OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Teen Wolf » Broken - 4. kapitola

21.11.2014 (11:00) • EllieVanyarin • Povídky » Na pokračování » FanFiction Teen Wolf • komentováno 4× • zobrazeno 1132×

„Dnes bych si s tebou chtěla popovídat o tvých rodičích.“ Summer na místě zamrzla. O rodičích nemluvila. Nikdy. Bylo to zakázané téma. Jen při jejich zmínce se jí začaly před očima vynořovat výjevy z minulosti. Vzpomínat na ně záměrně znamenalo dobrovolně se mučit. Vyvolalo by to představy o tom, jaké to mohlo být.

„Jsou mrtví. Není o čem mluvit.“ Sledovala, jak si Morrellová připsala do notýsku další poznámku. Za těch pár schůzek, které měly, popsala už překvapivě mnoho stránek. Summer věděla, že tato druidka předpokládala, že s ní nebude komunikovat. Na jednu stranu měla pravdu. Na druhou stranu, Summer už se naučila mluvit s ostatními lidmi. Že se těmto kontaktům záměrně vyhýbala, to už bylo něco jiného.

„Chápu, že to pro tebe nemusí být příjemné, Summer, ale tví rodiče byli součástí tvého života po mnoho let. Tím, že o nich budeš mluvit, ze sebe dostaneš všechno, co jsi v poslední době dusila. Pokud jsem tvého bratra pochopila správně, měla jsi velmi dobrý vztah s vaší matkou, je to tak?“ Summer se vyhnula pohledu do očí a zhluboka se nadechla. Za žádnou cenu nemohla ty vzpomínky nechat oživnout.

„Mí rodiče jsou mrtví a nic, co řeknu, to nezmění. Takže pokud nemáte jiné téma, pro dnešek jsme skončily, doktorko.“ Neunikl jí tajemný úsměv, jenž se usadil na terapeutčině tváři.

„Dobrá, tak tedy budeme mluvit o něčem jiném. Například o tvém bratrovi. Tohle téma ti vyhovuje?“ doktorka ignorovala, jak se začala mladší dívka ošívat, místo toho odložila notýsek a s rukama opřenýma o kolena se k ní lehce naklonila. „O tomhle to přeci celé je, že ano, Summer. O tvém bratrovi vlkodlakovi.“

V odpověď si Summer přitáhla kolena ještě blíže k hrudi a pevně je objala. Pak zavrtěla hlavou v záporné odpovědi. Doktorku ale neoblafla.

„Vím, že se ho bojíš, Summer. Proto jsi tady. Abychom to zastavily. Máš strach, že on nebo Cameron ti zase ublíží. Že si to budeš muset prožít znova. Tu bolest, strach…“

„Přestaňte!“ vykřikla Summer a prudce se postavila. Byla tak vyvedená z míry, že zapomněla dýchat. Doktorka ji s kamenným výrazem sledovala, ale jinak se nijak nepohnula. Summer si to po chvíli uvědomila a párkrát se zhluboka nadechla, než se zase posadila. Pak, aniž by se na ni podívala, tichým hlasem pronesla k doktorce: „Nikdy by mi vědomě či dobrovolně neublížili. Vím to. Ale když jsem s nimi, ztrácím kontrolu. Snažila jsem se, opravdu, ale nakonec jako by vždycky někdo ukradl moje tělo a já byla jenom divák.“

*

Zhruba dva týdny po této příhodě přišel den D. Summer s Cameronem měli nastoupit do školy.

Doma bylo ještě pořád dusno, ačkoliv to vypadalo, že začíná svítat na lepší časy. Přes den, kdy byl Kyle v práci (občas si bral i dvojité směny, takže se doma neukázal celý den) a Cameron dospával probděné noci, se Summer občas vyplížila z pokoje a uvařila jim něco k jídlu. Ale pokaždé, když jeden z chlapců mířil do kuchyně, vypařila se dřív, než tam došli. Cameron měl radost. Bral to jako znamení, že se věci alespoň částečně vracejí do starých kolejí.

To všechno šlo málem do kytek v předvečer jejich prvního školního dne, když se Kyle ukázal doma po čtyřiadvacetihodinové šichtě. Cameron byl u sebe v pokoji, to poznal hned podle hlasitých zvuků nějaké střílečky, co hrál na X-boxu. Když ale procházel kolem pokoje Summer, zevnitř se ozývalo jenom mrtvolné ticho. Se zamračením se na chvíli zastavil u dveří.

Ze zkušenosti už věděl, že když jeho mladší sestra prožívá jeden ze svých velmi vzácných klidných snů, srdce jí bije tak pomalu, že je těžké jeho tlukot slyšet i se zostřenými vlkodlačími smysly. A opravdu, teprve když se pořádně zaposlouchal, dolehl k němu slabý tlukot. S unaveným úsměvem tedy jen nakoukl ke Cameronovi, aby ho pozdravil, a pak šel rovnou k sobě, kde padl ještě oblečený na postel a okamžitě usnul.

Ze sladké temnoty spánku beze snů jej vytrhl křik. Okamžitě vystřelil z postele a utíkal k Summer do pokoje. Odjinud to ostatně být nemohlo.

Když rozrazil dveře, stále ještě byla v posteli, házela sebou sem a tam jako hadrová panenka a křičela přitom na neviditelného nepřítele ve svých snech.

„Pusťte ho, nemá s tím nic společného! Prosím! Ne, tati, nééé!“ Pak se probudila a okamžitě začala plakat. Kylea to ničilo, když ji takhle viděl. Poznal, že se jí opět zdálo o smrti rodičů. Byly to chvíle, na které se všichni snažili zapomenout, ale Summer nemohla, dokud ji to pronásledovalo ve snech.

„Zlato, to je v pořádku. Byl to jen zlý sen, jsi v bezpečí. Teď už ti nikdo neublíží, rozumíš?“ S očima zalitýma slzami přikývla. Pak se mezi nimi rozhostilo ticho. Netrvalo to dlouho, přesto to byla ta nejdelší chvíle za poslední dva roky, kterou strávili spolu v jedné místnosti, aniž by Summer křičela hrůzou nebo utekla. A ta chvíle byla pryč v momentě, kdy zadržela slzy a zaostřila. Teprve potom si totiž uvědomila, kdo s ní vlastně je.

„Ne, ne, ne…“ okamžitě se začala odtahovat a odkopávala přitom pokrývky. Kyle okamžitě vstal a zvedl ruce v obraném gestu, ale ničemu to nepomohlo. Snažil se ji tedy uklidnit alespoň slovy, což mělo opačný účinek. V Summer to jen vyvolalo další vzpomínky.

„Nekřič, prosím!“ v temné kobce, kam ji hodili, jej poznala jen podle hlasu. Nekřičela, ale ne proto, že ji o to prosil. Po dalším dnu stráveném jako alfova hračka už na to neměla sílu. Za tu dobu, co tam byla, křičela tak moc, že už ji zrazoval hlas.

Po chvíli ucítila na tváři studené ruce. Cukla sebou tak nepatrně, že si nebyla jistá, jestli si to jenom nepředstavila. Byla vyčerpaná. Otevřela vyprahlá ústa, aby mohla promluvit, ale místo toho jí po rtech začala stékat voda. Málem se jí zakuckala ve snaze spolykat co nejvíce. Pak jí ucho ovanul teplý vzduch, jak blízko se k ní naklonil. Něco zašeptal, ale nerozuměla mu. Místo toho posbírala poslední zbytky sil, které měla, aby dokázala alespoň zašeptat ona.

„Skonči to, bratříčku. Zabij mě.“ Něco třísklo o podlahu a v prázdné místnosti se to rozléhalo jako v jeskyni. Po tolika hodinách absolutního ticha to pro ni bylo jako výstřel z děla. Zvonilo jí v uších. Ve tmě nic neviděla, ale po chvíli ucítila, jak pouta na zápěstí povolují. Pak ji znova pohladil po tváři. Ten něžný dotek jí byl příliš známý. Myslela si, že už vyplakala všechny slzy, ale mýlila se. Další slané kapky jí kanuly po tvářích.

„Neumřeš tady, rozumíš? Musíš se vzchopit, zlato. Dnes večer odvedu pryč hlídku. Bude to jen na pár minut, ale víc ti dát nemůžu. Až bude z doslechu, musíš se odsud dostat pryč. Když na konci chodby zahneš doleva, najdeš tam rozbité okno. Bude tam na tebe čekat Cameron, aby ti pomohl ven. Musíš se tam dostat. Je to teď nebo nikdy, další šanci už mít nebudeme. A já tě tady umřít nenechám.“

Tu noc poprvé zabil. Tu noc se medová barva jeho očí změnila v elektrizující modrou. Aby jeho malá sestřička přežila. Byla si toho vědoma. To ale nedokázalo vymazat vzpomínky na týdny neuvěřitelné bolesti, kterou své malé sestře způsobil. Týdny, kdy její jediná myšlenka byla smrt.

Donutila se na bratra zpříma podívat. Poprvé po velice dlouhé době se mu podívala do očí. A viděla v nich ten pohled, který ji pronásledoval pokaždé, když zavřela oči. Pak ztratila poslední kontrolu, kterou nad svým tělem měla, a utekla. Tentokrát se jí v tom nesnažil nějak zabránit, jen si povzdechl, když bouchly vchodové dveře. Věděl, že se o sebe umí postarat, jen pro něj bylo těžké si to připustit. Pořád v ní viděl tu nevinnou patnáctiletou holčičku, kterou se šílený alfa rozhodl potrestat jen proto, že její matka od něj utekla.

*

Tentokrát měla o něco jasnější mysl, když utíkala, takže si byla plně vědoma toho, jak se do lesa dostala. Nemířila žádným určitým směrem, ale nohy ji vedly samy. Přímo na místo, kde se minule probudila v obležení dvou neznámých lidí.

Z minula si nejasně pamatovala, že viděla obrysy něčeho vysokého, než ji ochromující bolest srazila na kolena a omdlela. Na rozdíl od minula teď ale věděla, co dělá, takže neslyšela žádné hlasy, které by ji lákaly ke zdroji těch pocitů. Přesto ji tam nohy nakonec dovedly.

V jasném měsíčním světle pro ni nebylo těžké obrysy rozeznat. Byly to ruiny starého, velmi velkého domu. Podle zčernalého dřeva, rozpadajícího se schodiště a vyražených oken bylo zřejmé, že v něm kdysi vypukl požár. Při té myšlence jí naskočila husí kůže, protože si jasně vzpomněla na ochromující bolest, kdy téměř cítila, jak ji neviditelné plameny olizují a pomalu pohlcují. Naštěstí se do té vzpomínky nestihla dost ponořit.

Přímo před ní se ve stínech něco pohnulo. Na maličký okamžik měla pocit, že zahlédla záblesk jasně modrých očí, takových, jaké měli pouze vlkodlaci. To ji úplně probralo a okamžitě začala očima systematicky pročesávat okolí. Při pečlivém zkoumání si nakonec všimla temné postavy opírající se o veliký dub tak nehybně, že by si jí vůbec nevšimla, nebýt toho, že tak hlasitě dýchala. Nebo spíš dýchal. Jakmile si její oči přivykly na stíny, rozeznala vysokou, rozložitou postavu.

„Tohle je soukromý pozemek.“ Hluboký hlas jí byl povědomý. Muž se ale stále ještě nepohnul, nemohla si to tedy přiřadit k tváři. Zhluboka se nadechla, aby dostala pod kontrolu srdeční tep, a pak promluvila.

„To jsem nevěděla.“ Nelhala, kolem žádného označení neprocházela. Tedy alespoň ne kolem nějakého viditelného. Tep jako by se jí znova zbláznil ve chvíli, kdy vystoupil ze stínu. Tu tvář moc dobře poznala, i když ji naposledy viděla jen krátce.

„Zase ses ztratila?“ nijak se nesnažil zakrýt posměch, a tak to Summer neušlo. Věnovala mu ne zrovna příjemný pohled. Z očí mu vyzařovalo pobavení, zatímco jeho rty se zkroutily do ironického úšklebku.

„Neztratila jsem asi, ani dneska, ani minule,“ odsekla mu trochu prudčeji, než měla v plánu. Nechtěla, aby si myslel, že je dezorientovaná. Ačkoliv tentokrát věděla, kudy se tam dostala, úplně najisto by zpátky nešla. Což nebylo zrovna nejlepší v případě, že by musela utéct. „A omlouvám se, jestli jsem něco narušila.“ S tím se otočila a málem se srazila s mladou brunetkou. Okamžitě ji poznala, byla to ta samá dívka, která ji minule spolu s tím cizincem našla.

„Promiň, nechtěla jsem tě vylekat. Hledám tady svého bratra.“ S úsměvem nedbale pohodila rukou směrem k neznámému muži. „Ty jsi Summer, že? Nevím, jestli si mě pamatuješ, když jsme se potkaly poprvé, byla jsi docela mimo. Já jsem Cora. Cora Haleová.“

„Pamatuju si vás oba. Promiň, už musím jít, nebo mě můj bratr začne hledat.“ Aniž by dívce nebo jejímu bratrovi věnovala další pohled, obešla ji a pomalu odcházela co nejdále od nich, ačkoliv si byla vědoma skutečnosti, že jde špatným směrem. Bude to muset obejít, aby se jim vyhnula.

Ve snaze co nejdřív zmizet z jejich zorného pole byla tak soustředěná na cestu před sebou, že vůbec nevnímala jejich rozhovor, který by k jejím uším jinak ještě dolehl.

„Vážně, Dereku, teď sleduješ cizí holky toulající se lesem?“

„Nesledoval jsem ji, Coro. Prostě se tady objevila. A vypadala dost překvapeně, když viděla dům, jako by ani nevěděla, jak se sem dostala.“

„Hm, rozhodně na ní je něco divného. Ale měli bychom se od ní držet dál. Pletky s lidmi nám nikdy nepřinesly nic dobrého.“

„Pak je možná dobře, že to asi není člověk.“

„Jak to myslíš? Vypadá tak lidsky, jak jen to jde, a rozhodně to nevypadalo, že by měla tušení, kdo jsme my.“

„Tys to necítila? Je cítit vlky na sto honů.“

Autor: EllieVanyarin (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Teen Wolf

Sdílet

Diskuse pro článek Broken - 4. kapitola: