OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction Harry Potter » Cesta do Bradavic a zase zpátky

11.01.2015 (12:00) • simapj • Povídky » Jednodílné » FanFiction Harry Potter • komentováno 3× • zobrazeno 1704×

Zase jsem prohledávala počítač a našla tuhle blbost. Prosím, respektujte, že jsem To psala v devíti letech.

V jednom horkém letním dni jsem chtěla jít s kamarádkou k rybníku. Rozhodly jsme se to vzít přes les. Tudy byla cesta nejkratší a pro dnešek i nejpříjemnější. V lese totiž nebylo takové vedro. Měly jsme s sebou mého psa Andyho. Už jsme byly skoro na konci lesa, když mi utekl. Nebyl na vodítku. To se houpalo kolem mého krku. Rozeběhly jsme se za ním. Určitě zase honí zajíce.

Běžely jsme tak dlouho, že nás píchalo v boku a sotva jsme stačily s dechem. V téhle části lese jsem se moc nevyznala. Po chvíli už to Hanka chtěla vzdát, já bych to normálně udělala taky, ale tohle byla výjimečná situace. Kdyby se Andy ztratil, tak by se mnou táta už nepromluvil. Normálně bych to okomentovala asi tak, že blbost honit se za psem, který je dvakrát rychlejší než já. Za chvíli už jsem se drápala do velkého kopce, na jehož vrcholu bylo vidět, že končí les. Z vrcholu se ozývalo vrčení a štěkání. Vylezla jsem až nahoru a rozhlédla se. Tady jsem ještě nebyla. Stála jsem na louce, která se postupně snižovala do údolí. Přesně uprostřed bylo veliké jezero. Z pravé strany údolí ohraničoval les a zleva zase vysoké hory. Na jedné hoře – možná na té nejvyšší – stál hrad. Kousek ode mě byl Andy. A Lesan, pes z naší vesnice. Ti mě teď vůbec nezajímali. Nezajímalo mě ani to, že Hanka konečně vylezla na kopec. Ukázala jsem na horu s hradem.

„Bradavice,“ řekla jsem. Hanka a oba psi zvedli hlavy.

„Co?“ ptala se Hanka. Neodpověděla jsem jí. Místo toho jsem ji strkala k hoře. Psi běželi za námi. Dostrkala jsem ji až k úpatí hory.

„Já tam nechci lézt,“ zakňučela.

„A já tě na zádech neponesu,“ upozornila jsem ji a vydala se do kopce. Hanka se otráveně táhla za mnou. Nahoru jsem se dostala jako třetí, ale pořád jsem byla rychlejší než Hanka. Ta se dotáhla až pět minut po mně. Svalila se vedle mě do trávy. Najednou zavrzaly panty, otevřely se dveře a ven vystoupil Albus Brumbál. V tu chvíli se stalo moc věcí najednou. Hanka řvala bezdomovec, psi štěkali a já jen zírala. Psi se k němu rozběhli, Brumbál mávnul hůlkou, o které nevím, kde ji vzal, a psi už nebyli psy. Na chvíli zmizeli, pak se zase objevili. Nebo spíš se objevila kočka a velký černý pes s ohnivýma očima, který vypadal jako Gozér, strážce brány. Doběhli k nám a svalili se nám u nohou. Podrbala jsem velkého psa na hlavě. Otočil se na mě a olízl mi ruku.

„Aha, takže tohle je Andy,“ poznamenala jsem.

„Cože?! To jako, že tohle je Lesan? Ta nás zabije, až ho uvidí,“ vyjekla Hanka a její zkažená nálada byla ještě zkaženější.

„Jo.“

„Musíme něco udělat,“ vyštěkla Hanka a Andy/Gozér se na ni otráveně podíval.

„Mně se takhle líbí. Lepší než předtím,“ namítla jsem nepřítomně.

„Zvedni ten zadek. Musíme něco udělat,“ pobízela mě a já se otráveně postavila.

„Fajn, ale chtěla jsi to ty,“ odsekla jsem a vyrazila za ní, protože už kráčela k hradu. Vevnitř jsme našly kancelář Brumbála. Hanka zaklepala na dveře a ty se okamžitě rozlétly. Praštily mě do nosu. Hanka se protáhla kolem, aby mohla vejít. Posadila se na jedinou židli v kanceláři a vykládala, co chce. Brumbál ochotně přikyvoval, když Hanka přestala žvatlat, vysvětlil nám, co budeme muset udělat, abychom dostaly psy zpátky. Na pomoc nám dal jeden meč, zavařovací sklenici, malou ampulku a batoh. Meč a tu ampulku jsem si vzala já. Hanka nesla batoh a sklenici. Venku jsme si vzaly Andyho a vyrazily do lesa. Po cestě jsem uvažovala, k čemu budou Brumbálovi pavoučí chlupy, hadí krev a puntíkatá ropucha. Neměla jsem na to dost času, protože jsme brzy narazily na hada. Byl na stromě omotaný kolem větve.

„Dáte si jablíčko?“ zaskřehotal had ze stromu a natahoval k nám hlavu. Vyměnily jsme si pohledy, já a Hanka jsme zakývaly hlavami na znamení, že ne. V tu chvíli se k hadovi rozběhl Andy, skočil po jeho ocasu a stáhl ho dolů. Pak mu dupl na hlavu. Had vykulil oči a z tlamy mu vylétl jazyk. Zmítal sebou pod Andyho tlapou do té doby, než jsem přišla blíž a usekla mu hlavu. Pak jsem zvedla ocas a nechala nakapat krev do ampulky. Když to bylo hotové, zase jsem ocas odhodila. Celá od krve jsem přešla k Hance, která jenom zírala zpovzdálí.

„Tak, a teď jdeme na pavoučky,“ prohlásila jsem s úsměvem. Hanka vyrazila krokem tak pomalým, že to skoro vypadalo, jako by šla na popravu. No jo, do zachraňování je celá žhavá, ale když přijde na pavouky, tak aby ji do toho člověk ještě strkal. Vylezly jsme na malý kopeček. Tady byl pavouk. Teda, jestli se tomu dalo říkat pavouk, vypadalo to jako býk na pavoučích nohách. Skoro jsem zapomněla na sloní uši a ptačí zobák.    

„Muchomůrky, muchomůrky, muchomůrky,“ mumlalo to stvoření a rylo přitom půdu pod sebou. Vyhrabalo jeden lanýž a sežralo ho. „Dobrá muchomůrka, dobrá, dobrá,“ zakvičelo.

„Ehm… dobrý den, pane, my bychom od vás něco potřebovaly,“ vyjekla Hanka, když se zvíře otočilo na nás.

„Hledáte muchomůrku?“ zeptalo se zvíře.

„Ne, přerostlýho pavouka, co ryje v zemi a hledá lanýže,“ zavrčela jsem potichu. Pavouk přicupital blíž a zahrabal nohou v rozryté hlíně.

„Něco za něco. Muchomůrky za služby,“ zatrylkoval pavouk. Hanka nadšeně přikývla a odběhla zase zpátky do lesa. Svalila jsem se na zem pod pavouka, který už zase ryl v půdě. Natáhla jsem se a vyškubla mu čtyři chlupy najednou. Pavouk se ošil a podíval na mě.

„Já ne, to duchové,“ bránila jsem se s výrazem andílka. Odvrátil hlavu, já se znovu natáhla a znovu jsem mu čtyři chlupy vytrhla. Rychle jsem se vyhrabala z bahna a utekla kousek pryč.

„A co muchomůrky?“ zeptalo se zvíře.

„Někdy příště,“ zamumlala jsem a rozběhla se pryč. Tak, a teď už jen ulovit ropuchu. A Hanku. S Andym jsme ji hledali skoro půl hodiny, než se nám to povedlo. Běžela zrovna k pavoukovi s plnou náručí muchomůrek. Popadla jsem ji za límeček košile a zatáhla zpátky.

„Jdeme směr ropucha,“ oznámila jsem jí. Hádaly jsme se celou cestu, dokud jsme nenašly tu ropuchu. Vlastně byla úplně normální, až na to, že měla růžové puntíky a skákala dva metry vysoko a pět metrů daleko. Lepší žába skokanka už neexistuje. Snažily jsme se ji chytit, ale moc nám to nešlo. Byla zatraceně rychlá a slizká. Když už ji náhodou někdo držel, tak jí prasknul puntík. Z toho se vyvalila nějaká tekutina, která jednak strašně smrděla a hlavně taky pálila. Jedinou útěchou pro nás bylo to, že se jí fleky obnovovaly pomalu, takže po chvíli z ní byla obyčejná ropucha s naštvaným výrazem. Hanka po ní skočila, s neúspěchem se rozplácla na zemi. A žába? Ta byla zase o pět metrů dál. Tentokrát po ní skočil Andy. Žába vyskočila na větev a spokojeně zakvákala, když Andy narazil hlavou do stromu. Měla jsem jí tak akorát dost, ze země jsem sebrala největší kámen, co v okolí byl. Hodila jsem ho po žábě a kupodivu se trefila. A to jsem střelec na houby. Žába spadla na zem, rychle jsem k ní přiběhla a narvala ji do zavařovací sklenice. Pomohla jsem Hance na nohy a hodila jí žábu do batohu, který nesla na zádech.

Vydaly jsme se na hrad. Tam jsme předaly ty věcičky Brumbálovi. Hanka seděla v jeho kanceláři na pohodlném křesílku, zatímco já přecházela za ní sem a tam. Brumbál vařil lektvar a při tom ještě stíhal drbat Lesana, který teď ležel na jeho stole. Za chvíli bylo všechno hotovo, tak jsem vzbudila Andyho a pod čumák mu strčila misku s lektvarem. Stejnou měl i Lesan. Psi se napili. Všechno kolem vybouchlo a já jsem na tváři ucítila psí jazyk. Andy mě přišel vzbudit do školy. Máma stála ve dveřích v noční košili a shlížela na mě seshora. Byla jsem na podlaze zamotaná v peřině. Venku sněžilo. Mohla jsem jen doufat, že ten úžasný sen nezapomenu, abych mělo co vyprávět Hance po odpoledním vyučování.

Autor: simapj (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta do Bradavic a zase zpátky: