OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries » Jiná tvář - 2. kapitola

30.12.2012 (19:00) • Taylorka • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 11× • zobrazeno 1602×

EDIT: Článok neprešiel korekciou!

Upozornění pro ty, kteří četli první kapitolu: Může dojít k jistým nesrovnalostem, protože jsem nakonec byla ukecána, abych trochu upravila informace v kapitole první...

Jiná tvář - 2. kapitola

Nikdy nenasedejte do cizího auta. Kolikrát už jsem tuhle větu slyšela? No, řekněme, že mi asi moc neuvízla, protože když jsme došli k Damonově Camaru – což bylo jedno z mála aut, které jsem dokázala pojmenovat – bez váhání jsem zaplula na sedadlo spolujezdce. Jenže já nejsem normální. To proto jsem tady. A právě v tuhle chvíli se moje odlišnost hlásila ke slovu, jenže já nevěděla, jak ji pustit ven, ani co by to způsobilo.

„A co tě sem přivádí?“ zeptal se, když jsem se podřekla, že nejsem místní. Nejspíš by si toho sám ani nevšiml.

„Dlouhý příběh…“ vypadla ze mě ta nejubožejší výmluva, jakou znám.

„Ty já mám rád, bývají dost zajímavé.“

„Tenhle zrovna ne. Možná jindy, až se z něj ještě kousek napíše a něco zajímavého se přihodí.“

„Dobrá,“ souhlasil, „já se o něj přihlásím.“

Dojeli jsme k obrovskému domu. Byl nepochybně starý, ale nádherný. Kdybych měla použít slovník své mladší sestry, byl to barák jako kráva. Damon otevřel dveře a gestem mě pozval dovnitř. Byl to nezvyk, ale příjemný. Ve srovnání s ním je můj bratr neuvěřitelný hulvát, přestože se chová slušně. Na Damonovi bylo zkrátka něco zvláštního…

„A co tvůj příběh?“ zeptala jsem se, když jsem si sedla na pohovku u krbu.

„Mladík, který hledá své místo v životě. Příběh jako z telenovely. Trochu kýčovitý, ale pravdivý…“ Zaslechla jsem kroky. Otočila jsem se za tím zvukem, ale neviděla jsem na schodiště.

„Koukám, že máš návštěvu…“

„Jo… Ashen, tohle je můj mladší bráška Stefan.“ Ten kyselý úsměv jsem znala – používali ho moji sourozenci, když mě občas bohužel museli představovat svým kamarádům.

„Ahoj,“ zamávala jsem, ale jenom tak trochu, protože jsem si včas uvědomila, že v ruce držím sklenku se skotskou a nechtěla jsem ji vylít na koberec.

„Ashen,“ kývl na mě Stefan a podivně si Damona měřil. Než stačil některý z nich pokračovat v rozhovoru, ozval se zvonek.

„Máte tu rušno…“ poznamenala jsem. Stefan šel otevřít. Nevěnovala jsem tomu pozornost, dokud…

„Caroline? Co tady děláš?“

„Ahoj, já, no, vlastně ani nevím,“ vykoktala blondýnka a rychlým krokem vešla do místnosti. V tutéž chvíli se k otevřeným dveřím dostavila ještě jedna dívka.

„Bonnie?“ Otočila jsem se, pohlédly jsme si do očí a pak…

Zvonil mi telefon. Rozespale jsem zvedla hlavu a rozbolela mě krční páteř. Seděla jsem u kuchyňského stolu, na kterém byl nedopsaný nákupní seznam. Telefon pořád otravně bzučel. Zamžourala jsem na displej – volala máma.

„Ahoj…“ zívla jsem.

„Jak jsi dojela, zlato?“

„Jo, v pohodě, našla jsem to bez problémů.“

„Tak to je dobře.“ Její hlas zněl tak nějak divně.

„Jak to zvládáte?“ A jako když se spustí lavina…

„Držím se, ale táta to nese špatně. Pořád chodí po domě, máchá rukama a pokřikuje, žes neměla odjíždět kvůli nějaké cizí ženské…“

„Vždyť vy jste Maybel znali,“ podotkla jsem, ale bylo to zbytečné.

„My ano, ale ty ne. Nechápe, jak ses pro tohle mohla rozhodnout. Neřekla jsem mu, proč jsi odjela. On… By to nepochopil.“

„Cože?! Mami, tys mu lhala? Cos mu proboha řekla?“

„Jen že chceš vědět něco o své rodině… A taky žít vlastní život. Jsi dospělá a máš na to právo.“

Ještě chvíli jsme rozebírali situaci, která nastala po mém odjezdu.

Táta mě měl hrozně rád a byl víc než překvapený, když jsem se po pár týdnech skutečně rozhodla pro odjezd. Jeho šok se nejspíš umocnil chováním mého bratra, který ve svých šestadvaceti letech stále bydlel doma… Ale netušila jsem, že to vezme takhle. Když jsem odjížděla, usmíval se a přál mi štěstí. O důvodech k tomu razantnímu kroku jsme se nebavili – a teď už vím proč. Po tom, co mu máma řekla, se nedivím. Takže pravý důvod, proč jsem tady, zná jen ona, a vlastně jenom na půl.

Když jsem dotelefonovala, zamyslela jsem se nad… Tak moment. Pohledem jsem zkontrolovala hodiny na zdi, svoje hodinky, datum na nich i na telefonu.

„Co to má znamenat?“ Bylo to sotva čtyřicet minut, co odsud odcházel Matt. Nikam jsem nešla? S nikým jsem nemluvila? Nikoho jsem nepotkala?

„Už zas…“ zanadávala jsem. Vykašlala jsem se na seznam, protože teď jsem měla na práci něco důležitějšího.

Někde v těch knížkách, dopisech a listech musí být odpověď… Nebo alespoň nápověda. Tohle není poprvé, co se mi něco takového zdálo. Vždycky to bylo tak živé, ale nikdy to nebylo tak divné. Nikdy jsem nepotkávala nové lidi, vždycky jsem viděla lidi a věci, které znám… Nenávidím to. A nenávidím Maybel, že mi to nemohla prozradit dřív!

Konečně jsem něco našla. Ta obálka s mým jménem byla pravděpodobně úplně nahoře, na všech ostatních věcech, ale ve vzteku jsem ji přehlédla a při svém přehrabování jsem ji hodila za sebe.

Milá Ashen,

neumím si představit, čím teď procházíš. Kéž bych to celé mohla zařídit lépe. Jsi teď poslední žijící Taylorová a pokusím se ti vysvětlit, co to být Taylorová se vším všudy obnáší. Jistě jsi ve svém životě zažila mnoho podivných věcí a uvědomuješ si svou odlišnost. Nejspíš ji však bereš jako prokletí. Chápu, že v nevědomosti, která tě celá ta léta užírá, se to tak může zdát. Prosím tě však, abys mi věřila, když ti říkám, že je to dar. Nemohu ti prozradit všechno, časem pochopíš proč… Postupně ale nalezneš všechny odpovědi. Nauč se přijmout, co je v tobě, nerozděluj na dobré a špatné, důvěřuj svému novému domovu a neodsuzuj mě, že jsem tě nevarovala dřív…

Hm, tak z toho jsem vážně moudrá. Moje skeptická povaha si o tom myslela své, ale po přečtení těch pár řádek se uvnitř mě něco změnilo. Cítila jsem to. Bylo to zvláštní, jenže pořád nedostačující. Chtěla jsem vědět víc, jenže ostatní dopisy a knihy jsem nedokázala přečíst. Netrvalo však dlouho a všechno zapadlo na správné místo…

„Ahoj, Matte,“ pozdravila jsem s úsměvem. Měla jsem dokonale čistou hlavu. Včera jsem se naučila rozlišovat skutečnost od těch mých téměř reálných snů. (Přísahala bych, že jsem tu Damonovu skotskou pila… Byla vážně skvělá.)

„Ahoj. Připravená na školní ruch?“

„Jako nikdy,“ přikývla jsem. A byla to pravda. Cesta ke škole netrvala dlouho, ale pěšky bych to denně chodit nechtěla.

„Promiňte, slečno Taylorová, ale váš věk, je poněkud zarážející… V jednadvaceti letech hodláte chodit na střední školu?“ Jo, já tušila, že kolem toho budou cavyky…

„Jo, ehm, no… Víte, s mým studiem byly trochu problémy.“ Jo, byla jsem podivín a pořád jsem se prala. „Zdravotní a taky trochu rodinné. Chybí mi jen poslední ročník. Všechny předchozí mám řádně uzavřené, můžete si to ověřit.“ Významně jsem pokukovala na mé školní záznamy, ve kterých bylo napsáno přesně to, co jsem před chvílí řekla. Rodiče se postarali, aby mé záznamy nebyly tak ostudné jako skutečnost.

„Jistě, jedná se pouze o preventivní opatření. Nevěřila byste, kolik lidí je ochotno studovat střední školu do třiceti kvůli…“ Jo, mě určitě zajímají statistiky daňových úniků na vrub středních škol. „No, to je jedno, přeju hodně štěstí.“ Copak jsem to řekla nahlas? Byla jsem si jistá, že jsem si to jenom myslela, ale ta ženská se zarazila, jako by mě snad slyšela…

Vyšla jsem z kanceláře a vydala se hledat učebnu angličtiny a cestou jsem udělala hroznou blbost, což jsem si bohužel uvědomila až poté, co jsem řekla: „Ahoj, Stefane.“

Omlouvám se za odmlku, která nastala bohužel hned po první kapitole. Zradila mě technika... Teď se ale budu snažit kapitoly přidávat častěji a trochu je i prodloužit, tak to se mnou prosím ještě nějakou dobu vydržte. =P

Autor: Taylorka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries

Sdílet

Diskuse pro článek Jiná tvář - 2. kapitola: