OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries » Těžká zkouška 48

21.02.2025 (10:00) • Alalka • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 0× • zobrazeno 66×

Zabouchl dveře sporťáku a obhlédl prostor před domem, garáž byla zavřená a Damonovo auto stálo opodál, nic výjimečného. Protáhl si ztuhlá, namožená záda, přestože byl fyzicky vyčerpaný a bolely ho snad všechny svaly v těle, po psychické stránce se cítil vyrovnaně jako už dlouho ne, hýřil pozitivní energií.

Tentokrát si pro terapii vybral přírodní rezervaci, kde se dobrovolně pustil do čištění zaneseného koryta řeky. Spal ve stanu a dělal něco prospěšného, což byla činnost, která ho vždycky usměrnila, hodila zpátky do klidu, a to po tom fiasku u Gilbertů akutně potřeboval. Rozchod s Elenou Stefana zasáhl, mnohem víc ho však tížil její vztah s jeho bratrem, naneštěstí to vypadalo, že to oba myslí vážně. Vědomí, že ho Elena nejspíš skutečně miluje, ho užíralo způsobem, jež potlačovaného rozparovače v něm neodbytně nabádalo někomu ublížit. Hodně.

Odmítavě zavrtěl hlavou, pokud si tyhle myšlenky bude připouštět, celá ta očistná výprava přijde vniveč. Za účelem ulevit nepříjemnému pnutí, soustředěně zakroužil levým ramenem, když se mu rozezvonil telefon. Vytáhl přístroj z kapsy kalhot a podíval se na displej, volal Alaric.

„Čau,“ řekl neutrálně, nebyl to zrovna obvyklý úkaz, dějepisář ho moc často nevytáčel.

„Čau, prosím tě, nevíš náhodou, co je s Damonem? Celou sobotu jsem se mu nemohl dovolat a dneska to taky nebere,“ prozradil mu bez obalu zvláštním hlasem důvod hovoru.

„Ne, od čtvrtka jsem byl mimo město, teprve před chvílí jsem dorazil domů. Myslel jsem, že je někde s Elenou.“

Tohle ho zaujalo.

„Jo, odjeli na víkend pryč, ale… včera brzo ráno se vrátili,“ bývalý lovec se na chvíli odmlčel, pak znatelně starostlivým tónem pokračoval: „Elena je od tý doby zavřená v pokoji a nechce s nikým mluvit, tak mě napadlo, jestli třeba netušíš, co se mohlo stát.“

To v něm vzbudilo ještě větší zájem.

„Ne, to fakt nemám zdání. Ale počkej, právě vcházím do domu, tak se po něm podívám.“

Sklonil mobil a zběžně prohledal přízemí, nikdo tam nebyl, vydal se tedy do patra, kde na konci chodby na zemi spatřil rozvalenou známou postavu. Přiložil si aparát znovu k uchu, aby vyčkávajícímu Alaricovi sdělil svůj objev.

„Už jsem ho našel, leží na podlaze přede dveřmi do pokoje, je úplně namol.“

„Hm, toho jsem se obával.“

Nedošel, pomyslel si, přitom špičkou boty odsunul dvě do cesty zakutálené prázdné lahve. Nahnul se nad tvrdě spícího sourozence, zaujímal dost prapodivnou polohu, trupem dolů, kdežto zbytkem těla spočíval na boku. Náhle ho trklo, co za tím vězí.

„Heh, nejdřív jsem si myslel, že se ani nepořídil dobelhat do ložnice, ale zdá se, že tam vůbec jít nechtěl. Popíjel před ní, dokud neodpadl. Pravděpodobně se prvně v životě bál vlastní postele,“ poznamenal bystře, jakmile mu došly všechny souvislosti.

Elena tu přespala, pak vyrazili na výlet, jenže se tam přihodilo něco, co Damona přimělo se tak nezřízeně opít a strach z její vůně v peřinách mu nedovolil vstoupit do vlastního pokoje. Zamyšleně se na staršího bratra zahleděl.

Ricovo nešťastné povzdechnutí ho vrátilo do reality.

„Zjevně došlo na nevyhnutelné. Hele, měli bychom na něj teď dohlídnout, Rada se prý šťourá v tom napadení šerifky, dokonce kvůli tomu má přijet někdo seshora. Zdrcený, vykropený sarkastický zabiják se do panující situace momentálně dvakrát nehodí,“ připomněl mu věcně.

„Jasný, dám na něj pozor. Počkám, až se vzbudí, a zkusím vysondovat, co za tím je.“

„Dík. Já se o to postarám tady. Kdybys něco zjistil, volej.“

„Spolehni se.“

Zavěsil, a ne příliš jemně do odpadnutého Damona kopl. Nic. Odevzdaně pokrčil rameny a vydal se zpět do honosného obýváku. Zatopil v krbu, nato se s knihou – třeba ji konečně dočte – a panákem skotské trpělivě usadil do křesla, z kterého měl ideální rozhled po místnosti.

Přelouskal skoro dvě kapitoly, když nahoře zesíleným sluchem zaznamenal podezřelý lomoz; do němoty zlitý ospalec se probral, podle zacinkání skla zkontroloval obsah flašek a po zjištění, že v nich nezbyla ani kapka, se neohrabaně vyštrachal na nohy. Z ozývajících se těžkopádných kroků seznal, že je pořád notně pod parou. Nějakým zázrakem bez větší úhony zdolal schody, načež se vrávoravou chůzí vydal k pojízdnému baru.

Stefan, s dolními končetinami pohodlně nataženými na malém taburetu, ho přes vrchní okraj knihy nenápadně pozoroval.

„Copak, vybuchla ti v pokoji bomba hnojůvka?“ zeptal se zdánlivě netečně.

Damon se jeho rýpavou poznámku neobtěžoval komentovat, jenom se mrzutě zaškaredil, potom si hřbetem ruky z koutku otřel zaschlé sliny a stočením hlavy do úklonu si umně napravil zablokovaný krk. Chraptivě si odkašlal, vytáhl mobil z kapsy a chvilku na něj zamračeně zíral, přitom se povážlivě zakymácel, poté ho zase schoval a nalil si minimálně dvojitou dávku bourbonu. Jen co ji do sebe oklopil, nalil si další.

„Vypadáš příšerně. Nechceš mi říct, co se stalo?“ pokusil se ho Stefan rozpovídat, nyní mu věnuje plnou pozornost. Obrátil do sebe druhou rundu a znovu si do skleničky šplíchl obdobné množství jantarové tekutiny, současně si sebe opovržlivě odfrkl.

„Minulost se stala, Stefane. Dohnala mě minulost,“ řekl naoko nevzrušeně, doprovodné dramatické rozpřažení paží však naznačovalo, že to zdaleka nebere tak laxně, jak to podal. Nanovo zopakoval proces s vypitím a dolitím, uvnitř zuřil.

„Která konkrétně?“ vyzvídal dál.

„Ta s děvkama. Jednu s hezkýma vzpomínkama jsme potkali, díky tomu vylezlo na povrch, jakej jsem byl promiskuitní čůrák,“ objasnil mu nenadšeně, v čem je zakopaný pes.

„Oh,“ uniklo ochotnému posluchači neplánovaně, na což Damon zareagoval souhlasným úšklebkem. Oh to poměrně vystihlo.

„To je nemilé. Co budeš dělat?“ zajímal se zúčastněně. Pokud je to tak špatné, jak tvrdil Alaric, musela se Elena dozvědět hodně nechutné věci, i bratrovo počínání by tomu odpovídalo.

„Já ti nevím, Stefane,“ odvětil s napjatým výrazem a nebezpečně zúženýma očima jedovatě.

„Co asi tak můžu dělat s věcma, který už se dávno staly?“ Následovala krátká úderná pauza. „No jo, už si vzpomínám. NIC. Zasraný hovno!“ Rozmáchl se a vzteky švihl svíraným sklem proti zdi, zazněla třaskavá rána, stovky střepů se rozlétly všude kolem.

„Hm, to znám. Nevýhoda dlouhověkosti, spousta přešlapů, který nezměníš,“ pronesl mladší Salvatore s jakousi ledabylou uvědomělostí. „Mimochodem, rapidně nám ubývají skleničky.“ Nemohl si pomoct, na jednu stranu s Damonem soucítil, úplně na něm viděl, jak ho sužuje bezmoc, na druhou si oddychl, že se svět totálně nezbláznil a stále v něm panuje aspoň trocha té spravedlnosti.

„Jsem rád, že si to užíváš,“ obořil se na něj uštěpačně, záhy bafnul celou křišťálovou karafu a vytočeně zamířil ke schodišti.

„To počkej, to mi křivdíš. Bavím se, to jo, ale neužívám si to,“ opravil ho Stefan rozmarně, ani se nenamáhal to skrývat. V tu chvíli se ten bezcitný a vždy povznesený upír totiž zarazil s jednou nohou na schodu, okamžik přemýšlel, pak frustrovaně zavrčel, otočil se na podpatku a s ke křeslu vztyčeným prostředníkem vyrazil k hlavním dveřím, v nichž s poloplnou nádobou oblíbeného alkoholu zmizel.

Třebaže Alaricovi slíbil, že ho ohlídá, nešel za ním; věděl, že kdyby na Damona apeloval, aby nevyvedl nějakou hloupost, bylo by to ještě horší. Nezbývalo mu nic jiného než ho nechat jít a doufat, že mu nerupne v kouli, a jestli ano, že po sobě důkladně zahladí stopy.

Tušil, že to přijde, že dřív nebo později Elena prozře a uvidí, co je Damon doopravdy zač. Náhle ho něco napadlo. Odložil knížku a vyndal telefon, najel do seznamu posledních volání a ťukl na Carolinino jméno. Zvedla to po druhém zazvonění.

„Čau. Jak jde záchrana životního prostředí?“ zeptala se hovorně.

„Fajn, prodloužil jsem existenci planety přesně o pětatřicet let. Hele, nemáš čistě náhodou prsty v té záležitosti s jistou lehkou ženskou?“ uhodil na ni přímo.

„Cože? S jakou ženskou? Nevím, o čem to mluvíš.“

„O Damonovi a Eleně. Narafičila jsi to?“ Na krátkou chvíli zavládlo ticho, v pozadí zaslechl akorát šum z rádia.

„Em, promiň, ale nějak se nechytám… Už se vrátili?“ Z blondýnčina nechápavého zabarvení hlasu usoudil, že vskutku nemá nejmenší potuchy, na co se táže.

„Prý už včera ráno. Alaric mi dopoledne volal, že je Elena zavřená v pokoji a nechce s nikým mluvit, Damona jsem našel v kómatu na podlaze, něco se mezi nimi stalo. Moc jsem toho z něho nedostal, ale zdá se, že natrefili na štětku, která Eleně dost barvitě vylíčila, co všechno spolu kdy dělali. A kdoví co ještě. Podle toho, jak byl protivný, hádám, že je to vážný.“

„Myslíš, že se rozešli?“ zaznělo v aparátu váhavě, možná i kapičku nadějeplně.

„Nevím, těžko říct.“ Tuhle cennou informaci bohužel nezískal.

„No, furt se můžeme modlit.“

„Caroline,“ napomenul ji jemně.

„Co? Neříkej, že tě ta šaráda nepřiváděla k šílenství?! Mně nic nalhávat nemusíš. Tenhle rádoby vztah byl mimo jako šaty Drew Barrymore na loňském předávání Oscarů,“ rozohnila se nefalšovaně. Stefan se tlumeně uchechtl, bylo hezké mít tak zapáleného spojence, vstal a šel si k baru doplnit pití. Rozpolceně si povzdechl.

„Jasně, že se mi to nelíbilo. Z pomyšlení, že jsou spolu, jsem měl chuť někoho rozsápat na cucky. Taky se mi ale nelíbí vidět Damona takhle… zlomeného.“ Ta jeho hrůza z vlastního pokoje byla nadmíru fascinující.

„Seš moc shovívavý, Stefane. Může si za to sám, má, co si zaslouží. Poslyš, souhlasila jsem, že se sejdu na oběd s tátou, snad mě zase nebude chtít přeprogramovat, už jsem na cestě, ale hned jak budu moct, zajedu za Elenou a zjistím podrobnosti.“

„Dobře. Zavoláš mi pak?“

„Mno, co se radši sejít?“ navrhla drobet nervózně. „Musím ti říct něco dost znepokojivého o Tylerovi.“

„Uh, aha. Tak mi jen napiš kdy a kde. Zatím. A hodně štěstí,“ dodal přívětivě. Byl si jistý, že ho bude potřebovat v obou případech.

„Dík. Čau.“

*** 

Stále oblečená v tričku a kalhotách, v kterých jsem přijela, jsem ležela v posteli, všude kolem se povalovaly zmuchlané papírové kapesníčky, jejichž zásoba v ozdobné krabičce klesla téměř na minimum. Už jsem nebrečela, neměla jsem co.

Přestože jsem toužila být sama, abych mohla konečně propustit ty na svobodu se deroucí slzy, ani po vydatné jízdě usedavého pláče, jež postupně přešel v zajíkavé vzlyky, jimiž jsem si přivodila akorát křeče do břicha, se mi neulevilo. Pořád jsem cítila tu neustupující tíhu na prsou, která mi znemožňovala se volně nadechnout, jako tehdy po probuzení po nehodě na Wickery Bridge, kdy jsem měla od bezpečnostního pásu naraženou hrudní kost. Tenkrát jsem aspoň věděla, že časem bolest ustoupí, nyní jsem takové vyhlídky neměla.

Netušila jsem, kolik mohlo být hodin, schovávala jsem se pod peřinou, abych tím srdcervoucím nářekem nevzbudila Jeremyho a zbytečně na sebe nepřitáhla pozornost, neměla jsem chuť s nikým mluvit a vysvětlovat. Poslouchat slova útěchy, zatímco se budou všichni snažit tvářit, že přesně tohle nečekali. Že jsem nebyla naivní husa, která si Damona zidealizovala k obrazu svému. Možná to tak bylo… Třeba mě city k němu skutečně zaslepily natolik, že jsem přehlížela, jak prohnilý je.

Byl.

Je?

Už jsem se v ničem nevyznala.

Věřila jsem, že mě doopravdy miluje, viděla jsem mu to na očích, cítila to z jeho doteků, ze způsobu, jakým se mnou zacházel. Celé to upřímné okénko do jeho minulosti měl být jakýsi důkaz lásky a důvěry, považoval mě za tak důležitou, že mi dovolil nahlédnout na samé dno jeho temné duše. A co jsem udělala? Odvrhla jsem ho. Usouženě jsem zkřivila obličej a nanovo se rozbrečela, z očí mi tiše kanuly hořké slzy zrady.

Problém nebyl v Damonovi a v tom, co za svůj dlouhý život prováděl, ne tedy ten zásadní, problém byl ve mně, že jsem nedokázala unést pravdu a přijmout to.

O to těžší a komplikovanější celá záležitost byla.

Neměla jsem v úmyslu ho trestat za to, že mi to řekl, ale najednou jsem nebyla schopná ho vidět stejně jako předtím. V hlavě mi spolu s doprovodnými obrázky opakovaně zněla slova Simone, zapáleně popisující všechny ty nechutnosti.

Zkusila jsem zavřít oči a zaspat to, ale nemohla jsem usnout, za zavřenými víčky se mi neustále míhaly všemožné výjevy, v kterých si to rozdávali v polohách, o nichž jsem neměla ponětí, jestli jsou vůbec technicky proveditelné.

Slyšela jsem Jeremyho vstávat, chodit po pokoji i harašit v koupelně, ale nedala jsem mu vědět, že jsem doma, čím déle na to přijde, tím lépe. Dál jsem nehnutě ležela a proklínala vlastní představivost. Byla jsem unavená a zesláblá z vyčerpávajícího pláče, nýbrž blažený spánek nepřicházel.

Nevím, kolik uplynulo času, když mě z té mizérie vyrušilo zaťukání na dveře.

„Eleno, jsi tam?“ ozval se z chodby bratrův váhavý hlas. Chvíli jsem si pohrávala s lákavou myšlenkou se zapřít, leč zvítězila má zodpovědná stránka.

„Jo.“ Znělo to otravně pisklavě.

„Všiml jsem si dole na botníku tvé tašky… Stalo se něco?“ zeptal se po krátké odmlce nejistě. Damon ji tam musel donést, když jsem ji po tom úprku nechala v autě.

Asi nemělo význam mlžit a předstírat, že je všechno v nejlepším pořádku, obzvlášť po tom, co jsem mu tvrdila, že se vrátím až v neděli. 

„Nechci o tom mluvit. Měla jsem náročnou noc, potřebuju se prospat,“ odpověděla jsem úsečně, dunivě.

„Dobře. Musím jít do práce, přijdu večer.“

„Hm,“ utrousila jsem bezbarvě. Něco za dveřmi ještě mumlal, že mi později zavolá, ale už jsem ho nevnímala. Nestála jsem o žádnou péči, jediné, co jsem chtěla, bylo, aby mě všichni nechali na pokoji.

Přiměla jsem se vstát a jít se napít. Radši jsem si v koupelně nerozsvěcela a pohledu do zrcadla se vyhýbala obloukem. Opláchla jsem si obličej, vyčistila si zuby a převlékla se do pyžama, pak jsem se znovu zavrtala do postele.

V okamžení, kdy jsem po sáhodlouhém převalování jakž takž zabírala, se rozezvučel telefon. Trhla jsem sebou a nevybíravě zanadávala, vzápětí jsem však přimrzla k matraci a citelně zbledla.

Co jestli volá Damon?

Roztřesenou rukou jsem sáhla po mobilu, jehož displej oznamoval, že iniciátorem příchozího hovoru je Alaric. Ztlumila jsem zvuk a poté, co to vzdal a zavěsil, jsem ho vypnula úplně. Rozladěně jsem si dlaní naklepala polštář a s rozčarovaným zamručením do něj zabořila obličej.

Nastalé ticho bylo deprimující, přísahala bych, že slyším, jak mi ty protivné myšlenky šramotí v hlavě, jako nějaké parazity nakažené krysy nahlodávají zdravý rozum a prokousávají se stále hloub. Zmučeně jsem zavyla. Proč?! Proč se to muselo takhle pokazit? Proč jsem si prostě nemohla odskočit za tu debilní smradlavou popelnici?! Pak bychom nevlezli do toho zpropadeného baru, nepotkali tu nadrženou běhnu a nic z toho hnusu bych se nedozvěděla. Bývali bychom normálně došli do hotelu, užili si společnou noc, dopoledne si třeba dopřáli relax ve vířivce, po obědě vyrazili do města a po setmění se při procházce po pláži rozplývali nad krásou světýlek rozličných barev a tvarů. Kdybych tak uměla vrátit čas… Sebetrýznivě jsem si odfrkla. Ovšemže bych to nevzala zpět, nejsem typ, co před pravdou slepě zavírá oči a nechává se konejšit bezpečnou nevědomostí. Vždycky jsem měla tendenci se prošťourat až k jádru věci, až na dřeň.

A u Damona to z nějakého nevysvětlitelného důvodu platilo dvojnásobně.

Přetočila jsem se na záda a otráveně si ze zorného pole odstranila překážející prameny, zadumaně jsem se zahleděla na strop. Nedokázala jsem přijít na to, proč mě to všechno tak strašně zasáhlo, vždyť jsem věděla, že zabíjel nevinné lidi pro zábavu, sám to několikrát zmínil, a skutečnost, že spal s každou atraktivní ženou, která se mu nachomýtla, mi rovněž nebyla cizí, i tohle přede mnou mockrát podotknul. Nijak se tím netajil. Bylo to proto, že jsem do něj byla tak zamilovaná?

Žárlila jsem?

Na Stefanovy oběti, o nichž psal ve svých denících, jsem nežárlila. A kolikrát to byla taky docela síla.

A pak tu samozřejmě byla ta kauza s ovlivněním. Věřila jsem mu, že mě za pomoci nátlaku nepřinutil, abych k němu něco cítila. Něco tak intenzivního by nepřivolalo ani sebelepší ovlivnění, bylo to opravdové.

Proč teda?

Marně jsem si lámala hlavu, kdy jsem si připadala podezřele zmateně, vytrženě, oblbnutě, ale žádný takový okamžik mě nenapadal. Vzhledem k událostem, které se v mém životě děly, to bylo dost obtížné určit. Poslední dva roky jsem se nedobrovolně projížděla na jedné dlouhé emocionální horské dráze, mohlo k tomu dojít takřka kdykoli. Rezignovaně jsem si povzdechla. Damon byl zkušený manipulátor s lidskou myslí, dokud se ho přímo nezeptám, nedozvím se to.

Prudce jsem zatřepala hlavou, to rozhodně nepřicházelo v úvahu – nechci s ním mluvit, nechci ho ani vidět. Prioritou číslo jedna teď bylo zastavit ty odporné scény odehrávající se v mém podvědomí, bylo to jako nějaký zaseknutý film pro dospělé, neúnavně běžící pořád dokola. Opětovně jsem zavřela oči a snažila se myslet na něco jiného, ale nepomáhalo to. Frustrovaně jsem si skryla tvář do dlaní a semkla víčka těsněji.

Tady už pomůže jenom lobotomie mozku.

Zírala jsem na nepravidelně nařasený závěs, který jsem nebyla s to jít zatáhnout. Tupý tlak v břiše mě nabádal, abych se šla najíst, leč se stejným výsledkem. Dál jsem nehybně ležela a civěla do prázdna.

Vzpomněla jsem si na noc, kdy tady Damon spal poprvé, zdálo se to tak dávno. Ze strachu o Jeremyho život jsem ho tehdy požádala, aby mě přeměnil, abych byla silnější, což přirozeně odmítl, místo toho mi vyjmenoval důvody, kvůli kterým to neudělá, to vyústilo v další polibek a ten v naše první milování.

Smutně jsem se pousmála, když jsem si vybavila, jak se těsně předtím ujišťoval, jestli to opravdu chci, a já si z něho utahovala, že věčně sebejistý Damon Salvatore mě prosí o svolení. Naprosto zbytečně se bál, že toho budu litovat.

Něčeho tak krásného a vydatného se nedalo litovat, předčilo to veškerá má očekávání.

A to si ještě, jak jsem později zjistila, pravděpodobně nevědomky udržoval určitý odstup, od kterého po návratu z dolu upustil.

Zčistajasna mě napadlo, jestli byl takhle něžný i k Andie, nebo Rose… Smrt obou ho dost zasáhla, zjevně pro něho něco znamenaly.

To bych nebyla já, kdybych si místo sebe v jeho posteli, kde jsem druhý večer skončila, nepředstavila jednu z nich. Zatracená fantazie! Stáhla jsem tvář v bolestnou grimasu a raněně zaskučela. Docela jsem uvítala, že vyždímané slzné váčky alespoň z části doplnily svou kapacitu, pokračování reality show kterak si vyplakat oči mohlo zvesela začít.

Na příjezdové cestě jsem zaznamenala povědomý zvuk motoru známého auta, utřela jsem si oči a hlučně se vysmrkala, nato jsem se podívala na mobil. Pět minut po půl šesté, k tomu dva nepřijaté hovory od Alarica a jeden od Jeremyho. Posadila jsem se na posteli a jala se sbírat po peřině rozeseté, do hrbolatých kuliček zmačkané kapesníky. Dle předpokladu jsem byla brzy poctěna nesmělým zaklepáním na dveře.

„Eleno, můžu dál?“ domáhal se povolení o vstup.

„Pokud musíš,“ odpověděla jsem zastřeným hlasem nenadšeně, zároveň jsem ten posmrkaný muchel důkazního materiálu spěšně schovala pod pokrývku. Vzal to za souhlas a vešel, zůstal však stát kousek za prahem, Všimla jsem si, že v ruce svírá ucha od mé cestovky, položil ji ke stěně a upřel na mě ustaraný pohled.

„Co se děje? Děláme si s Jeremym starosti,“ řekl jemně. Za Alaricovými zády jsem skutečně postřehla neklidně přešlapujícího bratra. Těžce jsem polkla, jejich zájem opět zvedl hladinu slzných kanálků.

„Nechci o tom mluvit,“ vysoukala jsem ze sebe pracně.

„Pohádali jste se?“ zeptal se přímo.

Bála jsem se, že se mi zlomí hlas, tak jsem jen neurčitě pokrčila rameny a bolestivě si skousla chvějící se spodní ret. V obranném gestu jsem si přitáhla kolena k hrudníku a za účelem zaplašit slzy svižně zamrkala. Přerývavě jsem se nadechla a ztrápeně si dlaněmi přejela po obličeji.

„To bude dobrý, chci jen být chvíli sama,“ povedlo se mi pronést bez jediného zadrhnutí, přitom jsem přesvědčivě pokyvovala hlavou. Mnohem víc jsem ale přesvědčovala sebe než je. Popotáhla jsem, zastrčila si vlasy za ucho a stočila k páru mých ochranářů zvlhlé oči, podle jejich vážných výrazů jsem musela vypadat příšerně. Alaric mi to moc nebaštil, přesto do toho dál nevrtal.

„Dobře. Kdybys cokoli potřebovala, jsme dole,“ poznamenal po letmém zaváhání nakonec.

„Jo,“ zahuhlala jsem, znělo to jako bych měla rýmu. Náš věrný opatrovník mi věnoval poslední bedlivý pohled, potom krajně neochotně vyklidil pole.

A tak jsem zase osaměla.

Střídavě jsem brečela a koukala na kruhový obrys světla na stropě, který tam vrhala na nočním stolku rozsvícená lampička, z přízemí ke mně doléhaly zvuky typické pro přípravu večeře, navzdory hladu jsem na jídlo neměla ani pomyšlení.

Noc byla absolutně katastrofická.

Nejenže jsem vůbec nemohla usnout, ještě mě bolel žaludek tak, že jsem to nevydržela a v půl jedné se vydala něco sníst. Cestou jsem v obýváku na gauči zaregistrovala dekou ledabyle přikrytou postavu hlasitě oddechujícího dějepisáře, jeho péče byla fakt bezmezná. Smutně jsem se pousmála a přikryla mu obnažený trup, nato jsem pokračovala do kuchyně, kde jsem rozsvítila jen malou zářivku pod vrchní skříňkou.

Přinutila jsem se pozřít jogurt a pár proteinových keksů, které jsem poctivě zapila čistou vodou. Uvařila jsem si meduňkový čaj a s největším hrnkem, jaký jsme měli, v ruce jsem zamířila zpět nahoru.

„Půlnoční nájezd na ledničku?“ prohodil Alaric hovorně, když jsem obezřetně procházela kolem gauče. Jelikož stále ležel, myslela jsem si, že spí, až nyní mi došlo, že to lehké pochrupování již nějakou dobu scházelo. Lekla jsem se, ale naštěstí ne natolik, abych se polila horkým nápojem a opařila se.

„Promiň, že jsem tě vzbudila,“ hlesla jsem roztržitě.

„Nevadí, stejně se mi zdála taková hovadina,“ odvětil přátelsky, pak podstatně zvážněl a posadil se. „Víš, že se mnou můžeš mluvit o čemkoli, že jo? Klidně i o Damonovi, neřeknu mu to.“ Následovalo nenucené spiklenecké mrknutí.

Okamžik jsem na něho pouze zamyšleně zírala, byla jsem neskonalo vděčná, že někoho tak výjimečného můžu považovat za součást naší skromné, značně prořídnuté rodiny. I on měl dost silný důvod staršího Salvatora nesnášet, za to, jakou úlohu v jeho životě zahrál, vlastně mu ho převrátil naruby, a přesto se s ním kamarádil. Záleželo mu na něm. Lákalo mě se ho na to zeptat, jak se s tím vyrovnal, ale rozmyslela jsem si to.

„Vím,“ odvětila jsem místo toho, „a vážím si toho…“ Přešlápla jsem z nohy na druhou. „Je to komplikované. Jsem unavená, zkusím se jít trochu prospat. Možná jindy?“

„Jistě. Kdykoli,“ přitakal vlídně. „Dobrou noc, Eleno.“

„Dobrou.“

Jo, dobrou.

Ani po vypití bylinkového čaje, jež by mi měl pomoct usnout, se to nedařilo. Počítala jsem ovečky, poslouchala hudbu, vzpomínala na šťastné zážitky z dětství, přeříkávala si názvy kostí v těle, marná snaha.

Když jsem někdy k ránu upadla do jakéhosi polospánku, zdál se mi naprosto šílený sen. Pochopitelně o Damonovi, nejdřív si to v mé posteli nestydatě rozdával se Simone, pak se k nim přidala Rebeka a jako třešnička na dortu se tam objevila Isobel. Jakmile jí svým podmanivým šepotem navrhl, jestli si spolu nepořídí pěknou tmavovlasou dcerušku, s prudkým trhnutím jsem se probudila.

Byla jsem zpocená a namáhavě dýchala, převrátil se mi žaludek, připlácla jsem si dlaň na pusu a urychleně se rozeběhla na záchod. Klekla jsem před ním na kolena a strčila do mísy hlavu, ale nic ze mě nevyšlo, byl to jen reflex. Roztřeseně jsem si otřela mokré čelo a hrcla si na studené dlaždičky, vzápětí jsem se nepokrytě rozbrečela.

Seděla jsem tam, dokud jsem se neuklidnila, pak jsem se důkladně osprchovala, oblékla se a osušila si vlasy. Vybalila jsem si tašku a převlékla povlečení, v němž jsme se před týdnem s jistým upírem v nemilosti váleli. Napadlo mě, že bych možná měla požádat Bonnie o nějakou směs, jejímž zapálením bych místnost vykouřila a zbavila ji všeho negativního a nechtěného.

Sešla jsem se dolů nasnídat, Jeremy pařil na konzoli a Alaric cosi děla v technické místnosti, pozdravila jsem je, ale do obsáhlejších debat se nepouštěla. Poté jsem se znovu uchýlila do svého království a vytáhla učení, potřebovala jsem nějak konstruktivně zaměstnat hlavu. Sice jsem si nepamatovala, co čtu, ale částečně to zabíralo v rozptýlení, když mi teda mysl neutíkala nepovoleným směrem.

V průběhu odpoledne mě vyrušilo jemné zaťukání na dveře, tázavě jsem vzhlédla.

„Ahoj, to jsem já. Můžu dál?“ Tento melodický hlas tentokrát patřil Caroline.

Zavřela jsem oči a táhle se nadechla, jednou to přijít muselo, pak jsem víčka zase rozlepila a zadržený vzduch nosem vypustila.

„Jo, pojď,“ udělila jsem jí svolení. Vstoupila dovnitř a zavřela za sebou, ladně přešla k posteli, načež se usadila naproti mně.

„Jak ti je? Alaric říkal, že jsi tady od včera zavřená,“ zahájila konverzaci opatrně.

„Nic moc, bolí mě hlava, asi jsem nastydla,“ mlžila jsem vyhýbavě, třeba zatím nic neví. Nelichotivě se zamračila.

„Eleno, z výletu, z kterého jste se měli vrátit až v neděli, jste přijeli v sobotu brzy ráno. Ty ses zabarikádovala v pokoji a Damon se totálně zlil, tak mi netvrď, že na tebe leze chřipka. Co se stalo?“ U poslední otázky trochu ubrala té plamenné intonace, přitom si mě přeměřila zpytavým pohledem, zjevně hledala nějaký náznak, stopu špatného zacházení.

„Udělal ti něco?“ zeptala se mírně, čímž mě vytrhla z úvah nad jeho zmíněným opitím.

„Co? Samozřejmě že ne,“ ohradila jsem se ihned.

„Tak o co jde? Dozvěděla ses něco, co jsi neměla? Protože nic jiného už mě nenapadá,“ dodala rychle, neboť jsem se na ni podezíravě podívala. Že by se Damon svěřil Ricovi a ten kamarádce zavolal, aby mě přijela nenápadně vyzpovídat?

„Ty sis to nacvičovala hodně dlouho, co?“

„Docela jo, celou cestu sem.“ Přistiženě se uculila. „Bratské opilecké sdílení nezdarů s Elenou Gilbertovou, Stefan z Damona vytáhl, že jste někoho potkali a že ho dostihla minulost, víc nevím,“ prozradila mi, odkud vítr vane.

Nepřítomným kývnutím jsem tu zkrácenou verzi potvrdila. Věděla jsem, že Caroline jen tak neodbydu, bude se vyptávat, dokud se nedozví i tu plnou. Možná mi prospěje, když si o tom s někým promluvím.

„Všechno bylo hrozně fajn, dokud jsme nevlezli do toho pitomýho baru. Potřebovala jsem akutně na záchod, tak jsem si hned nevšimla, že jsem si na čůrání vybrala zrovna pajzl plný upírů, normálně se tam veřejně krmili na lidech. Měli je označené barevnými páskami, bylo to strašný,“ zahájila jsem vyprávění, nevědomky při tom žmoulajíc vytahaný roh povlečení.

„Chceš říct, že my se tady schováváme a ve Virginia Beach mají upíři svačinový bar?“ zopakovala blondýnka obdržená fakta nevěřícně. Rozpačitě jsem nad tím pokrčila rameny, vlastně mě taky dost zaráželo, jak to může fungovat. Očividně mají na pobřeží nedostatek lovců.

„To je fuk, pokračuj,“ pobídla mě, zatímco si po mém vzoru skládala dolní končetiny do tureckého sedu. Špičákem jsem si neklidně přejela po spodním rtu, jak mně se do toho nechtělo.

„Když jsem vyšla na chodbu, čekala tam na mě jedna starší ženská, musela si mě vyhlídnout, když jsem procházela kolem, taková zachovalejší Pamela. Pokoušela se mě sbalit, naštěstí přišel Damon, aby mě odvedl, a ona ho poznala. Ukázalo se, že dělala děvku v jednom bordelu, kam za ní často chodil, měla spoustu nehezky oplzlých historek, o který se se mnou neváhala podělit.“ Rozhozeně jsem si přiložila dlaně na spánky a čelo, po lehkém setrvání na místě jsem si jimi uhladila vlasy dozadu a poté je nechala zaparkované na krku. Caroline nenaléhala, čekala, až budu připravená mluvit dál.

„Očividně na svou profesi byla pyšná. Celkem peprně mi popsala, co všechno spolu vyzkoušeli, prý ji toho hodně naučil, taky mi několikrát gratulovala, jaké mám štěstí, že si mě vybral. Mluvila o mně jako o jeho hračce, jako o nějakém otrokovi, od něhož se předpokládá, že vyplní každé jeho přání. A on ji nechal, nezastal se mě… Tak jsme se pohádali, já jsem šla do hotelu a Damon tam zůstal,“ shrnula jsem to.

I když jsem se zuby nehty bránila se tomu poddat, znovu jsem cítila ono bodavé zklamání, jež se mi pravděpodobně přeneslo i do hlasu.

„Vyspal se s ní, že jo?“ dospěla k nabízejícímu se závěru s vědoucím výrazem.

To totiž Damon dělá, když ho někdo naštve, s někým se vyspí, opije se nebo někoho zabije, v horším případě všechno dohromady.

„Ne,“ vyvrátila jsem její domněnky.

„Jak to můžeš vědět?“ zeptala se jízlivě.

„Protože mi to řekl.“

„A ty mu věříš?“ opáčila s nechápavě nakrčeným nosem.

„Ano, Caroline, já mu věřím,“ pronesla jsem se silnějším důrazem, už mě to unavovalo. „Přišel za mnou na nádraží a řekl mi to. Když jsem přiznala, že měl Stefan pravdu, že ho vůbec neznám, vybídl mě, ať se ho zeptám na cokoli, co mě zajímá. A tak jsem se ptala…“ Musela jsem se odmlčet, protože jsem v prohlubině slzné kůstky a nosním slzovodu opět ucítila tolik známý tlak.

„Bylo to zlý?“ Okamžitě jí došlo, že jsem asi neodhalila příběh o roztomilých štěňátkách. S bolestně staženými mimickými svaly jsem přikývla.

„Bylo,“ hlesla jsem plačtivě.

Obrátila jsem oči ke stropu, což většinou pomáhalo, abych se nerozbrečela, a přerušovaně se nadechla. Pochopila, že nemám v úmyslu dělit se o detaily a nechala to být, místo toho mě vtáhla do vroucího objetí. Jestli ji na jazyku pálila poznámka typu „já ti to říkala,“ nahlas ji nevyslovila. Viděla, že i tak to snáším bídně.

„Někoho tak zkaženého nepotřebuješ, Eleno. Bez něj ti bude líp,“ snažila se mě konejšit vemlouvavě, ale mělo to spíš opačný účinek. Odtáhla jsem se a negativně zavrtěla hlavou.

„Nerozešli jsme se,“ uvedla jsem situaci na pravou míru, „jen jsem mu řekla, že ho teď nějakou dobu nechci vidět.“ Věnovala mi zmatený pohled.

„Jaký v tom je rozdíl?“ Bezvýchodně jsem nad její otázkou protáhla koutek, tomu nemohla rozumět.

„Ty ho po tom všem ještě chceš?“

No, to bych taky ráda věděla. Nedovedla jsem si představit, že se spolu běžně bavíme, natož nějaké intimnosti, stejně tak jsem si nedokázala představit, že by z mého života nadobro zmizel. Bylo to zatím moc čerstvé.

„Je to složitý, potřebuju čas. Prozatím by mi úplně stačilo, kdybych ty jejich praktiky neměla pořád před očima, nemůžu se soustředit na nic jiného. Je to k zbláznění,“ postěžovala jsem si útrpně. Vzletně můj hlavní problém odmávla pravačkou.

„Musíš se jen zaměřit na správnou věc,“ poučila mě sestersky.

„A to je?“

„O sobě to říct nemůžu, ale ty seš mladá jen jednou, takhle taky nebudeš vypadat věčně, užívej si, bav se. Svět ti leží u nohou a rozhodně se netočí jenom kolem Salvatorů.“

Zaskočeně jsem na Caroline vyvalila oči, já prožívám krizi a ona mi radí, abych vyrazila klín klínem. Perfektní. Popravdě pro mě bylo nemyslitelné, že bych si začala s někým jiným. To prostě… ne!

„Promiň, Care, ale děsně mě bolí hlava. Asi si půjdu lehnout,“ řekla jsem, přitom jsem si demonstrativně přiložila prsty pravačky na tepající spánek, nelhala jsem, z toho všeho rozebírání mi připadalo, že mám na krku přerostlý meloun.

„Jasný. Stejně už bych měla jít, musím se ještě učit na ten test z matiky. A před vyučováním mám trénink roztleskávaček, připravujeme novou sestavu na ten novoroční zápas. Odpočiň si, vypadáš děsně. Miluju tě,“ drmolila, přičemž mě nanovo zaníceně objala.

„I já tebe,“ zahlaholila jsem nazpět, vděčná, že ji vidím odcházet. Naposledy jsem se nuceně usmála a jakmile za ní zaklaply dveře, zničeně jsem sebou plácla do polštářů.

To bylo náročné.

***

 „Čau, už jsem ti objednal, skořicové cappuccino a jemně perlivou vodu,“ oznámil Caroline, jakmile s malým zpožděním dosedla na židli naproti. Vybrala pro jejich setkání malebnou kavárnu v centru, kde měli tu nejlepší kávu ve městě.

„A dortík?“

„Citronový cheesecake.“

„Seš nejlepší,“ ocenila Stefanův pozorovací talent, nebylo to prvně, co se takhle sešli.

Odložila si klíčky od auta a uhladila si perfektně upravené vlasy, když jí zapípal telefon. Vyndala přístroj z tašky, kterou si předtím přehodila přes opěradlo, a ukazováčkem s na červeno nalakovaným nehtem rozsvítila displej.

„No, to si děláš srandu,“ zahartusila po přečtení zprávy rozladěně. „Promiň, tohle musím vyřídit. Jedna z nových roztleskávaček se zkouší vyvléct ze zítřejšího ranního tréninku.“

Nacvakala stručnou odpověď, nevrle pohodila mobilem vedle klíčů a vytíženě si odfoukla, vtom jim donesli jejich objednávku. Před Stefana místo dezertu však číšnice postavila panáka irské whisky.

„Přeji dobrou chuť,“ popřála jim, přičemž na mladšího Salvatora svůdně mrkla. Zdvořile se usmál a zaměřil pozornost na Caroline, která trochu kousavě poděkovala.

„Jak je Eleně?“ zeptal se s nefalšovaným zájmem. Popravdě se držel, aby to na ni nevybafl hned po příchodu.

„Když pominu, kvůli komu se trápí, tak docela mizerně,“ pronesla nesouhlasně. „Je to tak, jak jsi říkal, v jednom klubu potkali jakousi vyskákanou postarší šlapku; mimochodem, věděl jsi, že v některých městech existují upíři bary?“ změnila zničehonic téma hovoru, což ho lehce zaskočilo.

„Jo, nejsem na to hrdý, ale v pár takových jsem byl,“ přiznal u kontrolovaného míchání černého kafe. „Dřív to nikdo moc neřešil, ale v dnešní době mají nastavená striktní pravidla, nesmíš zabít ani vážně zranit. Lidé ti musí dát krev dobrovolně, někde u vstupu dokonce dostávají sporýšové tyčinky, aby nemohli být ovlivněni.“

„Jak to, že jim to prochází?“ Rozvážně pokrčil rameny.

„Většinou jsou v oblastech, kterým se zástupci zákona vyhýbají. Nebo dostali dobře zaplaceno.“ Na chvíli mezi nimi zavládlo ticho.

„Na to by mamka jakživ nepřistoupila,“ podotkla dcera místní šerifky s nepřeslechnutelnou pýchou.

„Netvrdím, že je to správný, ale ti lidé tam chodí samovolně, nikdo je nenutí, je spousta takových, kterým se sdílení krve líbí a ta bolest je uspokojuje, vyhledávají to. Pro některé je to lepší než sex.“

Měl na paměti, že Caroline si to vyzkoušela na vlastní kůži, když z ní Damon na začátku loňského roku pil, v jejím případě k tomu však docházelo nedobrovolně, takže nečekal, že by tomu dokázala plně porozumět. Poznamenalo ji to. Nechápavým, lehce odsuzujícím výrazem, jež vzápětí nahodila, mu dala za pravdu.

„Budiž, lidi mají různé úchylky. Ale zpět k tématu, Elena potřebovala na záchod, při zpáteční cestě natrefila na tu kurvu a ta Damona poznala. Myslela si, že má Elenu pro potěšení a neodpustila si několik rad… a výživných historek.“ Stefan si těžce povzdechl.

„Přesně před tímhle jsem se jí snažil varovat, ale neposlouchala.“ Nemusela mu onen incident nijak víc přibližovat, uměl si dost živě představit, jaké zážitky ta zvrhlá osoba jeho bývalé přítelkyni zprostředkovala. Nic pro její nevinné uši.

„No, pěkně ji to sebralo, pohádali se, Elena se vrátila do hotelu, zatímco Damon tam zůstal. Ale moc se neraduj, nepodvedl ji. Našel ji na nádraží a potom, co mu zdrceně sdělila, že ho vůbec nezná, Elenu vybídl, ať se ho zeptá na cokoli, co ji zajímá,“ tlumočila mu kamarádčino vyprávění v kostce, nato se chopila vidličky a na špičky hrotů si nabrala decentní množství domácí šlehačky, kterou si následně labužnicky vsunula do úst. Věnoval jí zamyšlený pohled.

„Seš si jistá? Proč by to dělal? Vždyť mu muselo být jasné, že si tím kope vlastní hrob,“ nadhodil zmateně.

„Netuším, ale oba víme, že v případě Eleny se tvůj nevypočitatelný bratr chová dost nepředvídatelně, takže za tím může být bůhvíco. Každopádně se dozvěděla hodně odporné věci a teď ho nechce ani vidět.“

Ano, to by odpovídalo, všechno do sebe skvěle zapadalo, Damonovo opití a bezradnost nad bezvýchodnou situací, do které si nabídnutou otevřeností napomohl. Z rozsáhlého hloubání nad bratrovými pohnutkami ho vytrhla upírčina na hřbet ruky povzbudivě přiložená dlaň.

„Tohle je tvá šance, Stefane. Teď ji můžeš získat zpět,“ pravila vemlouvavě, v očích ji přitom zaplálo velmi nakažlivé přesvědčení.

Ačkoli stejně neochvějnou jistotou neoplýval, nehodlal se Eleny vzdát, nikdy by si neodpustil, kdyby to alespoň nezkusil. Usrkl si z doneseného panáka, vřele se na kapitánku roztleskávaček usmál a souhlasně přikývl.

Poté, co spolkla další sousto té našlehané hmoty, se maličko nepokojně ošila.

„Dopracovali jsme si k té ošemetnější části,“ řekla se zrakem sklopeným na obsah talířku. „Včera jsem se sešla s Tylerem…“

I když se jeho myšlenky stále ubíraly k Eleně, veškerým vynaloženým úsilím se přiměl poslouchat. Aby to dávalo smysl, musela se Caroline vrátit až k jeho zbrklému úprku z toho nepovedeného Díkuvzdání, kde při sourozenecké potyčce málem zranil lásku svého života. Neunesl jejich shledání a přestal se ovládat.

Blondýnka mu podrobně vylíčila nadcházející debatu i podrobnosti z akčně zakončené výpravy do hor. Odtajnění Tylerova plánu ho nechalo chladným, nepovažoval ho za nějakou extra hrozbu, nebyl ten typ, co obvykle dotáhne věci do konce. Na klidu mu to však nepřidalo.

„Hlavně to neříkej Damonovi, nahned by ho nelítostně zabil. Promluvím si o tom s Rebekou, třeba se mi podaří ji přesvědčit, aby adoptovala i nás. Ty hoď řeč s Bonnie, zeptej se, jestli je to vůbec prakticky možné.“

Ještě doladili některé detaily, pak se rozloučili, Caroline se jela domů učit a Stefan se rozhodl zastavit v Grilu, podívat se, zda tam nekápne na nasávajícího bratra.

Autor: Alalka, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries

Sdílet

Diskuse pro článek Těžká zkouška 48: