OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction Harry Potter » Tichá bolest

22.04.2023 (20:00) • TajemnyKvetak • Povídky » Jednodílné » FanFiction Harry Potter • komentováno 4× • zobrazeno 811×

Testament bolesti

„Opravdu nechcete, abych tu s vámi zůstal, Albusi?“

Bělovlasý kouzelník shlédl ze své výše na svůj doprovod a blahosklonně se na něj usmál. Bystrozor se zjizvenou tváří měl pevně stisknuté rty a v jediném vlastním oku černém jako broučí krovky vážný výraz. Druhé oko, nepatřičně velké a svítivě modré, bloumalo pohledem po kamenných zdech azkabanského kriminálu v neustálé snaze odhalit sebemenší hrozbu. „Je to jeden z nejnebezpečnějších vězňů, jak jistě víte,“ pokračoval ve své řeči.

„Uvědomuji si to, Alastore, a cením si vaší péče,“ promluvil bradavický ředitel konečně. „Ale… ne, myslím, že bude lepší, když tu budu sám.“

„Nepodceňte ji. Je mazaná a zaručuju vám, že umí být nebezpečná i bez hůlky,“ poznamenal bystrozor, kterého Albus Brumbál oslovoval Alastor. Bylo to oslovení, které ten zjizvený čaroděj moc často neslýchal. Většina jeho kolegů ho znala pod přezdívkou Pošuk Moody, která k němu patřila víc než umělé oko a dřevěný pařát nahrazující jeho pravou nohu. „Sakra, Brumbále, neměl byste za ní vůbec chodit. Viděl jste, co předváděla při soudu. Ta ženská je cvok. Nic z ní nedostanete – kromě tvrzení, že lord Voldemort je něco jako spasitel kouzelnický rasy a dřív nebo později se vrátí.“

Při té poslední větě vypadal, že by si nejradši odplivnul. Brumbál zůstal naprosto klidný, na rtech mu pořád pohrával lehký úsměv. „Při vší úctě, Alastore, moje výslechové metody jsou sice podstatně méně agresivní než způsoby bystrozorů… ale přesto často přináší nečekané ovoce.“ Otočil se k jedinému zamřížovanému oknu v místnosti a nasál do plic chladný mořský vzduch, který skrz něj proudil dovnitř. Výslechová místnost byla chladná a nehostinná a kdyby Albus Brumbál nebyl čarodějem schopným chránit se před povětrnostními podmínkami i jinak než teplými plášti, nejspíš by se klepal zimou.

„Vy bystrozorové jste nepřekonatelní ve schopnosti dopadnout černokněžníka a přivést ho před soud. Pro to, abyste pochopili jeho motivace… vám ovšem schází jistý specifický druh porozumění. Dejte ji přivést, Alastore, buďte tak laskav. A počkejte na mě venku.“

„Myslíte před dveřmi, viďte.“

„Řekl jsem venku, Alastore,“ zopakoval Brumbál svá slova a v bleděmodrých očích se mu lehce zablesklo. „Snad by vám nevadila trocha deště.“ Bystrozor si ho ještě chvilku přeměřoval pohledem, pak si povzdechl, zavrtěl hlavou a vydal se ze dveří pryč.

Brumbál vytáhl ze záhybů hábitu hůlku a chvilku s ní zamyšleně točil v prstech. Potom se dal do úprav místnosti. Jedním kouzlem zhmotnil stůl, druhým dvě pohodlná křesla – jedno pro sebe, druhou pro vězeňkyni, kterou hodlal vyslechnout. Další zaklínadlo směřovalo k oknu, do nějž přičaroval sklo. Ve chvíli, kdy to udělal, se v místnosti o něco oteplilo, ale dle jeho skromného názoru ne dost – proto se vzápětí v jedné z kamenných zdí objevil výklenek s krbem, v němž vesele praskalo dřevo. Brumbál se rozhlédl po místnosti se zjevným uspokojením a posadil se do křesla; ruce sepjal před sebou na stole jako v modlitbě.

Netrvalo dlouho a těžké dveře, jimiž před pár okamžiky odešel Alastor Moody, se znovu otevřely. Šel z nich chlad, mrtvolný puch a znepokojivá aura čehosi nepopsatelně tísnivého. Brumbál pevněji sevřel svou hůlku připraven vyvolat svého patrona – jedinou ochranu před azkabanskými strážemi, kterým bylo většinou celkem jedno, čí pozitivní emoce vysávají – nakonec se ukázalo, že žádné kouzlení nebude nutné. Dva mozkomoři, jejichž temné obrysy se objevily v otevřených dveřích, prostě jen pokroucenýma rukama zprudka, až to zadunělo, vhodili do místnosti vyhublou ženu v potrhaných vězeňských hadrech a zmizeli. Dveře se za nimi se skřípěním zavřely; potom bylo slyšet zacvakání několika zámků. Brumbál si téměř neslyšitelně oddechl. Byť byl jedním z nejmocnějších kouzelníků své doby, mozkomoři mu naháněli husí kůži podobně jako všem ostatním. Bradavický ředitel měl svá tajemství. A spoustu negativních vzpomínek, které si nerad vybavoval. Kapka potu, která se objevila na jeho čele ve chvíli, kdy zacítil pronikavý mozkomoří odér, pomalu stekla na špičku jeho nosu, odkud ji nenápadně setřel. Brumbálova nová návštěvnice si jeho chvilkové slabosti nevšimla – pořád ještě ležela na podlaze, zesláblá a téměř neschopná se zvednout.

„Nechal jste se tu se mnou dobrovolně zamknout, Brumbále?“ otázala se vězeňkyně chraplavým hlasem, který zněl trochu jako výsměšný štěkot.

„Vzhledem k tomu, že já mám hůlku a vy ne, troufám si tvrdit, že je to naopak,“ poznamenal Brumbál klidně. „To vy jste zamčená se mnou. Posaďte se, prosím.“

Vězeňkyně se zcela nepokrytě uchechtla a zvedla se na nohy. Bylo vidět, že má opravdu co dělat, aby se na nich udržela, ale zjevně nehodlala dát najevo sebemenší slabost. Udělala několik roztřesených kroků ke křeslu a svezla se na něj – ruce pohodlně položila na opěradla a přehodila si jednu vyhublou nohu přes druhou. „Udělal jste si tu pěkné pohodlíčko,“ pravila pak. „Hodláte tu bydlet? Je to vynikající adresa… jen ti sousedi.“

Brumbál se pousmál. „Humor vás ještě neopustil?“

„Jediný způsob, jak tu nezešílet,“ odpověděla. „Ale nemrhejme vaším… cenným časem, pane řediteli,“ ušklíbla se. „Proč jste tady? A proč jsem tady já?“

Místo odpovědi sáhl Brumbál do aktovky, kterou měl u nohou, a položil na stůl jakousi tlustou složku. Vězeňkyně na ni okamžitě upřela nedůvěřivý pohled černých, trochu přimhouřených očí. „Bellatrix Blacková,“ pravil starý čaroděj a otevřel složku. „Narozena v roce 1951. Provdána za Rodolphuse Lestrange v roce 1971. Bradavická premiantka. Nadaná duelistka. Členka tchoříčkového klubu.“

Při těch posledních slovech si vězeňkyně pobaveně odfrkla. Brumbál pokračoval, jako by se nic nestalo. „… pochvala ředitele koleje za vynikající studijní výsledky v N.K.Ú. i O.V.C.E. Taková škoda, Bellatrix.“

„Škoda?“ vyštěkla.

„Takový talent… promrhaný jako posluhovačka lorda Voldemorta.“

Bellatrix vyskočila z křesla, jako když ji píchne. Ta slova v ní zřejmě mobilizovala veškeré zbytky sil. „Nebyla jsem jeho posluhovačka!“ prskla a pyšně zvedla bradu. „Byla jsem jeho pravá ruka. Jeho nejbližší přítelkyně. Nejvěrnější z věrných.“

„Vidíte, a k čemu vám to bylo,“ pokrčil rameny Brumbál a čarodějka proti němu se naježila jako kočka. „Sedněte si, Bellatrix. Omlouvám se. Nechtěl jsem se dotknout vašich citů k vašemu drahému zaměstnavateli.“

„Nemáte sebemenší tušení, jaké jsou mé city k Pánu Zla,“ odpověděla a zajela zpátky do křesla, zřejmě proto, že by se déle neudržela na zesláblých nohou. Brumbál byl popravdě zděšen stavem, v němž ji po pár měsících v Azkabanu našel. Čím dál víc si uvědomoval, že prostředí nejpřísnějšího kouzelnického vězení je naprosto nehumánní. Nebylo to nápravné zařízení. Bylo to místo, odkud není návratu. Vězení, v němž se čeká na smrt.

„Naopak, myslím, že o vašich citech mám poměrně jasnou představu,“ promluvil Brumbál klidně; snažil se přitom příliš nezírat na vystouplé klíční kosti a voskově žlutou kůži kdysi krásné čarodějky. „Byla jste mladá, když jste se k němu přidala. Nepochybuji, že vás okouzlil jako mnohé před vámi. Jeho smrt pro vás musela být… tragédií.“

„Není mrtvý,“ zavrtěla Bellatrix hlavou. „A nedívejte se na mě jako na blázna, Brumbále, vy to přece víte stejně dobře jako já. Pán Zla není mrtvý, jen zraněný a vy a ten váš povedený Fénixův řád ho někde schováváte, zkoumáte ho jako nějaké zvíře, protože nedokážete pochopit, jak by jeden muž mohl být tak mocný…“

„Mýlíte se, Bellatrix,“ pravil Brumbál tichým hlasem. „Chápu, že je pro vás těžké si to přiznat. Ale jako vůdce Fénixova řádu vás mohu ujistit, že o současném pobytu lorda Voldemorta mám stejně málo informací jako vy, jeho – jak jste to říkala? – ach ano, pravá ruka. Zmizel. Opustil vás, Bellatrix. Vás a všechny své věrné. Je mi jasné, jak to musí bolet.“

Ušklíbla se a založila si ruce na prsou. „Vy o bolesti nevíte vůbec nic, Brumbále.“

„Zato vy jste přes bolest expert, viďte?“ naklonil trochu hlavu na stranu. „Jak se z vás tohle jen stalo, Bellatrix. Byla jste tak bystrá dívka, tak nadaná. Celý život před sebou. Jedno špatné rozhodnutí – a podívejme se, kde jste skončila.“

„Vysmíváte se mi?“ otázala se. „Nelituju ničeho z toho, co jsem udělala.“

„Snažím se vás pochopit,“ opravil ji. „Snažím se pochopit, jak se z Bellatrix Blackové, té usměvavé, byť trochu pyšné čarodějky, která se tak hezky starala o své mladší sestry a milovala tchoříčky a čestné souboje, stalo vraždící monstrum schopné mučit nevinné lidi do zešílení.“

„Vyrostla jsem. Dospěla jsem. Našla svou cestu,“ odpověděla mu Bellatrix se stále ještě založenýma rukama. Probodávala ho při tom pohledem. Byl si naprosto jistý, že přemýšlí nad tím, jak by ho mohla bez své kouzelnické hůlky zabít. Nehodlal jí dát šanci.

„Proč jste to udělala, Bellatrix?“ zeptal se.

„Co přesně?“ naklonila hlavu na stranu. „Seznam mých prohřešků je dlouhý, jak jistě víte.“ Znělo to skoro hrdě, když to říkala. Zabíjela pro svého pána. Jako věrný pes, který na příkaz „trhej“ skočí po libovolné krkavici, na kterou jeho majitel ukáže.

„Proč jste mučila Alici a Franka Longbottomovy,“ objasnil jí. „Není to běžný smrtijedský postup, že ne? Trochu se pobavit pár kletbami cruciatus, to ano – ale pak je zabít a jít dál, tak to děláte, Bellatrix. Ale tady ne. Byla jste nezastavitelná. Mučila jste je znovu a znovu. I když prosili o milosrdenství. I když křičeli bolestí. I když ztratili vědomí.“

„Prostě jsem potřebovala upustit trochu páry,“ prohlásila a na úzkých rtech se jí při tom mihl úsměv. Brumbál nemusel být nitrozpytec na to, aby poznal, že je ten úsměv hraný. „Trochu se pobavit – přesně jak jste řekl.“

„Myslím, že vás něčím rozčílili,“ poznamenal Brumbál.

„Ano, nechtěli mi prozradit, kam jste schovali mého pána,“ odvětila.

„To není ono,“ řekl. „Po pár kletbách cruciatus by i ten nejotrlejší přiznal vraždu vlastní babičky. Věděla jste, že vám nelžou, ale přesto jste pokračovala a já chci vědět proč.“

„Do toho vám nic není.“

„Nemáte důvod to tajit, Bellatrix.“

„Nemám důvod vám cokoliv říkat,“ odvětila. Štíhlé bledé prsty, za jejichž kdysi pěstěnými nehty uvázla černá azkabanská špína, přitom zaryla do opěradla Brumbálem vyčarovaného křesla. „K čemu by mi to asi bylo. Jsem tu na doživotí, víte, Brumbále?“

„Možná by se vám ulevilo, kdybyste se svěřila,“ řekl jí na to.

„Proč bych se ze všech čarodějů na světě měla svěřovat zrovna vám?“ rozesmála se. Znělo to jako štěkot. Štěkot psa příliš dlouho drženého na řetězu. Brumbál se usmál.

„Protože jsem jediný, kdo vás poslouchá, Bellatrix. A možná jsem poslední, kdo s vámi kdy kloudně promluví. Tento rozhovor… je vaše poslední zpověď. Váš testament. Opravdu si to chcete odnést do hrobu?“

Chvíli ho pozorovala mlčky, zachumlaná do svých potrhaných vězeňských šatů, jako by se v nich snažila zmizet. Na ten krátký okamžik mu připomněla své dřívější já, tu zmijozelskou školačku s jasnýma očima a rošťáckým úsměvem, která chtěla pracovat na Odboru záhad, i když si jasně uvědomovala, že se to pro děvče s jejím původem ani trochu nehodí, i když si jasně uvědomovala, že na ni v rodinném trezoru čeká tolik peněz, že nikdy nebude muset hnout prstem, a že její úděl je se vdát a poslouchat…

„Longbottomová mě prosila o milost,“ promluvila Bellatrix konečně a její hlas zněl nezvykle bezvýrazně a tišeji než dřív. „A já… já najednou chtěla… aby trpěla.“

Brumbál z Bellatrix nespouštěl pohled bledě modrých očí. „Tak jako jste trpěla vy, Bellatrix?“ napověděl jí jemně.

Vypadala, že ho vnímá jen napůl, ale přikývla. „Ano,“ vydechla. „Musela jsem ji přimět cítit tu bolest. Aspoň kousek… aspoň zlomek… té bolesti. Takové, že by z ní člověk zešílel.“

Hleděl na ni, na tu dokonale symetrickou krásu jejího vznešeného obličeje, která prosvítala i pod nánosem špíny a zoufalství, a horko těžko bojoval s touhou vloupat se nitrozpytem do její mysli. Věděl, že to nemůže udělat. Byl tak blízko k tomu, aby se mu podařilo získat její důvěru – tímhle by vše jen zkazil. Navíc, její mysl nemusela být po měsících azkabanského utrpení natolik stabilní, aby jeho vpád unesla.

„Ta bolest, o které mluvíte… necítila jste ji proto, že jste přišla o svého pána, Bellatrix, viďte,“ řekl.

Po rtech jí přelétl nepřítomný úsměv, ale hned zmizel. Zamrkala, jako by se snažila vrátit do reality, něco mu odseknout, zaútočit, vyškrábat mu bleděmodré oči, škrtit ho tak dlouho, dokud by nevydechl naposledy, ano, to by určitě ráda, to by určitě chtěla – jenže to nešlo. Něco hluboko v ní chtělo křičet.

Vězeňkyně váhavě, velmi pomalu přikývla.

„Co vám to Alice Longbottomová řekla, Bellatrix? Čím vás tolik rozčílila?“ zkusil to Brumbál znovu.

Chvilková slabost byla pryč. „Po tom vám nic není,“ prskla mu Lestrangeová v odpověď.

„Prozraďte mi to.“

„Nemáte právo.“

„Uleví se vám.“

„Nikdy se mi neuleví.“

„To se nedozvíte, dokud to nezkusíte říct.“

„Nic se tím nezmění.“

„Možná se tím změní všechno,“ pokrčil Brumbál rameny. Snažil se navenek udržet klidnou tvář. Měl pocit, že je na prahu zjištění něčeho zásadního, něčeho, o čem nikdo nevěděl, o čem nikdo nikdy vědět neměl.

Bellatrix rozhodila rukama. „Zatáhla do toho svého spratka, stačí? Řekla, ať ji nezabíjím, protože… protože má doma miminko.“ To slovo znělo z úst Bellatrix Lestrangeové jaksi nepatřičně. „A já najednou… najednou jsem musela…“

Nedokončila. Začala si nervózně nakrucovat pramen černých vlasů na ukazováček. V očích měla už zase nepřítomný výraz. Brumbál neodpovídal, se zatajeným dechem pozoroval Bellatrixino rozčilení, polovědomě zadržované slzy, které si hledaly cestičku po špinavých tvářích vězeňkyně, její rozklepané ruce. Na dosah… pravda je na dosah. Měl strach, aby mu neproklouzla mezi prsty. Znovu a znovu sám sebe přesvědčoval, aby ještě nepromluvil. Musel čekat, ale bylo to velmi netrpělivé čekání. Jako hladový dravec, který má na dosah kořist, ale ještě nemůže bezpečně zaútočit. Ještě ne.

Bellatrixiny tmavé oči bloudily po místnosti, jako by něco hledaly. Minulost, možná. Pevný bod, na němž by mohly zakotvit. Zdálo se mu, že se trochu lesknou. „Chtěla jsem, aby cítila… aspoň kousek té bolesti…“

„Měla jste dítě, Bellatrix, viďte,“ poznamenal Brumbál. Bylo těžké udržet klidný tón, nedovolit, aby se mu do hlasu vkradlo vzrušení. „Taky jste měla doma miminko, zrovna jako Alice. Ale přišla jste o něj.“

To ji dopálilo. „Nepřišla jsem o něj! Vzal mi ho.“

„Kdo vám ho vzal, Bellatrix? Kdo to byl?“ neudržel se Brumbál. Přistihl se, že se naklání přes stůl směrem k ní; když si to uvědomil, okamžitě přestal. Bellatrix si ale jeho zájem sotva uvědomovala.

Její tvář najednou působila, jako by najednou byla duševně úplně někde jinde, v místech, kam žádný z jejích věznitelů nemohl. „Neměl právo… neměl žádné právo… já jsem neměla právo…? Jen jsem chtěla, aby cítila… musela cítit… kousek té bolesti… aby na chvíli… byl někdo se mnou…“

Pravá ruka Pána Zla se ve svém vyčarovaném křesle rozvzlykala. Brumbál chvíli mlčel; navenek dokonale klidný zpracovával to obrovské množství emocí, které vnímal v tu chvíli. To, co před pár okamžiky bylo jen pouhou domněnkou, jen bláznivou myšlenkou, která nemohla být pravdivá, je najednou skutečností.

„To dítě, Bellatrix. Vaše miminko,“ zdůraznil a smrtijedka sebou škubla, jako by ji šlehl bičem. „Bylo nemanželské, viďte. Proto vám ho vzali.“

Vězeňkyně se pousmála. „Měla jeho rty,“ řekla na to tiše, každé slovo víc a víc přes slzy. „Držela jsem ji v náručí… a pak byla pryč. Odnesl ji, když jsem spala. Odnesl ji a zpátky přinesl… jen krabičku popela.“

Jako by se v místnosti ochladilo. „Pohřbila jsem ji na zahradě… pod borovicemi. Nemá tam ani náhrobek. Ale já na ni nikdy nezapomenu.“

Znovu se přistihl, že zadržuje dech. „Nikdo o ní nevěděl,“ promluvila Bellatrix znovu. „Jen nejbližší rodina. A ani ta o ní nemluví. Ani moje sestra…“

Její hlas se vytratil. Ovšem. Ovšemže nikdo nevěděl. Když se narodí čistokrevné dítě – čistokrevné dítě z těch opravdu starých rodin – je tradicí držet jeho existenci pod pokličkou, tajit ho až do doby, než mu bude jeden rok. Brumbál věděl, že je tomu tak kvůli ochraně před uřknutím, před temnými kletbami od nepřátel rodu. Malé děti jsou k těm kletbám mnohem náchylnější, nesou si těžší následky… Nikdo nemohl vědět o Bellatrixině soukromé tragédii. A nikdo nemohl vědět ani o její zradě, i když ji měli všichni před očima.

„Je mi líto vaší ztráty, Bellatrix,“ řekl Brumbál tiše. „Vaše bolest… je nepředstavitelná. Jistě vás donutila dělat strašlivé věci. Víte… kdybyste to, co jste mi teď řekla, zopakovala před soudem… mohlo by vám to pomoci. Pokud byste spolupracovala…“

„… spolupracovala?“ ušklíbla se odsouzenkyně. „Myslíte – zradila své nejbližší přátele? Svou rodinu?“

„Mohl bych vás dostat ven, Bellatrix. Z Azkabanu.“

Na krátký okamžik se jí v očích zableskl zájem. Na krátký okamžik přemýšlela, jaké by to bylo, kdyby odsud směla odejít, kdyby směla znovu žít jako normální člověk… ale pak zavrtěla hlavou. „Moje místo je tady, Brumbále.“

„Bellatrix, myslím, že nechápete, že je tu jistá naděje…“

Nechal se příliš pohltit svým vzrušením, na okamžik přestal dávat pozor, naklonil se směrem k ní, když mluvil. Bellatrix ho popadla za vousy a přitáhla si jeho tvář k sobě. Vykřikl. Šokem a bolestí.

„Chápu vás velice dobře. To vy nechápete nic,“ zasyčela. „Za zdmi Azkabanu pro mě nic není. Žádný svět, do kterého bych se mohla vrátit, rozumíte? Můj svět skončil… roztříštil se na kusy, když mi přinesli krabičku popela… Ale on se vrátí… a já na něj tady budu čekat… to je moje jediná naděj-“

-Než stačila dokončit větu, dveře výslechové místnosti se otevřely a dovnitř vletěli dva mozkomorové. Brumbál cítil, jak mu nitro sevřel chlad a dusivá prázdnota. Odněkud zdálky slyšel vyděšený dívčí výkřik – a pak ticho, dusivé ticho. Nebylo to tady, nebylo to teď, ten zvuk pocházel z jiného času a jiného světa, z toho, který se kdysi roztříštil na kusy a jeho střepy uvízly hluboko v Brumbálově srdci…

„Expecto patronum!“ Místnost prozářilo stříbřité světlo a mozkomorové byli rázem pryč. Brumbál si uvědomil, že leží tváří na stole, který před nějakou chvílí sám vyčaroval, a velmi nepříjemně ho bolí levá líc. Bellatrix Lestrangeová ležela stočená v klubíčku na podlaze a třásla se. V prstech křečovitě svírala chuchvalec jeho vlastních vousů.

„Děkuji vám, Alastore, ale pouštět sem ty mozkomory opravdu nebylo třeba,“ poznamenal bradavický ředitel ke svému zachránci. „Byl jsem už tak blízko…“

„Blízko byla hlavně ona,“ zaškaredil se na něj bystrozor. „Proto jsem taky zasáhl. Promiňte, nečekal jsem, že sem vrazí tak zprudka.“ Špičkou boty šťouchl do schoulené vězeňkyně. Jen zasténala. „Z té už toho moc nedostanete,“ poznamenal.

„Bohužel,“ přikývl Brumbál. „Ach, Alastore… vy bystrozorové někdy opravdu dřív jednáte, než myslíte.“

„To nám většinou zachraňuje krky,“ odpověděl na to Alastor Moody. „Pojďte, vypadneme odsud. Je tu po čertech vlhko, nedělá mi to dobře na nohu.“

A s tím vyšel ven. Brumbál se ještě jednou sklonil k Bellatrix a opatrně odhrnul pramen černých vlasů, který jí zakrýval tvář. Měla úplně prázdný pohled; věděl, že už není ve stavu, aby ho slyšela, a dost možná už nikdy nebude. Nikdy se nedozví, že má Brumbál dobrý důvod domnívat se, že ten popel, který pohřbila na zahradě, byl jen spálené tělo domácího skřítka. A že její dítě – jediný potomek lorda Voldemorta – pořád žije.

Stejně jako chlapec, který přežil, přežila i dívka, a stejně jako on vyroste v utajení. Možná se od ní dají čekat velké věci, a možná taky ne. Jisté je jen to, že ji Brumbálovy bledě modré oči budou pečlivě sledovat.

Brumbál spřádal plány. Vždycky. Pořád.

Pro vyšší dobro.

Když následoval Alastora ven z azkabanského vězení, krátkým pohledem se zastavil na vstupu do cely úplně na konci chodby, kde na skromném lůžku ležel černovlasý muž, bratranec odsouzenkyně, s níž před chvílí mluvil. Na rozdíl od ní byl nevinný, ale na rozdíl od ní pro něj Brumbál nemohl vůbec nic udělat.

Pro vyšší dobro, zopakoval pro sebe.

A odešel.

KONEC

Autor: TajemnyKvetak, v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Tichá bolest: