OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction Harry Potter » Setkání v lese

27.10.2024 (10:00) • Kate3 • Povídky » Jednodílné » FanFiction Harry Potter • komentováno 3× • zobrazeno 143×

Uslyšela tiché zakřupání větviček. Vylezla ze stanu a krátce si protáhla ztuhlá záda. Několik hodin se snažila hledat informace v Bajkách Barda Beedleyho. Brumbál se ji možná pokusil nasměrovat prostřednictvím daru, jenž jí odkázal, ale stále jí nebylo jasné, nač má přijít. Bajky četla snad i pozadu, ale stále měla pocit, že jí něco unikalo. Když si myslela, že zachytila malou stopu, vysmekla se jí stejně mrštně jako Křivonožka.

„Harry?“ zavolala do tmy. Šustění barevného listí ustalo. Nevěděla proč, ale ten náhlý klid ji znervózňoval.

„Homenum revelio,“ zašeptala. Nikoho neobjevila, a tak si zastrčila hůlku zpátky do zadní kapsy džínů. Harry musel být někde na hlídce.

Ucítila tlak na obrannou bariéru, kterou vytvořila. Zpozornila, když mezi stromy zahlédla stříbrně zářící světlo, které se jí však vzdalovalo. Rozešla se blíže k ochranné hranici, zůstávala však za ní. Rozhlížela se okolo, ale les byl tichý. Je tady někdo? pomyslela si v otázce. Vtom zpoza stromů, tam, kde zmizel bělavý stín, vyšla vysoká postava v černém cestovním plášti. Přimhouřila oči, ale v šeru těžko rozpoznávala, o koho jde.

Postava se zastavila těsně naproti ní. „Co tady dělá?“ vydechla překvapeně spíše pro sebe, protože věděla, že ji díky účinku ševelissima nebude slyšet.

„Vím, že tam jste, slečno Grangerová. Cítím vaši magii,“ promluvil známý hluboký hlas. Neviděl ji, ale tušil její blízkost. Zatraceně! Její kouzla nebyla dostatečně kvalitní a nefungovala.

Vaše kouzla jsou dostatečná, avšak magie každého kouzelníka zanechává energetickou stopu a po tolika letech, kdy jsem vás učil, tu vaši poznám, odpověděl klidně na její vlastní myšlenku. Kruci!

Jak vám mohu věřit, že to jste skutečně vy a že se za nového ředitele Bradavic pouze nevydáváte?! proběhlo jí hlavou útočně.

V prvním ročníku jste mi podpálila na famfrpálovém zápasu plášť, protože jste si myslela, že jsem zaklel Potterovo koště a chtěla ho tak zachránit. Ve druhém roce vašeho studia jste kradla přísady z mého kabinetu, abyste uvařila mnoholičný lektvar. Myslíte, že by tohle jakýkoliv jiný Smrtijed či Pán zla mohl vědět?

Voldemort to mohl vytáhnout z hlavy profesora Snapea. Jen, co to dořekla, zakroutila nad sebou v duchu hlavou.

Ušklíbl se a nad její hloupou dedukcí zvedl obočí. To jistě mohl. Pán zla umí spoustu věcí, jeho slova zněla ponuře, ale dovolím si tvrdit, že nitrozpyt ovládám natolik, abych skryl své myšlenky i před ním.

Ano, dobře, to zní důvěryhodně a skutečně jako Snape.

Později, když na tuto bezeslovnou konverzaci vzpomínala, uvědomila si, že Brumbál by si pro svůj plán nevybral člověka, ve kterém by mohl Voldemort číst jako v otevřené knize.

Jak jste nás vůbec našel?

Viděla, jak nejprve uhnul pohledem, než uslyšela jeho myšlenky: Vyslal jsem patrona, který Pottera vyhledal. A doufám, že vám něco říkají stopovací zaklínadla.

Takže ta stříbřitá záře byla…

Výborně, slečno Grangerová. Deset bodů pro Nebelvír.

Nebylo jí příjemné, že se jeho povýšený tón ozývá tak nesnesitelně uvnitř jejího mozku a bylo jí zcela protivné, že ví o tom všem, co s přáteli podnikali. Tak pojďte. A zatraceně mi vypadněte z hlavy! Mávla hůlkou a ochranná zaklínadla se rozestoupila kolem něj a zase se za ním uzavřela. „Co tady děláte?“ zopakovala nyní už nahlas.

„Přinesl jsem Potterovi něco, čím dokáže zničit viteály.“

„Prosím?“ zvýšila hlas překvapeně. „Týdny se o to pokoušíme. Bez výsledku.“

„Za chvíli se Potter s Weasleym vrátí s mečem Godrika Nebelvíra. Ne, neptejte se, jak jsem ho získal. Tuto informace byste kvůli vlastní bezpečnosti neměla vědět.“

Hlava se jí lehce zatočila, jak přemýšlela o nových zjištěních. „Harry i s Ronem?“ soustředila se na první z důležitých informací.

„Proč se tak divíte?“

„Totiž Ron… On od nás před nějakou dobou odešel.“

Snape několik okamžiků mlčel, protože přemýšlel, zda má na tuto informaci reagovat, než se rozhodl: „Brumbál vám každému odkázal to, o čem předpokládal, že budete nejvíce potřebovat. Předpokládám, že ta věc přivedla pana Weasleyho zpět k vám,“ ušklíbl se. Brumbálovy hrátky s předměty, které byly navázané na emoční stav jejich majitele. Jak směšné.

„Jak víte, že nám bývalý ředitel odkázal předměty ze svého vlastnictví?“ opáčila okamžitě.

„Neptejte se, slečno Grangerová. Nevědomost bývá sladká. Ale doufám, že mi už věříte, že jsem to skutečně já.“ A že mu Brumbál věřil?

„Tak proč jste přišel, když mi nechcete nic říct? Mohl jste Harrymu předat meč a zmizet.“

Jeho pohled potemněl a ona nedokázala v neurčitém výrazu přimhouřených očí nic vyčíst. Přísně si ji měřil. Zatracený morous! No a co, že jí umí číst myšlenky!

„Přišel jste za mnou,“ konstatovala znovu tiše. „Můžete to říct.“ Ušklíbla se: „Nikdo vás tady neuslyší.“ Přistoupila k němu, aby mu dodala odvahy, že sdělení bude jen pro ni. Intimní okamžik blízkosti dával tušit prazvláštnímu porozumění.

Povzdechl si a svěsil doteď rovná ramena, jako by na nich nesl tíhu celého kouzelnického světa. Hermiona tušila, že i tak by se dala jeho situace vyjádřit.

„Chtěl jsem vás vidět. Měl jsem o vás strach,“ pronesl, aniž by se na ni podíval. To přiznání jí otevřelo oči. Ucítila teplo, které se jí rozlilo uvnitř hrudníku.

Stiskla jeho paži. „Děkuji, pane, za to, co jste pro nás udělal a stále děláte. Nejen pro nás, ale i pro studenty v Bradavicích. Vím, že vaše pozice není jednoduchá.“

Otočil pohled k drobné ruce spočívající na jeho rukávu a poté k ní konečně obrátil zrak. V jeho očích bylo jasně vidět, že jí chce sdělit něco důležitého. Dotkl se její ruky, kterou neodstrčil, ale uchopil ji a přitiskl si ji k obličeji. Pevně zavřel oči, nasál studený vzduch lesa a těžce vydechl. Od úst jim oběma stoupala pára. První mrazíky se hlásily o své slovo. Úzké rty se letmo dotkly hřbetu její ruky a pak ji pustil. Zamrzelo ji to.

„Postarejte se o Pottera,“ pronesl už opět pevným hlasem, když otevřel oči. „Bez vás nezvládne Voldemorta porazit.“ Otočil se a odcházel.

Než však stačil překročit ochrannou bariéru jejích kouzel, udělala dva rychlé kroky a chytila ho za kabát. „Počkejte, pane profesore.“ Byla v tom touha ho zastavit, dále s ním mluvit, nechat si poradit, protože už nevěděla, kam pokračovat dál. Neměla, o koho se opřít. Nikdo jim nedokázal poskytnout pomoc, která by je nasměrovala k dalším viteálům. Pomalu se otočil a s pozvednutým obočím sledoval, jak bude pokračovat. „Co bude s vámi?“ Ta věta rozčísla klid lesa jako první paprsky slunce tmu, která doprovázela nový den.

Smutně se usmál, až ji bodlo u srdce. „To je dobrá otázka, slečno Grangerová,“ odmlčel se a pozoroval ji podmračeným pohledem, který ale nebyl nepřátelský. Spíše zamyšlený, unavený a odevzdaný. „A taktéž poměrně závažná.“

„A vy mi na ni nemůžete odpovědět,“ doplnila ho předvídavě.

Zakroutil hlavou. Díval se na ni, z jeho pohledu cítila stesk a prázdnotu. Pak překonal vzdálenost mezi nimi a schoval ji do své bezpečné náruče. „Dávejte na sebe pozor. Věřím, že vše nakonec dobře dopadne.“ Nemyslel na sebe. Pro něj nic nedopadne tak, jak by si snad kdy dokázal přát. Vše se stane přesně podle plánu, který zachrání Dracovu duši, dokáže ochránit studenty v Bradavicích od nejhoršího, a především pomůže Potterovi nakonec porazit Pána zla.

„Přišel jste se rozloučit.“ To suché konstatování pravdy ho zasáhlo jako ostrá dýka. Moudrá mladá žena. Když to říkala, její hlas zněl dutě, téměř se nepoznávala. Omotala mu ruce okolo pasu. „Ne, to ne, vy nemůžete zemřít. Musí být jiná cesta!“ Po tváři jí začaly stékat slzy. Nechala vytrysknout zadržované emoce, které ji tlačily několik měsíců u srdce. „Po tom všem, co jste pro nás udělal, musí být nějaká cesta, jak vás zachránit.“ Smutná, horlivá, nadějeplná a nevzdávající se malá naivní Nebelvírka.

„Není jiná cesta, Hermiono,“ oslovil ji měkce. „Brumbál detailně rozpracoval plán, díky kterému pan Potter porazí Voldemorta. Ten plán běží a vy víte, že vám nemohu říct podrobnosti. Kolik padne během jeho naplnění životů, není podstatné. Všichni v něm ale hrajeme svou roli a ta vaše je nadmíru důležitá.“ Svezla se po něm dolů na vlhou zem. Klekl si k ní a jemně uchopil její obličej do dlaní. Jeho oči byly teď vážné, potřeboval, aby mu věnovala plnou pozornost. „Teď mě dobře poslouchejte. Pokud chcete vašemu příteli skutečně pomoci, podívejte se ještě jednou do té knihy, kterou vám věnoval Brumbál. Vím, že jste její stránky obracela mnohokrát a určitě jste již objevila ono zvláštní znamení. Vzpomeňte si, zda jste ho v minulosti už někde viděla.“ Na pár okamžiků se odmlčel. Nechal ji, protože viděl v jejích očích, jak urputně přemýšlí. Když na to konečně přišla, uvědoměním se jí rozšířily zorničky.

„Nikomu neříkejte, že jsem tu byl.“

„Ne, pane. A ohledně toho symbolu udělám, co bude v mých silách.“

„Věřím, že ano,“ dodal pevně a věnoval jí drobný úsměv. Jste velmi chytrá čarodějka.

„Já důvěřuji vám. Severusi,“ pronesla způsobem, aby o tom nemusel pochybovat. „Vím, že uděláte to, co bude pro Harryho nejlepší. Ostatně, všichni to děláme.“ Přikývl. Myslela, že ani nepostřehl to zachvění v jejím hlase, když vyslovila jeho jméno. On se k ní však naklonil a přitiskl své rty k těm jejím. Vroucný polibek rozbušil její srdce. Paže omotala okolo jeho krku a přitáhla si ho blíž k sobě. Cítila, jak oba zoufale potřebují víc, když se jejich jazyky roztančily v pomalém waltzu. Rozepnul si plášť a celou ji do něj schoval. Jeho dlaně putovaly pod jejím vlněným svetrem stále níž. Tiskla se k němu, protože věděla, že je to naposledy.

„Udělám vše pro to, aby Chlapec, který přežil, vyhrál.“ Na pár chvil se odmlčel. „Ale nyní bych velice rád udělal to, co je nejlepší pro nás dva.“ Zvedl Hermionu do náruče a nesl ji do stanu. Líbal ji všude, kam dosáhl a ona mu polibky vřele oplácela. Posadil ji na roh stolu, ze kterého odlevitovala své poznámky, na nichž pracovala. Omotala mu nohy okolo boků a přitáhla si ho blíž. Putovala rukama po jeho těle, až se zastavila na opasku kalhot. Přerývavě se nadechl. Jeho oči byly temně černé, hladové a plné stravujícího horka. „Ach, u Merlina, tohle mě zabije,“ zavrčel. Chytil ji za zápěstí, odsunul její ruce, ale nepřestával je držet. Opřeli se o sebe svými čely.

„Já vím, že nemůžeme,“ vydechla. „Ale bylo by hezké, kdyby tohle šílenství přestalo, válka by skončila a my mohli… pokračovat.“ A nejen v tom…?

„To bych si přál,“ pronesl a spustil ruce k tělu. Poodstoupil od ní. „Ještě se uvidíme, ale nesmíš dát najevo své pocity. Nikdo nesmí vědět, co se tady stalo a co jsem ti řekl. Ať se stane cokoliv. Slib mi to.“ Jeho výraz byl opět přísný, ale v jeho očích zahlédla bolestný záblesk toho, co má přijít. Má strach, bojí se smrti.

„Slibuji,“ přikývla. Její nitro křičelo, že tohle celé pro něj neskončí dobře, ale nemohla s tím nic udělat. Chtěla to tušení potlačit, ale nedařilo se jí to. Dělalo se jí z té předtuchy špatně od žaludku. „Kdy se uvidíme?“ Tón jejího hlasu byl téměř prosebný.

„Až se Potter rozhodne jít na Hrad. Běžte s ním. Něco tam najdete.“ Natáhl k ní ruku a pohladil ji po tváři, aby setřel jednu zbloudilou slzu. „Musím už jít. Sbohem. A vezměte toho zatraceného Weasleyho na milost,“ dodal ještě zamračeně.

Postarala se o to, aby bylo jeho jméno očištěno. Neustala ve svém boji za jeho odkaz, dokud nedala rozhovor poslednímu periodiku v Británii, v němž si každý mohl přečíst o životě a činech Severuse Snapea. Nezastavila se před ničím a před nikým, kdo by jí v tom chtěl zabránit. Měl důstojný pohřeb se všemi poctami hrdiny kouzelnického světa.

Autor: Kate3 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Setkání v lese: