OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries » Těžká zkouška 46 2/2

21.01.2025 (10:00) • Alalka • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 1× • zobrazeno 42×

Jelikož mi Damon k posledním soustům poručil druhé pivo, brzy jsem si potřebovala odskočit na dámy. Když jsem se vracela, zaujala mě povědomá hudba a zanedlouho i poměrně zajímavý výjev. Musela jsem jít jinudy, protože tyhle automaty jsem předtím neviděla. Zastavila jsem se a fascinovaně sledovala zhruba patnáctiletého kluka, který tu mimochodem neměl co pohledávat – to jsem koneckonců neměla ani já, ale vzhledem ke složení skupiny, s níž jsem přišla, mě nikdo nekontroloval -, jak válí na kytaru u oblíbené hry Guitar hero.

Při poslechu písničky od Metallicy jsem si okamžitě vybavila jeden rodinný večer, vyplněný právě touhle zábavou. Jeremy dostal hru i veškeré příslušenství k Vánocům a po vskutku neoblomném naléhání se mu povedlo vyburcovat taťku k souboji, jež se nakonec protáhl do časných ranních hodin. Poněvadž se v tom rámusu nedalo dělat prakticky nic, natož spát, s mamkou jsme jejich hašteřivému soupeření pobaveně přihlížely. Samozřejmě se jim podařilo zlákat i mě, poslední skladba, kterou jsem s hlavou rodiny hrála, byla právě tahle.

„Čau, chceš se připojit?“ vytrhl mě z rozjímání celkem pohledný mladík s podholenými vlasy a patkou, jež mu z prováděné činnosti spadala do levého oka.

Po bližším obhlédnutí jsem mu tipovala víc, mohl být přibližně v Jeremyho věku. Překvapeně jsem pozvedla obočí a následně negativně zavrtěla hlavou.

„Já to moc neumím,“ prozradila jsem mu, danou skutečnost jsem navíc vyjádřila svižným zakroucením pozdvižené ruky.

„To neva, bude prdel,“ odpověděl komunikativně, nato se naklonil ke stojanu a energicky mi podával druhou kytaru. Váhavě jsem přistoupila blíž a s jakousi úctou si ji převzala. Nerozuměla jsem tomu, najednou jsem vnímala neodehnatelné nutkání do toho jít a tu zatracenou „Fade to black“ si zabrnkat.

„Co dáme?“ otázal se, obraceje se k displeji přístroje.

„Tuhle, co teď hrála,“ pronesla jsem odhodlaně. Souhlasně přikývl a nastavil dva hráče.

Hluboce jsem se nadechla nosem a záhy ústy nasátý vzduch opět vypustila, pak už jsem se soustředila akorát na obrazovku.

S kytarou jsem měla jistou průpravu, taťka se nás to oba s Jeremym snažil naučit, když jsme byli malí, pro náročné zaměstnání mu však chyběla pravidelnost, což nějakému závratnějšímu progresu házelo klacky pod nohy. Jeremy potom celý první stupeň chodil do hudebky, kdežto já jsem přesedlala na sport.

Tohle bylo dost podobné, princip spočíval v rychlém mačkání barevných tlačítek na hmatníku a vybrnkávání melodie.

Navzdory nízkým očekáváním mi to docela šlo, začátek byl poněkud krkolomný a neohrabaný, ale někde za půlkou jsem se do toho dostala a než jsem se nadála, byl konec. Spokojeně jsem se usmála a malinko dojatě zavřela oči.

To bylo pro tebe, tati.

Zářivě jsem se na týpka vedle usmála, chystala jsem se mu poděkovat a odejít, jenže on místo toho stiskl opakování, a tak jsme hráli znovu.

„Co zkusit něco rychlejšího, em…?“

„Elena,“ představila jsem se pohotově.

„Dom.“

Letmo jsme si potřásli rukama. Bylo to zvláštní, takhle se s někým seznámit, nic neřešit, jen hrát a oddávat se té chvíli.

Zatímco vybíral vhodnou písničku, prohlédla jsem si ho důkladněji. Měl na sobě roztrhané rifle a tričko s názvem nějaké kapely, k tomu notně sešlapané plátěnky; co mě však upoutalo nejvíc, byl fakt, že vteřinku nepostojí, pořád se všemožně vrtěl a přešlapoval. Buď byl hyperaktivní, nebo sjetej; momentálně to bylo asi jedno.

Na obrazovce se objevila nějaká dívčí kapela a začaly úvodní tóny; tu polonahou kytaristku jsem si taky pamatovala, Jeremy si ji pouštěl často. Kupodivu jsem se jakž takž chytala, takže jsem si dovolila se sem tam zhoupnout do rytmu.

Když se za mnou po odeznění posledního tónu ozval potlesk, málem jsem si cvrkla. Vůbec jsem si nevšimla, že se tu během mé nepozornosti několik jedinců zastavilo na čumendu. Zaskočeně jsem se otočila a ihned za menším hloučkem mladistvých zaregistrovala Damona, ležérně se opíral o bok nějakého automatu a se zpočátku nečitelným výrazem mě pozoroval. Nervózně jsem se zakřenila a hraně se nezvanému publiku poklonila, hodlala jsem to vystoupení ukončit s grácií a hlavou hrdě vztyčenou. Ovace zesílily a kdosi hlasitě zapískal. Nabuzeně jsem si v širokém úsměvu mezi zuby skousla špičku jazyku, vložila nástroj zpět do stojanu, poděkovala Domovi a chlapáckým sťuknutím zatnuté pěsti s jeho nastavenou se rozloučila.

Cestou k Damonovi jsem si o sebe nejistě otřela dlaně, nevypadal naštvaně.

„Promiň, že jsem tě tam tak nechala, vyšla jsem ze záchodu a zaslechla známou písničku, mám ji spojenou s jedním na konzoli propařeným rodinným večerem, a on mi nabídl, jestli se chci přidat… Neodolala jsem,“ vysvětlila jsem mu, jak se to divadlo seběhlo.

Chvíli nic neříkal, jenom se na mě opravdu zvláštně díval. Nebylo pochyb, v těch hříšně modrých očích se zračilo uznání a zájem. Nevýslovně mě potěšilo, že jsem ho taky něčím ohromila.

Mou omluvu bezstarostně odmávl, podal mi na bedně odloženou rozpitou lahev piva, načež mi volnou pravačku ovinul kolem ramen a nenuceně mě odváděl k baru.

„Nevěděl jsem, že umíš na kytaru,“ promluvil poté, co dopil svého lahváče.

„Nijak zvlášť,“ upřesnila jsem to nadnesené tvrzení, „dlouho jsem nehrála.“

„Nebylo to tak marný,“ okomentoval můj výkon znalecky, přitom mě prsty jemně zalechtal na nadloktí.

„A co ty, hraješ na něco?“ vyzvídala jsem, když už se ta příležitost naskytla.

„Otec chtěl, abych se naučil na piano…“ Povzneseně si odfrkl. „A hádej, kdo na něj hraje.“ Samozřejmě, Stefan. Na piano, flétnu a saxofon. „Umím na kytaru a na bicí, na univerzitě jsem působil v kapele,“ prozradil mi hovorně, „v několika vlastně. Fanynky mě milovaly.“ To jim fakticky nešlo mít za zlé.

Doplnili jsme zásoby pití, já jsem zůstala u piva, bylo lehce nasládlé a chutnalo mi, zatímco Damon se navrátil k tvrdému, dal si dvojitý bourbon, načež jsme se suverénně vecpali ke stolu s ruletou, kolem něhož se kupila podstatně zhýralejší skvadra. Vedle mě se nacházel postarší pán, jehož vnadná společnice nápadně připomínala lehkou holku z ulice. Na protější straně se roztahovali členové naší známé čtveřice z hotelu, kteří nás bujaře vítali. Kapánek odměřeně jsme na ně kývli. Napravo od Damona si cosi důvěrně šeptali dva mladíci, pravděpodobně gayové, a vedle krupiéra si menší tlouštík v neformální košili vynervovaně kousal nehet na palci.

Tohle byla podstatně záživnější hra, rozmanitější. Navíc jsme s Damonem mnohem více spolupracovali, on navrhl číslo a já barvu, nebo obráceně. Někdy jsme sázeli pouze na to, zda padne sudá či lichá, anebo jednoduše na barvu. A vesměs nám to vycházelo! Málokdy se stalo, že bychom to projeli na celé čáře.

Úplně mě to vtáhlo, připadala jsem si jako malé dítě, každou výhru jsem prožívala a spontánně se radovala. Zřejmě to bylo nakažlivé, jistý podíl na tom nejspíš nesla i přibývající míra alkoholu, ale po nějaké době jsem si všimla, že úspěchy hráčů sklízí stále větší ohlas. Panující rozruch rovněž přitáhl zvědavce, kteří zaujatě postávali kolem a sledovali hru, někteří naši dvojici dokonce fandili.

„Ty víš, jak si získat lidi, co?“ podotkl po jedné vydatné salvě potlesku trefně Damon.

Vzhledem k tomu, že mi to nízko posazeným hlasem zamumlal do vlasů, považovala jsem to za kompliment. S roztomile nevinným výrazem jsem k němu stočila zrak.

„Asi jo,“ zapředla jsem sametově, vzápětí jsem se naklonila k jeho uchu a o něco tišeji dodala, „získala jsem si tebe.“

Bublavě se uchechtl a posléze mě obdařil nadmíru plamenným pohledem, rázem jsem v břišní dutině zaznamenala příjemné spalující pnutí. Nasucho jsem polkla.

„Snažil jsem se to nedávat příliš znát, ale pravdou je, že jsem ti propadl ve vteřině, kdy jsem tě poprvé uviděl,“ zanotoval mi kousíček od nosu, zároveň omotal paži kolem štíhlého pasu a vroucně si mou maličkost přitáhl ke svému pevnému tělu. V momentě, kdy jsem zavřela oči, vyhledal mé rty a hladově mě políbil. Roztouženě jsem zavzdychala a radši se trochu odtáhla, tohle nebylo nejvhodnější místo na intimnosti.

Sáhla jsem po pivu a oklopila do sebe zbytek, přitom mi neuniklo, jak Damona ta prodejná koketa lustrovala mlsným pohledem. Věřila jsem, že by ho za svého viditelně sešlého klienta vyměnila všemi deseti, možná by se i ráda vzdala honoráře za poskytnuté služby. Najednou mě další sázení vůbec nelákalo, chtěla jsem s ním být o samotě, dopřát si společnou vanu s lahví šampaňského a odměnit ho za to hezké přiznání.

Než jsem stačila cokoli říct, dal mi pusu na čelo a proti senzitivní pokožce zahlaholil prosté: „Vypadneme?“ Evidentně se jeho myšlenky také ubíraly směrem k hotelu. Souhlasně jsem přikývla a přičinlivě mu pomohla srovnat nasbírané žetony. Rozloučili jsme se se zbytkem původního osazenstva, někteří už dávno všechno promrhali a potupně se vytratili, a šli si vyzvednout peníze.

„Na, polovina výhry,“ řekl, strkaje mi u oblékání bundy tučný obnos bankovek. Překvapeně jsem se na něho podívala.

„Co? To ne…“ Bránila jsem se.

„Eleno,“ oslovil mě rozhodně, „ber. Podílela ses na tom, je to fér.“ Zaraženě jsem se na podávaný balík zahleděla.

„Ale,“ zadrhla jsem se, „vklad byl tvůj, já jsem ničím nepřispěla.“

„Bože, ženská paličatá. Dobře, příště děláš sponzora ty. A už si ty prachy vezmi, nebo je tady zahodím. Kdybych nechtěl, nedával bych ti je.“ Kapitulovaně jsem si ten zpropadený štos peněz vzala a zastrčila si ho do kapsy.

Když jsme vylezli ven, naštěstí zrovna nepršelo, to jsem uvítala, obvykle jsem s sebou nenosila deštník a deštivé počasí jsem neměla příliš v oblibě.

„Počkej, nepřišli jsme předtím odtamtud?“ otázala jsem se zmateně, když mě chytil za ruku a vedl opačným směrem.

„Tudy by to mělo být blíž. Zkratka,“ informoval mě sebejistě. A tak jsem ho poslušně následovala.

Netrvalo dlouho a nastala komplikace.

„Už tam budeme? Potřebuju celkem akutně čůrat,“ podělila jsem se se svým průvodcem o vyvstalý problém.

To to poslední pivo, měla jsem si bývala zajít ještě před odchodem z herny. Plísnila jsem se v duchu, zatímco jsem se pokoušela ignorovat urgentně se ozývající měchýř.

„Tak si skoč tady za popelnice, budu hlídat a písknu, kdyby někdo šel,“ navrhl řešení se špatně potlačovaným smíchem.

„Pitomče,“ počastovala jsem ho nevybíravě; jemu se to mluvilo, když se ho obdobné potíže netýkaly.

Z představy, jak lezu do tmavého kouta někde za kontejner mi zapříčinila mrazení v zádech. Ne, že bych se v úzké, neosvětlené uličce bála, byla jsem přece ve společnosti upíra, obávaného nočního přízraku, nic mi s ním nehrozilo, přesto jsem neměla chuť ho za účelem úlevy pouštět z dohledu.

„Radši to zkusím vydržet na normální záchod, v tuhle hodinu by se tady potuloval jedině blázen. Je to ještě daleko?“

„Mno… zdá se, že jsme ve špatný uličce, patrně jsme měli zahnout až do té další,“ pronesl pro mě velmi nehezky polemizujícím tónem.

Zmučeně jsem zaskučela, vtom si však přiložil ukazováček na rty, čímž mi dal znamení, ať jsem potichu. Ihned jsem zmlkla, tázavě na Damona poulíc oči. Soustředěně se zaposlouchal.

„Slyším hudbu, někde poblíž tu musí být bar,“ podělil se se mnou o to spasné zjištění.

Nedůvěřivě jsem se rozhlédla. Kde by se v týhle zastrčený díře vzal bar?

„Fajn, najdeme ho, ty si odskočíš, dáme rychlýho panáka a budeme vesele pokračovat v naši pouti,“ bystře navrhl konstruktivní řešení. Kývnutím jsem přistoupila na jeho plán, už jsem se viděla usazená na keramické míse.

Protáhli jsme se dírou vystříhanou v pletivu nějakého plotu mezi domy, radši jsem si zakázala přemýšlet nad důvodem, proč tam byl, a zakrátko jsme na mokrém asfaltu uzřeli kužel namodralého světla.

Nyní se dunění decibelů doneslo i k mým méně schopným uším.

„Doufám, že to uvnitř nebude plné zombíků, protože si vážně netroufám hádat, co za lidi by si dalo námahu se do tohohle podniku táhnout takovou štreku,“ prohodila jsem rozverně přes rameno, když jsem brala za kliku obouchaných dveří dosti navenek zchátralé budovy.

„Kdyžtak natáhni ruce před sebe a nahoď nepřítomný výraz,“ poradil mi pobaveně, musel mírně přidat na hlase, neboť jsme právě neohroženě vstoupili do útrob velmi spoře osvětlené místnosti.

Jakmile jsem se trochu rozkoukala, brada mi utrženým šokem málem spadla na dlažbou pokrytou podlahu. Lokál byl natřískaný téměř k prasknutí. Po obvodu byly rozestavené boxy k sezení, v nejbližším z nich se nestydatě muchloval nějaký nadržený pár, a uprostřed se tancovalo. Pro svižně se rozšiřující oblak právě vypouštěné mlhy jsem stěží stihla obhlédnout houf tančících příznivců techna, jehož údery basových bubnů rezonovaly s chatrnými tabulemi černě začmáraných oken.

„Sejdeme se na baru,“ houkla jsem na Damona a mrštně se prosmýkla skupinkou návštěvníků živelně diskutujících u malého stolečku u zdi.

Podél stěny jsem se vydala pátrat po toaletách, už jsem fakt musela, jinak dojde na nehodu. Bez větší újmy jsem dorazila k průchodu do úzké chodby, po letmém zaváhání jsem se tam vypravila. Když jsem minula holku, co si do vypasovaných kalhot utírala mokré ruce, věděla jsem, že jdu správně. Obešla jsem postávající hlouček jakýchsi podivně oblečených exotů a zapadla do dveří s dřevěnou visačkou culíkaté dívky s pevně k sobě přitisknutými stehny, od kolen dolů měla nohy zase rozkročené; obrázek poměrně věrně vystihoval mou situaci. Aniž bych se nějak detailněji rozhlížela, urychleně jsem zamířila do volné kabinky a konečně si ulevila.

S pocitem lehkosti jsem vyšla a odebrala se k umyvadlu, když cosi v zrcadle v odrazu za mnou upoutalo mou pozornost. Vedle vysoušeče rukou se nacházely dvě do sebe povědomě zaklesnuté ženy, jedna se se slastně staženým obličejem zády opírala o zeď, zatímco ta druhá ji poměrně agresivně líbala na krku.

V mžiku jsem nabyla dojmu, že si to tam jen tak nerozdávají, šlo o něco mnohem pudovějšího, instinkt mi napovídal, že jsem se ocitla v pěkném maléru.

Z rozmýšlení nad vhodným nepozorovaným vyklizením scény mě vyrušila nově příchozí slečna s rovnými kaštanovými vlasy, vtěsnala se ke mně a s tlumeným syknutím strčila levačku pod tekoucí proud vody. Nenápadně jsem shlédla dolů, na zápěstí se jí skvěly dvě ranky, z nichž pozvolna vytékaly rudé potůčky krve. Kousek nad nimi měla připevněnou zelenou papírovou pásku. Po zběžné kontrole jsem zjistila, že i ty dvě za mnou mají tyhle náramky, nicméně odlišných barev. Rychle jsem upřela zrak zpět před sebe a v zrcadle se vytřeštěnýma očima střetla s milým pohledem pokousané brunetky, povzbudivě se na mě usmála, oklepala si ruce a beze slova odtančila do víru veselí.

Mé podezření se potvrdilo, zabloudili jsme do upířího baru, kde se bezstarostně hodovalo na lidech, jako by se nechumelilo!

Klid. Klid. Poslední, co teď potřebuješ, je začít panikařit, domlouvala jsem si vehementně.
Nařídila jsem si zachovat chladnou hlavu a neprodleně najít Damona, abychom z tohohle doupěte mohli vzít roha.

Vyvarujíc se rychlých pohybů, vykročila jsem ke dveřím, po jejichž lehce zbrklém otevření jsem nedopatřením vrazila do výstřední ženy s bohatým příčeskem.

Ano, i ve středu nory, kde se to hemží upíry, mám tendenci posuzovat vzezření ostatních. Ke všemu snadno rozpoznám umělé vlasy, Caroline by ze mě měla dozajista radost.

„Ou, pardon,“ omluvila jsem se spěšně, dobré vychování nezapřu ani při ohrožení života.

„To nevadí. Nic se nestalo, panenko,“ zatrylkovala iniciátorka kolize sladce. „Čekám tady na tebe.“

To mě věru nepotěšilo.

Znepokojeně jsem očima zatěkala po její poctivě zmalované tváři, líčidly tedy skutečně nešetřila. I když vypadala hodně zachovale, podle rýsujících se vrásek na krku jsem usoudila, že jí může táhnout na padesát. Červená páska, zamotaná do spleti různých náramků na pravém předloktí, indikovala, že jsem s největší pravděpodobností natrefila na upírku; stejnou měla totiž i ta, co ze své oběti pila v umývárně.
Strachem se mi sevřelo hrdlo.

„Můžu tě pozvat na drink?“ přerušila tok mých myšlenek družně.

„Em, já…“ Co jestli odmítnu? Rovnou mě zabije? Není to třeba proti pravidlům? Má provozovatel tohohle byznysu kurva vůbec zavedená nějaká pravidla?!

„Eleno!“ Úlevně jsem vypustila zadržovaný vzduch, když jsem zaslechla Damonův ustaraný hlas.

„Damone,“ pípla jsem rozhozeně. Během vteřinky se nadpřirozeným tempem přemístil ke mně, popadl mě za nadloktí a ochranitelsky přitáhl k sobě.

Pokud se mě chystal pobídnout k odchodu, nebyl mu dopřán prostor.

„No nene. Damon Salvatore?! To si ze mě děláte prdel!“ vypískla má obdivovatelka nadšeně, až jsem sebou prudce trhla. „To snad není možný.“

Tohle nečekané setkání ji očividně doopravdy nadchlo. Což se o jmenovaném říci nedalo. Nezdálo se, že by ji poznával.

„Na tuhle pěknou tvářičku se nedá zapomenout. A na to, co se schovává pod Johnem Varvatosem, taky ne,“ pronesla smyslně, přitom ho sjela nemravně podmanivým pohledem, doslova ho jím svlékala. „Pořád seš krásnej chlap, Damone.“

„Já vím, bejt ještě o chlup hezčí, tak mě zakážou,“ poznamenal na obdrženou chválu nezaujatě.

Malinko chraplavě se zasmála, načež mu důvěrně přiložila dlaň na hrudník.

„Namyšlený jako vždycky. Některé věci se zkrátka nemění, zrovna tak tvůj prvotřídní vkus,“ ševelila zvesela dál.

Dráždivým způsobem, stylem profesionálky, sunula přilnutou ruku po mužném trupu, přes břišní svaly až k okraji černých kalhot skrytému pod tričkem. Pak si paži založila v bok a s nepokrytým zájmem se otočila na mě. Nahnula hlavu mírně ke straně, přitom se do mě vpíjela neskonale hladovýma očima. Její okaté chování mě příšerně znervózňovalo. A její drzost rozčilovala.

„Mohlo mě napadnout, že tak rozkošné poupátko patří nějakému fajnšmekrovi,“ pronesla s lascivním podtónem. „Máš ohromné štěstí, že si tě vybral, holka. Možná se to ze začátku bude jevit jako peklo, ale přivede tě do ráje.“ Vytáčelo mě, jak o mě neustále mluvila jako o nějaké věci. A Damon ji nenapomenul, prostě tam jenom stál a zadumaně krčil čelo.

„Páni, furt tomu nemůžu uvěřit,“ vydechla užasle a čiperně se zavlnila v bocích, div se samou radostí kolem vlastní osy nezatočila na místě. „Nejspíš bych se měla urazit, ale mám dneska shovívavou náladu, takže ti odpustím, že nevíš, kdo jsem.“ Znovu svůj vyzývavý pohled upřela na staršího Salvatora, afektovaně si navlhčila rty a pustila se do vyprávění dosud nejhoršího příběhu mého života: „První polovina osmdesátek, Splněná přání. Tehdy jsem byla známá pod přezdívkou Krvavá lady, ale tobě jsem dovolila říkat mi Simone.“

Jakmile zmínila název, jenž se hodil tak maximálně pro nějaký bordel, Damon citelně strnul, tohle bizarní shledání se mu zamlouvalo čím dál tím míň, a mně jakbysmet. Začínala jsem tušit, odkud vítr vane. Tentokrát jsem si ji přeměřila podrobněji - sebevědomé vystupování, provokativní oblečení, nestydaté kecy, všechno nasvědčovalo tomu, že je to šlapka.

A Damon k ní chodil!

Ke vši smůle si mě zvolila za příhodného posluchače.

„Patřil k hrstce mých nejoblíbenějších kunčaftů, s ním jsem nemusela absolutně nic předstírat. Dovolila jsem mu dělat si se mnou cokoli se mu zamane, hodně mě toho naučil. Věci, o kterých se ti ani nesnilo,“ prozradila mi po důvěrném naklonění tajemně. Ihned mě v nose zaštípala těžká vůně jejího parfému. Rozbolelo mě z toho břicho.

„Tehdy jsem byla člověk, o pár let mladší, ale i tak jsem měla slušnou výdrž, prošoustali jsme celé hodiny, ve všech možných i nemožných polohách, vyzkoušeli všemožné pomůcky,“ brebentila zasněně. „Má to rád tvrdě a mně násilí v posteli děsně rajcuje, svazování přímo zbožňuju. Nejvíc si to ale užívá zezadu, rád vymetá komíny…“

Mlela a mlela a my jsme tam stáli jako opaření. Já tedy určitě, na Damona jsem se neodvažovala podívat. Ani jsem si nevšimla, že mě pustil.

Žaludek jsem cítila až v krku, bylo mi tak zvláštně těžko, jako bych se měla každou chvíli pozvracet, zběsilý tlukot vlastního srdce mi otravně bubnoval v uších, motala se mi hlava a nepříjemně v ní hučelo. Přesto se ke mně doneslo každé její slovo. Nechtěla jsem to poslouchat, ale nebyla jsem schopná ji zastavit, nezmohla jsem se na nic. Před očima se mi míhaly krátké výjevy popisovaných chlípných praktik. Tak tohle měl Stefan na mysli. Zbožně jsem si přála, aby to přestalo. Aby jí Damon řekl, ať už zavře hubu. Proč to sakra ještě neudělal?! Měla mě za jeho hračku a on jí v té domněnce klidně nechal!
Cítila jsem, jak ve mně narůstá vztek.

„Úplně jsem z toho vzpomínání zvlhla. Co kdybychom se všichni přesunuli nahoru? Můžu ti ukázat, jak ho spolehlivě potěšit.“ Její zvrhlá nabídka ke trojce mě probrala z transu, odtrhla jsem z ní vytřeštěné oči a svižným zamrkáním zaplašila na povrch se deroucí slzy.

„Proč ne?“ odpověděla jsem dutě. Nevím, co to do mě vjelo.

V momentě, kdy jsem to řekla a štíhlé prsty s dlouhými nehty se dotkly mých vlasů, Damon její ruku prudkým švihem odhodil. Nanovo mě čapl za nadloktí a hrubě k sobě otočil.

„Na to zapomeň,“ zavrčel skrz zuby.

Jo, tak teď se bude starat?! To mě dopálilo. Zpupně jsem se vyškubla.

„Neříkej mi, co mám dělat,“ štěkla jsem a se zatnutými pěstmi si to kvapně rázovala k východu, nutně jsem potřebovala na vzduch. Vrážela jsem do lidí, ale bylo mi to jedno, chtěla jsem být co nejdřív pryč. Co nejdál.

„Eleno! Počkej! Kam to jdeš?“ volal za mnou.

Venku se mu podařilo mě dohonit, opět mě chytil za ruku, ale navzdory pevnému sevření jsem se vysmekla. Byla jsem v ráži a nezajímalo mě, jestli budu mít modřinu.

„Už to nevydržím poslouchat ani minutu!“ zahřměla jsem frustrovaně. Odmítala jsem se na něj podívat, otočila jsem se a odhodlaně vykročila do tmy.

„Půjdu s tebou,“ prohlásil k mým zádům poté, co jsem udělala pár kroků. Znělo to pokorně, provinile. Co si do hajzlu myslel?! Že se vrátíme na hotel a něco z toho ještě začerstva vyzkoušíme?!

„Nemusíš, klidně si tady zůstaň. Běž si za ní! Beztak se na to celej třeseš,“ prskla jsem nepříčetně, aniž bych se zastavila. Připadala jsem si jako šílenec.

„To chceš? Abych se s ní vyspal?“ zeptal se ledově. Jeho bezcitný hlas proťal noční vzduch a stylem ostrého hrotu šípu se mi zavrtal hluboko do mozku. Věděla jsem, že když řeknu to, co mě pálilo na jazyku, vrátí se zpátky dovnitř. A možná to na truc i udělá. Damon byl horkokrevný, neomlouvá se a nedoprošuje.

Byla jsem si dobře vědoma, že bychom si o tom měli promluvit, ale byla jsem raněná a zklamaná. A tak strašně nakrknutá.

„Já?! To chceš ty,“ vypustila jsem z pusy nezvykle chladně.

Ještě jsem to ani pořádně nedořekla, dolehla na mě tíha možných následků. Už za mnou nešel. Přesně, jak jsem čekala. Vyhrkly mi slzy, silou vůle jsem je zaplašila a rozeběhla se, neznámo kam.

Jako smyslů zbavená jsem utíkala ponurou, nepřívětivou uličkou. Byla jsem přesvědčená, že v tomhle stavu by si na mě nikdo nedovolil.

Zastavila jsem až na křižovatce, kde fungovalo pouliční osvětlení. Již normální chůzí jsem se vydala směrem, kterým jsem tušila hotel. Ještěže mi ten zhýralec dal kartu od pokoje, jinak bych byla namydlená.

Pedantsky jsem si nakazovala nemyslet na to, co se děje v tom zasraným baru, ale sváděla jsem marnou bitvu. Představivost pracovala na plné obrátky.

Nějak jsem nepostřehla, že mrholí, dokud mi na čele nepřistála studená kapka rozjíždějícího se deště.

Přeběhla jsem silnici a zanedlouho procházela otočnými dveřmi budovy, v níž jsme byli ubytovaní. Přivolaným výtahem jsem vyjela do čtvrtého patra, našla identické číslo uvedené na kartě a vstoupila do pokoje. Odmítala jsem se rozhlížet víc, než bylo nezbytně nutné, přešla jsem k velké posteli, v jejichž nohách byly odložené naše tašky, bafla svou a mrskla ji na precizně ustlané lůžkoviny. Po krátkém přehrabování v jejich útrobách jsem vyndala černý kardigan, shodila jsem bundu a oblékla si ho pod ní, potom jsem si malou cestovku přehodila přes rameno a opustila nepochybně malebný apartmán. Sjela jsem do lobby, kde jsem se na recepci odhlásila, a vyšla do toho nečasu.

Natáhla jsem si kapuci pleteného svršku, aspoň nějaká ochrana před tou protivnou sprškou, a zapnula si bundu až nahoru, nato jsem zimomřivě vrazila ruce do kapes, kde jsem okamžitě nahmatala vyhrané bankovky. S bolestnou grimasou jsem stáhla hlavu mezi ramena a vydala se bezcílně bloumat městem.

Za účelem zaměstnat mozek, dumala jsem nad svými možnostmi; o půl druhé ráno se jich vskutku moc nenaskýtalo. Toulat se městem až do rozbřesku za daného počasí nepřicházelo v úvahu, za jiný hotel jsem utrácet nehodlala a trčet někde v nonstopu se mi nechtělo. Taxík by vyšel na majlant.

Chvíli jsem si pohrávala s myšlenkou, že bych někomu zavolala, aby pro mě přijel, ale byly to sem téměř tři hodiny cesty. A komu taky? Caroline? To bych si vyslechla přednášku typu já ti to říkala. Bonnie? V bledě modrém to samý. Jeremymu? Alaricovi? Všem bych musela vysvětlovat, co se stalo, a na to jsem neměla náladu.

Zmučeně jsem zaskučela a vzhlédla k zamračenému nebi, nebyla vidět jediná hvězda, když v tom jsem na sloupu zblikla ukazatel na nádraží.

To by asi šlo.

Autor: Alalka, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries

Sdílet

Diskuse pro článek Těžká zkouška 46 2/2: