OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Teen Wolf » More Bad Than Good - 11. kapitola

12.05.2014 (13:00) • Raaven • Povídky » Na pokračování » FanFiction Teen Wolf • komentováno 11× • zobrazeno 2165×

11.

„Isaacu… já, omlouvám se,“ vykoktala jsem, sesunula se k zemi a pomalu se zády opřela o kraj postele. „… ne že bych nechtěla jen… teď na to není ta správná… chvíle.“

Pohrávala jsem si s vlákny koberce a cítila se tak trošku trapně. Isaac vmžiku klečel přede mnou a snažil se porozumět mé rychlé změně názoru.

„To já bych se měl omlouvat… jen jsem si prostě nemohl pomoct,“ povzdechl si a hladil mě po zádech. Tak trochu sobecky mě jeho slova potěšila. „Proč jsi tady?“ podivil se a prstem mi opatrně zvedl bradu, aby si mě mohl pořádně prohlédnout. „Slyšel jsem vás s Derekem přicházet, ale bohužel nepoznám proč,“ uchechtnul se pro odlehčení atmosféry. „Derek se ráno vypařil z bytu a myslel si, že spím, takže mi neřekl, kam jde. Vlastně se mi nemá proč svěřovat, potom, co… no, potom, co jsem ho neposlechl a šel tě hledat do lesa.“ Jen trhnul rameny a povzdychnul si, jako by snad mohl on za všechno zlo světa. Do dlaně jsem chytla jeho ruku a propletla s ním prsty.

„Neblázni, tohle není kvůli tobě. Jsem tady, abychom vyřešili tu věc s Danielem, a navíc pořád nemůžu sehnat otce.“ Isaac mi stisknul dlaň a přitiskl mi nos na tvář.

„Děkuju za dárek,“ vzhlédla jsem k němu a rázem změnila téma. Vykouzlila jsem něco, co se asi jen vzdáleně podobalo úsměvu. Dohnala mě tíha reality a usadila se mi přímo na srdci. Tlačila mě na hrudi a pomalu do ní vypalovala černou bezednou jámu. Měla jsem hodně divné tušení.

Isaac se pousmál a objal mě. „Tohle je trochu hloupá výmluva, ale chtěl jsem ti nechat vzkaz, jenže jsem nemohl najít žádnou tužku. Pak ses začala probouzet a já prostě zpanik… zmizel.“ Celou dobu měl tvář skrytou v mých vlasech, aby se na mě nemusel dívat. Přišlo mi celkem úsměvné, že měl z toho rána snad ještě horší obavy než já. A to měl skoro o třicet centimetrů a třicet kilo víc.

Ucítila jsem, jak se najednou celý napjal a zadržel dech. Jedním pohybem nás oba zvedl ze země.

„Peter…,“ štěknul směrem ke schodům a už je sbíhal dolů. Nečekala jsem dlouho a šla hned za ním. Peter zrovna dosedal na gauč a hodil nohy na stůl. Isaac stál dole pod schody a čekal na mě.

„Byli jste na prohlídce druhého patra, Isaacu?“ zašklebil se Peter a založil si ruce za hlavu, jako kdyby chtěl dát najevo, že je tady pan domácí on a ne Derek. „Zdá se, že se tam Jess celkem líbilo…“ Otočil hlavu mým směrem a pohledem spočinul na mých zjevně rozcuchaných vlasech.

Blbý sarkastický vlkodlak!

„To snad nemyslíš…“ Už jsem se rozbíhala k Peterovi, když mě Isaac chytil za ruku a stáhnul zpátky k sobě. Jen jsem na něj zavrčela a škubla rukou, abych mu dala najevo, že mě nemusí bránit, že si to zvládnu vyřídit sama. Vtom však vstoupil do dveří Derek a v tu chvíli jsem pochopila, proč to Isaac udělal. Přes rameno mu viselo skoro bezvládné tělo.

Muž byl celý pokrytý směsicí bláta a krve. V hluboké ráně na noze mu trčel dlouhý zubatý střep, táhl ji za sebou a zanechával na podlaze tmavou zkrvavenou stopu. Balancoval na hranici vědomí a temnoty. Přes celý levý bok se mu táhla hluboká otevřená rána, která stále hodně krvácela. Až když k nim Isaac doběhl, aby pomohl Derekovi, muž naklonil hlavu, spatřila jsem na jeho krku a tváři jizvu, kterou bych poznala kdekoliv na světě. V tu chvíli se mi zastavilo srdce a odmítalo spolupracovat. Jen jsem stála nehybně na místě a se zadrženým dechem potlačovala paniku, která se mě nekompromisně snažila ovládnout. Chtěla jsem křičet, zhroutit se, utéct… to všechno najednou. Zatnula jsem pěsti, až to zabolelo, pevně zavřela oči a v duchu začala počítat. Věděla jsem, že teď musím být silná a nesmím se tomu poddat… ne teď, když mě bude nejvíc potřebovat! S hlubokým výdechem jsem potlačila svírání vzadu na patře a vyrazila k Derekovi. Cestou jsem se marně snažila ovládnout třes rukou.

„Panebože… tati!“ zašeptala jsem, protože silnější tón se mi nepodařilo najít.

Sesunula jsem se na zem k posteli, kam mezitím Isaac s Derekem donesli mého otce, a roztřesenýma rukama ho začala kontrolovat. Isaac se mě snažil násilím odtáhnout stranou, ale ohnala jsem se po něm a nevědomě zasáhla jeho předloktí, abych ho odrazila pryč. Dost to zabolelo, ale to mi bylo jedno. Teď jsem potřebovala zjistit, co je s otcem.

Isaac pochopil a stáhnul se kousek stranou. Bezradně jsem se dívala z Dereka na otce a zase zpátky. Ten přecházel po místnosti, držel u ucha telefon a s někým mluvil. Nevěnoval mi sebemenší náznak pozornosti, což mě naprosto vytočilo. Popadla jsem do ruky kus přehozu z postele, vzala nůž z pouzdra a rozřezala přehoz na kousky. S ním jsem potom otřela otci krev z obličeje. Bylo mi jedno, čí to byla postel. Byla jsem bezradná, naštvaná a pomalu začínala panikařit. Vlastně jsem netušila, co přesně dělám a ruce jednaly instinktivně za mě. Vtom ta pomyslná hladina poháru přetekla a já se na Dereka rozkřičela.

„Dereku, řekneš mi, sakra, co se stalo? Vždyť umírá, potřebuje pomoc!“

Krev odtékala z jeho těla společně s životem. Zaměřila jsem pohled na své zkrvavené ruce a ten mě vyvedl z rovnováhy trochu víc, než jsem čekala. Stála jsem tam a prohlížela si, jak se v kapkách krve odráží ranní světlo. Jak se drobné kapičky shlukují ve větší a ty potom putují po mé roztřesené kůži až na konečky prstů, padají vzduchem a rozstřikují se v loužičce krve u mých nohou. Derek zahodil telefon na postel a byl hned u mě. Popadl mě za paže.

„Jess,“ zavrčel a zatřásl se mnou. Marně. „Jessico“, zahřměl znovu o dost silnějším hlasem, který mě donutil k němu zvednout zrak, i když jsem se tomu bránila. Autorita alfy byla naráz cítit po celé místnosti, až se i Isaac přikrčil a dokonce i Peter vypadal jako celkem poslušný a o dost míň sarkastický vlkodlak. Když Derek znovu promluvil, jeho tón by se dal po tom řevu nazvat skoro jako milý.

„Deaton už je na cestě! Všechno bude v pořádku, jen se teď musíš trochu uklidnit. Pak ti řeknu všechno, co vím.“

Teď už byl dokonce i Peter na nohách a přikládal otci na ránu na boku roztrhaný potah z postele, aby aspoň trochu zastavil krvácení a zabránil tak ještě větší ztrátě. Z rány mezitím vytekla spousta krve, která tvořila rudou mapu a vsakovala se do látky pod ním.

Celý loft najednou naplnil otcův bolestný výkřik. Svíralo se mi srdce a tříštilo se na malinkaté kousíčky. Otec byl vždy silný, ale takhle ho vidět mi doslova lámalo vaz. Byl to ten typ křiku, který mi projel celým tělem a vsakoval se do každého centimetru mé kůže, jako bych snad mohla vzít všechna otcova muka na sebe. Přála jsem si mu nějak pomoct, ale někde vzadu v hlavě jsem věděla, že v téhle situaci jsem to nebyla já, kdo by mu mohl ulevit od bolesti. Musela jsem čekat na Deatona, který jako jediný byl schopný ho zachránit. Zoufale jsem si přála ležet tam na té posteli sama místo něj, jen kdyby mu teď bylo dobře. Otec ještě neurčitě zachrčel moje jméno a podlehl osvobozujícímu bezvědomí.

Stála jsem kousek od postele a lapala po dechu, když mě chytily něčí ruce a přitáhly mě k sobě. Skryly mě před veškerou bolestí, kterou jsem prožívala a dokonce i fyzicky cítila, společně s otcem. Přitiskla jsem se blíž k držícím mě pažím a vdechla Isaacovu vůni, kterou bych po včerejší noci poznala kdekoli. Posadil mě na sedačku a přitáhl si mě blíž do klína. Chránil mě svou náručí, ale před bolestí, která mnou zmítala, mě stejně ochránit nemohl. To nebylo v jeho silách. Po chvíli jsem se trochu uvolnila a teprve tehdy, když jsem ucítila Isaaca stírat mi slzy z tváře, jsem si uvědomila, že jsem se rozbrečela, aniž bych vlastně sama chtěla, a smáčela mu celé tričko. Tohle jsem nebyla já. Přemohl mě šok a částečně i únava. Jen v záblescích jsem vnímala další dění. S rachotem se otevřely dveře loftu, kterými vstoupil Deaton. Pak už jsem si jen uvědomovala Isaacovy horké dlaně přejíždějící mi konejšivě po zádech a jeho rty mi do ucha šeptaly, že všechno bude dobré.

Chtěla bych moc poděkovat za minulé komenty, moc mě potěšily! :) Pořád doufám, že jste tady někteří stále se mnou a společně tenhle příběh dotáhneme do konce. :) 

Popravdě, přepadla mě taková větší krize, ale pořád se s tím snažím bojovat. Možná by mi pomohlo, kdybych znala váš názor na tenhle příběh... jestli se vám líbí, nelíbí, jestli je třeba něco změnit, zlepšit, upravit... Nebojte se a jen do mě! :)

                                                     Raaven

Autor: Raaven (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Teen Wolf

Sdílet

Diskuse pro článek More Bad Than Good - 11. kapitola: