Moje sestra a filharmonie • OurStories.cz ~ naše povídky

Benjamin a Bríseis. Sourozenci s větším věkovým rozdílem, ovšem o to menší vzájemnou tolerancí. Jak se Ben vypořádá s Bríiným lehkomyslným žertem, který má dokonale našlápnuto ke zničení jeho kariéry? Dokáže se přes sestřiny šprýmy přenést? Enjoy. :)

29.12.2014 (09:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Jednodílné » FanFiction Harry Potter • komentováno 2× • zobrazeno 1628×

Jmenuji se Benjamin Baker a je mi sedmnáct let. Už sedmým rokem chodím do Bradavic, konkrétně do Mrzimoru. Někteří tvrdí, že jsem hudební génius; já sám se ale domnívám, že nejsem ničím výjimečný. No dobrá, možná občas vyrazím oddirigovat nějakou tu filharmonii... Přesto bych o sobě neřekl, že jsem něco extra.

Vypadám úplně normálně, to jenom podle své sestry jsem jako Porsche Panamera Turbo, na které se nemohl dívat ani Hammond. Opravdu nemám páru o tom, kdo je to Hammond, ale zato mám kupu přátel prožívajících pátý stupeň výlevů třetího stádia pubescence. Spím se sexy naivní nanynkou, která věří, že si ji, jednoho krásného dne, vezmu. Ať si v to věří, já jí iluze brát nebudu… *šílený ďábelský smích* Stručně řečeno, miloval jsem svůj život, snad až do doby odjezdu na zahájení Pražského jara.

***

Stál jsem na pódiu v Rudolfinu, zíraje do přeplněného sálu. Čas od času jsem se prý nervózně zazubil nebo podrbal za uchem. Po většinu času se mi však ruce klepaly jako snad ještě nikdy předtím. Upřímně jsem doufal, že se objeví sova od té malé potvory s mojí taktovací hůlkou. Přál jsem si to, modlil jsem se za to! Jenže nestalo se. Musel jsem dirigovat Bríseinou nepoddajnou, neohebnou hůlkou, u níž byla jen otázka času, kdy zničí mě, můj účes, orchestr nebo rovnou všechno dohromady.

Vlastně mi bylo divné, proč už se tak dávno nestalo; teď jsem to ale opravdu neměl čas, náladu ani chuť řešit… V hledišti jsem zahlédl nedočkavé obličeje svých rodičů, což ještě více pochroumalo mé už tak dost zdrcené ego. Těšili se na to, jak na mě budou moct být pyšní, a co já na to? Ukážu jim, že jsem budižkničemu, co si nedokáže ohlídat taktovku před mladší sestrou. Své pocity při té představě bych popsal jako sled emocí duhovce těsně předtím, než na něj houževnatý zahradník nasype tunu soli.

Z publika se ozvalo nedočkavé zakuckání. Ani nevím, jak dlouho jsem tam stál, a klidně bych stál dál, kdyby si ten zpropadený tlusťoch neodkašlal. Měl jsem sto chutí mu seslat nějaké hodně nepříjemné kouzlo přímo doprostřed hrudníku, vzápětí jsem však radši onu myšlenku potlačil.

Po nějaké době mi došlo, že teď už nejsem nervózní jenom já. Dokonce už i jinak nevšímavá paní činelistka po mně začala starostlivě pokukovat. Nu, nezbývalo mi než se chopit sestřiny hůlky a začít bezpochyby nejhorší výstup svého života. A aby toho ještě nebylo málo, chyběl nám saxofonista, bez kterého se poslední část– Blaník – neobejde. Dílo dokonáno! Můžu se jít oběsit…

Vztáhnul jsem tedy ruce k madam harfistce, která zahájila mou smrt. Úvodní pasáž - Harfy věštců – se jí povedla bez jakýchkoli větších problémů. Snad jen na druhé době v pátém taktu byla o něco málo později… Sakra kdybych jí to zkoušku od zkoušky nezdůrazňoval! Ale vysvětlovat něco ženské, ještě k tomu starší, když si myslí, že má pravdu, to je jako byste hrách na stěnu házeli, věřte mi.

Nicméně, zanedlouho jsem zjistil, že bych se asi neměl tolik rozčilovat, poněvadž se ozval starší pán z oddělení hobojů, že jaksi ztratil nástroj. Ano, ztratil, ale nebyla to jeho vina. To jenom hůlka mé sestry je ďáblovým nástrojem, který měl být už dávno bezpečně pod zámkem na Odboru záhad.

Holt jsem hoboj proměnil v dvoulitrovou flašku máslového ležáku... no jo, přeměňování mi vždycky šlo. Pro zajímavost, pán po koncertu prohlásil, že jsem ten nejlepší dirigent, jakého kdy potkal. Aby taky ne, když tu flašku vypil sám!

Po Vyšehradu přišla na řadu má nejoblíbenější Vltava. Prvotní stres ze mne opadnul a já jsem dospěl k názoru, že horší už to být nemůže… Byť mne potěšil potlesk, byl jsem až příliš ponořený do vlastních myšlenek, než abych si ho užíval.

Dal jsem jasný pokyn madam, jež se pyšnila příčnou flétnou. Ta totiž, abyste rozuměli, začíná Vltavu – druhou skladbu Mé vlasti, dokonalého koncertu pro uši i duši. Paní svůj part samozřejmě zahrála naprosto bezchybně.

Po úvodní části pro příčné flétny a strunné pizzicato se přidaly klarinety, a s nimi i problém číslo jedna. Na madam flétnistku a jejího kolegu mi stačil jen mírný rozmach rukou; pro klarinety a následně i smyčce jsem se už musel rozpřáhnout na plno, což nevěstilo nic dobrého.

Skladba začínala nabírat tah, ale já jsem věděl, že se nemohu nechat unést, neboť bych mohl někomu nebo něčemu ublížit na zdraví. Kdybyste jen tušili, jak zoufale bezmocně jsem se cítil!

Osobitá melodie houslí, viol a violoncell, okořeněná o basové tóny kontrabasů. Zvučné klarinety doprovázené příjemným zvukem trianglu a líbeznými příčnými flétnami. Z dirigentského transu mne probral až výjek mého mudlovského známého – violoncellisty Marka Dobrovského, kterému jsem očividně, zcela nechtěně, přebarvil vlasy na růžovo. Na tom by nebylo nic zas až tak extra hrozného, kdyby Marek nebyl zarytý emař a odpůrce růžové barvy. Naštěstí sdílel můj pohled na hudbu, a tak pokračoval ve svém partu bez nějakých větších odezev; já jsem si už ale slíbil, že se nic takového nestane… protože po tomhle pověsím dirigentství na hřebík!

Symfonická báseň plynula a já jsem si uvědomil, že jestli mi má sestra do pěti minut nepředá taktovku, bude zničena celá Česká filharmonie, neboť Šárka si tuto nezbytnou dirigentskou pomůcku přímo striktně vyžadovala (stejně jako si žádala saxofon, hoboj a violoncellistu bez růžových vlasů, jenže nemůžu mít všechno, že...).

Poslední úseky Vltavy jsem si tak vůbec neužil, jelikož jsem byl v křeči. Hůlka očividně vycítila mou slabost, a proto mi dala jasný pokyn v podobě jiskry odražené od trumpety jistého Wenceslase Pasteura. Ten z toho prý, ještě následující dva roky, byl tak vedle, že neřekl ani slovo. Jeho známí ale tvrdili, že to prý, oproti normálu, nebyl zas až takový rozdíl…

Hulák s deseti pohlavky zjevně nezabral, neboť se blížila předposlední část a taktovka stále nikde…

Už jsem se smířil se svým osudem, když tu se dveře otevřely a při grandiózním závěru Tábora, kdy jsem přetransformoval xylofon v palmu olejnou, se do sálu vehnala Bríseis Bakerová, moje malá (o sedm let mladší) sestra. Ač jsem si jí všimnul, zanechal jsem souvisle koordinovaného máchání rukama, namísto čehož jsem začal máchat chaoticky, s pohledem upřeným na plavovlasého prcka, který se řítil na pódium. To pochopitelně v hledišti vzbudilo povyk. Ona si toho ale nevšímala a s arogancí sobě vlastní běžela přímo za mnou.

Dostal jsem neuvěřitelnou chuť pořádně ji proplesknout, stejně jako jsem ji chtěl obejmout, a přitom vlepit jí obrovskou pusu (což jsem si zase rychle rozmyslel)! Po ukončení Tábora jsme si tedy vyměnili hůlky. Bríseis se jenom andělsky zazubila, načež se mne zeptala, jestli jsem měl blíž k ranění mrtvice, klepnutí pepky, nebo k infarktu.

Musel jsem se jí nějak pomstít; tohle si ke staršímu bratrovi dovolovat jednoduše nemohla, no ne?

Tak jsem se ji rozhodl posadit na místo saxofonisty s tím, že na ni celou symfonickou báseň čekáme… Muhaha! To jste měli vidět její výraz… byla z toho úplně hotová! Začervenala se, sklapla, a já už jsem si myslel, že s pláčem opustí pódium – ostatně, tak bych to nejspíš udělal já. Ale ona ne! Nadechla se, vzpřímila, zabírajíc místo saxofonisty. Usadila se, vzala nástroj, pak na mě vyplázla jazyk.

Fajn… chtěla boj, má ho mít. Zvednul jsem ruce a začal dirigovat v rytmu Blaníku. Při sebemenším falešném tónu jsem ji zpražil pohledem, stejně jako ona mne při každém špatném pohybu ruky. I přes tu chvilkovou nenávist jsem musel uznat, že se moje sestra držela docela obstojně. Fajn, tak hodně obstojně, na začátečnici. Je talentovaná. Ovšem, že je talentovaná, sakra, je to moje sestra!