OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction Harry Potter » Lektvary po francouzsku - 2.

26.05.2017 (10:00) • AndysekAndysek • Povídky » Jednodílné » FanFiction Harry Potter • komentováno 2× • zobrazeno 1571×

Začalo se stmívat. Severus stál u okna a díval se, jak za stromy prosvítá měsíc. Za chvíli vyjde zpoza stromů a orchidej začne žhnout, pomyslel si. Ozvalo se zaklepání a dveře se otevřely, ale Severus se neotočil.

„Tak jdete?“ zeptala se ho Isabeau. Snape se pro sebe ušklíbl.

„Copak vy potřebujete pomoc? Ohnivou orchidej určitě najdete sama.“

„Nesnažte se být vtipný, moc dobře víte, že kdybych vás nepotřebovala, už dávno bych vás poslala zpátky.“

„Vy mě snad prosíte?“ Konečně se otočil, zvedl obočí a naoko překvapeně se na ni podíval. Isabeau se beze slova obrátila a vydala se do svého pokoje. Severus sešel po schodech dolů a chvilku čekal.

Isabeau se za okamžik objevila se sklenicí v ruce.

„Tak můžeme?“ zeptala se ho.

„A kde máte rukavice z dračí kůže?“ 

Isabeau se zatvářila vyděšeně.

„Já věděla, že jsem na něco zapomněla.“

„Dejte to sem a dojděte pro ně. Počkám venku.“ Vytrhl jí sklenici z ruky a otočil se k odchodu.

„Počkejte! Vy to nechápete. Já je tady vůbec nemám. Nechala jsem je doma.“ 

Snape se zarazil s rukou na klice. Pomalu se obrátil zpátky a přeměřil si Isabeau nanejvýš nechápavým pohledem.

„Vy jste nechala tak důležitou věc doma?! Jak jste mohla?! Tahle rostlina se nedá utrhnout kouzlem, to přece víte! Tak to se nedivím, že jste mě chtěla s sebou!“

„Ale já o tom vůbec nevěděla. Myslíte si, že bych vás jen využila?“

„Nepřekvapilo by mě to.“

Isabeau se zhluboka nadechla, aby se uklidnila a nezačala na něj křičet. 

„Fajn, tak si klidně zůstaňte tady, já si ji najdu sama!“

„Nechte toho. Máte tady aspoň nějaké kleště nebo jiné rukavice?“ 

„Možná by se tu našly pracovní rukavice, ale kleště… to pochybuji.“ Isabeau se obrátila a odešla se podívat do přístěnku. Pár minut se v něm přehrabovala, než vítězoslavně zdvihla pár pracovních rukavic.

„Fajn,“ řekl Severus, „tak aspoň něco. I když pochybuji, že by to moc pomohlo. Pojďte už, nehodlám tady stát celou noc.“

Měsíc už byl vysoko na obloze a v dálce zářilo oranžové světlo. Za chvilku už se skláněli nad květinou. Žhnula tak, že utrhnutí bez rukavic bylo jasným odsouzením ruky k záhubě. A ty obyčejné pracovní rukavice, co měli s sebou, jim byly prakticky k ničemu, i když byly lepší  než nic. Snape s Isabeau stáli nad květinou a přemýšleli.

„A teď, babo, raď,“ řekl po chvilce. Isabeau po něm vrhla rozzlobený pohled. Severus se usmál, ale hned nasadil vážnou tvář. „To nebylo na vás. Myslel jsem to obrazně.“ Otočil se k ní zády a podíval se znovu na orchidej.

„To máte štěstí,“ řekla.

„Opravdu? A co byste…“ obrátil se k ní zpátky a oči se mu rozšířily. Za Isabeau stála upírka a skláněla se k jejímu krku. Snape hbitě vytáhl hůlku a namířil jí upírce do obličeje.

„Co to…“ chtěla se zeptat Isabeau, která si myslela, že Snape míří na ni.

„Dolů!“ zakřičel. Isabeau nevěděla, co to znamená, ale rychle se skrčila. „Everte Statum!“ Překvapená upírka odlétla a zastavila se až o nejbližší strom, ale nesvezla se dolů, zůstala viset ve vzduchu. Z jejích úst vyšel strašný skřek a oči měla široce rozevřené.

„Etienne!“ vykřikla. Na víc se nezmohla. Snape měl stále hůlku v pohotovosti a mířil na ni. Isabeau se rychle zvedla ze země a také vytáhla hůlku. Oba vzápětí pochopili, že se upírka nabodla na větev. Určitě ji zasáhla přímo do srdce, jinak by už byla na nohou. Upírka se ale ani nehnula. Byla mrtvá. Podívali se na sebe a Severus viděl v Isabeauiných očích vděčnost, ale otočil se zpět ke květině.

Otevřel sklenici, nasadil si pracovní rukavici, odhodlaně se k orchideji sklonil a natáhl ruku ke květině. Isabeau zavřela oči a za okamžik uslyšela zasyčení. Ucítila pach spáleného masa, až se jí z toho zvedl žaludek. Myslela si, že Snape bude křičet, ale nevydal ani hlásku, jen slabě syknul. Překvapilo ji to. Žár orchideje byl opravdu velký, muselo mu to sežehnout ruku i pod rukavicí. Otevřela oči a viděla Snapea, jak jí podává sklenici.

„Zavřete ji, já nemůžu.“ 

Isabeau popadla sklenici a utěsnila ji, jak nejvíc to šlo. Snape s námahou sundal zbytek spálené rukavice z ruky a prohlédl si rozevřenou dlaň. Isabeau k němu přistoupila a chtěla se podívat na jeho ránu, ale v té chvíli se z lesa ozval zvuk.

„Michelle!“ uslyšeli vzápětí. Oba se na sebe podívali a bylo jim jasné, co to bylo. V lese byl další upír, ten, kterého volala umírající upírka. Severus popadl Isabeau za ruku a oba běželi, co jim síly stačily. K chatě to bylo patnáct minut rychlé chůze, během to museli zvládnout rychleji. Za chvíli se zastavili přede dveřmi a lesem se rozlehl šílený řev. Věděli, že upír našel svou družku a vůbec se mu to nelíbí.
„Já se pomstím! Ještě uvidíte, kdo je to Etienne de Rouet!“ ozvalo se. Ani jeden z nich na nic nečekal a vběhli do chaty.

Severus se svezl do křesla v obýváku a nechal Isabeau, aby základ do Kapky života připravila sama. Zavřel oči a vnímal jen bolest, která mu bodala v ruce. Bylo to nesnesitelné, a tak po pár minutách zašel do svého pokoje a napil se z lahvičky lektvaru proti bolesti. Ta pomalu začala ustupovat, ale úplně se neztratila. Sedl si na postel a přemýšlel. Za půl hodiny se ozvalo zaklepání. Isabeau nečekala, až ji Snape pozve dál. Sama vešla dovnitř a sedla si k němu na postel.

„Ukažte, ošetřím vás.“ Vzala jeho ruku do své, ale Severus se jí vytrhl tak prudce, až se mu tvář křivila do bolestivé grimasy.

„S tím si poradím sám!“

„Proč musíte být tak tvrdohlavý?“ 

„Pokud si pamatuji, tak to vy jste se mě nechtěla  ani dotknout.“

„Ano, ale to bylo předtím, než jste mi zachránil život. Máte s sebou lektvar na popáleniny?“

„Samozřejmě, že mám. Ale pokud to nevíte, tak na popáleniny od Ohnivé orchideje tenhle lektvar nepomáhá.“

„Máte pravdu, zapomněla jsem.“

„Mám pocit, že vy zapomínáte nějak moc často.“

„O co vám jde, Snape?“

„Spíš, o co jde vám?“

„Nechápu vás. Chci vám jen pomoci.“

„Ale já o vaši pomoc nestojím.“

„Dobře. Jak chcete. Jsem zvědavá, jak si tu ruku ošetříte.“ Zvedla se z postele a vyšla ke dveřím. V polovině cesty se ale zastavila a otočila se. Viděla, že se Snape snaží hýbat prsty, ale nešlo mu to. Věděla, že ho to bolí. Hlasitě si povzdechla, vrátila se k němu a tázavě se na něj zadívala. Severus vstal a natáhl k ní ruku. Jemně ji uchopila a konečně si mohla jeho  popáleninu pořádně prohlédnout.

„Panebože,“ ujelo jí, „musí vás to hrozně bolet.“

„Není to tak strašné.“

„Nedělejte si ze mě legraci, je to popálenina nejvyššího stupně!“

„Vzal jsem si lektvar proti bolesti.“

„Ach tak. Ale ten nebude účinkovat věčně.“

„Ne, to tedy nebude.“

„S sebou jsem si přivezla jen přísady do Kapky života, ale mám tady nějaké věci od minule. Podívám se, jestli by se z nich dal připravit další lektvar proti bolesti. Hádám správně, že víc ho tu nemáte?“

Snape jen tiše přikývl. Isabeau mu pokynula rukou, aby ji následoval.

„Pojďte, musím vám to vyčistit.“ Odvedla ho do koupelny. Z lékárničky vytáhla sterilní gázu a dezinfekční lektvar a začala Snapeovi čistit ránu. Viděla na něm, že to pro něj není nic příjemného. Když mu popáleninu konečně ošetřila, odešla z pokoje podívat se, jaké přísady tu má v zásobě.

Po hodině se vrátila s malým pohárem a podala ho Snapeovi, aby se napil.

„Jste levák?“ zeptala se ho po chvilce. Severus otevřel oči a překvapeně se na ni podíval.

„Ne. Proč?“

„Máte spálenou levou ruku.“ 

Snape se jen ušklíbl.

„Když víte, že se popálíte, těžko to uděláte rukou, kterou používáte.“

„To by mě nenapadlo.“

„To mě nepřekvapuje.“ 

Isabeau napodobila Snapeův pohled a ledově se na něj podívala. Zvedla se, došla do koupelny pro obvaz a odborně mu ruku zavázala.

„Vydržíte to ten týden?“ zeptala se ho.

„Jistě, myslíte si, že jsem nějaká padavka?“

„Dobře, hrdino. Dobrou noc.“ Zvedla se a kráčela ke dveřím. „A ještě něco. Pokud vám to nebude vadit, mohli bychom spolu mluvit anglicky? Vaše francouzština je vážně skvělá, ale já bych si ráda zase trochu oživila angličtinu.“ Tázavě se na něj podívala. Severus kývl na souhlas, ale neřekl nic. 

„Děkuji,“ odpověděla a odešla do svého pokoje. 

Snape nebral Etiennovu hrozbu na lehkou váhu. Věděl, že se jim opravdu bude chtít pomstít a že mu nedá práci zjistit, kdo mu zabil družku. V lese byli nejspíš jediní. Museli se tedy připravit. Nechtěl riskovat, že by je Etienne napadl nečekaně a rozhodně nehodlal čekat, až skončí týden a oni odjedou a upír s nimi. Pokud přísahal pomstu, určitě si je najde. Raději ho chtěl zabít tady, aby neohrozil další životy. Ale s tou zraněnou rukou to nebude nic snadného. Věděl, že žádné kouzlo na zabití upírů neexistuje, napadlo ho však, že můžou zabít upíra i šípem, pokud ovšem bude stříbrný. Rozhodně si ho nechtěl připustit k tělu a nechtěl ani ohrozit Isabeau. Proto se rozhodl, že ho nezabije kůlem, tedy, jestli ho vůbec zabije.

Isabeau měla schované své vlastní šípy, ale ty byly dřevěné se železnou špičkou. Našla však pár starých stříbrných příborů, a tak je roztavili. Snape nechal vyřezat očarovaným nožem do dřevěné destičky díru o velikosti špičky šípu a nalil tam stříbro. Použili chladící kouzlo a z destičky vypadla lesklá špička. Vyměnili ji za starou v Isabeauině šípu a vložili ho do kuše. Zavěsili ji zpět na stěnu, aby ji měli stále při ruce oba dva a dohodli se, že jakmile se setmí, nebudou vycházet ven. Jen tak byli aspoň trochu v bezpečí.

Isabeau dál ošetřovala Snapeovi ruku. Už se nebránil, a pokud ho ruka bolela, dožadoval se lektvaru proti bolesti sám. Rána se mu skoro nehojila, ale bolest se po dvou dnech dala vydržet i pár hodin bez lektvaru. Kapka života už byla v polovině své přípravy, ale neustále měla zářivě oranžovou barvu po Ohnivé orchideji. Díky ní ani nemuseli pod kotlíkem topit. Květina udržovala lektvar stále vroucí, zchladit se měl sám po přidání poslední přísady.

Čtvrtý den večer seděl Snape v obýváku a četl si knihu. Isabeau přešla ke kotlíku, který stál u dveří, a vhodila tam další přísadu. Lektvar zabublal a pár kapek vylétlo do vzduchu. Začala s ním míchat. Severus ji po očku pozoroval, jak si vede a viděl, že se její obličej čím dál tím víc chmuří. Vstal a šel se podívat, co se děje. Naklonil se nad lektvarem. Ovanula ho příjemná orchidejová vůně, ale ani jemu se Kapka života nelíbila.

„Kolik srdečníku jste tam dala?“

„Deset gramů, jak je napsáno v knize.“

„A jste si jistá? Je moc řídký, teď by měl zhoustnout.“

„Samozřejmě, že jsem si jistá!“ 

Snape zvedl obočí a vzal z poličky ještě trochu srdečníku. Vhodil ho do kotlíku a po chvilce začal lektvar houstnout.

„Opravdu jste si jistá? Mám pocit, že jste tam dala jen devět gramů.“

„Snad umím navážit deset gramů!“

„To si nejsem tak jistý.“

„Profesore Snape, asi si myslíte, jak nejste chytrý, ale o lektvarech něco vím.“

„Slečno Dubois-De Gres, nepochybuji, že o obyčejných lektvarech toho víte hodně, ale zdá se mi, že o těch náročnějších téměř nic.“

„Tak to se vám opravdu jen zdá! Pokud to nevíte, tak jsem pár náročných lektvarů dokonce vynalezla.“

„Ano, vím, přečetl jsem si to v odborných časopisech, ale abych pravdu řekl, zdá se mi to nepravděpodobné.“

„To tedy nevím proč. Myslíte si snad, že lžu?“

„Zatím jste nepředvedla moc velké umění. Jestli jste nejlepší ve Francii, tak jak hrozní musí být ti ostatní?“

„Jsem nejlepší. A pokud se jedná o těch pár věcí, jako že jsem zapomněla, že na popáleniny od Ohnivé orchideje je jen zvláštní lektvar, to byl patrně váš špatný vliv. Nestává se mi totiž příliš často, abych pracovala s Mortveninem za zády!“ 

Snape sice viděl, že se její přístup k němu změnil, když ji zachránil před upírkou, ale pořád si od něj udržovala odstup a bylo zřejmé, že to nezmění. Musela by chtít ona sama, což jak viděl, zatím nechtěla. Ale stejně se ho ta poznámka dotkla. Byl přece tak ochotný, že přijel až sem, musel překousnout všechny mudlovské vymoženosti a teď je někde uprostřed lesa, kde mu navíc nějaký upír vyhrožuje smrtí a musí k tomu poslouchat urážky ženské, která si ani nevzpomene vzít rukavice z dračí kůže. A kvůli ní má popálenou ruku, bolí to a nemůže nic dělat, kromě čtení a přihazování přísad do kotlíku.

„Vy jste stokrát horší, než já za dob, kdy jsem byl Smrtijedem!“ 

Isabeau vytřeštila oči a nezmohla se na slovo. Zalapala po dechu, beze slova se otočila a práskla vchodovými dveřmi. Snape si v tom rozčilení neuvědomil, že šla ven, a tak se naštvaně svezl do křesla. Asi za deset minut si uvědomil, že už je tma a Isabeau je nejspíš pořád venku. Rychle vstal a natáhl se pro kuši, ale ještě než ji uchopil, zvenku se ozval výkřik. Popadl ji a vyrazil ven.

„Lumos!“ vykřikl, aby si posvítil na cestu. Isabeau ležela na zemi a nad ní se skláněl Etienne. Jakmile zahlédl Snapea, okamžitě se napřímil, vítězoslavně se na něj usmál a rychle zmizel ve větvích stromů. Severus ještě chvíli tápal, jestli upíra nezahlédne, ale všude bylo ticho a nikde se nic nehnulo. Rozběhl se k Isabeau a sehnul se nad ní. Na krku měla zřetelné stopy po zubech a z rány jí tekla krev. 

„Mobilicorpus!“ namířil hůlkou na Isabeau, a ta se neslyšně vznesla do vzduchu. Snape by ji vzal do náručí, ale tohle bylo snadnější, obzvlášť když držel v podpaží kuši, v pravé ruce měl hůlku a levou ruku měl ošklivě popálenou. Pomalu ji přemístil do její ložnice a položil ji na postel. Kuši položil na stůl a sklonil se nad Isabeau. Nadzvedl jí jedno víčko a viděl, že její duhovky se začínají měnit z šedozelené na červenou. Pomalu, ale jistě, se měnila v upírku. Etienne to měl vskutku velice dobře vymyšlené. Snapea zabije a z Isabeau si udělá novou družku. Horečně přemýšlel, jak ji z toho dostat, ale nedařilo se mu nic vymyslet. Na upíří kousnutí snad žádná pomoc neexistuje, pomyslel si.

„Snape,“ ozvalo se z postele slabým hlasem. Severus se prudce otočil a přistoupil k ní. „zabijte mě, prosím, já nechci… nechci být upírem.“ 

Sedl si k ní a lehce se dotkl její tváře. „Nemohu vás přece zabít. Přemýšlejte, je něco na upíří kousnutí?“ 

Isabeau se na něj dívala malátnýma očima a jen neznatelně zavrtěla hlavou. 

„Sakra! Něco přece být musí!“ 

Isabeau si povzdechla a zavřela oči.

Dávno se rozednilo a Isabeau stále spala. Snape přidal další přísady do Kapky života, míchal a přemýšlel. Nic, naprosto nic, čím by mohl zachránit Isabeau, ho nenapadalo, a to jeho ješitnost nemohla překousnout. Usilovně přemítal, chodil po obýváku, ale na nic nepřišel. Práce na lektvaru byla pro tento den hotová, a tak se odebral zpět do Isabeauina pokoje. Klidně oddychovala a Severus s hrůzou čekal na večer. Ale do setmění zbývalo ještě nejméně šest hodin. 

„Fénix,“ hlesla Isabeau. Snape zdvihl hlavu a podíval se do Isabeauiných červených očí.

„Cože?“

„Fénix,“ vydechla znovu. Severus si všiml slzy, která jí stékala po tváři. Jemně ji setřel a najednou se zarazil. Podíval se do prázdna a za chvíli se na jeho tváři objevil úsměv.

„Jistě. Fénixovy slzy. Máte nějaké s sebou?“ 

Isabeau ho ale už nevnímala, znovu zavřela oči. 

„Isabeau!“ Zatřásl s ní, ale nepomohlo to. „Isabeau!“ zatřásl s ní znovu. Uvědomil si, že ji poprvé nazval jménem, ale teď mu to bylo jedno. Nemohl připustit, aby se to stalo. Cítil se za ni odpovědný. Kdyby jí neřekl v rozčilení tu osudnou poznámku, k ničemu z toho by nedošlo. Měl velké výčitky svědomí a pro její záchranu chtěl udělat vše. Zatřásl s ní znovu, ale nereagovala. Lehce ji pleskl přes tvář, ale ani to nepomohlo. Pleskl ji o něco silněji. Konečně pootevřela oči. 

„Řekněte mi, máte s sebou fénixovy slzy?“ 

Isabeau zavrtěla hlavou.

„Ne, nemám,“ řekla potichu. Přerývavě dýchala a Severus viděl, že by chtěla raději spát, ale teď jí to nemohl dovolit. „Phillipův… Phillipův bratr má… má fénixe. Ur-určitě vám pomůže.“

„Ale my nemáme krb, nemohu se přesunout do Coteau volontiers. Cesta tam a zpět by mi trvala nejméně den a vy se proměníte za šest hodin. Isabeau! Isabeau!“ Opět začala upadat do spánku. Severus s ní znovu zatřásl.

„V hotelu… ve Foix… Francoise Gaston… už jsem vám… o něm vyprá-vyprávěla. Řekněte mu… je… je také kouzelník,“ vydechla. Pak se její oči zavřely a Snape už nic nezmohl. 

Na nic nečekal a s lupnutím se přemístil na louku poblíž hotelu. Rychle seběhl z kopce a vrazil do hotelu jako velká voda. Recepční vytřeštil oči a pomalu se natahoval po alarmu. Severus zastavil před pultem.

„Potřebuji velmi naléhavě mluvit s vaším ředitelem. Hned!“ zakřičel, když viděl, že recepční na něj jen vyjeveně kouká. 

„Ale pan ředitel teď nechce být rušen, má naléhavou práci.“ Když však viděl Snapeův vražedný pohled, raději rychle zvedl sluchátko a zavolal Gastonovi. 

„Dobrý den, pane řediteli, omlouvám se, že ruším, ale je tady jeden muž a chce s vámi mluvit… ano, řekl jsem mu to, ale nechtěl mě poslouchat… ano, řeknu mu to.“ Zavěsil sluchátko a vyděšeně se podíval na Severuse. „Nepřijme vás, říkal jsem to.“

„V kterém je patře?“

„To vám nemohu říct.“ 

Snape se naklonil přes pult, popadl recepčního za klopu kabátu a přitáhl si ho k sobě. „KDE-MÁ-KANCELÁŘ?“ řekl tiše, ale důrazně. Recepční poznal, že s ním si není radno zahrávat.

„Čtvrté patro, páté dveře vlevo.“ Snape ho pustil a vyběhl po schodech. Nechtěl čekat, až přijede výtah. Rozrazil dveře Gastonovy kanceláře. Ředitel instinktivně sáhl do saka, kde měl schovanou hůlku, ale Snape ho gestem ruky zarazil. 

„Isabeau Dubois-De Gres je zraněná. Potřebuji se přesunout vaším krbem pro lék. Mohu?“ 

„Isabeau? Panebože, co se jí stalo?“

„Nemám čas na vysvětlování. Tak pomůžete mi?“

„Jistě, tady je letax.“ Podal Snapeovi nádobu s práškem. Ten ji uchopil a stoupl si do krbu. Zřetelně pronesl Beauchamp rue dvacet, adresu Coteau volontiers, a za chvilku už stál v krbu ve vstupní síni hlavního sídla. Vyrazil nahoru po schodech a bez zaklepání vrazil do Phillipovy pracovny. Ten seděl za stolem a leknutím nadskočil.

„Profesore Snape, vy nejste v Pyrenejích?“ Když však viděl výraz Severusova obličeje, došlo mu, že něco není v pořádku. „Co se děje?“ 

„Isabeau kousl upír. Potřebuji fénixovy slzy. Váš bratr prý má fénixe. Isabeau říkala, že mi pomůžete,“ vychrlil ze sebe. 

Phillip vytřeštil oči, ale beze slova se zvedl a vyšel z kanceláře. Severus si sedl do křesla a zabořil tvář do dlaní. Všude bylo ticho, nic neslyšel nebo spíš nechtěl nic slyšet. Phillip se dlouhou dobu nevracel. Severus tam seděl už nejméně hodinu, když se konečně otevřely dveře a Phillip přinesl lahvičku s průhlednou tekutinou uvnitř. Snape si hlasitě oddechl a podíval se na nástěnné hodiny. Zbývaly ještě dvě hodiny. Phillip podal Severusovi lahvičku a smutně se na něj usmál. Zrak mu sklouzl na obvaz na Snapeově ruce.

„Co se vám stalo?“ Severus se podíval na svou ruku a ušklíbl se.

„Jen taková malá nehoda, nic vážného.“

„Řeknete mi, co se stalo Isabeau?“ 

Snape se podíval do prázdna, zavřel oči a promnul si je.

„Když jsme šli pro Ohnivou orchidej, napadla ji upírka. Odrazil jsem ji kouzlem a za chvíli se tam objevil její druh a přísahal pomstu. Včera jsme se s Isabeau pohádali a ona zapomněla, že po setmění nemá chodit ven. Napadl ji a kousl. Jediná možná záchrana jsou fénixovy slzy. Jinak se za dvě hodiny stane také upírkou.“

„To je hrozné! Tak to už byste měl jít. Nechtěl bych ztratit ještě ji, stačí, že zabili Annette. Obě je mám rád jako dcery. Kdyby se stalo něco i jí, asi bych se z toho dlouho vzpamatovával.“ Severus chápavě kývl. Lehce se uklonil a zmizel v chodbě. Rychle se přesunul zpět krbem a pak z kanceláře do chaty. Byl už nejvyšší čas. Slunce začalo zapadat a Isabeau už měla narostlé i dlouhé přední špičáky. Sedl si k ní na postel a nakapal jí slzy na ránu. Ta se začala ztrácet, až byla pryč úplně. Tesáky se jí ale neztratily a ani oči nedostaly původní barvu. Snape se zamračil a nalil jí slzy i do krku. I když spala, instinktivně polkla. Zuby se jí začaly pomalu zmenšovat a oči blednout. Za chvilku už byla úplně normální, ale stále spala. Snape přistoupil k oknu a rukou mu projela ostrá bolest. Jistě, byl tak zaneprázdněn starostmi o Isabeau, že se dnes ještě nenapil lektvaru proti bolesti. Podíval se na lahvičku se slzami, kterou držel v ruce. Rozvázal si obvaz na ráně a zbývající slzy si rozetřel po dlani a prstech. Ucítil lehké mravenčení a popálenina za okamžik zmizela.

Z okna se díval ještě nejméně hodinu po tom, co dal Isabeau fénixovy slzy. Byl rád, že ji zachránil. Vtom se někdo dotkl jeho ramene. Otočil se a najednou se díval do těch starých známých šedozelených očí Isabeau Dubois-De Gres. Usmála se na něj. Snape opětoval její úsměv.

„Jsem rád, že jsem vás nemusel zabít.“

„Proč? Scházela bych vám?“

„Ne, to ne, ale nehodlám dokončovat ten lektvar sám. A navíc bych se neměl s kým hádat.“ Lehce se dotkl levou rukou její tváře. Isabeau ji uchopila a překvapeně se na něj podívala.

„Uzdravila se vám? Počítám, že jste také použil fénixovy slzy.“

„Ano. Pokud vím, tak dokážou vyléčit naprosto všechno. Isabeau, i když to normálně nedělám, chtěl bych se vám omluvit. To, co jsem o vás řekl, nebyla to pravda. Asi by mě nenapadlo použít fénixovy slzy, a jestli ano, tak pozdě.“ 

Isabeau se usmála a lehce zavrtěla hlavou.

„Neomlouvejte se, už podruhé jste mi zachránil život a já jsem vám za to vděčná.“

„I když jsem…“ 

„Ššt. Neříkejte to. Už dávno jím nejste. Žádný Mortvenin by neudělal to, co vy.“ Přiblížila své rty k jeho tváři a jemně ho na ni políbila. „Děkuji ti,“ zašeptala mu do ucha. Unaveně se mu podívala do očí. Tak tmavé oči ještě neviděla. Severus se na ni usmál a odvedl ji zpět do postele.

„Měla by sis ještě odpočinout, taková proměna v upíra a zase zpět není pro organismus nic lehkého.“ 

Isabeau neznatelně kývla a zavřela oči. 

„Spi,“ přikázal jí Severus s nepatrným úsměvem. Ještě chvilku ji pozoroval a pak si odešel  lehnout do své ložnice.

Autor: AndysekAndysek (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Lektvary po francouzsku - 2.: