OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries » Těžká zkouška 47

Včera (10:00) • Alalka • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 0× • zobrazeno 17×

Naštvaně sledoval, jak od něho Elena odchází bez jediného ohlédnutí. Nehodlal ji pronásledovat, když o to evidentně nestála, na to byl příliš hrdý. Byl jí tak odpornej, že se na něj ani nepodívala.

Rozzuřeně zavrčel.

Tenhle večer se kurevsky posral. Proč do zasraný psí prdele nic neudělal, neřekl?! Proč tu vylízanou děvku neumlčel hned v zárodku?! Ztrápeně si rukou vjel do vlasů.

Takhle vytočenou Elenu snad ještě neviděl.

V hlavě mu stále dokola rezonovala její poslední slova.

„Já?! To chceš ty.“

To chceš ty.

Zacloumala jím vlna vzteku. Když to teda chce, tak by to měl udělat! Otočil se na patě a vydal se zpátky dovnitř. Namířil si to k baru, ale po pár krocích ho někdo pevně popadl za ruku a upíří rychlostí dotáhl do tmavého koutu uličky s hajzlíky. Simone. Hrubě ho přirazila na zeď, vyhrnula černé tričko a začala se mu dobývat do kalhot. Nedočkavě rozepnula pásek, takřka ve stejné vteřině i knoflík a zip, načež mu do boxerek náruživě zastrčila pravačku. Jakmile ho vzala do ruky, potěšeně zapředla, jako nadržená kočka. S pažemi ohnutými v loktech a nečinně pozvednutými vzhůru si opřel temeno o studenou omítku a nechal ji dělat to, co uměla nejlíp.

Nespolupracoval, prostě tam jen stál a držel. Ne, že by nebyl vzrušený, ale… nebylo to ono. Něco mu u toho chybělo. Pocit. Necítil nic. V momentě, kdy ho ovanul její horký dech a pokusila se ho políbit, věděl, že to je špatně. Postrádal vůni jasmínu a vanilky, rozechvělé nádechy a naplňující teplo sálající z vibrující kůže těla, které na to jeho reagovala v perfektní souhře. Rty, jež záhy hladově zaútočily na jeho, mu připadaly cizí, nezajímavé.

Tohle nemůže.

Nechce.

Odhodlaně ji od sebe odstrčil a zapnul se.

„Nic z toho nebude,“ řekl nekompromisně.

„Cože?!“ podivila se nefalšovaně, na odmítnutí patrně nebyla zvyklá. Nenamáhal se s odpovědí, nezaujatě kolem zaskočené upírky prošel a vypravil se za původním cílem, k baru. Nesedl si, nehodlal se zdržet, bokem se opřel o pult a prstem bezhlesně ukázal na flašku, ze které chtěl nalít.

„Co to má znamenat?“ dorážela jeho stará známá, jakmile se ve stejné póze postavila proti Damonovi. Netečně pokrčil rameny a kopl do sebe přistaveného panáka. Letmým kývnutím si poručil další.

„Je v tom ta sličná cácorka, co? Neměl jsi ji označenou a nikdy předtím jsem ji tady neviděla. Už jste spolu přišli…“ Ani tohle nijak nekomentoval, na jeden zátah vypil dolitý bourbon, načež na ulepenou desku baru připlácl potřebnou bankovku.

„Nemáš ji na hraní, že ne? No, to mě poser, ty ses zamiloval,“ vyhrkla zhrozeně, nevěřícně ho přitom pozorovala.

„Některý věci se přeci jen mění. Měj se, Simone.“

Nechal ji tam zkoprněle stát a opustil ten vůní krve prosycený pajzl. Předtím ji pro tu idiockou smrdutou mlhu hned necítil, proto v první chvíli nepoznal, kam to s Elenou vlezli.

Navzdory dešti nikterak výrazně nespěchal, s rukama zabořenýma hluboko v kapsách monotónně kladl nohu před druhou, přemýšlel, jak tenhle ošemetný vývoj jinak zdařilého večera napravit. Věděl, že to nebude jednoduchý. Rovněž tušil, že nepostačí přijít a říct: „Je mi líto, že sis to musela vyslechnout. Už je to dávno, tak na to pojďme zapomenout.“ Tohle bude vyžadovat mnohem upřímnější omluvu, a Damon byl připravený se omluvit. Kurva drát, byl ochotný udělat cokoli, aby mu odpustila. Byl do Eleny blázen a nemohl riskovat, že o ni přijde, to by nesnesl.

S nepokojným pocitem v okolí žaludku přešel hotelový vestibul a přivolal výtah, ten se okamžitě otevřel, nějaký host ho příhodně zanechal v přízemí, nastoupil do něj a vyjel do čtvrtého patra. Přede dveřmi do pokoje se zastavil, krátce si levým špičákem skousl dolní ret, nato přiložil kartu ke čtečce a vstoupil.

Jenže uvnitř nikdo nebyl, pokoj zel prázdnotou a Elenina cestovka před postelí scházela.

„Do řiti,“ ulevil si nehraně. S tím nepočítal. Vlastně ho myšlenka, že by mohla odejít, vůbec nenapadla. Chtěl ji odprosit a ona si jen tak zmizí. To mu překazilo plány. Nelibě nakrčil nos, pak si frustrovaně povzdechl, popadl svou osamocenou tašku, hodil si ji přes rameno a sjel zpět do lobby.

„Ta slečna, co tu se mnou byla ubytovaná, se odhlásila?“ vybafl na podřimujícího recepčního. Muž, oblečený do padnoucího stejnokroje, sebou polekaně trhnul a zatvářil se malinko zahanbeně, ihned se však navrátil do role profesionála.

„Ano, pane, asi před dvaceti minutami.“

„A neříkala něco, třeba kam jde?“

„Bohužel,“ zmařil jeho naděje se zúčastněným výrazem.

„Hm,“ utrousil mdle, ostatně jinou odpověď nečekal. Odložil na pult v pravačce svíranou kartu a bez rozloučení vyšel ven. Rozhlédl se po vylidněných ulicích a posléze se vydal k autu. Vidina, že se Elena sama potuluje městem, se mu nelíbila. Obzvlášť když tu upíři měli vlastní bar. Rozhodl se ji jet hledat. Určitě se pěšky nedostala daleko.

Po více než půl hodině náhodného zabočování do různých ulic ho trklo, že by mohl zkusit zkontrolovat nádraží, možná se tam šla schovat před deštěm. Zaparkoval a nyní celkem prudkým lijákem doběhl k čekárně, byla otevřená, svítilo se tam. Neskonale se mu ulevilo, jakmile ji zahlédl mírně zamlženým oknem, seděla na jednom z kovových sedadel, pokrčené nohy měla stehny přitisknuté k hrudníku a hlavu čelem odloženou na kolenou, které si objímala horními končetinami.

Setřel si z obličeje utkvělé kapky a bez zaváhání vešel dovnitř. Přísným pohledem si přeměřil dvojici mužů sedící na opačné straně místnosti, podávali si flašku tequilly a sledovali u toho na mobilu nějaký fotbalový zápas. Došel před promoklou dívku, jež byla nejdůležitější osobou v jeho životě, a zjihlýma očima utkvěl na dlouhých tmavých vlasech, z nichž na zem odkapávala voda. Přestože se nehýbala, věděl, že nespí.

„Nic jsem s ní neměl,“ promluvil pevným hlasem. „Nechci spát se známýma, cizíma ani žádnýma jinýma ženskýma… nechci spát ani s tebou.“ To zabralo, překvapeně vzhlédla a konečně se mu podívala do tváře. Byla bledá a oči měla lehce zarudlé. „S tebou se chci milovat, Eleno.“ Po tomto jemně vyřčeném dodatku stočila zrak jinam, mlčky studovala strukturu dlaždic s protiskluzovým vzorem.

„Přesně tak, jak to spolu máme,“ pokračoval. „Nic bych na tom neměnil, nepotřebuju cokoli z toho, o čem ta pinda mluvila, takhle je to naprosto dokonalý.“ Nulová reakce, dál bezvýrazně koukala na podlahu. Nervózně přešlápl a nepřítomně si začal točit prstenem.

„Mrzí mě, že jsi to musela poslouchat, měl… chtěl jsem jí říct, ať už sklapne, ale… totálně mě to vyvedlo z míry. Je to skoro čtyřicet let, nepředpokládal jsem, že ji ještě někdy uvidím.“ Ani tentokrát nic neřekla, začínal si zoufat, což se Damonovi moc často nestává. Než tohle tíživé ticho, uvítal by spíš, kdyby na něj křičela.

„Stefan měl pravdu, vlastně tě vůbec neznám,“ pronesla snad po věčnosti suše, zastřeně. Pomalu stočila hlavu na střed a smutně k němu vzhlédla.

„Cože? Blbost, Stefan nemá nikdy pravdu,“ snažil se její bolestné prohlášení odlehčit, přidal k tomu i náležitě nesouhlasně legračně pokřivenou grimasu, ve skutečnosti ho to však zasáhlo víc, než byl svolný přiznat. Celá ta kreténská aféra je strašně odcizila. Třebaže se Eleně přes rty přehnal drobný truchlivý úsměv, její postoj to nezměnilo. Ztratil její důvěru.

„Dobře, ptej se,“ navrhl spontánně. To ji zaskočilo, zmateně k sobě stáhla obočí a roztomile nakrčila čelo.

„Hodina pravdy. Můžeš se mě zeptat absolutně na cokoli. Slibuju, že ti odpovím. Po pravdě,“ dodal, aby bylo jasno. Rozhodně se usadil ob jedno sedadlo a dlaněmi s drobet roztřesenými prsty si přejel po stehnech. Došlo mu, že udělal hroznou chybu.

***

Na nádraží jsem se dostala právě včas, v posledních dvou minutách se pekelně rozpršelo. Kdybych zůstala venku, během chvilinky bych byla durch. Koženková bunda sice nebyla nepromokavá, ale největší část vody po ní naštěstí stekla dřív, než se stačila vsáknout. Doklusala jsem k osvětlené čekárně a s jistou úlevou vpadla dovnitř. V odlehlejším koutě seděli nějací dva týpci, posílali si mezi sebou načatou lahev a živelně komentovali na telefonu sledovaný zápas. Můj zbrklý vstup samozřejmě upoutal jejich pozornost. Rozvážně jsem se zastavila, zrovna dvakrát se mi nechtělo tu s nimi trčet, ale neměla jsem kam jinam jít. Nejistě jsem se rozhlédla, vpravo byly na zdi rozvěšené cedule s odjezdy autobusů, rozvážně jsem se k nim vydala a nadějně zapátrala po nějakém spojení domů. První mým směrem jel ve čtvrt na sedm ráno, a jenom do Richmondu. Perfektní. Žalostně jsem se na vypsané časy zamračila. Leč nic jiného mi nezbývalo. Ještěže jsem na cestování měla dostatečné množství peněz.

V automatu jsem si koupila kafe a obezřetně se posadila dostatečně daleko od svých spolučekatelů. Horký kofeinový nápoj mě zahřál, svou hlavní úlohu však nesplnil, brzy jsem začala poklimbávat. Bála jsem se, byť jen na okamžik, zavřít oči; pálily mě a štípaly. Nebyla jsem schopná dál udržet hlavu vzpřímenou, přitáhla jsem si nohy k hrudníku a odložila si ji čelem na pokrčená kolena, ochranitelsky jsem se objala. Ačkoli se mi chtělo spát, nemohla jsem usnout. Pořád jsem musela myslet na to, co se stalo v baru.

Co se tam možná stále děje.

Po nějaké době jsem před sebou zaznamenala postavu, jakýmsi záhadným způsobem jsem věděla, že je to Damon ještě předtím, než jsem mezírkou mezi stehny zblikla jeho kotníkové boty. Setrvala jsem v nehybnosti, nechtěla jsem s ním mluvit, ale zároveň jsem nechtěla, aby odešel.

„Nic jsem s ní neměl,“ promluvil pevným hlasem. „Nechci spát se známýma, cizíma ani žádnýma jinýma ženskýma…“  Jeho nadcházející slova mě potěšila, nýbrž když řekl, že nechce spát ani se mnou, prudce jsem vystřelila hlavu vzhůru. To, co vzápětí dodal, bylo jako balzám na duši, znělo to vřele a upřímně. Rozpolceně jsem se odvrátila.

„Přesně tak, jak to spolu máme,“ mluvil dál. „Nic bych na tom neměnil, nepotřebuju cokoli z toho, o čem ta pinda mluvila, takhle je to naprosto dokonalý.“ Tolik jsem si přála věřit, že mu stačím, ale nebyla jsem o tom definitivně přesvědčená. A bytostně jsem odmítala se do něčeho z toho nutit, jen, abych mu udělala radost.

„Mrzí mě, že jsi to musela poslouchat, měl… chtěl jsem jí říct, ať už sklapne, ale… totálně mě to vyvedlo z míry. Je to skoro čtyřicet let, nepředpokládal jsem, že ji ještě někdy uvidím.“

Jo, mě to taky mrzelo. Mnohem víc mě ale mrzelo, že všechny ty věci skutečně provozoval. Nadto se mu to údajně líbilo.

„Stefan měl pravdu, vlastně tě vůbec neznám,“ vydrala jsem ze sebe stylem zpomaleného robota. Když jsem k tomuhle závěru dospěla, pocítila jsem na prsou obrovskou tíhu.

Byla jsem slepá naivní kráva s růžovými brýlemi. Z toho zjištění mi bylo mizerně, bojovala jsem se slzami. Identický smutek jsem zaregistrovala i v upírově hezkém obličeji.

„Cože? Blbost, Stefan nemá nikdy pravdu.“

Pohnutě jsem se pousmála, zbožňovala jsem jeho mimiku a talent vyjádřit pouhým gestem své niterní pocity. Pokud tedy opravdu chtěl, stejně skvěle je totiž uměl maskovat.

„Dobře, ptej se,“ navrhl spontánně. Nejdřív jsem nechápala, co tím myslí. „Hodina pravdy. Můžeš se mě zeptat absolutně na cokoli. Slibuju, že ti odpovím. Po pravdě.“

Neblafoval, myslel to vážně. Rozhodně se usadil ob jedno sedadlo a vyčkávavě mě pozoroval. Tvářil se přístupně, připraven splnit výzvu. Konečně mi nabízel to, o co jsem tak dlouho usilovala – aby se mi otevřel, a já najednou netušila, čím začít. Nejlepší bude asi od začátku.

„První sex?“ položila jsem zdráhavě zahajující otázku. Vzhledem k dilema, jaké jsme řešili, se zdálo, že dotaz směřovaný na tohle téma čekal. Vědoucně, kooperativně se ušklíbl, z jeho lehce zasněného výrazu bylo zřejmé, že si vybavuje zmíněnou událost.

„Slečna Margaret Parkerová.“ Přes rty se mu mihl uličnický úsměv. „Přes den Stefana učila číst a počítat a všechno, co se týkalo umění, zatímco v noci zaučovala malýho Damona.“

„Cože?“ vyhrkla jsem šokovaně. „Spal jsi se Stefanovou učitelkou?“ Má skandální reakce ho pobavila.

„Dřív se jim říkalo guvernantky, ale jo. Ona teda spíš spala se mnou, byla dost světem protřelá a věděla, co chce.“

„Kolik ti bylo?“ Pro nové informace jsem úplně pozapomněla, že jsem s ním původně nechtěla mluvit. Zamyšleně pokrčil rameny.

„Patnáct, šestnáct. Ani nevím.“

„A rodiče o tom věděli?“ Byla jsem holt od přírody zvědavá ženská.

„Těžko říct. Otec nejspíš jo, párkrát jsem ji viděl vycházet i z jeho ložnice, ale jakživ se o tom nezmínil,“ odpověděl sdílně, jako by to bylo naprosto normální.

„Co-že? Spal jsi se stejnou ženou jako tvůj otec?“ Míra mého ohromení zjevně neznala mezí. Měla jsem z toho odhalení oči navrch hlavy.

„Spal jsem i s tvojí mámou. Myslím Isobel,“ specifikoval to rychle. V němém úžasu jsem se přerývavě nadechla. To se mi totálně vykouřilo z paměti. „Jsem zvrácenej, Eleno. Nebudu předstírat opak.“ Dovtípila jsem se, že to byl určitý druh varování, že dojde na mnohem horší odtajnění. Psychicky jsem se obrnila, hodlala jsem pokračovat, taková šance se už nemusí naskytnout.

„A jak to dopadlo?“ zeptala jsem se o dost vyrovnaněji. Věnoval mi krátký, zpytavý pohled. Chvíli to vypadalo, že to zpovídání utne, ale nakonec odpověděl: „Byla u nás něco přes rok, pak ji otec vyměnil za učitele, ale ten mě moc nemusel.“ Oceňovala jsem, že své vyprávění neukončil, navzdory tomu, že mi o sobě prozrazoval věci, o nichž byl přesvědčený, že mu ve spojitosti s naším vztahem spíš uškodí. Dokonce o tom ještě vtipkoval.

„A co bylo dál?“ Přesně věděl, co mě zajímá.

„Tak různě, holky z okolí. Ty smělejší, co se nechtěly hned vdávat.“

„Chodil jsi s některou?“ Třebaže jsem to podala zdánlivě nedotčeně, uvnitř mě to rvalo na kusy, žárlila jsem. Žárlila jsem na všechny, co Damona poznali jako člověka.

„Hm, za chození bych to úplně neoznačil. Nikdy jsem neměl potřebu se vázat,“ podotkl nezastíraně. Mlčky jsem přikývla, na chvíli mezi námi zavládlo ticho.

„Pak jsem šel na univerzitu, tam to bylo jiný kafe. Studentky na kolejích byly o dost odvážnější, nedělaly takový drahoty. Brzy se rozneslo, že vím, jak řádně uspokojit ženu, tak za mnou chodily samy. Nemusel jsem se nijak extra snažit.“

„To ti nevadilo, že tě využívají?“ zeptala jsem se opatrně. Přišlo mi ho líto. Že byl akorát objekt jejich sexuálního zájmu. A neměl nikoho, kdo by ho doopravdy miloval. Možná proto pak vyhledával to, co vyhledával. Ztracena v myšlenkách, málem jsem přehlédla, že neurčitě pokrčil rameny.

„Bylo to oboustranný, já je využíval taky. Každopádně, když jsem se vrátil domů, byla tam Katherine. A tenhle příběh znáš.“ Při zmínce o mé dvojnici jsem se nepatrně ošila. Čím víc jsem se do Damona zamilovávala, tím ožehavější pro mě tahle část jeho života byla. Nebyla jsem s to vymyslet jeden jediný důvod, který by omlouval to, jak s ním bezcitně zametala. S nimi oběma.

„Miloval jsi ji hodně, viď?“ špitla jsem přes otravný knedlík, jež se mi zčistajasna vytvořil v krku. Nemohla jsem si pomoct.

„Dlouho jsem si myslel, že jo, ale teď to vidím jinak. Mnohem víc by to vystihl pojem posedlost.“ Nápadně sebe pohrdlivě si odfrkl. „Měl jsem dost zkreslený představy o lásce… Než jsem potkal tebe.“ Oddaně do mě zapíchl nevýslovně horoucí pohled, ihned mě z toho polil nával horka.

S úmyslem dotknout se dlaně odložené na opěradle, šnečím tempem ke mně přisunul ruku. Oba jsme seděli lehce vytočení do boku, abychom na sebe lépe viděli, takže by na mě v pohodě dosáhl, kdybych ho nechala. V poslední chvíli jsem paži stáhla a rozhozeně si jí zastrčila vlasy za ucho. Najednou jsem o jeho doteky nestála, příčilo se mi to. Jestli ho to ranilo, nedal to na sobě znát. Odkašlala jsem si a radši se jala dál vyzvídat.

„A potom vás se Stefanem přeměnila.“

Souhlasně přitakal, trochu se předklonil, zapřel se lokty o stehna a se vzdáleným výrazem si prsty promnul prsten proti slunci.

„Tohle období pro mě bylo jedno z nejtěžších, přišel jsem o Katherine i o bratra. Stal jsem se něčím, čím jsem být nechtěl. Skrýval jsem se v lesích, čekal, až vyhladovím a umřu. Pravděpodobně proto mě příroda moc nebere.“ Sarkasticky se uchechtl a minimalisticky zatřepal hlavou. „Bohužel, nebo možná bohudík, se občas stává, že se nějaký živáček za tmy vydá do lesa… Neplánoval jsem ty lidi zabíjet, ale měl jsem hlad a neuměl ho kontrolovat. Nadarmo se neříká, že učení dělá mistra. Když jsem se tu ustavičnou touhu po krvi naučil ovládat, odvážil jsem se do města a po pár dnech z Mystic Falls vypadl nadobro.“ Těžce jsem polkla, tolik jsem toužila ho obejmout a sevřít v náručí, ale nedokopala jsem se k tomu to realizovat. Damonova smilná minulost, kterou mi Simone tak živě zprostředkovala, mezi námi postavila bariéru hodnou rozměrů Velké čínské zdi.

„Po přeměně je všechno zesílené, pocity, potřeby. Rychle jsem si osvojil veškeré upíří výhody a bavil se jejich testováním na lidech. Mstil jsem se na nich a nutil je dělat ty nejhorší věci. Zabíjel jsem pro zábavu a spal s kdekým. Byl jsem krutej, Eleno, neměl žádný slitování.“ Vyčítavě si dlaní přejel po pravé polovině obličeje. Věděla jsem, že kdesi hluboko uvnitř ho to rmoutí a svým způsobem se za to nenávidí. Vnímala jsem nutkání tu bolest nějak zmírnit, ale neměla jsem ponětí, co na to říct.

„Rád jsem experimentoval, rozšiřoval si obzory a posunoval hranice. Neštítil jsem se ničeho. Jednou jsem skončil v posteli s polovinou dívčího sboru.“

„Kolik jich bylo?“ zeptala jsem se přiškrceně.

„Šest.“

„A všechny jsi…?“ nezvládla jsem dokončit větu.

S domýšlivým úšklebkem souhlasně přikývl.

„Všechny odcházely spokojené. Donedávna byly grupáče docela populární, pak vynalezli počítače a mobily a lidi se přestali umět pořádně bavit,“ prohodil v žertu. Poněkud prkenně jsem se usmála.

Nechápala jsem proč, ale zmínkou o experimentech jsem si vybavila film Obraz Doriana Graye. Celkem snadno jsem si místo zhýralého miláčka žen představila Damona. I ta doba by celkem odpovídala. Znenadání se mi udělalo nevolno a jako by mi ztěžknul dech. Nechtělo se mi do toho, bála jsem se, ale musela jsem to dokončit. Sklopila jsem zrak na ruce složené v klíně a táhle nasála alkoholem a mokrým oblečením prosycený vzduch.

„A byl jsi někdy… však víš. S mužem?“ Nastalé ticho mi bylo jasnou odpovědí. Pevně jsem k sobě stiskla víčka a zmučeně semkla rty. Měla jsem dojem, že se o mě pokouší panická ataka, emoce se mnou zmítaly stylem upadnutého knoflíku v bubnu pračky při cyklu ždímání.

„Ne cíleně,“ připustil snad po miliardě let. „ve větším chumlu se mi sem tam pod ruku nějaký asi připletl, na genderování se u skupinového sexu moc nehraje. Většinu těchhle párty mám v mlze, byl jsem namol.“

Bože, kéž bych taky byla a na všechno tohle ráno zapomněla. Místo toho jsem si byla jistá, že mě to bude pronásledovat do smrti. Zvedla jsem hlavu a nevědomky do něho zabodla tvrdý pohled.

„Nejstarší ženská, s kterou jsi spal?“ vyhrkla jsem podle. Už mě napadaly samé takové nechutnosti.

„Šedesát dva, ale v nejmenším na to nevypadala, byla to bývalá mistryně v plavání.“

„Nejmladší?“ útočila jsem nemilosrdně dál. Sliboval mi přece pravdu.

„Nejsem pedofil, Eleno,“ prohlásil nesmlouvavě, očividně ho mé provokování mrzelo.

Připadala jsem si zahnaná do kouta a tím, že se zavázal upřímností, jsem tam zahnala i jeho. Statečně zodpovídal mé dotazy, přestože věděl, že si tím zatlouká hřebíky do rakve. Přerývavě jsem se nadechla a pokusila se uklidnit. Došlo na eso v rukávu, které jsem si schovávala až na závěr.

„Dobře. Poslední věc. Co jsi kdy udělal nejhoršího?“ Na prchlivý okamžik se mu v očích objevilo zděšení. Zjevně se stalo, čeho se obával. Bezvýchodně si promnul kořen nosu a jaksi posmutněle se uškrnul.

„Elena Gilbertová, vždy pokládající ty zásadní otázky,“ poznamenal zvláštním, smířlivým tónem. Nečekaně se postavil, přešel k těm dvěma maníkům, na něž jsem mimochodem naprosto zapomněla, kteří v dost krkolomných pozicích spali v nepohodlných sedačkách, zatímco z aparátu se stále ozýval hlas komentátora, a sebral jim nedopitou flašku. Hrdlo si poctivě otřel do okraje trička a pak si mocně loknul. Po přesunutí zpět k naší řadě mi taky nabídl, němě jsem zavrtěla hlavou, na tohle jsem ji potřebovala mít čistou. S těžkým povzdechem si opět sedl.

„Zabil jsem těhotnou. Dvě konkrétně, obě v pokročilém stádiu těhotenství. V devadesátým čtvrtým manželku našeho milého vzdáleného synovce Zacha, který se staral o penzion, nenáviděl mě za to a furt prudil, tak jsem mu poměrně nedávno zlomil vaz. Nepřestěhoval se, jak jsme tvrdili Radě.“ Dopřál mi menší pauzu na vzpamatování. „S tou předešlou jsem si dal podstatně větší práci. Byla to žena jednoho urputného lovce, který mě vytrvale naháněl, pekelně mě to štvalo, tak jsem mu zanechal vzkaz, že se mně to nelíbí. Připravil jsem mu doma překvapení, hotová jatka.“

Sotva postřehnutelně se mu zatřásl hlas. Zato já jsem se klepala celá, instinktivně jsem si přiložila chvějící se ruku na břicho, zatímco druhá putovala na pootevřenou pusu. Zhoupl se mi žaludek, následně se hořké šťávy nahrnuly až do krku a ve vytřeštěných očích mě zaštípaly slzy. Těsně předtím, než jsem se odvrátila, jsem postřehla, že i Damonovy skvostné oceány se povážlivě zaleskly. Zda proto, že nyní znám jeho nejtemnější stránku, nebo pro čin samotný, jsem mohla pouze hádat.

Cítila jsem, jak se mi z tváří postupně vytrácí barva, obtížně se mi dýchalo a z chaotického víření myšlenek mi nepříjemně tepalo ve spáncích. Vyhrbila jsem se v zádech a zkroušeně stažený obličej skryla do dlaní, zatímco jsem veškerou svou vůli upínala na to, abych potlačila srdceryvný pláč, který mě nezadržitelně tlačil na hrudi. Kdybych totiž dovolila uniknout byť jen jediné kapce, nedokázala bych přestat. Odmítala jsem se před Damonem sesypat a brečet jako nějaká hysterická pipina, to muselo počkat.

Oba jsme si byli vědomi, že tenhle večer, tenhle rozhovor na našem vztahu zanechá negativní následky. Jak velkého rozsahu, to bylo ve hvězdách. Možná to bude znamenat definitivní konec. Kousla jsem se zevnitř do tváře. Potřebuju čas, přemýšlet a vše zpětně zanalyzovat.

„Pojď, odvezu tě domů,“ řekl jemně.

„To je dobrý, pojedu autobusem,“ zahuhlala jsem umíněně.

„To ani náhodou. Nehodlám tě tady nechat samotnou,“ namítl neústupně.

„Zvládnu to,“ trvala jsem si zarytě na svém. Proč mě jednoduše nemůže nechat být?

„Eleno, jestli nepůjdeš dobrovolně, do toho auta tě nacpu,“ pohrozil mi rázně, nato ze sedadla vedle sebral mou tašku a bez dalších řečí se odebral k východu.

Zkormouceně jsem zaúpěla. Nemělo smysl se s ním dohadovat. Budu to muset nějak přežít. Napřímila jsem se, přerývavě se nadechla a rozrušeně si promnula čelo.

To bude náročná cesta.

Unaveně jsem se zvedla a velmi neochotně ho následovala; stokrát radši bych se domů došourala pěšky, cokoli jen ne s ním být zavřená v tak malém prostoru. Chtěla jsem být sama a řvát a řvát, dokud nevyčerpám veškeré zásoby slzných váčků.

Venku jsem si opět nasadila kapuci svetru, který jsem měla pod bundou, z taktických důvodů jsem si ji po dosednutí na místo spolujezdce nesundala, takhle mi aspoň nebude vidět do obličeje. Zabořila jsem se do sedačky, ochranitelsky se objala pažemi a okamžitě stočila hlavu k oknu. Netečně jsem sledovala osvětlené budovy, kolem nichž jsme projížděli, zanedlouho jsme však minuli poslední, a za mokrým sklem nastala tma. Zavřela jsem oči a předstírala, že tady nejsem.

Brzy se ve voze udělalo teplo, byla jsem přehřátá a měla jsem žízeň, oschlé rty se mi nepříjemně slepily k sobě, ale odmítala jsem se pohnout, abych se svlékla, natož někde vzadu hledala pití. Rozbolela mě hlava.

Přestože jsem se nedívala, vnímala jsem na sobě Damonovy kradmé pohledy. Naštěstí nic neříkal.

S přibývajícími kilometry mi bylo stále hůř, v břišní dutině jsem pociťovala takový zvláštní tlak, srdeční ozvy cítila až v uších a měla jsem dojem, že nemůžu popadnout dech, jako bych měla špatně průchozí dýchací cesty. Snažila jsem se nepanikařit a nedýchat příliš nahlas. Do toho jsem permanentně zaháněla ty dotěrné slzy, jež se neodbytně hlásily o slovo.

Tohle budou zaručeně nejdelší tři hodiny mé existence, dost jsem pochybovala, že je něco pořídí trumfnout. Kdyby aspoň hrálo to blbý rádio, tohle panující dusno bylo k nevydržení.

„Za dva kiláky je benzinka. Mám zastavit?“ zeptal se nejistě zastřeným hlasem.

Němě jsem zavrtěla hlavou a podívala se na mobil. Pět hodin dvacet jedna minut. Netušila jsem, kde přesně jsme, ale podle času to nevypadalo, že bychom se nacházeli kousek od domova, pořád jsme jeli po dálnici.

I když jsem toužila být už z tohohle vězení pryč, zároveň jsem se bála, co bude, až vystoupím. Prostě zabouchnu a odejdu? Nechá mě jen tak odejít?

Znovu jsem zavřela oči a celým tělem se více stočila ke dveřím, natáhla jsem ruce a spojené dlaně si semkla stehny. Nechtěla jsem to skončit, Bože, z toho pomyšlení mi krvácelo srdce, na druhou stranu jsem si nedokázala představit, že bychom pokračovali, jako by se nic nestalo. Nemohla jsem se rozhodnout, které ze všech těch příšerných zjištění mi vadilo víc, zda to, že tak surově zabíjel pro potěšení, nebo fakt, že se vyspal asi s polovinou zeměkoule, a děsilo mě to.

Když jsme konečně vjeli do Mystic Falls, jež nás přivítalo dřevěnou vyřezávanou cedulí, začínalo již svítat. Pozorovala jsem, jak v dálce za domy slunce pomalu vystupuje nad obzor a chystá se městu ohlásit nový den.

Jelikož Damon nedbal na nějaké dodržování maximální povolené rychlosti, zakrátko jsme odbočovali do naší poklidně se jevící ulice. Neposedně jsem se zavrtěla, třásla se mi kolena a hrudník se při korigovaném dýchání namáhavě zvedal – přišla ta chvíle. Ani po zastavení u krajnice jsem se na upíra nepodívala, ihned jsem se natáhla po kličce, doufajíc, že mi tašku pak podá.

„Počkej,“ vyhrkl s nádechem zoufalství v hlase poté, co se utvrdil, že nemám v úmyslu to jakkoli dořešit. „Prosím, Eleno, mluv se mnou. Co mám udělat?“ Znělo to vážně zbědovaně, absolutně netypicky pro krutého zabijáka, jehož charakteru odpovídaly ty odporné skutky. Doopravdy se změnil nebo jsem si to jenom bláhově nalhávala?

„Dobře,“ řekla jsem s rukou na otevíracím mechanismu neustáleně. „Můžu ještě jednu otázku?“ Neuspěchaně jsem se k němu otočila a zabodla do té hezké tváře odhodlaný pohled.

„Jo, jistě,“ souhlasil bez zaváhání.

„Ovlivnil jsi mě někdy?“

Němě pootevřel pusu, evidentně čekal cokoli jen ne tohle, v lehce vykulených očích se mu zřetelně mihlo čiré zděšení. To, spolu se stažením mimických svalů v nešťastnou grimasu, mi bylo dostačující odpovědí.

Poměrně věrně jsem okopírovala jeho reakci, okamžik jsem na něj pouze šokovaně zírala, pak jsem otevřenými ústy hlasitě vypustila zadržovaný vzduch a nevěřícně zakroutila hlavou.

„Pak už ti nemám co říct,“ utrousila jsem tvrdě a spěšně otevřela dveře, nato jsem překotně vystoupila. Tohle byla poslední kapka! Víc mě nezajímalo.

Bezhlavě jsem vyrazila k domu, jenže mi tou zatracenou upíří rychlostí zastoupil cestu. Naléhavě mě chytil za ramena a upřel na mě žalostný pohled.

„Počkej, prosím. Je to jinak. Dovol mi to vysvětlit. Nikdy bych tě nátlakem nenutil, aby ses do mě zamilovala, přísahám, chtěl jsem, chci, aby to, co mezi námi je, bylo opravdové. Poprvé jsem-“

„Cože?!“ přerušila jsem ho hrubě. „Poprvé? To bylo víckrát?!“

„Dvakrát,“ přiznal zničeně, i jeho výraz tomu stavu odpovídal. Rozzuřeně jsem mu ze sebe odhodila ruce.

„To snad není pravda! Jak jsem mohla bejt tak pitomá?“ zaštkala jsem sebekriticky. Pak jsem kapitulovaně svěsila hlavu a smutně se zahleděla na deštěm zkropený trávník.

„Eleno…“

„Ne. Nech mě. Potřebuju být sama. Nějakou dobu tě teď nechci vidět,“ oznámila jsem mu bezbarvě s dlaní ztrápeně přitisknutou na čele. Bylo toho na mě moc. Pochopil to a ustoupil stranou, už nenaléhal.

Po úzkém chodníčku jsem se rozběhla domů, na chodbě jsem skopla boty, abych nedělala rámus, následně jsem svižně zdolala schody a vpadla do pokoje. Shodila jsem ze sebe bundu a svetr a v oblečení zalezla do postele. Jakmile jsem přes sebe přetáhla peřinu, nespoutaně jsem se rozbrečela.

***

Caroline zkontrolovala na mobilu zapnutou navigaci, do cíle ukazovala pouhých tisíc tři sta padesát metrů. Skepticky se rozhlédla kolem, ovšemže ji zase táhl někam do divočiny, kam za normálních okolností nepáchne ani noha. Šipka v levém horním rohu ji upozorňovala, že zhruba za půl kilometru by měla prudce odbočit vpravo. Silně pochybovala, že z tohohle tankodromu se dá sjet ještě na něco horšího, silnice byla úzká a děravá, místy dokonce zarostlá jakýmsi rozpínajícím se plevelem.

Leč moderní technologie nekecala, skutečně se mezi poli zanedlouho objevila rozbahněná polní cesta s mnoha výmoly. Notně zpomalila a zatočila na ni, záhy sprostě zaklela, neboť vymetla kaluží lstivě maskovanou díru, ozvala se tupá kovová rána a kapotu i část pravého boku Fordu nahodilo slušné množství do hněda zbarvené vody. A to byla včera v myčce. Ostříkla si zašpiněné okno, za nímž se v dálce rozprostíral hustý les.

„Paráda, jako bych si pobytu v přírodě nedávno neužila dost,“ zabrblala si pro sebe nenadšeně, ten pitomý únos měla stále v živé paměti. Dojela k řídce rozsázeným stromům na okraji, podle informace na displeji telefonu dorazila na místo určení. Vypnula motor a rozvážně vystoupila.

„Tylere?“ pronesla nejistě do prázdna. Vtom na tváři ucítila závan větru, načež ji dvě silné paže energicky vtáhly do vřelého objetí.

„Jsem tak rád, že tě vidím,“ zamumlal blondýnce kousek od ucha, zatímco ji k sobě naléhavě tisknul. S táhlým povzdechem mu omotala ruce kolem krku a oddala se té vzácné chvíli. Teď, když se na vlastní oči přesvědčila, že je v pořádku, se jí neskonale ulevilo.

„Proč jsi mi nezavolal dřív? Víš, jak jsem se bála?!“ vyplísnila ho ještě za tepla poté, co se odtáhla, rovněž ho poměrně silně udeřila pěstí do ramene.

„Tam, kde jsem se schovával, nebyl signál,“ odpověděl, přitom si ublíženě mnul bolavou klíční kost.

„A momentálně se skrýváš tady?“ zeptala se, rezervovaně si měříc koruny do úctyhodné výšky tyčících se stromů. Nevypadal na to, že by živořil někde na hromádce nakupených větví, měl na sobě čisté černé tepláky a o něco větší pletený svetr.

„Kousek odsud, v kámošově chatě, ale neboj, je skvěle vybavená, nic mi tam nechybí.“ Souhlasně přikývla a věnovala mu lehký úsměv. Na okamžik mezi nimi zavládlo ticho.

„Mrzí mě, čím sis kvůli mně prošla. Nikdy bych si neodpustil, kdyby se ti něco stalo,“ řekl jemně, zatímco ji sledoval zjihlým pohledem. Tylerova starost upírce na tváři po povytažení koutků výš vykouzlila roztomilé dolíčky.

„V pohodě, netrap se tím. Damon pro mě přišel.“ Chytila ho za ruku a povzbudivě ji stiskla, nechtěla, aby si to dával za vinu.

„V to jsem doufal,“ připustil hybrid s jistou známkou úlevy. Neměl ho rád, což bylo oboustranné, spoléhal však na to, že zasáhne.

„Když už je o mém méně oblíbeném Salvatorovi řeč, je na tebe dost naštvaný, že jsi sebral ten kolík z bílého dubu,“ prozradila mu se soucitnou grimasou.

„Tak to nakonec přežil, huh?“ podivil se. „Co jsem ho viděl naposledy, nevypadalo to pro něj moc dobře.“

„Nejen to. Zabil Everetta,“ podotkla významně, „a pak se u Gilbertů ještě zvládl poprat se Stefanem.“ S živým gestikulováním rukama mu detailně popsala celou potyčku i její příčinu. Možná byl Damon vyšinutý maniak, nýbrž musela uznat, že měl fakt styl.

„Hm… Jak to ten parchant dělá?“

„Netuším,“ odpověděla, zároveň bezradně pokrčila rameny. „Vzkazuje ti, že máš navalit jedinou zbraň na původní, jinak si tě najde. A prý se ti to nebude líbit.“

„Co? Ty jsi mu řekla, že jedeš za mnou?!“ zhrozil se po přetlumočené výhružce nehraně.

„Ne, s nikým jsem o tom nemluvila. Ani jsem nemohla, Stefan se v nějakým zapadákově dává dohromady a Damon s Elenou odjeli někam do Virginia Beach,“ uklidňovala ho poněkud ostřejším hlasem.

Pořád ten jejich vztah nemohla rozdýchat, nešlo jí na rozum, jak může být její nejlepší kamarádka tak slepá, a dát přednost někomu takovému před Stefanem. Navíc do něho byla očividně vážně zamilovaná, při té představě znechuceně nakrčila nos.

„Možná bych měl způsob, jak tomu definitivně učinit přítrž,“ ozval se Tyler, jež perfektně odhadl směr Carolininých myšlenek.

„Už na tom pracuju, ale povídej,“ pobídla ho se zaujetím vepsaným ve tváři.

„Vím, jak obejít ten zádrhel s pokrevní linií. Seznámil jsem se s jednou čarodějkou, která nás svede vyvázat a spojit s jiným původním, který nám dá svou krev. Rebeka slíbila, že to udělá. Víš, co to znamená, Care? Můžeme pak zabít Klause a zbavit se Salvatorů jednou provždy.“

„Jak to myslíš, zbavit se jich?“ zeptala se nechápavě.

„Přesně tak, jak to říkám. Vždyť s jejich příchodem do města začaly všechny naše problémy, přitáhli sem Katherine, která z nás udělala to, čím jsme. Žádná škoda jich nebude.“ Zděšeně pozorovala jeho dychtivý výraz, působil odhodlaně, znepokojeně si prsty přejela po čele.

„To přece nemůžeme, takhle je zazdít. Stefan je můj přítel, po přeměně mi hodně pomohl, bez něho bych to nezvládla. A Damon… možná ho nesnáším, ale jeho smrt si nepřeju. Zachránil mě.“

„Oba víme, že to udělal hlavně kvůli Eleně.“ Ano, to bezpochyby.

„To je druhá věc, Elena by nám to nikdy neodpustila.“

„Neříkala jsi náhodou sama, že by jí bez nich bylo líp? Po odstranění Klause by konečně mohla žít normální život, který si zaslouží. Nezlob se, ale já v tom vidím jenom pozitiva. Navíc Rebeka je ochotná vzít pod svá křídla pouze nás dva.“

Nepřívětivě se na Tylera zamračila, tolik se změnil. Nejdřív to byl samolibý kretén, po spuštění kletby se stal pokornějším a mnohem vnímavějším, začal vidět svět odlišnýma očima a nyní ji nabádal, aby se podílela na zavraždění jejich přátel. Poslední dobou se v něm vůbec nevyznala. Od té doby, co z něj Klaus udělal svého prvního míšence, se strašně odcizili.

„Promiň, ale já do toho nejdu, radši budu bojovat za nás za všechny,“ řekla po hodné minutě rozhodně, následně se otočila a zklamaně zamířila k autu.

„Věř mi, oni by na nás ohledy nebrali, kdyby se jim naskytla stejná příležitost!“ zavolal za ní přesvědčivě. Nejspíš měl i pravdu, s Damonem tedy určitě. Na malou chvilku se zastavila, aby si sesumírovala myšlenky.

„Pak bychom měli být lepší než oni,“ prohodila přes rameno uvědoměle. Chystala se otevřít dveře, ale silná paže je zadržela na svém místě.

„Počkej, nejezdi, prosím. Myslel jsem, že ti ukážu chatu…“ Zněl prosebně. I Caroline od tohoto setkání měla jiná očekávání, ale zdálo se, že jsou oba úplně jinde. Tylerovi šlo především o pomstu, stůj co stůj se chtěl zbavit Klause. Smutně zavrtěla hlavou.

„Bude lepší, když pojedu. Mrzí mě to.“ Poraženecky odstoupil od auta a dovolil jí nastoupit.

„Dělej, co musíš. Dávej na sebe pozor, ano?“ Zabouchla za sebou, obezřetně vycouvala a odjela, dlouho ve zpětném zrcátku ještě viděla známou postavu vyprovázející ji pohledem.

Autor: Alalka, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries

Sdílet

Diskuse pro článek Těžká zkouška 47: