OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction Harry Potter » Mučednictví bez úhony část I.

05.01.2017 (16:00) • VVrba, RenyNew • Povídky » Jednodílné » FanFiction Harry Potter • komentováno 0× • zobrazeno 2004×

Temná noc vládla nad poklidnou idylkou anglického venkova a měsíc v úplňku lačně olizoval vrcholky borovic. Náhodnému pozorovateli by se jistě mohlo zdát, že je všechno v naprostém pořádku - potom by se ale i on pozastavil nad tím, že celému výjevu něco chybí.

Všude se rozprostíralo ticho. Ne to hluboké, temné a impozantní ticho hor, ani klidné, živé a pro nezkušeného posluchače nepříjemné ticho lesů. Bylo to ono děsivé, slovy nepopsatelné a nepřirozené ticho, které se blíží tichu před silnou bouří. Ticho, ze kterého srší napětí. Ticho, ze kterého mrazí.

Náhle ho protnul ostrý, kvílivý zvuk. Táhlé, silné zavytí, které se tolik podobalo vlčímu, a přece bylo tolik odlišné – sám les se při něm zatřásl v kořenech strachy.

Nad krajem převzala moc noci bestie.

„Pane Králíku, já chci jen upozornit, že doktrína má jisté slabé stránky, a s těmi se musí počítat. Novelizace Zákona o utajení musí být velice, velice opatrná a musí probíhat krok za krokem. Zásah do každého slova v článku čtyři je chirurgickou operací, a my, ač neškolení, musíme ten zákrok provést s precizností profesionálů. A jednoduše ho zrušit je holý nesmysl," prohlásil suverénně Armador Selvo, osobní tajemník ministra pro vnější záležitosti. Ministerskou funkci okupoval v tu chvíli proti němu za velkým, drahým dřevem vykládaným stolem sedící Tarim Králík.

„Nikdo neříkal, že to bude práce, která nevyvolá kontroverzi, přímo naopak! Na tom, že se nebojím dělat rozhodnutí, jsem postavil celou svou kampaň, Armadore! A jedním z těch rozhodnutí rozhodně bude návrh na zrušení článku čtyři. Je nesmysl zakazovat kouzelnické hábity mimo vymezené lokality. Poté, co povolíme před mudly používat magii, zákaz hábitů začne postrádat smysl," odvětil Králík.

„Jistě, pane ministře, ale uvědomte si, že mudlové už hábity znají a dokonce používají. Pokud při nějakém karnevalu, slavnosti nebo třeba soukromé oslavě někdo z nich v hábitu omylem způsobí požár, mudlovský bulvár za to bude popotahovat celou kouzelnickou komunitu. Pokud se zcela vzdáme odlišností jiných, než schopnost kouzlit, eliminujeme tím faktory, kterých se bude moci – eh – partnerská strana chytit při hledání důvodu k naší – eh – persekuci. A kouzelník bez hábitu minimálně v první fázi naší reformy zní rozhodně jako lepší model jedince našeho – eh – druhu, než kouzelník tak zvyklý na hábit, že je jedním z jeho neodmyslitelných znaků, pane ministře..."

„Ale vy tu pořád počítáte s tím, že mudlové v panice ze strachu před nějakými übermenschen začnou okamžitě páchat genocidu kouzelnictva. Ne, Armadore, my musíme úplně předejít takovému scénáři. Musíme kouzelnickou komunitu představit ve svém celku, jako někoho, kdo je jiný, ale svou odlišností užitečný, a rozhodně nesmíme akcentovat slovo „lepší". Hábity koneckonců tak často oblékají při různých příležitostech ne mudlové, kteří chtějí být lepší, ale mudlové, kteří nechtějí být stádní. Alespoň si to myslí. Chtějí být jedineční a přitom akceptovaní – proto vyhledávají společnost podobných. Ukažme jim, že to jsou právě oni, kdo chápou naši komunitu správně. Dejme co největšímu počtu mudlů pocit, že mají pravdu, pokud si myslí, že od nás nic nehrozí, a že chceme jen a pouze vyjít z vlastní bubliny osamění."

„To jsou sice krásné myšlenky, pane Králíku..."

„Výborně. Tak vyplňte můj příkaz a ten článek z návrhu vyškrtněte."

„Dobrý den, prosím vás, nenatočila byste nám trochu vody z kohoutku?" zavolalo přes plot, složený z upravených zeravů, které dosahovaly takové výšky, že přes ně ve stoje bylo možné tak tak nahlédnout do krásné upravené zahrady, sotva dvacetileté děvče s nádhernými dlouhými rovnými plavými vlasy. Věta byla určená postarší ženě ve slamáku, věnující se naplno záhonu žlutých tulipánů.

„Ale jistě, není žádný problém – máte nějaké lahve?" zvedla hlavu a usmála se na ni majitelka zahrady.

„Tady mám dvě..." podával dívce lahve černovlasý chlapec, který je akorát vytáhl z velkého turistického batohu, „... a tady je ta třetí." Dívka lahve podávala obratem zahradnici.

„Hned jsem zpátky, mládeži, tak ne, abyste se někam mezitím ztratili!" žertovně zavolala starší paní na dvojici a zmizela v útrobách domku obepnutého břečťanovými rostlinami.

„Dneska musíme ujít ještě dost. Víš, co se blíží..." prohlásil chlapec.

„Neboj, je mi to jasný," usmála se na něj dívka. „Máme ještě dvě, možná tři hodiny světla, a odsud jsou dál už jen a jen lesy. Tam nás nikdo neuvidí ani neuslyší."

„To zní dost perverzně, Hope," dal se chlapec do smíchu.

„Tak tady vám to nesu," volala právě se vracející postarší paní, která nesla tři plastové lahve naplněné vodou. „Odkud a kam vlastně jdete?"

„Ale – z Brixtonhavenu do Farther End," odpovídala blonďatá Hope.

„Jé, to je hezká cesta. Ale divoká. Moc lidí přes Hvozd nechodí a radši ho obejdou – přidá vám to den cesty, ale zase se klidněji vyspíte."

„A to my se nebojíme. Kdo by věřil nějakým historkám o strašidelných lesích!" prohlásil silácky chlapec.

„No, když chcete... Já tu žiju jen krátce, ale do lesa moc nechodím, mám radši tady svoji zahrádku. A jakpak se vlastně jmenujete? Já jsem Julie."

„Cassidy Flaming," odpověděl chlapec.

„A já jsem Hope Lupinová," usmála se na Julii Hope.

„A nechcete ještě dýňový koláč na cestu?"

„Nene, děkujeme moc, my už musíme jít," zavrtěl rezolutně hlavou Cassidy.

„Tak tedy šťastnou cestu, mládeži," usmála se Julie a zamávala odcházející dvojici.

Vchodové dveře zaklaply. Sourozenci Timmy a Bill se ocitli sami. Konečně.

„Tak jo – můžeme buď čumět na telku jak retardi, ohřát si večeři a jít spát..."

„Tos upad, vole. Na dnešek mám pro nás plán. Zavolám Jane a něco vám ukážu," ušklíbl se pohrdavě Bill na mladšího, a bohužel mnohem rozumnějšího, Timmyho.

„Ale Billy, neblbni. Víš, že posledně to s tím zapalováním popelnic nedopadlo do..."

„Simtě, to byla náhoda. Kdo moh vědět, že tam spí bezďák. Navíc jsme ani nemuseli kouzlit, abysme ho dali do pucu. Dneska je plán úplně jinej, bratříčku. Počkej, to budeš koukat."

„Ale Billy..."

„Žádný ale. Samotnýho tě tu nenechám, ještě by se ti něco stalo. Jdeš se mnou a Jane. Teď tu zůstaň, zavolám jí." S těmi slovy zmizel ve vedlejším pokoji.

Takhle to dopadalo vždycky. Zatracená Jane. Billy kvůli ní dělal větší a větší kraviny. Jednou se nám to vrátí ve velkým stylu. Snad ne dneska.

Billy se vrátil o pět minut později a v ruce držel... klíčky od tátova létajícího auta. To nemohl myslet vážně.

„Dneska se proletíme, Jane se nemůže dočkat, bráško," zašklebil se na Timmyho Billy a hrnul se ke dveřím, které vedly do garáže.

Ach jo, snad to všechno dobře dopadne, pomyslel si v duchu Timmy.

O pár minut později už oba kluci parkovali před malým domkem na předměstí, lišícím se od ostatních snad jen tím, že z jeho dveří vyběhla od pohledu náctiletá slečna s havraními vlasy a netrpělivým výrazem v očích.

„Ahoj!" otevřela přední dveře, usmála se směrem k řidiči a sedla si na sedadlo spolujezdce. Pak se naklonila a dala Billymu pusu na tvář.

„Ciao, bejby," pozdravil ji rádoby drsňácky Billy, načež se zasmál. „Dneska to bude velký. Rock'n'roll, bejby. Proletíme se nad městem."

„Ale vždyť to se nesmí!" zachichotala se Jane.

„A vo to jde, bejby. Vo – to – jde."

Naši pěší výletníci se mezitím, než slunce definitivně ohlásilo konec legrace a jeho dirigentskou roli převzal na obloze měsíc, stihli utábořit na malé mýtině několik mil od vesnice, kde se jim podařilo získat pitnou vodu.

„Víš, že dneska je ta noc, že jo? Jsi na ni připravený, že jo?" zeptala se Hope Cassidyho, který seděl na spacáku připraveném na karimatce.

„Ale to víš, že jo. Nikdo si ničeho nevšimne, jsme daleko od jakýchkoliv vesnice a z cesty jsme sešli před hodnou chvílí, takže nás tu snad nebude nikdo hledat. Docela ti tu tvoji schopnost závidím. No stress a tak. To já nikdy nevím, kde se druhej den ráno probudím."

„Dobře víš, že není co závidět. V konečném výsledku jsme na tom oba úplně stejně. Co záleží na tom, zda vyskočíš bez padáku, anebo ti padák v polovině pádu uletí. Pro tebe to rozdíl není a pro zemi jakbysmet."

„Trochu drsný přirovnání, ale máš pravdu..."

„Navíc dobře víš, že když budu moct, tak ti pomůžu – nemusíš se bát. Nic se – stejně jako vždycky – nestane."

„Hele, Hope... Přemejšlelas' někdy o tom, jaký by to bylo, kdybys byla... normální?"

„Myslíš jako člověk, anebo jako vlkodlak?"

„No... ono to je vlastně zajímavý obojí. Ale můžeme začít s tím vlkodlakem."

„Takže předpokládáš, že jsem o tom přemýšlela!" zachichotala se Hope. „A co když ne?"

„No... tak mi holt nezbyde zeptat se na to druhý, a když ani to nevyjde, tak budeme buď jen tak mlčky ležet ve tmě uprostřed lesů, anebo mě napadne nějaký téma, co budeme moct probrat. Třeba... domácí marmeláda."

„Jak tě, proboha, napadla domácí marmeláda?" Hope se definitivně rozesmála. Tohle ji na něm strašlivě bavilo. I když byl, stejně jako ona, stižený prokletím vlka, ani v těchhle chvílích před bouří ho neopouštěla naprosto neuvěřitelná fantazie. Věci mu evidentně letěly hlavou tak nějak najednou a on jako zkušený rybář vychytával ty nejnemožnější a házel je do světa. Jedině tak si dokázala vysvětlovat momenty, jako byl tenhle – z vážné debaty o společném kříži se má vyvinout diskuse o... marmeládě.

„Nebo třeba o letectví – vědělas, že než se Rudej baron stal Rudým baronem, tak sloužil u jezdectva? Jak tak přemejšlím, tak to vlastně není o letectví, ale o jezdectví..."

„Nevěděla..." smála se Hope.

A tak plynuly vteřiny, minuty a hodiny večera, kdy se probouzí hrůza v jedněch a zvíře v druhých. A občas se jen těžko rozezná, kdo patří ke kterým.

„Uíííííí – a ještě jednou veeeeejš!" křičel Billy za volantem a freneticky se smál. Jane mu doplňovala druhý hlas výkřiky, ve kterých se prolínal úžas, úděs, nadšení a radost, jakou pozná jen ten, kdo ochutnává zakázané ovoce. Noční oblohu nad lesy za městem křižovalo létající auto se zapnutým maskováním, a i když se výkřiky nesly vzduchem, nejspíš nikoho nenapadalo hledat jejich původ. A to navzdory, nebo možná právě proto, že většinu obyvatelstva nedalekého městečka tvořili mudlové.

Timmy seděl připoutaný bezpečnostním pásem na zadní sedačce a úpěnlivě se snažil udržet svoje myšlenky někde mimo vlastní hlavu – a mimo auto. Protože to, co se dělo, bylo na každý pád špatně. Ne – nebyl jediný důvod pro to, aby to bylo dobře. Tušil, že se stane něco neuvěřitelně zlého.

„Nech toho už!" zakřičel na Billyho.

„Néééé! Ještěěě!" zavýskla Jane.

„Je to špatný a vy dva to víte! Třeba se opijte, ale doma, tohle je zatraceně nebezpečný, Billy!" nedával se odbýt Timmy.

„Ale no ták, Time! Vždyť to nic není, hele..." zacvaknul Billy páku a auto letělo k zemi.

„ÁÁÁÁÁÁÁÁÁ" křičeli unisono Billy s Jane.

A pak se to stalo.

Temnotu venkovské cesty prořízly paprsky dvou reflektorů.

Kousek nad nimi se střídavě objevovalo a mizelo modré světlo.

Auto s trojicí se mezitím dostalo pod úroveň stromů a chystalo se dosednout na silnici.

K tomu už nedošlo.

Obvykle člověk v takových situacích očekává křik, náraz doprovázený ohlušující ránou, skřípěním plechů a tříštěním skla.

Vše, co se ozvalo, byla tupá dutá rána a zvuk splašených pneumatik, další tupá rána, když policejní auto narazilo do stromu, třetí a čtvrtý úder, trochu jako když loď poprvé dosedne na vodu, a trochu jako když uvolněný kámen razí svou životní cestu nehledě na překážky, které mu vězí v cestě, a pak konečně poslední, když létající auto definitivně skončilo čelní kapotou svou cestu ve vzrostlém dubu u cesty.

Pak nastalo nekompromisní ticho.

První zvuk, co ho přerušil, bylo zaskřípání dveří havarovaného policejného auta. Spolujezdec se vyprostil ze zajetí šoku a vyběhl směrem k pomuchlanému autu, kde mezitím k sobě přicházeli Billy s Timmym. Jane stále vězela vědomím někde na druhé straně.

„Jste všichni v pořádku?" zakřičel policista do auta.

„J-já jo..." kuckal Billy.

„Já a-ano," vydechl pobledlý Timmy, „ale Jane..."

„Proboha, co se děje – Jane, vstávej, co je s tebou!" zakřičel Billy.

„Nehýbejte s ní, pomoc už jede."

„J-já nemůžu otevřít dveře..." křičel do zmatku Timmy...

„JANE!!!"

Modré záblesky začínaly zbarvovat podmračnou noc.

Poté, co se vzduch vyčistil od napětí, poté, co byla Jane odvezena do nejbližší nemocnice spolu s řidičem policejného auta, co oba kluci prodělali péči mudlovských doktorů, začaly evidenční práce. A s nimi problémy. Jak vysvětlit stopy nárazu do okenního sloupku a neporušenost nižších partií vozu? Jak je možné, že se zdálo, že auto se muselo evidentně pohybovat ve výšce necelých tří stop nad zemí?

Vše bylo zapsáno, poznamenáno a odesláno k založení do spisu. Chladná úřední řeč měla brzy začít vyvolávat emoce. Velké emoce.

Vyrazil neuvěřitelnou rychlostí. Dobře věděl – ne, cítil, kudy v lidské podobě přišel. A vydal se ve vlastních stopách, protože tam, odkud přišel, mohl ukojit svůj hlad. Utišit touhu, která mu teď rozpalovala všechnu krev v žilách – touhu, kterou lze přirovnat snad jedině k té, kterou pociťuje člověk před smířením se smrtí. Bestie, která mu teď pulzovala v srdci, mu dávala pocítit tuhle touhu jednou do měsíce. A pokaždé – pokaždé – ji bylo možné utišit jen a pouze jediným způsobem.

Když se setkají dvě bytosti stejné síly i inteligence, může se jejich setkání vyvinout jen dvěma možnými způsoby: jedna z nich uteče, nebo dojde k boji. Lidská civilizace došla tak daleko, že boj postupně nahradila předehrou – komunikací. Ale i komunikace není nic jiného, než boj, protože téměř v každé jde o boj názorů. Akorát se místo klacků, kamenů, mečů a pušek použijí zbraně, které působí obtížněji hojitelné rány na duši a tělo zůstává bez tknutí. Ale i duše se hojí a většinu ran přejde mávnutím ruky. Většinu.

Pro Cassidyho teď ale neexistoval žádný útěk a komunikace pro něj postrádala smysl. Touha, která mu kázala ubírat se ve směru, který mu kázala jeho lidská paměť, na něj křičela jediné slovo: „Boj! Boj! Boj!"

Přesto tam někde hluboko v mašině na zabíjení, kterou bestie bezpochyby byla, šeptal tichý hlásek rozumu: „Zadrž. Vrať se. Uklidni se. Ty to dokážeš."

Dobře věděl, že na něj nebude brát ohled, jako ostatně nikdy.

Strach a morálka jsou jenom okovy lidství. On je jednoduše odhodil. Teď je svobodný a touží po krvi. A moc dobře ví, kde ji najít.

Hope si byla jistá, že ví, co se děje. Ovládla ho bestie a zjistila, odkud přišli. Neměli se zastavovat a měla mu navíc nalhat, kam jdou. Třeba by potom bestie zase vydolovala z jeho hlavy nesmysl, jako už tolikrát. Bylo to drastické řešení, ale osvědčovalo se. Tentokrát to ale nějak... nedokázala. Nechtěla. A rozhodně to nebylo z toho důvodu, že by se snažila někomu ve vesnici ublížit. Jen pokaždé, když se zadívala do těch jeho hnědých očí, pociťovala strach z toho, co by jí mohl říct, kdyby zjistil, že mu lže. Jsem pitomá, pomyslela si. Mezitím, co jí letěly myšlenky hlavou, ho v podobě bestie tiše pronásledovala. Věděla, že ji nezpozoruje. Na rozdíl od Casse totiž sice disponovala všemi výhodami, které člověku proměna ve vlkodlaka přinášela, ale nemusela snášet hlavní nevýhodu – dlakovu nadvládu. Přímo naopak – měla ho pevně v otěžích vlastního vědomí. Za tuhle vlastnost vděčila rodičům. I když si upřímně nemyslela, že by výraz vděk mohl vůbec připadat v souvislosti s takovým darem v úvahu – zejména vzhledem k neoddělitelnému prokletí.

Cass uháněl nocí neuvěřitelnou rychlostí a po několika desítkách minut se zastavil a zavyl na měsíc.

Je zle, řekla si v duchu Hope.

Skrz stromy probleskovalo několik málo světel vesnice.

Bože, ať nikdo není venku.

A pak uslyšela, co slyšet nechtěla – několik hlasů popěvujících přisprostlý popěvek o „Káči, co se jí to páčí."

Opravdu důstojná poslední slova, řekl v duchu dlak Hope. Nebudou poslední, odpověděla a pak se zarazila.

Skupinka přiopilých kouzelníků si totiž všimla Casse, zmlkla a začala vytahovat hůlky. A najednou začali vypadat mnohem méně opile, než se na první pohled zdáli.

Hope v tu chvíli nevěděla, co dělat. Kouzelníci byli čtyři. Jestli jsou tak zdatní, jak vypadají, mají šanci Casse zpacifikovat. Co se stane, až ji uvidí? Navíc je spolu viděli odpoledne odcházet, a až se Cassidy promění zpátky, budou se ptát, kde je. Musí rychle něco vymyslet.

Mezitím se před jejími zraky odehrával boj. Vlastně ji nikdy nenapadlo, jak moc se boj podobá tanci. Raz, dva, tři čtyři... Oni... oni mají rytmus. Oni... jsou na to trénovaní. A jsou sakramentsky dobří... Lovci. Dlak někde uvnitř Hope řval rozpolcením nad tím, jestli se má snažit pomoci druhovi, anebo jen obdivovat estetiku toho definitivního výjevu tancujících kouzelníků kolem Cassidyho tam dole, ale Hope věděla, že teď není důvod k tomu ho v čemkoliv poslouchat. Bude muset vymyslet, jak pomůže Cassovi. Jsou to profesionálové – boj nepřipadá v úvahu a jen stát a nic nedělat je holý nesmysl. V nejlepším případě ho spoutají a do rána nechají vyřádit – v to je potřeba doufat. A potom, až se promění zpátky, tak se nebudou stačit divit. Musím něco vymyslet. Musí tu být nějaká cesta ven...

A pak jí to došlo.

To nemůže vyjít...

... ale je to lepší než nic.

Rozběhla se zpátky k tábořišti.

Noční horečka se pomalu, ale jistě začínala proměňovat v ranní kocovinu. Ne v tu, která vás nutí přísahat, že už nikdy nebudete pít, ale v tu, která s sebou nese radost, že jste se dožili rána. Hořká pachuť na jazyku připomíná noční delirium a není čas na plané sliby sobě samému o konci zlozvyků. Konec je totiž někde daleko, zahozený u cesty ve tmě, a paprsek světla káže cosi o naději. A byť tomu kázání není moc dobře rozumět, cosi neurčitého si z něj přece člověk odnáší, protože ve své slabosti vnímá podivně zdeformovaný obraz, obohacený o odstíny, které běžný piják života nevidí. Nesáhl si totiž na dno lidství.

„Pane Králíku! U Merlinových vousů, tohle je katastrofa!" vykřikl Armador Selvo poté, co rozrazil dveře do ministrovy kanceláře.

„Co, Armadore?" vzhlédl od stolu ministr.

„Vy jste nečetl noviny? Je to všude...!"

„Vy myslíte ty kluky? Ale s tím si nem..."

„Ano, myslím ty kluky. Musíme co nejrychleji vymazat celé město. Byl u toho totiž nějaký mudlovský novináříček se známými až ve Whitehallu. Za normálních okolností by to nebylo nic strašného, on je to človíček se spoustou štěstí, ale s minimem ambicí, ale takhle? Zprávu do Londýna jsme tedy zachytili... momentálně pracujeme na karanténě a výmazu města... ale co práce na Zákonu..."

„Klid, Armadore. Co se stane nejhoršího? Pár mudlů založí konspirační spolek, a ani to nejspíš nestihnou."

„Ale o mudly vůbec nejde! Tady je problém úplně jinde, pane Králíku. V tom, že už zase musíme používat kouzla k vlastní ochraně místo toho, abychom koexistenci zkoušeli zvládat..."

„A vy máte nějaký jiný nápad, než ten, který právě provádíme? Nene, je to jen a pouze drobná epizodka v historii těchhle bouřlivých vztahů mezi kouzelníky a mudly, nic víc, nic míň. Neberte to tak fatalisticky, Armadore. Konec světa se nekoná. Pokračujte v práci."

„Ale... jak obhájíme..."

„Bez problémů, Armadore. Vzchopte se."

Zatímco světem letěl senzační noční příběh tří kouzelnických smolařů, ve vesnici, která se v noci stala svědkem neúspěšného řádění lykantropa, se na studené betonové zemi ve sklepě místní policejní stanice, který fungoval zároveň jako cela pro speciální případy, dostával k sobě Cassidy Flaming.

„Paráda. Tak, a teď povídej, ty zrůdo, cos udělal té holce," utrhl se na něj zpoza mříží Jakub Smírčí, který měl zrovna službu. Fajn, teď to z něj konečně vytáhneme – může mluvit. A pak s ním bude rychlý proces. Dva podpisy a příkaz k přesunu přímo do zvláštního oddělení v Azkabanu. No nic. Teď ještě zaevidovat tělo té holky, ať to máme i s vraždou během přeměny. Třešnička na dortu. O zrůdu míň.

„Co? Jaké holce? Já si nic nepamatuju." Cassidy si moc dobře pamatoval záblesky, útržky ze včerejší noci. Ani v jednom nebyla Hope. Pravdou bylo, že i kdyby si cokoliv pamatoval, byli spolu domluvení, že až nastane tahle situace, budou jeden druhého krýt. Ale ten nedostatek jistoty o tom, co se s Hope stalo, ho trápil.

„My moc dobře víme, žes byl včera tady ve vesnici. A šla s tebou nějaká holka. Blondýnka, modrý oči, menší, štíhlá. Ale proč ti to vlastně řikám. Ty to dobře víš – vedl sis ji s sebou určitě jako hračku pro ty tvoje prasárny. Prostě nám řekni, kde jste se zakempovali, a my si nafotíme louži krve a roztrhaný neidentifikovatelný tělo, ať se má šéf na co koukat."

„Ale já... já fakt nic nevím..."

„Hele, máš to marný, chytili jsme tě v podobě, byli jsme čtyři a jsme ze specializovanýho útvaru LkT. Fakt neexistuje šance, že se z toho dostaneš líp, než přes nějakou divnou experimentální a neschválenou léčbu. Takže si vyber – ještě před smrtí donutit pár bystrozorů pobíhat po lese, anebo jim zpříjemnit den tím, že je necháš v klídku si posedět v místní hospodě s nohama na stole, a večer tě odtáhnou do cely v Londýně."

„Já... já..." Cassidy věděl, že bystrozorovy argumenty jsou úplně hloupé. Věděl, že ten, kdo stojí před ním, bude obyčejný řezník, který se místo do pouliční bandy dostal k policii a vybíjí si vztek na všem, na co mu dovolí útvar se podívat. Upřímně – v tuhle chvíli mu už stejně tak došlo, že dohrál a je v koncích. Má-li skončit, tak chce mít ale jisto v jedné věci – co se stalo s Hope. Jenže... nebylo by lepší je raději od ní odvést? Pro tyhle situace měli přece dohodu... Na druhou stranu... jestli se jí nic nestalo, tak už určitě není na místě jejich tábořiště, a jestli jí... ublížil... tak by se tomu... alespoň mohl zkusit postavit čelem...

„... já vám to řeknu."

...pokračování v II. dílu...

Autor: VVrba, RenyNew, v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Mučednictví bez úhony část I.: