OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction Harry Potter » Hlupák

09.08.2016 (09:00) • Mamorin • Povídky » Jednodílné » FanFiction Harry Potter • komentováno 3× • zobrazeno 3309×

Nymfadora Tonksová a Remus Lupin vyšli před dům číslo dvanáct na Grimauldově náměstí. Tonksová se podívala na Remuse a ten jen přikývl. Poté se chytli za ruce a společně se přemístili k temnému lesu. Kráčeli vysokou trávou, blíž k jedinému domu, který tu byl. Byl spoře osvětlený, ale už na dálku z něj čišela zlá magie. Tonksová s Lupinem šli přikrčeni blízko sebe a velmi tiše. Hůlky pevně drželi v rukou, připraveni na nevítané hosty – kterými byli vlastně i oni.

„Půjdeme támhle k tomu stromu u domu a schováme se za keři,“ navrhl šeptem Remus a Tonksová jen přikývla. Zamířili tím směrem, kterým ukázal. Foukal prudký vítr, až Tonksové přimrzaly prsty k hůlce. Kabáty jim vlály v trávě a lehce o ni šustily – to byl jediný zvuk, který byl slyšet. Tma je obklopovala ze všech stran – z tohoto místa šel poněkud strach.

Přišli k určitému místu a sedli si do trávy. Oba jen mlčky hleděli na dům, odkud se ozývaly hlasy.

„Pán Zla ví, co dělá! Jak si můžeš dovolit takhle o něm mluvit? Kdyby tě slyšel, zabil by tě,“ říkal jeden Smrtijed.

„Jen říkám, že někdy toho po nás chce až moc. A taky – poslední dobou jsme udělali až moc velký rozruch, lidé už musí vědět, že se něco děje. Že se vrátil. Jak dlouho chce zůstat takhle v utajení, když musíme plnit příkazy, ze kterých je jasné– “

Najednou vyšlehlo červené světlo, které ozářilo celé okolí domu. Tonksová a Remus se ještě víc přikrčili, aby je někdo tom náhlém světle nezahlédl.

„Sklapni! Nebo přísahám, že tě zabiju místo něj!“

„Co děláš? Vždyť to nemyslím zle! Jen říkám, jak to je!“

Chvíli bylo ticho. Remus si tiše lehl na břicho, aby zůstal úplně při zemi.

„Dobrý nápad,“ šeptla Tonksová a udělala to samé. Remus se na ni jen letmo usmál a znovu poslouchali hlasy z domu, které byly víc a víc slyšitelné. O chvilku později vyšly dvě postavy. Tonksová nepoznala, kteří Smrtijedi to jsou. Byla tma a viděla jen siluety zahalené v dlouhých hábitech a kápi.

„A co s tím odborem záhad? Sakra, jak se máme dostat na ministerstvo, aniž by nás někdo zpozoroval?“

„Pro Pána Zla je očividně velice důležité, abychom se tam dostali.“

„Vždyť ani nevíme, co tam chce. Řekl to jen někomu z nás, těm, co věří.“

Další hlas si pohrdlivě odfrknul. Byli tam tři. Když ten třetí promluvil, Tonksová na chvíli ztuhnula. Ten hlas zněl jen o pár metrů dál od místa, kde s Remusem leželi na zemi a skrývali se. Hůlku v rukou sevřela silněji.

„Těm, co věří? Takhle bych je nenazval. Myslíš si, že Malfoy je lepší a důvěryhodnější člověk než my?“

„Na něm si vybíjí zlost. Je to trouba.“

Znovu nastalo ticho. Prudký vítr foukl do keřů a rozevlál Tonksové vlasy.

„Sakra,“ zaklela tiše. Zamotaly se jí do větviček a nepříjemně ji to škubalo. Snažila se je vymotat, když pod ní něco prasklo. Tím, jak se vzepřela, zlomila pod sebou suchou větev.

Smrtijedi se otočili tím směrem.

„Co to bylo?“ zeptal se jeden z nich.

„Asi nějaká zvěř. Pořád tu něco běhá.“

„Neměli bychom to prozkoumat?“

Tonksová se proklínala. Sledování jí nikdy nešlo, ale tak nějak doufala, že se naučí svou nešikovnost ovládat, alespoň při misích, které jim udělí Brumbál. Ona ani Remus se už ani nehnuli, ani nedýchali. Cítila jen své srdce, které jí tak zběsile bušilo, že měla pocit, že to Smrtijedi uslyší.

„Na to nemáme čas. Nějací králici mě nezajímají. Musíme jít,“ řekl hlas nejblíže k nim. Přišel k ostatním dvěma Smrtijedům a pak všichni společně zmizeli.

„Uf,“ oddychla si tiše. „Zase jsem to málem zkazila. Blbý vlasy.“

Remus se tiše uchechtl. „Ženy a jejich vlasy.“

Tonksová ho praštila do ramene a ze zápěstí si stáhla gumičku. Svázala si vlasy do malého culíku a znovu si lehla na břicho.

„Neměli bychom jim dát vědět? Kingsleymu a Arturovi?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou Remus. „Mohli by si všimnout patrona a věděli by tak, že tam někdo je.“

Další chvíli mlčky leželi a dívali se po okolí. Zdálo se, že nikdo jiný tu není, snad kromě té zvěře. Tonksové začínala být čím dál větší zima, ale snažila se to vydržet. Pak ale znovu zafoukal vítr a ona se otřásla.

„Je ti zima? Chceš půjčit kabát?“ zeptal se Remus. Než však stačila odpovědět, už si ho svlékal.

„Ne, bude ti zima. Já to nějak přežiju,“ odmítla, ale Remus ji neposlouchal. Přikryl ji kabátem a Tonksová musela uznat, že se jí aspoň trochu ulevilo. Cítila, jak je kabát těžký, ale teplý. „Mm… tak děkuju. Ale až ti bude zima, řekneš si o něj, že?“

„Jasně,“ přitakal Remus, ale z tónu jeho hlasu bylo jasné, že by radši umrznul, než aby si o něj řekl.

„Myslíš, že tu nikdo jiný není?“

Zavrtěl hlavou. „Myslím si, že ne. Ale radši budeme tiše, kdyby se tu přeci jen někdo objevil. A zůstaneme ležet.“

„Zajímalo by mě, co tím Voldemort sleduje. Co čeká, že ta věštba říká? Myslí snad, že mu hlas jakési pomatené čarodějky-jasnovidky sdělí návod, jak zabít Harryho Pottera?“

Remus se znovu uchechtl a přisunul se k Tonksové blíž. Tak moc měl rád její přítomnost – ale stejně tak moc musel své city držet zkrátka.

„Možná. Každopádně je to pro něj hodně důležité, takže něco jako ‚návod, jak zabít Harryho Pottera‘ tam třeba bude. Kdo ví – to my se nikdy nedozvíme. Tu věštbu může odnést z ministerstva jen Harry sám. Je to určené jemu. Voldemort možná taky, ale ten se neodváží proniknout na ministerstvo, leda že by nechtěl už zůstat v utajení. A to by byl zase sám proti sobě. Kdyby konečně ministerstvo uvěřilo, že je zpátky, byli by opatrnější. Zvýšili by ostrahu a povolali všechny bystrozory – včetně tebe. Ale to už bys neměla tolik času na Řád, hádám, že Popletal by chtěl osobní ochranku, a ani pět bystrozorů by mu nestačilo. Na to je moc velký srab.“

Tonksová si představila, jak by s několika dalšími kolegy doprovázela ministra kouzel úplně kamkoli, a musela se ušklíbnout.

„Jo. Nemám zájem doprovázet ho až na záchody. Ale na druhou stranu, když ministerstvo pochopí, že je zpátky, víc lidí by se snažilo dopadnout Smrtijedy a i tím by Řádu ulehčili práci. Já to říkám furt – na ministerstvu jsou samý tupý hlavy.“

„Což se ale netýká tebe,“ řekl Remus a podíval se jí do tváře. Chvíli se díval, jak Tonksová přimhouřenýma očima sleduje okolí. Pramínek vlasů, který byl moc krátký na to, aby ho dala do gumičky, jí poletoval ve větru do tváře. Ruka mu málem cukla k tomu pramínku, aby jí ho zastrčil za ucho, ale včas si uvědomil, co chtěl udělat. Bohužel, Tonksová si však všimla jeho zasněného pohledu a také se na něj podívala.

„Na co koukáš?“ zeptala se pobaveně. „Nelezou mi po hlavě brouci, že ne?“

Remus nevěděl, co říct. Avšak Tonksová mu svou otázkou dala námět pro dobrou výmluvu.

„Zdálo se mi, že jo. Ale to byly jen tvé vlasy.“ Původně si Remus myslel, že to je dobrá výmluva. Jakmile ji ale vyslovil, měl chuť si nafackovat.

„Když tak mě varuj. A nebo ne – dej ho prostě pryč. Nebo začnu ječet. Což by asi nebylo dobré, kdyby tu přece jen někdo byl.“

„To bychom těžko Brumbálovi vysvětlili. ‚Proč jste přerušili vaši hlídku?‘,“ napodobil Brumbálův hlas. „‚No, tady po Tonksové lezl brouk a ona se lekla a začala křičet. Smrtijedi nás slyšeli a my museli vypadnout dřív, než nás najdou.‘. Určitě by nás pochopil.“

Tonksová si zakryla ústa dlaní, aby ztišila svůj smích.

„To teda ne, to bychom si vymysleli nějakou lepší historku. Přece bys to nehodil takhle na mě.“

„Máš pravdu, to bych asi neudělal.“

Tonksová si odfrkla. „Jo tak ‚asi‘.“

Hodiny plynuly a stále se nic nedělo. Všude byl klid, nikde žádné hlasy ani pohyb nezaznamenali. Tonksová začala pociťovat únavu. Neměla tyhle hlídky moc ráda, ačkoli věděla, že pro Brumbála jsou důležité. Avšak když se nic nedělo, připadalo jí to naprosto zbytečné. Několikrát se snažila potlačit zívnutí. Musím s ním aspoň mluvit, pomyslela si. Možná bych mu nějak měla dát najevo, co k němu cítím. Ne, to je blbost. O čem bych si s ním ale měla povídat? O Řádu? Na to mi stačí schůze. Co takhle o Bradavicích? Jaký byl student a tak… Ne, to je hloupý. Možná bych se měla vyptávat na Siriuse. Je můj příbuzný a já o něm skoro nic nevím.

„Remusi, pověz mi něco o Siriusovi. Znáš se s ním už dlouho, musím o něm vědět všechno.“

Remuse ostře píchlo u srdce. Smiř se s tím. Jak by o tebe mohla stát tak krásná, chytrá bystrozorka, když je vedle tebe tvůj nejlepší kamarád, lamač dívčích srdcí, pomyslel si. Jeho dobrá nálada, kterou měl pokaždé v její přítomnosti, rázem opadla (jako pokaždé, když se zmínila o Siriusovi). Zamračil se.

„Co bys chtěla o něm vědět? Od té doby, co je na svobodě, se toho moc nestalo. Nic, o čem bys nevěděla i ty.“

Nedokázal skrýt podrážděný tón. Tonksovou trochu překvapila změna tónu jeho hlasu.

„Vypadá furt dobře, co, i po tom, co byl v Azkabanu,“ podotkla.

To Remuse rozčílilo.

„On vždycky ženský dostane.“

Tonksová nechápala, co se to v ní v další vteřinu dělo. Ale než to stačila zarazit, vybuchla v ní vlna obrovského vzteku. Také se zamračila a probodla Remuse pohledem. I on se na ni bezděčně podíval. Jeho výraz byl rozzlobený a zároveň naprosto lhostejný.

On si myslí, že se mi snad Sirius líbí.

„Věděl bys přesně, do koho jsem se zamilovala, kdyby ses pořád tak nelitoval a všiml si toho!“

Rozhostilo se mezi nimi naprosté ticho. Ani jeden nevěděl, co říct.

V Tonksové to vřelo. Tak dlouho se mu snažila dát své city najevo, zároveň ale tak, aby ho nějak nevyděsila. Chtěla být opatrná, ale Remus pokaždé svou reakci směřoval jinam, obvykle k Siriusovi. Určitě si myslel, že ty signály mají být určeny Siriusovi, a ne jemu samotnému. Zlobila se na něj za to už tolikrát – ale pokaždé to dokázala ovládnout. Teď už to bylo příliš, a když slyšela Remusův podrážděný tón, který měl, když jí odpověděl na její poznámku, že Sirius stále vypadá dobře, vyburcovalo ji to.

V Remusovi se mísily opačné pocity. Zatímco Tonksová se na něj viditelně zlobila, jako kdyby ji nějak urazil, jeho srdce se zastavilo a následně bušilo jako o život. Právě mu dala víc než jasně najevo, že všechno, co si myslel, že směřuje k jeho nejlepšímu příteli, má směřovat vlastně na něj. Chtěl se usmát, když pochopil, o co tu jde, ale její rozzlobený výraz mu to nedovolil. Tonksová vůbec není zamilovaná do Siriuse…

Trvalo nekonečně dlouho, než od něj odvrátila oči. Nevěděl, co jí odpovědět. Byl najednou tak šťastný, měl chuť ji políbit, obejmout, proměnit tuto obyčejnou rutinní noc za neobyčejnou. Poté, co se ale od něj Tonksová se znechuceným výrazem odvrátila, si nedovolil říct ani slovo.

Sundala si kabát ze zad a hodila ho po něm.

„Na chvíli si tu odpočinu. Až přijdou zpátky, nebo až se bude něco dít, vzbuď mě,“ řekla rázně, až rozkazem.

„Mm… Dobře. Nechceš… Nechceš si ten kabát dát pod sebe aspoň?“

„Ne,“ odsekla a otočila se k němu zády.

Remusi Lupine, ty jsi ale hlupák.

Autor: Mamorin (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Hlupák: