OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries » Těžká zkouška 39

23.06.2024 (10:00) • Alalka • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 0× • zobrazeno 298×

Se srdcem propadnutým hodně hluboko do dutiny břišní jsem zaparkovala před penzionem, vytáhla jsem klíčky ze zapalování a s nepříjemným pocitem pokroucených vnitřností jsem se zahleděla na masivní dveře.

Původní plán byl jet od Bonnie rovnou domů, vyložit nákup a uvařit večeři, ale na semaforech mě napadlo, že bych zastávkou zde mohla sfouknout ten ošemetný, nedokončený rozhovor. Stefan si zasloužil vysvětlení. A omluvu.

Jelikož bylo krátce před pátou, předpokládala jsem, že starší Salvatore bude s Alaricem ještě v Grillu, kam jsem si byla jistá, že se od nás přemístili, což se hodilo, některé věci je lepší probrat beze svědků.

Vystoupila jsem, dlouhým nádechem si dodala odvahu a odhodlaně vykročila ke vchodu do toho honosného stavení, které mě fascinovalo snad od dětství, po škole jsme ho častokrát chodily s holkami tajně pozorovat.

Pamatuji si, že coby malá holčička jsem si představovala, že tu žije nějaký krásný bohatý muž, který byl jako v tom příběhu pro svou aroganci a nadřazenost nad ostatními proměněn zlou čarodějnicí na ohavného netvora, čekajícího na spanilou dívku, jež ho svým laskavým chováním a zvykem neposuzovat lidi podle vzhledu osvobodí od krutého prokletí, zamilují se do sebe a budou žít šťastně až do smrti.

Pokřiveně jsem se usmála, neboť jsem si uvědomila, že má dětská fantazie s tím nadpřirozenem tehdy nebyla úplně mimo mísu.

Neposedně jsem přešlápla, zastrčila si vlasy za ucho, načež jsem energicky zaklepala. Během čekání jsem si rozhodně utáhla uzel na pásku od kabátu, kdesi ve skrytém zákoutí podvědomí jsem si však zbožně přála, aby nebyl doma.

Byl.

Přesně v momentě, kdy jsem zevnitř sídla uslyšela kroky, začaly se mi neovladatelně potit ruce, rychle jsem si otřela dlaně o kalhoty na přední straně stehen a vtom se otevřely dveře, za nimiž stál nečitelně se tvářící Stefan. Nejspíš o mně věděl ještě dřív, než jsem vylezla z auta.

Otevřela jsem pusu k pozdravu, ale předběhl mě.

„Čau, Damon tady není,“ řekl ne příliš přívětivě.

„Um, jo, já vím. Přišla jsem za tebou,“ vyhrkla jsem spěšně, aby mi náhodou nezabouchl před nosem, i když by se mu to absolutně nepodobalo, opravdu jsem neměla tušení, co od něho v této prekérní situaci čekat.

„Oh, aha,“ odtušil překvapeně, „tak prosím, pojď dál.“ 

Dveře, které pravačkou kousek nad hlavou svíral za jejich zárubeň a lehce se o ně opíral, otevřel dokořán, tudíž jsem se mohla bez problému přesunout do útrob příjímacího salónku se dvěma pohovkami. Zastavila jsem se kousek pod schody, oddělující prostor zádveří od obrovské prosluněné místnosti, a trapně zůstala postávat nedaleko kruhového stolku s alkoholem před jedním z gaučů, najednou jsem měla neodolatelné nutkání napodobit Damonův zvyk a nalít si skleničku.

Odtrhla jsem zrak od lahví s drahým pitím a otočila se čelem ke Stefanovi, jenž mi při pozvolném scházení trojice schůdků pokynul, ať se posadím. Němě jsem setrvala ve stoje a bolestivě si prsty drtila kloubky druhé ruky.

„Smím ti něco nabídnout?“ zeptal se ze slušnosti.

„Ne, já… chtěla jsem si konečně v klidu promluvit, vysvětlit ti to. Ale v první řadě se chci omluvit, měla jsem to být já, od koho ses o nás, o mně a Damonovi,“ bleskurychle jsem se opravila, když jsem postřehla, jak se u slova ´nás´ nepatrně zamračil, „dozvěděl.“

Souhlasně přikývl, zasunul si ruce do kapes kalhot a malinko svěsil hlavu mezi ramena, nato se krátce zahleděl na vzor přepychového koberce, jako by se snažil rozvzpomenout, kdy ho dávali naposledy čistit.

„Dobře,“ pronesl se zjevným sebezapřením po velmi dusivé pauze ticha, „omluva se přijímá. Chápu, že okolnosti posledních dvou týdnů k těmhle druhům konverzací právě nenasvědčovaly. Přesto sis v tom všem chaosu našla čas vyspat se s Damonem, promiň, že se takhle napřímo ptám, ale vážně by mě zajímalo, kdy k této památné události došlo. Můj nesdílný bratr mi totiž den svého největšího trumfu odmítl prozradit.“

Třebaže mluvil zdánlivě klidně, v jeho hlase jsem identifikovala ukřivděnost a tolik k němu nesedící sarkasmus, v danou chvíli to však bylo odpustitelné, oba jsme mu hodně ublížili. Nenapomenula jsem ho, nemínila jsem ho ani chytat za slova, místo toho jsem narovinu odpověděla: „Potom, co unesli Jeremyho, večer před tou maškarádou u Lockwoodů… A pak ještě po ní.“

Mé poněkud provinilé, nedělalo mi úplně nejlépe o tom mluvit zrovna se Stefanem, doznání ho šokovalo, nepochybně si vybavil, že tu samou noc na mě zaútočil, viditelně se mu roztáhly zorničky a notně ztvrdly mimické svaly. Nepokojně jsem se pod jeho analyzujícím pohledem ošila, připadalo mi, že přesně vidím, jak se mu za bolestí vyplněnými smaragdy postupně rozpadají veškeré iluze, které o mé maličkosti dosud měl.

Nasucho jsem polkla, strašně jsem si přála něco říct, zároveň jsem si byla vědoma, že ať ze sebe vymáčknu cokoli, raní ho to ještě víc. Otevřela jsem ústa, ale zase mě předstihl.

„Fajn, už jsme si objasnili kdy, teď bych nevýslovně rád rozklíčoval proč,“ pronesl s určitou obrněností tlumeně.

Zmateně jsem k sobě sotva postřehnutelně stáhla obočí, nechápala jsem, co mu na tom nedochází.

„Jak to myslíš proč?“

Vytáhl pravačku z riflí a ztrápeně si s ní promnul čelo.

„Damon se dušoval, že tě neovlivnil a já mu v tomhle věřím, to by ti neudělal, nicméně vím, že nejsi lehce k mání, tak si marně lámu hlavu, jaký jsi k tomu mohla mít důvod.“

Oněměle jsem na něj hodnou chvíli zírala. Důvod, proč jsem s ním spala?

„Stejný jako s tebou, když jsme spolu byli, z lás-“

„Ne, hlavně to ne,“ skočil mi neurvale do řeči, div si u toho ze zoufalství nerval vlasy, „skousnu cokoli, jen mi netvrď, že seš do něj zamilovaná. Svedl tě, že jo?! To on umí, a v tvém případě se extra snažil, chtěl tě dostat od začátku.“

Frustrovaně přešlápl z nohy na nohu.

„Dělal jsem všechno pro to, abych tě před ním ochránil, Eleno, ale selhal jsem.“

S takřka žalostným výrazem ke mně přistoupil a konejšivě mi položil ruce na ramena. Jeho postoj mě začínal rozčilovat, jednal se mnou, jako bych byla nějaká bezbranná oběť.

„Věř mi, že jsem ze svých sílících citů neměla radost, dlouho jsem se jim bránila. Odmítala jsem být jako Katherine,“ přiznala jsem drobet zvýšeným hlasem.

„Ty vůbec nejsi jako Katherine,“ ujistil mě přesvědčivě.

„Já vím,“ přitakala jsem prozřele, odstraňujíc si z obličeje překážející pramen. „Nejsem jako ona, protože chci jenom jednoho. Moc mě to mrzí, Stefane, ale já miluju Damona. Jsem do něj doopravdy zamilovaná,“ dodala jsem s patřičnou dávkou lítosti, i tak to však působilo rozhodně.

Popíravě nad mým konstatováním zatřepal hlavou. Pustil mě, o krok se vzdálil, nato si oběma rukama vjel do důkladně natužené ofiny, semkl k sobě rty a rozporuplně si povzdechl.

Ach jo, proč to jednoduše nemohl přijmout?

Bylo mi z toho úzko. A horko. Rozvázala jsem si kabát a rozepnula knoflíky, aby se mi lépe dýchalo, pak jsem se usadila na boční opěrku gauče a nehtem na ukazováčku se zadumaně poškrábala na spánku.

„Je mi to vážně líto, Stefane. Ani ne před půl rokem jsi byl celý můj svět, svůj život jsem si bez tebe neuměla představit,“ přiznala jsem nefalšovaně, „byl jsi můj rytíř na bílém koni, jenže pak se to změnilo, najednou jsi tu nebyl a já jsem byla schopná nějak fungovat dál… Mé city k tobě se neztratily, záleží mi na tobě a pořád tě považuju za člověka, na kterého se můžu s čímkoli obrátit, kterému můžu důvěřovat, a o něhož se můžu kdykoli opřít, jenom tě teď vnímám spíš coby velmi dobrého přítele. Promiň.“

Tentokrát se odmlčel na několik dlouhých, tíživých minut. Snad po věčnosti bezhlesně pokynul k celkem slušně zásobenému baru, jeho nabídku jsem uvítala vděčným přikývnutím. Přešel ke stolku, vybral z poloviny vypitou lahev a oběma nám nalil poctivou dávku.

Poté, co mi předal broušenou sklenku s nahnědlou tekutinou, přikročil k malému konferenčáku uprostřed a neohroženě si sednul na roh nejblíže ke mně.

„Když jsem se sem vrátil, abych navštívil Zacha, a shodou náhod tě zachránil u té nehody na Wickery Bridge, považoval jsem to za znamení osudu,“ spustil rozvážně, „od té noci jsem na tebe nedokázal přestat myslet, věděl jsem, že jsi výjimečná, a že tě musím poznat blíž. Miluju tě od první chvíle, kdy jsme se srazili na chodbě. Jsi má spřízněná duše, Eleno, patříme k sobě.“

Nebyla jsem schopná se mu dívat do očí, připadala jsem si příšerně, provedla jsem mu tu nejhorší věc; zradila jsem ho, když mě nejvíc potřeboval.

Zklamala jsem ho. Zklamala jsem rodiče i všechny ostatní. Pevně jsem stiskla netknutou skleničku, až mi zbělaly kloubky.

„To, co je mezi námi, nepřebije nějaké pobláznění a pár nocí vášně. S Damonem děláš obrovskou chybu. Znám ho dlouho a vím, jaký je, sebestředný a nesoucitný. Po zapnutí emocí si hraje na dobráka, ale uvnitř je stále tím egoistickým zabijákem, kterému na nikom nezáleží. Není to dobrý člověk, Eleno, nikdy nebude. Jak sám říká, je na vrcholu potravního řetězce a je na to hrdý,“ mluvil rozvážně, evidentně pečlivě volil každé slovo. „Ač jsem ho spousty let nepotkal, doneslo se ke mně, kde je a co dělá, a nebylo to nic pěkného. Jednu dobu jsem ho stopoval, viděl jsem pár holek, žen, které se do něho zbláznily, a nedopadly dobře. Ta malá část, co to přežila, na tom nebyla psychicky nejlíp. Většina spáchala sebevraždu, zbylé skončily v ústavu. Hrál si s nimi, teď si to odmítáš připustit, ale hraje si i s tebou, je to jeho přirozenost. Vždycky dosáhne toho, co chce, a když to má, přestane ho to bavit. Nehodí se pro vztah. S tebou se možná nezvykle snaží, ale jsem si stoprocentně jistý, že to pohnojí, dřív nebo později k tomu dojde a ty skončíš zlomená a zneužitá. A to ze mě nemluví pošramocené ego, nesmírně rád bych tě toho ušetřil.“

Stefanův obsáhlý monolog jsem poslouchala se sklopenou hlavou, se zrakem upřeným na conversky, které jsem si pro upřednostnění pohodlí bez sáhodlouhého váhání nazula. Nepodezřívala jsem ho ze lhaní, nebyla jsem tak naivní, jak si všichni okolo mysleli, o Damonově minulosti jsem si nedělala zkreslené iluze, věděla jsem, že vraždil pro zábavu a oddával se hromadě nezdravých závislostí. Samozřejmě že mi to leželo kdesi na dně žaludku a vyvolávalo to nemalé pochyby, současně jsem však nemohla ignorovat hlas srdce, který mi dost výrazně hlásal, že následování momentálních pocitů je ta správná cesta.

Něco tak opravdového by neztvárnil ani sebelepší herec.

„Tohle jsi řekl i Damonovi, když jste spolu mluvili?“

„Víceméně.“

Ahá, tak už mi bylo jasné, proč se v pátek choval tak podivně zdrženlivě a zamlkle, mohly za to Stefanovy rozumy. Prakticky náš vztah bez mrknutí oka odsoudil k nezdaru.

„Proto jste se poprali?“

„Proč se na to nezeptáš jeho?“

„Ptala jsem se, ale řekl mi, že tohle je mezi vámi.“

„To je,“ poznamenal věcně, načež do sebe oklopil veškerý obsah skleničky, s níž si doposud akorát nezaujatě točil na dlani.

„Přiznávám, že jsem se neudržel a párkrát Damona praštil, pyšný na to nejsem. On mi taky pěkně ubalil, když jsem zmínil fakt, že jeho vynakládané úsilí konečně dopadlo na úrodnou půdu.“

Vykolejeně jsem na bývalého přítele vypoulila oči. To měl o svém starším sourozenci fakticky tak nízké mínění?!

„Víš, možná bratra neznáš až tolik, jak si myslíš,“ nadhodila jsem přemítavě.

„No, nebo možná ty ne,“ vpálil mi obdobně zahloubaně, přitom vstal a vydal se si znovu nalít.

„Pravdou je, že ať se to snažím pochopit sebevíc, nejde mi na rozum, co ti na něm tak imponuje. To, že je lehkomyslný, impulzivní a jde si za svým přes mrtvoly? Seznam jeho negativních vlastností převyšuje tu mizivou hrstku kladných asi tak milionkrát,“ prohlásil nekompromisně.

Neotočila jsem se na něho, ale podle zvuků za sebou jsem seznala, že si cvrkl požadované množství bourbonu, na jeden zátah ho vypil a nanovo si nalil.

Zachmuřeně jsem si pravým špičákem přejela po zběžně skousnutém dolním rtu, nehodlala jsem Damona obhajovat a vychvalovat do nebes, to dobré musí chtít v bratrovi najít sám. Navíc skutečně takový je, rovněž je ale loajální, ochranářský, zranitelný a toužící po lásce, má smysl pro humor i neodolatelné osobní kouzlo.

Lehounce jsem se pousmála, pouhé přemýšlení o něm mě neprodleně zahřálo u srdce, navrátilo mi to ztracenou rovnováhu.

Decentně jsem si ucucla a okamžitě se nevybíravě zapitvořila, tomuhle pití nejspíš nikdy nepřijdu zcela na chuť, nato jsem se postavila a odložila nedopitého panáka na stůl.

„Myslím, že už půjdu. Děkuju za tvůj čas,“ pronesla jsem, zatímco jsem si zapínala kabát.

„Jsi naštvaná?“

„Ne, akorát mám dojem, že už jsme si všechno řekli,“ ujistila jsem ho upřímně, nezlobila jsem se.

Chvíli mě mlčky pozoroval, jak se připravuji k odchodu, pak odložil svoje pití a s vážnou tváří předstoupil přede mne.

„Vím, že je to hodně osobní dotaz, ale nenutil tě k ničemu, co bys nechtěla, že ne?“

Rozhozeně jsem sledovala, jak si mě pečlivě přeměřil od hlavy až k patě, jako by hledal jakýkoli náznak špatného zacházení. Nakonec nenápadně spočinul zrakem na krku.

„Co? Jistěže ne,“ ohradila jsem se po opadnutí prvotního šoku vehementně.

Ač jsem se pouze domnívala, na co konkrétně naráží, nesebrala jsem kuráž se po tom pídit. Jemným přikývnutím mi naznačil, že mé ujištění bere na vědomí, leč k uvolnění cesty ke dveřím se stále nějak neměl.

„Stefane?“

„Promiň, ale je tu ještě jedna věc, kterou bych s tebou rád probral.“

Jelikož na mě upřel vyčkávavý pohled, dala jsem mu pravačkou znamení, ať pokračuje.

„Mluvil jsem s Klausem a zkusil mu navrhnout dohodu… Tvou krev výměnou za svobodu do konce školního roku. Počkej, prosím, aspoň si to vyslechni, než mě pošleš do háje,“ dodal rychle, jakmile spatřil můj nespolupracující výraz. Po krátkém zaváhání jsem si rezignovaně povzdechla a trošku trucovitě si na hrudníku překřížila paže.

„Dobře, představoval bych si to tak, že bude stačit jeden odběr, jedna dávka krve, z které si vytvoří hybridy, ti mu pomůžou zabít Everetta, takže jim nikdo nebude moct ukázat, jak se od něho odpoutat. Ti, co přežijí, mu budou dělat poskoky, až spolu nakonec všichni za doprovodu tklivé hudby odplují do západu slunce, čímž získáme čas k vymyšlení nějaké skulinky, jak obejít ten problém s pokrevní linií. Nebo najdeme nějaké kouzlo, které ho uspí na minimálně sto let, abys v klidu mohla odmaturovat a žít šťastný život, který si zasloužíš.“

Kecala bych, kdybych tvrdila, že mě jeho nabídka nezaujala. Vidina luxusu chodit si beze strachu, kam se mi zlíbí a nemuset se neustále ohlížet, jestli mi někdo nedýchá na záda, mě solidně lákala.

Současně se mi příčilo se podvolit a poskytnout původnímu to, co chce, aby si mohl zotročit lidi, kteří se narodili s prokletím, nad nímž nemají absolutně žádnou kontrolu… Patrně dilema století.

Fakt, že jsem to hned nezavrhla, ho povzbudil, s patřičně nadějeplným pohledem mírně naklonil hlavu ke straně a přes rty se mu přehnal spokojený úsměv.

„Udělám cokoli, abych tě udržel v bezpečí, Eleno,“ ubezpečil mě měkce.

„Slibuju, že o tom bude přemýšlet, ano?“

Němě přitakal a ustoupil vpravo, abych kolem něho mohla projít.

„Eleno?“ zadržel mě s rukou na klice. Počkal, až se ohlédnu přes rameno, pak pokračoval: „Nevzdám se tě, budu o tebe bojovat, ať se děje cokoli. A v žádném případě nedovolím Damonovi, aby tě s sebou stáhl na dno. Pořád není zcela jednoznačné, jestli to nedělá jen proto, aby se mi krutě pomstil, tohle by totiž byl přesně jeho styl.“

Nic jsem na to neřekla, po krátké chvilce nehybnosti jsem otevřela dveře a vydala se k autu.

Pohodlně vypodložená polštáři jsem si podélně hověla ve výklenku v okně, na nohou, pokrčených před sebou, mi spočíval rozevřený deník, do něhož jsem po napsání pár bídných řádků přes dobré půl hodinky jen nečinně civěla.

Z původního úmyslu uvařit Jeremymu nějakou dobrou kompenzační večeři sešlo, neměla jsem náladu se pachtit v kuchyni, uchýlila jsem se tedy aspoň ke kompromisní přípravě sendvičů s jeho oblíbenými ingrediencemi, jejichž odvážným smícháním by si kdokoli jiný dozajista uhnal doživotní koliku.

Nejspíš mě vzal na milost, neboť mi ve zkratce dobrovolně povyprávěl o svém víkendovém programu, z jehož pestrosti jsem usoudila, že si to chlapci celkem užili. Byla jsem hrozně ráda, ihned jsem si předsevzala, že za to musím Alaricovi později poděkovat. Přesně tohle jsme všichni potřebovali, zklidnit se, vypnout a volně se nadechnout.

Má v posteli proválenými dny volna zrelaxovaná mysl byla bohužel narušena všemi těmi znepokojujícími věcmi, které mi Stefan pověděl; cestou z penzionu a posléze i doma jsem na to nedokázala přestat myslet. Ač jsem si nakázala nenechat se jimi ovlivnit, nedumat nad nimi byl zjevně nadlidský úkol.

Třebaže jsem se celé odpoledne těšila, až si sem v pyžamu zalezu a zaznamenám si veškeré pocity, jež mnou zmítaly stylem loďky pohupující se na moři na divokých vlnách za staleté bouře, nepořídila jsem se na psaní řádně naladit. Místo, abych na neposkvrněný list papíru zrekapitulovala čas strávený v Damonově společnosti, rozvažovala jsem nad příčinou jeho chování.

Z těch několika mála informací, které mi Stefan během našeho vztahu v ojedinělých útržcích důvěrných debat o jejich rodině prozradil, udělala jsem si o tamních panujících poměrech jakýs takýs obrázek. Svérázný a despotický otec, pevně ovládající svou manželku, zklamaný z prvorozeného syna, jehož považoval za černou ovci rodiny, upínající se na mladšího potomka, o němž věřil, že je zodpovědný, pilný a svědomitý. Matka se svého muže prý velmi bála, což ničemu asi moc nepomohlo, vzhledem k tomu, že o ní Stefan mluvil vždycky hezky, hádala jsem, že její přístup k dětem byl obdobný, možná ho přirozeně ochraňovala víc, protože byl o tolik mladší. Po její smrti se situace údajně ještě zhoršila, a když si tatík s nezdárným synem nevěděl rady, poslal ho do války, bojovat za něco, čemu nevěřil…

Pak tu samozřejmě byla ta záležitost s Katherine, do níž se Damon tak bláznivě zamiloval, jenže ona nezastíraně upřednostňovala jeho mladšího bratra.

Rázem jsem k té mrše pocítila příval nenávisti za to, že ho takhle opakovaně zraňovala, zároveň jsem kdesi v okolí pupíku zaregistrovala bodavý osten žárlivosti, neboť to byla poslední žena, patrně jediná, kterou tolik zbožňoval.

Podle Stefana si se mnou Damon jenom zahrával, aby se mu dostal na kobylku a potrestal ho za to, že ho přinutil se přeměnit… Caroline sdílela stejný názor. Já jsem tomu nevěřila, srdce mi to nedovolilo. Bylo to skutečné, nefalšované.

Došla jsem k závěru, že pro staršího Salvatora je bezpečné nechat lidi, aby ho nenáviděli, nemají potom tendenci ho lépe poznat a nahlédnout pod tu drsnou slupku nelítostného zabijáka. Mně se to sice podařilo, ale sám mistr sarkastických poznámek to sabotuje, protože se po nespočtu zklamání přesvědčil, že nestojí za to, aby ho někdo miloval, že toho není hoden.

Vždycky to byl přece Stefan.

Najednou mi z toho bylo děsně smutno, částečně proto, že jsem ho zpočátku taky zavrhovala.

Těžce jsem si povzdechla a sklesle spustila čelo na rozložený deník, několik minut jsem tak setrvala, pak jsem hlavu zase zvedla a odhodlaně se nadechla do plného hrudníku, párkrát rychle po sobě jsem zacvakala zapínáním propisky, načež jsem si její vrchní část zahloubaně přiložila na bradu, absolutně netušíc, čím začít.

Zčistajasna jsem měla zvláštní nutkání se otočit a podívat se ven, skrz odbytě zatažené závěsy jsem shlédla na ulici a okamžik na ni nehnutě zírala. Nevědomky jsem lehce naklonila hlavu ke straně a instinktivně se nahnula blíž k oknu. Jakmile jsem si uvědomila, co vidím, nadšeně jsem se pousmála; téměř mimo dosah světla z pouličního osvětlení, pod stromem na protějším chodníku se nacházela silueta známé postavy, s na prsou překříženýma rukama se bokem opírala o kmen statného listnáče.

Prostě tam stál a koukal na barák.

Levačkou jsem odhrnula cíp závěsu a druhou rukou Damonovi přes sklo ukázala, ať jde dovnitř. S citelně zrychlenou tepovkou jsem sledovala, jak se pomalu odlepuje od přírodního pilíře a bez rozhlédnutí poněkud lenivým tempem překonává silnici. Postavila jsem se, čile odšoupla překážející tkaninu a netrpělivě otevřela okno, přistihla jsem se, že ani nedýchám. Spěšně jsem to napravila a ustoupila stranou, aby mohl neslyšně proskočit do pokoje. Tvářil se vážně.

„Damone, stalo se něco?“ zeptala jsem se ustaraným hlasem.

„Ne, nic. Vlastně je až podezřelej klid,“ poznamenal, postávaje maličko nepokojně poblíž mého nedlouho opuštěného sedátka.

Poněvadž jsem na sobě měla jenom kraťasy na spaní a batikované tílko, závan čerstvého vzduchu mi připomněl, jak chladné noci v závěru listopadu umí být. Zimomřivě jsem se oklepala a chvatně se jala zavřít okno, nato jsem ještě poctivě zatáhla, čímž jsem naznačila, že už nepočítám s jeho odchodem.

„Jdeš rovnou z baru?“ zeptala jsem se, když jsem s rukama volně přeloženýma přes břicho stanula naproti upírovi.

„Jo. Jestli máš zítra děják, můžeš bejt v pohodě, Ric rozhodně zkoušet nebude. Radši jsem ho odvezl domů, ještě by se někde vysekal,“ řekl, přitom nad chabou výdrží lidského parťáka afektovaně protočil oči v sloup.

Jemně jsem se uchechtla a negativně zavrtěla hlavou, žádný z opatrovníkových předmětů jsme v pondělí neměli.

„Namlouval jsem si, že si jdu pro auto, ale fakt je, že se mi vůbec nechce domů,“ přiznal rezignovaným tónem, přičemž očima trochu roztěkaně zabloudil po místnosti. Působil dojmem, že se tu octnul proti vlastní vůli, že ho sem přitáhla nějaká magická síla.

„Něco jsi dělala, vyrušil jsem tě ze psaní…“

„Ne. Nebo teda jo, ale to nevadí. Jsem ráda, že jsi přišel, chci ti něco říct,“ prohlásila jsem skálopevně, počkala, až přesune pohled ze zelených ohmataných desek na mě a pravačkou ho pobídla, aby se posadil.

Poslušně si sedl na mé nejoblíbenější místo, mírně rozkročil nohy a lokty se zapřel o kolena, přitom ze mě nespouštěl ty své zaujetím vyplněné studánky.

Kapánek nervózně jsem přešlápla, bleskově si utřiďujíc myšlenky, načež jsem s nově nabytým odhodláním předstoupila před Damona.

„Od Bonnie jsem nejela rovnou domů, stavila jsem se ještě u vás, promluvit si se Stefanem.“

„Hm,“ zabručel po letmém povytažení obočí neurčitě.

Ani on se nenacházel ve stejném rozpoložení, ve kterém odsud odcházel, cosi mu ho pokazilo. Další důvod vyložit pomyslné karty na stůl.

„Proběhlo to relativně dobře, probrali jsme spoustu věcí. Dokonce jsme se dopracovali i k vašemu rozhovoru,“ nastínila jsem opatrně poté, co jsem usoudila, že se rozsáhlejší reakce pravděpodobně nedočkám. Nelibě se zakabonil a bezhlesně stočil zrak na železné kování na šuplíkách komody. To mě neodradilo, naopak.

„Chápu, že se můžeš cítit nejistě, obzvlášť po mém neúnavném hlásání, že to vždycky bude Stefan…“

Zatímco měl hlavu stále odvrácenou, oči s určitou zvědavostí obrátil ke mně, už se nemračil, vypadal překvapeně. O krok jsem přistoupila.

„Nejsi žádná náhrada, Damone. Nikdy jsem tě tak nebrala,“ řekla jsem, jak nejvěrohodněji jsem dokázala, čímž jsem si vysloužila plnou pozornost, vrátil hlavu na střed a maličko ji zaklonil, aby mi viděl do obličeje, z toho jeho jsem mohla vyčíst váhavost a nadějeplné očekávání.

Sebevědomě jsem vstoupila do jeho osobního prostoru, po čemž se napřímil v páteři a paže si dlaněmi posunul na stehna, během toho mě pozoroval s mírně pootevřenými rty.

„Nezačala jsem si s tebou ani kvůli vzhledu, nebo pro tvou profláklou pověst záruky nezapomenutelného sexu,“ pozvolna jsem k němu vztáhla ruku a s neodolatelnou slabostí pro jeho vlasy mu procítěně promnula pramen na spánku, „získal sis mě pro to, co máš tady.“

Spustila jsem horní končetinu níž, maličko zmateně následoval trasu prstu, podíval se, kam ukazuji, a ukazováčkem zaraženému upírovi lehce ťukla do bundy v místě, kde bylo za hrudním košem ukryto srdce.

Zavřel oči a s obrovskou úlevou si povzdechl.

Nanovo jsem si prsty začala pohrávat s již předtím mnou roztomile rozcuchanými vlasy.

„Nemám nejmenší tušení, kdy nastal ten zlom, nechtěla jsem tě milovat, ale stalo se to. Jsem do tebe blázen, Damone,“ hlesla jsem co nejvřeleji.

Lenivě ty své božsky modré oči zase otevřel a dlouze se na mě zahleděl, potom se s pohnutě cukajícím koutkem nepatrně usmál, přiložil dlaně na bedra, vyvinutým tlakem si mě přitáhl těsně k tělu a s nadmíru blaženým výrazem mi zabořil obličej kousek pod žebra. Přes tenkou látku tílka to lechtalo, a hřálo, z horkého dechu, jímž skrz bavlněný svršek orosil kůži na břiše, mi povážlivě vyschlo v ústech.

„Vím, že je pro tebe těžké pustit někoho do svého nejstřeženějšího místa, ale když se vzdáš strachu a dovolíš tomu pocitu proniknout až do hloubky, bude to nesrovnatelně lepší. Krásnější… Já tě nezraním, Damone,“ špitla jsem na hranici slyšitelnosti, tedy pro běžného smrtelníka.

Ani nyní se mi nedostalo verbální odpovědi, místo toho mi omotal paže kolem pasu a sevřel mě důrazněji, já jsem mu do kštice na zátylku vpletla i prsty druhé ruky a pevně si ho přivinula. Tohle byla zaručeně jedna z našich dosud nejromantičtějších chvilek.

Netroufala jsem si odhadnout, jak dlouho jsme v té pozici setrvali, jediné, čím jsem si byla jistá, bylo, že bych tak vydržela do konce života.

Bezmyšlenkovitě, konečně si má extrémně produktivní mysl dala pauzu, když jsem Damonovi řekla vše, co mě tížilo, jsem se sklonila a zamilovaně mu na temeno vtiskla drobný polibek. Očividně to potřeboval slyšet.

Polehoučku se ode mě odlepil a pozvedl vzhůru ty nevýslovným žárem planoucí oči, výmluvně je zaklesl do mých, přitom pravačkou rychlostí koaly na sedativech sjel přes levou polovinu zadku na zadní stranu stehna, pak do podkolenní jamky, kde nenásilně zabral a pokrčenou nohu mi navedl vedle sebe na sedátko, poté, co jsem se ho pro podporu chytila za rameno, zopakoval to samé na druhé končetině, tu vmanévroval na opačnou stranu, takže jsem mu skončila obkročmo usazená na klíně.

Přesunul dlaně na krapet vyhrbená záda, vyšponoval se v krční páteři a cituplně přimáčkl své plné hebké rty na mé, na prchlivý okamžik je tam nechal jen tak spočívat, jako by přesně zde byly doma, pak jimi začal jemně pohybovat, ladně jimi klouzal po mých pootevřených, velmi ochotných se zapojit. Přiložila jsem upírovi dlaně na líce a tlumeně zavzdychala, když do procesu povolal onen zkušený jazyk.

Přestože mě roztouženě hladil a tisknul k sobě, polibek byl něžný a procítěný, bylo v něm tolik citu, až se mi z toho zamotala hlava, nikdy předtím mě takhle nelíbal, nadobro mě to uchvátilo. Přála jsem si, aby to trvalo navěky, abych se nemusela odtáhnout a doplnit vyčerpaný kyslík, leč byla jsem jenom obyčejný člověk s omezeným obsahem plic.

Vzdálila jsem se sotva pár centimetrů, víc by mi stejně asi nepovolil, a omámeně na Damona upřela láskou překypující oči. Jeho odrážely identické množství.

Trošičku se přiblížil a téměř neznatelným kroužením hlavou mi teplým dechem různě ovíval okolí úst. Přerývavě jsem se nadechla a do nosu vmžiku nasála aroma jím v Grillu nejčastěji konzumovaného bourbonu. Na jazyku jsem cítila jeho chuť, takhle byl mnohem lepší než ze skleničky.

„Chci se s tebou milovat, Eleno, pomalu a dlouho,“ zapředl mi vzrušivě kousíček pod okem, „celou noc.“

Jestli jsem předtím byla rozpálená, teď jsem vyloženě tekla. Jako nanuk zanechaný na slunci. Se skousnutou tkání vnitřku tváře jsem roztržitě zmapovala jeho hezký obličej; mluvil mi z duše, proboha.

„Já taky, ale Jeremy je vedle a… No, nejsme u toho právě nejtišší,“ podotkla jsem věcně, i když každá buňka v mém rozechvělém těle volala po vyslyšení toho lákavého návrhu.

„Neboj se, já tě ohlídám,“ zanotoval podmanivě ani ne třicet milimetrů od spánku.

„Co, ty mě?“ ohradila jsem se naoko dotčeně.

„Dobře, budeme se hlídat navzájem. Nic neuslyší, a kdyby, je to dítě moderní doby, ví, k čemu slouží sluchátka.“

Ač jsem nepatrně zavrtěla hlavou, věděla jsem, že svádím předem prohranou bitvu, chtěla jsem ho.

Asi to na mně bylo snadno čitelné, jelikož spokojeně protáhl koutek, nato mi z lopatek sňal žhavé končetiny, uchopil jimi přední díly rozepnuté bundy a přetáhl si ji přes ramena. Vysvlečený kus oblečení nedbale odhodil vedle, poté vztáhl ruce na horní knoflík košile a, aniž by ze mě spustil zrak, zvolna si ji začal rozepínat.

Uměl to udělat zajímavé.

Pod přívalem žádostivosti jsem se kousla do rtu, smířena s osudem jsem pozvedla nevyužitě svěšené paže a přičinlivě onu prácičku převzala do vlastní režie.

Totožně laxním tempem jsem dírkou po dírce obnažovala jeho dokonalý hrudník, jež rozhodně stál za hřích. Když jsem se vypořádala s nejspodnějším, přiložila jsem mu dlaně na břišní svaly a po krátké adaptaci je poctivě sunula vzhůru, přes klíční kosti, odkud jsem je pod límcem přehoupla přes šíji, tam na hřbetech dlaní nahromaděná látka samovolně sklouzla níž, a Damon si v posledních třech dnech tolikrát vytížený kus šatstva mohl pohodlně sundat; potkal ho stejný úděl jako ve všech předchozích případech, byl odmrštěn kamsi.

K mému údivu mě chytil za boky a miniaturním poposunutím vpřed naznačil, ať vstanu.

Nepřerušuje oční kontakt, okamžitě mě napodobil, záhy sevřel v pěsti lem trička a ve stoje mi ho ladně přetáhl přes hlavu. Jistěže mu předtím neuniklo, že pod vrchním dílem nic nemám, i tak jsem zaznamenala, jak se mu v žhnoucím pohledu po dopadu na obnažené poprsí roztáhly zorničky.

Přistoupil do intimní zóny, sebejistě se sklonil a navlhčenými rty mě polaskal na krku, těsně pod uchem. Zavřela jsem oči a slastně vzdychla, neboť senzitivní kůži věnoval abnormálně důkladnou pozornost, nadto mi levačkou překryl nahé prso a expertním způsobem se ho jal mnout.

Dal si na čas, krouživými tahy jazyka se podél krkavice dopracoval až na klíční kost, z níž sestoupil na druhé ňadro, které se smyslným oblažováním rozhodl odškodnit za čekání. Zanořila jsem mu prsty do vlasů a přitlačila si jeho hlavu blíž.

Přes řasy na pouhé škvírky rozlepených víček jsem pozorovala, jak si to rty přes žebra emigruje na břicho, tam na chviličku zastavil, nečekaně přede mne poklekl na kolena a vzápětí pokračoval v hýčkání sametové pokožky. Když překonal hranici pupíku, zasunul prsty za gumu kraťasů i kalhotek a obojí naráz stáhl až ke kotníkům.

Zalapala jsem po dechu, jakmile jsem upírova ústa ucítila v klíně, instinktivně jsem jednou nohou ukročila do strany, aby měl lepší přístup, ale nepodnikl žádnou hlubší invazi, jenom mě tam párkrát dráždivě políbil, načež se opět navrátil kousek nad kyčel.

Všimla jsem si, že si během mého rozptylování zvládl rozepnout a sesunout kalhoty z boků, takže poté, co se vztyčil do přímé pozice, je jednoduše společně se spodním prádlem skopnul na podlahu.

Zatímco mě lustroval hladovým pohledem, nečekaně něžně mi odhrnul z čela zbloudilý pramen, z očí, do nichž mi s neskutečnou oddaností hleděl, přesunul zrak na dychtivě vyčkávající rty, které zakrátko uzmul těmi svými.

Bezpečně mě pozadu vmanévroval k posteli a obezřetně mě na ni položil s přispěním levé nohy pokrčené v koleni a natažené odpovídající ruky. Nalehl na mě a se záviděníhodnou trpělivostí se na mě znovu dlouze zadíval. Počínal si zcela jinak než kdykoli předtím, z každého jeho pohybu jsem vnímala, jak moc mu na mně záleží.

Z představy, co ještě přijde, mi divoce bušilo srdce.

Udržujíc ono nadpozemské vizuální spojení, posunul pánev výš, tudíž svou vztyčenou chloubu dopravil ke vchodu a jako Alenka v říši divů nebojácně proklouzl do králičí nory. Roztouženě jsem zasténala a zatnula mu nehty do bicepsu. Pomalu, korigovaně se ve mně začal pohybovat, kdybych měla nějaký klobouk, obdivně bych ho před jeho ukázněností smekla. S tím tempem to prve myslel vážně, o to vypilovanější jeho pozvolné, táhlé přírazy byly, byla jsem z toho totálně odvařená, jakživ jsem se s nikým takhle nemilovala. Množství lásky, které do mě každým dalším zhoupnutím boků vysílal, mi působilo až fyzickou bolest v levé části hrudníku, zároveň každý jeden moment rozmetl jednu pochybnost, Stefanem nasazenou do hlavy, na prach.

Má mysl byla lehká a odpoutaná, vsadila bych se, že i kdejaký zenový mistr by mi tento stav záviděl. Tohle bylo na milion procent to nejsilnější, co jsem kdy zažila, nikdy dřív jsem se necítila tak milovaná. Najednou jsem věřila, že svedu uzdravovat pouhým dotekem, prostou myšlenkou pořídím hýbat věcmi, vodu hravě proměním ve víno.

„Damone,“ zanaříkala jsem úpěnlivě, snažíc se ho tlakem vyvinutým rukama na pozadí pobídnout ke zrychlení, nicméně mi nevyhověl.

Jak slíbil, neprodleně mi zaštítil pusu rozevřenými rty, abych nevydávala žádné hlasitější zvuky, a něžně, vlekle mě políbil.

„Ještě ne,“ zašeptal mi po zažehnání prozrazení do ucha, přičemž se lící lísavě otřel o mou skráň.

Stylem pečujícího vánku, česajícího v teplý letní večer rozcuchané klasy obilí, mě pohladil po vlasech nad čelem, zastrčil je za ucho, následně bádavými prsty od ramene přejel k lokti, odtud je svezl na bok, kde jimi obťapkal kyčelní kloub, a nakonec jimi doputoval na stehno pokrčené nohy, kterou jsem ho majetnicky obepínala.

V okamžiku, kdy se sťukl čelem s mým, čímž pozměnil úhel průniku, zatnul mi do svalu bříška prstů a slastně zamručel. Pro větší požitek jsem popošoupla končetiny zaklesnuté za Damonovými bedry výš, po čemž jsem byla odměněna oním rajcovním hrdelním zavrčením. S dosud odepíranou urgencí pode mne v oblasti pozadí zasunul ruce, tím zkušeně přizvedl můj střed těla a zároveň nám zajistil hlubší zasunutí. Agonicky jsem zvrátila hlavu a hlučně zasténala. I nyní přispěchal utlumit mé výlevy z poskytované rozkoše, tentokrát však předcházel úniku i vlastních projevů, sborově jsme si zaskuhrali do úst.

Pevně jsem k sobě semkla víčka a nemilosrdně upírovi zanořila nehty do kůže na lopatkách.

Ač jsme celý akt absolvovali v nijak výrazně měněné poloze, výsledek byl srovnatelný s erupcí století odpočívající, postupně magma hromadící sopky, jež mi vybuchla v podbřišku. Damon mě se sotva několika vteřinovou prodlevou následoval. Zaklonil hlavu a prohnul se v páteři, nakrátko strnul, potom se citelně uvolnil, načež se na mě vyčerpaně položil, s hlavou spánkem spočívající na mém rameni. Zamilovaně jsem ho objala a oblouzněně vydechla.

„Um, to bylo…“

„Intenzivní,“ doplnil můj chabý pokus o popis přiškrceně.

„Jo, doposavad jsem nic podobného necítila,“ vydechla jsem, snažíc se ukočírovat ten mišmaš emocí, které mnou házely po vzoru zeleniny v mixéru na smoothie.

Netroufala jsem si tipnout, co se odehrávalo v Damonovi, ale vzhledem k tomu, že zarytě mlčel, usoudila jsem, že se vyrovnává s totožným gulášem pocitů. Oněměle ležel, ani se nehnul, trvalo to opravdu dlouho, až jsem ho začínala podezřívat, že spí. Nespal.

„V jeden moment jsem se vážně bál, že mi praskne srdce,“ zamumlal polohlasně, „už rozumím pojmu ´milovat, až to bolí´. Přesně tak tě miluju, Eleno… až to bolí.“

Strašně jsem mu při tom vyznání toužila vidět do obličeje, ale z nějakého důvodu nezvedl hlavu, políbila jsem ho tedy aspoň do vlasů, dávajíc najevo, že jsem tady pro něj. Nemusel to říkat, ona bezpodmínečná láska vyvěrala ze všech pórů jeho skvostného těla, vsakovala se do mých jako do extra savé houby a utvrzovala ve správnosti mé intuice, bylo to opravdové, nic se mnou nehrál.

Triumfálně jsem se usmála. Ať si všichni říkají, co chtějí, já jsem věděla své.

„Bonnie mi dnes připomněla, že se blíží díkuvzdání. Máš ten svátek rád?“ zeptala jsem se s upřímnou zvědavostí po dlouhých minutách, jež jsem vyplňovala nepravidelným hlazením nočního vetřelce na zádech.

„Nemám rád žádnej svátek,“ odpověděl bez okolků, „k tomu, abych něco oslavil, nepotřebuju blbej, naplánovanej den v kalendáři.“

„Kvůli otci?“ zabrousila jsem odvážně na tenký led, naivně se domnívajíc, že se mi po tomhle zážitku kompletně otevře.

Mlčky zvedl hlavu a se zakaboněně, možná i maličko varovně staženým obočím se na mě podíval.

„Copak, Stefan si pustil pusu na špacír?“ Znělo to posměšně, typicky v jeho obranném módu.

„Ne, o tom jsme vůbec nemluvili, ale kdysi se zmínil, že jste spolu nevycházeli dobře, tak mě napadlo…. Zapomeň na to,“ dodala jsem rychle, když jsem uzřela, jak to obočí pro změnu pohrdavě povytáhl.

Byl to tvrdý návrat do reality, hrnuly se mi z toho do očí slzy. To se nepovedlo.

„Proč tě to zajímá? Potřebuješ do úvodu do psychologie na někoho vypracovat cvičný profil?!“

„Chtěla jsem zjistit, jestli nemáš náhodou v rukávu nějaký osvědčený rodinný recept na krocana,“ odtajnila jsem kapitulovaně své úmysly, odendala jsem z něho ruce a se zrakem slabošsky odvedeným ke stropu si jimi ztrápeně uhladila vlasy dozadu.

Dětství bylo evidentně citlivé téma a tou otázkou jsem vyloženě dupla do vosího hnízda.

Po té emocionální horské dráze jsem byla rozhozená a neměla jsem daleko k pláči, spěšně jsem zamrkala, abych ho zaplašila, neboť jsem na tváři vnímala Damonův upřený pohled.

„V rukávu ne, v hlavě,“ ubezpečil mě o poznání milejším hlasem.

Přikývla jsem na srozuměnou, jednak jsem stoprocentně nedůvěřovala stabilitě hlasivek, jednak jsem jaksi ztratila chuť se doprošovat o pomoc. Taky se nemusel hned tak naježit a zkazit tu hezkou chvilku svými jedovatými postřehy.

„Máti uměla připravit luxusního krocana,“ sdělil mi družně, když jsem v tichosti nadále zarytě zírala na rozplizlý stín lustru, „tajemství tkví v jednoduchosti, obyčejná nádivka z kopřiv a pomalé pečení.“

Znovu jsem svižně zakmitala řasami, pak jsem oči radši úplně zavřela, protože se veškeré snahy jevily marné, labilní nervová soustava si prostě usmyslela, že teď, uvězněná pod tím cynikem, který mi to navíc svým nepřetržitým civěním vůbec neulehčoval, je nejvhodnější čas brečet jako nějaká psychicky narušená želva. Semkla jsem rty, přitom jsem nad svým chováním nosem ztroskotanecky vypustila předtím přerušovaně nasávaný vzduch, jež mě měl uklidnit, nepatrně jsem zavrtěla hlavou a dlaní s rozevřenými prsty si bezvýchodně překryla pevně k sobě přilepená víčka, zastávající funkcí stavidel.

Začínala jsem chápat, proč některé jeho bejvalky údajně skončily v blázinci.

Zalapala jsem po dechu, jakmile jsem těsně pod čelistí ucítila Damonovy teplé rty, jimiž mě velmi smyslným způsobem smířlivě polaskal na senzitivní pokožce. Možná si uvědomil, že to přehnal, možná tak reagoval, protože se jím rovněž prohání hotová tornáda vyvolaná nezpracovanými pocity, nebo jsme možná oba byli duševně choří mentoši s láskou zatemnělými mozky.

Horkými rozevřenými ústy se přehoupl na lícní kost, kde pokračoval se svou udobřovací, mimochodem nadmíru účinnou, taktikou; držela jsem a ani nedutala.

„Ať s tím ptákem plánuješ cokoli, udělám všechno, co budeš chtít, Eleno,“ zatrylkoval mi svůdně do ucha, úmyslně ho nechávaje ovanout teplým dechem, povolávajícím miniaturní chloupky na zátylku do služby.

Upírova předešlá mrzutost byla rázem zapomenuta. Natočila jsem k němu hlavu a počkala, až vyhledá má ústa, což bylo takřka okamžitě. Hladově mě políbil a já mu stejně chtivě odpověděla, objala jsem ho kolem krku a prsty pravé ruky mu vpletla do vlasů. Postupně zvolnil, až navázal na předchozí zdlouhavé a dráždivé tahy rtů i jazyka.

Nemusel podnikat nic dalšího, už jen z tohohle jsem byla připravená na druhé kolo, nedočkavě jsem se pod ním zavrtěla. K mé nelibosti se nechopil oné štědré nabídky ke spojení, místo toho zvedl hlavu a soustředěně ji natočil ke straně.

Vytáhla jsem se tedy z krční páteře a přebírajíc iniciativu, rozdychtěně se mu rozlepenými rty přisála na ohryzek.

„Počkej, mobil,“ utnul mé rajcovní hýčkání nenadšeně, zvedaje se neochotně na lokty, „to by mohl bejt ten vylízanec Tyler.“

Zaujal vedle mě pozici na břiše a trupem se přehnul přes okraj postele, načež se jal lovit vibrující telefon z kapsy kalhot. Po uzření jména volajícího, poblikávajícího na displeji, se malinko zachmuřil. Zjevně to nebyl hovor, na který celý víkend netrpělivě čekal.

„Co si žádá žena zákona v ta-,“ spustil po zmáčknutí zeleného tlačítka nuceně, leč byl kamarádčinou mamkou přerušen, zakabonil se ještě víc a v ostražitém gestu se napřímil.

„Ou, zadrž, Fran Capoová, vůbec ti nerozumím. Pěkně se nadechni a zopakuj mi, co se st-“

Znovu mu nebylo dovoleno dokončit větu, v níž šerifku přirovnal k nejrychleji mluvící ženě na světě, zaujatě tedy poslouchal, zatímco obavami ze špatných zpráv přimhouřenýma očima dotěkal až na mě. Neslyšela jsem, co Liz říkala, ale Damonův výraz prozrazoval, že je to vážné.

„Jasný, chápu. Přijedu a-“

„Ne, rozhodně nikam nejezdi,“ nenechal ji tentokrát mluvit dál, „můžeš mít otřes mozku, když jsi byla tak dlouho mimo. Hned jsem u tebe.“

Ještě to ani nedořekl a najednou stál plně oblečený vedle postele. Posadila jsem se na matraci a s útrobami, scvrklými na mix sušeného ovoce na něho vyčkávavě hleděla.

„Jsem si jistej, že vím, kdo za tím stojí. Zůstaň sedět, kde jsi, nic nedělej, dokud nedorazím. Hlavně se uklidni. Postarám se o to, věř mi.“

Zavěsil, zasunul si mobil do zadní kapsy tmavých džínů a s mrzutě nakrčeným nosem se sehnul pro bundu.

„Promiň, musím jít,“ oznámil mi poněkud nešťastně během protahování rukou rukávy, „unesli Caroline.“

„Cože?!“ zhrozila jsem se, nevědomky se zvedajíc na kolena, nahota, nenahota.

„Došlo na jeden z možných obávaných scénářů.“

Zmateně jsem vykulila oči. To předpokládal, že se něco takového stane?

„Ale… Kdo?“

„Pravděpodobně Everettovi hybridi. Vypadá to, že mu s Tylerovým mlžením došla trpělivost. Bylo mi divný, že se za celou dobu neozval. Teď mi musíš slíbit,“ apeloval na mě znenadání s neochvějnou urgencí nasáklým hlasem, „že se odsud ani nehneš. Jediná výhoda proměny vlkodlaka na hybrida je, že nemůže vejít, pokud není pozvaný, takže tady jsi relativně v bezpečí, než zjistím, co se děje.“

„Ale co-“

„Eleno, prosím,“ zaškemral žalostně poté, co svižně přiskočil a uchopil můj vyděšený obličej do dlaní, „nemůžu odejít, dokud mi to neslíbíš.“

Těžce polkl, načež na mě prosebně upřel ty nejmodřejší a nejstarostlivější oči na širém světě. Souhlasně jsem přikývla.

„Slibuju,“ vydechla jsem omámeně.

„Vrátím se, jak jen to půjde,“ řekl, na prchlivý zlomek vteřiny sťukl své čelo s mým a pak byl pryč.

Zůstalo po něm jen divoce bušící srdce, rozpálené tváře a otevřené okno.

Autor: Alalka, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries

Sdílet

Diskuse pro článek Těžká zkouška 39: