OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction Harry Potter » Jako chytit zlatonku

02.06.2016 (09:00) • RenyNew • Povídky » Jednodílné » FanFiction Harry Potter • komentováno 26× • zobrazeno 5576×

1. ročník

„… lektvar nepoužitelnosti, nadouvací lektvar, zvětšovací lektvar…“ vyjmenovávalo soustředěně děvče s rezatými vlasy a ukazovalo při tom na hromádky surovin, které před chvíli společně se spolužákem pečlivě rozdělilo. Severus, který až do této chvíle mlčky pozoroval Lily, kterak prezentuje jejich práci profesoru Křiklanovi, nakonec dodal:

„… nebo také zmenšovací, závisí to na pořadí, v jakém budeme suroviny přidávat.“

Profesor Křiklan spokojeně pokýval hlavou.

„Výborně! Skvělá práce. Je opravdu milé vidět tak živý zájem o umění lektvarů… Ano, příprava těch komplikovanějších bývá skutečné umění… a jsem přesvědčen, že vy dva pro něj máte skutečné předpoklady, to ano... Po deseti bodech pro Nebelvír i Zmijozel…“

Od zadního stolu v rohu místnosti se ozvalo tiché zabrblání, ve kterém dívka nezřetelně zaslechla slovo Srabus. Zakabonila se na chlapce s černými kudrnami, stejně jako na jeho brýlatého kamaráda.

„Při OVCE sedíš vedle mě, Evansová!“ ozvalo se s naprostou samozřejmostí za jejími zády ve chvíli, kdy dosedla zpátky do lavice. V chlapcových slovech bylo slyšet trochu obdivu, ale taky velká dávka sebejistoty, které měl James Potter vskutku na rozdávání.

Vehementně zavrtěla hlavou.

7. ročník

Říjen

Beze slov se k němu otočila a s lehkým povzdechem mu hodila svůj sešit z lektvarů. Lapil ho efektně a s bravurou, jak se na hvězdného nebelvírského chytače patřilo. Když pak o pár chvil později dolehlo k jejím uším: „Hej, Evansová!“ A sešit přistál na zemi vedle ní, zatímco ona nemotorně a zcela zbytečně máchla rukama do vzduchu, zmohla se jen na:

„… já bych vážně nemohla hrát famfrpál…“

James raději nechal větu viset ve vzduchu. Slovo si však pohotově vzal Sirius.

„Ale jo, Lily, byla bys výbornej odrážeč…“ A věnoval jí spiklenecký úšklebek. Bylo pravdou, že odpálkovat Jamese Pottera jako otravný potlouk se jí v poslední době dařilo víc než dobře.

Deset bodů pro Nebelvír.

Leden

Soustředěně se skláněla nad učebnicí Dějin čar a kouzel a stěžejní informace si přepisovala na list pergamenu. Dělala to tak vždycky. Jakmile si z předmětu zapsala poznámky, nebylo dalšího učení třeba. Když se ozval první nenápadný zvuk skřípějících dveří, takřka to nepostřehla. Při dalším, o poznání hlasitějším, už překvapeně trhla rameny a otočila se. Hleděla na dočista prázdnou nebelvírskou společenskou místnost. Na tom nebylo nic divného, všichni byli v na výletě v Prasinkách. Ona se do vesnice nevypravila s tvrzením, že se musí učit na další hodinu profesora Binnse. Popravdě ale toužila hlavně po chvilce samoty a klidu.

Ale kdo měl potom na svědomí ty skřípějící dveře? Pohled jí uvízl na pootevřeném okně. Vítr. No jistě. Jak prosté. Znovu se sklonila nad deskou stolu.

Zaujatě pročítala kapitolu o krvavých skřetích válkách. Tak zbytečné, napadlo ji. Copak spolu nemohou kouzelné bytosti vycházet v míru? Ačkoli - jak si musela přiznat, ani obyčejným lidem (nikdy se nenaučila jim říkat mudlové, když k nim patřili i její rodiče a sestra) se to ve vlastních řadách příliš nedařilo. Vlastně, možná si vedli daleko hůře… Mimoděk si začala pobrukovat píseň, která jí současně s tím přišla na mysl. Severní věž byla liduprázdná. 

„Where have all the flowers gone? Long time passing…“

Byla to krásná a přitom děsivě pravdivá píseň o nekonečném koloběhu lidské nepoučitelnosti. „Where have all the flowers gone… “

„… long time ago,“ doplnil jitiše mužský hlas. Zarazila se. Ten hlas znala. Až moc dobře. Už pár let na ni při každé příležitosti pokřikoval Hej, Evansová. V první chvíli v ní vykypěl vztek. Potter! Co tady, u Merlina, dělá?! Má být se svou bandou v Prasinkách! Prudce se otočila, ale místnost i nadále zela prázdnotou. Má snad slyšiny? Už z toho nafoukaného pitomce blázní?

… anebo ne? Znovu se obrátila k učebnici.

„Where have all the flowers gone…“ začala znovu a vyčkávala.

„… young girls have picked them everyone…“ pokračoval Potterův hlas jistě.

„When will they ever learn?“ 

„… when will they ever learn…“ Současně s těmi slovy se jí před očima, jakoby lusknutím prstů, zjevil - s brýlemi, rozčepýřenými vlasy a poťouchlým úsměvem. V ruce třímal zvláštní plášť, který u něj ještě nikdy neviděla. Culil se na ni přes desku psacího stolu.

„Co tady děláš?“ vypálila okamžitě.

„… prozpěvuju. Jako ty,“ podotknul po pravdě.

„Pod… neviditelným pláštěm?“ došel jí náhle účel toho nezvyklého kusu látky. Samozřejmě neměla ani tušení o jeho výjimečnosti.

„To se nesmí?“ vykulil na ni rádodoby nevinně své oříškově hnědé oči.

„Jak dlouho jsi mě šmíroval, Pottere?!“

„Šmíroval je silné slovo… tohle je společenská místnost, určená pro všechna odvážná nebelvírská srdce…“

„Nech si tyhle průpovídky…“

„První rozumný nápad, Evansová. Mám ještě lepší!“ Současně s tím vykročil blíž k ní a spustil další sloku. Zkoprněle na něj hleděla, neschopna dalších slov. Zpíval a docela mu to šlo. Vyhoupl se na židli a následně i na stůl, překračoval po něm chůzí kovboje a přitom pořád prozpěvoval tu písničku. Tu písničku, o které by si Lily nikdy nepomyslela, že ji uslyší právě z jeho úst. S obavami hleděla, jak James překračuje mezi učebnicí, pergamenem a kalamářem s inkoustem a přitom jí něco uvnitř začínalo opatrně říkat, že navzdory tomu, jak pitomě celé to jeho představení vypadá, asi zas tak pitomý nebude. Pitomci neposlouchají takovéhle písničky…

Nejprve se rozesmála. Ale ne posměšně nebo jakkoli negativně. Byl to šťastný, upřímný smích.

A pak, aniž si to uvědomovala, se k němu zhruba při páté sloce přidala.

„Where have all the soldiers gone…“  Seskočil ze stolu, uchopil ji za ruku a protočil dokola. Najednou vůbec neměla potřebu se mu vyškubnout a začít se s ním přít. Bylo to celé úplně šílené.

Poslední sloku zpívali z plných plic, už netancovali, jen na sebe hleděli se směsicí zápalu a zaskočení.

Když skončili, v rusovlásčině pohledu jednoznačně převládlo to druhé.

„Co to… mělo znamenat?“  

„Nevím…“ pokrčil rameny.

„Ty znáš Peta Seegera???“ vyhrkla první větu, která jí přišla na mysl.

James znovu mlčky pokrčil rameny.  

„… ale že nám to spolu šlo, viď?“ zazubil se na ní.

„Where have all the young girls gone? Gone for Marauders everyone…“ zarecitoval ještě jednou část písně, tentokrát však s vlastní úpravou. Muže nahradil Poberty. A právě tahle drobnost, kterou však James jistě pokládal za důmyslný tah, nahrála Lily do karet. Vrátila ji do zajetých kolejí. Už to byl zase ten starý známý Potter, který si jí bůhví proč nárokoval jako budoucí paní Potterovou.

„Oh, when will they ever learn? Kdy se jen poučí!“

Ale James namísto pohotové odpovědi pokrčil rameny potřetí. A než stačila cokoli dodat, otočil se na patě a zamířil k východu z věže.

„Na OVCE stejně sedíš se mnou, Evansová…“ Tím to celé docela zazdil.

Co to mělo, u všech čokoládových žabek, znamenat? ptala se sama sebe Lily, když za Jamesem zaklaply dveře. … stejně je to nafoukaný pitomec! … nafoukaný pitomec se zatraceně dobrým hudebním vkusem.

„Zase ti ulítla?“ pravil namísto pozdravu Tichošlápek, když se s Červíčkem a Náměsíčníkem v podvečer vrátili z Prasinek.

„Kdo?“

„No Zlatonka…“ James se na svého nejlepšího přítele překvapeně zamračil. Co sem teď plete famfrpál?! Lily mu - jak nečekaně - opět dala košem, byť tentokrát to začalo vypadat docela nadějně.

„… na pátečním tréninku jsem měl trochu problém s koncentrací, ale…“ začal vysvětlovat bez většího zájmu. Sirius se na něho zašklebil.

„Ne tahle zlatonka, Dvanácteráku… Myslím tu, za kterou už pár let poletuješ jako o život. Tu se zlatavě rudými vlasy, o kterých mumláš ze spaní. Důvod tvého problému s koncentrací, bráško. Tahle Zlatonka…“

James se musel od srdce rozesmát, když mu došel význam Siriova přirovnání. Lily se rozhodně v lecčems podobala tomu zlatému okřídlenému míčku, jehož polapení bylo chytačovým výsostným úkolem. Jeho výsostným úkolem.

„… se zájmem si poslechla mé provedení písní Peta Seegera…“ nahodil brýlatý mladík poté, co výbuch smíchu zmírnil v potutelný úšklebek.

„… Petera Sígra? Jdeš na to ze špatného konce, bráško…“ namítnul Tichošlápek se sebevědomím a nadhledem bradavického Casanovy.

„… myslím, že to docela fungovalo,“ oponoval James. A proto ti nakonec dala košem?

„… zapomínáš, že zlatonky rozhodně nereagují na zvuk, a to dokonce ani na tvé okouzlující provedení písni Petera Sígra…“

„Peta Seegra…“

Tichošlápek mávl rukou, jako by odháněl dotěrnou mouchu.

„… zato ale mají dotykovou paměť, Dvanácteráku, chápeš? DO-TY-KO-VOU…!“

Opodál stojící Náměsíčník s povzdychem zvedl oči v sloup, zatímco Červíček zaujatě a lehce komicky přikyvoval hlavou jako o život.

Červen

S velmi příjemným pocitem zadostiučinění hleděla na seznam studentů ke zkouškám OVCE, rozdělených pro tuto příležitost na dvě skupiny. Zatímco ona, Evansová nebo Mary McDonaldová, ale i Black a Lupin byli zařazeni do první skupiny, jméno Potter skvělo ve sloupci spolu s Pettigrewem či Snapem.

Když o chvíli později prošla vchodem za obrazem Buclaté dámy a v křesle u krbu nebelvírské společenské místnosti zahlédla brýlatého Pobertu, neubránila se nutkání podělit se s ním o své zjištění.

„Na OVCE sedíš s Peterem, Jamesi…!“ zašvitořila, prošla kolem něho s vítězoslavným úsměvem a zamířila do dívčí ložnice.

„Všichni mi to říkejte,“ zahučel oslovený, který tutéž větu slyšel toho dne už potřetí, a jeho slova doprovázel tlumený smích Tichošlápka s Náměsíčníkem. Otloukánek Peter překotně vymýšlel, co by mohl říct.

„Já s tebou na zkoušky budu sedět, Jamesi!“ vyhrkl ochotně.  

„… díky, Petere…“ hlesl rezignovaně Dvanácterák.

Studenti sedmého ročníku trochu nervózně přešlapovali před učebnami, určenými pro skládání Ohavně vyčerpávajících celočarodějných examenů. Ten název popravdě působil, jako by pocházel z dílny Pobertů, nikoli vyšších úředních míst, napadalo Lily.

„Dámy a pánové, přichází Opravdu Výjimečná Čtyřka Expertů připravena k zdolání Opravdu Velkých Čarovných Excesů,“ ozval se napříč chodbou hlas Siriuse Blacka, doprovázeného Peterem a Remusem. Do čtyřky expertů jim ale jeden jaksi chyběl.

Přinejmenším do chvíle, kdy se těsně u rudovlásčina ucha ozvalo tiché zašeptání.

„Hodně štěstí u zkoušek, Zlatonko…“

Lily se překvapeně otočila, nebyla si tak docela jistá, jestli dobře rozuměla. Zlatonko?!  V tutéž chvíli jí James vlepil letmý polibek na tvář a záhy už s úsměvem od ucha uchu mířil do právě otevřených dveří zkušební místnosti pro skupinu číslo dvě.

Jakmile Lily vyšla z učebny - sama, neboť test odevzdala s předstihem jako první - náhle z ní spadla veškerá nervozita a napětí spojené se závěrečnými zkouškami, přestože zatím měla za sebou pouze jejich první část. Současně s tím si uvědomila, že stále cítí na své tváři Jamesův polibek a - to hlavně - že ten pocit není vůbec nepříjemný, ba naopak.  

Je to nafoukaný pitomec! ozvala se jí v hlavě věta, kterou už pár let odrážela veškeré Jamesovy pokusy o navázání kontaktu i vlastní uvažování o něm.

Ale není! oponovala sama sobě v duchu, tak jako onehdy v nebelvírské společenské místnosti, když ten nafoukaný pitomec, co pitomcem není, překračoval po desce stolu a zpíval where have all the young girls gone…

Vykročila chodbou směrem k východu na školní pozemky.

Do myšlenek na dnešní odpoledne, které chtěly společně s Mary a Marlene strávit u jezera, se jí neustále vkrádal proradný Poberta. Dveře učebny na konci se otevřely a vyšel z nich Severus. Se zachmuřeným výrazem, který však měl nejspíš pramálo společného se zkouškami, kráčel chodbou pryč. Zaváhala, zda by se za ním neměla vydat… kam se poděly ty časy, kdy společně přemítali, jaké to bude, až dokončí studium v Bradavicích…? A teď šel každý jinou cestou. Mudlovská šmejdka, zaznělo jí v hlavě a zůstala zkoprněle stát na místě. V tu chvíli se z učebny prudce vyhrnul dav jejích spolužáků. S pohledem stále upřeným k vzdalujícímu se mladíkovi v tmavozeleném hábitu si ale vůbec nevšimla, že se k ní blíží někdo docela jiný.

Přes obroučky brýlí na ni hleděly hnědé oči Jamese Pottera.

„Tak jaký z toho máš pocit, Lily?“ zeptal se. Otázka zněla upřímně a mile, což bylo krajně nezvyklé. Lily? Nějak nedokázala v hlavě poskládat jednoduchou odpověď na tuhle banální otázku. Snad proto, že byla zaskočená, že ji opět oslovil jinak než Evansová, snad kvůli tomu rannímu polibku na tvář. Pohlédla mu do tváře. Možná bylo vážně načase zahodit tu škatulku nafoukaný pitomec jednou provždy.

A tak se namísto odpovědi naklonila směrem k němu a vtiskla mu jeden takový polibek na usměvavé rty.

Co to, u Merlina, dělám?!

Dvojice přihlížejících Pobertů, ke kterým se právě připojil i Peter, to na rozdíl od Lily věděla naprosto přesně.

„… a Zlatonka právě sama přistála do náruče chytače nebelvírského družstva…“ deklamoval Tichošlápek hlasem komentátora famfrpálového zápasu. Nato se ozvalo dvojhlasné zvolání Červíčka a Náměsíčníka.

„150 bodů pro Nebelvír!!!“

Autor: RenyNew (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Jako chytit zlatonku: