zabít… Ale není stoprocentní jistota, že to přežiješ,“ řekl jsem a čekal.

„Já to risknu,“ řekla a usmála se. A já ji políbil… 

Autor: Sweetly (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries

Sdílet

Diskuse pro článek Good night, sweetheart XVII.: