OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction Harry Potter » Takhle by to nešlo, chlapci

23.07.2015 (10:00) • SarkaS • Povídky » Jednodílné » FanFiction Harry Potter • komentováno 6× • zobrazeno 2984×

Mým původním zadáním bylo: Možná za to mohlo, že Brumbál vyměnil své oblíbené citrónové bonbóny za malinové. Každopádně, když se Harry se Severusem opět chytli v učebně lektvarů a následně po sobě řvali na chodbě plné studentů z prvního ročníku, kdy se některá prťata málem počůrala strachy, rozhodl se rázně zakročit. Pozval je k sobě do pracovny, oba se samozřejmě propalovali pohledy. Pod pohrůžkou, že jim nacpe do pusy všechny svoje milované bonbóny, je donutil podat si ruce a omluvit se – sice to oba skřípěli přes zuby, ale hlavní je výsledek. Brumbál jako malý bonus seslal neverbální kouzlo, které donutilo, aby se k sobě dva mladí čarodějové přitiskli a sdíleli mlaskavý polibek. Přežije to Brumbál?

Myslím, že si brzy všimnete, že jsem si to přebrala tak trochu po svém. :D 

Severus si byl v životě jistý několika málo věcmi, ale každá jedna z nich byla neměnná jako Bradavický hrad. A jednou z nich bylo přesvědčení, že Harry Potter je jeho osobní Protiva.

Od prvního dne - ne, od prvního setkání na nástupišti 9 a ¾ bylo jasné, že prvotní důvod Potterovy existence je dělat jeho život mizerným; začalo to úšklebky, které si Potter vyměnil se svým otcem, když do nich Severus nechtě narazil svým vozíkem na zavazadla. Severusova matka se někde snažila najít Sneezyho, jejich rodinného kocoura, kterého si měl brát jako prvák s sebou, zatímco jeho otec byl kdoví kde, pravděpodobně napůl utopený v poháru s vínem. Což byla rozhodně ta lepší varianta, alespoň Severus si to myslel. Každá minuta, kterou mohl on a jeho matka trávit mimo dosah jeho pěstí, byla malé požehnání.

Potterův otec na druhou stranu, slavný Vyvolený, přemožitel Toho, jehož jméno se kdysi nesmělo vyslovit, ale teď už je to všem stejně jedno, byl samý úsměv a sebevědomí, což očividně přenesl i na svého jediného syna. A to i se svou nafoukaností a nesnesitelností. Což ovšem Severus v tu dobu ještě netušil, proto mu nejspíš jejich výsměch a poznámky o jeho vlasech a nosu ublížily víc, než by tomu bylo v případě, že by o jejich charakterových vadách věděl. Jako malý a hloupý kluk Severus miloval příběh o Jamesi Potterovi a jeho porážce Voldemorta. Jenže, jak se říká, není nic horšího, než potkat své hrdiny.

Od té doby se zlepšilo přesně nic. Potter byl spratek a Severus se rychle naučil vracet to, čeho se mu tak štědře dostávalo.

„Snape! Potter! Oba do ředitelny!“ Křiklanův dopálený křik bylo něco, čeho se jim podařilo docílit prvně, nehledě na jeho jméno. Severus by si normálně dopřál pár sekund na to, aby se ten fakt vstřebal, protože profesor Křiklan nekřičel. Nikdy. Aby nedošlo k mýlce, Křiklan vykřikoval často a nadšeně, ale rozčílený křik? Nikdy. A už vůbec ne na ně dva. Severus byl jeho nejlepší žák – proč se obtěžovat s falešnou skromností, je to prostý fakt - a Potter jeho nejslavnější, což očividně mělo v profesorových očích hodnotu dostatečně vysokou, i když Severus ani v nejmenším nechápal, proč by to mělo Potterovi zaručovat imunitu před důsledky jeho vlastní idiocie.

Faktem ovšem zůstávalo, že teď ani on ani Potter neměli jinou možnost, než zamířit do ředitelny, jak jim bylo řečeno.

„Tohle je tvoje vina,“ zasyčel na něj Potter, ze kterého ještě pořád na kamennou podlahu odkapával hnědožlutý sliz. Severus se na něj neobtěžoval podívat, jen si z obličeje odhrnul zmáčené vlasy zářící tak modře jako ten pastelníček, kterého měla kdysi v péči jeho teta Izolda. Když se podíval na svoji ruku, tam, kde se prsty dotkly vlasů, se jeho kůže pomalu přebarvovala na o něco slabší odstín té samé barvy, jakou měly jeho vlasy. Severus zatnul zuby, než šlehl po Potterovi naštvaným pohledem, ale s odpovědí se nenamáhal, jen přidal do kroku, aby se k ředitelně dostal co nejdřív. Každá nadbytečná vteřina v Potterově společnosti byla horší trest než cokoliv, co jim mohl uštědřit Brumbál.

-----

Mýlil se. Ó, jak jen se mýlil.

Ředitel je oba pozoroval přes své půlměsíčkové brýle, lokty položené na opěrkách ředitelského křesla, prsty ťukající proti sobě v rytmu, kterému rozuměl jen Brumbál sám.

„Chlapci.“

Už jen to oslovení obracelo v Severusovi všechno naruby. A taky ředitelův měkký, benevolentní tón, jako by mluvil s vlastními dětmi, které miluje víc než sám sebe a nepřeje si nic než jejich štěstí. Severus to v duchu nazýval emocionálním vydíráním.

Periferně viděl, že na Pottera to působí podobně, pokud mohl soudit z jeho výrazu tváře. Kdo by to byl řekl, že v Potterovi je kromě jeho ega místo i na svědomí? Severus rychle uhnul pohledem, když si Potter začal hryzat ret.

„Chlapci, takhle to dál nejde. Vaše rivalita překročila meze ve chvíli, kdy jste ohrozili bezpečnost vašich spolužáků,“ Brumbál pronesl a jeho tón byl tak neskutečně prodchnutý zklamáním, že Severus sklopil hlavu a zabodl pohled do podlahy. Uši mu pod modrými vlasy hořely jako majáky, tím si byl jistý. Teplo z nich se mu šířilo i do tváří a dolů po krku.

„Ale profesore B-“ Potterův hlas umlkl dřív, než mohl dokončit ředitelovo jméno.

„Žádné ale, Harry. Léta jsem se pokoušel tuhle vaši nepřátelskost ignorovat a nejen já jsem doufal, že z toho vyrostete. Váš sedmý ročník se pomalu blíží ke konci, a pokud něco, věci mezi vámi se spíš zhoršily. Opravdu jsem od vás obou očekával víc.“

Oh, Merline, Severus netušil, že kromě jeho matky ho může někdo donutit cítit se takhle mizerně. Stupidní Potter, tohle byla všechno jeho vina. Kdyby si nezačal, bylo by-

„Posaďte se. Oba dva.“ Oba okamžitě poslechli a Brumbál jim věnoval další vážný pohled. „Čaj?“ zeptal se. Severuse nejspíš neměla tahle nabídka překvapit, ale překvapila a on se jen zajíkl a trhaně zavrtěl hlavou.

Potter vedle něj zamumlal: „Ne, díky, pane,“ tak tiše, že se Severusovi téměř nechtělo věřit, že není pod nějakým utišovacím kouzlem.

„Pak tedy rovnou k věci. Vaše rivalita dnes končí. Než odsud odejdete, omluvíte se, podáte si ruce, obejmete se a od zítřka se pozdravíte a usmějete pokaždé, když se potkáte. Srozuměno?“

Severus věděl, že na ředitele zírá s otevřenou pusou, ale nemohl si dost dobře pomoct. Obejmout? Zdravit? Usmívat se?

„Ale pane-“ Potter začal, ale Brumbál mu věnoval nezvykle tvrdý pohled a odněkud se na stole objevila miska extrémně kyselých citronových cukrátek, která naháněla hrůzu všem studentům a profesorům bez výjimky.

„Srozuměno?“ zeptal se ředitel znovu s úsměvem asi tak hřejivým, jako slunce za mrakem. Severus si s mrazením v zádech uvědomil, že to opravdu dokázali. Překročili hranici Brumbálovy trpělivosti. To uvědomění ho šokovalo. Považoval ředitelovu trpělivost za nepřekročitelnou. Byl to jeden z neměnných životních faktů.

„Ano, pane,“ odpověděli oba současně, ředitelovy oči o pár stupňů zteplaly a jeho koutky se vyhouply do lehkého úsměvu. Mávnul rukou v ‚no tak prosím‘ gestu a Severus se neochotně otočil Potterovým směrem. Potter nevypadal o moc ochotněji, ale překvapivě byl první, kdo napřáhl ruku před sebe. Severus ji na vteřinu nejistě pozoroval, než neochotně napřáhl svoji a přitiskl svou dlaň k Potterově.

Severus netušil, co čekal, ale určitě to nebyl tenhle horký a lehce vlhký dotyk, jako by byl Potter snad nervózní. Severus stiskl Potterovu ruku téměř automaticky, protože přes všechno, co čekal, nebyl ten dotyk vyloženě nepříjemný.

Potter si odkašlal a Severus k němu zvedl lehce udivený pohled. Další první krok, který nečekal. Potter se tvářil napůl jako by ho bolely zuby, napůl jako by mu někdo ukradl jeho zbožňovanou sovu, ale přesto bez váhání vyhledal Severusův pohled.

„Omlouvám se. Za to, co jsem udělal dnes, i za to všechno předtím.“ Severusovo obočí povyskočilo lehce vzhůru, protože těch pár slov zahrnovalo opravdu velké množství věcí, které se staly během sedmi let, co se znali. A Severuse téměř bolel žaludek touhou říct mu, kam si má tu svou omluvu strčit, ale tentokrát nemohl. Namísto toho se trhaně nadechl a pak zřetelně artikuloval svou část, protože pomyšlení, že by ji musel opakovat, mu dělalo fyzicky špatně.

„Omluva přijata. I já se omlouvám za to, co se stalo.“

Potter kývl, rty stažené do pevné linky, výraz vážný a nezvykle soustředěný. Někde napravo od nich se ozvalo spokojené zamručení, ale oba věděli, že tohle není všechno a že tu není možnost, aby jim odpustil i tu další část.

A když se Severus bezděčně pohnul kupředu, aniž by si uvědomoval, že jeho mozek dal k něčemu takovému povel, někde mezi jeho plícemi a žaludkem se uvolnila ze sevření jeho sebeovládání panika a začala se bez váhání rozpínat jeho tělem. Pud sebezáchovy ho donutil zavřít oči, protože tohle se přece nemohlo ve skutečnosti dít. Tohle… je nepřirozené, tohle nejde, on nemůže, to- Tlak v zádech ho popostrčil kupředu proti jeho vůli a Severus klopýtl kupředu. Do těla proti němu narazil nečekanou rychlostí, a i když normálně by jeho nos byl tím jediným, co tou srážkou utrpělo, suché rty proti jeho vlastním přeskočily na jeho stupnici šokujících vjemů všechno ostatní.

Severusova víčka se rozletěla dokořán a jeho pohled se setkal se zeleným a úplně stejně vytřeštěným za obroučkami překvapivě staromódních brýlí. Potterův prudký výdech mu vnikl do úst a Severus si uvědomil, že v šoku otevřel pusu téměř dokořán.

„Jejda,“ ozvalo se zpoza ředitelského stolu nemile pobaveně, „asi jsem do toho dal příliš síly.“

Severus uskočil a přišlápl si při tom hábit tak, že ho ten přiškrtil, a on skončil klopýtající a rozhazující rukama ve snaze něčeho se zachytit. Koutkem oka zahlédl, jak Potterovy paže vystřelily jeho směrem, jako by ho chtěl zachytit, než sám ztuhl. Severus od něj rychle odtrhl pohled a pak, aniž by věnoval třeba jen jedinou myšlenku tomu, jak nedůstojné jeho jednání bude, se otočil a vyrazil z ředitelny.

-----

Harry přes všechno, co o něm mohli lidi říkat, neměl v životě všechno, co chtěl. Ani zdaleka. Moc dobře si uvědomoval, že ho provází pověst rozmazleného spratka, ale vážně, on nemohl za to, že se mu ostatní snaží a vždycky snažili nadržovat. Nikdo z nich to nedělal z lásky k jeho osobě, čekali od něj služby na oplátku, případně ho považovali za odrazový můstek k něčemu lepšímu.

Občas ho to nutilo hořce se smát na svůj odraz v zrcadle. Harry Potter nebyl tím, co prezentoval dennodenně veřejnosti. Harry byl cynik. Důvěru v upřímnou dobrosrdečnost náhodných známých ztratil dřív, než dosáhl svých desátých narozenin. Od toho bodu dál to bylo jen a jen horší. Kdo ho mohl vinit, že se to naučil využívat ve svůj prospěch?

Samozřejmě, existovaly výjimky. Hermiona, Neville, Ron a jeho sourozenci – někteří. Jeho strýcové Sirius a Remus. A Severus Snape.

To poslední jméno bylo v Harryho mysli zařazené do speciálního šuplíku. Severus Snape byl parchant. Od první chvíle, kdy se s ním Harry potkal při jejich první hodině lektvarů, Snape ho nesnášel. A Harry to miloval.

V životě nezažil jednání podobné tomu Snapeovu. A, ó Merline, jak jen si to užíval. Nikdo ho nedokázal tak urazit, jako to dokázal Severus. Pět slov nebo míň a Harry mohl strávit celé ráno hledáním sebeúcty pod stolem. Jejich špičkování se rychle stalo oblíbenou částí jeho dní. Trvalo jim jen čtyři měsíce, než se dostali k naschválům a kanadským žertíkům, začali tak válku, která jim vydržela téměř sedm let.

A teď to bylo všechno v trapu, protože Brumbál je stařec s nenechavou hůlkou a komplexem čaroděje dobroděje.

Harry vyrazil z ředitelny jen o minutu později než Severus, zcela ignoruje Brumbálovy – až příliš spokojeně znějící, než aby byly upřímné – pokusy o omluvu a vysvětlení. Namísto toho bral Harry schody po dvou, protože tentokrát si byl na sto procent jistý, že když to nějak nespraví, Severus se mu bude vyhýbat po zbytek školního roku. Co po zbytek roku, po zbytek života! A z důvodu, který Harry nikdy nechtěl zkoumat příliš zblízka, to bylo něco, s čím se nedokázal smířit.

Chodba byla prázdná, což nebylo žádné překvapení, ale zvuk rychle se vzdalujících nohou se k Harryho uším stále nesl. Netrvalo dlouho Severuse dohnat. Dveře prefektských koupelen se ale zabouchly těsně předtím, než se k nim Harry dostal. Ne že by na tom dvakrát záleželo, Ron mu dal heslo jen pár minut potom, co se ho sám dozvěděl.

„Granátová jablka,“ vydechl ne víc než středně zadýchaný. Famrfrpálové tréninky se za ta léta na jeho fyzické zdatnosti projevily víc než patrně. Harry zatím nezažil situaci, kdy by za to byl vděčnější. Představa, že by se debata, kterou měl zaručeně před sebou, měla odehrávat, zatímco by lapal po dechu zpocený i na hůlce, byla něco, čemu se rád vyhnul.

Dveře před ním se otevřely snadno a tiše, Severus se k němu přesto okamžitě otočil. Jeho zjevné překvapení ale rychle nahradilo cosi, co vypadalo jako vztek, jen ne namířený na Harryho. To bylo v Harryho životě prvně. Ale namísto aby na něj Severus vyjel, jeho rty se stáhly do úzké linky a zbělely, jako by je u sebe držel nesmírnou silou. Což nejspíš dělal, Harry viděl jeho čelist pohybovat se pod pergamenově zbarvenou kůží jeho tváře, jak ji zatínal a pravděpodobně i skřípal zuby.

Harry otevřel pusu, aby něco řekl, ale žádný zvuk z něj nevyšel. Pro všechno to odhodlání Severuse dohnat a nějak věci napravit Harry ani v nejmenším nepomyslel na to, co mu chce vlastně říct.

Stáli naproti sobě, jeden o něco zadýchanější než druhý, oba tiší a napjatí. Vteřiny kolem nich v tichosti odtikávaly, ale Harry měl pocit, jako by je téměř slyšel odrážet se od stěn koupelny a padat dolů odtokem.

„Brumbál je idiot,“ vyletělo z Harryho nakonec, když uběhla téměř celá další minuta, kdy na sebe jen zírali a dýchali. Harry mezitím zkatalogizoval všechno od natrženého lemu Severusova hábitu po jeho tváře lehce zbarvené dorůžova, pravděpodobně od toho, jak se hnal hradními chodbami jako postřelený hypogryf.

Severusovo obočí na jeho výrok povyskočilo lehce vzhůru.

„Myslím tím,“ pokusil se Harry rozvést, „že nás do toho neměl takhle strčit. Doslova.“ Do háje, tohle nešlo tak, jak si představoval, když Severusova ramena ještě o něco víc ztuhla.

„Do toho?“ ozval se ten po několika dalších odporně dlouhých vteřinách ticha. Jeho čelo bylo nakrčené v napůl nevěřícném napůl podezřívavém pohledu.

Harry cítil, jak se mu rozlévá teplo po zadní straně krku a ruka mu k zátylku bezděčně vyletěla v automatickém gestu. Ani si nepamatoval, odkdy to dělal, zdálo se mu to jako odjakživa, ale všichni tak nějak věděli, že to dělá, když je v rozpacích. Ale třeba Snape ne. Netrávili spolu zase tak moc času. A Harryho rozhodně z té myšlenky nepíchlo mezi žebry.

„Myslím- Chci říct… uh… tohle nebylo jeho. Nebylo jeho rozhodnutí, myslím.“ Harry se ošil, na půl vteřiny zavřel oči a zhluboka se nadechl, než je zase otevřel a řekl s o něco větším odhodláním: „Měli jsme to rozhodnout my.“

Snape na něj zíral. Jeho výraz byl… Nevěřícný? Šokovaný? Vyděšený?

„Rozhodnout co?“ téměř zasípal na Harryho. Ten se zamračil, ale Severus pokračoval, a tentokrát bylo snadné určit primární emoci na jeho tváři. Snape zuřil. „Je tohle nějaký tvůj stupidní pokus o vtip, Pottere? Snažíš se vystřelit si ze mě tím nejubožejším způsobem?“ Harry nikdy neuznával přirovnávání tváří k bouřkovým mračnům, protože to prostě nedávalo smysl, ale tentokrát to bylo to jediné výstižné pojmenování, které pro Snapeův obličej měl. Emoce jako by jeho tvář měnily zevnitř, a kdyby Harry byl jen o trochu větší zbabělec, nejspíš by ho ten pohled vyděsil dostatečně k tomu, aby vzal nohy na ramena. Namísto toho v něm jen něco prasklo jako přespříliš natažená gumička. Vážně si o něm Severus tohle myslí?

„To bych neudělal,“ procedil Harry mezi zuby, vztek rychle nahrazující ublíženost. „Nejsem sketa, Snape.“

Snape si odfrknul. „Skoro bys mě oblafnul.“ Harry zamrkal. Jako by mu Snape vrazil facku.

Ticho mezi nimi tentokrát nebylo napjaté. Ne, tohle ticho bylo mrtvé. Leželo mezi nimi jako nepřekročitelný příkop, ze kterého se valila dusivá mlha, která halila prostor mezi nimi a nutila vzduch těžknout. Harry cítil chladné prsty krutosti v těch čtyřech slovech. Takže takhle to bylo? Byl on ten idiot, co si celou dobu namlouval, že tam něco bylo. Jediný, který doufal, že možná v jeden moment oba upustí od té přetvářky… jenže ona to byla přetvářka jen na jeho straně, že jo? Sever- Snape byl celou dobu ve všem naprosto upřímný. Nebyla to hraná nechuť. Ne. Snape ho doopravdy nesnášel. Samozřejmě. Proč by taky neměl. Harry pro něj byl spratek, kterému všichni všechno strkali až před nos. Někdo, kdo mu dělal naschvály po sedm let. Nebylo tam nic, co by- Nebylo tam nic.

„Jasně,“ zamumlal Harry výsměšným tónem, který ale výjimečně nebyl určený Snapeovi. „Jasně,“ zopakoval o něco rozhodněji a pokýval hlavou a pokrčil rameny s hořkým úsměvem, než zvedl pohled ke Snapeovi. „Jdi se vycpat,“ pronesl pak, otočil se a vypochodoval z koupelny ven. Dveře se za ním zaklaply téměř neslyšně.

-----

Severus byl zmatený.

To samo o sobě bylo něco neskutečného. Severus nebyl nikdy zmatený. Překvapený ano, zmatený nikdy. Když něco nevěděl, zjistil si to, když ho něco překvapilo, poučil se z toho, aby se to už nestalo. Severuse věci nemátly.

Až do teď. Harry Potter zase jednou dokázal nemyslitelné, kyselý hlas v jeho hlavě posměšně hlaholil.

Od incidentu v ředitelně uběhly skoro dva týdny a Severus Pottera stěží potkal, a když už se to stalo, Nebelvír ho ignoroval. Ne ostentativně, tak aby si Severus i všichni kolem něj všimli. Ne, tohle bylo, jako by Severus vůbec neexistoval. Potterův pohled přes něj klouzal, jako by na jeho místě nikdo nestál. Jako by v Potterovi Severus neprobouzel žádnou z těch dobře známých emocí a reakcí.

A Severus by čekal, že ho to bude těšit. Tohle přece vždycky chtěl; aby mu dal zlatý chlapec pokoj a Severus měl chvíli klidu. Rozhodně by ho to nemělo štvát. Nebyl tu důvod, aby byl rozmrzelý a utrhoval se na každého, kdo se k němu jen odváží přiblížit. Pro Merlinovy vousy, vždyť on se utrhl i na madam Pomfreyovou, když jí doručoval lektvary od profesora Křiklana. Nikdo se nikdy neutrhl na madam Pomfreyovou, madam Pomfreyovou všichni ve škole zbožňují, a to včetně Severuse, který by to možná nikdy nahlas nepřiznal, ale to onen fakt nijak neměnilo.

Místo toho byl den ode dne protivnější. A když už to vadilo i jemu samotnému, bylo to rozhodně něco.

Další věcí, která ho mátla, bylo to, že nikdo z Potterovy bandy nevypadal, že by Severuse vinil z toho, jak se jejich slavný vůdce chová. Jistě, vrhali na Pottera ustarané pohledy téměř nonstop, ale ani jeden z nich nevrhal pohledy plné blesků ani špatně utajené kletby jeho směrem. Alespoň ne víc než obvykle. Možná Potter prostě jen nikomu nic neřekl; nejspíš se nechtěl ztrapnit… Až na to, že tahle výmluva najednou Severusovi nepřišla tak snadno uvěřitelná jako dřív.

Severus by byl první, kdo by s radostí věřil tomu, že Potter nebyl víc než parchant se zálibou v nevkusných vtipech. Jenže to, jak se tvářil, když ho Severus nařkl v prefektské koupelně, mu nešlo z hlavy. Potter vypadal upřímně raněný a to-

„A já si myslel, že zanedbaněji už vypadat nemůžeš,“ ozval se nad ním známý povznesený hlas. Severus se ani neobtěžoval protočit oči nad tou chabou urážkou. Spor o jeho ‚zanedbanosti‘ se mezi ním a Dracem táhl už od dětství. Tahle jeho poznámka se téměř rovnala přátelskému poplácání po rameni, to byl taky jediný důvod, proč se vůbec namáhal alespoň zabručet v odpověď, když už ne formulovat skutečná slova.

Zmijozelský primus se snesl na lavici vedle něj s elegancí sobě vlastní a pohrdlivě si přeměřil Severusovu rozrýpanou snídani. Severus se ani nemusel dívat, aby věděl, že Draco krčí nos nechutí.

„Studená vajíčka jsou nechutná,“ oznámil Draco věcně a natáhl se do mísy s ovocem pro jasně zelené jablko. Měl pro ně slabost. Severus jeho pokus o rýpnutí ignoroval a dál vidličkou posouval vajíčka po talíři.

Několik minut uběhlo v tichu přerušovaném pouze zvuky krájení a následně chroupání, jak se Draco propracovával svým předkrmem. Severus ho ignoroval.

„Takže,“ ozvalo se po chvíli, „co ti udělalo bordel v přísadách na lektvary? Nebo ti snad něco vlezlo do kotlíku a pošlo?“

Severus po něm hodil pohled, kterým se snažil jasně sdělit, že nemá náladu, ale Draco ho ignoroval a dál na něj vyčkávavě zíral.

„Nic nikde nechcíplo,“ zamručel Severus po chvíli, když už mu to na nervy lezlo až moc. Jedno z Dracových pečlivě tvarovaných obočí se vyhouplo v sarkastické grimase. Malfoy se k němu naklonil a ostentativně začichal, než znechuceně zkroutil pusu.

„To bys mě oblafnul,“ poznamenal suše a Severuse ta věta zasáhla jako dobře namířené kouzlo. Vrátila se mu vzpomínka na šok v Potterových očích a na bolest, kterou Severus nedokázal popřít, že tam viděl, ať se snažil jakkoliv. Rozhodilo ho to dost, aby se nezmohl na to Dracovi odseknout, a to bohužel stačilo, aby jeho přítel – ať už se Severus jakkoliv zdráhal ho tak většinu času nazývat byť i jen ve své hlavě – pochopil, že je něco vážně špatně. „Co se stalo?“ zeptal se Zmijozel vážně a naklonil se trochu blíž, aby mohl hlas ztišit přesně natolik, aby mu nikdo kromě Severuse nemohl rozumět. Severusovy rty se stočily dolů v neochotné grimase a Dracovy šedé oči zchladly a něco se v nich zablýsklo. Kdyby byl Severus byť jen trochu víc – nebo spíš vůbec – sentimentální, řekl by, že to vyplula na povrch Dracova ochranářská stránka. „Je to Potter? Udělal ten imbecil zase něco?“

„Nic neudělal,“ procedil Severus mezi zuby. Přesně tohle teď ani trochu nepotřeboval. Draco se ale nedal tak snadno odbýt.

„Víš, že jsem už tisíckrát navrhoval, že ho máš otrávit. Nebo alespoň proklít!“ Draco zněl skoro prosebně, ale na Severuse to z nějakého důvodu působilo, jako když hladí kočku proti srsti.

„Můžeme o Harrym nemluvit?!“ vyjel Severus na Draca a Zmijozel překvapením ztuhl. A s ním půlka Velké síně, protože Severus ani v nejmenším neovládl tón hlasu. Nebo jeho hlasitost. Když zvedl pohled, od nebelvírského stolu na něj zíraly zelené oči zpoza těch stupidních kulatých brýlí, a to byla ta poslední kapka. Severus praštil vidličkou o stůl, sebral brašnu s učením a zvedl se od stolu, aniž by se znovu podíval na Pottera nebo na Draca. Tohle nebyla jeho parketa! Severus měl rád všechno pečlivě roztříděné a jasně označené. Tohle ale nedávalo smysl a jeho z toho tak akorát bolela hlava. Nechtěl se s ničím takovým vypořádávat, proč se to nemohlo stát až na konci školního roku? Nebo ještě lépe, proč se to nemohlo stát nikdy? Proč se to muselo změnit? Severus nesnášel změny. Změny byly to nejhorší, co se jednomu mohlo stát!

Severus neměl nejmenší tušení, jak se dostal skrz přeměňování a dvouhodinovku bylinkářství, ale nějakým zázrakem to všechno zvládl bez vážné újmy na zdraví. Namísto aby se na další volnou dvouhodinovku ukryl do knihovny, jak bylo jeho zvykem, Severus skončil usazený na kameni na břehu jezera, zachumlaný do pláště a šály. Během vyučování bylo obvykle snadné soustředit se na látku a nemyslet na nic jiného, nevnímat nikoho kolem, ale tentokrát si byl Severus celou dobu vědom pohledu, který mu vypaloval díru do zátylku. Pokaždé ho to donutilo po konci hodiny bezmála utéct.

A nejhorší na tom bylo, že ta vina, které ho tížila v břiše, nezmizela. Dál se mu válela v žaludku jako balvan a táhla jeho i jeho náladu ke dnu. A to nedávalo smysl! Proč by se vůbec měl cítit provinile?

„No, ty teda vypadáš uboze.“

Severus ztuhl.

„Nepřimrznuls ještě k tomu šutru?“

Nepotřeboval se otáčet. Nebyla tu ani ta nejmenší šance, že by si mohl tenhle hlas splést s někým jiným. A jak patetické to je, když se nad tím tak zamyslí, hm?

„Takhle to je? Budeš předstírat, že tu nejsem? Netipoval bych tě na dětinu.“

Kéž by to tak bylo. Jenže Severus ho neignoroval, alespoň ne záměrně. Jeho mozek mu prostě zatím nenabídl ani jednu jedinou možnou odpověď. Jako by zkolaboval už jen z faktu, že je v téhle situaci.

„Trochu pokrytecké. Já nejsem ten, kdo poslední dva týdny ignoroval něčí existenci,“ bylo to, co nakonec Severus vypustil, a téměř okamžitě se za to proklel.

Potter se za ním uchechtl, ale neznělo to jako výsměch, na to to bylo až moc hořké. „Překvapuje mě, že sis všimnul. Navíc, nebylo to všechno, co sis kdy přál? Aby ti dal ‚idiot Potter‘ pokoj?“

Byly desítky odpovědí, které mu na to Severus mohl dát, ne-li dokonce stovky, ale z nějakého důvodu „ne“ bylo to, co vyslovil nahlas.

Bylo to tiché, ale i tak slyšel prudké vtáhnutí vzduchu, téměř jako zalapání. A Severus si řekl, že by to měl vzdát, jeho mozek očividně odmítal převzít kontrolu nad situací a jeho pusa vypouštěla, co se jí zachtělo. I v tomhle stavu si Severus dokázal spočítat, že neexistuje varianta, ve které by tohle pro něj mohlo skončit dobře.

Zvuk kroků na oblázcích mu jasně řekl, co se děje, ještě dřív, než mohl periferně zahlédnout Potterovu postavu vcházet do jeho zorného pole. Přesto se tvrdohlavě snažil upírat svou pozornost na hladinu jezera. Ne že by tam snad bylo něco k vidění, na to, aby se obří oliheň slunila, bylo až moc zataženo. Severus to vydržel, dokud mu Potterova postava nezaclonila celý výhled, a ani pak nebyl ochotný zvednout pohled výš než k Harryho ramenům. Byla to široká ramena, a i když je zakrýval plášť a tlustá zlatorudá šála, Severus věděl, že jsou vypracovaná z famfrpálu. Bylo až směšné, jak moc jistý si byl tím, jak vypadají. Stejně jako Harryho paže, zápěstí, ruce, dokonce i prsty. Severus se nikdy předtím nedíval, ne doopravdy, ale jeho mozek ho teď stejně bez potíží zásobil až bizarně grafickými detaily, které netušil, že zná.

Ticho mezi nimi se protahovalo až do bodu, kdy měl Severus pocit, že se mu očekáváním kroutí i vlasy. Severusovo celé tělo svědilo touhou něco udělat, ale bylo to Harryho pobavené odfrknutí, které budující se napětí zbořilo.

„A já si vždycky myslel, že já jsem z nás dvou ten idiot.“

To čiré překvapení nejen z obsahu té věty, ale i z toho téměř laskavého tónu, ho donutilo podívat se konečně Harrymu do obličeje. Ten se nepatrně usmíval a slabě kroutil hlavou.

„Taky že jsi,“ nedalo to Severusovi, protože se zdálo, že Potter má výjimečně pravdu, a to se prostě zdálo špatné. Harry se ušklíbl.

„A přesto jsem ten, kdo na to přišel jako první. Co to teda vypovídá o tobě?“

„Máš bujnou představivost,“ zamručel Severus a uhnul pohledem do strany. Celá tahle konverzace se zdála podivně surrealistická, Severus si nevzpomínal, že by spolu kdy v životě mluvili takhle.

Harry si odfrknul. „Z nějakého důvodu o tom pochybuju,“ pronesl sebejistě a dřepl si tak, aby byl níž než Severus a viděl mu tak do tváře, i když se ten rozhodl sklopit hlavu a pokusit se schovat za svými vlasy. Zdálo se, že Severus nebyl jediný, kdo si za těch sedm let všímal věcí.

Co ale vůbec nečekal, bylo, když Harry natáhl pravou ruku a položil ji na Severusovy spojené. Pak se zamračil. „Mrzneš,“ pronesl, jako by to snad bylo jeho místo. Severus by měl uhnout, měl by Potterovu ruku shodit a štěknout na něj něco, po čem by mu ten pitomec dal pokoj. Místo toho ale jen pokrčil rameny a tázavě se na Harryho podíval.

„Proč?“ Proč tohle děláš? Proč já? Proč teď? Proč, proč, proč? Severus měl spoustu otázek a ‚proč‘ bylo ve většině z nich. Možná, že to bude na odpověď stačit.

Harry se na něj chvíli jen díval, zelené oči za brýlemi klidné a překvapivě soustředěné. Pak jeho koutky slabě cukly a on pokrčil rameny. „Protože chci. Už nějakou dobu chci.“ Otázka, jestli chce i Severus, zůstala nevyřčená, ale přesto ji oba slyšeli jasně a zřetelně.

Chtěl? Kdyby mohl, jeho mozek by si hlasitě odfrkl. To nebyla ta správná otázka, protože na tu už odpověď znal nějakou dobu. Ta podstatná otázka byla, jestli podle toho bude jednat.

Uběhlo několik vteřin a Harryho obličej se začal stahovat, zelené oči se najednou nezdály tak živé, ani tak odhodlané. A Severus to prostě udělal, vyprostil jeden palec zpod Harryho hřející ruky, překryl jím jeho prsty a jemně stiskl. A to bylo očividně všechno, co Nebelvír potřeboval, protože v dalším momentu byla teplá ruka na Severusově tváři a horké rty na těch jeho.

Severus ani nepostřehl, kdy přesně že to zavřel oči nebo kdy zapletl svou levačku Harrymu do vlasů v týle, ale všechno se to dělo, a Severus nad tím neměl vůbec žádnou kontrolu. Z nějakého důvodu mu to absolutně nevadilo.

Harry byl ten, kdo se odtáhl jako první, než Severus vůbec mohl začít přemýšlet nad tím, co by měl dělat, nebo jestli to dělá dobře. Když otevřel oči, viděl, že Harry má ty svoje ještě pořád zavřené a dýchá mezi pootevřenými rty. Jejich dech se mezi nimi mísil a srážel se do obláčků. Byla vážně zima. Nakonec se zelené oči otevřely, zatímco Harryho jazyk vyklouzl ven a navlhčil rty, které se ještě před vteřinou dotýkaly těch Severusových. Z nějakého důvodu to donutilo Severusovo vlastní dýchání zakolísat.

„Myslím, že budu tenhle počítat jako náš první,“ ozval se Harry po chvíli a Severus si uvědomil, že mu zelené oči jiskří pobavením a něčím, co si Severus ještě nebyl jistý, že chce pojmenovat.

Namísto toho se radši zamračil na Nebelvíra před sebou a pronesl: „Pottere. Sklapni.“ Než si ho přitáhl zpátky k něčemu trochu lákavějšímu, než jen letmému polibku.

Ani v nejmenším ho nepřekvapilo, když Harry neprotestoval. Přece jen, byl to on, kdo na to přišel jako první, tolik mu Severus připočíst může. V duchu. Rozhodně jenom v duchu, rozhodl se, když ucítil, jak se Potter do jejich polibku zubí.

Severus nikdy nebyl z těch, co by věřili v jasnovidectví, ale tentokrát si byl docela jistý, že ho blízké budoucnosti čeká bolest hlavy. Pravděpodobně ne jen jedna jediná.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Takhle by to nešlo, chlapci: