Těžká zkouška 45 • OurStories.cz ~ naše povídky

Nachází se někdo v domě, nebo se za Damonovými nevybíravými slovy skrývá nějaký jiný důvod? A co všechno se musí stát, aby mu došla trpělivost?

11.11.2024 (11:00) • Alalka • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 1× • zobrazeno 47×

Probudily ho jemné doteky Eleniných štíhlých prstů s přirozeně dlouhými pěstěnými nehty, vzrušivě mu jimi přejížděla po hrudníku a vypracovaných svalech na břiše, odkud záhy nebojácně pokračovala do tenké linie drobných chloupků táhnoucí se od pupíku až pod zmuchlaný horní lem nebezpečně nízko sesunuté přikrývky.

Spokojeně zamručel. V nejmenším by si nestěžoval, kdyby se tenhle příjemný budíček opakoval každé ráno.

Tiše se zachichotala, z nějakého důvodu jí Damonova reakce přišla legrační.

„Říkala jsem si, za jak dlouho se asi vzbudíš,“ pronesla poťouchle.

„A jak dlouho mi to trvalo?“ zeptal se, aniž by rozlepil víčka.

„Ani ne šedesát vteřin,“ odpověděla se špatně skrývaným pobavením.

Poslední, co si z předchozího večera pamatoval, bylo, jak ulehl vedle Eleny na postel a na malou chvilku zavřel oči… Výborně, nejenže hned po sexu usnul jako špalek, ještě byl téměř v okamžiku, kdy na něj sáhla, doslova v pozoru. Pomalu otevřel oči a s jakousi kapitulující odevzdaností je upřel do brunetčina krásného, nyní roztomilou nezbedností hrajícího obličeje. Nemělo cenu cokoli předstírat, byl z ní u vytržení.

„Hm,“ zabručel nad svou zjevnou marností nevzrušeně. Smířlivě oči zase zavřel, zvedl ruku, chytil ji za zápěstí a nestydatě drobnou pravačku eskortoval pod peřinu, kde byl rovněž plně bdělý. Jakmile se ochotně pustila do svěřeného úkolu, s tichým zachroptěním do pěsti sevřel nahromaděnou látku povlečení. Nemohl si pomoct. Milování s Elenou, obzvlášť po ránu, bylo jako pití té nejlahodnější krve na světě, jako konzumování té nejvybranější delikatesy, takové, které byste se nenabažili, i kdybyste se jí cpali nonstop.

Když na Damona nalehla a velmi výmluvně ho políbila, ztratil se v chuti a plnosti těch hebkých rtů, jimiž ho přiváděla k šílenství. Cestou z ostrova se rozhodl, že se tomu nebude bránit, že, pokud ho po návratu bude stále chtít, do vztahu s ní půjde naplno. K vlastnímu překvapení se mu dostalo utvrzení, v jaké si ani netroufal doufat.

Nanejvýš svolně dovolil téhle středoškolačce, ať si s ním dělá, co se jí zlíbí, stejně věděla, že ho má totálně v hrsti, nejednou jí to dal najevo. Líbala a dráždila ho na krku i na prsou, poté se přesunula na břicho a k upírově údivu sestupovala pořád níž. Se zatajeným dechem sledoval, jak pomalu stáhla překážející přikrývku a směle pokračovala k majestátně se tyčícímu majáku.

Přesně ve chvíli, kdy ho uchopila do dlaně, vzhlédla a vyzývavě na něho upřela své čokoládové oči. Nasucho polkl. Vzápětí mu srdce vynechalo minimálně dva údery, neboť se sklonila a bez váhání ho smyslně polaskala. Při kontaktu Eleniných bezchybných rtů s hebkou kůží nejcitlivějšího orgánu na těle, se přerývavě nadechl a pod přívalem vzrušení se mu pod přimhouřenými víčky protočily panenky.

Věděl, že jestli ji nezastaví, bude to hodně rychlá akce. Vždyť z pouhé představy, jak ho bere do pusy, byl málem hotovej, co teprve, kdyby na to skutečně došlo.

Zatraceně. Jakživ s tím podobný problém neměl, vlastně téhle formě uspokojování dával kolikrát přednost, když potřeboval ulevit nahromaděnému napětí; bylo to rychlý, neosobní a z jeho strany bez práce. Ani se nemusel svlékat. Jindy to nabízelo dost dobrý způsob, jak se pobavit, rád předem hádal, kam až budou jeho oběti svolné zajít. Distingované paničky vlivných mužů nebo cudné dcerušky, které si svou nevinnost schovávaly pro nějakého zdrženlivého chlapce z dobré rodiny, který se jim dle etikety bude nejdřív týdny dvořit. Pchem. Pohrát si a zahodit.

Tahle jeho zajetá taktika nesporně prodělala převrat o sto osmdesát stupňů, momentálně si totiž nepřál nic jiného než být s jednou jedinou ženou, jak nejdéle to půjde.

Jelikož to Elena evidentně brala vážně, čemuž pozvolný pohyb jejich dychtivých rtů poměrně slušně napovídal, musel jednat. Nadpřirozeným tempem je přetočil a nekompromisně ji uvěznil mezi sebe a matraci. Pravačkou jí obě ruce přišpendlil nad hlavou k polštáři, z čela odstranil pramen rozlítaných vlasů, načež ji obdařil intenzivním, divokým a současně uznalým pohledem, v němž se mísily všechny ty rozbouřené emoce.

„Kdybych tě to nechal udělat, brzy by bylo po všem a jeden z nás by skončil zklamaný,“ řekl na vysvětlenou. Z Damonova tónu bylo zřejmé, že on by to rozhodně nebyl. Ač netušil, zda v tom měla nějakou praxi, nikdy se o tom nebavili, byl si jistý, že by ho přivedla do stavu, po němž by se nějakou dobu nezmohl na nic. A to absolutně nepřicházelo v úvahu.

S nepopiratelnou naléhavostí jí prsty vzrušivě přejel od spánku až na hrudník a pak dívku, pro niž byl z fleku ochotný položit život, lačně políbil. Navzdory spalující touze neodolal pokušení ji provokovat, plynulým zhoupnutím v bocích se Eleně intimními partiemi párkrát otřel o vlhký klín, což jejich nedočkavost vygradovalo do bodu, kdy pro něho cokoli jiného přestalo existovat. Nejspíš nevědomky povolil stisk na jejím zápěstí, protože mu rukou velmi svůdně přejela po zádech.

„Chci tě uvnitř. Hned,“ zavrněla mu náruživě do koutku. A to byl povel, kterému nedokázal říct ne, i kdyby mu po jeho uposlechnutí hrozilo věčné utrpení až na samém dně očistce. S potěšením přání dámy vyhověl, zároveň se sehnul k jejímu skvostnému krku a nadmíru horlivě se přisál k jemné kůži, pod níž se proháněla rozbouřená krev.

Z doteků i Elenina zrychleného dýchání poznal, že se pohupují na stejné neřízené vlně, už nešlo zpomalit či změnit kurz, jedinou možností bylo se poddat a nechat se unášet proudem, tak povolil uzdu příznivému větru a vydal se svým korábem do zrádných peřejí rozkoše.

Jedna věc bylo bujné fantazírovaní před spaním, kdežto moct se skutečně celou délkou opakovaně nořit do té nejprůzračnější laguny, do níž měli přístup jen vyvolení, bylo něco zcela odlišného. Utápěl se v ní, a ten pocit, který ho celého prostupoval, bylo přesně to, co za svou dlouhou existenci hledal.

Svůdně si skousla spodní ret a táhle zavzdychala.

„Ještě, Damone. Rychleji,“ zahuhlala mu roztouženě do úst.

A to byla další prosba, které nedokázal vzdorovat. Ne, že by jí snad chtěl něco odpírat, naopak. Hodlal jí dopřát spoustu nezapomenutelných zážitků.

Slyšel, jak bezhlesně zalapala po dechu, přičemž mu pevně stiskla ruku, za kterou ji stále držel. V poslední chvíli otevřel oči, aby zjistil, že ho Elena s nesmírně slastným výrazem upřeně pozoruje. Oddaně se vpil do jejích mírně rozšířených, uhrančivých zorniček, jako by mu jimi říkala: „Ty budeš první.“ A tak se taky stalo, mírně se vypjal a trhaně zavzdychal, Elena ho však ihned následovala, krátce znehybněla, načež přímo božsky zasténala. Byl to ten nejerotičtější zvuk, jaký kdy slyšel, kdyby zrovna nedosáhl vrcholu, tohle by ho tam zaručeně katapultovalo.

Třebaže se nijak výrazně neprojevovala, když přespávala u Stefana, stejně si od začátku myslel, že patří k typu, jenž se v posteli nestydí ukázat, že jí partner dělá setsakramentsky dobře. Damonovi to pomyšlení, že on je tím, kdo jí uvádí do těchhle stavů extáze, samozřejmě nesmírně lichotilo.

Stále těžce popadaje dech, odložil si čelo na její a něžně jí políbil na nos.

„Vida, vida, konečně chápu, proč jsou bratři Salvatorovi na svatou Elenu tak fixovaní. Není to totiž takový neviňátko, jakým se navenek dělá, má to ráda drsně,“ přerušil doznívající opojení zezdola známý hlas posměšně.

„No, to si ze mě děláš prdel,“ podotkl na výskyt dané osoby v domě Damon nevybíravě, přitom prudce zvedl hlavu a nelibě se zamračil.

Neprodleně zaznamenal, jak pod ním zmiňovaná tmavovláska strnula, náhlá změna jeho nálady ji zaskočila. Nechal opadnout tu nehezkou grimasu a shlédl zpět do jejího ochromeného obličeje, tvářila se zmateně, nevěděla, co se děje. Přestala na upíra vyjeveně třeštit oči, místo toho jimi zatěkala po jeho pohledné tváři. Němě zavrtěl hlavou a ukazováčkem zdvižené ruky poukázal dolů, naznačuje tím, že v přízemí někdo je. Z prozření, že měli posluchače, se jí mimické svaly stáhly čirou hrůzou.

„Stefan?“ vyslovila bezhlesně jméno jeho bratra. Z doširoka rozevřených očí vyčetl, že nemá daleko k záchvatu paniku. Znovu negativně zakroutil hlavou a obdobně tiše odpověděl: „Rebeka.“ Zděšený výraz vystřídal překvapený, užasle pozdvihla obočí, evidentně se jí značně ulevilo, že svědkem jejich nespoutaného milostného aktu nebyl její bývalý, nyní poněkud nevyzpytatelný, přítel.

„Naplavenina se vrátila,“ poznamenal tentokrát nahlas, „už jsme si mysleli, že jsi to tady zabalila a šla svou přítomností oblažovat někoho jinýho.“

Zatímco Damon použil uštěpačný tón, Elena protáhla koutky do pobaveného úsměvu. Tahle komplikace se mu ani za mák nezamlouvala, chtěl proválet víkend v posteli, a mít u toho soukromí, ne se tu handrkovat s otravnou Klausovou sestrou, které navíc nedávno zabil údajně mrtvého milého.

„To bych vám neudělala,“ pronesla přehnaně líbezně. „Už jsem se tady celkem zabydlela. Takže klidně pokračujte, nenechte se rušit, obsloužím se sama.“ Záhy se k Damonovým citlivým zvukovodům doneslo cinknutí vyřezávané karafy o skleničku, následoval klapot vysokých podpatků o dřevěnou podlahu, pak jakési nerozpoznatelné šramocení, načež se stavením rozezněla hlasitá hudba z přehrávače v obýváku. Zmučeně spustil hlavu do ohbí Elenina krku a vytočeně zaúpěl. Ať původní tvrdila cokoli, bylo mu jasné, že jediné, co jim nedopřeje, bude klid. Dvojnice, na níž se zachovávajícím spojením stále ležel, mu ze zad navedla ruku do vlasů a zúčastněně ho pohladila.

„Neříkala, co chce?“ zeptala se tlumeně, třebaže přes vyřvávající popovou písničku mohla s přehledem křičet z plných plic.

„Prudit,“ zamumlal rozladěně do sametové pokožky v oblasti klíční kosti. Rezignovaně si povzdechl a pozvedl hlavu, aby jí viděl do tváře. Jemně Eleně prsty přejel po čele, odkud pokračoval do vlasů, ulpělé pramínky jí zahákl za ucho a posléze po nich slanil až ke konečkům.

„Zajdu to zjistit a pak ji vykopnu. Co kdyby sis zatím dala sprchu?“ navrhl nenadšeně. Usoudil, že za daných okolností bude lepší držet Elenu z Rebečina dosahu co nejdál.

„Dobře. Ale radši ji moc neprovokuj, snadno vyletí,“ apelovala na něho ustaraně.

„Znáš mě, to by mě nikdy nenapadlo,“ odpověděl v žertu. Kousek pod oko jí lípnul pusu, nato se upíří rychlostí přesunul ke komodě, vylovil čisté oblečení, které na sebe sotva postřehnutelným tempem naházel, načež se již běžnou chůzí vydal ke dveřím.

„No právě.“ Elenina laškovně vyřčená poznámka ho zastihla s rukou na klice, krátce se otočil, aby jí věnoval jeden ze svých pokřivených úsměvů, pak opustil místnost. Při scházení schodů si kladl na srdce, že se nesmí nechat vytočit. Možná byla Rebeka novodobou módou posedlá rozmazlená fiflena, zároveň byla impulzivní a vztahovačná. A především původní, takže měla navrch.

Zastihl ji v hlavním salonku, s nohou přehozenou přes druhou seděla v křesle, v jedné ruce dřímala sklenku se zbytkem nahnědlé tekutiny, zatímco palcem pravačky klikala na displej telefonu. Nepohnutě zamířil k pojízdnému baru, kde si rovněž nalil poctivou dávku bourbonu.

„No, to je dost. Už jsem myslela, že se tam budete hrdličkovat navěky,“ utrousila rozmrzele, aniž by spustila zrak z mobilu, na kterém díky bezdrátovému propojení ubrala decibely, linoucí se z repráků, skoro na nulu.

„Co chceš?“ přešel rovnou k věci, přikládaje si hrdlo skleničky delikátně k ústům.

„Původně jsem přišla zjistit novinky, ale změna plánu, nejdřív chci, abys mi to udělal jako Eleně,“ prohlásila panovačně, přitom do něj vyzývavě zabodla své modré oči.

Ups. Aha, tak tohle fakt nečekal. Rázem si děkoval, že si kromě kalhot oblékl i tričko, stát tam polonahý by dost ztížilo situaci. Pomalu, nevzrušeně si ucucl, nedávaje na sobě dopad jejího požadavku znát, vlastně jí to neměl za zlý, slyšet to co ona, pravděpodobně by se taky dožadoval svého přídělu.

„Sorry, Malibu Stacy, ale tvou žádost musím bohužel odmítnout. Jsem teď ve vztahu a tohle by mu rozhodně neprospělo,“ odvětil tónem, z něhož bylo zřejmé, že ho to ve skutečnosti ani trochu nemrzí. Afektovaně si přehodila nohy, tou horní přitom netrpělivě poklepala.

„Obávám se, že jsi mě špatně pochopil. To nebyla žádost ale rozkaz!“

Zkoumavě si ji přeměřil, vypadala odhodlaně. Despoticky. Z tohohle nebude snadný se vyvlíknout, pomyslel si během vyprazdňování sklenky nakvašeně.

„I tak říkám ne. Seš upírka, můžeš mít, koho chceš. Běž si najít někoho poslušnějšího,“ trval si u dolívání druhé rundy neohroženě na svém.

„Hezký pokus, ale já jsem si vybrala tebe, Damone. Podle toho, co se doneslo k mým uším, jsi záruka spokojenosti. Po osmnácti dnech, které jsem strávila ve špinavým sklepě se zabodnutou dýkou v zádech, si trochu toho potěšení zasloužím, nemyslíš?“

Už se nedivil, že většinu života prospala v rakvi, ta její umanutost byla vážně otravná. Zatímco se s panákem v ruce od baru přesouval k pohovce, na jejíž zadní opěradlo se na půl žerdi ležérně usadil, pohrával si s myšlenkou, že by tu nadrženou mrchu mohl zkusit překvapit a probodnout ji některým z kovaných nástrojů u krbu.

„Vskutku politováníhodný. Ani na sex z lítosti to neuhraješ, tohle na mě totiž nefunguje, takže jediný, co můžu říct, je - smůla.“

Odepření poslušnosti u blondýny kupodivu vyvolalo opačnou reakci, lenivě odložila mobil na opěrku a nebezpečně lstivě se pousmála, přitom ho propalovala záludným pohledem.

„Asi jsi zapomněl, s kým se bavíš. Víš, že tě můžu ovlivnit, že jo?“ vytáhla obávané eso z rukávu. Jenže výhružky byly Damonovou oblíbenou fází jakékoli konfrontace.

„No,“ odmlčel se dramaticky, což byl jeho osvědčený na nervy lezoucí zvyk. „A to právě nemůžeš,“ setřel ji s jistým zadostiučiněním, rovněž se u toho náležitě zapitvořil, nadto na Rebeku stylem pistole namířil natažený ukazováček a nahoru vytrčený palec. „Myslíš, že bych s tvým bratrem běhal někde po horách, aniž bych se nadopoval sporýšem? To fakt ne, nehodlal jsem tomu jeho Scooby gangu proti vlastní vůli dělat holku pro všechno.“

„Jak sám dobře víš, na tuhle překážku existuje jednoduché řešení. Otevřít hlavní tepnu a nechat ho z tebe vyplavit je otázkou několika minut,“ řekla s nepřívětivým úšklebkem na rtech. Tohle dohadování ji zjevně začínalo štvát. Neurčitě pokrčil rameny. Jo, to věděl hodně dobře.

Ačkoli působil uvolněně, byl v pozoru. Schválně předtím zvolil místo u gauče, protože byl blízko ke schodišti, což mu skýtalo šanci případně zamezit jejímu průchodu do patra. Během tvrdé oční bitvy, kterou mlčky sváděli, se snažil detekovat i sebemenší pohyb, jež by napověděl, že se Rebeka chystá zaútočit.

Nepolevuje v ostražitosti, pozvedl broušenou skleničku k ústům a usrkl si, když si všiml, jak se chodidlem spodní nohy nepatrně zapřela o podlahu. Na nic nečekal, zahodil nedopitý drink a bleskově vystřelil kupředu, jen taktak se jí stihl postavit do dráhy, natož se vytasit s nějakým chvatem. Zato původní byla připravená, okamžitě ho chytila pod krkem, načež ho hrubě přirazila ke dřevěnému obložení stěny. Oběma rukama ji popadl za předloktí, ale vymanit se nepořídil, držela ho pevně.

„Nejsem zvyklá se doprošovat, buď uděláš, co chci, nebo se skočím podívat, jestli Elena v tý sprše nepotřebuje pomoct,“ přecedila nekompromisně skrz zuby. „Nebo bys rád, aby se dívala? Třeba by se něčemu užitečnému přece jen přiučila.“

„To dřív pojede čert na bruslích do práce,“ vydral ze sebe přiškrceně. To jí vytočilo, vztekle zavrčela a pozvedla ho výš, což potřeboval, šmahem povolil stisk na Rebečině zápěstí a svižně sáhl nad sebe, kde na kovových držácích na zdi visely povedené rekvizity dýk z občanské války. Popadl první, kterou nahmatal, silou ji vyrval a bez zaváhání zabodl tupou čepel upírce do krku. Bolestivě zanaříkala a pustila ho, aby se mohla kvapně zbavit předmětu, jenž jí poněkud směšně křivě trčel těsně nad ramenem.

„Elenu z toho vynech,“ pronesl varovně, jakmile konečně popadl dech. Už toho měl kurva dost! Narovnal se a zaujal obrannou pozici, čekal odvetu. Ta však nepřicházela, místo dalšího výpadu se mu praletá blondýna opovržlivě vysmála.

„Podívej se na sebe. Seš ubohej. Myslíš si, že to, že s tebou Elena spí, něco znamená? Kromě toho, že ujdeš v posteli? Až se dostatečně vydovádí, vrátí se ke Stefanovi a tobě zbydou akorát zaschlé fleky na prostěradle.“

Jo, tak tohle byla tvrdá rána pod pás. Nepěkně se zaškaredil, tyhle předpovědi, které mu všichni tak přesvědčivě předhazovali, už ho fakticky sraly.

„Aspoň si naplno užívám života, nepromarnil jsem jeho převážnou část zavřený v rakvi, protože mě mí nejbližší nemohli vystát,“ vrátil jí to i s úroky. Pravdou však bylo, že kdyby byl býval nějakou měl, Stefan by ho na pár desetiletí nepochybně mockrát tuze rád někam odklidil.

„Zahráváš si s ohněm, Damone!“ zavrčela rozezleně, u toho si v ruce hrozivě pohazovala z nyní zahojeného zranění vytaženou zbraní. Možná se rozhodovala, kam mu ji zarazit. Očividně jí právě něco napadlo, protože s tím přestala a mstivě se zašklebila. „Asi ti budu muset dát lekci. Co takhle, kdybych ti božskou Elenu nadobro vymazala z hlavy? Hm? I když to by se ti nejspíš dost ulevilo…“

Musel uznat, že za ta staletí se naučila bravurně odhalovat slabiny druhých. Upřela na něj vítězoslavný pohled, kterému obstojně statečně čelil.

„Dělej, co musíš,“ pobídl ji s na prsou založenými pažemi nečekaně. „Do toho, udělej to. Možná ji odstraníš z hlavy, ale ze srdce ji nedostaneš. Stačí jeden jediný pohled a je to zpátky.“

„Můžu tě přinutit zapomenout a odjet z města,“ pozvedla návrh jeho trestu na vyšší úroveň. Zadumaně nakrčil nos.

„To by asi trvalo dýl, ale i tak bych si ji našel,“ prohlásil sebevědomě. „Je vidět, že jsi nikdy pořádně nemilovala, když věříš, že sebesilnější ovlivnění přebije city.“

Evidentně se přesně trefil do citlivého místa, poněvadž na to nic neřekla, chvíli ho jen němě provrtávala očima, což ho nechávalo chladným, myslel vážně každé slovo a bylo mu u zadku, jestli ho považuje za pošetilého blázna, pak si pouze pohrdlivě odfrkla, otočila se na patě a po strojeném pohozením vlasů zamířila k východu.

„Jednu novinku bych vlastně měl,“ pronesl k Rebečiným zádům nepoučitelně. „Tvůj dávný miláček s tesáky a dost blbým smyslem pro humor to má za sebou, už se před ním nemusíš schovávat po sklepech.“

Krátký okamžik se nic nedělo, zaražená upírka tam jen nehybně stála, zčistajasna se však bleskurychle obrátila a s výkřikem: „Chcípni!“ na něho umným švihem zápěstí vyslala dosud v pravačce svíranou starožitnost. Díky vypilovaným, pohotovým reflexům ucukl hlavou, vedle níž Damonovi ve zlomku vteřiny prosvištěla ona zdařilá napodobenina, jež se záhy minimálně do půlky zabořila do zdi za ním. To bylo doslova o fous, mít byť i jednodenní strniště, určitě by mu na líci zůstalo hladké, vyholené kolečko.

Jakmile osaměl, úlevně si oddechl, doplahočil se ke gauči a vyčerpaně se na něj zhroutil. Moc nechybělo a mohl přijít o všechno. Neochvějně věřil, že by si Elenu doopravdy znovu našel, nicméně pochyboval, že by to stihl za její krátký lidský život. Zapřel se lokty o stehna a vystresovaně zabořil obličej do přistavených dlaní.

***

V lehkých letních šatech volného střihu se procházela po pláži. Slunce po náročné denní šichtě pozvolna zapadalo za obzor, takže písek pod snědýma bosýma nohama už nepálil, jen příjemně hřál. Mírný vánek, jenž dívce na kůži občas dopravil osvěžující kapičky slané vody, jí nahrnul pár nezbedných pramínků tmavých zvlněných vlasů do obličeje. Ukazováčkem pravé ruky si je zastrčila za ucho a vzhlédla od nyní mnohem rozbouřenější hladiny, jejíž vlny se na břehu doplazily téměř k o několik odstínů světlejším chodidlům. Po dalším poryvu, který jí do očí vmetl miniaturní zrníčka písku, opakovaně zamrkala, pro jistotu si je nad obočím zaštítila rozevřenou dlaní, zpod níž se zahleděla před sebe.

Zmateně nakrčila čelo. Byla by přísahala, že předtím tu tolik kamenů nebylo.

Ohlédla se za sebe a drobná vráska mezi očima se jí ještě prohloubila, ona malebná pláž plná veselých turistů zela prázdnotou, z navátých písečných jazyků trčely úlomky větví a celou délku pobřeží hyzdily smrduté vyplavené řasy.

Zvrátila hlavu k nebi, kde se postupně formovala nepřívětivě se jevící mračna. Znovu si ze zorného pole odstranila rozlítané prameny a vykročila kupředu, cosi ji k tomu nabádalo. Bolestivě sykla, když si o ostrou hranu šutru rozřízla spodek nohy.

Kde se tu ta skaliska kruci vzala?

Zalapala po dechu, když jí silný nárazový vítr udeřil do zad, a nelibě se zamračila, neboť ji současně atakoval odporný tlející smrad.

Ačkoli věděla, že by se měla otočit a co nejrychleji odsud zmizet, ten neklidný, nesklepatelný pocit v břiše to Bonnie nedovolil. Sehnula se, aby se na nerovném povrchu mohla přidržet, a začala šplhat výš.

Když se konečně vyškrábala nahoru, stěží popadala dech a z rozedřených chodidel jí tekla krev, zanechávala za sebou do ruda zbarvené stopy, které se na špičatých kamenech podivně rozpíjely. Některé vypadaly, jako by obživly a seskupovaly se do různých obrazců.

Nacházela se na vrcholu útesu, pod nímž divoce burácelo rozbouřené moře, přesto jí ten nutkavý pocit našeptával, že ještě není u cíle. Skrčila se a po čtyřech dolezla k okraji, se zadrženým dechem se vyklonila a podívala se dolů. Vyděšeně vytřeštila oči. Na jakémsi převisu, kousek nad hladinou, s v nepřirozeném úhlu rozhozenými končetinami ležela Elena, z krku, na kterém byly viditelné stopy kousnutí, se jí vyloženě valila krev.

Bonnie po uzření kamarádčina bezvládného těla nešťastně zaskučela.

„To ne. Eleno! ELENO!“

Z očí se jí řinuly slzy, jež dopadaly na mrtvolně bledou tvář. Polekaně se zajíkla, když dívka dole přidušeně zachrčela, nato otevřela sytou barvou podlité oči a současně vycenila nepřirozeně dlouhé špičáky.

Bonnie se s hlasitým výkřikem celá propocená a ubrečená posadila na posteli. Dlaněmi si uhladila k čelu přilepené vlasy a vystrašeně se rozhlédla po pokoji. Byl to jen se. Pouze škaredý sen. Po ujištění, že se jí to opravdu jenom zdálo, přitáhla stehna pokrčených nohou k hrudníku a roztřesenou rukou se natáhla pro telefon.

***

Po osprchování a vyčištění zubů, nakonec jsem nějaký nový, ještě zabalený kartáček skutečně objevila, jsem se, kromě nevábně špinavého trička, oblékla do věcí ze včera. Na podprsenku jsem si rovnou natáhla mikinu, jejíž rukávy jsem si vyhrnula téměř k loktům, upravila jsem si vtipně zelektrizované vlasy, načež se soustředěně zaposlouchala do zvuků v domě.

Jelikož jsem zezdola nic neslyšela, bez bot jsem došla ke dveřím, co nejtišeji je otevřela a provedla další zvukovou kontrolu. Ani tentokrát nic znepokojujícího. Proklouzla jsem tedy na chodbu a jako myška se obezřetně vypravila ke schodišti. Jelikož ponožky celkem spolehlivě tlumily dopady mých rozvážných kroků, odvážila jsem se sejít do přízemí a podívat se po Damonovi, přišlo mi to rozumnější než dokola nazdařbůh vykřikovat jeho jméno. Prošla jsem prázdným salonkem a nakoukla do knihovny, ale tam také nebyl.

Znenadání jsem zaznamenala jakési povědomé rachocení a vzápětí se ke mně donesla naprosto božská vůně čerstvě mleté kávy. Bez váhání jsem zamířila do kuchyně. Zastavila jsem se v průchodu do místnosti, ramenem se zapřela o příčku a bezhlesně ho pozorovala. Stál ke mně zády, bedry i dlaněmi mírně pokrčených rukou se opíral o do prostoru umístěný ostrůvek se dvěma varnými deskami a poněkud nepřítomně zíral z okna nad kuchyňskou linkou před sebou. Počkal, až z kávovaru dokape posledních pár kapek, pak se odlepil od nábytku, vyměnil hrníčky a na displeji stiskl příslušné tlačítko. Rozlehlou kuchyni nanovo zaplnilo drnčení na jemný prášek šmelcovaných zrn. Mezitím, co se druhý nápoj připravoval, do toho prvního nalil trochu smetany.

„Jdeš akorát,“ pravil bezbarvě, aniž by se na mě otočil.

„Začínala jsem si dělat starosti, když jsi tak dlouho nešel,“ přiznala jsem nezastíraně. „Dělala Rebeka problémy?“ zeptala jsem se opatrně, ačkoli jsem byla přesvědčená, že odpověď předem znám. Jednak byla původní upírka dost svérázná, jednak jsem to poznala z Damonova napjatého postoje.

„Jak se to vezme,“ řekl neurčitě, nato popadl oba hrnky s kouřícím obsahem, otočil se a vykročil ke stolu, jež se nacházel vlevo ode mě. Pomalu jsem se k němu taky rozešla, přitom jsem čekala, zda to nějak rozvede.

„Měla blbý kecy,“ řekl během odkládání keramického nádobí na desku stolu, „zvrhlo se to v soutěž, kdo zasáhne citlivější místo. Mám dojem, že jsem nakonec vyhrál.“

Udělala jsem útrpný obličej, tu zmíněnou přestřelku krutých poznámek jsem si dovedla představit, byli si rovnocennými soupeři.

Následovala jsem příkladu staršího Salvatora a usedla na jednu z mnoha židlí, zabrala jsem si tu naproti němu. Až nyní jsem si všimla černého přístroje, rozloženého opodál a rozebraného na jednotlivé oddělitelné kusy. I takhle na dálku jsem na nich byla schopná vidět stopy zaschlého bláta.

„Oživuju mobil.“

„Myslíš, že to rozchodí? Jestli by nebylo lepší koupit si zase nový,“ vyjádřila jsem své pochybnosti k odolnosti elektroniky vůči dešťům a zapatlání jílem, když z ozdobné krabičky na ubrousky jeden vytáhl a pustil se do čištění kontaktů na baterku.

„To doufám. Mám tam pár fotek, o které bych nerad přišel. Asi to nevíš, ale mladý holky mi posílají lechtivý selfíčka.“ U narážky na můj spoře oděný snímek pozvedl zrak a významně se na mě podíval, posléze přidal i hraně domýšlivý úšklebek, na nějž jsem reagovala rozverným uculením.

„Nestydy,“ okomentovala jsem to naoko pohoršeně.

Chopila jsem se hrnku, přizvedla ho k ústům a důkladně tekutinu uvnitř pofoukala, abych pomohla rychleji snížit její teplotu a mohla se konečně napít. Jednalo se o černé kafe bez cukru zalité malým množstvím mléka, přesně takové, jaké si po probuzení dělávám. V jakoukoli jinou denní dobu už si mléko nedávám, jedině ráno.

Překvapeně jsem se na Damona zahleděla, byla jsem si jistá, že jsem mu to nikdy neříkala.

„Co?“ dožadoval se objasnění mého přetrvávajícího civění poté, co mě nachytal. Zamyšleně jsem pokrčila rameny.

„Jen uvažuju, kde Rebeka celé ty dny asi byla, protože jsem na ni ani jednou nenarazila,“ zalhala jsem, ne však moc, tohle byla totiž hned další věc, co mi vrtala hlavou.

„Dala si šlofíka u Klause ve sklepě. Myslím, že na něj naběhla hned po vašem rozhovoru v Grillu, jak jsi jí řekla, že Everett žije, což se mu evidentně moc nelíbilo, tak použil osvědčený způsob zpacifikování hysterické sestry, zadýkoval ji a hodil k ledu,“ podělil se se mnou nezaujatě o svou teorii, navraceje se k původnímu záměru, očistit a zprovoznit nefunkční telefon.

„Hm, to zní pravděpodobně. Byla tehdy úplně nepříčetná.“ Živě jsem si vybavovala, jak urputně mě škrtila, několik dní jsem po tom na krku měla ošklivou modřinu.

Ačkoli mě v baru pro svou vznětlivost málem zabila, po seznámení s jejich srdcervoucím příběhem mi jí bylo líto, soužití s extrémně manipulativním hybridem nebylo jednoduché pro žádného z jeho sourozenců.

„Kdo by ji ale probouzel?“ položila jsem mu přemítavě jedinou nabízející se otázku. „Klaus asi sotva.“ Odhodil zaneřáděný ubrousek a odhodlaně se natáhl pro nový.

„Napovím ti, jeho IQ začíná šestkou, ale šest set to není, nejspíš má víc zubů než mozkových buněk.“ Zadumaně jsem stáhla obočí k sobě, tyhle jeho indicie byly mnohdy rozluštitelné asi jako ty v Pevnosti Boyard.

„Tyler?“ zkusila jsem nejistě.

„Bingo!“ Krátce na mě spočinul utvrzujícím pohledem. „Dost zvlčel, co se odpoutal od Klause.“

„Proč by to ale dělal?“ Nějak jsem v tom nenacházela logiku. Jak by mu zrovna labilní Rebeka mohla být užitečná? Aby rozptýlila bratra? Až co? Až se ho pokusí zabít? Musí mu přece být jasné, že sám proti původnímu nemá šanci.

„Protože je hňup? Spíš by mě zajímalo, co zamýšlí podniknout s tím ukradeným kolíkem.“ Zanechal vysoušení útrob mobilu a zamyšleně zvedl hlavu. „Proti Klausovi mu je absolutně k hovnu, pokud se teda, i nás ostatní, nehodlá obětovat. Leda by se domníval, že jeho bývalý páníček o té věci s pokrevní linií neví, ale tak naivní snad nemůže být ani vymatlanec jeho kalibru. Nebo,“ pokračoval po významné pauze, dodávající jeho nadcházejícím slovům patřičnou váhu, přitom ještě v obdobném duchu vytáhl narovnaný ukazováček, „mu jeho drahý příbuzný svěřil tajemství, jak tuhle komplikaci obejít. V tom případě by se mu spojenectví s Královnou dramatu náramně hodilo.“

Zběžným přikývnutím jsem Damonovi dala najevo, že jsem si závažnosti celé situace vědoma, jen jsem jaksi neměla ponětí, co na to říct. V sázce byly životy hned třech mých velmi blízkých lidí, z toho jednoho obzvlášť důležitého. Popravdě jsem nechápala, jak tady může tak klidně sedět a předstírat, že momentálně je prioritou číslo jedna dostat se k mé hanbaté fotce. Možná se potřeboval podívat do kontaktů a spojit se s Klausem... Nevěřila jsem ale, že by je pro tyhle případy neměl uložené ještě jinde.

Zadívala jsem se do upírovy soustředěním opředené tváře a natošup se mou nervovou soustavou rozlila uklidňující vlna naděje. Věděla jsem, že nic z toho nedovolí.

Zároveň jsem k němu pocítila identický kopec obdivu a lásky, neboť mi došlo, že Caroline poskytl příležitost to s Tylerem nějak pořešit a urovnat, než se ho vydá konfrontovat sám. Už už jsem se mu chystala říct, že ho miluju, když mi zapípal mobil, ohlašující příchozí textovku. Vyndala jsem ho z kapsy kalhot a rozklikla zprávu, jejíž odesílatelem byla má druhá nejlepší kamarádka.

„Bonnie se mě ráno ptala, jestli je všechno v pořádku,“ oznámila jsem Damonovi, neboť jsem na sobě ucítila jeho intenzivní pohled s tázavě povytaženým obočím.

„Proč by nemělo?“ opáčil malinko rozladěně, takřka ukřivděně.

„Píše, že se jí zdál, cituji, jeden z těch hnusně opravdických snů.“

Podrážděně si odfrkl.

„Copak, chce ji snad ve spánku zamordovat Freddy Krueger?“

„Nevím, nezmiňuje co konkrétně,“ řekla jsem, okázale ignorujíc jeho nepřeslechnutelnou kousavost. „V minulosti už ale měla pár nočních můr, které se nakonec vyplnily, tak ji to asi znepokojilo. Všichni máme nervy trochu na pochodu, co se Klaus usadil ve městě.“ Bočním tlačítkem jsem zhasla displej a navázala s ním oční kontakt. „Ani si nevzpomínám, kdy jsem se naposledy někde cítila bezpečně… když nejsem zrovna s tebou,“ dodala jsem poté, co jsem na letmý okamžik nepokojně uhnula očima.

Jakmile jsem je upřela zpět, byla jsem za to doznání odměněna zjihle přimhouřenýma očima a spokojeným poloúsměvem.

Nemazala jsem mu pouze med kolem pusy, byla to naprostá pravda, Damon pro mě představoval tu nejvyšší ochranu, a to nejen proto, že mi s ním bylo dobře, již dřív jsem ho vnímala jako pevný bod, o nějž se v případě nouze můžu spolehlivě opřít.

Odlepil pozadí od židle, zapřel se předloktími o desku stolu a natáhl se pro vydatný polibek, k jehož opětování mě rozhodně nemusel přemlouvat, mile ráda jsem se zapojila. Požitkářsky mi zapředl do úst, nechal levou paži spočívat jenom na lokti, pročež mi její prsty něžně přiložil na líčko. Palcem mi pro lepší sklon přizvedl bradu a jazykem vyhledal ten můj; právě to začínalo být slibně žhavé, jenže vtom cinkla nová zpráva, tentokrát na messengeru. Nenadšeně jsem se odtáhla, omluvně se zapitvořila a následně nanovo věnovala pozornost bílému Samsungu.

„Ha, spolužačka píše, že konečně dočetla knížku, kterou nutně potřebuju na povinnou četbu,“ objasnila jsem upírovi obsah sdělení. „V knihovně je zamluvená dva měsíce dopředu, tak dlouho čekat nemůžu. A jinde není k sehnání. Chjo, zrovna teď,“ utrousila jsem nad zvoleným načasováním nelibě.

„To musí bejt trhák,“ okomentoval to povrchně, zatímco usedal na sedátko předtím okupovaného nábytku.

„Orwellova Farma zvířat,“ upřesnila jsem během odepisování název titulu.

„Uhm, ta tady někde taky bude, akorát netuším, jestli v angličtině.“ Bylo mi známo, že oba bratři ovládají vícero jazyků, takže mě to zase tolik nepřekvapovalo.

„Máma tý holky je soudní zapisovatelka, někde jí to zapůjčení vydupala, a ona se nabídla, že mi ji pak na nezbytně nutnou dobu přenechá. Budu si pro ni muset zajet. Pak bych se ještě mohla stavit doma pro nějaké věci.“

Odevzdaně si povzdechl.

„Pojedu s tebou. Hodíš mě ke Klausově vile pro auto? Nechci ho tam nechávat zbytečně dlouho.“

„Jasně.“

„Jen rychle zatopím v krbu, dám ten krám vysušit k ohni, a uvidíme,“ nadhodil a jal se sbírat všechny části přístroje. Souhlasně jsem přikývla, aspoň budu mít čas dopít si to skvělý kafe.

Vysadila jsem Damona ve čtvrti zazobanců, jak jsme téhle části města s Jeremym příhodně říkali. Samozřejmě si neodpustil hloupý vtípek, že se aspoň podívám, kde Klaus bydlí, ale upřímně, klidně bych se bez téhle vědomosti obešla. Po obhlédnutí honosného stavení, kousek od něhož byl zaparkovaný modrý Chevrolet, jsem se jen utvrdila v tom, že celá původní famílie si zakládá na přepychu, třebaže každý svým osobitým způsobem. Patrně čím starší upír je, tím více tíhne k výdobytkům moderní doby. Asi si svým věkem potřebují něco kompenzovat.

Zanechala jsem úvah o vkusu členů rodiny, která několik stovek let žila v prostých chatrčích, a radši se soustředila na cestu. Řídit takhle velké auto byl oproti našemu Minicooperu trochu nezvyk. Myslím ale, že jsem konečně pochopila, proč si majitelé obdobných vozů připadají jako králové silnic. Jeremymu by se to líbilo. Pobaveně jsem si odfrkla, když mi došlo, proč mě Damon tak nenápadně cpe za volant, zřejmě si myslí, že mu takhle snáz schválím úmysl obdarovat mého bratra. Lstivé.

Zastavila jsem u obrubníku a po zdolání krátkého chodníčku vešla do domu.

„Jeremy?!“ zvolala jsem hlasitě z chodby, ale nikdo se neozval.

Vystoupala jsem do patra a po zaklepání nahlédla do jeho pokoje, kromě příšerného bordelu jsem tam na nikoho nenarazila. Buď byl u Alarica, nebo se někde potuloval s kámoši. Zase jsem za sebou rychle zavřela, kdoví, co se v těch hromadách poházeného špinavého prádla zabydlelo za potvory, a přesunula se k sobě.

Převlékla jsem se, rifle jsem vyměnila za černé přiléhavé kalhoty a mikinu za delší červené tílko na úzká ramínka, na které jsem si vzala krátký tmavý svetr, i po zapnutí čtyřech knoflíčků z výstřihu vykukoval trojúhelníček spodnější vrstvy odlišné barvy, což tomu dodávalo šmrnc. K tomu jsem ještě zvolila vhodné doplňky.

Po krátkém rozmýšlení jsem do menší tašky naházela nějaké náhradní oblečení a potřebnou kosmetiku, pak jsem si nazula černé semišové boty nad kotníky, jejichž silný podpatek hezky zvýraznil dlouhé a štíhlé nohy; byla jsem spokojená.

Po dalším zakručení v žaludku jsem sešla do kuchyně a něco malého snědla, neboť jsem netušila, kdy budu mít možnost se opět dostat k nějakému jídlu, v penzionu toho, vzhledem k obyvatelům nemajícím potřebu jíst, obvykle moc nebylo. Hodila jsem na sebe koženkovou bundu a opustila dům.

S taškou přes rameno a vypůjčenou knihou v ruce jsem hlavními dveřmi vstoupila do sídla, jehož jsem po úřední stránce byla stále majitelkou. V žádné z místností v přízemí jsem Damona nenašla, tak jsem se vypravila do patra. Jak jsem se blížila k ložnici, otevřenými dveřmi se ke mně nesl jeho mrzutý hlas.

„Mně je to jedno, napiš si tam, co chceš,“ řekl nevlídně po chvilce ticha, tentokrát jsem mu rozuměla každé slovo.

Zvědavě jsem nakoukla do pokoje, seděl na rozestlané posteli, vtipně přitom mírně napadal na levou stranu, k jejímuž příslušnému uchu si tiskl na nabíječku připojený telefon, jejíž kabel byl příliš krátký na to, aby mohl zaujmout pohodlnější vzpřímenou pozici. Otráveně si povzdechl a trochu se zamračil, zatímco poslouchal volající osobu, jež se po něm zjevně něčeho dožadovala.

„Já chápu, Liz, že útok na šerifa města je vážná věc,“ promluvil značně nuceně trpělivým tónem. „A mrzí mě, že se o ten incident zajímá policejní inspektor, zrovna teď, když se Mystic Falls hemží upíry a hybridy, ale zamaskovaly se tady mnohem horší zločiny, takže věřím, že pro své omráčení zvládneš najít nějakou důvěryhodnou zástěrku. Potvrdím cokoli, co si vymyslíš a napíšeš do hlášení, pomůžu ti, jestli to začnou prošetřovat, ale myslím si, že je zbytečný dělat předem ukvapený závěry. Buď v klidu, Rada je do toho nenechá moc šťourat.“

Přešla jsem k posteli a knížku i cestovku odložila na rozhrabanou pokrývku, kterou jsme se dosud ani jeden nenamáhali ustlat.

„Ne, samozřejmě že taky nechci, aby se provalilo, co jsme zač,“ pokračoval zakrátko už poměrně vytočeně. „Budu to řešit, až ten problém nastane. Hele, skoro týden jsem běhal s Klausem po horách a snažil se zabránit vyhlazení celý jeho pokrevní linie, takže na tohle momentálně nemám náladu. Dávám si voraz.“ Bez rozloučení zavěsil, nakvašeně zavrčel a zpruzele hodil mobil na polštář.

„Někdo se vrtá v tom šerifčině napadení?“ ujišťovala jsem se, že jsem proběhnutý rozhovor pochopila správně.

„Jo, docela kvůli tomu vyšiluje,“ utrousil mdle a postavil se. Jeho oči okamžitě dopadly na obal alegorického románu, nevlídně stáhl obočí k sobě.

„Co to je?!“ prskl takřka znechuceně.

„Em, knížka?“ odpověděla jsem zmateně.

„To vidím, ale co dělá tady?“ Nechápala jsem, o co mu jde.

„Vždyť jsem ti říkala, že si ji jedu vyzvednout…“

„A to si jako hodláš číst? To předpokládáš, že se se mnou budeš tak nudit?!“ Nyní vypadal vyloženě rozzlobeně. Zaskočil mě. Vykolejeně jsem otevřela pusu, ačkoli jsem pořádně netušila, co bych na to měla říct. Nechápala jsem, jak ho něco takového vůbec mohlo napadnout. A kdo tady dělá ukvapené závěry, he? Než jsem stačila zareagovat, místností se rozlehlo hlasité zapípání mého telefonu. Zpráva.

„Už toho mám dost. To nemůže bejt klid ani jeden zasranej den?!“ štěkl nepříčetně, přičemž nosem hlasitě vyfoukl vzduch. „Ani si nevybaluj, odjíždíme,“ oznámil mi o dost mírněji. Nasupeně odpochodoval k šatníku, z něhož po chvíli přehrabování vyndal malou černou tašku a halabala do ní začal cpát oblečení, co mu přišlo pod ruku.

„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se znepokojeně.

„Vypadneme odsud, na víkend. Prostě někam pryč.“

Prostě někam pryč? Na víkend?

Sledovala jsem, jak postupně otevírá a zavírá šuplata a postupně se mi ústa roztahovala do potěšeného úsměvu. Jet někam, kde nás nikdo nezná, a být s Damonem celé tři dny a dvě noci sama, v hotelu nesjpíš… nic jsem si nepřála víc. Rozjařeně jsem se nadechla.

„Tak fajn. A nebudeme nic plánovat, prostě pojedeme a uvidíme. Naprosto spontánní rozhodnutí,“ navrhla jsem se znatelnou dychtivostí v hlase.