OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries » Těžká zkouška 54

05.10.2025 (11:00) • Alalka • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 0× • zobrazeno 91×

Po třetím zapípání zmáčkl příslušné tlačítko, sloužící k otevření dvířek, načež z útrob mikrovlnné trouby vytáhl skleničku naplněnou temně rudou tekutinou. Tentokrát ji nevysosnul rovnou ze sáčku, dnes si dal tu práci a přihřál si ji na teplotu lidského těla, aby co nejvěrohodněji připomínala horkou, mírně lepkavou krev přímo ze žíly.

Přiložil si hrdlo broušené sklenky k ústům a se zavřenýma očima si decentně ucucl, při tom si představoval, že ji pije z krční tepny nějaké mladé, ke spolupráci ovlivněné dívky s tou nejjemnější pokožkou; hodlal si to jaksepatří vychutnat.

Bohužel, vytříbené smysly predátora se jen tak oblafnout nedaly, mohl se přesvědčovat sebevíc, leč krev ze sáčku, třebaže ohřátá s nejvyšší precizností, byla furt jenom krví ze sáčku. Pití ze žíly se prostě nic nevyrovná, dobře, jedna věc ji mnohonásobně předčila, ale ta byla momentálně mimo jeho možnosti.

Od toho strohého poděkování, od něhož uplynuly už bezmála čtyři dny, mu Elena nenapsala jediné písmenko. Dost ho to znepokojovalo, už to trvalo dlouho, začínal být netrpělivý, na jednu stranu si hrozně přál vědět, jak na tom vlastně jsou, na druhou se toho verdiktu bál. Neměl nejmenší tušení, co by dělal, kdyby mu řekla, že to je definitivní konec a že ho už nikdy nechce vidět. Asi by vyvraždil celé město, ne, přeměnil by ho na upíry a pak by ho do posledního obyvatele vyvraždil znovu.

A začal by tou otravnou, do všeho nos strkající blonckou.

Nad tou vidinou se akorát bezbarvě ušklíbl, bylo mu jasné, že tohle nejspíš navždy zůstane pouze jeho zbožným, nevyplněným přáním.

Rezignovaně si povzdechl a s mnohem menším uspokojením si usrkl, když vtom se mu v zadní kapse kalhot rozvibroval telefon. Cestou do obýváku ho vytáhl a po letmém omrknutí displeje hovor přijal, pod neznámým číslem se mohl skrývat téměř kdokoli, vzhledem k tomu, že měl zase nový mobil, a s tím starým se nerozloučil právě v dobrém, jeho seznam kontaktů byl značně prořídlý.

„Jo?“ ohlásil se rozmrzele, poslední dobou byl nabroušený prakticky pořád.

Chviličku se nedělo nic, záhy se však v mikrofonu aparátu ozval vzdech, a to důvěrně známý vzdech. Vnímal, jak se mu na zátylku i na předloktích ihned postavily drobné chloupky, zároveň Damonovi celým tělem projela silná elektrizující vlna, která mu rozechvěla snad všechny výběžky nervové soustavy.

„Mmhm, Damone… Stýská se mi po tobě. Pořád na tebe musím myslet,“ zapředl velmi smyslně hlas, jež tolik toužil slyšet. Úplně z toho zkoprněl, což s přizvednutou nohou, nachystanou udělat krok, není nejvhodnější reakce, mírně zavrávoral, zbrkle došlápl na zem, jenže přitom zakopl o lem hedvábného, ručně vázaného peršanu, takže se nepatrně zakymácel podruhé. Bylo to spíš takové legrační poskočení, při němž na luxusní, drahý koberec vylil skoro polovinu nedopitého oběda.

Nadobro mu vyschlo v ústech, těžce polkl, tenhle hlas by poznal, i kdyby strávil pět let na audiometrii, kde by mu bez ustání do uší pouštěli vysokofrekvenční tóny o různé intenzitě. Krátce k sobě křečovitě stiskl víčka, nato oči rozezleně přimhouřil a pevně semkl čelist.

„Katherine,“ procedil skrz zuby nevraživě, jakmile se probral z šoku a došlo mu, že tady něco nehraje.
Takhle by mu Elena nezavolala. Navíc v tom projevu cosi scházelo, ona vřelá složka typická pro její styl vyjadřování.

A co víc, její číslo znal přece z paměti!

„Hm, prokoukl jsi to rychle,“ postěžovala si zklamaně. „Lepšíš se, tipovala jsem, že ti to potrvá trošku dýl.“ Sice mu to zabralo jen pár vteřin, nýbrž to evidentně stačilo k tomu, aby ta zákeřná megera poznala, že ho nachytala.

„Co sakra chceš?“ zaúpěl poněkud zkroušeně, na tohle teď absolutně neměl náladu.

„Doneslo se ke mně, že neprožíváš právě nejšťastnější období. Po tom triumfu, ke kterému ti mimochodem gratuluju, fakt jsem nečekala, že ti Elena někdy dá, zjevně to není takový svatoušek, za jakého se tak vehementně vydává, jsi opět zůstal na ocet,“ brebentila svým obvyklým nadřazeným tónem, „tak mě napadlo, jestli nepotřebuješ utěšit. Však víš, přenést se přes to…“

Rozladěně nakrčil nos, jen tak tak se zarazil, aby jím nasupeně nevyfoukl zadržovaný vzduch. Úplně ji viděl, jak s nohou přes druhou v upnutých minišatech sedí v křesle nějakého vybraně zařízeného baráčku, a s nefalšovaným spokojeným výrazem, že ho dostala, si netečně prohlíží dlouhé nehty.

„Hm, na to, že jsi tvrdila, že ke mně nic necítíš, se nějak podezřele zajímáš. Ještě bych si mohl něco domýšlet,“ odpověděl pohotově, snaže se, aby to vyznělo ledabyle.

„Jistěže se zajímám, pro tebe a pro Stefana budu mít vždycky slabost, oba jste byli tak sladcí. Musím přiznat, že na svou věrnou kopii maličko žárlím, nedotknutelná Elena má veškerou vaši pozornost, omotala si vás kolem prstu. Tebe především,“ dodala dotčeně. „Původně jsem si myslela, že ti jde o to se s ní vyspat, ale to se ti už povedlo, a chceš ji ještě víc. Musí být dobrá. Očividně nemáme společný jen vzhled.“ To s ní v duchu souhlasil.

„Až na to budu mít čas, najdu si ten tvůj zdroj a podívám se mu na zoubek. A ano, může se to zdát jako výhružka, a je to výhružka, když to myslíš tak, jak já to myslím. A já to tak myslím,“ řekl zdánlivě nepohnutě.

„Jestli seš zaneprázdněný tím, že se pokoušíš Elenu získat zpátky, tak to rovnou vzdej, nevybere si tě. Vrátí se ke Stefanovi. Vždycky to bude Stefan,“ prohlásila přesvědčivě.

Vždycky to bude Stefan. Na tuhle větu byl alergičtější než Jeremy Clarkson na SUV Bavoráky.

Poněvadž na to nic neřekl, neměl co, zmohl se jen na raněné skousnutí vnitřní, hladké stěny tváře, pokračovala: „Na vztah seš pro ni moc zkaženej, seš jako já, máš rád svobodu a neumíš být věrný, obtáhneš všechno ucházející, co kolem tebe projde. Vedeš si statistiku? Kolikátá Elena byla, miliontá tři sta devadesátá pátá? Minulost nevymažeš, Damone.“

Spolkl ten těžký knedlík, který se mu po Katherinině arogantním monologu usadil v hrdle, nehodlal jí dát najevo, jak hluboko se mu její slova vryla pod kůži. Byla jako jed, rychle se rozšiřující do oběhu a ochromující životu důležité orgány. Paralyzující. Otupující.

„Máš i nějaký jiný důvod nebo mi vážně voláš kvůli tomu, abys mi řekla, že jsem děvkař?“ zeptal se otráveně, zatímco si v pravačce vytočeně točil skleničkou s nyní vystydlou krví.

„Myslím, že kdybys cinkla Barneymu Rubbleovi a řekla mu, že Vilma Freda stejně nikdy neopustí, ta informace by dopadla na úrodnější půdu.“

Na to si odevzdaně vzdychla.

„S tebou není žádná sranda. Chtěla jsem jen pomoct, čím dřív se s tím smíříš, tím líp.“

„Ó, jak jsi laskavá, ty ďábelská mrcho. Pokud nic dalšího nemáš, tak-“

„Dobře, dobře. Přejdu k věci, nezavěšuj. Ve skutečnosti se chci zeptat, jak jste pokročili s plánem na zabití Klause,“ vyhrkla spěšně pravý důvod tohohle nepříjemného telefonátu.

„Tak to ti řeknu naprosto přesně, nijak. Zjistili jsme, že když zhebne původní, vymře i celá jeho pokrevní linie, takže určitě chápeš, že se do toho už tak nehrneme. Sice jsme přišli na možné řešení, jak to obejít, ale to ten problém oddálí jen dočasně, protože po všech méně i více oblíbených sourozencích Mikaelsonových údajně jdou nějací nedohledatelní zámožní lovci, jejichž předkové kdysi působili ve Straně Whigů, jejímž tajným posláním bylo zabíjení upírů.“

To, že na druhém konci aparátu zavládlo ticho, ho pouze utvrdilo v tom, že situace je hodně špatná a že jsou pěkně v prdeli.

„To jsi mě nepotěšil, Damone. Teď bych ráda slyšela, že máš nějaký nápad, jak tomu zabránit,“ obořila se na něj takřka vyčítavě. S jistým zadostiučiněním se ušklíbl, neboť se karty obrátily, nyní měl navrch on.

„To mám. Odhalit jejich pravá jména a podat si je dřív, než se dopracujou ke Klausovi, ale je to skoro tak složitý jako návod k japonskýmu videu, celkem dost si totiž libujou v přezdívkách.“

Nanovo se na krátkou chvilku odmlčela, poté si pravděpodobně poposunula mobil, protože slyšel, jak jí náušnice zavadila o displej.

„To kvůli těmhle hajzlům jsem se tehdy objevila u vás. Šli po mně, potřebovala jsem se někam schovat, rodinu zakladatelů, obzvlášť tvého otce, který působil v Radě a upíry vyloženě nenáviděl, by z ukrývání jednoho z nich nikdo nepodezříval,“ svěřila se mu po tolika letech se skutečnou příčinou svého výskytu na jejich panství.

„Jistěže,“ okomentoval to pohrdlivě, „mazané, jak se na Katherine Pierce sluší a patří.“

Rozčarovaně do sebe oklopil zbytek krve, na jejímž povrchu se již stihl vytvořit ne příliš vábný škraloup, také se náležitě znechuceně zapitvořil, záhy zamířil k baru, kde si hodlal spravit chuť.

„Beru to jako kompliment,“ zatrylkovala sladce, nad čímž jen okázale zakoulel očima, tyhle její falešné hry ho dávno nechávaly naprosto chladným. Nalil si poctivého panáka a vypil ho do dna.

„Udělám všechno pro to, abych přežila, Damone, po půl století pronásledování se to stalo mou přirozeností. Ty bys udělal to samý, jsme si hodně podobní, oba jdeme přes mrtvoly a neohlížíme se zpět. To se mi na tobě líbí. Stefan takový není, ten má zase jiné… přednosti. A cení si jich na něm i Elena, můžeš si hrát na sebevětšího dobráka, ale uvnitř budeš pořád stejnej sobeckej samolibej parchant, který tajně závidí mladšímu bratrovi,“ rozebrala ho s neochvějnou suverénností. Naštvaně levačkou zmáčkl k uchu přiložený přístroj, v němž povážlivě zakřupalo. Už toho slyšel dost.

„Dík za milej rozhovor, Katherine,“ pronesl ironicky, „ale pokud nemáš nic konstruktivního, tak bych se s dovolením šel věnovat našemu existenčnímu problému.“ Chystal se zavěsit, jenže ho opět zadržela.

„Tenkrát jsem měla za patami jednoho dost neodbytného člena té Strany, říkali mu Převozník. Zjistila jsem, že má vážně nemocného syna, tak jsem mu navrhla, že ho svou krví vyléčím, a on bude na oplátku předstírat, že mě zlikvidoval. Dodržel, co slíbil, potom už jsem ho neviděla. Pamatuju si, kde bydleli, zkusím se na tu rodinu doptat. Pomůžu ti s pátráním, ať se můžete vrátit k původnímu plánu kterak se zbavit Klause,“ navrhla nepokrytě. Samozřejmě u toho myslela především na vlastní prospěch, jinak by to nedělala. Ani to neskrývala.

„Fajn, až budeš něco mít, dej mi vědět. Zatím se měj, Katherine.“

Když to konečně típl, přepadla ho příšerná deprese, hlavou se mu opakovaně honilo všechno to, co ta lstivá manipulátorka řekla. Přestože si neúnavně kladl na srdce, že přesně tohle je její parketa, dostat se lidem do hlavy a ovládat je, nemohl popřít, že v ledasčem měla pravdu. Damon byl proradnej zmetek, nedělal si o sobě iluze, a počet žen, které mu prošly pod rukama, byl skutečně velmi odrazující. Nenapadalo ho nic, co by Eleně mohl nabídnout. Nebo jo, ale to nechtěl, nechtěl, aby s ním byla jenom kvůli prvotřídnímu sexu. Naštěstí nebyla ten typ, jemuž jde výhradně o tohle. Vytočeně zavrčel.

Potřeboval na vzduch. Hodil na sebe koženou bundu a vydal se do Grillu, mnohem víc se potřeboval opít.

*** 

Matt svou dávno lesk a šmrnc postrádající dodávku s na mnoha místech odřeným lakem zaparkoval na jediném volném místě pro zaměstnance, popadl na vedlejším sedadle odhozenou učebnici dějepisu, doufaje, že si během odpolední šichty najde aspoň pár minut, aby si přečetl probranou látku, jež se dozajista objeví v zítřejším testu, stočil ji do ruličky, vystoupil, hlučně zabouchl a spěšně si to zamířil k zadnímu vchodu. Měl téměř čtvrthodinové zpoždění. Zaplul rovnou do skladu, který zároveň sloužil coby šatna, kde na jeden z regálů mrskl bundu s logem fotbalového týmu vyšitým na zádech, ledabyle si upravil pracovní tričko s názvem podniku a následně lítačkami prošel do prostoru za barem.

„Čau, omlouvám se, píchl jsem a nešlo mi povolit kolo,“ vysvětloval s lítostivým výrazem své kolegyni, proč ji nemohl vystřídat tak, jak bylo napsáno na rozpisu.

„V pohodě, školka zavírá až za hodinu, tak stíhám,“ odpověděla od utírání skleniček nevzrušeně.

Mladý fotbalista ze zvyku zběžně omrkl osazenstvo svého pracoviště a okamžitě ulpěl zrakem na problematickém zákazníkovi usazeném na baru. Damon okupoval své obvyklé místo, před sebou měl lahev, z níž byla dobrá polovina vypitá, nepřítomně zíral na polici naproti a nelibě se mračil. Vypadal solidně přešle a rozzlobeně. Nadto byl očividně ve velmi podroušeném stavu. Z toho nemůže vzejít nic dobrého.

„Jak dlouho tady sedí?“ zeptal se tiše mladé maminky připravující se k odchodu, přitom bradou nenápadně pokynul k poněkud zkroušeně se jevícímu upírovi. 

„Hodinu a půl určitě, tu flašku jsem mu načínala novou,“ odvětila obdobně tlumeným hlasem.

„Hm, počkej tady ještě chvilku, radši někomu zavolám,“ řekl, pročež zapadl zpátky za dveře. Poodešel co nejdál, aby ho pijan s nadměrně zesíleným sluchem neslyšel, vyndal mobil a vytočil číslo jejich učitele, jehož měl pro všechny případy uloženého.

„Haló?“ ozval se hned po druhém zazvonění.

„Ahoj, tady Matt. Mám tu takový menší problém,“ začal neurčitě.

„Damon?“ Docvaklo mu to rychle.

„Jo, přesně. Zdá se docela mimo, navíc nepůsobí zrovna dvakrát přátelsky. Touhle dobou většinou začínají chodit lidi…“ Záměrně nechal větu nedokončenou, nechtěl si ani představovat, jaké možné scénáře by mohly nastat.

„Chm, mají teď s Elenou složitější období, nesnáší to úplně nejlíp,“ poskytl mu nepřekvapivé informace, tušil, že to bude mít něco společného s jeho bývalou přítelkyní. „Hned tam přijedu. Radši ho moc neprovokuj.“

Výborně, tohle mu ještě scházelo. Labilní, nešťastně zamilovaný, krvelačný a nezdravě jízlivý upír. Lepší směnu si nemohl přát!

Zavěsil, zasunul si telefon do kapsy riflí, nato si táhle povzdechl a nenadšeně se vrátil na plac.

„Díky, už to tady převezmu,“ propustil barmanku se dvěma umně zapletenými copy. Rozloučil se a pustil se do přípravy dvou káv, které si gestem zdvižených prstů objednal jeho spoluhráč z nižšího ročníku. Jakmile je odnesl, chopil se utěrky a pokračoval v utírání umytého nádobí, u toho sem tam po starším Salvatorovi hodil okem. Zahloubaně krčil čelo a žvýkal si spodní ret, Mattovi ho skoro bylo až líto. Ještě několikrát po něm loupl očima, pak se rozhoupal a navzdory obdržené radě se za ním neohroženě vypravil.

„Čau, těžkej den?“ navázal s původcem svých životních tragédií obezřetně řeč. V okamžiku, kdy na něm Damon zakotvil tvrdým pohledem, potvrdil si, že to byl zatraceně pošetilý nápad. Chvíli ho jen nepřívětivě pozoroval, pak opakovaně zamrkal a k Mattově údivu nepatrně znejistěl.

„Hele, ty… jsi byl Elenin první, že jo?“ položil mu vskutku zajímavý dotaz.

„Jo, asi jo,“ vypadlo z něho zaskočeně. „Jo, byl,“ opravil se přesvědčivěji, když nad jeho odpovědí tázavě pozvedl jedno obočí.

Nato Damon mírně sklopil hlavu a zadíval se na panáka, kterým vytrvale točil a tím na odřené ploše baru vytvářel postupně zasychající mokré kroužky.

„Ty, Stefan a já. To jsme tři,“ zamumlal si spíš pro sebe nezřetelně.

„Bravo, umíš počítat do tří,“ unikla mu značně smělá poznámka neuvážlivě, za což byl zpražen nehezky mrazivým pohledem. Kupodivu ho za to sadista libující si v zabíjení nepotrestal, místo toho se odvrátil, semknuté rty si přiložil k ohnutým prstům pokrčené, loktem na pultě opřené ruky a dál se kabonil na celý svět.

„Co? Byl bys radši, kdyby prostřídala půlku fotbalového týmu?“ neodpustil si další rýpnutí do vosího hnízda. Nějak nemohl pochopit, co je na tom čísle špatně.

„Jasně že ne,“ odsekl mu nevlídně. Stěží postřehnutelně zavrtěl hlavou, souběžně k sobě na zlomek vteřiny stiskl víčka, pak oči zase otevřel a upřel zrak na prázdné štamprle. „Jen, že… je to málo,“ připustil rozvážně.

„V porovnání s tebou?“ Rázem mu došlo, co miláčkovi žen leží v žaludku. Ten mu němým přikývnutím dal za pravdu.

„Málo na osmnáctiletou středoškolačku, které při společné nehodě zemřeli oba rodiče, nebo málo na holku světem protřelého Damona Salvatora? Měl by sis ujasnit priority, Casanovo.“ Tím si opětovně vysloužil ostré probodnutí modrýma očima.

„Co tím naznačuješ?“ zavrčel varovně.

„Jen to, že neumí ocenit dobrou radu,“ odvětil za blonďáka příchozí Alaric, následně se na Matta, jemuž se citelně ulevilo, káravě podíval. Ten v obranném gestu zdvihl ruce do vzduchu a pro jistotu udělal krok vzad. Uvědomoval si, že unikl jen o vlásek.

Popravdě mu nešlo na rozum, jak se s ním může pan Saltzman vůbec bavit. Asi rád vyhledává nebezpečí.

*** 

„Přihraj sem panáka, Ric se se mnou napije, když už jsi ho zavolal,“ zaúkoloval opodál postávajícího Matta nevzrušeně.

Učitel historie krátce zaváhal, neměl v úmyslu se zde nějak zdržovat, na stole mu totiž ležel štos neopravených písemek a nepřečtených esejí, nakonec svému studentovi rezignovaně kývl na souhlas a odevzdaně si sedl na vedlejší stoličku.

„Jak je, něco novýho?“ zeptal se družně, přičemž s těžkým srdcem sledoval, jak mu Damon nalévá téměř po okraj.

„Jak se to vezme,“ odpověděl příznivec kvalitního alkoholu, „Elena nenapsala jedinou řádku, zato mi dneska volala Katherine.“

„Co ta kluzká mrcha chtěla?“ podivil se nehraně.

„Nasrat mě,“ utrousil naježeně, „což se jí povedlo skvěle. Mimoto ji zajímalo, jestli jsme nepolevili ve snaze odstranit Klause, tak jsem jí vysvětlil nastalou situaci, moc ji to nepotěšilo.“

„To chápu.“ Napodobil tmavovlasého parťáka a taky do sebe kopl veškerý obsah toho lehce nazlátlého moku. Věděl, že Damonovi ten divný spolek dělá starosti, rovněž však věděl, že tohle upadání do bezvědomí si volí kvůli Elenině celkem dlouho trvající odtažitosti. Nepozorovaně po něm zašilhal, jeho zasmušilý výraz mluvil za vše.

„Je to v háji, Ricu. Ztratil jsem ji,“ řekl po krátké pauze ticha mdle, aniž by se na něj podíval.

„K tak dramatickým závěrům bych se ještě neuchyloval,“ nadhodil oslovený povzbudivě.

„Že ne?! Vždyť se mnou nechce nic mít, jsem jí odpornej,“ prozradil mu notně zoufalým tónem.

„Tak to není. Potřebuje jen čas, aby se s tím vyrovnala. Osobně si ale myslím, že by dost pomohlo, kdybyste si o tom promluvili,“ vyjádřil svůj skromný názor.

„To si myslím taky. Na tom, co si myslím já, ale evidentně nezáleží.“

„Nevzdávej to, nepřestávej se snažit,“ nabádal ho upřímně.

„To se můžu klidně přetrhnout, ale s minulostí prostě nic neudělám,“ pronesl poraženecky.

„Tady přece o minulost vůbec nejde,“ podotkl po letmém zvážení, zda se do téhle debaty opravdu chce pouštět.

„A o co teda?“

Bývalý lovec se nenadšeně podrbal ve vlasech a neblaze si povzdechl. Damon byl možná génius ve strategii a odhadování lidí, leč v tomhle případě byl totálně vedle.

„Hele, řídím se tvým příkazem a nepletu se do toho, Elena se mi s ničím nesvěřila, ale z těch pár holčičích telefonátů jsem pochytil, že je nejistá, nevěří si. Bojí se, že po ní budeš vyžadovat něco, co ti nebude moct splnit… Že se ti to s ní časem omrzí a nebude ti v posteli stačit,“ dodal, jakmile uzřel, že Damon marně tápe po pravém významu jeho slov.

„Děláš si ze mě prdel?“ vybafl na něho výhružně.

„Ne, mluvím absolutně vážně,“ ujistil ho drobet dotčeně.

„Pak to je ta největší blbost, jakou jsem kdy slyšel, a že jsem jich slyšel hodně,“ poznamenal zvláštně jízlivě pobaveným hlasem, do jehož projevu se přimíchalo jakési bublavé vyprsknutí. Na to Alaric zmateně nakrčil čelo, nic vtipného na tom neshledal.

„Tohle je ta poslední věc, která by ji měla trápit. Nikdy mě to s ní neomrzí, o žádný prasárny, o kterých jí Simone vyprávěla, nestojím. V nejmenším mi nechybí. Být s Elenou je jako vstupenka do ráje, místa věčné blaženosti. Sakra, vždyť se nemusí ani nijak snažit, stačí, že na mě sáhne a jsem skoro hotovej,“ zasvětil ho Damon bezprostředně do detailů, bez nichž by se opatrovník osiřelých sourozenců s přehledem obešel. Ohromeně mu nad tím spontánním doznáním povyskočilo obočí.

„Tak jí to řekni,“ poradil mu, když se jakž takž probral z utrženého šoku. O sexu se spolu dosud takhle otevřeně nebavili. A už vůbec ne o sexu s Elenou. Taky upřímně doufal, že je to naposledy.

„Ona to ví, Ricu.“

„Možná to ví, ale zřejmě to potřebuje slyšet,“ pravil moudře.

Nepatrně se zarazil, když si uvědomil, že tím Damonovi pomáhá získat Elenu zpět, což vlastně nepodporoval, jejich vztah od začátku neschvaloval. Na druhou stranu musel uznat, že oba výrazně podcenil, očividně do sebe byli zamilovaní mnohem víc, než si kdokoli z jejich okolí myslel. K oběma měl hodně blízko a přál si, aby byli šťastní; i když by uvítal, aby to nebylo dohromady.

Polekaně sebou trhnul, když postřehl, že se Damon odhodlaně postavil na nohy.

„Počkej, co to děláš? Kam chceš jít?“ vyzvídal podezřívavě.

„Říct jí to, musím s ní hned mluvit.“ Znělo to netrpělivě, rozhodně. Alaric si stihl povšimnout, že tentokrát vypadá mnohem zaníceněji než minule, nejspíš byl skutečně připravený zahodit hrdost a odprosit ji. Přesvědčit ji, že nikoho jiného nechce.

„Zadrž. Nikam nechoď, Elena není doma,“ zmařil krutě jeho plány.

„Jak to? Kde je?“ zeptal se rozhozeně.

„Ve Whitmoru, jela omrknout univerzitu. To víš, že se tam hlásí, ne?“

„Jo,“ hlesl Damon nesmírně zklamaně. Chvíli tam jen bezradně postával, zjevně se rozhodoval, zda mu má věřit, pak si poněkud bezduše sedl zpátky. Zkormouceně popadl flašku a na jeden zátah vypil, co v ní zbylo.

„Hej, Donovane, dones další!“ houkl na blonďáka autoritativně. To smrdělo průšvihem.

„Heleď, co kdybychom to tady zabalili? Pojedeme ke mně a dáme si něco tam, mám ještě nějaký neodkladný opravování, ale slibuju, že pak se ztřískáme.“ Jal se Alaric zachraňovat situaci.

„Sorry, kámo, ale tahle nabídka tlačenici nevyvolá,“ setřel ho Damon nemilosrdně, zároveň vyčkávajícímu Mattovi rázně pokynul, aby tam tak nečuměl a vyplnil jeho přání.

Ta narážka člena učitelského sboru pobavila, pozvedl koutky a z úst mu unikl špatně potlačovaný smích.

„To jo, to máš asi pravdu. Měl bych s tebou trávit míň času a najít si ženskou,“ prohodil vesele.

Naštěstí se mu ho po pár pokusech podařilo přemluvit k přesunu, stálo ho to lahev, kterou Damonovi ne zcela dobrovolně zaplatil a následně mu dovolil si ji vzít s sebou do auta. Jednak cítil povinnost zamezit tomu, aby ve vzteku někoho zabil, jednak nechtěl, aby byl sám. Třebaže nebydlel nijak daleko, jeho spolujezdec se cestou zvládl zlít natolik, že potom, co se dobelhali do Ricova bytu, beze slova padnul na gauč a tvrdě usnul. No, aspoň se mohl nerušeně pustit do toho opravování. Seděl nad tím něco přes hodinu, když mu začal vyhrávat na stole odložený mobil. Volala Elena.

„Čau, jak to jde? Už ses stihla nakazit vysokoškolskou svobodou a nezávislostí?“ zahájil hovor bodře, leč podstatně tlumeně. Jemně se jeho otázce zasmála.

„Vlastně jo, Nora, to je ta holka, co mě tu provází, mě zve na mejdan. Její spolubydlící je v nemocnici, tak mi nabídla, že tady můžu přespat. Její otec mi prý zařídí omluvenku. Přijedu zítra během dopoledne. Dohlédneš na Jeremyho? Nemůžu se mu dovolat, asi paří a má sluchátka,“ poprosila ho lehkými obavami opředeným hlasem.

„Jasně, spolehni se. Jen běž a hezky se bav,“ popřál jí srdečně. Víc než kdokoli jiný, věděl, že to potřebuje, užít si trochu normálního života.

„Díky,“ řekla mnohem bezstarostněji. „Pá.“ Pak to v mikrofonu luplo a zavládlo ticho. Zhruba na tři vteřiny.

„Hezky se bav?! Co seš to kurva za opatrovníka?!“ vybafl na něho zezadu Damon nepříčetně, až polekaně nadskočil, vůbec nepostřehl, že se vzbudil a přikradl se k němu. Nechápavě se na upíra, jenž se zlověstně tyčil za jeho židlí, ohlédl.

„Co se ti na tom nezdá?“

„Co se mně nezdá?! To už jsi zapomněl, jak to na těchhle chlastačkách chodí?! Ti nadržení blbečci ze spolku se na ni slítnou jako supi, budou se ji snažit opít a dostat do postele, aby se pak mohli chlubit svým debilním kamarádíčkům, jakou sbalili kočku,“ chrlil na něho rozohněně. Levačkou si vjel do vlasů a zuřivě si za ně zatahal.

„Zvedej se, jedeme pro ni,“ oznámil mu neprodleně.

„Cože?“

„Seš snad hluchej? Dělej, jedeme ji vyzvednout!“

„Zbláznil ses? Já nikam nejedu,“ prohlásil nesmlouvavě, načež se obrátil zpět ke své práci, ještě dvě eseje a bude to mít hotové.

„Fajn, pojedu sám! Kde mám do hajzlu ty klíče?!“

„Uklidni se, hned to dodělám a napijeme se,“ pokoušel se ho od toho ujetého nápadu odradit, ale Damon ho absolutně neposlouchal, choval se jako nějaký posedlý maniak, zběsilým šacováním pátral po klíčích od auta a přiopile u toho vrávoral. Nevypadalo to, že by od toho chtěl upustit. To nebylo dobrý, zachvátila ho panika. Co teď?

„Říkám ti, vykašli se na to. Slyšíš? Počkej! Do prdele, Damone, zastav se!“ zařval na něj nekompromisně, neboť se doopravdy chystal odejít. K profesorově neskonalé úlevě to zabralo, starší Salvatore se zarazil a ukřivděně se na něj podíval.

„To si vážně tak málo věříš?“ zeptal se ho narovinu.

„Huh?“ Očividně mu význam té otázky unikal.

„To si fakt myslíš, že by tě Elena podvedla s nějakým úplně cizím týpkem z večírku?“ přetlumočil to majitel garsonky do srozumitelnější podoby. Jeho host bezradně spustil ruce podél těla, odvrátil se a dětinsky našpulil pusu.

„Já už nevím, co si mám myslet, Ricu,“ hlesl kapitulovaně.

Smířen s dnešní rolí vztahového poradce se pohodlněji zabořil do opěradla otočné židle a natáhl nohy před sebe.

„Tak snad jste o tom aspoň trochu mluvili, ne? O tom, co mezi vámi je,“ zkonkretizoval to trpělivě. „Nebo mi chceš tvrdit, že jste to celou dobu jenom dělali a vůbec to nepojmenovali?“

„Ale jo, mluvili,“ připustil Damon cestou ke gauči, na který se vyčerpaně, rozkolísaně posadil.

„No. A?“ pobídl ho, aby to rozvedl.

„Co chceš slyšet? Jestli jsem Eleně řekl, že ji miluju?! Tak JO, řekl jsem jí to několikrát,“ vyhrkl na něj s poněkud děsivě vypoulenýma očima. Navzdory celé téhle bizarní situaci se Alaric potěšeně usmál, zkrátka si nemohl pomoct. Rád toho zdánlivě bezcitného zmetka viděl takhle projevovat emoce.

„Přestaň mě provokovat. Jestli se budeš dál tlemit jako debil, tak ti ten ksicht poupravím tak, že už nebudeš moct nikdy přestat,“ varoval ho nebezpečně nízko posazeným hlasem, nýbrž bývalý lovec jeho výhružek nedbal, taky se jím nestal jen tak pro nic za nic.

„A Elena ti to taky řekla?“ vyzvídal neohroženě. Snažil se, aby to neznělo příliš rozjařeně.

„Jo,“ zahučel Damon krátce na to rozladěně.

„No vidíš, tak nevím, co tak vyšiluješ. Prostě musíš vydržet, až si to všechno srovná v hlavě. Vsadím se, že je jen otázkou času, než se ti ozve.“ Na jeho optimistické prohlášení Damon nic neřekl, nadále se tvářil, jako kdyby jedl šťovík. Ledaže by v tom bylo ještě něco víc…

„Hele, v době, kdy jsem Elenu poznal, už chodila se Stefanem, měl jsem za to, že to je jedna z těch lásek na celý život, myslel jsem, že víc už člověk nikoho milovat nemůže, ale spletl jsem se. Měl bys jí víc věřit,“ zakončil svůj proslov dobře míněnou radou.

Damon vydal zvláštní zvuk, bylo to něco mezi odfrknutím a tlumeným uchechtnutím, pak protáhl koutek a zamyšleně pokýval hlavou. Následně na něho upřel zkoumavý pohled.

„Tentokrát mě nebudeš nabádat, ať to přehodnotím? Jestli by beze mě Eleně nebylo líp?“
Nyní se pro změnu ošklíbl Alaric.

„Nerad se opakuju. A ty seš chytrej kluk. Navíc mám dojem, že tě tohle dilema stálo pár probdělých nocí i bez mých keců.“

Váhavě, souhlasně přitakal, potom se postavil a s přispěním ke stropu zdvižených horních končetin se prohnul v bedrech a protáhl si ztuhlá záda. 

„Díky za pokec,“ řekl upřímně.

„Odcházíš? Už to skoro mám, můžeš to zatím nalít.“

„Necháme to na jindy. Dnešek stál za hovno, půjdu se domů vyspat,“ sdělil mu rozhodně, nato příteli zběžně mávl na pozdrav a unaveně vykročil ke dveřím.

„Nemám tě tam hodit?“ houkl za ním ještě.

„Projdu se. A klídek, nikoho nezabiju.“

***

Jak jsme se blížily k domu, kde byli ubytovaní kluci ze spolku, pociťovala jsem stále větší nervozitu. Roztržitě jsem si otřela dlaně o kalhoty na přední straně stehen a zhluboka se nadechla, v dálce už byla slyšet hlasitě vyhrávající hudba. Najednou jsem litovala, že jsem na Nořinu nabídku přistoupila, měla jsem se bývala držet plánu a po prohlídce odjet domů. Touhle dobou už bych měla skoro polovinu cesty za sebou, místo toho jsem se zakrátko chystala vstoupit do budovy plné cizích lidí, kteří mě dozajista budou očumovat, možná si chtít i povídat.

„Kdyby cokoli, něco se ti nezdálo nebo ses nebavila, tak mi řekni a půjdeme, ale tipuju, že se nudit nebudeš, ti pitomci tě nenechají. Zaručeně se budou předhánět, kdo tě sbalí první,“ informovala mě o zdejších poměrech. To mi na klidu moc nepřidalo.

„Neboj, vesměs jsou neškodní. Berou to jako soutěž, nová holka je pro ně vždycky taková výzva. Pokud by sis chtěla užít, můžu ti jich pár doporučit. Ty, co nejsou úplný dřeva,“ dodala nezastíraně.

Pochopila jsem, že se nijak zvlášť nežinýruje, patrně se vyspala už s několika z nich, když mi nabízí posudek jejich postelových dovedností. Působila jako někdo, kdo jde do všeho po hlavě a naplno si užívá života.

„Ne, díky, to fakt ne,“ řekla jsem po mírném nepříjemném ošití, načež jsem zamítavě zavrtěla hlavou.

„Proč? Neříkej mi, že seš ještě… Nebo máš kluka?“ zeptala se, aniž by se jakkoli pozastavila nad tím, že je to celkem osobní věc. Nepatrně jsem nakrčila nos, zrovna dvakrát se mi do tohohle rozhovoru nechtělo.

„Em, jo. Mám, jen… spolu teď tak trochu nemluvíme. Je to složité,“ připustila jsem sklesle.

„Nech mě hádat, ten parchant tě podvedl,“ dospěla okamžitě k nejčastější příčině rozchodů.

„Ne, to ne.“ Aspoň tedy myslím. „Dozvěděla jsem se o něm nějaké věci, které se mi nelíbily, tak jsem mu řekla, že ho chvíli nechci vidět.“

„Hm, to mě mrzí,“ pravila s upřímnou lítostí. „Na druhou stranu, pokud to mezi vámi skřípe, uděláš nejlíp, když ho pošleš k vodě. Tahat si s sebou kluka na výšku je blbost, to je jako nosit dříví do lesa. Singl si tady pak můžeš nezávazně užívat, vyzkoušet něco nového.“

„Um, zatím jsem se definitivně nerozhodla, uvidím, jestli mu ještě dám šanci.“ Neurčitě pokrčila rameny, z jejího postoje bylo zřejmé, co by si zvolila.

Jelikož jsme došly před dům, v jehož oknech se svítilo a mihotala se v nich barevná světélka z disco koule, dál jsme to nerozebíraly. Má průvodkyně se na mě otočila, povzbudivě se zaculila, načež vzala za kliku.

A tak jsem se v závěsu za Norou prodírala místnostmi plnými zpocených lidí, sem tam se s někým seznámila a hodila řeč, jindy přišel někdo za mnou a pokoušel se mě vyzpovídat či vyzvat k tanci. Nebylo mi to vyloženě nepříjemné, ale taky to nebyla nejlepší párty mého života, třebaže jsem se chtěla bavit a odreagovat se, nedokázala jsem se naladit na tu správnou vlnu.

Dala jsem si pár drinků, a dokonce si zahrála pivní ping pong, několikrát jsem i tancovala, leč pokaždé jen v davu, na ploužák jsem se vytáhnout nenechala. Kolem jedné se nějací dva opilí týpci poprali, tak se to rozpustilo, což mi v nejmenším nevadilo.

Bylo to divný, ležet v cizí postel, nemohla jsem usnout. Převalila jsem se na záda a zahleděla se do stropu. Do pokoje skrz závěsy dopadal měsíční svit i světlo z lamp v areálu, tak tam bylo poměrně dobře vidět.

„Promiň, Eleno,“ promluvila zničehonic Nora, celkem dlouho se nepohnula, tak jsem měla za to, že spí.

„Neměla jsem tě těm klukům předhodit jako nějaký žrádlo lvům. Netušila jsem, že seš tak zaláskovaná do toho svého.“ Překvapeně jsem jejím směrem natočila hlavu.

„To je to tak poznat?“ otázala jsem se.

„Máma dělá psycholožku na střední, kam jsem předtím chodila, v lidech se celkem vyznám. Přišla jsi mi taková smutná. A zamyšlená. To je kombinace, která značí jediné – trable s chlapem.“ Němě jsem se ušklíbla.

„Ukaž fotku. Máš nějakou, že jo?“ nadchla se pro ten nápad okamžitě.

„Uhm.“

Zatímco jsem se natahovala pro mobil, Nora si drze vlezla ke mně do postele a bez svolení mi sebrala převážnou část peřiny. Najela jsem do galerie a klikla na můj nejoblíbenější obrázek, na němž s Damonem ležíme v mé posteli a díváme se do kamery, já s kapánek potrefeným výrazem, kdežto upír s neochotným. I když se tam tvářil vážně a mírně nevrle, děsně mu to slušelo. Mladá praktikantka mi bez dovolení vyškrábla mobil z ruky a přitáhla si ho blíž k očím.

„Mmm, tak už tě naprosto chápu, je to kus,“ ohodnotila staršího Salvatora uznale.

„Akorát… neuraz se, ale vypadá jako pěkný darebák.“

„Jo, to je,“ zasmála jsem se nahlas, znělo to zasněně.

Nora naprosto přirozeně překlikla na další fotku a pak na další. Na to, že jsme se znaly teprve pár hodin, byla dost oprásklá.

„Ale pozor, tady na tebe kouká jako bys byla to nejkrásnější na světě. Je mu to vidět na očích… Sakra, má nádherný oči! Kdyby došlo na nejhorší a rozešla ses s ním, rozhodně mu dej moje číslo,“ řekla s jakousi zanícenou potutelností. Sotva jsem se nad tím stihla pousmát, hbitě prstem nalistovala na můj pokus o lechtivý snímek.

„Ohóó,“ okomentovala to bujaře. Chtěla jsem jí mobil rychle vytrhnout, protože hned po mém byl jeden ještě odvážnější. Pohotově ucukla a vědoucně ukazováčkem znovu zašmrdlala po displeji.

„Áh, Bože, slintám! Promiň, ale budu tě muset zabít a zakopat do záhonků, protože jsem se právě bezhlavě zamilovala,“ zahalasila uneseně. Uchvátilo ji to natolik, že mým Samsungem přestala všelijak smýkat, tudíž jsem se ho svedla zmocnit a na vlastní oči se pokochat smělým aktem u vodopádu.

„Má pan Dokonalý nějaké jméno?“ zeptala se se zájmem.

„Damon,“ odpověděla jsem poněkud přiškrceně.

„Damon, heh? Hezký, to mu sedí,“ oznámila mi suverénně.

Nepříjemně se mi stáhlo hrdlo, najednou jsem měla strašnou chuť ho vidět naživo, dotknout se ho, políbit… Těžce jsem polkla a špičákem se kousla do rtu.

„Jak ses s Damonem seznámila? Kde se na takovou hříčku přírody dá narazit?“ vyzvídala hovorně. Zhasla jsem telefon a se zvláštním pocitem prázdnoty si ho automaticky přitiskla na prsa.

„Mno, seznámila jsem se s ním přes Stefana, jeho mladšího bratra, s kterým jsem chodila předtím,“ přiznala jsem stále trochu rozhozeně. Tohle bylo totiž poprvé, co jsem opět zatoužila po fyzickém kontaktu. A totálně mě to převálcovalo, vykolejilo.

„Teda holka, nezdáš se, ale seš taky pěkný kvítko. Doufám, že tě přijmou a nastoupíš sem, protože se mi líbíš čím dál tím víc.“

Přerývavě jsem se nadechla a ztrápeně si bříšky prstů promnula čelo, na rozdíl do Nory jsem v tom nenacházela nic, na co bych mohla být pyšná. Zavřela jsem oči a táhle do plic nasála vzduch, najednou jsem hrozně chtěla být doma, ve své posteli, sama.

Autor: Alalka, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries

Sdílet

Diskuse pro článek Těžká zkouška 54: