OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries » Ta třetí - 3. kapitola - Návrat

28.04.2014 (18:00) • Fluffy • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 4× • zobrazeno 1380×

3. Návrat

Měla jsem pocit, že se udusím. Lapala jsem po dechu a hrudník mě od té námahy celý bolel. Svaly na rukou i nohou nepříjemně pulzovaly a dávaly mi jasně najevo, že jsem největší povaleč v okolí. Mohla jsem si za to sama. Dneska jsme večer s Alaricem měli mít hodinu na střelnici, protože pistolka s dřevěnými náboji je nezbytná výbava. Těšila jsem se, že to určitě bude jednoduché. Chyba lávky. Když jsem poprvé vystřelila na terč, zpětný ráz pistole mi málem urval ruku, až jsem ji upustila, jako kdyby mě šlehl plamen.

Bylo jasné, že nemám potřebnou sílu, abych zbraň udržela, takže se můj trenér rozhodl, že si nejdřív musím pořádně dát do těla. A dokud nebudu mít kondici, na výcvik se zbraněmi můžu zapomenout.

A tak jsem byla tady. V tělocvičně.

Parkety, na kterých jsem ležela, mi připadaly jako měkká postel s nebesy, a rozhodně jsem nemínila vstávat. Alaric byl zřejmě jiného názoru. Objevil se nade mnou s nesmlouvavým výrazem ve tváři. „Vstávej." Neznělo to vůbec mile. A i kdyby svoje slova obalil v medu, stejně by působila jedovatě. Tohle byl nesplnitelný úkol.

Už nemůžu, napovídal mi můj vnitřní hlásek, umřu, jestli se pohnu. Nemůžu. Už ne. Nechte mě umřít.

Místo toho ze mě vylezlo jen zachrčení.

Někde koutkem oka jsem kromě svého učitele zahlédla stín. Stín, který o sobě dal taky okamžitě vědět. Přirozeně. „Přece to teď nevzdáš, Katie. Se mnou vydržíš celou noc. Až do rána."

„Sklapni," vyštěkla jsem mezi výdechy. Svůj milostný život rozhodně nebudu probírat před Alaricem. Zapřela jsem se o ruce a posadila se.

Pan Dokonalý nemohl ani stát jako normální člověk. Nebo upír, to je fuk. Já na žebřinách při posilování umírám. On vypadal k zešílení božsky. Měl jen tričko s krátkým rukávem, takže bylo vidět, jak jeho svaly pracují, když se neslyšně přitahoval k horní šprušli. Jako kdyby ho vystřihli z reklamy na posilovací stroj. A to mě naštvalo ještě víc.

Proč on může vypadat sexy, zatímco já tu málem vypustila duši?

V tu chvíli jsem stála na nohou a rázovala si to k němu a rukou ukázala na dveře. „Vypadni. Počkej na mě v autě."

„Ne, lásko, chci se koukat," zazubil se. „Dívat se, jak se potíš, je moje oblibená činnost." Seskočil ladně na zem. „I když je lepší, když jsi pode mnou."

„Tak a dost," zavrčela jsem. „Nechápu, čemu na slově vypadni nerozumíš. Pokud jsi nedoslýchavej, měl by sis pořídit naslouchátko, staroušku."

Skoro jsem si nevšimla, že se Alaric vypařil. Zaznamenala jsem jen zavírající se dvoukřídlé dveře od tělocvičny. Což o to - rozhodně věděl, kdy je lepší se klidit. Tohle začínala být nebezpečná situace. Pro kohokoliv v okruhu viditelnosti. Když se my dva hádáme, obyvatelé Mystic Falls hromadně migrují.

„Od kdy si myslíš, že tě poslouchám?" opáčil. „Ty mi nerozkazuješ."

„Tak to se pleteš, pane Ochočený, mám tě omotanýho kolem prstu. Uděláš, co ti řeknu," cedila jsem slovo za slovem, „půjdeš a počkáš na mě v autě. Nepřeju si, abys chodil na moje tréninky."

„Já si budu chodit, kam chci," chytil mě za bradu, aby mi nadzvedl hlavu, a lehce mě políbil na rty. „A budu si s tebou dělat, co chci, protože mi patříš."

Strčila jsem do něj tak prudce, až zády narazil do žebřin. Jeho ruce byly o trochu pohotovější a přitáhly si mě k sobě. „Ne, ty patříš mně," opravila jsem ho.

„O tom můžeme diskutovat," ujistil mě a sklonil se.

Všechno se ve mně přetočilo a měla jsem pocit, že mě už nic nebolí. Srdce mi prudce bušilo, protože byl dost blízko a ne proto, že jsem zrovna udělala dvacet kliků. Ačkoliv mi dech docházel podobným způsobem. Občas, když mě tolik štval, bylo těžké si pamatovat, že jsem do něj zamilovaná. Jenže pak přišla chvíle podobná téhle a bylo to přesně naopak. Ten cit byl tak hmatatelný. Ta tíha byla skoro omamná.

Naštěstí jsem měla svůj vnitřní hlásek, tu malou upištěnou fistulku, která mi jasně napověděla, že rozdat si to s panem Dokonalým v tělocvičně střední školy není nejlepší nápad. Problém byl, že se mi nechtělo ho poslouchat.

V moment, kdy jsme se políbili, jsem mu vjela dlaní pod tričko a zaregistrovala, jak se pod tím dotekem zachvěl.

On chtěl mě. A já ho chtěla jeho.

A proto nebylo nic jednoduššího, než dostat, co chci.

„Žádná diskuze, fešáku," usmála jsem se, když mě na pár chvil propustil, abych se mohla nadechnout, „počkej v autě. Řekla jsem to jasně. Dám si sprchu a pak mě vezmeš na rande. Jak se od správného kluka sluší."

„Malá mrcho," ucedil, ale nechal mě jít.

Prohraju později. Ale i malé vítězství se počítá.

***

Mezinárodní letiště Šeremeťjevo v Moskvě vypadalo jako obří mraveniště. Nebo bzučící úl. Hlasy se slévaly do jednoho jediného proudu, což způsobilo, že nikomu a ničemu nebylo rozumět, ani kdyby se moc snažil. Jakožto se snažit nechtěl, protože všichni kolem něj pro něj doopravdy znamenali jen obtížný hmyz.

Mladá žena tmavé pleti na něj pohlédla. Možná vycítila tu jemnou vlnku napětí, která se ho zmocnila, anebo měla jen nutkání se na něj znovu podívat. Jeho tvář, ostře řezaná, se jí vždycky líbila. Světlé vlasy i strniště stejné barvy mu dodávaly na mužnosti. A ty průzračně modré oči. Kvůli nim by byla schopná udělat cokoliv. Kvůli nim by byla ochotná obětovat i vlastní život.

Vycítil, že ho pozoruje. „Děje se něco, Greto?" Silně britský přízvuk rozvibroval každou slabiku.

„Ne, můj pane," zavrtěla záporně hlavou.

Koutek jeho úst se zkroutil v úsměvu. Ale nebyl vřelý a milý. Naopak. Chlad z něj čišel na metry daleko. „Ale ano. Mluv, prosím." Nebylo to prosba, byl to příkaz.

„Jen jsem přemýšlela… pokud se nám nepodaří najít dvojnici, říkal jste, že máte jiný plán…" odmlčela se a stiskla rty k sobě. Muž vedle ní čekal, až myšlenku dokončí. Vůbec se jí nesnažil pomoci. Nakonec se odhodlala. „Mluvil jste o té třetí. Už se to jednou stalo, že ano? Kdysi. Když tenhle svět byl naprosto jiný."

„Ano, stalo," odpověděl bezbarvě. Na tabuli odjezdů naskočilo nové číslo letadla. „Tak jako tak, má milá, dostanu, co chci. A teď pojď, naše letadlo do New Yorku se právě zpřístupnilo."

Nevšiml si muže v saku, který vypadal, že spěchá na druhý konec odbavovací haly. Možná měl. Ten muž právě odeslal zprávu ze svého telefonu někomu jinému. Nestálo v ní nic jiného než jedno jediné slovo.

Moskva.

***

Když jsem dosedla na sedadlo spolujezdce, pan Vždy-perfektní se na mě vážně zadíval. „Tohle se nedělá," zabublal.

„Ale dělá," pokrčila jsem rameny. Mokré konečky vlasů mě zastudily na kůži. I když jaro bylo neskutečně teplé, možná jsem neměla vylézat jen v tričku a s mokrou hlavou. Zřejmě jsem už dlouho nebyla nemocná, tak mám morbidní touhu si to zase zopakovat. „A zasloužil sis to. Neposloucháš, když tě o něco požádám."

„Jsem tu od toho, abych na tebe dával pozor," upozornil mě poněkud upjatě a nastartoval.

„Proto tu nejsi, a víme to oba." Povzdechla jsem si. „Říkej si tomu třeba drsná láska, Damone."

„Jsi rozkošná, protože mě tím chceš chránit. Já svoje emoce zvládnu. Jsem upír už nějaký ten pátek, slečno Skvělá. Nemusíš se starat."

Neodpověděla jsem na to. Oba jsme věděli, že to není pravda. Upírem sice je pár desetiletí, ale zamilovaný byl naposledy před dlouhou dobou. A nikdy takhle. Když se probral naposledy a vypnul svoje emoce, myslel si, že je Katherine po smrti. Ale já jsem pořád tady, a on to prožívá naplno znovu. Je to pro něj svým způsobem stejně nové, jako pro mě.

Když já můžu z jeho jediného doteku zešílet, co to dělá s ním?

Hádat se o tom budeme zřejmě donekonečna. Dokud se nebudeme hádat zase o něčem jiném, typicky.

„Nemyslela jsem to zle," zašeptala jsem a natáhla se, abych mu mohla položit ruku na stehno. „Mám o tebe starost. Poslední dobou…"

„Já vím." Jeho čelist se napjala. „To jen… ta zpráva o tvých posledních narozeninách."

„Bojíš se, že mě ztratíš," dovtípila jsem se. Nutno podotknout, že mi to mělo myslet mnohem rychleji. Asi nejsem nejbystřejší. „To se nestane, Damone. Nenecháme se ničím a nikým rozdělit. Slíbili jsme si to, když se to Katherine skoro povedlo. Slíbili jsme si to," zopakovala jsem pro jistotu to nejdůležitější.

„Věřím ti."

Nic víc říkat nemusel. Poradíme si. Se vším, co přijde.

***

Zapípání proťalo ticho hotelového pokoje.

Chvilku se nic nedělo a teprve po nějaké době se z křesla zvedl jeden z mužů. Rozvážně přešel k nočnímu stolku, na kterém ležel mobilní telefon. Muž si příchozí zprávu otevřel a přečetl si ji. Vypadal stále vyrovnaný.

A pak se telefon v jeho rukou začal lámat na kusy.

„Budeme mít spoustu práce, příteli," řekl klidně, když zbytky přístroje upustil na zem.

„Ano?" opáčil jeho společník.

„Můj bratr se vrací domů."

Moc Vám děkuji za povzbudivé komentáře pod druhou kapitolou. =) A pevně doufám, že se i další díl líbil. =)

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries

Sdílet

Diskuse pro článek Ta třetí - 3. kapitola - Návrat: