Knocking on Heaven's Door: Kapitola třináctá • OurStories.cz ~ naše povídky

Ještě trocha opravování. Mimo to si také Valerian najde Isu. Co asi o skříni zjistil?

25.03.2019 (09:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Jednodílné » FanFiction Harry Potter • komentováno 1× • zobrazeno 1951×

Tikot slunečních hodin

Odpoledne před prvním famfrpálovým zápasem sezony Isa trávila u mrzimorského stolu ve Velké síni. Ne proto, že by snad toužila trávit čas mezi spolužáky z koleje. Velká síň byla jednoduše zárukou neomezené nabídky potravin a nápojů, a tak bylo z praktického hlediska naprosto jasné, proč se, ze všech hradních místností, rozhodla právě pro ni.

Jelikož měla takhle při pátku volno, vzala si s sebou Choiny hodinky. V těch se šťourala už bezmála půl hodiny, s prozatímním negativním výsledkem. Kromě samotných hodinek přibrala také Příručku moderního hodináře, prapodivně vypadající publikaci Kukačky přesýpacích klepsyder, páté vydání čtvrtletníku Tikot slunečních hodin a Encyklopedii poznatků Ciferona Ručičky. Všechnu literaturu, zaprášenou, leč netknutou, našla v knihovně, více či méně nesprávně zařazenou mezi latinsky a řecky psanými knížkami o výrobě magických předmětů.

„Oleum expleo…?“ vyslovila jasně jednu z formulí, které objevila v časopisu. Šlo o doplnění oleje a mazu, respektive naolejování matic. Po prvním pokusu se samozřejmě nic nestalo, a tak to zkoušela znovu a znovu, dokud kouzlo nezabralo. Na chod hodinek ovšem nemělo žádný vliv.

„Oscilarum aequalitatem,“ zkusila další kouzlo, tentokrát mířené na oscilátor, drobnou součástku, jež vysílá pravidelné sinusové vlny. Bohužel, ani toto kouzlo nezabralo, a tak Isa popadla hodinářský šroubovák, zvětšovací sklo a jala se součástkami probírat nemagickým způsobem. Vše konzultovala s Ciferonem Ručičkou a Kukačkami.

„Ehm…“ Po nějaké době uslyšela, jak si kdosi v její blízkosti upomínkově odkašlal. Byla ale tak ponořená do práce, že se nezajímala o své okolí.

„Hele, ty jsi Isobel? Isobel MacDougalová?“ otázal se mladý muž.

Isa mu stále nevěnovala pozornost, jen na moment zvedla ruku se šroubovákem a naznačila mu dvěma velmi podobnými gesty, ať počká a ať si sedne. „Jasně, brouku. Dej mi deset sekund a jsem tvoje.“

Už jí jen zbývalo opatrně přitlačit na své místo v hodinovém strojku fungl nový vlásek, jímž musela nahradit ten starý, poničený. [1] Nastal okamžik pravdy. Odložila zvětšovací sklo, zaklapla kryt součástek a nastavila korunou ručičky na aktuální čas, podle svých vlastních hodinek. Nově příchozí po ní zvědavě koukal. Jediné, čeho si v souvislosti s ním všimla ona, bylo, že hezky voněl. Snad po citrusech.

„Tak jo, teď se ukáže, jestli jsem dnešní odpoledne promrhala, nebo ho strávila efektivně.“ Konečně k dotyčnému zvedla oči. On nechápal, což mu neměla za zlé.

„Připraven?“

Nečekala odpověď, on jí ji však stejně poskytnul. „Na co?“

Radši rovnou zatlačila na korunu, v důsledku čehož se ozvalo cvaknutí. To, jak všechny strojky zapadly na své místo.

Jakmile se vteřinová ručička rozpohybovala kupředu, věděla, že má vyhráno. Nadšeně vypískla, dvakrát tleskla a v samé euforii dokonce povyskočila na místě. Pak k neznámému natáhla ruku, aby si s ní plácnul. Hleděl na ni dost skepticky.

„Ale no tak, nebuď labuť, chytrolíne,“ povzbudila ho k akci poté, co si všimla, že měl na hábitu znak Havraspáru. Zatvářil se povýšeně a rozhlédnul se kolem sebe, snad aby se ujistil, že je nikdo nesledoval. Až pak jí dal opatrného placáka. „Vidíš! Mně bylo hned jasný, že v sobě máš divocha!“

Tentokrát se na ni zamračil. „Co tím naznačuješ?“

„To měl bejt vtip. Nechápu, proč se nesměješ,“ prohlásila s úšklebkem.

„Protože mi to nepřijde k smíchu.“ Jeho věcnost ji přiměla uchechtnout se.

„Jak je libo, vaše morousovosti,“ nahodila hraně ublížený tón.

„Jsi vždycky tak otravně teatrální?“

„Ale ne, jenom v sudé pátky a když je Saturn v kozorohu,“ vypálila v odpověď. Chvíli na ni hleděl, zkoumaje, zda si dělá srandu. Nakonec vyvedla koutky úst do potutelného úculu, a tak protočil očima.

„Můžeme se konečně dostat k tomu, proč jsem tady, a utnout tak tuhle naprosto dětinskou, nesmyslnou konverzaci?“

To už se na něj Issy regulérně zašklebila. „Ale jistě, čekám jen na tebe, pohledný Havraspáre bez kouska vtipu. Nuže, kdo jsi a čehož ode mne žádáš?“

Nebyl si jist, jestli by se měl smát, nebo brečet. Jisté bylo, že ho unavovala, a to tak, že velmi.

„Valerian Ramsay. Posílá mě Malfoy, ohledně,“ zarazil se uprostřed věty a naznačil jí, aby se naklonila blíž k němu. Pak jí zašeptal do ucha: „Rozplývací skříně.“

„Aha,“ pokračovala taktéž šeptem, v neméně tajnůstkářském duchu. „A proč šeptáme?“

„Trval na tom, že o tom nemám nikomu říkat,“ osvětlil už normálním hlasem, „proto mě překvapilo, že chce, abych ti detailně popsal, co jsem o ní zjistil.“

„Jo, no… on asi sám pořádně neví, co by vlastně rád,“ zamumlala palčivě realisticky. „Takže tys tu almaru pro něj opravoval přede mnou?“

„Cože? Ne, Morgano, chraň!“ vyděsil se.

Mrzimorka pátravě přimhouřila oči. „Tak co s tím máš společnýho?“

„Dal mi pět bichlí a slíbil mi laskavost za to, že je přečtu a udělám z nich výpisky,“ semknul rty do úzké linky. „Podívej, nebudem tu ztrácet čas. Já ti povykládám něco o její historii, ty mi to odkýveš, řekneš Malfoyovi, že jsem udělal, co po mně chtěl, a tím to hasne. Souhlasíš?“

Pozdvihla obočí, ale odkývala mu to, když už měl vizi. Dokonce ho i vyzvala k řeči: „Fajn, jsem jedno velký ucho.“

„Takže, první Rozplývací skříně byly vytvořeny na začátku dvacátého století. Za jejich tvůrce se považuje Fortinbras Graves, severoirský truhlář, který na přání klienta zhotovil dvě totožné skříně. Druhá ale nakonec nevypadala úplně stejně jako první, což se klientovi nelíbilo, proto si je odmítnul od Gravese převzít. Graves tak začal uvažovat, co by se s nimi dalo dělat a, s pomocí manželky Beatrice, došel k současnému konceptu skříní.“ Odmlčel se, za účelem nabrat dech. Isa ho se zájmem poslouchala.

„Dotaz,“ pípla nesměle. „Dočetl ses někde, jestli ten pán ještě žije?“

Ramsay zakroutil hlavou. „Nedočetl, ale jestli jo, má na krku dobrou devadesátku.“

Issy nespokojeně mlaskla. Bylo jí jasné, že dědek starý jako Metuzalém by jí případně nebyl schopen pomoci, i kdyby sám milionkrát chtěl.

„Jestli tě zajímá Graves a jeho život, tak… počkej chvíli,“ Ramsay sklopil pohled ke knihám, které si přinesl a které bruneta zaznamenala až teď. Jednalo se o pět tlustých bichlí, jež měl složené na klíně a v nichž se teď přehraboval. „Á, tady to je,“ prohlásil, když našel, co hledal. „Jeho slavnější syn, Percival, vydal jeho memoáry a osobní korespondenci z první světové. Obojí vyšlo v roce 1946, nakladatelství Caput Libri.“

„Dobře. Promiň, že jsem ti vpadla do výkladu.“

„Nic se nestalo,“ odpověděl jí, najednou docela mile. „Teď jsou na světě jenom tři Rozplývací skříně – aspoň podle oficiálních zdrojů. Během první i druhé světové války je hodně používali kouzelníci pracující pro Trojspolek, pak pro nácky, za Grindelwalda jeho stoupenci a během první kouzelnické války byly dost oblíbené mezi Smrtijedy. Temná strana očividně netíhne jenom k sušenkám,“ pravil a Issy tak toho dne konečně dostala důvod od srdce se zasmát.

„Po tom všem se jich ministerstva a kongresy kouzel po celém světě rozhodly hromadně zbavit. Většinou na to vydaly dekrety, takže na začátku osmdesátých let napříč kontinenty organizovaně spálily stovky Rozplývaček. Pozitivní na tom ale bylo, že lidem náhradou poskytly dotace na výstavbu letaxových krbů, na nákup košťat, koberců a tak podobně.“

Dívka pozdvihla obočí. „Jak je teda možný, že je jedna z nich zrovna u nás, v Bradavicích?“

„Dobře, že se ptáš,“ trochu se usmál, než se znovu začal přehrabovat ve svých knihách. Jednu z nich tasil a položil ji před Isu. „Modrý zvýrazňovač, strana dvacet pět. Phineasi Nigellu Blackovi, jednomu z bývalých ředitelů Bradavic, Ministerstvo tu skříň prostě vnutilo, protože si mysleli, že nemá párovou. Jako taková byla nepoužitelná, a tudíž ji poslali do Bradavic za didaktickým účelem. Prostě se jí potřebovali zbavit. Chápej, po první světové měl Rozplývačku v Británii kde kdo, protože celá ta věc s letaxovými krby byla v té době ještě moc drahým špásem.“

„A jó, to dává smysl!“ Oči se jí rozšířily uvědoměním. „Když jsem byla malá, bábi mi vyprávěla, jak se její otec s velkou pompou jednou za půl roku přenášel letaxem na ministerstvo. U jeho odchodu se vždycky sešla celá rodinka a všichni se zatajeným dechem hleděli, jak mizel v plamenech.“

Ramsaymu přes obličej přeběhl stín jakési shovívavosti, možná i pobavení. Než se ale nadála, byl tatam.

„No, já z těch knížek pochytil, že letaxové krby měli ještě ve dvacátých letech v Evropě jenom ti nejbohatší. Taky to pro mě byla novinka,“ vyslovil čistě. „Armando Dippet, který přišel po Blackovi, oficiálně prohlásil tu bradavickou za nefunkční. Ministerstvo ji sice zaevidovalo, ale v osmdesátých ji nespálili, protože Brumbál prohlásil, že neví, jestli v hradě ještě vůbec je.“

„Hmm, to je zajímavý,“ vydechla uznale. „Tys ale říkal, že jsou teď na světě zaevidované tři skříně, že jo? Ta naše je asi jednou z nich, ne?“

Přikývnul.

„Co ty další dvě?“

„Ani jedna nemá pár. I tak si ale dali záležet na tom, aby byla každá v jiné části světa. Čím dál od sebe jsou, tím hůř fungují. Jedna je někde v Americe – v Newyorském muzeu magie, tuším – a druhou před lety vydražil soukromník z Austrálie.“

„Potom ale nechápu, proč Malfoyovi o tu almaru tak jde. I kdybych ji opravila, furt jí bude chybět pár!“

„A jsi si tím jistá?“ Ramsaymu se na tváři usídlil zcela ďábelský kukuč. „O historii všeobecně platí, že co není zapsáno, jako by nebylo.“

„Počkej, takže ty myslíš, že někde na světě zůstala skříň párová k té naší,“ shrnula to a on znovu přikývnul. „Tak to je síla!“

„To teda. Zvlášť když si uvědomíš, co je Malfoy zač a čeho všeho se může snažit dosáhnout spravením té naší.“

Trhla hlavou Havraspárovým směrem, zorničky rozšířené. Jistě narážel na Dracovo domnělé smrtijedství. Vyschlo jí v krku a padly na ni obavy, reálnější než kdy dřív. Nemohla… nechtěla domýšlet, co by se dělo, kdyby do toho byl zapleten někdo z Voldemortových stoupenců.

Na druhou stranu, musela Malfoyovi nechat, že mají dohodu. Z legálního hlediska Isa neměla právo se na cokoli vyptávat.

„Je to všechno, Valeriane?“ špitla nakonec.

Odmlčel se. „Asi jo, za předpokladu, že ti teda nemusím vysvětlovat, jak to funguje.“

„To, co dám do jedné skříně, by se mělo objevit ve druhé, živé a zdravé,“ odříkala, Ramsay jí to odkýval.

„No, víceméně. Okrajově je důležitá taky vzdálenost skříní a míra soustředěnosti, protože to, jestli se věc přenese, nebo ne, záleží na kouzelníkově zvládnutí formule Harmonia Nectere Passus. Přes tu nejede vlak.“

„Harmonia Nectere Passus,“ zopakovala polohlasem. „Dobrý, budu si to pamatovat.“

Pak už se vyhoupla na nohy. Uhlazujíc si sukni na bocích, natáhla se po hodinkách, které umístila na vrchol hromady vlastních knih, než celou hromadu vzala do náručí. Havraspárec její roztržité pohyby sledoval tázavě, s pozdvihnutým obočím.

„Promiň, ale… já už budu muset. Díky za ty informace, hrozně moc jsi mi pomohl!“ houkla namísto pozdravu.

„Nemáš zač,“ prohlásil suše za její odcházející osobou. Byla pryč dříve, než by řekl švec.

[1] Vlásek je nenápadná, choulostivá a klíčová součástka. Je ho potřeba k tomu, aby krokové kolo – hlavní mechanická součástka hodinek, na kterou jsou navázány funkce tří hlavních kol, hodinového, minutového a sekundového – mělo tempo. Jsou na něj navázány další součástky, které vykonávají výše zmíněnou funkci.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction Harry Potter