OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Teen Wolf » Broken - 3. kapitola

28.08.2014 (12:00) • EllieVanyarin • Povídky » Na pokračování » FanFiction Teen Wolf • komentováno 2× • zobrazeno 1097×

„To si říkáš vlkodlak? No tak, zatni je. Drápy nejsou na obranu. Slouží k lovu. Tady, pojď blíž. Vidíš to?“ Vysoký tmavovlasý muž prudce uchopil bezvládné prsty a odhalil tak zkrvavený kus čehosi, co připomínalo ruku. Rukávy původně béžové halenky byly na cáry a kůži pod nimi pokrývaly rány tak hluboké, že bylo zřetelně vidět i maso. Nejeden tvrďák by se z toho pohledu pozvracel. K čemuž ostatně neměl daleko druhý z mužů. Znechuceně sledoval výjev, jemuž byl nucen přihlížet. Nebohé oběti svého alfy litoval, ale nemohl nic udělat. Kdyby se pokusil prokázat jí milosrdenství a ukončit její utrpení, odnesl by to někdo z jeho rodiny. Jako by mu oběť četla myšlenky.

„Strýčku, prosím…“ při zvuku slabého hlasu sebou trhnul. Jeho vlkodlačí smysly zaručovaly, že mu z tohoto mučení neunikne jediný detail. „Prosím…“ cítil, jak se mu nehty prodlužují v drápy. Oprava – odnesl by to někdo z jeho nejbližších. Ozvalo se zapraskání a tiché zasténání, jak alfa stiskl zápěstí své oběti tak pevně, že jí drtil všechny kůstky v něm.

„Přímo sem, začneš tady,“ alfa použil jeden ze svých drápů, aby naznačil dráhu, zanechávajíc po sobě další krvavý šrám, „a pak mírně dolů. Nesmíš moc. A musíš mít sílu. Aby ses dostal skrz kost. Takhle.“ Zabořil jeden z drápů do předloktí své oběti. Z jejího křiku naskočila husí kůže všem v domě.

„Ne, prosím!“ Summer se s křikem probrala. Okamžitě se vyšvihla do polosedu a zběsile ze sebe odhazovala pokrývky. Propocené oblečení se jí lepilo na tělo, ve tváři se jí pot mísil se slzami, přes které ani pořádně neviděla. Třásla se jako osika, a zimou to rozhodně nebylo.

Když do dveří s rámusem vpadl Cameron, málem vyletěla z kůže. Vyjekla a vyskočila z postele, aby se od něj dostala co nejrychleji pryč. Přikrývka se jí pletla pod nohy, ale odkopla ji a až neuvěřitelnou rychlostí přeběhla do koupelny. Zabouchla za sebou dveře, roztřesenýma rukama zamkla a svezla se k zemi. Ta noční můra byla tak živá! Přejela si rukou po prstech a pokračovala nahoru k zápěstí, pak k loktu a skončila u ramene. Jediné, na co její prsty narazily, byly tenké jizvy hyzdící kdysi bezchybnou pleť.

Vzpomněla si na všechny ty pocity. Bezmoc, strach, bolest. Tak neuvěřitelná bolest, že jediné, co si přála, bylo umřít. A oči. Tmavě zlaté oči, hledící na ni se směsicí lítosti, strachu a bolesti. Ne té bolesti, jakou cítila ona. Tohle byl jiný druh bolesti. Takový, jaký byl pro ni nepříjemně známý a jaký nedokázala snést. Oči křičící po odpuštění pokaždé, když se na ni upřely.

Už to nedokázala. Jak čas ubíhal, bylo to stále horší. Někdy se do těch okamžiků vracela, i když byla vzhůru, v myšlenkách a představách. Neustále ji to pronásledovalo. A ona už z toho byla unavená. Už to nezvládala. Už to v sobě nedokázala držet.

Něco ji zastudilo na ruce. Shlédla dolů a uvědomila si, že jsou to její slzy, jež se jí proudem řinuly po tváři. Nebránila jim. Místo toho si přitáhla nohy k hrudi, objala si kolena a nechala tělo, ať se otřásá v tichých vzlycích.

*

„Pane McCalle, chápu, že téma psychologického mučení válečných zajatců není zrovna nejzáživnější kapitola, ale s vašimi známkami bych jej nepodceňovala. Moc příležitostí k opravě už mít nebudete.“ Scott se lehce zmateně otočil k učitelce, která teď stála vedle jeho lavice a probodávala ho ne zrovna přívětivým pohledem.

Tenhle semestr si zapsal nepovinný seminář z psychologie, aby na něj Lydie přestala dorážet. Když zjistila, jak jsou na tom se Stilesem se známkami, rozhodla se vzít vše pevně do svých rukou. Dokonce si přehodila několik předmětů, aby nad nimi měla neustále dohled. Pokud zrovna nebyli ve škole nebo na lacrossovém tréninku, scházeli se u ní nebo u Stilese (což byla jedna z jeho dalších zoufalých snah vyhnout se otci), kde si za doprovodu jejích poznámek a poznatků psali úkoly a učili se. Dlouho do noci se pak většinou krčili pod palbou jejích otázek, které nazývala zkoušením. Stiles mu nedávno prozradil svou myšlenku, že to je jen výsledek její zvrácené touhy po uspokojení, které jí plynulo z tohoto mučení. Tomu se Scott zasmál. Ano, někdy to Lydie trochu přeháněla, ale na druhou stranu, od chvíle, co se s ní učili, se jejich známky opravdu výrazně zlepšily. Možná proto teď doslova cítil, jak mu rusovláska vypaluje díru do zad.

„Omlouvám se, slečno Hastingsová. Už se to nestane,“ zamumlal směrem k ní, ale v duchu se opět ponořil do vlastních myšlenek. Nemohl si pomoct, ale od chvíle, co viděl u Deatona tu fotku, pořád na ni myslel. Nedokázal pochopit, jak někdo mohl udělat takovou ohavnost. Jaký maniakální psychopat člověk musel být, aby dokázal takhle ublížit jinému člověku.

„Hej, Scotte? Scotte!“ Stilesovo bouchnutí ho probralo. S pohledem na prázdnou třídu si uvědomil, že už hodina skončila. „Jsi v pohodě? Posledních pár dní jsi celkem mimo… Děje se něco s tvým tátou?“ Scott zatřásl hlavou, aby z ní vyhnal chmurné myšlenky a soustředil se na Stilese.

„Ne, všechno je v pohodě, promiň. Jen je toho teď hodně. Asi už mi to učení přerůstá přes hlavu.“  Jeho přítel mu věnoval pohled nevěřím-ti-ani-nos-mezi-očima, ale nechal to být a místo toho se zaměřil na to, co chtěl Scottovi celou dobu říct.

„Allison prý dneska v kanceláři zaslechla, že tu mají nastoupit dva noví, sourozenci. Nepřijde ti to divné?“ Stilesovi se do hlasu vkrádalo podezření. Scott se zamračil. Studenti přestupovali v jednom kuse. „Kdo přestupuje v polovině semestru? Do Beacon Hills? Nepřijde ti to trochu podezřelé?“ Tentokrát mu neušel krátký povzdech. Stiles byl po tom všem, co se ve městě od Scottovy proměny odehrálo, podezíravý vůči každé, i jen nepatrné, neobvyklosti.

„No dobře. Já dneska zabavím Lydii a ty zkus zajít za tátou na stanici. Třeba něco objevíš.“

*

Ráno se Kyle s Cameronem málem srazili ve dveřích do kuchyně. Zatímco Kyle se po celonoční směně sotva plazil vyčerpáním, Cameron si vařil obrovský hrnek kafe, aby se trochu probral. Měl za sebou další špatnou noc, kdy se Summer několikrát s křikem probudila z noční můry. Oba si mysleli, že tuhle část už mají za sebou, ale od té příhody s Cameronovou proměnou se jí zlé sny vracely stále častěji.

„Dneska by měla mít první schůzku s Morrellovou. Myslíš, že se o to postaráš? Mám pocit, že každou chvilku usnu ve stoje.“ Ani nečekal na odpověď a s mohutným zívnutím se odporoučel do svého pokoje. Cameron, momentálně zaneprázdněný snahou připravit toasty, souhlasně přikývl a odložil hrnek. Došel až k pokojům a než zaklepal, chvíli se zaposlouchal. Z dívčina pokoje se ozývaly kroky a také šustění papíru. Zaklepal, a zvuky v momentě ustaly.

„Summer, za chvilku bude hotová snídaně. Půjdu ještě do sprchy a pak máme schůzku s tvojí terapeutkou.“ Dle očekávání se mu nedostalo žádné odpovědi, takže šel zpátky do kuchyně, aby dodělal snídani.

*

„Než jsme se přestěhovali, vypadalo to, že už začíná dělat pokroky. Když zrovna měla lepší dny, brala Kylea tak nějak na vědomí. Uvařila mu večeři, ustlala jeho peřiny. Jakmile ale byli spolu v jedné místnosti, dostala panický záchvat. Tehdy jsem ji dokázal uklidnit. To mě k sobě ještě pustila.“ Cameron se s obavou podíval po své sestřenici. Nebylo mu zrovna příjemné, že o ní mluvil, jako by tam s nimi nebyla. Ale co dorazili, nepromluvila ani slovo. Celou cestu tam se choulila na zadní sedačce, a když přišli do kanceláře Morrellové, posadila se do jednoho z křesel a ani se na ně nepodívala.

„Co se od té doby změnilo? Proč se uzavřela i před tebou? Vypadá to, že ti věřila.“ Povzdechl si. Nechtěl to znova rozebírat před Summer, a ne jen kvůli ní. I pro něj to byla nepříjemná vzpomínka, jeden z mnoha důvodů mnoha probděných nocí.

„Před pár dny jsme se s Kylem trochu pohádali. Rozčílil jsem se a neuhlídal se. Moje oči…“ neříkalo se mu to snadno. Koneckonců, Morrellová byla emisarkou alfa smečky a on jí teď odhaloval jednu ze svých největších slabin. „změnily barvu. V některých situacích nad tím stále ještě ztrácím kontrolu. A Summer se tam najednou objevila.“ S Kylem byli svou hádkou tak zaujatí, že i navzdory svým zostřeným smyslům jim její příchod naprosto unikl. „Když viděla moje oči, zpanikařila a utekla. Nemohli jsme ji nikde najít, ale po několika hodinách se sama vrátila. Zavřela se do svého pokoje a od té doby prakticky nevychází ven. Tedy, vychází, ale jenom když jsme s Kylem u sebe. A vrátily se jí noční můry. S křikem se budí i několikrát do noci.“

„Ano, to je docela pochopitelné. To, co si prožila, je vlastně zázrak, že je stále při smyslech. Mnoho jiných lidí by z toho zešílelo.“ Přerušil ji, vylítlo to z něj dřív, než se stačil zarazit.

„Možná, že zešílela. Nedokáže se vrátit zpátky do normálního života. Chápu, že pro ni musí být těžké s námi žít, ale pro nás to taky není zrovna lehké. Kyle dělá první poslední, aby se o nás postaral. Snaží se dělat všechno proto, aby jí to ulehčil. Chodí na noční směny, aby měla klidnější spaní, když ví, že není doma. Kvůli tomu pak prospí většinu dne, takže ho Summer prakticky nepotká. Já trávím devadesát procent dne ve svém pokoji, abychom se náhodou nepotkali na chodbě a ona zase neutekla. Dneska jsem celou cestu čekal, kdy dostane další záchvat. Jestli se nesloží ona, já nebo Kyle, jo.“ Zarazil se, když mu došel dech. Okamžitě se mu na jazyk drala omluva, ale Morrellová ho zarazila.

„Není třeba se omlouvat. Myslím, že Summer si je toho všeho dobře vědoma. Podle toho, co už mi řekl Kyle, vím téměř jistě, že trpí posttraumatickou stresovou poruchou a také depresemi. Až budete nastupovat do školy, myslím, že už budeme u bodu, kdy bude komunikovat. Věř mi. A teď si promluvím se Summer, pokud nás omluvíš.“

Autor: EllieVanyarin (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Teen Wolf

Sdílet

Diskuse pro článek Broken - 3. kapitola: