OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Aklachim a já

09.11.2009 (16:00) • JoHarvelle • Povídky » Jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 1261×

„Originální, originální, originální“ Opakovala jsem neustále dokola a zírala na rozsvícený monitor. Oči mě pálily a slzely, ale nehodlala jsem to vzdát. Podívala jsem se na digitální čas v rohu obrazovky a zasténala jsem.

„Půl třetí ráno, sakra.“ Nejraději bych si vytrhala vlasy za ten geniální nápad. Vztekle jsem zabouchla notebook a natáhla se na gauč. Promnula jsem si spánky doufající, že mě osvítí múza a napadne mě příběh.

„Co třeba kouzelný svět elfů?“ Ztuhla jsem.

„To jsem byla já?“ Uklidňovalo mě, mluvit si nahlas pro sebe, když jsem byla v domě sama, ale teď? Očividně mi někdo odpovídal.

„Ne, ty ne. To jsem byl já.“ Polil mě ledový pot. Jsem blázen?

Vytřeštila jsem oči do stropu.

„Asi jsem si dala moc vína.“ Uklidňovala jsem se. Nebo spím. Uspokojeně jsem kývla a znovu zavřela oči. Až je otevřu, budu vzhůru. Docela mě potěšilo, že spím. Potřebovala jsem to, jako sůl. Poslední dobou jsem chodila z práce domů pozdě a neustále seděla u počítače. Mít služby na směny a do toho se pokoušet napsat knihu ke mně nějak nepasovalo. Byla jsem unavená a v noci jsem měla špatné sny. Tohle bylo zářným příkladem.

„Ty ale nespíš. Uráží mě, že si myslíš, že jsem jen následek vína.“ Zapištěl hlas vedle mé hlavy. Tentokrát jsem se prudce posadila a oči mi pobíhaly po místnosti. Něco tu bylo. Něco mi křičelo před okamžikem do ucha. Srdce mi tlouklo, jako o závod. Vážně jsem se začínala bát.

„Co to sakra…“ Panikařila jsem. Nikde jsem nic, nebo nikoho neviděla. V pokoji jsem byla úplně sama, přesto bych přísahala, že mě někdo oslovil.

„Neklej, je to neslušné.“ Z gauče jsem vystřelila, jako žíznivá čára a přilepila jsem se ke zdi.

„Sakra!“ Vypískla jsem.

Na polštáři se cosi pohnulo. Zakryla jsem si ústa, abych neječela, ale i tak mi unikl z krku tenký pískot.

„Co… Co ty jsi… Co jsi zač?!“ Vykoktala jsem ze sebe a sledovala malou tečku na gauči.

To malé stvoření se vneslo do vzduchu a přeletělo ke mně. Instinktivně jsem se ohnala rukou.

„Zmiz, potvoro.“ Ječela jsem. Proč zrovna dnes? Proč tu musím být sama? Vzbuď se! Vstávej! Většinou, jsem se v tomhle momentě vzbudila zpocená a vyděšená, jenže teď ne. Prostě jsem se jen oháněla a onen tenký hlásek na mě cosi křičel.

„Nech toho, nebo mě vážně trefíš!“ Hulákal splašeně.

„A o co myslíš, že se celou dobu snažím?“ Vydechla jsem udýchaně. Nešlo to. Předklonila jsem se a opřela si dlaně o stehna, abych se vydýchala. Bylo to rychlé. Moc rychlé a nejspíš i nesmrtelné.

„Už nemůžeš, co?“ Poškleboval se mi hlas a ta malá tečka se zastavila před mým nosem.

„Dej mi minutku a uvidíš.“ Zavrčela jsem. Jenže hlas se jen pošklebovačně zasmál.

„To určitě. Nech toho a poslouchej.“ Hlas zvážněl. Připadala jsem si, jako kdyby na mě mluvila moje matka. Automaticky jsem se zamračila a napjala. Vzdor! To jediné jsem ovládala od svých sedmi let. Ne a ne a ne! Nikdy jsem nebyla stavěná na tento tón hlasu. Pokaždé jsem dělala pravý opak, jenže teď mé zvyky polevily. Z neznámého důvodu jsem se uvolnila a svezla po zdi na koberec.

„Tak co chceš?“ Vydechla jsem a sledovala to stvoření, jak si sedá na mé koleno. Trochu mě zamrazilo v zádech při myšlence, že jsem svolila ke konverzaci s cizím stvořením.

„Jmenuju se Aklachim a jsem z vaší zásuvky.“ Začal ten prcek, jenže se nedostal moc daleko.

„Momentík. Odkud?“ Nastražila jsem uši a snažila se to znovu zachytit. Smála jsem se sama sobě, protože bych přísahala, že řekl ze zásuvky.

„Z vaší zásuvky. Ty nevíš, co je zásuvka?“ To stvoření si poklepalo na čelo. Konečně jsem měla odvahu přiblížit se k tomu víc a pořádně si prohlédnout jeho vzhled. Vykulila jsem oči.

„Ty jsi žlutý!“ Užasla jsem. Aklachim protočil panenky, jakoby to bylo nad světlo jasnější.

„Postřeh, že ty máš vysokou školu, co?“ Poškleboval se. Tím mě docela urazil. V našem světě nebývalo normální, že se objeví tvor, menší než malíček a má žlutou barvu. Ke všemu, aby uměl mluvit.

„Vtipné, vážně.“ Odsekla jsem mu a zkřížila si ruce na prsou, jako malé dítě. Aklachim se pištivě zasmál a zamával křídly. Cukla jsem sebou, když mi to došlo.

„Máš křídla, víš to?“ Tak za tohle jsem si mohla nadávat sama.

„ Páni a na to si přišla sama?“ zatleskal mi a uklonil se, jako herec na jevišti.

„Fajn, jsem inteligentní, ale stále mi uniká, proč tu jsi ty.“ S tím jsem do něj chtěla šťouchnout, ale on najednou vzlétl a byl pryč. Hledala jsem ho po pokoji a docela mě mrzelo, že zmizel. Byl vtipný.

„kde jsi Aklachime?“ Šeptala jsem při prohledávání květin a nábytku. Když jsem se chystala strčit kovovou lžičku do zásuvky, konečně se ozval.

„ Tak tohle nechápu.“ Nadskočila jsem nejméně dva metry nad zem. Stačilo mi jen otočit hlavu mírně doleva, abych ho našla. Seděl mi přímo na rameni, jako papoušek.

„Co zase?“ Zavrčela jsem. Možná proto, že mi došla absurdita mého plánu a vadilo mi, že mě u toho načapal. Strkat vodič do zásuvky pod proudem?

„No co?! Nic jiného tu nebylo.“ I tak jsem se naklonila k zásuvce a dívala se dovnitř.

„Hledáš něco?“ Zeptal se posměvačně Aklachim, přelétl k zásuvce a zkřížil si ruce na prsou, jako předtím já. Měl svalnaté ruce a docela milý úsměv. Zarazily mě jeho uši. Byly zakroucené, jako prasečí ocásky. Zvláštní, pomyslela jsem si.

„Ne, jen koukám, jak tam lezeš.“ Zamumlala jsem s pohledem stále pozorujícím malého tvora.

„ Jsi normální? Myslíš, že tam polezu tímhle?“ Na podporu té absurdity ukázal na malé otvory a stoupl si vedle nich. Byl větší. Cítila jsem, jak pomalu šílím, a stává se ze mě cvok. Bylo mi dvacet tři let. Na pohádky a elfy jsem přestala věřit v desíti letech, tak proč teď najednou vidím skřítky?

„Kudy tam tedy chodíš?“ Aklachim se napřímil a hrdě usmál. Nejspíš jsem řekla něco, co on chtěl slyšet. Natáhl ruku a mrkl na mě.

„Tak pojď. Ukážu ti to.“ Vykřikl nadšeně. Jenže má reakce byla opačná. Okamžitý úprk. Pryč od toho. Hodně daleko. Praštila jsem sebou na zadek, když jsem se odtáhla od zásuvky. Moje nohy nespolupracovaly, jak jsem chtěla. Aklachim se mohl potrhat smíchy. Nejraději bych ho sevřela mezi prsty a luskla. To by byla paráda. Rozmázla bych jej, jako octomilku.

„Přestaň a dotkni se mě.“ Pokračoval, když se přestal smát. Trhavě jsem k němu natáhla ruku. Těsně před ním jsem však ucukla. Pud sebezáchovy, byl silnější, než já. Jenže než jsem stihla ucuknout úplně, vzlétl a dotkl se mě sám. Svět se zatočil. Barvy kolem mě se zostřily a já měla pocit, že mi v hlavě bouchne granát. V uších mi zapískalo. Chtělo se mi křičet. Bylo to nepříjemný. Toužila jsem od toho utéct. Volnou rukou jsem si zakryla ucho a druhé přitiskla k rameni. Nedokázala jsem se Aklachima pustit. Nešlo to. Jakoby nás k sobě přilepili vteřinovým lepidlem. Zavřela jsem oči, aby se mi hlava nerozskočila a semkla rty. Pískot přešel do nižší tóniny a nakonec zůstala jen sladká hudba. Uklidňující tóny, které pomalu zanikaly, jak jsem se uvolňovala.

„Tohle miluju, řekni, není to fajn?“ Rozplýval se Aklachim. Já se jen pomalu vracela do reality. Realita? Tiše jsem se sama sobě vysmála. Tohle nebyla realita. Nemohla být. Sledovala jsem svůj přilepený prst a oči mi málem vypadly z důlků. Už jsem se nelepila k malému tvorečkovi, ale k velkému muži s křídli. Až teď jsem mohla ocenit jeho vzhled. Měl třpytivě modrošedé oči a dlouhé řasy. Plné rty a nepořádné temně modré vlasy. Nebyl tak žlutý, jak jsem si myslela. Teď byl spíš zlatý. Měl na sobě jen černé kalhoty a špičaté, bílé boty. Jeho křídla byla obrovská a vyrůstala mu ze zad. Civěla jsem na něj ohromeně, dokud mě nevytrhl svým smíchem.

„Pokochala ses?“ Ušklíbl se pobaveně. Zrudla jsem, jak rajče. Nemohla jsem si pomoct. Byl prostě krásný. Potkat ho v normálním životě, asi bych neodolala. Tady to bylo přeci jen jiné. Odtrhla jsem od něj oči a rozhlédla se kolem sebe. Úžasem jsem vydechla. Všude byly stromy obalené růžovými listy a zelenými květy. Tráva zářila růžovou barvou a nebe mělo nádech zlaté. Nechala jsem se svést a dotkla se země. Promnula modrý písek mezi prsty. Nebyl vůbec hrubý, byl spíš, jako mouka. Konečky prstů jsem sáhla na trávu, ale ta přede mnou utekla. Vytáhla se i s kořínky a přemístila se o kus dál. Ucukla jsem a tázavě pohlédla na Aklachima. Sledoval mě se zájmem.

„Co si čekala? Že se nechají?“ Zarazilo mě to. Byla to TA tráva, tak proč o ní mluvil, jako o NICH?

„Šudili na sebe nenechají jen tak sáhnout. Kdyby ses jich zeptala, tak pak možná, ale takhle? Ts, nikdy.“ Stále se smál. Už mi to nepřišlo, jako pištění. Měl velice hluboký a mladý hlas. Opět jsem propadla jeho očím. Třpytili se, jako kus diamantu pod vodní hladinou. Když jsem opět nabrala rovnováhu, zamyslela jsem se nad tím jménem.

„Šudili? To je jak nadávka…“ Jeho ruka mi zakryla pusu. Zvedla jsem omluvně ruce a protočila panenky.

„Tahle nadávka je schopná během vteřiny vyrůst do výšky stoletého dubu a rozmáznout tě mezi prsty.“ Špitl. Ušklíbla jsem se, protože to samé jsem chtěla ještě před chvílí udělat já jemu. Teď jsem si to rozmyslela. Byla by ho škoda.

„Už mi konečně povíš, kde to jsem?“ Vzdychla jsem a zkřížila paže na hrudi.

„Ve tvé zásuvce, kde jinde?“ Rozhodil rukama kolem sebe a rozzářil se.

„Tohle si nečekala co?“ Smál se. Musela jsem uznat, že by mě to ani ve snu nenapadlo. Takováhle země a v mé zásuvce. Člověk by předpokládal, že pokud něco v zásuvce je, jsou to jen pavučiny a prach na spoustě drátů. A rozhodně ne tohle.

„No, uznávám, že ve tvém minulém bytě bylo lépe, ale tady to taky ujde.“ Konstatoval Aklachim a já na něj zírala s otevřenou pusou.

„V mém minulém bytě? Jak o něm sakra víš?“ Zalapala jsem po dechu.

Protočil panenky a vzdychl.

„Neklej.“ Zavrčel. Ruka mi vyletěla k puse, abych zadržela další várku nadávek. Tady mě jímala určitá úcta k tomu všemu. Bylo to neskutečně zvláštní místo. Vzduch voněl po vanilce a třešňových květech, ale nic z toho jsem kolem sebe neviděla. Znovu jsem se nadechla.

„Co to tu voní? Odněkud to znám.“ Stále jsem si nebyla jistá, jestli to je opravdu tak známé, nebo to na mě jen působí povědomě. Aklachim se krátce zasmál.

„Co myslíš, že to je?“ Zeptal se s úsměvem. Zamračila jsem se, jak jsem se snažila najít původce té vůně. Jenže ať jsem dělala, co jsem chtěla, nenašla jsem to. Bála jsem se čehokoliv dotknout, abych někoho neurazila.

„Připomíná mi to vanilku a třešně, ale nikde je tady nevidím.“ Zašeptala jsem nejistě a opět se rozhlédla v naději, že jsem je pouze přehlédla, ale nespletla jsem se. Nebyla tu ani vanilka a ani třešeň.

„To je tvoje vůně do zásuvky.“ Nevydržel Aklachim a rozesmál se. Konečně mi vzadu v hlavě scvaklo. No jasně, proto mi přišla tak povědomá. V mém obýváku to taky tak vonělo, jenže tady to bylo intenzivnější a víc neuvěřitelné. Praštila jsem se do čela. Docela silně, až mě to samotnou zabolelo a musela jsem si čelo promnout.

„Mělo mě to napadnout.“ Zaskučela jsem stále s rukou na čele. Aklachim se napřáhl a vzal mou dlaň do své.

„Bojíš se výšek?“ Zašeptal. Zavrtěla jsem jen hlavou a nedbala toho, že bych mohla lhát. Měla jsem pocit, že dokážu všechno. Přitiskl si mě na hruď a díval se mi stále do očí, než mi došlo, že pode mnou nic není. Vykulila jsem oči a zaryla mu nehty do ramen. Byla jsem odhodlaná přirůst k němu, kdybychom začali padat, ale on mě držel jistě a pevně. Vydechla jsem úžasem.

Pod námi byla obrovská krajina a mezi větvemi stromů bylo vidět malé domečky. Kolem nás poletovali další motýli různých barev. Alespoň na dálku mi to tak přišlo, než se přiblížili k nám. Chvíli kolem nás kroužil pár dalších křídel. Aklachim protivně vzdychl a přitiskl si mě víc na hruď.

„Tak jsi zpátky. Aknurev měl pravdu.“ Bručel cizí muž. Byl nápadně podobný Aklachimovi, jen jeho rozčepýřené vlasy byli jasně oranžové a oči měl brčálově zelené. Barva jeho kůže byla světlounce modrá. Zdobili ho jen růžové kalhoty. V mém světě by s touhle módou neuspěl. Musela jsem se ušklíbnout. Nejspíš jsem tím upoutala jeho pozornost, protože se teď zaměřil na mě. Prohlížel si mě a mračil se u toho, jako bouřkový mrak.

„Je obyčejná.“ Sykl, čímž mě docela urazil. Málem jsem se pustila, abych ho mohla uhodit, ale Aklachimovy paže mě stále svíraly ve svěráku, takže jsem neměla šanci.

„Není obyčejná. Je krásná.“ Na tváři se mi roztekl úsměv a dočista jsem na toho zrzouna zapomněla.

„Není vůbec barevná. Ani není třpytivá. Je prostě lidská.“ Odtáhl se, Jako bych měla nakažlivou nemoc. Co si o sobě tohle stvoření myslelo? Kdo je, že o mně takhle mluví? Hodlala jsem mu to pěkně vytmavit, než zase zmizí.

„Růžová už není v módě, jestli to nevíš. A u chlapů už vůbec ne.“ Vrčela jsem. Vykulil na mě brčálové oči a zalapal po dechu.

„To mluvíš na mě?!“ Osočil se. Protočila jsem panenky a chtěla mu vysvětlit, jak to vypadá, když spolu dva mluví, jenže mi v tom zabránila Aklachimova dlaň na puse. Vrhla jsem na něj vražedný pohled, ale on se na mě nedíval.

„Nezná to tu, takže nemůže vědět, že na tebe nemá mluvit. Pochop to.“ Nevěřila jsem vlastním uším. On ho snad žádal o odpuštění, že jsem na něj promluvila? Kde to jsem, sakra? Co to znamená?

„Měl si jí poučit, než si jí sem přitáhl.“ V jeho zelených očích to zasvítilo.

„Ví vůbec, proč tu je?“ Na tváři se mu roztáhl jedovatý úšklebek. Najednou nebyl tak krásný. Srdce jsem měla až v krku.

„Nech jí být. Povím jí to, až bude čas.“ Zavrčel Aklachim a chtěl odletět, jenže zrzoun byl stále za námi. Létal kolem nás, jako pes v parku. Neměla jsem ho ráda od samého začátku. Byl slizký, jako had.

„Klidně jí to povím, jestli chceš.“ Zpíval vesele. Aklachim se mračil víc a víc. Zavrtěl odmítavě hlavou.

„Jdi pryč Kíno, jinak za sebe neručím.“ Zrzoun se jen zasmál a najednou byl pryč.

„Kdo to byl? Proč jsem na něj nesměla mluvit? A o čem to mluvil on?“ v hlavě mi vířilo několik myšlenek najednou a já nevěděla, kterou otázku mám říct, jako první. Na kterou jsem chtěla znát odpověď?

„To byl Kíno. Můj… Jeden přítel z dětství a princ Anaje. Až Namor jednou usne, převezme vládu se svým bratrem. Na královskou rodinu se mluvit nesmí, pokud ti to oni sami nedovolí, nebo neporučí.“ Zmateně jsem kývla. Bylo to, jako v nějaké pohádce.

„A tobě to dovolil?“ Mělo mě napadnout, že v tom bude háček. Aklachim zavrtěl hlavou. Zamračila jsem se. Tak jak to, že na něj mohl mluvit?

„Tak poručil? Jak?“ Domáhala jsem se odpovědi, jenže Aklachim se stále mračil. I tak byl kouzelný.

„Já jsem jeho bratr, víš.“ Špitl a vypadal, že na to není hrdý. Vydechla jsem údivem.

„A tobě nevadí, že na tebe mluvím?“ Tentokrát se napjal. Mé srdce se opět dalo do pohybu. Splašeně tlouklo, jako o závod. Málem mi vyskočilo z hrudi, když promluvil.

„Budoucí královny můžou.“ Vytřeštila jsem oči a zapřela se mu do hrudi, abych se od něj odtáhla.

„Neblázni, spadneš a usneš.“ Vrtěla jsem hlavou a nepřestávala s ním zápasit. Klesl s námi na zem a až tam mě pustil.

„Tohle už nikdy nedělej.“ Vrčel na mě vztekle, ale já sama měla momentálně chuť křičet, takže mě nevyděsil.

„Budoucí královny? Šílíš?“ Ječela jsem. Tráva kolem mě se rozutekla. Bylo mi to jedno. Zašklebila jsem se na malé tvorečky pode mnou a vrátila se ke spílání Aklachimovi. Ten si jen v klidu založil ruce na hrudi a čekal.

„Jsi pro to ideální.“ Zašeptal po chvíli a udělal krok ke mně. Zhypnotizoval mě pohledem. Nemohla jsem nic. Dýchat, odejít, křičet. Prostě nic. Naklonil hlavu mírně doleva a já udělal automaticky ten samý pohyb na druhou stranu. Když přitiskl své rty na mé, uvěřila jsem, že jsem v zásuvce. Kde jinde by mohlo člověkem projet takové napětí a elektrický náboj? Jeho ústa chutnala po jahodách. Sladké a šťavnaté. Propletla jsem mu prsty do vlasů a on si mě přitiskl co nejvíc k sobě. Oplácela jsem mu stejně, jako on mi dával. Když se po chvíli odtáhl, zavrávorala jsem a nohy se mi zapletly jedna do druhé. Kouzelně se zasmál.

„Promiň mi to, netušil jsem, že by to mohlo být takové.“ Usmíval se, ale jeho pohled byl zasněný kamsi do dálky. Vypadal, jako dokonalý obraz anděla s křídly.

„Přinesu ti i mrtvý květ, jestli po něm jen jedinkrát zatoužíš, jen tu zůstaň.“ Zašeptal. Nejspíš teď nebylo vhodné, ptát se, co je mrtvý květ a proč má pro něj taková věc význam nehynoucí lásky. Možná později. Zatřásla jsem hlavou. Co to se mnou bylo? Já snad uvažovala o tom, že tu zůstanu? Ne, nemůžu, nikdy! Ne! Odtáhla jsem se od něj a odkašlala si.

„Promiň, ale to nejde. Já nejsem odtud. To se nehodí.“ Pokrčila jsem rameny a byla na sebe hrdá, že jsem to takhle dobře odůvodnila, jenže Aklachim se jen usmál a mrkl na mě.

„Odkud myslíš, že jsou ostatní ženy? Všechny jsou z tvého světa. I Kíno si vyrazí pro svou nevěstu. Nejspíš to bude tvá sestra, která tě přijde hledat, až se pár dní neukážeš.“ Ušklíbl se a jeho obličej zesmutněl.

„Nechci tě nutit, vážně ne. Jen jsem si tě vybral a doufal, že až to tu uvidíš, až uvidíš mě, tak…“ Nedořekl to. Pohladila jsem ho po zlaté tváři. Co mu říct, abych mu zvedla náladu? Jak utišit tu smutnou tvář?

„Aklachime, okouzlil si mě na první pohled.“ Pochybovačně se usmál. Protočila jsem panenky.

„Dobře, tak až na ten pohled, co si mě přerostl.“ Jeho úsměv se na tváři jen mihl, ale byl tam.

„Nechci ti ublížit. Jenže já tady zůstat nemůžu. Vážně to nejde. Tohle není můj svět.“ Vytrhl mi svou hlavu z mé dlaně a odvrátil se.

„Mohl by být tvůj, kdyby si chtěla. On je tvůj. Je to tvá zásuvka, vzpomínáš?“ Aklachim se upínal ke každé maličkosti, ale já věděla, že to jinak nejde. Nemohla jsem tu být. O tomhle se jen sní. Stále jsem čekala, kdy se probudím a budu mít pocit prázdna, ale můj sen pokračoval. Aklachim smutně vzdychl, ale usmál se na mě.

„Nebudu tě nutit k něčemu, co nechceš, ale dovol mi ukázat ti Anaj.“ Řekl nadšeně. Možná doufal, že mě tím přemluví. Nechtěla jsem mu brát iluze. Jen jsem kývla a opět jsme se vznesli do nebe.

Letěli jsme chvíli, jen nepatrný okamžik, když se před námi objevila skupinka okřídlených mužů. Křídla měli zbarvená do hráškově zelené barvy. Vypadalo to, jako uniforma. Když zjistili, že to je Aklachim, ustoupili a uklonili se. Cítila jsem na sobě všechny pohledy. Aklachim mě postavil na zem uprostřed velké síně. Všude vyseli od stropů provazy květů různé barvy. Okna nahrazovaly velké otvory ve zdech a místo závěsů, viseli podél okvětní lístky jakési monstrózní květiny.

„ukloň se, prosím.“ Špitl rychle Aklachim a sám se předklonil. Rozhlédla jsem se, kvůli komu to celé je, všimla jsem si staršího muže. Jeho vlasy měly nádech do stříbrné barvy a měl dlouhý fous, který mu sahal skoro k patám. Jeho oblečení vidět nebylo. Aklachim mě zatahal za ruku a já se konečně uklonila.

„To je budoucí královna?“ Zeptal se muž s klidným a tichým hlasem. Aklachim se zvedl a já ho následovala. Sledovala jsem jeho tvář, jak se bolestně sevřela. Proč to? Najde si jinou královnu. Někoho, kdo tohle celé bude milovat víc, než já.

„Není, Namore. Měla být a odmítla.“ V sále to zašumělo a já si připadala, jako největší zrádce. Proč?

Aklachim byl sotva slyšet.

„Chce se vrátit zpět.“ Pokračoval a s jeho slovy šum sílil. Rozhlížela jsem se po motýlech kolem mě. Šuškali si a kroutili hlavou. Některé ženy si jen držely překvapeně ústa.

„Víš, co to znamená, Aklachime?!“ Zaburácel Namor tak silně, až jsem nadskočila. Aklachim smutně vzdychl a sklonil hlavu. Mlčky přikývl. Stařec na trůnu se zvedl a přistoupil k nám. Tentokrát se zaměřil na mě.

„Pro mého syna si byla vhodnou královnou od svého narození. On to věděl stejně, jako později já. Stěhovali jsme se s tebou, žili jsme s tebou. Proč? Protože si měla vládnout Anaji. Tahle země měla být tvou. Tím, že si odmítla, odsoudila si ho ke spánku.“ Zalapala jsem po dechu.

„Cože? Kde to žijete?“ Aklachim stále stál se skloněnou hlavou.

„Tím, že si ho nechci vzít, jsem jeho soudce, nebo co?!“ Vrčela jsem. Pokoušela se o mě hysterie. Nemohla jsem ho nechat umřít.

„ Je to korunní princ a ten si volí jednou svou královnu. Když ho odmítne, nemá právo nové volby a ztrácí právo na trůn. Je to pro něj hanba. Raději sen, než hanu.“ Odříkával to s nesmírnou úctou. Věděla jsem, že to takhle být nemůže. Nedovolím to. Byl až moc krásný na to, aby zemřel. A hlavně jsem nechtěla, aby zemřel kvůli mně.

„Můžu to vzít ještě zpět?“ Panikařila jsem. Když jsem to vyřkla, uvědomila jsem si, že to tak opravdu chci. Chtěla jsem tu zůstat a žít s ním.

Namor se nadechl, jenže Aklachim mu skočil do řeči.

„Nedělej to. Nechceš to, vím, že to děláš jen kvůli mně, ale přestaň s tím.“ Držel mě za ramena a párkrát se mnou zatřásl. Zavrtěla jsem hlavou.

„Ne, já to chci. Už to vím, vážně to chci. Vezmu si tě. Slibuju.“ Bránila jsem se. Jeho tvář ještě víc zesmutněla.

„Já tě ale už nechci.“ Zašeptal zlomeně. Kolem mě bylo ticho. Zastavilo se mi srdce. On už mě nechce? AU!

„Proč?“ Zalapala jsem po dechu. Pískání v uších mě upozornilo, že nedýchám. Zhluboka jsem si nabrala do plic nový vzduch. Upírala jsem na Aklachima oči, ale přes slzy jsem ho skoro neviděla.

„Kdyby si mě opravdu chtěla, neodejdeš.“ Zasmála jsem se.

„Já přeci neodcházím.“ To mu to ještě nedošlo? Snažila jsem si otřít oči od slz, ale nepomáhalo to. Promnula jsem si dlaní víčka a zatřásla hlavou. Pískání se stále stupňovalo.

„Odcházíš ode mě. Netoužíš po tom, být se mnou.“ Třásl mi s rameny. Bylo to nepříjemné. Mohla jsem si vypíchnout oči, kdyby se mnou špatně pohnul. Odháněla jsem svištění v hlavě a snažila se prohlédnout skrz zrcadlo.

„Máš mé srdce.“ Jeho hlas mi zněl až moc vzdáleně. Stále se mnou třásl. Pískání konečně sláblo. Vydechla jsem úlevou a otevřela uslzené oči.

Ucukla jsem s děsem v očích a rozhlédla se po místnosti. Květinové závěsy zmizely, křídla taky. Byla jsem ve svém obýváku a nade mnou se skláněla moje sestra.

„Kdo je Aklachim? Jsi v pořádku?“ Zeptala se mě překvapeně, když jsem se vedle ní posadila s hlavou v dlaních. Venku svítalo.

„Musela jsem usnout.“ Promnula jsem si znovu oči a zívla.

„Nejspíš jo. Koukám, že si toho moc nenapsala.“ Hodila hlavou k notebooku, který na mě křičel, že má slabou baterii. Zavrtěla jsem hlavou.

„Nějak jsem neměla inspiraci, víš?“ Pohledem jsem zavadila o zásuvku za křeslem a mimoděk se usmála. Přemýšlela jsem, jestli tam opravdu žijí Aklachim a Namor s Kínoem. Jestli tam jsou malí lidi, kterým se říká Šudili a zda existuje země zvaná Anaj.

„Kam civíš, ségra?“ vzala mě kolem ramen a dívala se na mě ustrašeně. Asi si myslela, že jsem se pomátla na rozumu. Nebyla tam. V tom snu. Byl to vůbec sen? Otočila se k počítači a rozdala si karty.

„Báro?“ Chtěla jsem se jí zeptat, jestli by tomu věřila, jenže proč?

„Co?“ Špitla nepřítomně a klikala na jednotlivé karty. Nespouštěla jsem oči ze zásuvky. Kdybych jí rozdělala, našla bych je tam?

„Ale nic. Jen jestli si dáš kafe.“ Za okny bylo světlo a nový den nám vehnal do pokoje sluníčko.

„No a proč myslíš, že jsem tady?“ Rozesmála se mladší sestřička a zvedla se z gauče. Zarazila se, jakmile si všimla, že jí nenásleduju.

„Co tě tak bere na té zásuvce?“ Divila se a posadila se přímo před ní. Koukala dovnitř a nakláněla hlavu na stranu.

„Pozor na čertíky, ať nevyletí z elektriky.“ Zasmála jsem se. Bára vstala a přešla obývák.

„Ty jsi cvok, ségra. Vážně.“ Zakroutila hlavou a vytáhla mě z gauče. Když jsem vycházela z obýváku, naposledy jsem se otočila. V tu chvíli bych přísahala, že se kolem zásuvky mihl zlatý odraz, ale kdo ví? Kdo může říct, že to byl odlesk od pozlacených úchytů na skříňkách? Anebo snad nebyl?

Autor: JoHarvelle (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Aklachim a já: