OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction Harry Potter » Jak to bylo doopravdy (Dramione)

12.07.2013 (11:00) • Spyro • Povídky » Jednodílné » FanFiction Harry Potter • komentováno 48× • zobrazeno 17041×

Březen 1992

„Na nic jsem se tě neptal, ty mudlovská šmejdko!" Davem to po vyslovení těch slov zašumělo. Byla to ta nejhorší možná nadávka pro kouzelníka. Hermiona jen stála, neschopná slova, a dívala se na ten chlad v jeho očích. Upřímně ji nenáviděl. A ona jeho, ostatně jako všichni Nebelvírští. Ovšem v tuhle chvíli její srdce pohltila nenávist tak zatvrzele, že by ani v nejdivočejších snech nevěřila, že by byla schopná někoho takto nenávidět.

„Tak za tohle zaplatíš, Malfoyi!" řekl Ron a vytáhnul hůlku. Viděla, že je jeho hůlka nepoužitelná, ale byla až příliš v šoku z toho oslovení, než aby cokoli řekla nebo naznačila. „Žer slimáky!" zakřičel Ron a vzápětí ho obalil paprsek nezdravě zeleného světla.

Draco se na ně díval s posměchem. V jeho očích nebyli ničím, jen chátrou. Celý Nebelvírský famfrpálový tým, v čele s Harrym a jeho kamarády - Ronem a Hermionou. Už dávno se zařekl, že jim udělá ze života na hradě peklo. Nenáviděl Harryho za ponížení, kterému ho vystavil hned v prvním ročníku, ještě dřív, než se vůbec stali právoplatnými obyvateli hradu.

Říjen 1993 

„A bude hůř!" řekl Ron, sotva zaslechl první známku toho, že se hned za mostem někdo nachází. A měl pravdu. Mezi menhiry rozestavěnými do půlkruhu stáli Crabbe, Goyle a Malfoy. Hermiona nevěřila, že by ho mohla kdy nenávidět víc, než v tuto chvíli. Držela v sobě vztek až do poslední kapičky, která ale přišla hned vzápětí.

„Otec řekl, že prý si tělo toho hipogryfa můžu nechat. Nechám ho vycpat pro Nebelvírskou společenskou místnost… Á, taky jste se přišli podívat?" zeptal se Draco s posměšným úšklebkem ve tváři.

„Ty! Ty hnusnej odpornej smradlavej malej švábe!" nechala se Hermiona unášet proudem svých emocí. Ani neslyšela, co na ni křičí Ron, jen viděla Dracův obličej stáhnutý do vyděšené polohy. Natisknutý na menhir tam před ní stál sám Draco Malfoy a Hermiona Grangerová, studentka Nebelvíru, mu držela hůlku pod krkem. V hlavě přemýšlela, jakým způsobem by tu krysu nejlépe odstranila z povrchu zemského.

„On za to nestojí!" uslyšela konečně Ronův hlas. Hlavou jí problesklo, co všechno by to mohlo znamenat, a tak pomaličku sklonila hůlku a otočila se k odchodu. Sotva ale uslyšela, jak se z jeho hrdla dere smích, a představila si jeho obličej, jak se mu koutky zvedají v úsměvu, neudržela se, sepnula ruku v pěst a rozpřáhla se. Tak slastný pocit v ruce ještě neměla. Ani neslyšela, co říkají, byla jen pyšná na sebe a svoji ruku, která byla stejně mocná s hůlkou, jak bez hůlky. Tedy pro tuto chvíli.

„Nikomu ani slovo, rozumíte?!" rozkřikl se Malfoy na kumpány a poslechl jejich pobídky k útěku. „Já tu nafoukanou mudlovskou šmejdku jednou dostanu, jen počkejte!" zahřměl a utíkal s celou svojí partou do Zmijozelské společenské místnosti. Tam si úlevně sedl do křesla a nechal si přinést led, který si na nos opatrně přiložil.

„Ale copak, Draco?" zeptal se pošklebně jakýsi žák. „Komu mám poslat krabici bonbónů?" zeptal se chlapec posměšně, pravděpodobně nějaký druhák, ovšem nemyslel to škádlení vážně. Každý znal Dracova otce a bál se ho. Draco zamumlal cosi o tom, aby kdosi vypadnul, a začal přemýšlet, jak nejlépe svůj zlomený nos pomstít. Musel uznat, že Hermiona má pořádnou ránu.

„Jednou z ní bude pořádný kus ženské…" pomyslel si a ani si neuvědomil, že těmito úvahami promrhal opravdu hodně času. Až příliš...

Prosinec 1994

„Rone, všechno jsi to zkazil!" zavolala za ním usedavě plačící, zhrouceně se posadila na schody a zula si podpatky. Rozplakala se tak, jako ještě nikdy do té doby. Mrzelo ji, že se takhle s Ronem dohádala.

Draco stál opřený o sloup. Sice na ples pozval Pansy, ale zatančil si s ní jeden tanec a pak ji přenechal nějakému mladíkovi z Kruvalu, který měl o její společnost mnohem větší zájem. Pomalu se vydal směrem ke sklepení, když si všimnul na schodech sedící Hermiony v slzách. Ušklíbnul se nad jejím neštěstím a kopl do sebe snad pátou skleničku punče. V kapse mu zbývaly ještě tři lahvinky ohnivé whisky, ale tu nechtěl vypít hned dnes. Ono to rychlé vypití punče stačilo, aby se jeho mysl otupila a on získal nadhled, který mu ve střízlivém stavu chyběl. Ta pátá sklenička byla posledním krůčkem od opilosti. Draco měl najednou hroznou potřebu si k Hermioně sednout a vysmát se jejímu neštěstí zblízka. Jak se rozhodl, tak udělal. Sedl si vedle ní a zadíval se před sebe s úsměvem ve tváři.

„Co chceš, Malfoyi?" vyštěkla agresivně a snažila se zamaskovat svoje slzy. To na něj, jakožto opilého, udělalo dojem. Pokrčil rameny. Ač měl původní plán jiný - vysmát se jí - rozhodl se improvizovat.

„Sám nevím, proč jsem si sedl k nejšpinavější mudlovské šmejdce na škole…" řekl zamyšleně a sáhl do kapsy. Ačkoli ani toto neměl v úmyslu, odšrouboval víčko a přihnul si whisky. Tu postřehl, jak se Hermiona zvedá a odchází. Rychle hmátl opileckým gestem po její ruce a přitáhnul ji zpátky. „Tak počkej přece. ´Škyt' Nemyslel jsem to tak…" Snažil se to zamluvit, jeho společnost jí pod vlivem alkoholu připadala tak nějak uklidňující. Věděl, že ho nenávidí, a to bylo to jediné, co teď potřeboval. Potřeboval alespoň jedinou jistotu, takovou, kterou nikdy od těch svých rádoby kamarádů neměl. Paradoxní, že mu ji dává zrovna dívka s mudlovskou krví.

„Nech mě být Malfoyi, nestojím o tvoji společnost!" vyštěkla a pokusila se mu ruku vytrhnout, ale jakožto chlapec měl Draco mnohem větší sílu jak ona. Stáhnul ji a posadil vedle sebe.

„Na," nabídl jí láhev s whisky.

Hermiona chvíli nad nabízenou whisky okouněla a nerozhodně se cukala. Ovšem pak se jí připomněla bolest u srdce, kterou jí před chviličkou způsobili nejlepší kamarádi, uvolnila se a pořádně si whisky přihnula. Tělem se jí rozlilo příjemné teplo. Chtěla ten pocit mít intenzivnější, a tak se napila znovu a pila, dokud v lahvi nezůstalo jen pár kapek. Poté láhev opilecky roztřesenou rukou vrátila Malfoyovi, který na ni uznale pokývl.

„Musím uznat, že pít umíš," řekl. Pokrčila rameny a vychutnávala si rozkoš, jakou jí přinesl alkohol v krvi. V její alkoholem omámené mysli se najednou Draco proměnil. Neviděla v něm nepřítele, nýbrž oporu v těžkém čase. Smutně vzlykla a zabořila mu obličej do ramene. Draco se pouze rozhlédl, jako by se chtěl ujistit, že to nikdo nevidí, ale byli sami.

Na plese tančilo pár posledních účastníků a těch pár lidí, co na schodech ještě před chvílí seděli, už odešli. Byli tu sami.

„Proč jsi za mnou dnes večer přišel?" zeptala se přiopilým hlasem Hermiona. Draco otevřel druhou lahev whisky, napil se a pokrčil rameny.

„Sám nevím. 'Škyt.' Možná jsem se chtěl vysmát tvým slzám," přiznal opatrně svůj původní záměr a samotného ho překvapilo, jak absurdně to zní. To už mu Hermiona vzala lahev z rukou a v zoufalé touze po rozkoši a nesmyslnosti celého světa do sebe doslova vyklopila i druhou lahev.

„Není mi moc dobře," řekla o pár chvil později a rukama si sjela k břichu. „Asi budu zvracet!" řekla dávivě a zoufalým pohledem se podívala na Draca. Ten zvedl oči v sloup, podepřel ji a co nejrychlejším tempem ji dovedl na školní pozemky. Hermiona rychle přiskočila k jednomu keři a naklonila se nad něj. Ovšem z úst jí nic nevycházelo, její marné pokusy o vyvolání dávivého reflexu ji jen vyčerpaly. Unaveně se posadila a usedavě se rozplakala.

„Ani pít neumím," zašeptala zhrzeně, úplně zapomněla, že nedaleko postává její úhlavní nepřítel. Ten opět jen zvedl oči v sloup a dřepnul si k ní.

„Zvládneš to? Chce se mi spát," zeptal se. Neměl chuť jí pomáhat, ale věděl, že kdyby se jí něco stalo, jeho budou vinit. Naposledy ji totiž na schodech spatřili právě s ním.

„Neodcházej, prosím, Rone!" zašeptala Hermiona a chytila Draca za límec. „Polib mě, Rone, prosím! Polib mě!" začala usedavě prosit a nečekala na odpověď, hladově se vrhla na Dracovy rty a překulila se s ním tak šikovně, že jej uvěznila pod sebou.

„Nesahej na mě!" zaječel Draco, ale Hermioniny rty ho znovu umlčely. Nejprve se pokusil vzpouzet, ale nakonec i jeho chtíč pod nátlakem alkoholu povolil. Jemně ji pohladil po rameni a tím pohlazením jí sundal ramínko šatů. Ona mu začala neobratně rozepínat košili pod sakem, ale nejenže ji věznila kravata, ale také se jí povedlo pár knoflíků utrhnout, než konečně Dracovu hruď osvobodila ze zajetí košile. Poté mu neobratně sundala kravatu a odhodila ji do meziprostoru. Musel to být mezirpostor, protože nic, kromě Rona, teď neexistovalo. Tedy, její opilý mozek usoudil, že to pod ní je Ron. Někde v hloubi duše a střízlivosti si uvědomovala, kdo to pod ní leží, ale nechtěla si to připustit. Místo toho Draca zbavila oblečení úplně.

„Nedělej to," zašeptal a nasucho polkl. Dostala ho tam, kam ještě nikdo. Dostala ho k hranicím prvního sexu. Ležel tam pod ní, nahý. Jeho rozum ještě nebyl natolik otupený, aby si neuvědomil, s kým to tam leží, ale jeho chtíč byl natolik velký, že nedokázal poznat v alkoholovém opojení rozdíl mezi rozumem a chtíčem. Překulil se, aby ona ležela pod ním, a rychle jí pomohl i z jejích pár kousků oblečení. Něžně ji pohladil po těle a vychutnával si každý okamžik této chvíle. Ať už by tu s ním ležel kdokoli, tahle chvíli musela být dokonalá.

Draco by to nikdy nepřiznal, ale v hloubi duše byl opravdu citlivý. Ne k mudlům nebo mudlovským šmejdům, z této pozice naprosto věřil v Pána zla. Ale byl citlivý k sobě samému a ke svým pocitům. Měl sebekázeň a věděl, co chce a po čem touží. Až do této chvíle. Do chvíle, kdy poprvé spojil jeho tělo s tělem Hermiony, do chvíle, kdy jí poprvé zabořil hlavu do vlasů, do chvíle, kdy vydala první slastný vzdych, do chvíle, kdy se její tělo prohnulo pod návalem orgasmu, a do chvíle, kdy i jeho slastný tlumený křik roztrhnul ticho Bradavického okolí. V každé z těchto chvil se v jeho hlavě a srdci něco změnilo. Říká se, že první sex člověka změní. Draca změnil.

Změnil jeho city. Jeho city vůči této dívce. Jak tak ležel nahý vedle ní a pozoroval její spánek, někde mezi vystřízlivěním a opilostí si uvědomil, že Hermiona se celou noc ve svojí mysli milovala s Ronem. To vědomí ho zasáhlo jako blesk a donutilo se bleskurychle zvednout a obléknout. Jelikož byla Hermiona ještě opilá, dokázal ji s námahou nasoukat do šatů, aniž by ji probudil. Poté se vydal k hradu a nechal ji tam jen tak ležet. Ovšem jeho srdce odcházelo pryč změněné a svým způsobem i raněné. Toužilo zůstat tam a vidět, jak se ta krásná dívka probouzí. Toužilo vidět její oči, jak se na něj podívají s pochopením a láskou. Jenomže to byla jen vysněná realita. Skutečnost by byla jiná. Přesně proto odešel. Nemohl jí oznámit, že ačkoli jsou největší nepřátelé, spolu dnešní noc prožili plnou žhavého sexu a souhry. Možná si to ani nebude pamatovat. Nechtěl to vidět. Odešel.

Prosinec 1994

Už to byl týden. A přesto se jeho city nezměnily...

Draco seděl na lavičce na jedné z chodeb v Bradavicích a přemýšlel, když zaslechl její hlas - Hermionin. Zněl rozrušeně, a tak vstal a nenápadně šel za ní. Když byl dostatečně na doslech, opřel se o stěnu a zaposlouchal se.

„Přece si to musíš pamatovat!" říkala se zoufalým podtónem.

„Já ti říkám, Hermiono, že jsem hned po naší hádce odešel do postele. Říkám ti to celý týden - nic jsem nepil a nic jsem nedělal! Vážně!" oponoval jí Ron se stejně zoufalým hlasem. Ozvala se slabá rána, jak Hermiona přitiskla Rona pevně ke stěně.

„Podívej se mi do očí! No tak! Přece si na to musíš vzpomínat! Bylo to venku, na pozemcích!" Už na něj křičela. Její zoufalý hlas vyvolával v Dracovi smíšené pocity. Jistě věděl jen to, že je nejvyšší čas odejít. Ale přesto tam zůstal stát a poslouchal. Chtěl vědět, jak to dopadne.

„Naposledy ti říkám, že jsem s tebou nespal, Hermiono! To bych si pamatoval!" řekl Ron rozzuřeně a odstrčil ji od sebe. „Nevím, jak moc jsi byla opilá a co všechno se ti zdálo, ale já ti naposledy říkám, že ať to bylo cokoli, se mnou to nebylo!" teď už taky skoro křičel. Draco jen slyšel kroky a pak nastalo ticho, které po chvíli protnul jeden její vzlyk. Následovaly další, až se Hermiona rozplakala. Draco horečnatě přemýšlel, co by měl v tuhle chvíli udělat. Jen tam tak chvíli stál, než se rozešel, rozhodnutý kolem ní projít. Jak kolem ní procházel, zastavil se a pozoroval ji.

„Komu mám poslat kytici růží, Grangerová?" zeptal se s mírně pošklebným podtónem, ale v jeho hlase by člověk, který s ním trávil čas, poznal, že to není ten typický tón, jakým s ní vždy mluvil.

„Odprejskni, Malfoyi," řekla plačtivě, ale i u ní to nebyl ten typický bojovný tón. Pravděpodobně si vybavovala minimálně to, jak spolu seděli na schodech. Ještě chvíli tam jen tak stál a nic neříkal. Hlavou mu běhala spousta možností, co by mohl teď udělat. Ona jen zírala před sebe. Nakonec namáhavě vstala, otřela si oči a podívala se na něj. „Hodláš tu celý den jen tak stát?" zeptala se ho jakoby nic. Bez nenávisti v hlase.

„No, vlastně jsem měl namířeno do Společenské místnosti," řekl popravdě a pomalým krokem se rozešel pryč. Cítil v zádech její pohled, ale neotočil se.

„Počkej!" zavolala zničehonic, doběhla ho a položila mu ruku na rameno. „Už týden mě tíží jedna otázka a myslím, že ty bys mi mohl dát odpověď, kterou hledám." Draco nic neříkal, pouze naklonil hlavu jejím směrem a čekal, co řekne dál. „Pamatuješ si, jak jsme spolu seděli na schodech a pili tu ohnivou whisky?" Přikývnul. „A nepamatuješ si, co se dělo dál? Jestli jsem s někým neodešla?" zeptala se s nadějí v hlase. Všechny mozkové závity mu pracovaly naplno, dával si s odpovědí na čas.

„Udělalo se ti zle a tak jsem tě doprovodil na pozemky. Pak jsem odešel spát," zalhal. Sám nevěděl proč. Vykroutil své rameno z jejího sevření a rozešel se pryč.

Duben 1995

Už to byly čtyři měsíce od chvíle, kdy se Draco Malfoy změnil. Jeho přátelé, ani nepřátelé nic nezpozorovali, ovšem byla tu další změna, kterou nikdo nepostřehl. Často ho pozorovala Hermiona Grangerová. Od jejich rozhovoru na chodbě se po něm dívala často, jako by doufala, že tak získá zpět ztracené myšlenky, ještě ke všemu zkreslené alkoholem. Věděl, že je chytrá, ale neodvažoval si ani doufat, že by si vzpomněla, co se ten večer událo.

Až do chvíle, kdy si ho jednou odchytla na vylidněné chodbě.

„Malfoyi, potřebuji se tě ještě na něco zeptat," oznámila mu a tím ho zastavila v jeho chůzi. Povzdychnul si.

„Grangerová, já si vážně nepamatuju, co bylo dál, dej mi konečně pokoj. Jsi jako osina v zadku," řekl co nejunavějším tónem a pokusil se jít dál svým směrem. Zastavila ho rukou a zamračila se.

„Jak víš, že chci mluvit o… To je jedno, prostě mě nech mluvit," zhluboka se nadechla, patrně se na tuhle chvíli připravovala psychicky delší dobu. „Takže ty tvrdíš, že jsi od odchodu na pozemky šel spát," řekla klidným hlasem a na vteřinku se odmlčela. „Víš, je tu reálná šance, že…" Zase se odmlčela a pozorovala ho. Draco se snažil udržet si svůj znuděný obličej, ale jeho srdce pomalu, ale jistě zrychlovalo tempo. „Ví to!" blesklo mu hlavou a rychle přemýšlel, jak jí její logickou a pravdivou myšlenku odargumentuje. Její zorničky se rozšířily. Poznala na něm změnu. „On to ví!" blesklo hlavou i jí a potlačila slzy, které se jí okamžitě nehrnuly do očí. V těch pár vteřinách ticha, které se jim oběma zdály jako věčnost, Hermiona horlivě přemýšlela.

Teď, když jí došla pravda, nebyla si jistá, jestli chce mít potvrzené, že má pravdu. Bylo jí ostudou už jen to, že se to stalo tak brzy. Chtěla počkat na toho pravého, chtěla si to užít, chtěla na to vzpomínat celý život. A tohle přání bylo v jediném večeru pryč.

Ještě chvíli na něj jen tak zírala. Poté se jí do očí nahrnuly slzy, které celou dobu potlačovala. Sklopila pohled a utekla. Draco se za ní díval a srdce se mu svíralo úzkostí. „Proč?" zeptal se sám sebe, posadil se na zem a hlavu složil do dlaní. Těžko byste hledali věrnější podobiznu zoufalého člověka.

Únor 1997

Seděl v komnatě nejvyšší potřeby a přemýšlel. Přemýšlel, jak opravit tu starou skříň. Plán to byl geniální, nicméně nevěděl, jak jej provést. Najednou se do komnaty kdosi vřítil. Draco rychle skočil za onu skříň a doufal, že si ho příchozí nevšimne. Když uviděl, kdo přišel do komnaty, tiše zavrčel, ale i přesto v tom bylo překvapení. Byl to Harry Potter. V rukou nesl jakousi knížku a roztěkaně se rozhlížel. Nedaleko skříně stála polička s bustou. Harry k ní okamžitě vyběhnul. Knížku dal do skříně a bustu začal zdobit. Nejprve paruku, poté na ni nasadil modrou korunku s havranem, a jak rychle přišel, tak taky odešel. Draco pomalu vyšel zpoza skříně a rozešel se ke skříňce, chtěl vidět, co tam Harry schovává tak důležitého.

„Malfoyi?" ozvalo se za ním. Draco se překvapeně otočil a stanul tváří v tvář Hermioně.

Byla to trapná, dlouhá chvíle ticha. Delší než všechny přechozí, které oba zažili. Pořádně spolu od té události ve čtvrtém ročníku nemluvili. A ani teď ani jeden z nich nevěděl, co by měl říct nebo udělat.

„Grangerová," odpověděl Draco, aby přerušil tu dlouhou šňůru ticha. Ovšem to se mu nepovedlo, dál jen stáli. Kdyby byly myšlenky viditelné, určitě by si každý myslel, že se oběma kouří z hlavy. Tolik myšlenek na dva obyčejné kouzelníky.

„Co tady děláš?" zeptala se po chvíli a nejistě přešlápla na místě. Draco z toho gesta usoudil, že by nejradši odešla, ale potřebuje tu něco vyřídit.

„Co ty tady děláš?" oplatil jí a založil si ruce na prsou. Pobaveně pozoroval její obličej, jak se jí v něm během těch pár chvil mihlo tolik výrazů a emocí. Začalo to výrazem vzdorovitým a nadechnutím k protestům, který měl oponovat, že ona se ptala první, ovšem pak svá myšlená slova neřekla a vzdorovitý výraz vystřídal zamyšlený. Ten, který měla vždy, když ji něco napadlo. Následně se jí ve tváři objevilo mírné pousmání, které by jen tak někdo nezachytil. Nápad byl zanalyzován a připraven k použití.

„Vlastně, hledám tu jednu učebnici," začala a přešla opatrně pomalým krokem blíž k Dracovi. „Myslím, že si můžeme být vzájemně užiteční," pokračovala, až se ve svém pomalém kroku dostala naproti místu, kde stála předtím - za Draca. Ten se neotočil, jen zíral před sebe a přemýšlel, co za učebnici to může být a proč on by jí mohl být užitečný. Pak si vzpomněl na Pottera a zamyslel se, jestli nemá na mysli zrovna tuhle knížku, tedy učebnici. Mohla samozřejmě myslet jakoukoli jinou knihu, ne, že by jich tu nebylo několik tisíc, ale když řekla, že by jí mohl pomoct, jinou knížku tedy myslet zaručeně nemohla. Pravděpodobně jí došlo, že je tu Draco už delší dobu a tak musel Harryho příchod, odchod i počínání vidět. Z čehož pro Draca vyplynulo, že Hermiona Harryho sledovala, jinak by buď přišli společně, nebo by se tu objevila později, ne bezprostředně po něm, hledající učebnici poté, co Potter jednu schoval. Na té knížce muselo být něco zvláštního. „Takže už víš, co myslím," řekla přesvědčeně a Draco se překvapeně otočil. Poznala z jeho gest, že poznal, o čem mluvila, a přitom k ní stál zády. Ve tváři mu hrál úsměv, nejenom z tohoto poznání, ale i z toho, že vycítil možnost slovně si s ní pohrát.

„Možná," řekl neurčitě a nenuceně se o skříň opřel. „Přijde na to, co za to," zarýmoval si, téměř ta slova zanotoval a čekal, čím může být podle jejích vlastních slov prospěšná ona jemu. Pousmála se, přešla k němu a zašeptala:

„Myslím, že bys nebyl rád, kdyby se tvoji kamarádi dozvěděli o našem malém tajemství." Tón, který použila, zněl, jako by vytáhla eso z rukávu. Také se k ní naklonil a zašeptal:

„Myslím, že ti tvoji kamarádi by z toho také nebyli nadšení," oponoval jí a o krok od ní odstoupil. V její tváři se zračil šok, který následně vystřídal vztek. Asi nečekala, že by jeho inteligence dosahovala takové míry, aby jí dokázal takto odpovědět. Nebo že by rozhodně toto nepoužil. Zase nastala chvíle ticha.

„Dobře," řekla nakonec poraženě a zvedla ruce v gestu vzdávání. „Co chceš za tu informaci? Mám galeony, mám vypracované úkoly, mám přísady do lektvarů…" vyjmenovávala, ale Draco vycítil další příležitost - tentokrát pro něco jiného. Cenu si vybral už dávno. Už tenkrát ve čtvrtém ročníku. Přišel k ní a pousmál se. Byl o dobrou půl hlavu vyšší jak ona.

„Nechci galeony, ani úkoly, ani přísady…" řekl jen a umlčel její 'Tak co tedy?' ukazováčkem, který jí položil na rty. „Chci jen jedinou věc. Chci, abys mě políbila. Teď a tady. Ještě jednou, než se naše cesty nadobro rozdělí a my se zase budeme tvářit a chovat jako nepřátelé," řekl až téměř prosebným tónem a pozoroval ji. Ve tváři se jí zračil šok. „A chci, abys to udělala bez toho, abys šeptala Weasleyeho jméno," dodal, ovšem tentokrát vyčerpaným tónem. Doteď ho mrzelo, že ona nemá žádný zážitek s ním, protože ten jediný si nepamatovala, a ačkoli si něco vybavovala, nebyl to Draco, kdo ve vzpomínce figuroval po jejím boku.

Hermiona ještě chvíli stála, než nakonec přikývla. „Dobře. Jeden polibek," řekla a rychle se k němu naklonila, jako by to chtěla mít rychle za sebou. Draco si povzdychnul a uchopil její tvář do dlaní, čímž její pohyb zastavil.

„Nejsem tak špatný, jak si myslíš," navázal na předchozí mluvu a naklonil se k ní. „Možná nosím příjmení Malfoy a možná jsme měli nějaké roztržky a možná nemám kouzelníky z mudlovských rodin v lásce," na chvíli se odmlčel a zastavil se kousek od jejích rtů. Díval se jí do očí. „Nicméně všechna tahle… fakta… se pozměnila. Jednou večer v devadesátém čtvrtém před Vánoci. Tenkrát…" zase se na chvíli odmlčel, přemýšlel, jak pokračovat, aby ji nevyděsil nebo neodehnal. Ale ona se na něj dívala a pozorně poslouchala. Nevypadala vyděšeně, spíš překvapeně.

„Tenkrát jsem potkal jednu dívku z mudlovské rodiny, víš? A tenkrát večer, tenkrát večer se všechny moje názory změnily. Už jsem tu dívku znal delší dobu, ale tenkrát jsem poznal její skutečný šarm a intelekt. Tenkrát jsem se do ní bezhlavě zamiloval a nebyl jsem schopný se toho prokletí zbavit. Ani teď, v tuhle chvíli, nedokážu odolat její vzpurnosti a tvrdohlavosti. Tomu, jak musí mít všechno, co chce, i za cenu, kterou jsem si vyžádal," řekl a dál už na nic nečekal. Jemně se k ní naklonil a přitiskl své rty na její. Čekal, že se po chvíli odtáhne, ale Hermiona to neudělala. V hlavě měla zmatek, nechápala, že si toho za celou dobu nevšimla. A nevěděla, jak se v takové situaci zachovat. Přesto se nechala unášet pocity, které ji v tuto chvíli zaplavily, a polibek Dracovi oplatila. Obmotala mu ruce kolem krku a užívala si to. Dlouho nezažila takový pocit klidu a porozumění, kterého se jí v tuto chvíli dostávalo. Jestli se v Dracovi něco pohnulo před dvěma lety, teď se to pohnulo v ní. Draco se pomalu odtáhnul a pozoroval ji. Chvíli ho pozorovala. V jejím těle probíhala hádka mezi srdcem a myslí. Ovšem srdce nakonec vyhrálo a ona se naklonila, aby si ukradla ještě alespoň jeden polibek. Do svých pocitů se oba vpili celou svojí myslí. Jemně jí sundal hábit. Ona jemu sáhla rukama pod tričko a pohladila ho po hrudi.

Po jisté chvíli oba skončili na podlaze, bez starostí, bez pravidel, bez oblečení. A na knížku, kvůli které tohle celé začalo, si ani jeden z nich nevzpomněl.

Březen 1998

„Přiveďte Draca!" zavelela Bellatrix.

Hermiona při vyslovení toho jména strnula, ale naštěstí si nikdo ničeho nevšiml. I Draco se při prvním pohledu na Hermionu zarazil, ale snažil se to na sobě nedat znát. Její přítomnost ho uváděla do rozpaků, nemohl říct pravdu - to, že před ním klečí Harry Potter - když tu byla ona. Jenom potichu řekl, že si není jistý, a ani na naléhání svého otce nedal, pouze si k Harrymu přidřepl, připadalo mu to diskrétnější, nikdo mu teď neviděl do obličeje a nemohl si všimnout rozpaků, jaké se mu v tváři zračily.

„Co to má s obličejem?" zeptal se Draco po chvíli a nepřestal se na Harryho dívat. Už jen proto, že přítomnost Bellatrix, lapků a ještě ke všemu Hermiony ho znejišťovala. Snažil se získat čas na promyšlenou.

„Ano, co má s obličejem?" přidala se Bellatrix.

„Tak jsme ho už našli," prohlásil cizí hlas, patřící patrně někomu z lapků. „Asi je to něco, čím se nakazil v lese," pokračoval bezmocně, aby zdůraznil, že on za to nemůže. Draco pořád usilovně přemýšlel. Viděl, že to na něm Harry vidí. Poznal ho a on to ví.

„Nebo je to žihadlová kletba," ozvala se Bellatrix a ukázala hůlkou na Hermionu. „Tos byla ty?" Draco slyšel, jak Hermiona tichounce zalapala po dechu. Neodolal pokušení uhnout očima z Harryho obličeje, bylo to krátké zaposlouchání se do debaty. „Její hůlku, podíváme se na poslední zaklínadlo!" rozkázala Bellatrix. Draco už nepotřeboval slyšet další slova, bylo mu jasné, že je to žihadlové kouzlo. Nechtěl vidět, co teď nastane. To ještě netušil, že se objeví meč Godrica Nebelvíra. Neslyšel rozhovory, pouze slyšel, jak Bellatrix řve. Otec už ho stihnul odtáhnout a ochranně obejmout, ačkoli to Draco vůbec nepotřeboval. Střídavě těkal pohledem mezi lapky a Hermionou. Ona zase těkala pohledem mezi Harrym, Bellatrix a Dracem.

„Zavři ty kluky do sklepa!" To bylo jediné, co Draco slyšel. Kluky? Zděšeně se podíval na Hermionu. I ona se tvářila vyděšeně. Věděl, co ji čeká, a nebyl si jistý, zda bude schopen jen tak nečinně přihlížet. Třásla se strachy. Slova už mu zase splývala, slyšel pouze Bellatrixin nelítostný tón. Viděl, jak ji Bellatrix povalila na podlahu a chvíli škrtila. Poté se naklonila k jejímu uchu. Draco přesně neslyšel, co Bellatrix říkala, ale slyšel, jak Hermiona naříká a prosí. Nevydržel to a odvrátil se.

To už ticho domu protnul její jekot. Nebyl to cruciatus, a tak se Draco odvážil podívat. Viděl, jak je Bellatrix přisátá k ruce jeho životní lásky, a zaťal ruce v pěst. Jsi zbabělec! nadával si v duchu a věděl, že má pravdu. Kdyby nebyl, pomohl by jí. Jekot nepřestával, a tak se pouze opět opřel o stěnu, oči zabořil do ruky a snažil se nevnímat ten řev. Nemohl odejít, prokázal by slabost vůči kouzelníkům z mudlovských rodin a nemohl se prozradit. Poté křik utichl. Draco se odvážil podívat. Pettigrew zrovna odcházel do sklepení. Naskytl se mu pohled na Hermionu. Ležela poraženě na zemi a plakala. Dívala se na svoji ruku, na které teď zel vydrápaný a vykousaný nápis "Mudlovská šmejdka". Poslal jí alespoň jeden uklidňující úsměv. Neoplatila mu ho. Chápal to a chtěl jí dát nějak najevo, že se jí omlouvá, ale to už tam vběhli Harry s Ronem a Draco musel stát po boku svojí rodiny. Nevšiml si, že Bellatrix stihla Hermionu chytit a přiložit jí nůž pod krk. Udělal, co mu přikázala, posbíral hůlky, které se teď válely po zemi, ale její druhé přání - zavolat Voldemorta - nemohl splnit. Už kvůli Hermioně ne. Věděl, že Voldemort by ji bez milosti zabil. Jak tam tak nerozhodně stál, zatímco jeho otec se toho úkolu ujmul místo něj. Pak se tam zjevil Domácí skřítek a svými činy vyvolal rozruch. Draco viděl jen, jak Hermiona přistála v Ronově náručí, ale než si stihl cokoli pomyslet, Harry už mu rval z rukou hůlky. Přišel o všechny, včetně svojí. Bylo mu do pláče. Jediné, co dál viděl, bylo, že všichni zmizeli. Nastal chaos. Raději utekl do svého pokoje. Nechtěl být svědkem Bellatrixiny zloby.

Duben 1998

V šestém ročníku se Draco a Hermiona scházeli celé čtyři měsíce, než skončil školní rok. Poté odešli s Ronem a Harrym hledat viteály. A ačkoli prožila něco jako románek s Ronem, stejně nebyla schopná Draca vypustit z hlavy. Pořád si pamatovala to jeho pousmání, co po ní hodil v jejich domě. Nebyl to úškleb, ani radost z jejího utrpení. Snažil se jí dodat sílu. Bylo těžké k němu teď cítit tu stejnou lásku, co tenkrát v šestém ročníku, zvlášť, když se o ni staral právě Ron. Byla dál Ronovou přítelkyní, ale tajně byla pořád zamilovaná do Draca. 

A teď Hermiona stála v komnatě nejvyšší potřeby, a ačkoli kolem ní stála armáda studentů a dospělých, vzpomínala. I přesto, že komnata teď byla úplně jinou místností, se Hermioně vybavovaly vzpomínky na ty krásné čtyři měsíce. Povzdychla si a pozvedla hůlku. Byl čas jít k Velké síni. Harry šel napřed a Řád společně s Brumbálovou armádou vyšli necelých deset minut po něm. Stáli za dveřmi a poslouchali. Jakmile začal mluvit Harry, vešli dovnitř. Boj začal.

O hodinu později

Hermiona bojovala, a aby se ujistila o bezpečnosti hradu, běžela po schodech ke komnatě nejvyšší potřeby. Věděla, že toto místo není tolik hlídané, ale může být nebezpečné. Když probíhala vyprázdněným druhým patrem, málem narazila do toho, na kterého celé dny myslela.

„Draco!" To jméno vyslovila téměř překvapeně. Nechtěla, aby věděl, že má radost, že je v pořádku. Nechtěla, aby si myslel, že ho pořád miluje. Ne po tom, co zažila v jejich sídle. Očividně si to nemyslel.

„Hermiono!" řekl a semkl pevně rty. „Co tu děláš?" zeptal se a nervózně se rozhlédl.

„Co ty tu děláš?" zeptala se pochybovačně a pevně tiskla v ruce hůlku. Věřila, že by jí neublížil, ale jistota je jistota. Když nic neodpověděl, nevydržela to a vzlykla. „Měl bys utéct, Draco. Je tu celý Fénixův řád," řekla nakonec co nejpevnějším hlasem. Bolelo ji se na něj jen tak dívat, jako by mezi nimi nikdy nebylo víc než oční kontakt. Věděla, co mezi nimi bylo, a byla si jistá, že se to všechno zničilo ten den v sídle jehol rodiny. V jeho očích se objevily obavy.

„Ne, ty uteč," řekl až příliš pevně a rozhlédl se. O sebe strach už neměl skoro vůbec. Ten den v jejich sídle nepřišel jenom o ni, ale přišel i o zbytky svojí sebeúcty a dokonce i o hůlku.

„Nemůžu," řekla a její obličej znovu nabral pevného výrazu, který se vzlykem z půli ztratila. „Nemůžu opustit své přátele a nechat je napospas ostatním," řeč se jí zadrhla a volná ruka semkla v pěst. „I kdyby moji nepřátelé měli být lidé, na kterých mi záleží." Věděl, že naráží na něj. Nevěděl, co v této situaci dělat. Udělal k ní jeden pomalý krok. Cukla sebou a chytila hůlku oběma rukama. Nastavila ji kolmo proti němu. Zvedl ruce nad hlavu, aby dal najevo, že jí nechce ublížit, a došel až k ní. Tam ji obejmul a přitiskl ji k sobě. Rozplakala se.

„Odpusť, že jsem ti nepomohl, když jsi mě potřebovala," řekl opatrně. „Vím, že jsem tě zklamal." Odstoupil od ní.

„Nechal bys mě i zabít," řekla a s tímto uvědoměním se začala třást. Draco chtěl protestovat, ale nemohl.

„Tenkrát ano." To byla jediná odpověď, na kterou se zmohl. Poté se přemístil. Hermiona zahnala slzy vehnané do očí a pohlédla z okna. Naskytl se jí výhled na zdevastované nádvoří. Zděšeně se rozběhla dolů.

O dvě hodiny později 

„Harry Potter je mrtvý!" rozeznělo se znovu nádvořím, tentokrát výsměšným tónem. Smrtijedi i Voldemort se začali smát.

„A nyní je čas, abyste se vyslovili! Předstupte a připojte se, nebo zemřete!" Nastalo hrobové ticho, které po pár minutách protnulo tiché „Draco!" Ten stál pevně mezi studenty. Všiml si, že se při tom oslovení první otočila Hermiona a pohlédla na něj. Nemohl ji znovu zklamat. Pevně stál na místě. Nereagoval na prosby svého otce.

„Draco," ozvala se tentokrát jeho matka, ale narozdíl od otce zněla pevně a vyrovnaně. Na tváři jí hrál úsměv, který by poznal jen Draco. Ten malý šibalský úsměv, kdy ona věděla něco, co ostatní ne. Rozhodl se jí věřit. Ona byla taky jediná, komu mohl v celém společenství smrtijedů věřit. A protože jeho paži už navždy zdobil emblém smrtijedů, nemohl věřit ani lidem, kteří byli na straně Brumbála. Pomalými, nerozhodnými kroky vyšel za matkou. Nechal se Voldemortem obejmout a odešel s matkou víc vzad. Poslouchal proslov Nevilla a začalo ho mrzet, že poslechl matku. Věděl, že Longbottom bude za chvíli mrtvý. Překvapeně odkročil od matky, když Harry odběhl. Ta ho jen chytila za ruku a s úsměvem na rtech ho táhla mimo hradby. Přizpůsobil se jejímu kroku a hrad, společně s Hermionou a všemi, nechal za sebou.

Autor: Spyro (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Jak to bylo doopravdy (Dramione):