Těžká zkouška 42 • OurStories.cz ~ naše povídky

Někdo bojuje s někým, jiný sám se sebou...

28.08.2024 (10:00) • Alalka • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 0× • zobrazeno 146×

Damon stál na odlehlejší straně hory, útlá, tmavá silueta příhodně skrytá za řídkým shlukem nízkých borovic, jejichž ojedinělý výskyt byl pro tuto nadmořskou výšku typický, a shlížel na kamenitou cestičku vlnící se několik set metrů pod příkrým srázem.

Přestože o kousek níže byl výskyt různých dřevin četnější, bez velkých obtíží pořídil i v pokročilém šeru, poslušně předávajícím ustupujícímu dni převzaté pomyslné žezlo nadvlády úřadu se ujímající tmě, rozeznat čtyři muže, kteří se po nerovném terénu pachtili s jakousi obří škatulí na kolečkách. Zatímco čekal, až mu Malcolm, jeden z hybridů projevivší bravurní stopařské schopnosti, dá znamení, že jsou ostatní na svých místech, s hlavou maličko stočenou k rameni nezaujatě sledoval, jak se ti idioti dole potýkají s onou nezáviděníhodnou úlohou.

Jakmile poslední vlkodlak dokončil přeměnu na našlápnutého křížence, Klaus poslal dva členy své skromné armády vyplnit původně Stefanův úkol, najít a zabít s Everettem spřáhnutou čarodějku. Zbytek se poté rozdělil do dvou terénních aut a po krátké zastávce v penzionu, kam si Damon zaskočil pro pár užitečných věciček, vyrazili na malebnou horskou výpravu s cílem získat zpět rakev s Esther a zlikvidovat tu drzou verbež, co se opovážila odstavenou matku původního upíra zakomponovat do svého mstivého plánu.

Mrzutě přimhouřil jedno oko, to zdržování ho rozčilovalo. Nejenže již třetí den musel trávit ve společnosti, kterou by s povděkem vyměnil i za toho mamlase Donovana, ještě se od něj očekávalo, že se bude řídit přidělenými instrukcemi. Nadto to vypadalo, že bude pršet. Podrážděně si odfrkl, Klausovi nedůvěřoval a těm jeho sprsknutým vořechům už vůbec ne. Nikdy se nepovažoval za týmového hráče, byl sólista, nerad se spoléhal na druhé.

Pro vztah s Elenou si to teď navíc znovu rozházel i u Stefana, jehož po hodně dlouhé době opět bral za spojence. Lhal by, kdyby tvrdil, že ho to rozkmotření nemrzí, měl-li si však vybrat mezi nesmrtelným bratrem a láskou jeho života, jíž Elena rozhodně byla, neváhal ani na vteřinku. Nemohl si pomoct, chtěl ji víc než kdy cokoli jiného. Neplánoval to, neměl v úmyslu se zamilovat, století a půl byl přesvědčený, že jeho srdce patří a vždy bude pouze jediné ženě, Katherine, ale city, které choval k její dvojnici, ho totálně převálcovaly. Byly čisté a opravdové, a v nejmenším se jich nehodlal vzdát ve prospěch mladšího sourozence. Zatímco se Stefanem budou mít celou věčnost na to najít si k sobě zase cestu, Elena byla omezena časem.

Netrpělivě si prsty zabubnoval do stehna, už tuhle komedii chtěl mít za sebou. Jediný světlý okamžik nastal ráno, kdy mu po vzácném zachycení signálu přišla vskutku odvážná MMSka od jeho milované, v jakési průhledné košili na ní pózovala před zrcadlem. Ač jí řekl, ať mu pošle nějakou pěknou fotku, až spolu nebudou, nečekal, že by to skutečně udělala. I když si zpočátku myslel opak, Elena nebyla tak snadno předvídatelný člověk, vždy když měl za to, že už ji má přečtenou, něčím ho spolehlivě odrovnala. Třeba, jak mu pověděla, že ho miluje. Úplně ho tím dostala. Obdobně ho překvapila i tím povedeným nedělním proslovem, který si v uplynulých dnech zopakoval minimálně třistakrát.

Když rozklikl novou zprávu a vyjel na něj ten lechtivý snímek, málem se přerazil o vystouplý kořen. Sice toho nebylo vidět tolik, kolik by si přál, leč Damon měl jak bujnou fantazii, tak dobrou paměť, takže si zakrytá místa uměl poměrně detailně vybavit. Poté, co se dosyta pokochal Eleninými svůdnými křivkami, zaměřil se na dívčin obličej, na rtech jí pohrával naprosto skvostný, lehce nezbedný úsměv, a oči, působící dojmem, že se mu propalují přímo do srdce, jí koketně zářily. Povážlivě mu z toho vyschlo v ústech. Z pozadí obrázku toho moc nepochytil, ale na pronajatý pokoj to nevypadalo. Jednak se mu ulevilo, jednak ho neskutečně potěšilo, že na něho myslí.

Jeho náhlá změna nálady samozřejmě nezůstala nepovšimnuta.

„Hádám, že Eleně se v bratrově společnosti daří dobře,“ rýpnul si provokativně Klaus kráčející na úzké stoupající stezce dva kroky za Damonem. Upír, do jehož zad byla ta škodolibá poznámka mířena, zvedl oči od displeje a s otráveným výrazem se zadíval před sebe, respektive na statná ramena zkušeného stopaře, zjihlý úsměv byl rázem ten tam.

„Myslel jsem, že se o ni teď nestaráš,“ zdánlivě nepohnutě mu připomněl se Stefanem uzavřenou dohodu.

„Ujednání znělo, že si po stanovenou dobu nebudu nárokovat její krev, o soukromém životě drahouška Eleny nepadlo ani slovo. Jen chci zůstat v obraze,“ pronesl s nezastíranou potutelností. „Pravdou je, že mě ta vaše posedlost tou holkou nanejvýš fascinuje. Zajímá mě, co je na ní tak neodolatelného, že jste oba ochotní se pro ni v oka mžiku obětovat.“

Starší Salvatore si uklidil telefon do zadní kapsy kalhot, nenadšeně pozvedl hlavu a, aniž by se otočil, afektovaně vytočil dlaň v lokti ohnuté pravačky vzhůru, druhou paži si přitom ladně přidržoval kousek před břichem.

„Tomu bys nerozuměl, říká se tomu láska,“ podotkl povzneseně.

„Oh. Jistěže, stará dobrá přeceňovaná síla lásky. Rozkošné,“ utrousil zakladatel jejich pokrevní linie posměšně. Kdosi na konci řady se jízlivě zachechtal. Damona to nechalo chladným, výlevy nějakého upgradovaného psiska mu nestály za komentář.

„Vztahy s lidmi jsou na prd,“ pokračoval Klaus nezvykle strohým tónem, „nevázaný románek budiž, ale jakmile ti to přeroste přes hlavu, je to průšvih. A ty se v jednom dost velkým nacházíš, příteli. Stefan jakbysmet.“

„Kdybych tušil, že součástí expedice je i odborná poradna, sepsal bych si seznam otázek,“ prohodil uštěpačně.

O žádná sentimentální moudra se neprosil, byl si dobře vědom, že z téhle situace nevede uspokojivé řešení. Buď po pár desítkách let o Elenu přijde, nebo ji promění a tím ji připraví o lidský život, který si vysnila. A tahle varianta absolutně nepřicházela v úvahu. Nikdy nechtěl, aby se stala upírkou, ani když jí násilím vnutil svou krev. Prostě jen nechtěl, aby byla mrtvá, nemohl ji definitivně ztratit.

„Ač nerad, musím přiznat, že jsem tě špatně odhadl. Vzhledem k vaší poutavé historii jsem usuzoval, že ti jde především o pomstu bratrovi, svedení a využití Eleny by byla slušně zasazená rána, hodná pověsti sadistického, nemilosrdného, egoistického, na lidech se krmícího upíra, která o tobě koluje, nicméně se ukazuje, že i přes fiasko s Katerinou jsi zaháčkovanějším bratrem ty. Seš do ní blázen a děsně jsi vyměknul.“

Nelibě nad shrnutím křížence dvou odnepaměti mezi sebou soupeřících ras nakrčil nos, nepotřeboval podobné rozbory, i bez nich věděl, že v tom lítá jako nadopovaný křeček v kolečku. Navzdory vědomí, že to jeho srdce nevydrží, a nakonec padne vysílením, nemohl zastavit a vystoupit. Poupravil si popruh batohu a zamyšleně se zadíval na mračna, nepřívětivě se honící na obloze.

„Jestli jsem se za ty dlouhý roky něco naučil, tak to, že každý má nějakou slabinu. Každý, bez výjimky,“ pronesl zahloubaně. Koneckonců, byl mistrem v jejich hledání.

„To je pravda, vždycky se nějaká najde.“

Nebavilo ho dál čekat, soustředěně se zahleděl na mírně se svažující pěšinu pod sebou a s typicky samolibým úsměškem sledoval, jak se těsně při zemi plazí jím vytvořená hustá lehce našedivělá mlha. Nespěchal, když už se sem plahočil, hodlal si to užít se vším všudy, nejdřív ji nechal se jen tak lenivě přelévat přes větší kameny a hrboly, pak podstatně zvýšil množství a vyslal ji olíznout kotníky oním podivným úkazem zaražených nepřátel.

„Co to hergot je?!“ zeptal se rozhozeným hlasem pro něj neznámý týpek, nejspíš hybrid, nepokojně postávající vpředu.

„Kouř?“ odpověděl s tázací intonací ten za ním. Zbožňoval, když jeho oběti začínaly panikařit.

„Mlha,“ konstatoval povýšeně Everett nacházející se na opačném boku pojízdné rakve. Jasně že mu pan Ničeho-se-nezaleknu musel zkazit radost.

Tyler přešlapující opodál se nevyjadřoval, pokud mu došlo, že je to Damonova práce, nechal si to pro sebe. Došlo, neboť se nejistě a velice nenápadně rozhlédl po okolí.

Zdvojnásobil produktivitu a potěšeně pozoroval, jak se první dvojice, nyní po pas ponořena v oblaku zkondenzované vodní páry, zděšeně všelijak otáčí kolem své osy a obezřetně ustupuje dozadu.

„Nějak se mi to nelíbí. Je tohle normální?“ dožadoval se ubezpečení chlápek s namakanými prackami.

„Dávejte pozor, může to být past,“ nabádal je starší z Lockwoodovic příslušníků autoritativně, přitom prostor kolem sebe pečlivě lustroval očima šelmy, schopnýma perfektně vidět ve tmě.

Momentálně jim chuchvalce neprostupné mlhy dosahovaly téměř k ramenům. Damon, koncentrovaně řídící celý proces, naváděl stále se zvětšující opar výš, dokud čtveřici kompletně nespolkl a vyjukané členy od sebe vizuálně neodřízl, pak přistoupil k okraji a neohroženě skočil do té tetelící se mléčné koule připomínající obří cukrovou vatu.

„Hej, překvápko,“ zahlaholil po hladkém přistání za zády hybridovi s jizvou táhnoucí se od upravené kotlety až skoro pod oko, zároveň mu ukazováčkem vyzývavě poklepal na rameno.

Oslovený míšenec se po něm prudce ohnal, ale nebyl dost rychlý, modrooký upír se mrštně přikrčil, nato mu svižně zabořil pravačku do hrudního koše a umným trhnutím vyrval srdce, jež mu v sevřené dlani ještě malou chviličku naprázdno pumpovalo. Netečně ho zahodil a v nastalém chaosu se nepostřehnutelně naklonil nad rakev, posléze se nadpřirozeným tempem přemístil k tomu dacanovi, co patrně vyplňoval čas mezi úplňky hojným navštěvováním posilovny, vytáhl z kapsy připravený kolík a chystal se mu ho zabodnout do levé poloviny hrudníku, jenže to hovado ho nevídaně pohotově chytilo za předloktí, načež Damona silným stiskem přimělo natáhnout prsty a uchopenou zbraň pustit na zem. Se zklamaným zamručením k němu neprodleně vyslal zatnutou pěst druhé ruky, ale i tentokrát se mu nepoštěstilo zasáhnout cíl, vzpěrač jeho výpad vykryl, čímž mu málem přerazil paži, od místa kontaktu mu vystřelila ostrá bolest až do ramene. Neslušně zaklel skrz zatnuté zuby.

Během zápasu vedle sebe zaznamenal probíhající potyčku, zřejmě dorazil Klaus a rovnou se vrhl na Everetta. Drže se za postiženou končetinu, chvatně povyskočil a mocně toho sráče nakopl do oblasti žaludku, tím ho z postupně se rozpadajícího oblaku mlhoviny vyhodil na blízký strom u okraje pěšiny. Mezitím, co se k němu hnal, všiml si, že dva jejich hybridi se zmocnili rakve a kvaltují s ní pryč. Když se ke svému sokovi přiblížil, v poslední chvíli cosi postřehl v jeho svalnaté pravačce, po odmrštění na kmen jehličnanu stihl sebrat zlomenou větev a vzápětí s ní zaútočil na Damona, ten pouhých pár milimetrů před střetem uhnul, takže se mu poměrně tupá špice místo do nejdůležitějšího orgánu zapíchla do boku mezi žebra a částečně narušila plíci. Útrpně zavrčel a rozzuřeně si z těla vytáhl provizorní zbraň, okamžitě se popadl za poraněné místo a zalapal po dechu, po čemž se mu v hrudníku rozprostřela bodavá bolest vyvolávající nutkání kašlat. Luxus v podání zahojení utržených zranění mu nebyl dopřán, jelikož se udělanec odrazil od stromu a řítil se na něj s napřaženou pěstí, jejíž úder by ho nepochybně vyřadil na několik hodin. Příznivec kvalitního alkoholu se bleskurychle sehnul, současně se mu povedlo čapnout hybrida za zápěstí předpažené ruky, navzdory bolesti se vyhrbil a jakýmsi pokusem o podebrání si hromotluka přehodil přes sebe, po dopadu na záda mu vykroutil paži a důmyslně mu šlápl na krk, aby se náhodou nevysmekl, pak do něho konečně zarazil onen uzmutý kus dřeva. Klopýtavě od mrtvoly odstoupil.

Namáhavě dýchaje, narovnal se a obhlédl, jak si vedou kolegové. Nenadšeně protáhl koutek, když zjistil, že Malcolm a jeho brácha to mají za sebou, Tyler nebyl nikde k vidění a Klaus si vyměňoval sérii tvrdých ran s Everettem. Tenhle abnormálně silný podvraťák svého soupeře zrovna výtečně mířeným pravým hákem odhodil na protější skálu, na jejímž vrcholku předtím Damon stál.

„Na původního nic moc, co? Jeden by tipoval, že za ta století něco málo potrénoval, ale spíš to vypadá, že toho víc nakecal,“ nechal se slyšet svým běžným drzým způsobem, jímž neváhal dráždit i mnohem starší a schopnější oponenty.

„Kdybys potřeboval terapii, možná by ti dal slevu ze známosti.“

Opakovaně zamrkal, poněvadž mu do oka spadla kapka, další mu přistála na čele a třetí účastnice závodu se s nepatrným zpožděním rozprskla o nos, nato se spustil hotový liják. Pecka, lepší už to být nemůže, pomyslel si zpruzeně.

„Damone, koukám, že jsi přemohl mé eso v rukávu,“ prohlásil nepohnutě do hor absolutně nevhodně oblečený blonďák, sebevědomě si uhlazuje pocuchaný, tmavě šedý blejzr, zpod kterého vykukovala světle modrá košile. Na to jmenovaný jen nevzrušeně pokrčil rameny.

„Přiznávám, že se mi zamlouváš, jsi velmi inteligentní a věříš si, nebojíš se riskovat, to jsou vlastnosti, kterých si u svých spojenců cením. Nechceš se ke mně přidat a nastolit v rodném Mystic Falls nový řád? Jako projev dobré vůle ti dovolím ponechat si Elenu,“ řekl, přičemž na něho spiklenecky mrkl.

Zasranec!

Starší Salvatore se krátce zahleděl jinam, předstíraje, že nad předneseným návrhem přemýšlí, ve skutečnosti soptil vzteky, pak se hraně lítostivě zapitvořil, načež si naoko rozpolceně povzdechl.

„Soráč, já kopu za vlastní zájmy. A uvítal bych, kdybys přestal strkat čumák do mýho milostnýho života,“ napomenul ho varováním zabarveným hlasem, upíraje na něho ledově ostré oči.

„Škoda, pak tě budu muset zabít,“ oznámil mu lhostejně.

„To taky nedopadne, já totiž zabiju tebe. Už jsem to řekl Stefanovi, co bych to byl za staršího bratra, kdybych naplano roztruboval výhružky a nerealizoval je? Jak by mě mohl brát vážně, až jednou pohrozím jemu?“ Tázavě rozmáchl rukama do stran, přitom shromažďoval síly na nadcházející boj. Brutální slejvák, který je dávno oba zmáčel na kost, mu moc nenapomáhal.

Hrdě vstříc nevyhnutelnému, sundal si jednou tolik vážící koženou bundu, laxně ji odhodil a vyzývavě na něho upřel zrak. Setkal se s velmi záludným šklebem. To, co se v následujících vteřinách událo, se na seznamu jeho potenciálních možných scénářů nacházelo opravdu hodně nízko. Everett hbitě vystřelil kupředu, k Damonově údivu však ne k němu, ale k otřeseně se sbírajícímu Klausovi, asi mu předtím provedl něco vážnějšího, když byl tak dlouho mimo. Nebo na něho stále působilo to divné zaklínadlo, nedovolující Rebečina bývalého šamstra zamordovat. Ten jejího bratra pevně sevřel pod krkem a hrubě jím praštil o skalní stěnu, vzápětí odněkud vytáhl povědomý, vzácný kolík ze dřeva bílého dubu a odhodlaně jím namířil na srdce původního.

Šokovaný upír jen oněměle vykulil oči, neschopen se pohnout, jakmile se vzpamatoval, spěšně vyrazil zabránit katastrofě, nicméně předem věděl, že to letmé zaváhání je všechny bude stát život.

Znenadání se odkudsi vynořil totálně zablácený Tyler a snad v momentě, kdy se hrot zbraně dotýkal Klausova trika, do příbuzného rázně strčil, ten zavrávoral, nedobrovolně pustil svírané hrdlo a ukročil stranou, náraz ho rovněž připravil o jediný účinný nástroj na odstranění původních. Vyklouzl mu a zapadl do silným deštěm naplavené zeminy.

Everett nahněvaně zavyl, čapl Elenina spolužáka za zátylek a hrubě mu hlavou udeřil o nejbližší vyčnělý kámen.

Poté se s nepříčetným výrazem nanovo vrhl na svého úhlavního nepřítele, surově mu zarval ruku do hrudního koše a pravděpodobně by mu ten svalový orgán, fungující jako kontinuálně pracující pumpa, i vysápl, kdyby Damon nezakročil. Ačkoli neměl nejmenší ponětí, co by se v takovém případě stalo, nehodlal zbytečně riskovat, rychlostí světla vydoloval granát, schovaný za opaskem kalhot, a rozhodně jím švihl mezi oba hybridy. Ti svorně zaúpěli, jak jim do tváře vstříkla speciálně upravená tekutina z extraktu získaného zkřížením šalamounku se sporýšem, jenž Stefanovi zaslal nějaký jeho spolubojovník z války libující si v experimentech.

Klaus si rozleptaný obličej schoval do dlaní a ve zjevné agónii se předklonil, zatímco Everett odskočil vzad a s příšerným řevem se přeměnil do své vlkodlačí podoby. Přestože mu z do masa rozežrané kůže notně odkapávala krev, zvedl hlavu se žlutě svítícíma očima, vycenil nebezpečné tesáky a střelhbitě se rozeběhl na Damona. Vypadal fakticky nasraně. Šel po něm s úmyslem ho pokousat. Naháněný upír nestačil uskakovat, připadal si jako nějaký přitroublý hopík. Zvolením jiné taktiky se rozhodl tu nudnou hru na babu skoncovat, pro změnu zůstal stát a čekal na příležitost.

Jakmile měl toho slintajícího čokla na dosah, odvážně ho popadl za ramena, podrazil mu nohy a setrvačností si ho přehoupl přes nastavený bok. Zamýšlel se sklonit a vyškubnout mu srdce, jenže mu na rozmočeném povrchu uklouzla noha, upadl na koleno a tím o jedinečnou šanci přišel. Zároveň se tím ocitl ve vskutku nepříhodně otevřené pozici, čehož Everett ihned využil, v leže ho chytil pod krkem a prudkým cuknutím si ho přitáhl k sobě. Jediné, co Damon během padání na soupeřův trup stihl udělat, bylo duchapřítomně vytrčit ruku a hranou rozevřené dlaně hybridovi zatlačit na bradu, čímž ho přiměl zavřít tlamu, a vykroutit mu hlavu mírně do strany, což ho zachránilo před jedem disponujícími zubisky.

Nehodlal se nechat kousnout a v případě přežití u Klause žebrat o pomoc.

Po hrstce osvědčených wrestlingových chvatů, které si na zemi vyměnili, vzhledem k množství z kopce stékajícího bláta to spíš připomínalo ženský zápas v bahně, se Damon ocitl zády přišpendlený v tom marastu.

Everett ho zaklekl, zatímco mu jedním kolenem více než polovinou své váhy zatěžoval pravé rameno a část hrudníku, druhým mu znehybnil paži, současně ho divoce škrtil nataženou levačkou, kdežto silnější rukou se mu snažil probourat do hrudníku a nadobro to s ním skoncovat. Zesláblý, těžce po dechu lapající upír ho volnou končetinou svíral za předloktí, zoufale se pokoušeje tomu psychoušovi onu vražednou akci zmařit.

Koutkem přivřeného oka zaznamenal, jak se zmátořivší Tyler šourá podél skalní stěny a následně se ohýbá pro upuštěnou, v blátě pohřbenou zbraň. Na krátký zlomek vteřiny si pohlédli do očí.

„Na to zapomeň,“ zachrčel Damon výhružně.

Mladý fotbalista na to nic neřekl, pouze se poněkud omluvně zaksichtil, načež obdivuhodným tempem zmizel v lese. Zmrd! Vztekle zavrčel. Cítil, jak mu ubývají síly. Takhle to přece neskončí. Tady, ve sračkách, a bez rozloučení, prolétlo mu zčistajasna hlavou. Teď, když jsem získal tu dívku.

Zmobilizoval veškeré zbytky sil, nepatrně si na hybridově ruce upravil úchop, takže byl schopen ukazováčkem a prostředníčkem zatlačit na příslušný tlakový bod a donutit útočníka k pokrčení prstů, přitom svižně vymrštil nohy, levou Everettovi přehodil přes hlavu a zaklesl ji kousek pod klíčními kostmi, druhou mu zatlačil na lopatky a překřížením končetin v kotnících ho uvěznil v jakýchsi kleštích. Pořádně zabral a sám nevěda jak, nějakým zázrakem ho naznak povalil na zem, neotálel, chvatně se vyhoupl do sedu, skočil na něj a vítězoslavně mu hledě do obličeje, mocným úderem mu prorazil hrudní koš a s pološíleným výrazem tomu sráči konečně vytrhl srdce.

Nelítostně kolem postupně skomírajícího orgánu sevřel pěst, až mu mezi prsty vystříkla horká tmavá krev a všemi směry trčící, přetrhané aorty se povadle zkroutily. Po odeznění euforie znaveně dosedl na paty, odhodil ten rozmačkaný humus do křoví a úlevně na chvilku zavřel oči.

Tak to by bylo.

***

Třetí den v domě u jezera rovněž probíhal pod taktem podzimních prací. Stefan ze střechy neohroženě čistil okapy, já jsem na kupičky hrabala napadané listí, jehličí i všelijaký větrem navátý bordel a Jeremy, jenž se k nám po obědě naprosto dobrovolně připojil, odvážel veškerý odpad ke břehu, kde jsme se ho posléze chystali spálit. Popravdě jsem byla vděčná za jakoukoli činnost, kdyby mě upír poslal vyčistit jímku, asi bych to bez řečí udělala. I se zaměstnanýma rukama jsem se několikrát přistihla, jak zadumaně zírám směrem k horám, jejichž hřebeny jsem v dálce pouze tušila.

Damon mi na tu lechtivou zprávu vůbec neodpověděl, za celou dobu se nikomu neozval, což mě samozřejmě solidně znepokojovalo. Měla jsem o něj strach, a ten mě zevnitř postupně stravoval.

Z představy, že se nevrátí a už ho nikdy neuvidím, se mi stahovalo hrdlo do takového stádia, že jsem neměla daleko k hyperventilaci. V takovýchto stavech jsem si donekonečna opakovala, že je silný a chytrý, nadto oplývá talentem ze všeho záhadně vyváznout. Plus mi slíbil, že mě nikdy neopustí, a já mu stoprocentně věřila.

Pokud si Stefan mých slabých chvilek všiml, nekomentoval je. Byla jsem přesvědčená, že přes to všechno si o bratra sám dělá nemalé starosti.

Když jsme měli konečně hotovo, začínalo se už stmívat. Shromáždili jsme se kolem vytvořené kupy, kterou mladší Salvatore zapálil, a v tichosti sledovali, jak se kontrolované plameny rozepínají k nebi.

Úplně jsem viděla, jak se snaží osvobodit, ale Stefan jim to zodpovědnými zásahy kovovými hráběmi odmítal umožnit. Najednou jsem si připadala stejně jako ty plameny, svázaná a ovládaná. Navzdory vědomí, že je to všechno pro mé dobro, to bylo frustrující.

Nabídla jsem se, že zůstanu venku a ohlídám oheň, zatímco kluci půjdou nachystat nějakou večeři. Když mě bratr skoro po hodině zavolal ke stolu, umírala jsem hlady. Třebaže mi povážlivě kručelo v žaludku, v improvizovaném pokusu o mexickou kuchyni jsem se poměrně nevybíravě rýpala. Nebylo to ode mne hezké, ale nemohla jsem si pomoct, na jídlo jsem zkrátka neměla ani pomyšlení. Jednotlivá sousta jsem si vsunovala do úst pouze pro lidskou potřebu se nasytit.

Natáhla jsem se pro sklenici s vodou a poctivě se napila, neboť jsem dnes pitný režim trochu flákala, a vtom mi na mobilu zapípala příchozí zpráva. Jakmile jsem ho vyndala z kapsy mikiny a rozklikla novou textovku, vyprskla jsem si nepolknutou čirou tekutinu přímo do talíře. Nato jsem vykulila oči a nevěřícně zírala na displej.

„Co se stalo, špatné zprávy?“ ptal se okamžitě Stefan vyděšeně.

„N-ne. Ne, to jen…,“ koktala jsem vykolejeně, přičemž jsem si rukávem utírala pocintanou bradu, „na něco jsem zapomněla. M-musím to jít nahoru zkontrolovat.“

Bez dalšího vysvětlení jsem se zvedla a překotně se vypravila do pokoje, za jehož dveřmi jsem neprodleně znovu zabrejlila na telefon. Doručená zpráva neobsahovala jediné písmenko textu, nýbrž obrázek, a to dost odvážný obrázek. Byl na něm zachycený Damon, přesně tak jak ho Bůh stvořil, v celé své kráse, s rukama zapřenýma za sebou seděl na kameni u malého vodopádu a levou nohu si rádoby bezstarostně máchal v dozajista velmi studené vodě. Pravděpodobně samospouští pořízená fotka, tedy, nepředpokládala jsem, že by Klause požádal o asistenci, dokonale vystihovala upírův morální status, byla o dost smělejší než moje, a přesto mě naprosto uchvátila.

Z úhlu záběru byly vidět veškeré detaily, obzvlášť střední části jeho dechberoucího těla, i tak to však nepůsobilo oplzle, naopak, to, že si dal tu práci se na konci listopadu svléknout a nějak se vhodně naaranžovat, pro mě znamenalo hodně. Fakt, že se nedíval do kamery, ale zahloubaně hleděl do dálky, tomu dodal neodolatelné kouzlo. Vypadal jako nějaký osamělý anděl. Nasucho jsem polkla a přitiskla si přístroj k hrudníku.

Sice jsem si kdesi pod láskou rozbředlou vrstvou kúry mozkové uvědomovala, že vzhledem k pozadí musel snímek dorazit s několikahodinovým zpožděním, takže tamější situace nyní může být zcela jiná, to mi však nezabránilo si úlevně povzdechnout.

Je v pořádku, pomyslela jsem si hojně sugestivním způsobem.

„Je v pořádku,“ zašeptala jsem neadresně poté, co mi ta potvora nejistota uvolnila úzkostí a obavami stažené hrdlo.

Omámeně jsem doklopýtala k posteli, rozsvítila jsem na nočním stolku umístěnou lampičku, sedla si na matraci a opravdu dlouho se kochala poslanou fotografií. Z nenadálého prozření, že ten nádherný muž na obrázku, se všemi svými přednostmi i nedostatky, je celý můj, mi radostně povyskočilo srdce a hrudní koš následně vyplnila ona známá horoucí dychtivost. Těšila jsem se, až Damona uvidím naživo, obejmu ho, dotknu se těch k laskání vybízejících svalů na břiše a svou stejně obnaženou přilnu na jeho hebkou pokožku.

Roztouženě jsem vzdychla a plácla sebou zády do neustlaných peřin. Bylo mi nad slunce jasné, že zítra, až se vzbudím, si opět budu dělat šílené starosti, teď jsem se ale hodlala zuby nehty držet onoho falešného přesvědčení, že je v pořádku.

Ačkoli jsem byla načichlá kouřem, schoulila jsem se do klubíčka, do náruče jsem si přitáhla plyšového medvěda a zavřela oči, představovala jsem si, že jsem u toho vodopádu s ním a veškeré problémy jsou tou průzračnou pramenitou vodou odplaveny.

Jelikož jsem usnula poměrně brzy, vzbudila jsem se ještě před rozbřeskem. Teprve začínalo svítat. Mezerou mezi závěsy jsem bez hnutí pozorovala první nedočkavé ranní paprsky. Bála jsem se, že i sebemenším pohybem k sobě opět vpustím onu nahlodávající nejistotu, ochromující pracně nastavené racionální myšlení řídící se mottem: Když přesně nevíš, co se děje, neuchyluj se hned k tragickým závěrům!

Po nekonečně nudném civění do postupně se zvýrazňujících špic jehličnatých stromů za oknem jsem se to odhodlala risknout a změnit polohu. Sedla jsem si, natáhla se pro batoh a po zběžném přehrabání jeho obsahu jsem vyndala deník, potom jsem se zády opřená o pelest pohodlně uvelebila na svisle vyskládaných polštářích, načež jsem přiložila hrot zapnuté propisky k bílému listu papíru.

Psala jsem a psala, zaznamenala jsem každou myšlenku, pocit, pochybnost. Naději. Až mě udivilo, s jakou lehkostí jsem byla schopná slovy vyjádřit svou lásku k Damonovi. Zpočátku to byly dost infantilní fráze o motýlech v břiše a rozklepaných kolenou, ale pak jsem se zaměřila na duševní aspekty a sypaly se ze mě výrazy hodné k romantismu se hlásících autorů.

Mělo to téměř terapeutický účinek, uvědomila jsem si díky tomu spoustu věcí. Třeba to, že není správné o něm vyzvídat informace od Stefana, musím mu dát čas a počkat, až bude připravený mi je říct sám. Zbožně jsem doufala, že takový okamžik někdy nastane.

Zároveň to bylo slušně vyčerpávající, psychicky naprosto vyždímaná jsem zaklapla svou zpovědnici a odebrala se do sprchy, kde jsem se pokusila ze sebe smýt poslední zbytky napětí.

I bych řekla, že se mi to celkem podařilo, tedy do té doby, než mi během vysoušení vlasů zavolala Caroline a vyptávala se, jestli nemám nějaké zprávy o probíhající misi. Dělala si starosti o Tylera, protože jí nezvedal telefon, každé volání okamžitě spadlo do hlasovky.

Co jsem jí měla říct, že na základě jedné den staré nahé fotky Damona si myslím, že je v pořádku?

Poté, co mi sdělila, že Alaric ani Stefan nic nevědí, jsem jí soucitem vyplněným hlasem oznámila, že taky nevím žádné podrobnosti. I moje hovory byly přesměrovány na záznamník. Sice se mi ji povedlo jakž takž uklidnit, zato jsem přišla o vlastní složité naprogramovaní mysli, jako by na mě na dálku přenesla veškeré své obavy a zlé tušení.

Chvíli jsem s úzkostí otravně staženými útrobami pochodovala po pokoji, pak jsem to však nevydržela a s úmyslem najít a vyzpovídat mladšího Salvatora sešla dolů.

K neskonalé nelibosti se nikde v domě nenacházel, v obýváku se na gauči válel akorát Jeremy, a ten neměl ponětí, kde by upír mohl být. Když jsem ze stále zesilující nervozity snědla dvě čokoládové tyčinky, uchýlila jsem se k zoufalému činu, vydala jsem se ho hledat ven.

„Stefane,“ zavolala jsem na něho ne příliš nahlas ze zápraží.

„Stefane!“ přidala jsem na hlasitosti i urgenci, neboť jsem se kromě vyplašení několika ptáků nedočkala požadované odezvy.

Zapnula jsem si zip mikiny až ke krku a vypravila se obejít stavení. Jakmile jsem zabočila za roh, opřel se do mě silný poryv větru, vrazila jsem ruce do kapes, lehce sklonila hlavu a povysunula ramena, čímž jsem si o něco víc chránila obnažený krk. Současně mě do tváře šlehly vlhké konečky ne zcela vyfoukaných kadeří. Sprostě jsem zaklela.

Po neúspěšné obchůzce jsem se ještě jala prohledat kůlnu, ale nepochodila jsem ani tam. Chystala jsem se naštvaně zase vyjít do té psoty, leč vtom se do otevíraných dveří opřel vichr a, poněvadž mě nenapadlo pustit kliku, smýkl mnou prudce dopředu. Doslova jsem vylétla ven, nejspíš bych skončila na zemi, kdybych do někoho ramenem hrubě nevrazila. Síla kolize mě přinutila ustoupit, jenže jsem si klopýtla o nohu a byla bych spadla, kdyby mě Stefan na poslední chvíli nezachytil.

„Co tady děláš, Eleno? Proč nejsi v domě? Jsi v pořádku?“ zasypal mě starostlivými otázkami, přitom mě nadále přidržoval v poměrně těsné blízkosti.

„Všude tě sháním. Kde jsi byl?“ Nasupeně jsem si snad po sté odhrnula rozlétané prameny z čela a udělala krok vzad. Měl na sobě jen rifle a tmavé tričko s dlouhým rukávem s kapucí.

„Zdálo se mi, že slyším nějaké hlasy, tak jsem to šel prozkoumat. Nikoho jsem neobjevil, pravděpodobně sem vítr jen zanesl útržky z nějaké akce z města.“

„Oslava Dne díkuvzdání,“ pronesla jsem spíš pro sebe, když mě trklo pádné vysvětlení. Asi starostův polední proslov.

„Chci jet domů, Stefane,“ řekla jsem odhodlaně. „Chci tenhle den strávit s lidmi, které miluju, myslím i s ostatními. S přáteli. A ne se tady schovávat. Caroline navíc docela vyšiluje, potřebuje nás v Mystic Falls.“ Dobře, s blonďatou upírkou to byla tak trošku výmluva, ale evidentně zabrala.

„Jo, ráno mi volala. Nezněla moc vyrovnaně,“ připustil věcně. Patrně se nerozmýšlel déle než minutu, mně to však přišlo jako věčnost, nakonec svolně přikývl.

„Dobře, pojedeme domů.“

V duchu jsem bujaře zajásala. Nedokázala jsem jednoznačně říct, proč mi na tom tolik záleželo, samozřejmě že jsem toužila být i se svými dvěma kamarádkami a Alaricem a Mattem, nicméně hlavním důvodem bylo to, že domov se rovnal podstatně větší možnost Damonova výskytu, v případě, že by se nečekaně vrátil.

„Jdu říct Jeremymu, ať se sbalí,“ pravila jsem energicky a neprodleně se hnala zpátky do chaty. Zmíněný vášnivý hráč měl skoro stejnou radost.

Oknem jsem viděla, že náš zodpovědný ochránce mě nenásledoval, místo toho zavřel dveře kůlny a pečlivě je zajistil, obdobně postupoval i s dalšími věcmi, které by v nepříznivém počasí mohly napáchat nějaké škody.

Nechala jsem to tedy na něm a běžela nahoru, kde jsem letem světem naházela do batohu vše, co mi přišlo pod ruku. Ještě jsem spěšně ustlala postel a nanovo sestoupila do přízemí.

Oněměle jsem se zastavila pod schody, náhle by se ve mně krve nedořezal. Bratr se s báglem opět nacházel na gauči, před televizí s na minimum zeslabeným zvukem, nekoukal na ni, vytočený v bederní páteři přes zadní opěradlo bedlivě sledoval u kuchyňské linky postávajícího Stefana s mobilem u ucha. Nejistě jsem mezi nimi zatěkala očima. Zjevně šlo o něco vážného.

Během panujícího ticha, kdy nejspíš mluvila osoba na druhém konci, jsem se drobným vypoulením očí Jeremyho snažila pobídnout k zasvěcení. Už už otevíral pusu, když promluvil zastánce zvířecí diety: „Dobře. Dík za zprávu. Doufám, že naše dohoda platí a nehodláš mě podrazit.“ Nad obdrženou odpovědí si opovržlivě odfrkl a nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„O tom si nech zdát, Klausi. Měj se.“

Přistihla jsem se, že jsem z toho napětí totálně zapomněla dýchat, začínala se mi mírně motat hlava. Překotně jsem nosem nasála odpíraný vzduch a vyslala k bývalému příteli nedočkavý pohled.

„To byl Klaus,“ sdělil mi poněkud zbytečně, „volal, aby mě informoval, že zabili Everetta a získali rakev.“

Bezhlesně jsem na něho zírala, náhle jsem nějak nebyla s to ze sebe cokoli vymáčknout. Kdežto mozek mi šrotoval na plné obrátky. Zabili? Znamenalo to, že jsou všichni v pořádku? Proč ale volal on a ne Damon?!

„A Damon?“ vysoukala jsem ze sebe konečně přiškrceně.

„Jo, dobrý. Je naživu. Už s nimi ale není.“

Táhle jsem vydechla a roztřeseně si hrcla na dřevěnou podestu pod schodištěm. Zaplaťpánbůh. Strašně se mi ulevilo, bohužel pouze na chvíli.

„Jak to, že s nimi už není?“ otázala jsem se nechápavě, nedávalo to smysl. Na můj lehkou panikou zavánějící dotaz Stefan jen neurčitě pokrčil rameny.

„Nejdřív blbnul signál, hrozně špatně jsem ho slyšel. Z těch útržků jsem pochytil, že Everetta nakonec zabil Damon, prý vypadá příšerně, ale nejedná se o nic, co by nespravila krev nějaké sličné pastýřky z horské vesničky a regenerační masáž od milované Eleny. Jeho slova, ne moje,“ dodal strojeně, když jsem na něho kysele protáhla obličej. Rovněž se z té interpretace netvářil nikterak nadšeně.

Kretén, počastovala jsem nadávkou prvního hybrida v duchu.

„Klaus říkal, že si pak prostě šel každý po svým. Nemyslím si, že by lhal, nemá k tomu důvod. Damon si splnil, co chtěl, tak se trhnul, vlastně to na něj sedí,“ shrnul ledabyle situaci. „Buď je mimo signál, nebo se mu vybil mobil. Určitě se ozve, až bude moct.“

Zřejmě poznal, že potřebuji slyšet něco uklidňujícího. Vděčně jsem se na něho usmála, přestože jsem se s ním rozešla kvůli bratrovi, na něhož byl momentálně naštvaný, i tak se staral a neváhal mě, možná i sebe, celkem věrohodně konejšit.

Za přispění zábradlí, za které jsem se chytila, jsem se postavila, hodila batoh na pohovku a šla Stefanovi pomoct naházet do tašky zbylé potraviny a uvést kuchyň do původního stavu. Přitom jsme s Jeremym poslušně zodpovídali dotazy, zda jsme zavřeli okna, pozhasínali a vše povypínali.

Byla jsem štěstím bez sebe, když jsme konečně nasedli do auta a, zatímco jsme dům u jezera nechali za zády, mohla jsem přátelům napsat, že to ten slizký had má za sebou a že jsme na cestě domů.