OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries » Těžká zkouška 41

13.08.2024 (10:00) • Alalka • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 0× • zobrazeno 92×

Před smluvenou snobskou vilu dorazil zhruba deset minut před vypršením stanovené lhůty. Stefanovo Porsche zde prozatím scházelo. Zaparkoval v řadě u obrubníku přistavených aut, vystoupil a s nabroušeným výrazem se vypravil ke vchodu. Na vyvýšeném zápraží se zastavil, nevěřícně pozvedl jedno obočí, udělal dva kroky vzad a s obličejem staženým nefalšovaným odporem se obrátil na bronzovou sochu vlčice kojící dvojčata, která na poslední chvíli upoutala jeho pozornost. Znechuceně nad vkusem majitele domu zakroutil hlavou, sáhl do kapsy, načež zvířeti, jednomu z nejslavnějších symbolů Říma, do rozevřené tlamy nacpal z chaty sebranou výbušninu, do níž následně zabodnul nápichovou roznětku. Bez zbylého příslušenství byla sice k ničemu, ale aspoň to vypadalo vtipně. S menší dávkou uspokojení se sám pozval dovnitř.

Již ve vstupní chodbě ho do nosu udeřila vůně čerstvé krve, a to dost povědomá vůně. Jemná a vábivá. Výjev, jaký se mu naskytl po překročení pomyslného prahu hlavní místnosti budovy, ho nejen překvapil, rovněž na okamžik přikoval k zemi. Po nábytku i různě po podlaze se povalovalo šest bezvládných těl. Jelikož už předtím pár vlkodlaků procházejících transformací viděl, trvalo mu pouhých několik mizivých vteřin, než si spojil dvě a dvě dohromady; bratrovu podezřelou absenci s eventualitou uskutečnění probíhajícího procesu. Rázem s určitostí věděl, komu krev s tím nejlákavějším aroma patří.

„Kde je Stefan?“ zeptal se ihned s mrazivou ostrostí v nebezpečně nízko posazeném hlase.

„Dobrý večer i tobě,“ přivítal ho nezaujatě Klaus, poklidně si v křesle pročítající noviny.

„Obávám se, že se naší stmelovací výpravy nezúčastní, prý má jinou práci.“

Damon se bolestivě kousl do vnitřní strany tváře, horko těžko se držel, aby po něm nevystartoval. Fakt, že by proti němu neměl nijak valné šance, mu byl nyní totálně ukradený. Jediné, na co momentálně myslel, byl význam prázdného krevního sáčku pohozeného na konferenčním stole.

„To on ti dal Eleninu krev?!“ zavrčel skrz zatnuté zuby hrozivě.

„Přesněji, nechal ji doručit touhle spanilou sestřičkou,“ odpověděl, aniž by vzhlédl od rozečteného článku, poukazuje lehkým pozvednutím brady na mladou ženu, jež v obličeji bílá jako stěna seděla na pohovce a vystrašeně těkala očima z jednoho na druhého.

„Uzavřel s tebou nějakou dohodu, že jo? Čehožpak si za to žádal?“ vyzvídal starší Salvatore s povrchní přezíravostí dál, přičemž s pažemi překříženými na hrudi přešel těsně k nohám původního, ten konečně vzhlédl od rozloženého plátku a s potěšeným úsměvem nad jeho bystrými dedukcemi se na neohroženě vystupujícího upíra podíval.

„Klid a svobodu pro svou milovanou, do maturity. Zjevně mu, mimo jiného, záleží i na jejím řádném vzdělání a duševním obohacování, navíc má s její drahocennou krví o trochu méně sobečtější úmysly než ty,“ připomněl mu ono sebevědomé konstatování z noci, kdy vyvraždil Everettovy hybridy.

Tenkrát mu Damon řekl, ať na Eleninu krev zapomene, že jediný, kdo ji kdy bude pít, bude on.

„Jo, a ty coby čestný a důvěryhodný muž nepochybně hodláš dodržet svoje slovo, dovol, abych se zasmál.“ Místo smíchu se na něho však jen šeredně ošklíbl.

„To se uvidí. Podle toho, kolik posluhovačů z toho vyvázne živých. Přikázal jsem svému kontaktu ve smečce, ať se při výběru kandidátů extra snaží.“

Jak jinak.

S nevraživě nakrčeným nosem obhlédl všude možně rozeseté dočasné mrtvoly, všichni to byli statní chlapíci, přitom mu na plné obrátky pracující myslí prolétlo, že tenhle den už se snad nemůže posrat víc.

Co máš za lubem, Stefane?

Měl neblahé tušení, že jeho ukřivděný sourozenec ze zásobníku ještě zdaleka nevystřílel všechny náboje. Jednak absolutně zazdil jeho instrukce týkající se zlikvidování nepřátelské čarodějky, jednak si rozjel vlastní svérázný plán, do něhož se neštítil zakomponovat odebrání Eleniny krve. Byl na Damona naštvaný a chtěl mu ukázat, že on je tím lepším ochráncem. Došlo mu, co má v úmyslu.

Hodlá ji ode mě odstřihnout…

Ono bolestivé uvědomení se mu neprodleně vkradlo i do očí, jež po nasazení ublížené grimasy mírně přimhouřil. Kousek ustoupil, vyndal z kapsy mobil a v seznamu nedávno volaných čísel kliknul na Stefanovo jméno. S napjatými mimickými svaly vyčkával. Vyzvánělo to, ale volající hovor nepřijmul.

„Zdá se, že jsem se ocitl na listině ignorovaných. Zkus to ty,“ poručil Klausovi svým typickým sarkastickým způsobem řeči, ten se na něho posměšně zapitvořil, nicméně vstal, přikročil k baru, kde se chopil odloženého telefonu a zakrátko už si ho teatrálně přikládal k uchu.

Přidržel si ho na místě ramenem, aby mohl během procesu oběma nalít sklenku skotské.

Upířími schopnostmi zesíleným sluchem v aparátu zaznamenal změnu, dokola se opakující zvuk vytáčení byl přerušen nadějným lupnutím.

„Klausi. Měl jsem za to, že spolu máme všechno vyřešený.“

„Zdravím, můj kluzký nevypočitatelný příteli,“ spustil původní zvesela, evidentně byl ve svém živlu. „My jo, ale mám tu někoho, kdo by s tebou rád mluvil.“

Na to podal mobil přistoupivšímu Damonovi, jež si před převzetím přístroje musel dopřát dlouhý uklidňující nádech. Bylo mu jasné, že pokud na něho hned vyjede, obávaný nepřítel lesní zvěře zavěsí a nic se nedozví.

„Co to kruci děláš, Stefane?“ otázal se s notným sebezapřením uvážlivě, umírněně.

„To, co jsem měl udělat už dávno, chráním Elenu. Taky mě napadlo, že by se vám mohla šiknout menší posila, až půjdete Everetta zmáčknout. Hádám správně, že jsi vysvobodil Caroline a chystáš se si to s ním vyřídit?“

„Jo, ale myslel jsem, že ses toho chtěl zúčastnit taky, vždyť víš, za to milé přivítání v dole…“

Záměrně větu nedokončil, ve vzniklé pauze se zaměřil na zvuky v pozadí, v nichž poznal drkotání motoru sportovního auta.

„Přehodnotil jsem to, s Klausem budete lepší tým. Momentálně je pro mě prioritou číslo jedna udržet Elenu s Jeremym naživu. To, že hybridi nemají přístup do domu, neznamená, že nemůžou poslat vlkodlaky, nebo ovlivnit kohokoli z ulice, aby si pro ně došli. Na nějaký čas je odvezu z města, dokud nebude po všem,“ oznámil mu, jako by se nechumelilo.

Vyzrál na něj, měl jejich vztah pod kontrolou, a moc dobře si toho byl vědom, slyšel mu to na hlase. Tak naivní, aby vyzvídal, kam mají namířeno, nebyl. Byl si jistý, že by mu to neprozradil. Nevědomost a nejistota byly hlavními ingrediencemi jeho trestu.

„Oba moc dobře víme, co tím ve skutečnosti sleduješ, bratře,“ zavrčel nazlobeně, pomalu mu docházela trpělivost.

„Mysli si, co chceš, Damone. Nemusím ti nic vysvětlovat. Elena s přesunem souhlasila, neunáším je.“

I on zněl rozmrzele. Zjevně ho nakrklo, že mu, byť náznakem, okamžitě vpálil onen skrytý úmysl.

„Počkej,“ zarazil ho spontánně pod tíhou znepokojení předtím, než to stihl vytípnout. „Můžu s ní mluvit? … Prosím,“ dodal pokorně, rezignovaně. Veškerá hrdost šla stranou. Stefan nic neřekl, nýbrž ani nezavěsil, nakrátko v aparátu zavládlo ticho, pak to v něm zvláštně zaševelilo a zanedlouho ho oblažil Elenin provinilostí zabarvený hlas.

„Damone…“

„Ahoj,“ pozdravil ji měkce, leč záhy přešel do vážného tónu, „jsi v pořádku?“

„Jo, nic mi není.“

„Poslyš, nerad to přiznávám, ale ten odjezd z města není úplně od věci. Nevíme, co plánuje starostka a kdo další z rady je do toho zapletený, doma byste nebyli v bezpečí. Takhle to bude jistější.“

Vzal si nabízenou skleničku a obratem ji do sebe oklopil, sice tvrdil opak, ale Stefanovo jednání na vlastní pěst se mu ani kapku nelíbilo.

„A co budeš dělat ty?“ zeptala se s patrnými obavami.

„Nic moc, však víš, zahrajeme si s Klausem na Fotra na tripu a trochu utužíme pouto pokrevní linie,“ odpověděl v žertu, nechtěl ji zbytečně stresovat.

„Dávej na sebe pozor,“ apelovala na něj takřka prosebně, samozřejmě že na to neskočila.

„Ty taky,“ odvětil drobátko zaskočeně.

Oba se odmlčeli, ani jeden se neměl k tomu to vyslovit nahlas. Obzvlášť, když měli zvědavé posluchače.

„Eleno,“ přerušil to ticho nakonec odhodlaně Damon, „platí to, co jsem ti řekl. Kdyby něco, najdu si tě.“

Doufal, že odkaz na jejich konverzaci v pátek v autě to vystihne dostatečně. Ať už si to Stefan linkoval jakkoli, odmítal delší odloučení, než bude nezbytně nutné.

„Já vím. Opatruj se.“ Poté zavěsila.

Pevně kolem zapůjčeného komunikačního výdobytku nové doby zatnul pěst, solidně to v něm vřelo. Zatracený Stefan a jeho pokrytectví!

„Nechci rozdávat rozumy, ale řekl bych, že ti to udělal na truc,“ okomentoval proběhlý rozhovor nejstarší upír na světě uvědoměle, „tou avantýrou jsi mu pocuchal ego.“

„No jo, vždycky to byl majetnickej fracek,“ utrousil modrooký vyznavač tmavého oblečení opovržlivě.

Představa, jak je s ním Elena někde zavřená v motelovém pokoji, ho vytáčela do běla. A Jeremyho přítomnost to nikterak nezmírňovala. Naštvaně zavrčel a vší silou svíraným mobilem švihl proti zdi, do všech směrů se rozlétnuvší součástky ho nechaly chladným, svižně se otočil na patě, načež se upíří rychlostí přihnal k nevydání hlásky ovlivněné zaměstnankyni nemocnice, hrubě ji vytáhl na nohy a zuřivě se jí zakousl do krku. Zatímco jí zatínal nehty do masa, divoce z ní pil a drásal obnažené hrdlo. Neurvale z chroptící oběti vytrhl prodloužené špičáky a přesně v momentě, kdy ji s protrženou krkavicí nechal netečně spadnout na podlahu, probral se první přeměněný hybrid. Show mohla začít.

***

Po stisknutí ikony s červeným sluchátkem ukončující hovor jsem telefon mlčky podala zpět Stefanovi, pak jsem se odvrátila k okénku, za nímž byly pro panující tmu vidět pouze obrysy stromů. Neměla jsem náladu mluvit.

Celkově ve voze panovala dost tíživá atmosféra. Jeremy buď spal, nebo měl sluchátka, anebo se prostě rozhodl uskutečněný telefonát nekomentovat.

Podle míjených směrovek i měnící se noční krajiny nebylo složité odhadnout, kam nás mladší Salvatore veze. Jela jsem tudy mockrát, s rodiči i s Jennou, která do domu u jezera jeden čas utíkala z nefungujícího vztahu s trenérem z fitka, s kterým neměla odvahu se definitivně rozejít. Tehdy mě často brávala s sebou, dělaly jsme holčičí věci, tlachaly o klucích, lakovaly si nehty, plácaly po sobě všelijaké masky a krémy. Milovala jsem to.

Třebaže jsme tam přes půl roku nebyli, neměli jsme s bratrem to srdce nemovitost sloužící k rekreaci prodat, obsahovala příliš mnoho vzpomínek. Vzhledem k tomu, že Tyler znal přesnou polohu domu, rovněž věděl, že ho stále vlastníme, nepřišlo mi to coby zvolené útočiště právě nejrozumnější, ale lepší než se tísnit někde ve špinavém motelovém pokoji. Navzdory všemu, co se přihodilo, jsem pořád věřila, že Klausův první povedený hybrid si naši smrt nepřeje, vždyť díky mně ho Damon nezabil. Sice jsme nebyli blízcí přátelé, znali jsme se však od základky, o prázdninách jsme jezdili na sportovní tábory a chodili společně na párty, to pro něj přece muselo něco znamenat.

Z úvah o charakteru Everettova příbuzného mě vytrhl měsíc, jež se po pozvolném úbytku stromů vyloupl na obloze a stříbřitým svitem ozářil jezero. Budilo dojem, že je potažené nepropustnou olověnou krustou. Byli jsme na místě.

„Počkejte v autě, obhlédnu to venku, jestli je čistý vzduch,“ nakázal nám Stefan po zaparkování nedaleko od vchodu. Vystoupil a vydal se obejít stavení.

Od minulé návštěvy, kdy jsme tu spolu byli, věděl, kde schováváme náhradní klíč, takže mě nijak zvlášť nepřekvapilo, když po absolvování ostražitého kolečka odemkl hlavní dveře a mávnutím rukou nás pobídl, abychom ho následovali dovnitř. Vzali jsme si s Jeremym batohy a opustili vůz, mezitím můj bývalý přítel nahodil jistič, který jsme mimo sezónu vypínali, a rozsvítil alespoň nezbytná světla, abychom se nepřizabili o nábytek.

„Ještě zkontroluju, jestli běží bojler, ale teplá voda bude nejdřív ráno,“ informoval nás věcně.

„Já jdu spát,“ prohlásil bratr rázně, ihned se odebíraje do pokoje, který většinou obýval.

„Počkej, Jere,“ zarazila jsem ho pohotově, „je zima, vezmi si radši deku.“

Sklonila jsem se do skříňky opodál a hodila po něm tenkou přikrývku. Jelikož dům hojně obklopoval les, i v létě tu nebylo nijak velké parno, natož koncem listopadu. Ani jsem netušila, zda je všude povlečeno, naposledy tu byla Jenna s Alaricem.

„Dojdu pro dřevo a zatopím v krbu,“ nabídl se Stefan přičinlivě.

Vytápění zde bylo řešeno výměníky, které rozváděly teplý vzduch do okolních místností i do patra.

„Taky si půjdu lehnout, jsem unavená,“ oznámila jsem mu předtím, než se stihl vypravit ven.

Tiše přikývl, přitom mě zadumaně pozoroval. Na takové chladné jednání u mě nebyl zvyklý.

„Kdyby cokoli, budu tady,“ ujistil mě, jakmile se drobná ruka dotkla zábradlí.

Aniž bych se ohlédla, pokračovala jsem nahoru. V útulném pokoji, kde jsem trávila každý zdejší pobyt, jsem odhodila ruksak, zatáhla závěsy a následně se zády netečně zřítila na postel, tentokrát jsem se tu dvakrát příjemně necítila, což jsem připisovala nepříznivým okolnostem.

Ačkoli jsem Stefanovi nelhala, dnešek byl vážně vyčerpávající, bylo mi jasné, že jen tak neusnu. Zírala jsem do stropu, po němž se od rozsvícené lampičky táhly rozplizle oválovité stíny, a přemýšlela, co asi dělá Damon. Jak se dalo čekat, zachránil Caroline a momentálně se pravděpodobně připravuje na další nebezpečnou misi. Upíří průvodce nám po cestě doporučil, abychom si vypnuli mobily a minimálně celý následující den je tak nechali, pro případ, že by si nepřátelé dali tu práci nás lokalizovat. Umínila jsem si, že si zítra vydupu svolení kamarádce zavolat a zeptat se, jak se jí a Liz daří.

Ještě hodnou chvíli jsem téměř nehybně ležela, potom se do mě dala zima, tak jsem si sundala boty a vklouzla pod přikrývku, přes ni jsem preventivně přehodila donesenou chlupatou deku.

Před konečným zavrtáním jsem se nahnula pro batoh, z kterého jsem vydolovala plyšového medvídka, jehož jsem si doma těsně před odchodem prozřetelně přibalila. Nešlo ani tak o to, že bych se bez něho bála, ale po prováleném víkendu byl krásně načichlý Damonem. Nyní jsem byla doopravdy vděčná, že si s ním tolikrát pohrával. Přitiskla jsem si ho k obličeji a zavřela oči.

Po čtyřech hodinách neklidného spánku jsem dlouho ležela a civěla všude možně po ložnici. Nechtělo se mi vstávat a mluvit se Stefanem. Nemohla jsem se rozhodnout, zda mi víc vadil jeho přístup, jímž nás dost urputně dotlačil udělat, co chce, či fakt, že tak nevymluvitelně konal na popud ublíženého ega.

Aby ukázal Damonovi.

Pravdou bylo, že jsem si u něho jisté nepřizpůsobivosti všimla i dřív. Jakmile nebylo po jeho, uchyloval se k sebestřednému chování.

Nelibě jsem si povzdechla a vykopala se z pelechu, nemůžu se před ním schovávat věčně.

Po provedení základní hygieny jsem sešla dolů, kupodivu tu nikdo nebyl. Deka, pod níž nejspíš přenocoval, byla spořádaně ustlaná na okraji gauče. Na lince stála konvice s čerstvou kávou, kterou jsem si okamžitě nalila do přistaveného hrníčku. Tahle má závislost mu byla dobře známá. Opodál se na pracovní desce povalovalo evidentně z úhledné kupičky rozštrachané jídlo, v čemž jsem neomylně rozpoznala Jeremyho práci, převážně se jednalo o trvanlivé potraviny, jednotlivě zabalené croissanty, instantní polévky a kaše, sendviče zalisované v plastu, kukuřičné krekry, mléko a krabice müsli.

Usrkla jsem si spolehlivý životabudič a sáhla po francouzském pokrmu plněném čokoládou.

Náhle jsem si uvědomila, že slyším poměrně pravidelně se opakující zvuk. Přešla jsem obývák a podívala se z okna, nedaleko kůlny s nářadím Stefan pouze v riflích a bílém tílku štípal dříví. Stál ke mně zády, takže jsem mu neviděla do obličeje, podle míry zatínání svalstva a ráznosti úderů jsem seznala, že se pokouší ulevit napětí. Z kupy polen za sebou jsem také usoudila, že už se tím zabývá nějakou dobu, patrně jsem těm tupým ranám dosud jen nevěnovala pozornost. Nešla jsem za ním, dojedla jsem snídani a dopila kafe, načež jsem se vrátila nahoru.

Potřebovala jsem se nějak zaměstnat, tak jsem systematicky začala prohledávat skříně a veškeré úložné prostory ve všech místnostech.

Když jsem se dopracovala k ložnici a se zatajeným dechem takřka posvátně vstoupila do šatníku rodičů, měla jsem slzy na krajíčku, každý jeden kus navodil tu danou vzpomínku. Vztáhla jsem ruku a s jakousi úctou sáhla na mamčiny oblíbené květované šaty, opatrně jsem je promnula v prstech a poté k nim jemně přičichla. Zavřela jsem oči, bylo to očistné a skličující zároveň.

Musela jsem si dát přestávku, natáhla jsem na sebe staré legíny, které jsem nosila snad ve čtrnácti, a Jennino sportovní tílko a naordinovala si tvrdou lekci kardia cvičení zakončeného sérií posilování.

Po dostatečném namožení svalů a vypocení minimálně hektolitru potu jsem si dopřála dlouhou sprchu a nanovo sestoupila do přízemí. I teď tu bylo pusto a prázdno. Stefan pro změnu na kolečku odvážel rozčtvrcené kusy nařezaných kmenů a pečlivě je rovnal pod přístřešek určený pro skladování dřeva. Jeremy se nejspíš furt nacházel nahoře, o jeho přítomnosti vypovídala akorát miska od polévky odložená ve dřezu. Aspoň, že proti zdejšímu pobytu neprotestuje zahájením hladovky.

Dala jsem si do konvice ohřát vodu a dle bratrova příkladu si uvařila teplý pokrm z pytlíku, dozajista bohatý na glutamáty a podobné nezdravé přídavné látky. Po takto odbytém obědě jsem pokračovala v přehrabování a třídění věcí, jen opravdu mizivá část skončila ve velkém pytli na odpadky, většinu jsem dávala do krabic, jež měly putovat na půdu. S osobními věcmi rodičů jsem si vůbec netroufala hýbat, natož je vyhodit.

Když jsem později odpoledne v pracovně natrefila na bravurně ukrytou láhev načaté whisky v květináči s umělou kytkou, zanechala jsem té depresivní činnosti a přesunula se ven, na molo. V dece, do níž jsem se pro sychravé počasí s vysokou inverzí zabalila, jsem seděla na dřevěném zábradlí, koukala na klidnou hladinu a v ojediněle slabé nezodpovědné chvilce po malých douškách popíjela. Neměla jsem v úmyslu se ztřískat do němoty, jenom jsem toužila zahnat ten pocit frustrace, který se přes veškeré mé snahy neodplavil potem.

Záviděla jsem té vodní ploše připomínající zrcadlo onu vyrovnanost a pokojnost.

„Můžu si přisednout?“ vyrušil mě Stefanův tlumený hlas z letargie.

Třebaže mě nechtěl vyděsit, mírně jsem sebou cukla, brzy jsem se však vzpamatovala a souhlasně přikývla.

„Mluvil jsem s Caroline, ona i šerifka jsou v pořádku. Zítra její mámu pustí domů,“ sdělil mi, překročil zábradlí a s rukama zastrčenýma v kapsách mikiny na zapínání se usadil vedle, neuniklo mi, jak znepokojeně střelil pohledem k flašce, kterou jsem volně svírala za hrdlo, zatímco jsem si její dno opírala o stehno. Zjevně ho na jazyku pálily komentáře ohledně od kohosi odkoukaného zlozvyku a špatného vlivu, ale zůstal potichu.

Několik minut jsme tak mlčky seděli a přihlíželi pozvolnému sestupování mlhy, již olizovala špičky vysokých jehličnanů na protějším břehu.

„Tu jsem tady našla, byla už rozpitá. Zdá se, že táta měl povážlivé zalíbení v tajemstvích a všelijakých schovkách,“ prozradila jsem mu sdílně, zastrkujíc si vlasy za ucho.

Posledně, když jsme tu byli, objevili jsme za falešnou zdí jeho kanceláře Johnathanovy deníky a zbraně na zabíjení upírů, dnešní kramaření mi znovu připomnělo, v jaké iluzi jsem to celý život žila. Otce jsem si pamatovala jako vlídného, spořádaného muže, plně oddaného své práci, která ho naplňovala, a rodině, kterou bezmezně miloval, ale ve skutečnosti jsem o něm věděla hodně málo. Ačkoli se nás nevědomostí snažil chránit, nedokázala jsem setřást ulpělý pocit, že nám všechny ty roky vlastně sprostě lhal.

„Každý máme ve skříni nějakého toho kostlivce. Nebo hůř, krvavý seznam se jmény,“ poznamenal s máslem na hlavě lítostivě.

I on přede mnou donedávna skrýval důležitou část své osobnosti.

Co to bylo s muži v mém životě?!

Všichni mě z více či méně sobeckých důvodů klamali. Trpěla jsem snad nějakým otcovským komplexem, jehož vlivem jsem přitahovala pouze chlapy s rozpolceným charakterem? Nejspíš. Po dospění k tomuto žalostnému závěru jsem se poraženecky napila.

„Když se tě na něco zeptám, odpovíš mi po pravdě?“ promluvila jsem poté, co jsem se přestala nimrat v úvahách o lžích, které mě od narození provázely. Jedno jsem si s ním potřebovala vyjasnit.

„Jistě,“ řekl rozhodně. Jako by se jiná možnost ani nenabízela. Rozvážně jsem k sobě stiskla rty a záhy je opět nechala nabýt svých plných tvarů.

„Věřím, že ses skutečně obával o naši bezpečnost, ale odvezl jsi nás i z jiných pohnutek, že jo? Abys potrestal Damona?“

I když jsem použila tázací intonaci, byla jsem si téměř jistá, že jsem uhodila hřebíček na hlavičku. Po chvilince, kdy bezhlesně hleděl před sebe, sotva znatelně přitakal.

„A ta horkou jehlou ušitá dohoda s Klausem? Uzavřel jsi ji s ním, protože jsi věděl, že by s tím nesouhlasil,“ dodala jsem nyní bez pochybností jemně.

„Možná. Já nevím…“

Zkormouceně si povzdechl a ztrápeně si promnul čelo.

„Byl jsem na něj hrozně naštvaný, vědomí, že s tebou tráví víkend, mě nehorázně ničilo. Z představ, jak spolu spíte, mi doslova pukalo srdce. Tohle nezvládnu, Eleno. Nejsem připravený tě nechat jít…“

V bolestivé grimase jsem pevně zavřela oči a táhle se nadechla.

„Co se to s námi stalo? Vždyť jsme byli šťastní, přímo tady, na tomhle místě.“ Zněl raněně, zdevastovaně. Ah, tak strašně mi to bylo líto, to poslední, čeho jsem chtěla dosáhnout, bylo mu ublížit.

„Já nevím, Stefane. Tehdy jsem do tebe byla bláznivě zamilovaná, byl jsi středobod mého vesmíru, jenže pak… Já… pořád tě miluju. Jen jinak. Mrzí mě to, nesnáším se za to, že tě tak zraňuju,“ zaštkala jsem zbědovaně.

Odmítala jsem mu věšet bulíky na nos, stejně tak by nebylo fér něco předstírat, to si nezasloužil.

„Tak to nedělej. Řekni Damonovi, že to byl jenom omyl a skonči to s ním,“ nabádal mě prosebně, přitom se mu v hlase odrážela špetka zbožné naděje.

Zatímco do mě zavrtával ta svá psí kukadla, jimiž vysloveně škemral, nepatrně se nevědomky kýval dopředu a dozadu.

„Můžeme to zkusit znovu, od začátku.“

Se slzami v očích jsem negativně zavrtěla hlavou. Připadala jsem si jako kat, nemilosrdně přetínající lano gilotiny, jejíž ostří mu ve vteřině srazí vaz.

„To právě nejde… Chci jeho. Neumím to popsat, nic intenzivnějšího jsem k nikomu jakživ necítila. Promiň,“ omluvila jsem se kajícně, jelikož jsem právě nepřímo přiznala, že ani k němu ne, „nadobro mě to pohltilo. Nejde jenom o sex, ani jsem se nepomátla, je to mnohem silnější.“

Pečlivě jsem volila slova, o nichž jsem stejně věděla, že se mu nenávratně zařezávají do duše, pokoušela jsem se to podat co nejšetrněji, napáchat co nejmenší škodu. Přece mu nebudu vyprávět, že když jsem s Damonem, mám pocit, že jsem přesně tam, kde mám být. Že na něho mé tělo reaguje, jako by mu telepaticky dával konkrétní pokyny, a že má duše prahne po nadpozemském spojení v jednu bytost. A už vůbec mu nemůžu vysvětlovat, co jsem prožívala včera večer, když jsme se milovali způsobem, jenž ve mně zanechal mnohem hlubší dojem než nejzamilovanější fráze.

Náhle mi citelně vyschlo v hrdle, zároveň se do svalů vkradla strnulost z nejistoty a strachu o něho. Pevně jsem sevřela hrdlo lahve.

„Já to nechápu, Eleno. Čím si tě tak získal?“ otázal se truchlivě, ztraceně. Neměla jsem mu to za zlé. Nešťastně jsem pokrčila rameny. Obávala jsem se, že mu nesvedu poskytnout požadovanou odpověď.

Poněkud bezradně jsem k němu přišoupla flašku a kousajíc si spodní ret, přemítala jsem, zda je možné se do někoho zamilovat na základě určité události.

„Vždyť opakovaně vyhrožoval snad všem tvým přátelům, některé z nich chtěl dokonce zabít. Zabil Jeremyho. Proti tvé vůli ti vnutil svou krev… Vím, že vyjmenovávat tu jeho špatné skutky je ode mě dost pokrytecké, sám jsem dělal úděsné věci, vraždil lidi. Nepopírám, že nevykonal i něco dobrého, ale seš si jistá, že nad jeho prohřešky jen slepě nezavíráš oči?!“

Správný dotaz. Byla jsem si jistá, že nad jeho prohřešky jen slepě nezavírám oči? Ano. Všechny jsem je měla stále živě na paměti.

Během mého polemizování se chopil podávané whisky a slušně si zavdal.

„Myslím, že mě k němu cosi táhlo od samého začátku,“ spustila jsem zahloubaně, zatímco jsem upírala zrak na zšeřelou oblohu. „Byly to ty momenty, kdy projevoval lidskost, věděla jsem, že to v něm je, pod tou slupkou nelítostného zabijáka, a nedokázala jsem odolat pokušení nahlédnout hlouběji, hledat to.“

Byla jsem na řadě, decentně jsem si ucucla, pak jsem pokračovala: „Na Miss Mystic Falls se to zlomilo, tancovali jsme spolu a zničehonic nastal jeden okamžik, kdy jsme tam byli jenom my dva, ochotní připustit si toho druhého blíž. Bylo to vzájemné. Pak se mi postupně vplížil do života, chránil mě a byl tu pro mě, když ty jsi nemohl.“

Příčilo se mi vytahování té zlomové události, kdy podlehl neodolatelné touze po lidské krvi, a nebýt Damona vystavil by mě veřejnému ztrapnění. Kdyby tam tehdy byl, asi by dopadlo všechno úplně jinak, a toho jsme si byli oba moc dobře vědomi.

„Do života?“ odfrkl si pohrdlivě. „Vplížil se mnohem dál. Dostal se ti pod kůži. Byla to jeho strategie. V pozvolném udolávání své kořisti je mistr, umí být trpělivý. A tohle vítězství mu za vynaložené úsilí rozhodně stálo.“

Umíněně jsem zavrtěla hlavou, sebrala mu tu metlu lidstva a napila se, pak jsem si hřbetem ruky otřela pusu.

„Mýlíš se, Stefane. Chápu, že po jeho neúnavném vyhrožování věčnou mizérií to k tomuhle úsudku může svádět, ale není to tak. Tentokrát mu o pomstu nejde. Nejsou v tom žádné postranní úmysly, věř mi.“

Táhle, odepsaně si nad mou přetrvávající tvrdohlavostí povzdechl, zapřel se oběma pažemi podél těla a lehce přizvedl ramena, současně si nohy pošoupl víc dozadu, takže se dotýkal dřevěné podlahy pouze špičkami.

„Zdá se, že si na to budeš muset přijít sama. Nebudu ti to dál rozmlouvat, řekl jsem, co jsem považoval za nutné. Jen mi, prosím, slib, že se nenecháš nutit do ničeho, co by ti nebylo příjemné,“ apeloval na mě s vážnou tváří, evidentně mu záleželo na tom, abych mu dala své slovo. Nechápavě jsem se zakabonila.

„To jsi zmiňoval i posledně. Co tím myslíš, Stefane?“

Dnes jsem měla větší kuráž se pídit po objasnění oněch záhadných náznaků. Dost tomu napomohlo i to, že se na nás pomalu snášel plášť tmy.

„No, řekněme že se Damon vyžívá v jistých praktikách, které jsou dost za hranicí toho, co je běžně považováno za normální,“ odpověděl ne zcela jasně.

„Co třeba?“ zeptala jsem se směle, alkohol evidentně postupně odbourával mé zajeté zábrany. Pravdou bylo, že mě to nadmíru zajímalo.

„O tom mi úplně nepřísluší mluvit, jen jsem tě před touhle jeho zvrácenou stránkou chtěl varovat…“

„Aha. Netuším, co přesně máš na mysli, ale ujišťuju tě, že mě do ničeho netlačí,“ prohlásila jsem přesvědčivě, nebylo právě košer probírat s ním intimnosti provozované s jeho bratrem.

Muselo mu to lámat srdce, přesto mě na to upozorňoval již podruhé. Z prstu si to zřejmě nevycucal.

„Dobře, to rád slyším.“

Ať už se v něm odehrávalo cokoli, znělo to upřímně. Pořád se staral. I když jsem mu tak moc ublížila, záleželo mu na mém blahu. Jako by mi četl myšlenky, napřímil se v páteři a o něco víc ke mně natočil hlavu.

„Vždycky tu pro tebe budu, Eleno. Ať to mezi námi bude jakkoli, chci, abys věděla, že za mnou můžeš kdykoli s čímkoli přijít,“ řekl vlídně.

Přikývla jsem na srozuměnou a vděčně se na Stefana usmála. Náhle jsem si nebyla jistá, jestli jsou bratři Salvatorovi dar či prokletí.

Je vůbec morálně přijatelné, mít v životě takové dva muže?!

„To platí oboustranně, i ty ve mně máš navždy přítele,“ poznamenala jsem dojatě a s jakousi smutnou rozverností ho loktem jemně dloubla do bicepsového svalu na paži.

Sotva postřehnutelně přitakal, nato jsme se svorně zahleděli na jezero, pomaloučku se ztrácející v mlze. Její líné kradení se blíž a blíž působilo téměř zlověstně, jako by na nás připlouval nějaký otrávený plynový opar, jež se nám chystá paralyzovat nervovou soustavu a vymazáním vzpomínek z nás udělat pouhé loutky s předem zakódovanými instrukcemi. Opakovaně jsem zamrkala, zda se mi to pouze nezdá. Asi jsem vypila příliš.

Nebo začínám cvokatět.

„No, myslím, že je načase se odporoučet do postele,“ pronesla jsem těžkým jazykem.

Z dlouhého sezení jsem se poněkud prkenně postavila, přizvedla deku, abych o ni cestou do domu neklopýtla, načež jsem setrvávajícímu Stefanovi podala lahev se zbývajícím množstvím lihoviny. Tiše si ji ode mě vzal, nicméně se nenapil, přemýšlivě se zadíval na etiketu.

„Možná byl tvůj taťka odpůrcem upírů, vkus na pití měl ale slušný,“ pronesl jen tak mimoděk. Což nemusel, ne že bych byla odbornicí přes kvalitní chlast, viděla jsem totiž identickou značku u Damona v ložnici, když jsem tam poprvé, a vlastně i naposled, spala.

„Dobrou noc, Stefane.“

Druhý den jsem se Stefanovi již záměrně nevyhýbala, po probuzení jsem sešla dolů, nasnídala se, k obloženému sendviči z plastové krabičky jsem si z konvice nalila připravené kafe, pak jsem se převlékla do legín a sportovní mikiny, stáhla si vlasy do gumičky a dobrovolně se mu vydala pomoct s uklízením naštípaného dřeva.

Lehce se na mě usmál, když jsem do přistaveného kolečka mlčky počala házet na menší kusy nasekaná polena. Kromě nezbytných pokynů, co a jak dělat, jsme toho moc nenamluvili, což mi absolutně vyhovovalo. Po včerejším rozhovoru, který mezi námi citelně vyčistil vzduch, mi nebylo nepříjemné trávit v jeho přítomnosti čas i beze slov.

Za dopoledne jsme odvedli kupu práce, hromada kdysi otcem od lesníků zakoupených pokácených a nařezaných stromů viditelně ubývala před očima, kdežto řad pod přístřeškem u kůlny úměrně přibývalo. Bylo hezké, vidět za sebou nějaké výsledky. Hezké ale únavné. Za pauzu na oběd jsem byla fest vděčná, přišlo mi, že mám z toho vožení paže vytahané minimálně pod kolena.

Poté, co jsem si umyla ruce, dala jsem si vařit vodu a chystala se načít si nějaké čínské nudle v kelímku, vtom se za mnou však objevil Stefan a pohotově mi nikterak vábně vypadající polotovar sebral.

„Tyhle blafy nech na horší časy, dnes si zasloužíš něco lepšího k snědku,“ oznámil mi čiperně, nato na pracovní desku položil papírovou tašku, z níž postupně vytáhl několik samostatně nezajímavých surovin. Po krátkém hloubání nad jejich nejvhodnějším skombinováním jsem změnila názor, vlastně jsem je shledávala velmi poutavé.

„Makarony se sýrem?“ zeptala jsem se nadějeplně.

Milovala jsem italskou kuchyni. S potěšeným úsměvem přikývl, shýbaje se do spodní skříňky pro hrnec na těstoviny.

„Doufám, že mi odpustíš, když tentokrát použiju kupované,“ ujišťoval se lehce omluvným tónem během zapínání příslušné plotýnky sporáku.

Jako bych snad byla Gordon Ramsay, připravený přísně hodnotit jeho kuchařské schopnosti v omezených podmínkách.

„No, nevím. Myslím, že ti za tohle usnadnění budu muset strhnout body,“ dobírala jsem si ho s potutelným úšklebkem, následně jsem se k lince otočila zády a po svižném vyhoupnutí se usadila na nezarovnanou plochu vedle ledničky.

Nejspíš jsem měla slabost pro muže, co umí vařit, ráda jsem oba bratry pozorovala, jak si sebevědomě počínají v kuchyni. Jak Stefan, tak Damon mi již pár jídel připravili a vždycky jsem si maximálně pochutnala.

Nejistě jsem si skousla spodní ret a váhavě zašvidrala po mladším Salvatorovi, napadlo mě totiž, že bych tenhle ne zcela dobrovolný výlet mohla využít k získání nějakých informací z doby, kdy ještě žili jako rodina.

Ano, přiznávám, toužila jsem se dozvědět něco o Damonovi… cokoli.

„Věřil bys, že jsem úplně zapomněla, že se blíží Díkuvzdání? Bonnie mi to musela připomenout,“ spustila jsem ležérně konverzačním hlasem, přitom jsem se mírně naklonila a drze mu z prkénka uloupila kus čedaru.

„Vzhledem k tvým nedávným aktivitám mě to zase tolik nepřekvapuje,“ opáčil kousavě, aniž by vzhlédl od míchání omáčky.

Přestože se snažil nepromítnout svou ublíženost do použité intonace, znělo to ukřivděně, až krutě. Nečekala jsem to, z utrženého šoku jsem dočista přestala kousat, jen jsem tam opařeně seděla a koukala.

„Promiň, ujelo mi to,“ řekl, jakmile uzřel můj zaražený výraz.

Vypadal, že ho to doopravdy mrzí. Pomalu jsem přikývla, a ještě pomaleji se vrátila ke žvýkání sýra, rázem mě přešla chuť dál uzobávat.

„Tohle byl jeden ze svátků, které bral otec velmi vážně. Zakládal si na tradicích,“ rozhovořil se po chvilce dusného ticha sdílně, „když jsem byl menší, vždycky k nám zval veškeré příbuzenstvo, aby se mohl chlubit slušnými finančními poměry a perfektní rodinou.“

Snížil výkon plotýnky a do osolené vroucí vody nasypal půl balíčku těstovin.

„Potom, co hosté odjeli, opil se a většinou zmlátil Damona, protože nebyl spokojený s jeho chováním. Čím starší jsme byli, tím víc mu Damon jeho snahy udělat dojem sabotoval. Jednou to celkem přehnal, nějakým záhadným způsobem se mu podařilo do krocana nacpat vlastnoručně vyrobené bouchací kuličky, netuším, jak to udělal, ale explodovaly přesně v okamžiku, kdy do masa otec zakrojil pouze k tomuto účelu sloužící nůž. Všechny u stolu to nahodilo a matkou tolik hodin připravovaná večeře byla na cucky. Tenkrát ho seřezal tak, že se druhý den vůbec nemohl postavit na nohy. Vzpomínám si, že mu matka musela tajně chodit pomáhat si dojít na záchod.“

„To je strašný, Stefane,“ vydechla jsem vyjeveně, když jsem se vzpamatovala z paralyzovaného civění s pootevřenou pusou. Na to jen neurčitě pokrčil rameny.

„Damon si o to koledoval, zbytečně ho provokoval, přitom akorát stačilo jednou udělat to, co po něm chtěl. Něco zarecitovat nebo zahrát vybranou vlasteneckou písničku.“

„Kolik vám bylo?“ vydrala jsem ze sebe přiškrceně, předem jsem se bála odpovědi.

„Mně čtyři a Damonovi jedenáct.“

S dlaní zděšeně přitisknutou na ústa jsem nesouhlasně zavrtěla hlavou. Neměla jsem daleko k pláči.

„A tebe taky…?“

„Ne, kromě pár výchovných pohlavků mě nikdy pořádně neuhodil. Neměl důvod, nevzdoroval jsem mu. Ale myslím, že několikrát zbil i matku, když se mu pokusila vzepřít.“

Těžce jsem polkla a oněměle se zadívala na nyní krémově hustou směs poklidně si klokotající v hrnci.

Možná mi naši tajili, že jsem adoptovaná a táta před námi skrýval existenci upírů a jeho poslání je likvidovat, oba rodiče mě však bezmezně milovali, nebyli zastánci fyzických trestů, u nás se vždy vše řešilo domluvou, závažnější prohřešky tresty, v nichž se rozhodně neuchylovali k násilí, buď jsme měli zaracha, nebo nám strhli kapesné.

Stefanovým vyprávěním jsem si připomněla, jaké jsem měla ohromné štěstí.

Zároveň jsem pocítila neskutečnou touhu se ihned rozjet za Damonem, vroucně ho obejmout a aspoň tři dny ho nepustit. Zapřísáhla jsem se, že mu to všechno vynahradím, až ho uvidím.

Najednou jsem si nebyla jistá, zda mám dostatek odvahy na vyslechnutí další rodinné historky.

„Dřív bylo všechno jiné, lidé s postavením museli pečlivě dbát na vhodné náležité vystupování. Hrdý a vznešený aristokrat, jakým otec v očích občanů i členů rady byl, považoval smysl pro povinnost a odpovědnost za klíčovou vlastnost správného muže. Sdílel jsem stejné hodnoty, jít v otcových šlépějích pro mě bylo přirozenější než pro svobodomyslného bratra, který se nechal snadno zlákat k různým společensky méně přijatelným svodům,“ shrnul u cezení těstovin Stefan zásadní problematiku rodinných vztahů.

S rukama složenýma v klíně jsem se zadumaně zahleděla z protějšího okna.

Po zjištění, že ten dokonalý, lehce záhadný kluk, jenž do mě vrazil na školní chodbě, je století a půl starý upír, jsem si mockrát představovala, jaké to asi bylo, žít v jeho době. Nemohla jsem si pomoct, ale vždycky se mi vybavilo prostředí z filmu Jih proti Severu, všechny ty konvence, proti nimž ve jménu lásky krásná, rozmarná a tvrdohlavá Scarlett bojovala. Jak se ukázalo na hodině literatury, spousta spolužáků dceru majitele plantáží za její sobecké chování kritizovala, já jsem jí však fandila, byla to moje oblíbená hrdinka.

Nedokázala jsem vysvětlit proč, ale od okamžiku, kdy Damon na smrtelné posteli zmínil, že bych si ho v roce 1864 zamilovala, ten příběh jsem si s ním jaksi automaticky spojovala, byl to můj Rhett.

„Co to tady tak úžasně voní?“ přerušil mé na hony vzdálené myšlenky ze schodů scházející Jeremy.

„Makarony se sýrovou omáčkou, zrovna jdu nakládat,“ informoval ho původce onoho slinné žlázy provokujícího aroma.

„Hm, to si nechám líbit,“ prohlásil bratr, zmocňuje se prvního naplněného talíře.

„Kam s tím jdeš?“ otázala jsem se, jakmile jsem se konečně vrátila na zem a všimla si, že se zase dekuje pryč.

„Vezmu si to nahoru, mám rozehranou hru. Díky.“

Maličko zamračeně jsem ho vyprovázela pohledem, nebylo pochyb, že nám pouhým ojedinělým vycházením z pokoje dává najevo, že tu není tak zcela ze své vůle. Rozhodně jsem mu to nemohla zazlívat.

„Nenávidí mě,“ poznamenala jsem s notnou dávkou smutku polohlasně.

Nebylo divu, neustále kvůli mně musel snášet nějaké komplikace a řídit se omezujícími bezpečnostními opatřeními.

„Tak to není. Má tě rád, jsi jeho sestra,“ snažil se mou melancholii ukonejšit Stefan, chápavě mi pokládaje ruku na koleno, „jen mu teď připadá, že se musí pořád podřizovat tomu, co je nejlepší pro tebe. Přejde ho to, uvidíš.“

Nepřesvědčeně jsem přitakala a opatrně, abych příliš neranila jeho city, odtáhla jsem končetinu z upírova dosahu. Sklouzla jsem z linky a jako důvěryhodnou zástěrku zvolila vyndání příborů. Ať to prokoukl či nikoli, nedal na sobě nic znát, chopil se talířů a následoval mě ke stolu.

V tichosti jsme se najedli a po krátkém odpočinku se vydali dokončit rozdělanou práci.

V teplákách a delším volném tričku jsem seděla na gauči a koukala na televizi. Tedy, měla jsem ji zapnutou, ale nevěnovala jsem jí téměř žádnou pozornost. S nohama skrčenýma pod bradou jsem přemýšlela nad vším, co se v mém kdysi zdánlivě bezchybném životě po smrti rodičů stalo.

„Co dávaj?“ zajímal se Jeremy, překvapivě se usazující na volné místo vedle.

„Ani nevím, nějakou akční hovadinu,“ odpověděla jsem nezaujatě.

„Muži v černém, klasika,“ obeznámil mě s názvem filmu po zběžném zhlédnutí probíhající scény. Na to jsem jen netečně pokrčila rameny, bylo mi to fuk.

„Kde je Stefan?“

„Šel na lov. Po hodině opakovaného přehodnocování usoudil, že tu bez něho chvíli přece jen přežijeme,“ odtušila jsem poněkud sarkasticky, neměla jsem právě nejmilejší náladu.

Po rekapitulaci událostí posledního roku jsem ze sebe nedokázala setřást pocit, že je to všechno moje vina.

Kolikrát obyčejný smrtelník zvládne uniknout před smrtí, aniž by zaprodal duši ďáblu?

Nepatrně pokýval hlavou na srozuměnou a uvolněně si hodil překřížené dolní končetiny na stůl. Zdálo se, že hodlá zůstat a dělat mi společnost.

„Promiň, Jere... Že tu kvůli mně musíš trčet. Je mi jasný, že jsi měl lepší plány,“ promluvila jsem po značné době, kdy jsme mlčky upírali zrak na bednu, kde dvojice agentů naháněla vyšinutého mimozemského brouka v oblečené kůži farmáře Edgara.

„Já a nevyužít možnost ulít se ze školy, blázníš?“ odvětil v rozverném duchu.

Se zátylkem opřeným o zadní opěradlo na pohovce nyní skoro ležel, trochu se povytáhl a s vážnějším výrazem se na mě otočil.

„Z ničeho tě neviním, Eleno, nemůžeš za to. Vím, že z toho taky nejsi nadšená.“

Nedalo mi to, abych si úlevně nepovzdechla.

„Víš, napadlo mě, jestli nás sem Stefan neodvezl, aby to natřel Damonovi. Za to, že jste teď spolu. Jste spolu, ne?“ zeptal se bratr váhavě, patrně si nebyl jistý, zda má na tohle choulostivé téma se mnou zavádět řeč.

„Jo, jsme,“ potvrdila jsem pravdivost jeho domněnky, „a jo, taky si myslím, že mu to částečně udělal na truc. Včera svým způsobem přiznal, že se mu tím chtěl pomstít.“

„Hm.“

Následovala ještě delší pauza, během níž jsme nevydali jedinou hlásku a nanovo předstírali, že sledujeme dění na obrazovce.

„I když se kolikrát chová jako kretén, Damona mám radši. Je s ním sranda,“ dostal mě oním nenadálým konstatováním Jeremy.

„On by to neudělal, nikdy by tě proti Stefanovi nevyužil,“ dodal, když jsem ho obdařila zmateným pohledem.

Tenhle emocionálně narušený, zároveň inteligentní a citlivý, puberťák, který své pochybnosti a nejistoty utápí v alkoholu a drogách mě jakživ nepřestane udivovat. Byl mnohem vnímavější, než jsem si myslela.

„Máš pravdu, neudělal.“

„Myslíš, že se jim podaří ho zabít? Everetta?“ nadhodil do placu dost ožehavý dotaz.

„Když ne těm dvěma, tak už nikomu.“

A to jsem mínila smrtelně vážně. Starší Salvatore i původní upír byli muži netušených možností, Damonovi jsem stoprocentně věřila, byl to cvok, který se ničeho nezalekne.

Trpce jsem se zakabonila, když jsem si uvědomila, že se tu vlastně bavíme o plánované vraždě.

Živě jsem si vybavila, jak jsme na tomhle gauči při poslední návštěvě řešili, kterak rodičům šetrně sdělit, že už s nimi nechceme trávit večer hraním Monopol, že bychom místo toho rádi šli okouknout táborák v chatařské oblasti na druhé straně jezera.

„Přemýšlíš někdy nad tím, co by nám asi tak řekli naši, kdyby viděli, jak žijeme?“ položila jsem mu otázku na tělo.

Potřebovala jsem vědět, že nejsem sama, kdo si pro určité volby připadá zatraceně, zavrženě.

„Věřím, že by na nás byli pyšní. Po tom všem, čím jsme si prošli,“ pronesl se záviděníhodnou rozhodností, „přáli si, abychom byli šťastní… A vím jistě, že by mamka namítla, že je pro tebe Damon moc starej, aniž by měla vůbec tušení, kolik mu ve skutečnosti je,“ podotkl o poznání veseleji.

Odlehčeně jsem se zasmála, to trefil. Vždycky mě před staršími kluky z vysoké varovala. Nepochybně by ho shledala okouzlujícím, kdyby se na ni rozhodl zapůsobit, ale výhrady k většímu věkovému rozdílu by si neodpustila. Poněkud povadle jsem se nad tou představou pousmála.

„Řekl bych, že tohle je ideální čas načít ten rok prošlý popcorn, co jsem dopoledne našel zapadlý ve spíži,“ poznamenal Jeremy dobrodružně, energicky se zvedaje na nohy.

Po dokoukání bijáku a snědení nijak zvlášť závadně se jevící vypukané kukuřice jsem bratrovi popřála dobrou noc a odebrala se do pokoje.

Podobně jako včera, lehla jsem si zády na postel a zahleděla se do stropu. Po zjištění, že tam ani dnes nic kloudného nevykoukám, jsem se přetočila na břicho, sáhla jsem na noční stolek pro odstavený mobil a bez většího váhání přístroj zapnula. Pokud by po nás šli, už by tu dávno byli. Po naběhnutí základní obrazovky na mě zapípalo upozornění o třech vzkazech v hlasové schránce, Bonnie, Caroline i Alaric se mi během pondělí několikrát pokoušeli dovolat. Všem jsem napsala, že nás Stefan odvezl na bezpečné místo a že se tu patrně zdržíme, dokud elitní jednotka neohlásí výsledek mise.

Zadumaně jsem očima přejela po ikonách aplikací, pak jsem si zkormouceně vzdychla a klikla na galerii fotografií, kde na mě okamžitě vyskočil poslední pořízený obrázek – já s Damonem v posteli.

Pečlivě jsem si prohlédla všechny naše zdokumentované momentky a vtom jsem dostala ujetý nápad, a to splnit smluvené ujednání. 

Čile jsem vyskočila a přehrabala z batohu vyndané oblečení, ale nenašla jsem nic, co by se pro ten účel hodilo. Tak lehce jsem se však nevzdávala, přešla jsem ke skříni a pustila se do obhlídky oněch pár zde zanechaných kousků. Jakmile jsem z jednoho ramínka sundala pletený šedý svetr na knoflíky a objevila pod ním průsvitný černý kardigan s motivem hustě posázených neprůhledných puntíků, málem jsem si radostně zavýskla. Měla jsem vítěze.

Vzpomněla jsem si, že jsem ho obdivovala na Jenně, když se chystala na rande do jediné restaurace v nedalekém malém městečku, koupila mi stejný a dala mi ho před dvěma lety k Vánocům, které jsme tradičně slavili u jezera. Musela jsem ho tu zapomenout.

Přemístila jsem se do koupelny a alespoň zběžně se upravila, nalíčila se a učesala si vlasy, pak jsem se vrátila do ložnice a komplet celá se svlékla. Navlékla jsem na sebe poměrně odvážný svršek a naaranžovala ho tak, aby ležérním stylem odkrýval tak akorát holé pokožky.

S telefonem v ruce jsem se postavila před zrcadlo připevněné na zašupovacích dveřích šatníku a cvičně vyzkoušela pár póz.

Nakonec jsem se rozhodla postavit se mírně šikmo, trochu předsunutá přední noha, kterou jsem měla lehce pozvednutou na špičce a ohnutou v koleni, velmi smyslným způsobem částečně skryla intimní partie, černý proužek látky, jež lemoval oba rozepnuté díly zahaloval bradavku, nebyl nikterak široký, takže zbytek prsa byl pod tenkou látkou dostatečně viditelný. Vzdálenější ňadro jsem nechala obnažené, jelikož jsem stála zády ke světlu, bylo decentně schované ve stínu, i tak šlo dobře rozeznat. Pro lepší pocit jsem si kolem něho ještě rozprostřela rozpuštěné vlasy.

Nafotila jsem pár snímků, z nichž jsem vybrala nejpovedenější a ten jsem následně poslala Damonovi.

U posuzovaní konečného výsledku jsem musela uznat, že se celkem povedl, byl přiměřeně rajcovní, nejlepší na něm však byl můj výraz zběhlé modelky obdobných aktů, o němž jsem doufala, že příjemce dostane do kolen.                                                         

Autor: Alalka, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries

Sdílet

Diskuse pro článek Těžká zkouška 41: