OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » A zase zpátky do pohádky...

11.12.2012 (07:00) • SafiraDarkfire • Povídky » Jednodílné • komentováno 7× • zobrazeno 1568×

Svět vrátil se mi zpátky. Zpátky do pohádky, kde černokněžníci jsou, kde princezny unášejí a rytíři je zachraňují. Můj svět se vrátil sem. Do doby, kdy dobro vítězí nad zlem.

***

Jmenuji se Elizabeth a můj svět, život, je nudný. Není nijak zajímavý, ani v ničem nevynikám, natož abych byla bohatá. Ne, nic z toho. Jediné, co můžu říct o svém životě pozitivního je toto: Pracuji jako knihovnice na dětském oddělení, mám psa jménem Lussy a peněz tak akorát. Pěkný rudý vlasy a obličej… No kdybych měla popsat sebe, nemyslím si, že jsem úplně škaredá, ale taky nejsem žádná Miss. Nevadí mi to, jsem, jaká jsem a rozhodně na sobě nechci nic měnit.

„El, na co zase myslíš?“ moje nejlepší kamarádka se svým přítelem seděli naproti mně při Cole a zřejmě se mě na něco ptali.

„Na nic důležitého. Jenom máme mít v pondělí pasování a jsem z toho nervózní, mají nám přijít dva rytíři, co se scházejí tady v Těšíně.“ V tom vidím, jak Radek zpozorní.

„Jak se jmenují?“

„Jeden je myslím Michal a druhý Martin. Ale nejsem si tím vůbec jistá.“

„Nejmenuje se náhodou Rybár?“

„To fakt nevím.“

„Takový hnědovlasý, menší.“

„Zlato, proti tobě jsou všichni menší,“ skočila mu Verča do řeči.

„Viděla jsem ho jenom jednou a moc jsem si ho neprohlížela, ale jo hnědovlasý byl a vysoký asi jak já. Přibližně.“

„A možná trochu silnější?“

„Asi, Radku já fakt nevím. Já si ho moc neprohlížela, víš?“

„Jasně v pohodě.“

„Ale mohla bych napsat kolegyni, ať mi písne příjmení, ona ho zná.“ A tak jsem i udělala, za chvíli mi přišla odpověď.

„Jo Rybár. Ty ho znáš?“

„Chodili jsme spolu na střední. Fajnový kluk to je. Tak ho pak pozdravuj ode mě, někdy s ním budu muset zajít na pivo, protože jsem ho už dlouho neviděl.“ Ale to on už si povídal spíš pro sebe.

„Jo, jo vzkážu.“

***

Bylo příšerně brzo ráno, když jsem se probudila. Ještě spousta času, než vstát a chystat se do práce, ale já už nemohla usnout. Převalovala jsem se ze strany na stranu a uvědomila si, že jsem vlastně nervózní. Dneska bylo pasování.

„Eli, jsi v pohodě?“ ptala se mě Anežka, když viděla, jak jenom tak sedím a čumím ven. Ani jsem se kafe nenapila. Vyhlížela jsem ho a hlavně přemýšlela, jak mu vzkážu, že ho Radek pozdravuje.

„Jo jasně. Jsem asi jenom krapet nervní. Víš jak, je to moje první pasování dětí, a ještě když v té scénce musíme hrát. Je to na nervy. Ještě, že mám jenom dvě věty.“

„Jo já to svoje ani neumím, buď v klidu, ty to začneš a pak už se nestaráš.“

Snažila se mě uchlácholit, ale moc jí to nešlo. Nebo mně to aspoň nepomohlo. Vydaly jsme se do literárního salónu a začaly to tam celé připravovat, aby všechno bylo tak jak má. Rytíři stále nikde.

„Sakra, kde jsou?“ Už i Anežka, začala být nervózní a obě jsme pochodovaly od okna k oknu. Najednou Anežka vykvikla. Jeden už se blížil.

„To je Michal.“ A obě jsme letěly dolů. Teda ne doslova samozřejmě. Akorát jsme spěchaly dolů po schodech ze třetího patra. Stihly jsme to tak akorát. On vcházel do budovy a my sešly poslední schod.

„Ahoj, Míšo, kde máš kolegu.“

„Už tu měl být.“ Jeho hlas… Teda povím vám, ten se mnou hezky zacloumal. I on samotný, jeho obličej, tělo, nevím, kde se to ve mně najednou vzalo a já byla naprosto neschopná slova. Nechala jsem je, ať si povídají a jenom poslouchala, je fakt, že tohle dělám vždycky. Nedokážu se hned s každým na potkání bavit. vždy prvně poslouchám a pak až trochu zjistím, co a jak, tak mluvím. Tak jako teď. Vylezli jsme nahoru do salónu a Michal se šel převléknout.

Nervózně jsem zase přecházela kolem baru a hrála si s klíči. Jejich cinkání pořád do kola nakrkne Lenku, jí patří salón, a seřve mně, ať toho nechám. Tak jsem si k nim sedla ke stolu a jenom tak poslouchala. No, anebo spíš neposlouchala, nevím, o čem se bavili, jenom jsem těkala z jednoho na druhého.

„El?“ Jo chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že Michal mluví na mě.

„Hm?“ Překvapeně jsem otočila hlavu.

„Kde ty si přišla k Radkovi?“

„Ále… Moje nejlepší kámoška s ním už nějaký pátek chodí.“ Jenom přikývl a dál už se mnou nemluvil. Zase se obrátil na Anežku.

„Ten kříž, budeš potřebovat nějaký speciální nebo…“ jenže to mu Anežka skočila do řeči.

„Ne já. Tady El ho potřebuje.“ Překvapeně se otočil na mě a já se jenom usmála.

„Stačí úplně obyčejný.“ Ještě jsem teda chtěla dodat, že tím ty fracky budu mlátit po hlavě, ale nějak jsem radši sklapla.

„Jo dobře. O čem máš tu besedu?“ Bylo fajn vidět, že si není jistý, jestli to je vlastně beseda, či k čemu to vlastně potřebuju.

„Bude vymítat upíry.“ Anežka občas má zvláštní názory. Začala jsem se smát. Viděli jste snad někdy někoho, že by vymítal upíry? Já teda ne.

„Kušuj, vymítat ne. Prostě mám jenom besedu o tom, že po většinu času neexistovali jenom upíři vegetariáni.“ Intonaci slova neexistovali, jsem úmyslně změnila, aby pochopil, že na upíry nevěřím.

„Jo tak…“ a vzápětí začal něco mrmlat v latině.

„Neznám.“ I když jasně, znala jsem slova k vymítání. Samo, že jenom s filmů. A pak pro změnu něco o satanovi. Asi narážka na mé černé oblečení. Jo miluju černou, nosím ji pořád.

„Neznám.“ Další nezúčastněná odpověď. Jo znala jsem. Ale to on nemusí vědět, nemusí si myslet, že jsem nějaká potrhla satanistka no ne? Jenom přikývl a všimla jsem si, jak mu pohled sklouzl do mého výstřihu. Ehm… mohla jsem jenom doufat, že na ten Anch, co nosím na krku. A pak jsem si uvědomila, že jsem si s ním celou dobu pohrávala v prstech a tak jsem ho, skoro až přistiženě, pustila a začala se věnovat, až příliš nápadně, propisce před sebou. Lehce jsem zahlédla, jak se uchichtl.

Nevím, co si o mně myslel, ale on se líbil mně. A pak dorazil kolega. Začali se spolu bavit a Anežka se snažila zajistit je na další akci, kde by byla ohňová šou. Já začala vyhlížet děti. Začali přicházet. Byly jako malá armáda. Bylo jich tolik a moje nervozita začala stoupat.

„Anežko?“ zvolala jsem za sebe. „Už jdou.“ Rytíři se šli schovat na záchod v uličce před literárním salónem a děti se vzápětí ukázaly na chodbě. Anežka začínala svou řeč s nimi, zkoušela, jestli umí abecedu a já začínala být čím dál více nervózní. Byl čas zajít pro černokněžníka.

Začala hra. Divadýlko pro děti.

Černokněžník přichází. Já stojím kousek od něj. Cítím knedlík v krku. Jestli to zkazím!

„Hahaha… Já jsem zlý černokněžník a zaklel jsem všechny pohádky do téhle knihy! A nikdo z vás už si nic nepřečte! Nikdy žádnou pohádku!“ Přicházely mé dvě věty. Zhluboka jsem se nadechla. Najednou jsem byla někdo jiný, někde jinde. Svět se změnil. Už jsem nebyla obyčejná knihovnice dnešní doby. Nyní jsem byla knihovnice tehdejší doby. Chrabrá, ochraňující děti a jejich pohádky.

„Ale to nesmíš! Pohádky patří dětem!“ Černokněžník se zlomyslně zasmál.

„Jak nesmím! Já můžu vše, a za tvou drzost tě teď odvedu na svůj hrad!“ porval mě za ruku.

„Né,“ zavřeštěla jsem. „Já nikam nejdu! Děti pomóc zavolejte rytíře, on pomůže! Pomóc!“ Už jsme byly skoro u dveří, když jedno dítě chytlo černokněžníka za plášť a snažilo se mě zachránit.

„Pusť mě!“ zařval černokněžník a paní učitelky, rychle přiběhly a zachránili situaci. Odvedly klučinu zpátky na místo. Více už jsem se nestarala, mně bylo odvedeno a svět byl zase zpátky. Už jsem zase byla obyčejná knihovnice.

Nastoupila na scénu Anežka pak Michal jako rytíř, který se vyptával, jestli jsem krásná, protože kvůli knihám bojovat s černokněžníkem nebude. Ale když zjistil, že je dáma v nesnázích tak to byla jiná. Scénka začala nabírat na svém kouzlu, rytíř začal hledat černokněžníka, bojoval s golemem a pak se samotným černokněžníkem, který jej zaklel, a nakonec vše zachránili samotné děti s Anežkou, která s nimi začala předříkávat kouzlo z jedné knihy, které kdysi četla a zapamatovala si jej. Zachránili tak rytíře, pohádky a mě.

Divadýlko končilo a přišla řada na pasování. Michal hrdě pasoval malé děti a já sledovala jeho počínání se zatajeným dechem. Bylo vidět, že tohle jej baví. Miloval to. Byl ve svém světě.

Za dvě hodiny, měla přijít další třída a znova se mělo vše opakovat. Už mi bylo lépe, tréma byla pryč a i já se začala více bavit s ostatními. I po druhé scénce kdy se zase ptal, zda jsem krásná, mi to začalo vrtat hlavou. Nepřipadala jsem si krásná, mohl říct pěkná nebo hezká. Nebo přímo jak vypadala. Ale co. Vždyť ho za tři dny už nikdy neuvidím. Tak jsem to vypustila z hlavy. Po scénce se naši herci vydali k nám dolů, aby si u nás v kanclu nechali meče a historické oblečení. Dala jsem Michalovi dvd s Hrou o trůny.

„Můžeš si je nechat.“ Byly vypálené pro něj, a já je fakt nepotřebovala. Měla jsem seriál na exterňáku. Na to jsem už nic neslyšela. Musel jít, jinak by mu ujel bus domů a navíc byl po noční. Divila jsem se, že vydržel být tak dlouho vzhůru, ale únava na něm byla znát.

Začínala jsem ho mít v hlavě a netušila jsem proč. Protože srdce jsem stále měla chladné. Jako ledový kus svalu. Pamatovala jsem si ještě z mladších let jaké to je být zamilovaná, doopravdy zamilovaná, ne jenom opojená imitací lásky. A tohle se neblížilo ani té imitaci. Tak proč jsem ho nemohla dostat z hlavy.

Po druhém dni, kdy jsme měli nakonec jenom jednu scénku a kdy jsem zjistila, že mě Michal pozoruje stále, když si myslí, že jej nevidím, protože jsem zažraná do divadélka stejně jako děti. Nebo když za sebou máme několik her partiček šachu, jsem se musela Anežky zeptat.

„Anežko, možná to bude znít divně, ale zdá se mi to nebo po mě Michal jede?“

„Jo flirtujete spolu jak dva puberťáci.“ Vytřeštila jsem na ni oči.

„A můžeš mi říct, jak s ním flirtuju? Já o tom nevím.“ Možná že to bylo to, jak odcházeli, zase si byli k nám do kanclu hodit věci a já jim musela vepředu otevřít.

„Ty mě nechceš pustit, co?“ prohlásil Michal.

„Jistě. Si tě tu nechám.“ Usmívala jsem se od ucha k uchu a odemykala.

„Slibuješ?“ otočila jsem jenom hlavu se svým úsměvem a otevřela jim dveře. Možná to bylo tohle, kdy jsem mu ještě stihla říct, když procházel kolem mě, jistě.

„El, já nevím, prostě to vidím. Líbíš se mu. Ale co vím, tak má holku.“ Bum!!! Jakoby mi vrazila nůž do duše, nebo do srdce? Ano takhle to bylo vždycky, když jsem milovala. Takhle to bolelo vždycky. Tak proč jsem ale jinak chladná? Proč mé srdce nechce div vyskočit z hrudi, když na něj myslím, když jej vidím, když s ním mluvím?! Proč!

„No vidíš. Klasika!“ zamrmlala jsem si pro sebe. Mám v hlavě radar na zadané chlapy!

„Zamilovaná?“ Anežčina otázka mě překvapila.

„To bych o tom musela vědět.“ Více už jsme se nebavili, ale vrtal mi v hlavě ještě více.

„Ještě přežiju zítřek a pak už ho stejně více neuvidím, tak nechápu, proč to vůbec řeším,“ řekla jsem ještě k Anežce a pak už jsme moc času na kecání neměly. Začaly nám tam chodit děti.

Byl poslední den a poslední dvě divadélka jsme zvládly bravurně. Loučili jsme se a Michal mi políbil ruku na hřbet jako opravdové vznešené dámě. A já to najednou ucítila. Srdce mi málem vyskočilo z hrudi, jak se rozproudilo životem. Rty zmizely z mé ruky, ale srdce tlouklo dál. Naše oči se naposledy setkaly a pak už jsem jenom viděla jeho vzdalující se záda.

„Zapomněla jsi mu něco říct,“ pošeptala mi Anežka.

„A co?“ otočila jsem se nechápavě k ní.

„Ať se ozve, až si bude chtít zahrát šachy.“ Jenže to už byl daleko, abych mu cokoliv řekla. A tak jsem jenom na Anežku, vyplázla jazyk.

„Běž ty, Trumbero!“ A strčila do mě. Rozešla jsem se a přemýšlela, co mu vlastně říct. A pak mě to napadlo.

„Michale?“ Zastavil na odpočívadle mezi schody a otočil se na mě. Já na něj koukala z vrchu schodů.

„No?“

 „Nezapomeň prosím tě na ten kříž.“ Usmál se.

„Jo děkuju. Ještě, že jsi mi to připomněla.“ Tentokrát jsem se usmála i já.

„A kdybys měl cestu do Těšína anebo si chtěl zahrát šachy, tak se ozvi.“ Přikývl a šel. Otočila jsem se a šla zpátky za Anežkou.

„Tak vidíš. Ani to nebolelo.“ Usmívala se a sklízeli jsme náš malý bordel.

Věděla jsem, že už ho nikdy neuvidím, že měl jenom vejít do mého života, rozproudit mé ledové srdce a zase zmizet a bolelo to. Hrozně moc to bolelo. Jenže z hlavy jsem ho nemohla dostat. Nedokázala jsem to. Pořád mi tam chodil, vrtal a nutil mě vzpomínat na každou chvilku strávenou s ním a hledáním tam jakéhokoliv náznaku, abych mohla aspoň tušit, zda on mě měl v hlavě tak jako já jeho. Ale nic se tam neobjevilo, nikde jsem nic neviděla.

Večer kdy jsem konečně dorazila domů, po celodenní šichtě jsem zjistila, že si mě přidal do přátel. Netuším, jak mě našel, protože já tam nikde nemám své pravé jméno. Ale zase tam mám fotku a není tak těžké prohrabat přátele Anežky. Rozhodně ať už to bylo jakkoliv, moje srdce jásalo radostí.

„Veru? Asi jsem se zbláznila.“ Prohlásila jsem do telefonu, když mi to má nejlepší kamarádka zvedla.

„Že je v tom ten Michal, o kterém mluvil Radek?“

„Zajímalo by mě, jestli jsem tak průhledná, či ty si jasnovidka!“ Fakt by mě to zajímalo. Je dobrá!

„No znám tebe a podle toho, co Radek říkal, je to typ kluka, do kterého by ses zakoukat mohla. Pojď do Pohody. Pokecáme normálně. Za deset minut dole?“

„Jo. To by šlo.“

V pohodě bylo fajn, vykládala jsem jí to všechno od začátku do konce a ona se mi smála až na úplném konci.

„Si trubka, ten synek po tobě evidentně jede jak včela na med, přidá si tě do přátel a ty nevíš?!“

„Beztak si mě přidal jenom kvůli tomu kříži.“

„Jsi už z téhle branže až moc dlouho pryč. Jak dlouho? Tři roky?“

„Čtyři.“

„No potěš koště. Je to horší, než jsem si myslela! Tak víš co. Uvidíš, až co ti napíše. Pokud ti napíše. Jop?“ Jenom jsem přikývla. Měla pravdu. Vždycky dělám ukvapené závěry.

„Ahoj, budeš v pátek ráno v práci?“ čekalo mě překvapení doma, když jsem se vrátila z pohody domů. Zpráva na fb od Michala.

„Ahoj jo budu tam od sedmi proč?“ do teď byl offline, teď se však přihlásil a hned mi psal.

„Donesu ti ty dvd.“

„Proč? Já ti říkala, ať si je necháš, byly pro tebe.“ Dlouho jsme si nakonec povídali a nějak zakecali i to jestli dorazí nebo ne. Srdce mi tlouklo pokaždé, když jsem viděla, že mi píše, dech jsem zadržovala při každém čtení jeho zprávy. Svět se zúžil jenom na tohle jedno okno a pár černých písmenek. Nevím, v kolik jsem nakonec řekla, že už musím jít spát, ale ráno jsem stejně nemohla pořádně vstát a nejhorší bylo, že jsem nevěděla, jestli teda nakonec přijde.

Stála jsem s kolegyní Míšou za rohem a kouřila svou ranní cigaretu. Vykládala jsem jí to všechno a ona se usmívala.

„Přeji ti to.“ Usmála jsem se na ni. Vyšly jsme zpoza rohu a zahlédla Michala.

„Tak přece jenom mám návštěvu,“ zašeptala jsem.

„Tak evidentně tě chtěl vidět, holka. To je on? Fešák.“ Usmála jsem se.

„Zatím Miško, pak přijdu.“

„Jen nespěchej.“

„Kuš!“ vydala jsem se Michalovi naproti a viděla, jak vytahuje dvd z batohu.

„Říkala jsem ti, ať si je necháš, že jsou tvoje.“

„Ale já je nepotřebuju.“

„Já taky ne. Mám je na exterňáku.“ Podával mi je a tak jsem si je se zavrčením vzala.

„Tak se měj a hezký den a děkuju.“ Proč už jde? Sakra!

„Jop dobře se vyspi.“ Ještě jsem se párkrát otočila, ale viděla jsem už pouze jeho vzdalující se záda. Bodlo to. Opět a zase.

Co jsi čekala? Že se ti hned vrhne kolem krku a řekne: El buď moje? Si fakt tak tupá?!

Všechno je jinak, než bylo kdysi. Nerozumím ničemu. Asi mě nechce…

Uběhl týden. Kecali jsme společně prakticky každý den. Každou volnou chvilku, někdy napsal první on jindy já. A já se stále trápila, netušila jsem co si myslet. Na jednu stranu to vypadalo, že ano, na druhou, že ne. Nakonec se Míša naštvala a prohlásila, že jestli mi popřeje na svátek, tak pak mám čekat nějakou drobnost na vánoce, já ji poslala někam a tak jsme se vsadili. Inu neměla jsem to dělat. Jenže vsázím se jedině tehdy, když vím, že vyhraju.

Byl zase pátek, když mi tentokrát donesl kříž, a opět nezůstal ani na chvíli. Netušila jsem, že se zdržel ve vestibulu knihovny, a když jsem si nasraně vyšla zakouřit, viděla jsem ho jít kousek přede mnou. Párkrát jsem hvízdla, ale neotočil se.

Mám na něj zavolat? Ne to nemůžu, mohlo by mě slyšet vedení. Tak mám za ním běžet? A co mu asi ta sakra řeknu? A o čem se s ním mám vůbec bavit? Sakra!

Vzdaluje se rychle. Co teď?!

BĚŽ! Ať už to byl kdokoliv, kdo mi tohle zařval v mé hlavě, vyburcovalo mě to. Neřešit to dokud nebude třeba. A to bylo vzápětí. Doběhla jsem jej.

„Ty na hvízdání taky neslyšíš, co?“

„Co?“ otočil se, podíval se, jak daleko ušel.

„Tos za mnou běžela celou tu cestu?“

„Celou ne. A navíc původně jsem si zašla zakuřit, když jsem tě zahlédla. Spěcháš někam?“

„No ani ne, proč?“

„Tak proč si tam s námi chvíli nezůstal na pokec?“

„To sem viděl po ránu, jak jste mě s Anežkou nepotřebovaly. Vystačily jste si samy a tak jsem nechtěl otravovat.“ Začala jsem se usmívat. Konečně jsem to pochopila. Proto ani nezůstal v pátek. Teď už jsem ho chápala.

„To víš, my s Anežkou, jsme… No nedá se to vysvětlit. Prostě jsme takové, jaké jsme, navíc, já nejsem zrovna nejvýřečnější před lidmi, které neznám.“ Teď se usmál on. Možná pochopil. Konečně krapet.

Najednou jsme spolu mluvili o všem možném, o vztazích a najednou jsme se dostali k sázce, netuším, jak o ní věděl, ale tušil, že je o něm. A tak jsem mu řekla pravdu, teda ne o svátku, ale o tom, že já nevěřím tomu, že by mě mohl chtít, zatím co Anežka tvrdí opak. Chvíli mě pozoroval, jak koukám jinam.

„Škoda, že tomu nevěříš.“ Překvapeně jsem se na něj podívala a chvíli mi trvalo, než jsem to pochopila. A najednou jsme oba věděli na čem u toho druhého je. Tady přišel celý zlom a já věděla, že už nebudu muset být sama.

„Jak dlouho jsi sama?“

„To to jde tak vidět?“ Jenom přikývl. „Čtyři roky.“

„Proč?“ nebyla jsem schopná mu říct proč, ale měla bych mu něco říct. On mi taky vyprávěl o těch svých vztazích.

„To je na dlouho. A já už bych se asi měla vrátit.“ Najednou jsme si oba uvědomili, že jsem pryč hodinu a práce nepočká.

„Když budeš chtít, napiš.“ Ještě jsem stihla prohlásit, než jsem se k němu úplně otočila zády.

„Myslím, že to bude vzájemné ne?“ Jenom jsem otočila hlavu s úsměvem a přikývla. Kdybych promluvila, křičela bych do světa. Mé srdce bilo jako o závod. Motýli mi létali v břiše a nohy mě stěží nesly.

A pak o čem s ním budeš mluvit, co? Holka vidíš to, a teď máš zaděláno na vztah. Ne, že si to posereš.

Kdo jsi?

Já jsem ty. Tvůj malý anděl strážný, už jsi ve svém životě nasekala dost chyb.

Snaž se konečně je nedělat i mé možnosti nejsou neomezené.

Děkuju…

***

Jmenuji se Elizabeth a jsem už dva měsíce nejšťastnější holka pod sluncem a měsícem. Michal si mě rozmazluje svým osobitým způsobem a přitom, i když mi srdce bije jako splašené ještě stále, dokážu uvažovat rozumem. Ano jsem zamilovaná a lítám v tom až po uši, stále ještě můj rozum funguje na správných frekvencích. Vidím Michalovi chyby, ale nepřehlížím je, jenže mi ani nevadí, já taky nejsem dokonalá.

Nyní po čtyřech letech samoty můžu říct: Můj život či svět, záleží na vás, jak tomu chcete říkat, rozhodně není nudný a jednotvárný. Je barevný a tak by to mělo být… Konečně se doopravdy cítím jako princezna, která se dočkala svého rytíře na bílém koni, který ji zachránil z věže černokněžníka…

Autor: SafiraDarkfire (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek A zase zpátky do pohádky...: