OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries » Těžká zkouška 46 1/2

20.01.2025 (10:00) • Alalka • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 0× • zobrazeno 34×

„Virginia Beach?“ zeptala jsem se po neposedném zavrtění na sedačce zapáleně, když Damon okázale ignoroval další sjezd vedoucí do, dle mého odhadu, atraktivního města.

Měla jsem pár tipů, kam bychom mohli mít namířeno, ale vzhledem k tomu, že jsme stále uháněli na východ po mezistátní silnici I-64, na níž jsme v Richmondu najeli, byla jsem si skoro jistá, že našim cílem je tohle přímořské město. Zašilhala jsem po něm očima a povšimla si, že se nad mou nedočkavou dedukcí mírně pousmál.

„Že ty jsi nikdy neodolala, aby sis nerozbalila aspoň jeden vánoční dárek před Božím hodem?“ řekl pobaveně, a tím nepřímo potvrdil mou domněnku. Měl pravdu, neodolala, a ani teď jsem si nemohla pomoct. Stočil ke mně hlavu a věnoval mi vědoucí pohled. Neurčitě jsem pokrčila rameny a co nejnevinněji se na Damona zaculila. Mé počínání ho rozesmálo.

Co jsme opustili Mystic Falls, měl podstatně lepší náladu. Povídali jsme si o běžných věcech, bavili se hádáním, kdo bude řídit auto, které jsme předjížděli, což byla má oblíbená hra, kterou jsme při delších cestách zabíjeli čas s rodiči, a naoko si při ladění rádia jeden druhého dobírali pro hudební vkus. Schválně jsem tam vždycky nechala nějakou stanici, kde hráli country nebo dechovku a předstírala, že se mi to líbí, to mi Damon samozřejmě nebaštil a najel zpátky na frekvenci, kde pouštěli převážně rockovou a metalovou muziku.

Poznala jsem, když ho nějaká skladba oslovila, a po očku ho nenápadně pozorovala, buď si prsty nepatrně bubnoval o volant, nebo si decentně poklepával nohou. Nevěděla jsem, proč zrovna tohle ve mně vyvolávalo takové pocity, ale v těchto chvílích jsem soupeřila s neodolatelnou touhou se ho dotknout či se mu pověsit kolem krku, což by na dálnici nebylo právě nejrozumnější. Popravdě se mi jeho výběr zamlouval, většinou se jednalo o rychlé a melodické kousky, a pochopitelně poslouchal úplně něco jiného než Stefan.

„Byla jsi tam někdy?“ přerušil znenadání mé úvahy o tom, co všechno bychom v nejoblíbenějším městě státu Virginie mohli podniknout.

„Jo, párkrát,“ odpověděla jsem, načež se zamyšleně zahleděla z okna. „Je to od nás asi nejblíž k moři a tamní dlouhé pláže jsou vyhlášené, takže nás naši asi dvakrát vzali na prodloužený víkend do Hyatt Place, to bylo údajně nejdelší volno, jaké si při svých vytížených povoláních mohli dovolit. Když jsme byli malí, brávali nás na dovolenou děda s babičkou, potom jsme s Jeremym jezdili spíš na tábory, na farmy, osady a tak.“ Přes veškeré snahy jsem se neubránila skleslému tónu. Nešlo mi o drahá letoviska, kam létávali spolužáci, ale o čas strávený s rodiči. Možná se nám to snažili vykompenzovat častými pobyty u jezera, odkud to v případě potřeby do nemocnice nebylo zas tak daleko, jenže to se nám, obzvlášť s nástupem puberty, zamlouvalo čím dál míň.

„Tak to máš kliku, já mám volného času docela dost, a přírodě moc neholduju. Navíc se příležitosti opustit na prázdniny naše malebné, nadpřirozenem zamořené městečko vůbec nebráním,“ prohodil povzbudivě, přitom na mě spiklenecky mrknul.

Nadšeně jsem se na něj zazubila. Záhy jsem si však uvědomila, že doba po maturitě se pro mě jeví poměrně nejistou, vzhledem ke Stefanově dohodě s Klausem. Ať byla Damonova zaobalená nabídka společného cestování sebelákavější, přinutila jsem se příliš se na ni neupínat.

Pokud se nějakých prázdnin dožiju, posteskla jsem si v duchu. Neprodleně jsem nad těmi negativními vyhlídkami nepatrně zavrtěla hlavou, momentálně nebyla ta správná chvíle zaobírat se pochybnou budoucností.

„Pak jsem tu jednou byla s Jennou, jely jsme se podívat na Jeremyho florbalový zápas, ten rok jejich tým nějakým zázrakem postoupil z okresní ligy,“ podělila jsem se s ním o další svou návštěvu populárního Virginia Beach, v jehož centru jsme s tetou tenkrát zabloudily, „a ve druháku na nějaké soutěži roztleskávaček, kam nás Caroline aktivně přihlásila.“

„Jak jinak,“ utrousil po letmém odfrknutí uštěpačně.

„Náhodou to zase takový propadák nebyl, z dvaadvaceti týmů jsme se umístily na čtvrtém místě. Bramborová medaile. Ale pekelně jsme před tím dřely,“ zavzpomínala jsem na tehdejší tvrdou drezuru blonďaté kapitánky.

„O tom v nejmenším nepochybuju.“

Zhruba třicet kilometrů před nejvýchodněji situovaným, nejlidnatějším městem Virginie jsme odbočili na benzinku. Jelikož jsme v tomto směru na žádnou celkem dlouho nenarazili, bylo tu pěkně rušno, parkoviště bylo téměř plné a na chodnících okolo postávala spousta lidí. Potřebovali jsme natankovat, tak jsme se zařadili do fronty u jednoho z mnoha stojanů. Vedle nás zastavil karavan, z jehož útrob zanedlouho vystoupila matka se třemi dětmi, všichni společně zamířili do viditelně zákazníky narvané nízké budovy.

„Em, skočím si zatím na záchod, vypadá to, že to tam bude na dýl,“ pronesla jsem po zběžném obhlédnutí dovnitř i ven proudících davů.

„Dobře, najdu pak nějaký flek k zaparkování.“ Souhlasně jsem přikývla a vystoupila. Nebylo zrovna nejtepleji, po opuštění vyhřátého auta se do mě ihned dala zima, vlhký vzduch pocit chladu ještě umocňoval. Zimomřivě jsem se objala pažemi a svižným krokem se vydala na toalety, kde jsem se postavila do řady nervózně přešlapujících žen. Pro vysoký počet kabinek to naštěstí docela odsýpalo.

S umytýma rukama a prázdným močovým měchýřem jsem se vmísila do hloučku postávajícího před občerstvením, zamýšlela jsem si koupit něco k jídlu, jenže v momentě, kdy jsem konečně viděla na nabízený sortiment a štítky s cenami, mi došlo, že mám peněženku v tašce na zadním sedadle Camara. Nadějeplně jsem si prošacovala kapsy, ale žádné peníze jsem v nich neměla. Už už jsem se chystala vztekle zavrčet a schlíple odejít, když mě Damon zčistajasna pravačkou majetnicky objal kolem ramen.

„Doufám, že jen koukáš, jak se ty párky hezky točí a nehodláš to jíst,“ poznamenal s nehraným odporem, poukazuje bradou na nabídku různých druhů hot dogů, přitom nás nenápadně vmanévroval za právě platícího podsaditého muže, který si kupoval hned tři. Němě jsem zavrtěla hlavou. Aniž by se zajímal, na co mám chuť, objednal dva čerstvé, nejspíš přímo zde vyráběné sendviče, kafe a lahev pramenité vody. Zaplatil, vrazil mi naprosto božsky vonící latté, potom mě chytil za volnou ruku a obratně vyvedl ven.

U auta jsem si odložila kelímek na střechu a vyndala si bundu, po jejím obléknutí jsem se po upírově vzoru opřela o kapotu a převzala si podávanou svačinu.

„A co ty, byl jsi tady hodněkrát?“ vyzvídala jsem, zatímco jsem pozorovala auta, která projížděla za svodidly víceproudové silnice v povzdálí.

„U-um, taky jen párkrát, nejsem zrovna plážový typ. Dřív to byla destinace spíš pro honoraci, se slušně zásobenými bary.“ Ze zmínky o kvalitním pití jsem pochopila, na jakých místech se při pobytu zde pohyboval. O to víc mě zaráželo, proč tuhle vodními nadšenci vyhledávanou lokalitu vybral. 

„A co tě na něm upoutalo teď? Proč Virginia Beach?“ sondovala jsem pravý důvod jeho volby.

„A proč ne? Jen tak mě to napadlo,“ odvětil poté, co neurčitě pokrčil rameny.

Nepřesvědčeně jsem k němu natočila hlavu a upřela na svého spolucestujícího neoblomný pohled. Nemyslel si snad, že mu to budu věřit? Damon totiž nikdy nedělá nic jen tak. Jakmile uzřel mé pochybovačně povytažené obočí, afektovaně zakoulel očima, potom se však roztomile přistiženě pousmál.

„Dobře, všetečko. Náhodou jsem v rádiu zaslechl, že od zítra tady začíná vánočními světýlky vyzdobená pláž, prej je to úžasná podívaná. Celou tu nádheru doprovází hudební vystoupení místního oceňovaného sboru.“

Nedůvěřivě jsem si ho přeměřila. Zprvu jsem ho podezřívala, že si to vymyslel coby zástěrku skutečného plánu, nýbrž vypadal, že mluví pravdu.

„Asi tak před pěti minutami jsi říkal, že nejsi plážový typ. Mimoto jsem měla za to, že Vánoce nesnášíš,“ připomněla jsem mu poněkud zmateně. Rezignovaně si povzdechl.

„To, že je neslavím, ještě neznamená, že je nesnáším. Jako kluk jsem je měl vlastně docela rád... Možná jsem usoudil, že je načase některý zajetý zvyky změnit,“ pronesl kamsi ke špičkám svých kotníkových bot, potom hlavu zase pozvedl a odhodlaně se se sotva znatelnou váhavostí odrážejícíma očima vpil do mých.

Jednoznačně mi dal najevo, kdo za jeho rozhodnutím stojí. Jemně jsem se usmála, to gesto pro mě znamenalo hodně.

Poháněna čirou radostí, smyslně jsem si skousla spodní ret, nato jsem mu levou paži ovinula kolem krku a nahnula se blíž.

„Slibuju, že na tyhle Vánoce nezapomeneš,“ zapředla jsem mu rozverně do ucha. Pak jsem se maličko vzdálila, abych Damonovi viděla do obličeje. Propaloval mě extrémně intenzivním pohledem. Záhy podstatně zněžněl, zrušil tu nepatrnou mezeru mezi námi a velmi výmluvně mě políbil.

V autě jsem po řidiči vedle nepozorovaně zašvidrala očima, tím programem mě fakt překvapil. Věděl, jak tohle období se všemi těmi kouzelnými tradicemi a zvyklostmi zbožňuju a chtěl toho být součástí. Přiložila jsem si kelímek k ústům a potěšeně se usmála, tušila jsem, že na letošní svátky klidu a míru nezapomenu ani já.

Dopila jsem zbylý obsah a spokojeně se zabořila do sedadla.

„Počkej, zpomal,“ vyhrkla jsem překotně, když jsem si při prohlížení míjených budov skrz okénko všimla jedné trochu zastrčenější. „Tady zastav.“ Bez sebemenších námitek poslechl a odbočil na malé parkoviště.

„Co, hraje dneska tvůj oblíbený tým upocených hochů? Pak jsi patrně jediná fanynka, protože jinak je tady mrtvo,“ podotkl skepticky, narážeje na fakt, že kromě jeho Chevroletu bylo před zimním stadionem pusto a prázdno.

„Nebuď mrzout a pojď, jdeme bruslit,“ oznámila jsem mu čiperně, plácla jsem upíra po stehně a ignorujíc jeho nenadšený výraz, energicky jsem opustila vůz.

Odhodlaně jsem došla ke dveřím a zkusila vzít za kliku.

„Jaké zklamání, je zamčeno,“ okomentoval výsledek mé lehce naivní akce.

„To pro tebe přece není žádná překážka,“ pobídla jsem ho lstivě ke spolupráci, ohlédla se přes rameno a šibalsky na Damona mrkla. Odevzdaně se zapitvořil, vyndal ruce z kapes bundy a chystal se vylomit zámek.

„Ou, zadrž,“ stopla jsem ho těsně před násilným vloupáním. „Nešlo by to udělat tak, aby na to nikdo nepřišel?“

Tentokrát nad mou prosbou nenapravitelně protočil oči v sloup, nicméně o kousek ustoupil a zběžně obhlédl prostor před vchodem. Zakrátko se sehnul a něco zvedl ze země, potom se přesunul k nedaleké zastřešené vývěsní tabuli a cosi z ní vytáhl. Vrátil se ke dveřím a mlčky si před nimi dřepl. Když jsem zaregistrovala, co drží v ruce, postavila jsem se za něho a dělala křoví. Mezi zuby skousl uzmutý špendlík, zatímco do potřebného tvaru upravoval nalezenou kancelářskou sponku, nato oba provizorní nástroje obratně zasunul do mechanismu zámku, chvilku jimi uvnitř šťoural, načež se ozvalo nadějné cvaknutí.

„Předpokládám, že po mně budeš chtít, abych potom zase zamknul,“ nadhodil během stoupání do své plné výšky. Omluvně jsem se na Damona zaculila.

„Rebel s morálním komplexem, to je dost protichůdná kombinace,“ podotkl s mírně pozdviženým koutkem.  

Otevřel a gestem ruky mě galantně pustil do dveří. Z vědomí, že pácháme něco nepovoleného se mi oběhovou soustavou rozlila vlna adrenalinu, nedočkavě jsem vstoupila do haly a s notným sebezapřením počkala, až za námi zavře. Po krátkém rozhlédnutí jsem vykročila směrem k šatnám.

„Nerad ti kazím náladu, ale nemáme brusle,“ poznamenal k mým zádům věcně.

„Nějaké tu určitě budou,“ řekla jsem s neochvějnou vírou v hlase. Zastavila jsem přede dveřmi s nápisem Šatna 1 a vzala za kliku. Zamčeno. S psím kukučem jsem se obrátila na svého společníka, jenž mi byl celou cestu v patách. K mému údivu přešel k protější zdi, na které byla umístěná lékárnička, otevřel dvířka a po letmém omrknutí přihrádek mi vítězoslavně podával příslušný klíč. Uznale jsem pokývala hlavou.

V místnosti s lavicemi a věšáky ověšenými hokejovou výstrojí to páchlo potem, rychle jsem se tedy pustila do hledání požadovaného vybavení.

„Ha há,“ zvolala jsem triumfálně, neboť jsem pod dřevěnými lavicemi našla, po čem jsem se pídila.

„Kolikátku máš nohu?“ zeptala jsem se u kontrolování číslování.

„Osm a půl.“

„Jenom? Hm, budeš to muset zvládnout ve větších, nejmenší jsem našla sedmičky a ty si zabírám já.“

„Jestli mi z toho na nohách vyraší plíseň, budeš mi je každý večer mazat,“ prohlásil ode dveří, o jejichž rám se ležérně opíral.

„Citlivko,“ napomenula jsem ho nepohnutě. „Seš upír, vsadím se, že jsou na tebe krátký i pohlavní choroby.“

„Naštěstí,“ odvětil, přitom povzneseně zakmital obočím. Potrefeně se uchechtl, když jsem ho obdařila znechucenou grimasou, a převzal si podávané brusle.

Beze slov jsme si je na střídačce zavázali a poté se obezřetně vypravili k ledové ploše. Poměrně hladce jsem vkročila na led a sebevědomě se rozjela, Damon mě statečně následoval. Evidentně si nebyl moc jistý, zápasil s rozhozenou rovnováhou.

„Do hajzlu,“ ulevil si, jakmile zakopl, čímž povážlivě zavrávoral.

„Kdy jsi bruslil naposledy?“ otázala jsem se, zároveň jsem mu přijela podat pomocnou ruku. Kupodivu ji přijal. Naaranžovala jsem se vedle něho a společně jsme se rozjeli kupředu.

„Zřejmě dýl, než jsem si myslel.“

Po jednom cvičném kolečku se mi potvrdilo, co jsem očekávala - začalo mu to jít, ostatně jako všechno. Byl pohybově nadaný, brzy jezdil naprosto sebejistě, přesto mě stále držel za ruku, což mě neskonale potěšilo.

„Nechybí ti zoubky?“ zajímal se po další vydařené otočce.

„Nijak zvlášť, často jsem si půjčovala Jeremyho brusle, přišlo mi hustý nosit pánský. S balancem nemám problém, dřív jsem se věnovala spoustě sportů, na základce jsem dokonce chodila na gymnastiku.“

„Jo, to jsem poznal.“

U narážky na mou flexibilitu jsem kapánek sklopila hlavu a pod taktem nezbednosti k sobě semkla rty, rázem jsem si vybavila v mé posteli proválený víkend plný nekonečné rozkoše. V tu ránu jsem zatoužila odebrat se na pokoj a zopakovat si to.

Laškovně jsem mu bokem ducla do kyčle a poněkud neuvážlivě navrhla, že si dáme závod. Samozřejmě vyhrál na celé čáře.

Očividně se dobře bavil, takže mi to tolik nevadilo.

Ještě chvíli jsme korzovali po hřišti a blbli, postupně se do mě však začal vkrádat chlad, až jsem nakonec uznala, že lehká koženková bundička není na obdobný druh aktivit právě nejvhodnější. S úmyslem se zahřát jsem na hrudníku překřížila paže a prokřehlé ruce si zastrčila do podpaží, ale nebylo to moc pohodlné.

„Myslím, že mi to pro dnešek stačilo,“ přiznala jsem a setrvačností se nechala dovézt ke střídačce, kde jsem si hrcla na lavici a téměř znecitlivělými prsty se pustila do rozvazování tkaniček.

„Na, ty hrdinko,“ řekl zúčastněně poté, co po gumových podložkách došel přede mne. Zvedla jsem hlavu, podával mi již otevřenou placatku, z níž si pravděpodobně taky zrovna zavdal. Když jsem se jí chopila, abych se napila, Damon si klekl, povolil šněrování a z těch proklatých věcí mě milostivě vysvobodil. Pak mě překvapivě chytil za nohy, několikrát promnul prokřehlá chodidla, načež si je vsunul mezi stehna, jimiž je záhy pevně stisknul.

„Je to lepší?“

„O něco,“ odpověděla jsem po pravdě. Nepatrně se uškrnul, vytáhl se na kolena, popadl mě za předloktí a se svíranou placaticí navedl prostydlé ruce pod vlastní bundu.

„A teď?“ zeptal se tlumeně.

„Mnohem,“ odvětila jsem totožně zastřeně, poctivě ho objala a vděčně si ho přitáhla pro vášnivý polibek.

Po uklizení zapůjčeného vybavení a zamaskování stop jsme opět nasedli do auta a podle navigace v mobilu pokračovali v cestě do centra. Do hotelu, který Damon předtím vygooglil.

Dorazili jsme před moderní, hezky osvícenou budovu s vínovou a bílou fasádou, zvenku to vypadalo opravdu dobře.

Během naší zastávky na stadionu se setmělo, navíc mírně mžilo, vše nasvědčovalo tomu, že se schyluje k dešti.

Vzali jsme si tašky a svižně se přesunuli do hotelového lobby. I zde se mi to líbilo, esteticky uspořádaný nábytek působil pohodlně, celkový design a styl navozoval přátelskou atmosféru. Zamířili jsme k recepci a ubytovali se, naštěstí měli volný pokoj.

„Počkáš tady? Hodím věci nahoru a pak se skočíme najíst?“ navrhl, ukazuje palcem sevřené levačky k výtahům za sebou. Souhlasně jsem přikývla, měla jsem příšerný hlad.

Poté, co odešel s oběma zavazadly, opřela jsem se zády o mohutný sloup a zkontrolovala telefon. Caroline mi psala, jestli nezajdeme na kafe. Stručně jsem jí odpověděla, že jsme s Damonem na víkend odjeli pryč a že se uvidíme v pondělí ve škole.

„Jé, slečno. Slečno, vy jste tu tak sama,“ oslovil mě jeden ze čtveřice kluků, kteří se vrávoravě vypotáceli z hotelového baru. „Nechcete jít s námi do casina? Kamarád slaví rozlučku se svobodou a vy byste nám určitě přinesla štěstí.“

„Eh, no, já tady vlastně s někým jsem,“ odmítla jsem jejich nabídku slušně, byli trošku opilí, ale jevili se neškodně.

„Seš debil? Jasný, že tak krásná slečna tady není sama,“ obořil se na svého kolegu blonďák s notně povoleným culíkem.

„To rozhodně není,“ ujistil je Damon nediskutabilním, mírně varovným tónem. Zase se objevil prakticky odnikud, zdánlivě laxně si odložil předloktí na mé rameno a nevraživě je sjel pohledem.

„V pohodě, kámo. Nechceme žádný problémy,“ ujal se slova zjevně nejstřízlivější člen bandy s vkusnou čepicí, „jen jsme se slečny ptali, jestli by neměla chuť si zahrát, to je všechno.“

„A co kdybychom se přidali oba? Trocha hazardu před spaním zní dobře.“ Překvapeně jsem se na svérázného upíra otočila, měli jsme přece jít na večeři. Vyslala jsem k němu tázavý pohled, přitom jsem se snažila odhadnout, co má za lubem. Zbožně jsem doufala, že ne je někde v temné uličce zamordovat.

„Jasný, pojďte. Čím víc lidí, tím větší zábava.“

Vágně pokrčil vzdálenější rameno, sejmul ze mě paži a bez jakéhokoli vysvětlení následoval skupinku pijanů. Spěšně jsem ho dohonila.

„Neplánuješ je zabít, že ne?“ zašeptala jsem mu kousek od ucha svou obavu znepokojeně. Pobaveně se zasmál.

„Zatím ne, fakt si chci zahrát. Byla jsi někdy v casinu? Můžeš zkusit protočit pár automatů,“ nadhodil s uličnickým kukučem, současně mě jemně, nabádavě dloubl do nadloktí. Hm, a proč vlastně ne? Hazardní hry mě vždycky tak nějak fascinovaly. Třeba budu mít štěstí začátečníka.

Pomalu jsme šli za po chodníku se motajícími, celkem hlasitě halekajícími kluky, sem tam se otočili a snažili se nás vtáhnout do hovoru, především mě, což starší Salvatore, zaplaťpánbůh, nechával bez odezvy.

Přemítala jsem, zda ti umělci mají vůbec tušení, kde se nacházíme, natož kam máme jít. Stále drobně mrholilo a pofukoval nepříjemný, studený vítr.

Když jsme přešli silnici a na konci bloku zahnuli vlevo, na nedaleké budově jsem spatřila připevněný obrovský neonový nápis, byli jsme v cíli.

Po vstupu do casina jsme všichni zamířili k pultu, kde si naši noví známí i Damon u zaměstnance nadmíru profesionálního vzezření směnili peníze za žetony. Zůstala jsem stát opodál a krátila si čekání rozhlížením kolem sebe; to bylo poprvé, co jsem vkročila do takového podniku. Zároveň mi neuniklo, že Damon na určené místo vyskládal všechen požadovaný obnos, to mě malinko udivilo, asi jsem čekala, že pracovníka ovlivní, aby ho to nic nestálo.

Zatímco se hoši dohadovali, kam se uchýlí, my jsme se vydali do útrob herny.

„Máš nějaké speciální přání, co bys chtěla vyzkoušet?“ zeptal se u procházení uličkou s herními automaty.

„Platíš?“ odpověděla jsem v žertu položenou otázkou.

„Jistěže.“ Myslel to vážně. Negativně jsem zavrtěla hlavou, bylo mi to jedno.

„Ale skutečně jsi mu zaplatil, neovlivnil jsi ho,“ poukázala jsem na fakt, že dává v sázku svoje peníze.

„To sis myslela, že udělám?“ Třebaže jsem v jeho hlase zaznamenala pobavení, naoko raněně se na mě otočil. „To bolelo. U hazardu výhody nikdy nepoužívám, to by mi zkazilo radost z výhry.“

Stavili jsme se na baru pro pití, konkrétně pro skleničku bourbonu a mimózu, kterou jsem si po krátkém rozvažování vybrala, načež mě upír dovedl ke stolu s kartami.

Blackjack.

Zabral poslední volnou židli, odložil si věci a pravačkou si mě za bedra nenásilně přitáhl blíž, naprosto přirozeně si mě usadil na nohu. Samovolně jsem mu umístila levou paži kolem krku a zběžně obhlédla zbývající osazenstvo. Vedle Damona seděl týpek s kapucí, přes níž mu nebylo pořádně vidět do tváře, dál se nacházel chlapík s kloboukem, pravděpodobně z Texasu. Většinou se v každém filmu z prostředí casina objevuje nějaký rádoby kovboj z jihu, a i tady nemohl chybět. Po naší pravici si mezi prsty protáčel žetony na ježka ostříhaný mladík s brýlemi, na páté židli se hrbil muž se začínající pleškou, nejspíš otec od rodiny, který se zdejchnul odreagovat. Posledním hráčem byl typický kravaťák, patrně šéf nějaké prosperující firmy, jenž si vyrazil rozmnožit měsíční odměny, jejichž výše dozajista mnohonásobně přesahuje roční plat průměrného zaměstnance.

Stočila jsem pozornost na stůl, kam už krupiér rozdal základní počet karet. Damon mu dal znamení, že další nechce, měl devatenáct a hned první hru vyhrál. Fascinovaně, rovněž nemálo obdivně jsem pozorovala, s jakou grácií postupně obírá své spoluhráče; technicky vzato je obíral krupiér, leč značná část nahrabaných žetonů se postupně přemísťovala na upírovu kupičku. Třebaže se tvářil neutrálně, spolu s hravou soutěživostí jsem u něho rozpoznávala bezprostřední instinkty predátora – odhodlaně si šel za vítězstvím.

Občas nechal hrát mě, ale převážně to dopadlo špatně, na což reagoval zvláštně protřelým úsměvem.

Počítal karty a předem věděl, jaká přijde!

„Nenasytné ženy, vždycky říkají ještě,“ okomentoval majitel ranče bodře jednu takovou mou hru, kdy jsem se rozhodla pro přidání karty a padla nám desítka, takže jsme byli totálně trop.

„Nikdy nemají dost,“ přisadil si na konto křehčí populace kousavě očividně vyhořelý otec rodiny.

„Přesto nad námi pokaždé vyhrajou,“ podotkl Damon nevzrušeně celými staletími ověřený fakt, přičemž mě prsty přiložené ruky jemně zašimral na bedrech. Věnovala jsem mu významný pohled.

S jistou dávkou zadostiučinění jsem se ušklíbla, když plešouna krupiér zanedlouho připravil o jednu ze tří kupiček žetonů, kdežto nám obdobný sloupeček drahocenných koleček chviličku předtím přibyl.

„Měla jsem za to, že své schopnosti nevyužíváš,“ pošeptala jsem mu nenápadně do ucha.

„Však ne,“ odpověděl obdobně tiše.

„Počítáš karty,“ konfrontovala jsem ho sotva slyšitelně.

„Na to nepotřebuju žádný speciální schopnosti, nic na tom není, zvládne to každý, kdo aspoň trochu ovládá matiku a dokáže si zapamatovat pár čísel,“ objasnil mi do vlasů na spánku taje svých úspěchů, „ten študentík za tebou se o to pokouší taky, ale co ses nachomýtla vedle, jde mu to podstatně hůř.“

Nedůvěřivě jsem nad tím výrokem protočila oči ke stropu se šikovně skrytými kamerami a laškovně ho plácla přes rameno, má přítomnost na taktiku hry toho kluka jistě takový vliv neměla. Třebaže notně přeháněl, poslouchalo se to hezky.

Servírka nám donesla další rundu a Damon vyhrál čtyřikrát po sobě.

„Tomu říkám vítězná vlna. Máte štěstí, příteli,“ ocenil jeho zdařilou sérii rančer bezprostředně, přitom na mě spiklenecky zamrkal. Nenuceně jsem se pousmála, byl to celkem sympaťák. Ani jemu se nevedlo bídně, z šikmého úhlu, stále jsem si hověla na Damonově stehně a levou stranou trupu důvěrně přiléhala k jeho hrudníku, jsem na upovídaného honáka krav dobře viděla.

„To rozhodně mám,“ souhlasil můj společník familiárně, cosi v jeho sametovém hlase mě přimělo se na něho otočit. Okamžitě jsem se střetla s velmi intenzivním nábojem jiskřícíma očima, jejichž neochvějnost mi zapříčinila šimravé mrazení podél páteře. V jakémsi transu jsem mu zamilovaně promnula kůži na zátylku.

„Co jsem našel čtyřlístek, štěstí se mi vyloženě lepí na paty,“ dodal dvojsmyslně, to už však opět stočil zrak k rozdaným kartám. S tichým uchechtnutím jsem mu vlípla pusu na tvář, načež jsem se natáhla pro skleničku.

Znovu vyhrál a já na své konto přidala už ani nevím kolikátou prohru. Karbanictví evidentně nebyla ta správná disciplína pro mě.

Překvapeně jsem vzhlédla, když Damon krupiérovi gestem ruky naznačil, že už si nepřeje pokračovat a pustil se do rovnání žetonů do zapůjčeného nosiče. Vstali jsme od stolu a kývli na zbylé milovníky hazardu.

Tázavě jsem na staršího Salvatora pozvedla obočí.

„Už máme dost, abychom se mohli rozšoupnout na ruletě,“ vysvětlil mi, pozvedávaje krabičku s minimálně dvojnásobným počtem barevných koleček nahrazujících peníze, „ale nejdřív se jdeme najíst.“

Přemístili jsme se na bar, kde jsme si po usednutí na stoličky objednali pivo a hamburger. Ťukli jsme si hrdly obsluhou otevřených lahví nesoucích etikety značky Guinness a poctivě se napili, zatímco jsme čekali, než nám připraví jídlo.

„Bylo načase se zdejchnout. Když počítáš karty a seš v tom dobrá, brzy upadneš v podezření,“ prozradil mi Damon sdílně. „Nejedná se sice o nic nelegálního, ale v hernách to nemají rádi. Připravuje je to o zisk a můžou tě vyhodit.“ Chápavě jsem přikývla, znala jsem to z filmů.

Uznale jsem po něm přejela očima, imponovalo mi, jak mu šlo všechno, na co sáhnul. Zajímalo mě, jestli to tak bylo i před přeměnou.

„Měl jsi to tak, i když jsi byl člověk? Chci říct… vždycky se ti tak dařilo?“ Nad mou otázkou zamyšleně nakrčil nos.

„Jak v čem… Ale jo, obvykle jo. Jsem dítě štěstěny,“ řekl s nezbedným úšklebkem, na což jsem reagovala rozpustilým úsměvem.

Zatvářil se zadumaně, pak se nepatrně zachmuřil, ač se jednalo o úplně miniaturní změnu, já jsem si jí všimla. Rovněž jsem zvážněla.

„To samý platilo i pro Stefana. Vlastně… v něčem býval i lepší, bylo těžký s ním soupeřit. Bývaly časy, kdy jsem na něj byl pyšnej, ale postupně mě to začalo štvát,“ přiznal rozvážně, zatímco si nepřítomně pohrával se získanými žetony. Lehce jsem naklonila hlavu na stranu a zpytavě si ho prohlédla.

„Narcista s tendencí se podceňovat, opravdu bys byl skvělý materiál na cvičný posudek osobnosti do psychologie,“ vrátila jsem mu rýpavou poznámku o mém morálním komplexu při páchání rebelství. Negativně zavrtěl hlavou a trošku smutně se ušklíbl.

„Myslím, že zrovna tobě to rozvádět nemusím,“ utrousil lehce jízlivě.

Věděla jsem přesně, na co naráží. Vždycky to bude Stefan. Pravda, než jsme se s Damonem sblížili a měla jsem tu čest ho lépe poznat, považovala jsem jeho mladšího bratra téměř za dokonalého. Nebýt jeho skryté rozparovačské podstaty a problému s nezvladatelnou touhou po krvi, bylo by mu máloco vytknout. Ještěže mně o perfektního kluka nešlo. To, že Stefan propadl svým démonům, nebyl důvod, proč jsem se s ním rozešla.

„Aha. A proč si teda myslíš, že jsem tady teď s tebou?“ zeptala jsem se nepohnutě.

„Nevím,“ pronesl upřímně, „na tuhle záhadu jsem ještě nepřišel.“

„Napadá mě spousta věcí, v kterých seš lepší, ale jedna přece jen převládá. A nemyslím sex,“ dodala jsem rychle, když jsem viděla, že se to chystá nadhodit. Zmateně se na mě zahleděl.

„Tak co?“

„Seš srdečnější,“ pravila jsem vřele, současně jsem ho jemně pohladila po stehně.

„Ty ses při tý příbuzenský rvačce solidně křápla do hlavy, co?“ Své nefalšované pobavení se ani nenamáhal maskovat.

„Chápu, že to k tvý image chladnokrevného drsňáka moc neladí, ale je to tak,“ řekla jsem klidně, nenechala jsem se rozhodit. „Líbí se mi tvůj zápal, to, jak děláš věci naplno, jak ty dobrý, tak ty ne úplně správný, ale především zbožňuju, jak ve mně dokážeš vzbudit pocity, který jsem ještě nikdy necítila.“ Mluvila jsem naprosto upřímně.

Ačkoli k tomu došlo u různých situací, mojí topkou byl večer, kdy unesli Caroline; nejen dosud absolutně nejvýživnější milování mého života, ale i to, jak se následně k celé záležitosti postavil.

Přestože nade mnou rezignovaně, odepsaně zakoulel očima a táhle si povzdech, v jeho rozjasněných očích jsem zaznamenala ono vroucí zanícení, k němuž se postupně přidaly i obdiv a oddaná důvěra. Rozverně se pousmál a citelně se uvolnil.

„Máš tam něco dalšího nebo takhle je seznam mých cool vlastností kompletní?“ zeptal se v mnohem veselejším rozmaru. Poťouchle jsem povytáhla koutek.

„Možná se budeš divit, ale pár by se jich ještě našlo. Třeba zase někdy příště, nerada bych, abys nadobro zpychnul,“ setřela jsem ho s nevinným výrazem, načež jsem se otočila k donesenému lákavě vonícímu dlabanci, který jsme doposud oba ignorovali.

Autor: Alalka, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries

Sdílet

Diskuse pro článek Těžká zkouška 46 1/2: