OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction Harry Potter » Lektvary po francouzsku - 3.

27.05.2017 (12:00) • AndysekAndysek • Povídky » Jednodílné » FanFiction Harry Potter • komentováno 5× • zobrazeno 1641×

Příští večer Snape míchal lektvar a právě přidal pět listů náprstníku, když se ve dveřích objevila Isabeau. Naklonila se nad kotlík a zkoumala vůni lektvaru. 

„Přidal jsi náprstník?“

„Ano. Už to nebude dlouho trvat a Kapka života bude hotová. Pokud je můj odhad správný, tak zítra ráno, až přidáme heřmánek.“ Severus dál míchal a po očku se díval na Isabeau, jak se pomalu svezla do křesla a hmátla po jeho knize lektvarů, která ležela na stole. Pro sebe se usmál a dál se věnoval míchání. Po pár minutách skončil a sedl si do křesla naproti ní. 

„Líbí se ti?“ zeptal se po chvilce.

„Ano, je velmi zajímavá. Všechny lektvary jsou tady dopodrobna popsané. Ještě nikdy jsem takovou knihu neviděla. Samozřejmě, že mám hodně knih, ale tahle je opravdu výjimečná. Jsi dobrý, když dokážeš napsat něco takového. Jsi asi opravdu nejlepší v oboru.“ 

Snape se neubránil úsměvu. 

„A ty jsi o tom snad někdy pochybovala?“ 

Isabeau se na Snapea upřeně zadívala a přimhouřila oči. Severus povytáhl obě obočí.

„Co se děje?“ zeptal si jí, když už to trvalo pár minut.

„Řekni mi - jak se člověk, jako ty, dostane do řádu? Ale nemusíš mi odpovídat, jestli nechceš,“ dodala vzápětí, když viděla, jak se zatvářil. Nevypadalo to, že by jí nechtěl odpovědět, spíš přemýšlel.

„To by bylo na dlouhé povídání, a na to jsi ještě příliš slabá, takže to vezmu stručně. Jednou se mi prostě začalo příčit to, co dělám, a tak jsem zašel za Brumbálem a ten mi pomohl. Od té doby dělám špeha. Chci pomoci, chci odčinit všechny své mladické hříchy. Dnes už nechápu, jak jsem kdy mohl zabíjet nevinné lidi.“

„Nebojíš se, že tě Voldemort odhalí? Že tě zabije?“

„Ne, nebojím. A kdyby mě zabil, komu by to vadilo? Lidé mě nesnáší nebo mě využívají. Někdy si říkám, že by bylo lepší zemřít, ale vždycky si vzpomenu, co mě vlastně drží při životě. Jednou Voldemorta porazíme.“

„Ty nemáš rodinu?“ 

Snape se jen zašklebil.

„Jsi tady se mnou pět dní, připadám se ti jako rodinný typ?“

„Ne, máš pravdu. Ale co matka, otec, sourozenci?“

„Jsem jedináček. Matka zemřela, když jsem byl malý, a s otcem se nestýkám.“

„To je mi líto.“

„Není důvod. Co ty? Jak ty ses dostala do Coteau volontiers?“ 

Isabeau svěsila hlavu, aby Snape neviděl, že jí vyhrkly slzy. Od té doby, co se to stalo, o tom s nikým nemluvila. Možná je na čase, aby to někomu řekla.

„Měla jsem snoubence, byl to Phillipův vnuk. Zanedlouho jsme se měli vzít, ale Coteau volontiers měla akci, při které zahynul. Jak jsi říkal, že se nazývá anglicky Mortvenin?“

„Neříkal. U nás je to Smrtijed,“ odpověděl jí.

„Ano, děkuju. Takže Smrtijedi ho chladnokrevně zavraždili. Phillip mě přijal do Coteau volontiers, protože jsem chtěla pokračovat v Dominiqueově práci. Jsou to už dva roky, ale výsledek se stále nedostavil. Doufám, že Annette nám sdělí něco opravdu důležitého.“

„Proto tak nenávidíš Smrtijedy?“

„Ano. Promiň mi, že jsem k tobě byla tak nespravedlivá, ale neznám žádného Smrtijeda, který by přešel na naši stranu.“

„To nic, jsem zvyklý. Už mi to ani nepřijde.“

„Umíš opravdu dobře francouzsky,“ promluvila po chvilce. „Kde ses to naučil?“

„Vždyť teď mluvíme anglicky.“

„To já jen, aby řeč nestála,“ usmála se.

„Jazyky mi šly vždycky dobře. Na vysoké škole jsme se učili francouzsky a německy. Samozřejmě, že i latinsky. Jako mladý jsem cestoval a hodně jsem se zdokonalil, zvláště co se týká slovní zásoby. Chvíli jsem byl i ve Španělsku, takže se domluvím i tam. Španělštinu neumím perfektně, ale stačí to.“

„Pozoruhodné,“ ocenila ho. Pak zavřela oči a protáhla se. Pomalu se zvedla z křesla. 

„Jdeš spát?“ zeptal se.

„Ano, jsem unavená. Ta proměna byla opravdu náročná.“

„Asi si taky půjdu lehnout,“ zvedl se taky a oba šli do svých ložnic. Nahoře u schodů se zastavili. 

„Dobrou noc,“ popřála Isabeau Snapeovi. Popřál jí taky a rozešli se. Když ale byli každý u svých dveří, zezdola se ozval hluk. Oba se na sebe podívali a znovu přešli ke schodům. „Co to bylo?“ zeptala se ho.

„Něco mi říká, že to je náš upír. Zůstaň tady, půjdu se tam podívat.“ Severus sešel dolů, ale neviděl nic, všude byla naprostá tma. Hluk se ozval znovu. Vycházel z obýváku. Nahmátl hůlku, rozsvítil a držel ji v pohotovosti. Pomalým krokem se blížil ke dveřím obýváku.

„Vidíš něco?“ 

Snape sebou trhl a prudce se otočil.

„Isabeau, co tady děláš? Říkal jsem ti, ať zůstaneš nahoře,“ zašeptal.

Vtom mu něco skočilo na záda. Spadl na zem a hůlka mu vypadla z ruky. Snape cítil Etiennův dech na svém krku. Isabeau zakřičela a kouzlem rozsvítila v celém domě. Etienna to ochromilo, ale jen na chvilku. Rychle se zvedl ze země a znovu zaútočil. Severusovy oči si na světlo těžko zvykaly. Poslepu hledal svou hůlku. Etienne po něm znovu skočil. Severus se rychle přetočil na záda a vší silou udeřil Etienna pěstí do obličeje. Upír upadl na zem, ale hned se zvedl a znovu se chystal zaútočit. Najednou mu kolem obličeje proletěl stříbrný šíp. Isabeau tam stála s kuší v ruce. Do té doby jí Etienne nevěnoval žádnou pozornost. Podíval se na Severuse ležícího na zemi a pomalu se blížil k Isabeau. Vytáhla svou hůlku, ale než stačila na Etienna namířit, zmizel a objevil se jí za zády. Vytrhl jí hůlku z ruky a naklonil se k jejímu krku. Isabeau byla jako v transu. V tu chvíli nevěděla, co má dělat. Jediná možnost byla ohnat se kuší, kterou stále ještě držela. Rozmáchla se a vší silou ho chtěla praštit. Etienne ale kuši zachytil a sebral ji Isabeau. Obě věci pak odhodil na zem a přitáhl si ji k sobě.

„Koukám, že tě vyléčil. Já jsem si říkal, co se stalo, že jsi za mnou v noci nepřišla.“

„Za tebou bych nešla, ani kdybys byl poslední upír na světě!“ Chtěla se vyprostit z jeho sevření, ale nedovolil jí to. Znovu se sklonil k jejímu krku.

„Tak tě kousnu znovu. Tentokrát už mi neunikneš. Přece nechceš, abych zůstal sám.“ Chystal se ji kousnout, ale Severus už přivykl světlu. Našel svou hůlku a rychle se vymrštil ze země.

„Okamžitě ji pusť, ty krvežíznivá prašivá bestie!“ Namířil na něj hůlku, ale upír se jen zašklebil, a než Snape stačil vyřknout zaklínadlo, vyletěl Etienne do vzduchu a srazil ho na zeď. Snape vykřikl bolestí. Ze zdi trčel starý svícen a on se na něj nabodl ramenem.

„Krvežíznivej možná, ale prašivej? To nikdy!“ skočil na něj a chystal se ho zabít. Severus už neměl možnost se bránit. Isabeau upírovi ještě skočila na záda, ale ten ji jedinou otočkou setřásl. Dopadla na stolek a něco hrozivě křuplo. Snape už jen čekal smrtící ránu, když si všiml, že vedle něj trčí ze stěny šíp. Zatímco se Etienne věnoval Isabeau, vyrval šíp ven a s odhodlaným výrazem se zadíval na upíra.

„Máš pravdu. Nejsi prašivý, jsi mrtvý.“ Prudce se rozmáchl rukou a zabodl mu šíp přímo do srdce. Etienne vytřeštil oči a s posledním výdechem se skácel k zemi. Severus pomalu oddaloval rameno od zdi, aby mu trn ze svícnu vyšel z těla. Bylo to velmi bolestivé, ale nakonec se mu to povedlo. Doběhl ke stolku, Isabeau ležela na zemi vedle něj. Byla v bezvědomí, ale dýchala pravidelně a zřetelně. 

„Isabeau! Isabeau!“ zatřásl s ní. Isabeau ztěžka otevřela oči a podívala se na něj. „Jsi v pořádku? Neudělal ti nic?“

Zavrtěla hlavou. Chytla se ho za ruku a vstala. Rozhlédla se po obýváku a viděla, že je zcela zdemolovaný. Jediné, co zůstalo vcelku, byl kotlík s lektvarem, který si v klidu bublal. Oba si vydechli úlevou. Naštěstí to, co křuplo, byla jen noha od stolku.

„Neříkala jsi, že je tady klid a nikdo nás nebude obtěžovat?“ zeptal se Snape Isabeau, když zjistili všechny škody.

„Říkala, ale jak jsem mohla vědět, že tady žijí upíři? Nikdy jsem tu žádné nepotkala.“

Isabeau kouzlem uklidila a Severus nechal zmizet upírovo tělo. Nakonec se oba svezli do křesel. Snape měl na rameni protržený hábit a z rány mu tekla krev. Isabeau k němu přistoupila a lehce se jí dotkla. Severus sebou trhl. 

„Máš to hluboké, ale není to tak zlé. Stoupni si.“ 

Snape se unaveně zvedl z křesla. Isabeau mu začala rozepínat kabátec a košili. V tu ránu byl vzhůru.

„Co to děláš?“ zeptal se jí zmateně.

„Svlékám tě. Jak jinak bych se asi dostala k té ráně? A protože jsi unavený, chtěla jsem to udělat za tebe." 

„To nemusíš, svléknout se umím sám!“ 

Isabeau jen pokrčila rameny a odešla pro umyvadlo s vodou, gázu a dezinfekční lektvar. Za chvilku se vrátila a uviděla polonahého Snapea, jak sedí v křesle. Měl zavřené oči a určitě nechybělo moc k tomu, aby usnul. Isabeau zapomněla, jak hezké má tělo, a přistihla se, že ho pozoruje až moc dlouho. Položila umyvadlo na stolek, namočila gázu a lehce přejela po ráně. Severus se ani nehnul. Vzala nový kousek gázy, celý ho polila dezinfekčním lektvarem a přitiskla ji na ránu. Snape prudce otevřel oči a zraněně se podíval na Isabeau.

„To pálí!“ postěžoval si.

„Samozřejmě, že to pálí, je to dezinfekce. Co bys čekal?“ 

Snape pevně skousnul zuby a odvrátil hlavu. Opřel se o opěradlo a nechal si od Isabeau čistit paži. 

„Co myslíš, je to udělané správně?“ zeptala se Isabeau Severuse, když přidali do Kapky života heřmánek.

„Vypadá tak, jak vypadat má, ale jestli je správně připravený, poznáme až odpoledne. Tak, teď ho necháme vychladnout. Jdu si zabalit věci,“ řekl a vyběhl po schodech do své ložnice. Za chvíli snesl kufr do haly a po pár minutách to samé udělala Isabeau. Chata byla zase jako ze škatulky. Vypadala stejně, jako když sem přijeli. Severus rozdělil vychladlý lektvar do několika flakónků. Pak se ještě jednou rozhlédl po chatě. I přes ty nepříjemnosti s upíry se mu tady svým způsobem líbilo. Ještě by tu klidně chvíli zůstal. Isabeau kouzlem zamkla a oba se přemístili k hotelu ve Foix. Protože jim Francoise Gaston dovolil, aby použili jeho krb, spěchali přímo do jeho kanceláře. Francoise už je čekal a byl velmi rád, když uviděl Isabeau zdravou a živou. Objal se s ní a krátce si promluvili. Do zatmění slunce však zbývalo málo času, a tak se rozloučili a krbem se přesunuli do Coteau volontiers. Vystoupali po schodech do Phillipovy pracovny. Už je čekal. Na pohovce tam byla uložena mrtvá Annette. Isabeau se k ní sklonila a pohladila ji po tváři. Byla studená jako kámen. Severus jí podal flakónek a kývl, že může dát Annette napít. Měsíc měl zastínit slunce během pár vteřin. Isabeau otevřela Annette ústa a nalila jí lektvar do krku. Napětím skoro ani nedýchala. Vstala a postavila se vedle Snapea. Phillipe se sklonil k Annette.

„Annette, slyšíš mě?“ Víčka se pohnula a Annette otevřela oči.

„Phillipe, kde to jsem? Já nejsem mrtvá?“ mluvila monotóním hlasem. 

Phillip si k ní sedl na pohovku a pohladil ji.

„Těžko se mi to říká, ale jsi, Annette, jsi mrtvá. Je mi to líto. Isabeau si vzpomněla na lektvar, který tě na pár minut může přivést k životu. Chtěla jsi mi něco říct. Tak co se stalo, Annette?“

„Ano, ano, chtěla. Já, já, Phillipe, zamilovala jsem se do Smrtijeda. On do mě taky, požádal mne o ruku.“

„Panebože, Annette, to snad ne! Víš, co by se stalo, kdyby se dozvěděl…“

„Řekla jsem mu, že jsem špeh, Phillipe. Věděl to, ale neprozradil mě. Poznali, že něco tají.  Nakonec to z něj dostali násilím. Zabili ho a mě taky.“ 

„A to je vše? Víc nic?“

„To je vše. Je mi líto, Phillipe… Isabeau. Je tady Isabeau?“ 

„Ano, jsem tady. Copak je?“ sklonila se nad Annette. Isabeauiny slzy stékaly Annette na hábit. Ta ji chytila za ruku a přiložila si ji ke své tváři.

„Měla jsem tě moc ráda, Isabeau. Ale netruchli pro mě, jednou se zase setkáme.“ 

Isabeau se smutně usmála. Annette opětovala její úsměv a zavřela oči. Slunce vyšlo ze stínu měsíce a ona byla opět mrtvá.

„Annette, ne! Annette!“ 

Severus vzal Isabeau za ruku a pomohl jí vstát. Objala ho a skryla tvář na jeho rameni. Annette mezitím někam odnesli a oni osaměli ve Phillipově kanceláři. Po pár minutách se Isabeau utišila a podívala se Snapeovi do očí. Viděla v nich smutek a pochopení.

„Takže ten lektvar byl prakticky na nic. Annette nám jen chtěla říct, že ji odhalili,“ řekla smutně.

„Ber to z té lepší stránky. Aspoň ses dozvěděla pravdu a zažila jsi i nějaké to dobrodružství.“

„Pěkné dobrodružství. Kdy odlétáš?“ zeptala se.

„Letadlo mi letí zítra odpoledne.“

„Jak to víš tak přesně? Ještě sis přece nezařizoval odlet.“

„Mám zpáteční letenku. Brumbál to zařídil tak, že druhý den po zatmění slunce letím domů.“

„A máš kde spát?“

„Ne, ale něco si najdu, neměj strach.“

„Jestli chceš, můžeš přespat u mě, můj dům je ti k dispozici.“ 

Snape se usmál.

„Takové pozvání nemohu odmítnout.“

Severus se rozloučil s Phillipem a slíbil, že bude pozdravovat Brumbála. Phillip mu i nabídl, že kdyby chtěl, tak může znovu přijet. Poděkoval mu za vykonanou práci, i když k boji proti Voldemortovi to nepomohlo. Ale aspoň se dozvěděl, proč zemřela Annette. Pak se Severus s Isabeau přesunuli krbem do jejího domu. Ukázala mu jeho ložnici a sama se šla převléknout do své. 

Večer strávili u krbu, čaje a rozpravy o jejich životech, práci, přátelích a snech. Kolem půlnoci si šli oba lehnout. Severus byl unavený a usnul po dlouhé době jako nemluvně. Naopak Isabeau spát nemohla. Neustále se jí do mysli vkrádal obraz Severuse ve sprchovém koutě, s ručníkem kolem boků i to, jak seděl polonahý v křesle. Nemohla zapomenout na jeho úsměv a vůni po fenyklu. Nakonec se zvedla z postele a vydala se na druhou stranu chodby. Potichu otevřela dveře Snapeova pokoje a přešla k jeho posteli. Severus ležel na zádech a spokojeně oddechoval. Isabeau se usmála a sklonila se k němu. Jemně ho pohladila po tváři a přitiskla své rty k jeho. Pak se otočila ke dveřím a odešla zpět do své ložnice.

Isabeau spala špatně celou noc. Bylo brzy ráno, když se rozhodla, že vstane a dojde se vykoupat. Zastavila se před koupelnou s rukou na klice. Ve sprše tekla voda. Nebylo těžké si domyslet, že tam je Snape. Isabeau se rozhodla ve vteřině. Potichu otevřela dveře a došla ke sprchovému koutu. Razantně rozhrnula závěs a zrakem spočinula na Severusově nahém těle. Na tváři vykouzlila ten nejnevinnější usměv, který dokázala.

„To mě nikdy nenecháš v klidu vysprchovat?“ zeptal se naoko podrážděně. Isabeau neodpověděla. Svlékla si noční košili a vlezla si k němu. Snape na ni jen nechápavě zíral. „Zřejmě ne,“ odpověděl si sám. Isabeau k němu přistoupila, vzala mu sprchu z ruky a pověsila ji do držáku. Stoupla si pod tekoucí vodu a namočila si vlasy a tělo.  „Nepřekážím ti tu?“ prohlásil se zdánlivě nevinným úsměvem. Isabeau se také usmála, zajela mu rukou do mokrých vlasů a přitáhla si jeho obličej k svému.

„Rozhodně ne,“ odpověděla mu. Přiblížila své rty k jeho a políbila ho. Severus opětoval její polibek.  „Moje postel ještě není ustlaná, určitě by snesla jednu osobu navíc,“ řekla po chvíli.

„Vážně? A jaká osoba by to měla být?“

„No, vidíš tady někoho jiného než sebe?“ 

Severus vyhlédl ze sprchového koutu ven a rozhlédl se po celé koupelně. 

„Ne, nevidím. Ale moje postel taky není ustlaná, a navíc je blíž.“

„Ale já mám překrásné velké letiště.“

„Tak dobře. Tvoje postel vyhrála.“ Na nic nečekal a vzal ji do náruče. Isabeau na poslední chvíli zastavila vodu a nechala se odnést Severusem do ložnice. U postele se zastavil a postavil ji na zem. Lehce si ji k sobě přitáhl a políbil ji. Jemně do něj strčila. Severus spadl na postel a upřeně se na ni zadíval. Obkročmo si na něj sedla a rty začala prozkoumávat jeho tělo. Severus si to nechal líbit, ale za pár minut už bylo jeho vzrušení tak silné, že ji převrátil a lehl si na ni. Isabeau zavřela oči, odvrátila hlavu a odkryla mu tak svůj krk. Chtěla, aby ji na něj líbal, a Severus to vycítil, protože jí vzápětí začal přejíždět rty po krku. Isabeau přebíhal mráz po zádech. Za chvíli chtěla, aby byl Severus konečně její. Ovinula mu nohy kolem boků a toužebně se na něj podívala. Pochopil. Lehce se prohnula a kousla se do rtu, když do ní vnikl. Dlouho se s nikým nemilovala a skoro zapomněla, jaké to je. Isabeau tlumeně vzdychala, a když dosáhli vrcholu, hlasitě vykřikla. Po vyčerpávajícím milování a noci, kdy téměř nespala, konečně usnula. Severus ale spát nemohl. Ani se mu nechtělo. Vychutnával si chvíli, kterou strávil s Isabeau. Když ji poprvé potkal, myslel si, že se z ní zblázní, ale postupem času v něm začala vyvolávat pocit, že by byl raději s ní, než sám ve své ložnici. Ale nechtěl jí to dát najevo. Raději své pocity schovával za jízlivé poznámky. Nemohl přece tušit, že s ním chtěla strávit noc. Nebo vlastně spíš ráno. Myslel si, že by o něj nestála. Ale teď si uvědomil, jak se mýlil.

Isabeau se probudila krátce po poledni. Severus vedle ní už neležel, a tak se zvedla, přehodila přes sebe župan a šla se podívat do jeho pokoje. Přecházel po své ložnici a horečně nad něčím přemýšlel. Oblečený už byl v mudlovském oblečení a bylo na něm vidět, že mu to není zrovna po chuti. Isabeau k němu přišla a zezadu ho objala. Položila si hlavu na jeho rameno a zavřela oči. 

„Můžu jet s tebou na letiště?“ zeptala se ho. Severus se k ní obrátil a pohladil ji po tváři.

„Samozřejmě, že můžeš, proč bys nemohla?“

„Já nevím, třeba bys mě tam nechtěl.“

Severus se usmál. Isabeau se k němu přitiskla a objala ho. Pohladil ji po vlasech a nasál jejich vůni.

„Jdi se převléknout, odlétám za tři hodiny. Než se tam dostaneme mudlovskou dopravou, bude to chvíli trvat.“ 

Isabeau mlčky přikývla a odešla do koupelny se osprchovat a pak se převléknout. Severus mezitím objednal taxi a za hodinu už odcházeli. 

Isabeau ho na letišti doprovázela na každém kroku, ale jejich rozloučení se blížilo. Čas byl neúprosný, a tak Severus zamířil k letištní kontrole dokladů. 

„Myslíš, že je možné, abych se do tebe zamilovala?“ zeptala se ho Isabeau.

„Nemyslím.“

„Tak asi popřu všechny tvoje domněnky. Nechci, abys odjel.“ 

Severus se usmál.

„Já vím, ale musím.“

„Uvidím tě ještě někdy?“

„Tak na takovou stupidní otázku nehodlám odpovídat.“ 

Isabeau se usmála, ale v očích se jí objevily slzy. Severus zaváhal, ale pak ji lehce pohladil po tváři. Isabeau však vzala jeho obličej do dlaní a vášnivě ho políbila. Z ampliónu se ozvala poslední výzva pro cestující do Londýna, a tak se od něj musela chtě nechtě odtrhnout.

„Počkej!“ zavolala za ním. Severus se zastavil a ona k němu doběhla. Sundala si z krku řetízek s přívěskem ve tvaru písmen I D a podala mu ho. „Nezapomeň na mě.“ 

Severus ji ještě jednou pohladil po tváři.

„Jak tě to jenom mohlo napadnout?“ lehce se usmál a odebral se ke kontrole dokladů. Za přepážkou se ještě jednou otočil a věnoval Isabeau poslední pohled. Zamávala mu, ale výhled jí zatarasil hlouček lidí. Když se konečně rozptýlil, byl Severus pryč. Hlasitě si povzdechla a vyšla z letištní haly. 

Severus si sedl na sedadlo k oknu a zastrčil si Isabeauin řetízek do náprsní kapsy. Zavřel oči a myslel na ni. Určitě se znovu uvidíme, Isabeau, na to můžeš vzít jed. Ale ne hned... ne hned.

Autor: AndysekAndysek (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Lektvary po francouzsku - 3.: