Somebody to Die For - 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Navzdory svému zhoršujícímu se stavu vypráví Emma svému spoluvězni o prvním setkání s mužem, který jí ukradl srdce. Ten tajemný, chladný Derek Hale, kterého všichni znají, není ten samý Derek, kterého tehdy poznala ona.

24.01.2015 (13:00) • EllieVanyarin • Povídky » Na pokračování » FanFiction Teen Wolf • komentováno 8× • zobrazeno 1440×

„To jsem řekla špatně. S nadpřirozeným světem jsem se totiž zapletla ve chvíli, kdy jsem se narodila. Do mých šestnácti jsem o tom ale neměla tušení. Do té doby jsem byla jenom obyčejná holka.

První jistá cesta do tohohle bohem zapomenutého místa bylo seznámení se Stilesem Stilinskim a jeho kamarádem Scottem McCallem. Celý nižší stupeň jsem si myslela, že jsou to podivíni. Ve skutečnosti to ale byli fajn kluci, jenom to neměli zrovna lehké. Scottovi rodiče se rozvedli, když byl malý kluk, a neměl nejlepší vztahy s tátou. Stilesova máma umřela, když mu bylo devět. A trpí ADHD. To ti zrovna moc kamarádů nezíská.

Skamarádili jsme se, když se mě kluci v devítce zastali před Jacksonem. To byla školní hvězda, namyšlený idiot, co si rád zvětšoval sebevědomí na ostatních. Až později jsem zjistila, že jsme si mnohem více podobní, než jsem si myslela. K tomu se ještě dostaneme, protože tohle bude hodně dlouhý příběh.“ Opět mu cuchám vlasy. V tichu zvukotěsné místnosti bez nejmenších problémů slyším každé jeho nadechnutí, které se teď ozývá v pravidelných intervalech. To je znamení, že už vstřebal mou bolest.

„Každopádně, potom, co se kluci postavili na mou stranu, začali jsme se spolu bavit i mimo školu. Když jsme nastupovali do prváku, byli to prakticky moji nejlepší kamarádi. Nebyl jediný víkend, který bychom nestrávili spolu. A právě jeden z těch víkendů se stal nezapomenutelným. Poprvé jsem tehdy potkala Dereka Halea.“ Cítím, jak se zavrtěl. A když se podívám dolů, naskytne se mi pohled do nádherných medově zlatých očí.

„O rodině Haleových jsem slyšel. Bývali nejsilnější smečkou v celé Kalifornii.“ Na to mu můžu jen přikývnout. Derek o své rodině nikdy nemluvil, takže toho o nich moc nevím. To, co mi je známo, mi řekli mí rodiče.

„To mi taky řekli. A už od našeho prvního setkání jsem nemohla popřít, že z Dereka ta síla vyzařuje. Byl to poslední den vánočních prázdnin, když za mnou Scott se Stilesem přišli s tím šíleným nápadem.“

„Paní Newmanová… dneska vám to nehorázně sluší. Ehm, je Emma doma?“ Skrz otevřené dveře pokoje Stilese zaslechnu hned. Samozřejmě si neodpustil kompliment mojí mámě. Dělá to vždycky, když po ní něco chce. Slyším, jak se máma zasměje.

„Taky vás ráda vidím, kluci. Emma je u sebe. Běžte nahoru, přinesu vám čaj a nějaké sušenky.“ Oba cosi zamumlají a vzápětí slyším dusot dvou párů nohou na schodech. Kluci prostě neumí být tišší. Když vpadnou do mého pokoje, je to jak velká voda.

„Emmo, tohle musíš slyšet. Tátovi před půl hodinou volali z centrály.“ Odmlčí se a já se zvednutým obočím čekám na pokračování. Na tom, co mi řekl, není nic neobvyklého. Jakožto šerifovi volají Stilesovu tátovi v jednom kuse. Pak si všimnu, proč se zarazil. Ve dveřích stojí moje máma, s podnosem plným sušenek a třemi hrníčky jejího čaje, dělaného podle nějakého tajného receptu.

Nikdy jsem neměla lepší čaj než ten její. Taky mi nikdy neprozradila, z čeho ho dělá. A teď už mi to nestihne říct. Svoje rodiče už totiž nikdy neuvidím.

„Přinesla jsem vám něco na chuť.“ Spiklenecky se na mě pousměje a nenápadně pohodí hlavou ke Scottovi. Už je to tu zas. Svoji mámu opravdu miluju, ale jsou chvíle, kdy bych jí nejraději utrhla hlavu. Ode dne, kdy poznala Scotta, se neustále rozplývá nad myšlenkou, že bychom my dva skončili spolu. Můj nejlepší kamarád totiž dokonale ztělesňuje její představu perfektního kluka.

„Tys nad tím nikdy nepřemýšlela? Stává se to přeci pořád – kamarádi se do sebe zamilujou, začnou spolu chodit…“ Nad tou otázkou se zasměju. Přijde mi to tak absurdní, tak nelogické.

„Popravdě, ne. Teda, Scott je kus chlapa, ale já jsem ho už od první chvíle brala jako staršího bráchu, co na mě dohlíží. Nikdy jsem o něm nepřemýšlela v romantické rovině. A on taky ne.“

„Díky, mami.“ Můj tón jí jemně naznačuje, že má odejít. Nemyslím to zle, ale tohle asi nebude konverzace, jakou by rodiče měli slyšet. Jakmile se za ní zavřou dveře, počkám několik vteřin, dokud neuslyším vzdalující se kroky. Pak se otočím zpátky na Stilese. „Povídej.“ Jen to dořeknu, Stiles spustí tak rychle, že sotva chytám každé druhé slovo.

„VrezervacinašlimrtvétěloaletonenítonejlepšíScotteřeknijíto.“ Zírám na něj jak na boží zjevení. Tohle dělá, jen když je z něčeho super extra nadšený. Pak se otočím na Scotta.

„Ještě jednou a lidskou řečí, prosím.“ Scott se tomu zasměje, zatímco Stiles si uraženě založí ruce.

„V lese se našla půlka lidského těla. Policajti hledají zbytek a Stiles to chce jít prozkoumat.“ V šoku vyvalím oči. Půlku lidského těla? To jako že ho roztrhal medvěd nebo něco? Tady, v Beacon Hills? Teda, už se tu stalo pár divných věcí, ale ještě nic jako tohle.

„Stilesi, nemyslíš si, že to nebude zrovna dvakrát bezpečné, když se našla jenom jedna polovina?“ Na to jen pokrčí rameny. Samozřejmě, nebezpečí jde v takových případech vždycky stranou, protože Stilesova detektivní hlavička miluje záhady a divné věci.

„Proto jdeme my dva,“ odpoví Scott. My dva? To jako i já? Ukážu na sebe, jako bych oněměla, a v úžasu pozoruju, jak přikývne.

„Ehm, Scotte, vím, že jsi posledně dostal po hlavě, takže si to asi nepamatuješ, ale proflákla jsem nás. Totálně. Takže asi nejsem zrovna ten nejlepší společník…“

Tělo, které držím, se otřásá pod návalem smíchu. Pohlédnu dolů a ještě vidím záblesk bílých zubů, když se mi před očima objeví mžitky. Následuje tupá bolest pod žebry. Můj společník hned pozná, co se děje. Vyskočí na nohy a vezme mě do náruče. Pak se se mnou usadí v co nejpohodlnější pozici. Není tu žádná postel, takže teplo jeho těla je to jediné, co můžu dostat. „Odpočiň si trochu. Zítra je taky den.“ Ačkoliv na mě jde slabost, zavrtěním hlavy to odmítnu.

„Ještě chvilku. Chci ti říct, jak jsem se poprvé setkala s mužem, který je mou první a poslední láskou.“ Koneckonců to byl on, kdo chtěl slyšet můj příběh. A kdybych mu to neřekla, stejně bych na to pořád myslela.

„Nakonec jsem šla s klukama. Občas jsem se nechala uvrtat do nějaké blbosti, tentokrát to ale bylo něco jiného, jako bych měla nějaké tušení.“

„Jen tak ze zvědavosti, kterou část těla vlastně hledáme?“ položí Scott docela důležitou otázku. Litovala jsem, že jsem šla s nimi v okamžiku, když jsme zastavili u rezervace. V noci to je mnohem děsivější než ve dne. Oba své pohledy nasměrujeme ke Stilesovi, který nám dá, jako vždy, velmi sofistikovanou odpověď.

„Uh…“ Zastavím se. To jako fakt? „Nad tím jsem vlastně ani nepřemýšlel.“

„Stilesi!“ vyhrknu okamžitě. V okolním tichu se to docela rozlehne.

„A, no… co kdyby ten vrah byl pořád ještě tady?“ oženu se po Scottovi, ale uhne. Vážně? První mě vytáhnou do lesa uprostřed noci a pak mě tu budou strašit?

„No, nad tím jsem taky nepřemýšlel.“

„Fajn vědět, že to máš všechno tak naplánované.“

„Děláte si srandu?!“ Oba promluvíme najednou, ale Stiles nás nevnímá.

„Víš, možná by tu baterku…“ Dál už Scotta neposlouchám. Stiles asi něco viděl, protože se teď snaží vyšplhat do kopce. Chvilku se zaposlouchám a pak to slyším. Psi. Policejní psi. S těmi nejsem kamarádka od chvíle, kdy jsme je nechali sníst moje prášky na spaní, abychom se vyhnuli zatčení za narušování policejního vyšetřování. To bylo zhruba před půl rokem, když mě kluci vytáhli na první takovou procházku.

Vyběhnu za Stilesem, Scott je hned za mnou. Nahoře sebou okamžitě hodíme na zem, policejní patrola se blíží. Zrovna tu chvíli si Stiles vybral, aby zpanikařil.

„Rychle!“ Bez ohlédnutí vyrazil dopředu, bokem od hlídky.

„Počkej!“ Scottovo vykřiknutí je do větru – Stiles už je příliš daleko. Se znepokojením mého kamaráda pozoruju, jak tak tak popadá dech.

„Jsi v pohodě?“ zeptám se, když udělá tu věc s inhalátorem, která mu vždycky pomůže. Přikývl a vytáhl mě na nohy, abychom mohli vyrazit za Stilesem.

Po minutě jsem ztratila jak Stilese, tak Scotta. Po další minutě jsem si uvědomila, že neslyším ani psy. Musela jsem jít úplně jiným směrem. S tichým zakletím sáhnu do kapsy pro telefon a s opožděním zjistím, že jsem ho nechala v autě. Do háje. Ač nerada – být dovezena domů policejní hlídkou není zrovna moje největší přání – vracím se zpátky po stopách, abych našla kluky. Jsem dost vytočená, abych se neobtěžovala s nadávkami, když na mě dopadnou první kapky.

„Procházka uprostřed noci po lese, kde běhá šílený vrah – a to jsem v tu chvíli díky bohu nevěděla – nestálo na mém seznamu věcí, které chci stihnout do osmnáctin. V duchu už jsem si představovala výrazy mých rodičů, až mě, podruhé za ten rok, šerif Stilinski doveze domů se zapnutou houkačkou. Asi si dovedeš představit, jak jsem byla vyděšená, když jsem se vracela zpátky na naše místo činu.“ Silou vůle bráním svým zubům, aby do sebe narážely v návalu zimnice. I přesto cítím, jak mě silné ruce ještě více sevřou ve snaze zahřát tělo, které pomalu, ale jistě, prohrává svůj boj.

„Emmo, musíš odpočívat. Jsi slabá a tohle ti nepomáhá. Musíš se soustředit na uzdravení, aby ses odtud co nejdříve dostala. Dřív nebo později si pro tebe tvoje smečka přijde, nebo tě sami propustí.“ Mám takový pocit, že tomu prohlášení sám věří. Že si myslí, že vydržím dost dlouho. Nebo že mě moje rodina najde. Nebo že Argentovi nejsou šílení. Že hrajou podle pravidel. Ale to nevadí. Už se k tomu dostávám.

„Kde máš své obvyklé spolupachatele?“ Šerifův hlas zaslechnu už z dálky. V tu chvíli mě někdo popadne zezadu a já hrůzou zaječím. Naštěstí výkřik utlumí ruka přes mou pusu, která patří Scottovi.

„Zbláznil ses? Málem jsem vypustila duši!“ vyčtu mu potichu, když mě otočí k sobě a pustí mě. Než mi stačí odpovědět, nebezpečně blízko nás probleskne světlo baterky a znova se ozve šerifův hlas.

„Scotte! Emmo!“ Scott nás oba přirazí ke stromu a já k němu s ublíženým pohledem vzhlédnu. Přes tu blízkost – naše těla od sebe dělí sotva milimetry – necítím žádné to pověstné mrazení nebo motýlky v břiše.

„Pojď, vypadnem,“ řekne mi po chvilce, když hluk policejní hlídky odezní. Neodporuju mu. Za tu noc už jsem si vybrala svůj limit snesitelného.

Jdeme tmavým a hodně strašidelným městem několik minut, když cosi zaslechnu. Zastavím a Scott taky, když si všimne, že nejdu.

„Co se děje?“ zeptá se. Oženu se po něm a pak mu naznačím, ať je zticha. Zdá se mi, že slyším hukot, jako by desítky těžkých věcí mlátily do něčeho tvrdého.

„Slyšíš to?“ Země zaduní a před námi se ve tmě něco objeví. Příliš pozdě mi dojde, co to je. Stádo splašených jelenů. Jsem příliš v šoku, abych se pokusila uhnout a Scott asi taky. Když se k nám první parohatí jedinci přiblíží, jakoby zpomaleně to sleduju, stejně jako paroží, které se ke mně přibližuje. Pak už si pamatuju jen ostrou bolest hlavy a tmu.

„Nechala ses převálcovat stádem splašených jelenů a ještě jsi tady? Ty jsi zázrak přírody.“ Příliš pozdě si uvědomí ten paradox, ale než stihne říct něco dalšího, zavrtím hlavou.

„To je v pořádku. Není se za co omlouvat.“ Uvědomuju si, že mluvím neuvěřitelně pomalu, už na mě doléhá únava. „Tak ať máme tuhle část za sebou.“

„No tak, holka, prober se!“ cizí hlas na mě z dálky naléhá a nejsou to Scottovy ruce, co mě zvedají ze země. Ač nerada, pomalu otevřu oči a vydám ze sebe neidentifikovatelný zvuk, co měl být bolestné zaskučení. Mám pocit, jako by mě právě přejeli parním válcem. Až po chvilce mi dojde, že nejsem tak daleko od pravdy. „No konečně. Hej, neusínej. Dostala jsi ránu do hlavy, takže musíš zůstat vzhůru, je ti to jasné?“ První, co vidím poté, co se mi trochu zaostří zrak, je tmavá silueta. Chvilku mi to trvá, ale nakonec se vyjasní v zachmuřenou tvář černovlasého muže a já se ztrácím v zelené hlubině znepokojení.

Je to on, kdo jako první přeruší náš oční kontakt. Pak si uvědomím vše okolo – už neprší, i když jsem stihla promoknout na kost, ten neznámý mě nese v náručí – ne že by mi to bylo zrovna nepříjemné – a Scott s námi není.

„Kde je Scott?“ zeptám se nakřáplým hlasem. Zprvu si ani nejsem jistá, jestli jsem správně zformulovala otázku. Hlava mě bolí jak střep a navíc se mi dostane pouze zvědavého pohledu. Na to mu odpovím marnou snahou vymanit se z jeho sevření, abych se mohla postavit na nohy. Docílím jen toho, že se zastaví, ale dál mě svírá v železném objetí svých paží. „Kde. Je. Scott,“ zeptám se znova, jako bych mluvila s postiženým člověkem.

„Nevím. Nikdo kromě tebe tam nebyl.“ Není to zrovna uspokojivá odpověď, proto sáhnu do kapsy pro telefon. Který tam není. Zakleju a vzpurně jej pěstí praštím do prsou, aby mě pustil. Mobil mi musel vypadnout, když jsem spadla a s trochou štěstí jej ještě najdu.

Když se nic neděje, znovu ho praštím. Navzdory určité malátnosti si nechci připadat jako chudinka, co ani nemůže chodit. „Dej mě na zem!“ Bez řečí mě poslechne, ale stejně rychle jako mě postavil, mě zase chytá, protože nečekaná změna polohy je pro mě docela nápor. Hlava jako by se mi měla každou chvílí rozkočit.

„Dostala jsi docela velkou ránu do hlavy a je docela dost možné, že máš otřes mozku. Takže nebuď jak malá a nech mě odvést tě do nemocnice. Svého přítele můžeš hledat potom.“

„Není to můj přítel!“ Jo, ne zrovna nejlepší reakce. Ale už mám plné zuby toho, jak nás pořád všichni párujou dohromady. „A do nemocnice nejdu. Máma by mě zabila. Mimo to musím najít svůj telefon, abych mohla zavolat klukům, jestli jsou v pořádku. Nemůžu je tady nechat.“ Po mém rozohněném projevu se začnu klepat zimou. Mokré oblečení ve večerních teplotách na začátku ledna není ani v Kalifornii zrovna to nejlepší. Neznámý cizinec si mezitím povzdechne.

„Fajn, vyhrálas. Žádná nemocnice. Ale tu ránu ti musím ošetřit, než se zanítí a dostane se do ní infekce. A telefon teď v žádném případě nenajdeš. Takže to uděláme takhle: teď půjdeš se mnou, já tě ošetřím, dám ti něco suchého na sebe a dám ti telefon, ze kterého napíšeš svým kamarádům. Ten tvůj najdeme, až bude světlo.“

„Normálně bych si za něco takového nafackovala. Byla jsem uprostřed noci v temném, nebezpečném lese s cizím chlapem, co mě chtěl dotáhnout bůhvíkam, ale to bylo to poslední, o čem jsem přemýšlela. V tu chvíli jsem ani nepomyslela na to, že by to klidně mohl být ten cvok, co nechal v lese ležet půlku lidského těla. Něco mě na něm přitahovalo. Nevěděla jsem co, ale jakýsi vnitřní hlásek mi říkal, že je to správné. Že on mi neublíží.“

„Hotovo. Až se trochu vyspíš, ta bolest by měla ustoupit. Přinesu nějaké oblečení.“ S úlevou se posadím na (snad) provizorní posteli, kterou představuje rozkládací lůžko. Ve skutečnosti už bolest trochu ustoupila, tedy do té míry, že už nemám pocit, že by mi do ní někdo mlátil kladivem. Zatímco se cizinec věnoval ráně na mém čele (jak tohle schovám před našima, na to raději myslet nebudu), já si trochu prohlížela pokoj, kde jsme se nacházeli. Tenhle dům jsem poznala – před několika lety se tu odehrálo asi největší neštěstí v historii tohohle města – celá rodina zůstala uvězněna v požáru domu a většina z nich při tom zahynula. Přežili jen tři lidé – sourozenci, co v té době byli ve škole a jeden dospělý, který je od té doby v komatu, nebo tak jsem to alespoň naposledy slyšela. Z toho mám celkem dobrou představu, s kým že se to tu vlastně poflakuju.

„Asi ti to bude trochu velké, nic lepšího jsem nenašel.“ Vezmu si od něj kopičku suchých věcí a zavadím přitom o jeho prsty. Jako by mezi námi proběhl proud vysokého napětí. Bez dalších slov odejde do vedlejší místnosti.

Sundám ze sebe promočené oblečení. Bundu – moji oblíbenou džínovku, kterou mám už přes dva roky – můžu rovnou vyhodit. Kalhoty jsou na tom o něco lépe, ale tričko je na odpis taky. Dříve bílá látka je teď pokrytá mojí krví. Vypůjčené oblečení je pánské, co poznám hnedka. Tmavé třičko mi sahá do půlky stehen a černé plátěné kalhoty mi padají. To vyřeším utrženým tričkem místo pásku. Když si svazuju vlasy, ucítím na sobě cizí pohled. Otočím se a opět se střetnu s těma tajemnýma zelenýma očima. Něco mě na nich přitahuje. Něco, co značí problémy. V břiše mi poletují motýlci, když si uvědomím, že mě možná pozoroval celou dobu. Nemám, za co bych se styděla – na svůj věk mám, dovolím si říct, velmi ženskou postavu. Nejsem sice holka krev a mlíko a titul hubeňourky roku bych taky nevyhrála, ale pravidelné běhání mi postavu hezky zformovalo. A místo, aby mě to vyděsilo, že mě u převlékání pozoruje cizí chlap, cítím se až v opojení. Hormony jsou vážně svině.

Když už je nachytán při činu, neobtěžuje se to nějak zamaskovat. Vrátí se zpátky ke mně a posadí se na postel. Ignoruje hromádku mokrých hadrů u mých nohou a poklepe na místo vedle sebe. S nečekanou nejistotou se posadím na okraj lůžka, co nejdál od něj. Zasměje se, tichým, štěkavým smíchem.

„Trochu pozdě na opatrnost, nemyslíš? Kdybych ti chtěl ublížit, už dávno bych to udělal a rozhodně bych ti neošetřoval možné život-ohrožující zranění… Emmo.“ Záblesk paniky v sobě zadusím, když si všimnu, že se dívá na můj náramek. V těch několika málo vteřinách jako by se mi zastavil svět. Přesto mu dám odpověď, kterou asi nečeká.

„Ty mě neděsíš, Dereku Hale. Na to jsi až příliš průhledný.“ Polopravda. To je nejlepší způsob, jak někoho znejistit. Skutečně to není přímo on, co mě děsí. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu je bolest, žal a smutek to jediné, co v těch zelených očích vidím. To ostatní jako by zmizelo v momentě, kdy jsem se do nich podívala.

Děsí mě to, jak reaguju já. Jako bych nebyla sama sebou.

Autor: EllieVanyarin (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Teen Wolf