OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Anděl

11.04.2016 (11:00) • SilenejPohadkar • Povídky » Jednodílné • komentováno 6× • zobrazeno 1655×

Měl jsem pocit, že se už nikdy neukážu na veřejnosti. To bylo prostě příšerné! Jak mě tam mohli pustit? A proč to po mně vůbec chtěli? To nedává smysl. Odteď už nikdy v životě nekývnu na žádnou prezentaci. Ti lidi na mě koukali, jako kdyby v životě neslyšeli o ateismu. Jo, většina z nich měla na krku obří kříže, ale proč tam teda lezli? Snad viděli název, ne? Bylo to i obřím písmem na dveřích.

„Promiňte, pane, neměl byste chvilku?“ přerušil chod mých myšlenek mírumilovně vyhlížející pán. Když jsem uviděl hromádku knížek s Ježíšem na titulní straně, tak jsem jenom obrátil oči v sloup a šel rychle pryč.

„Oni mi dneska nedají pokoj,“ zabručel jsem si do šály a těkal očima po okolí, jak jsem si snažil vzpomenout, kam to vlastně jdu. Jo, už vím. Otočil jsem se na patě a zamířil na autobusovou zastávku.

Stál jsem tam a civěl do jízdního řádu. Vůbec jsem nevnímal, co je tam napsáno, protože mi hlavou běhaly myšlenky jen na to, co jim řeknu. Co by tak chtěli slyšet na pohovoru na místo úředníka v bance? Kvalifikaci jsem na to měl, to jo, tím jsem si byl jistý, ale jinak jsem ani netušil, co taková práce zahrnuje. Zvlášť proto, že jsem nevěděl, na jakou pozici mě tam přesně chtějí. Asi jsem si to měl zjistit, ale na to už je teď pozdě.

„Můžete uhnout? Taky se chci podívat,“ odstrčil mě křehce vyhlížející stařík. Lidé kolem už nervózně podupávali nohama, sledovali hodinky a mobily a dívali se do zatáčky, ze které měl autobus přijet. Už jsem taky začal být nervózní. Jestli hned nepřijede, tak přijdu pozdě, a to asi není dobrá vizitka.

Měl jsem štěstí. Přijel a řidič taky vypadal, že chce nahnat čas. Nesnáším ty znuděné státní zaměstnance, kterým je úplně fuk, jestli lidi pospíchají.

Až úplně na konečné jsem vyskočil a poklusem se vydal k budově, kterou jsem si předtím musel najít na mapě. Při běhu jsem mlátil kufříkem dopředu a dozadu a málem jsem ztratil šálu. Musel jsem se pro ni vrátit. Když jsem se shýbal, křuplo mi v zádech. Ztuhnul jsem. To mi ještě chybělo. Opatrně jsem se narovnal. Žádná bolest. Dobře.

Když jsem probíhal nějakým průchodem, další člověk mi vrazil do ruky brožurku. Nikde nebyl koš. Bezmyšlenkovitě jsem ji strčil do kapsy a běžel dál.

Před dveřmi bankovní budovy jsem se opřel o zábradlí, křečovitě se ho držel a dýchal jako lokomotiva dvacet let ve výslužbě.

Na recepci už jsem přišel narovnaný, upravený a hlavně nezadýchaný.

„Dobrý den, jsem tady na ten pohovor,“ povídám svým pracovním tónem. Recepční zvedla obočí, podívala se na hodiny a pak zase na mě.

„Pohovor je až za hodinu. Nechcete aspoň kávu, když už tady budete čekat?“ No jasně, jsem blbec. Jsem si to spletl s tím včerejším termínem. Ach jo.

„Ano, kávu bych si dal,“ snažil jsem se na sobě nedát znát překvapení, „nasměrujete mě?“

„Tam si, prosím, sedněte,“ ukázala na pohovku uprostřed vstupní haly, „za chvilku vám ho přinesu.“ Profesionálním krokem jsem se dopravil ke gauči, elegantně se usadil a kufřík si položil na klín. Potom jsem si to rozmyslel a položil si jej k nohám. Napřímil jsem se, pomalu se rozhlížel s předstíraným nezájmem a čekal na to kafe. V puse jsem měl fakt sucho. „Tady je káva, pane,“ postavila přede mě slečna šálek, „opatrně, je horká, ale nemusíte spěchat, máte ještě tři čtvrtě hodiny,“ usmála se taktéž profesionálním úsměvem, ale v půlce otočky zpět k pultu se změnil zase v úšklebek. Bylo mi úplně jasné, co si myslí.

Přemýšlel jsem, co budu dělat, abych vypadal aspoň trochu zaneprázdněně. Rozhlížel jsem se po něčem ke čtení. Nemohl jsem nic najít, ale vzpomněl jsem si na brožurku, vytáhl ji a s přehnaným zájmem si ji začal prohlížet. Velký rudý nápis na titulní straně hlásal „POZOR“. Pod ním bylo menším, ale pořád nepřehlédnutelným písmem napsáno „On vás vidí“. Byl to blábol, ale nechtěl jsem vypadat znuděně. Dělal jsem, že čtu. Po chvíli jsem se přistihl, že nepředstírám. Vážně čtu už asi třetí stránku. Ušklíbl jsem se a zahodil to vedle sebe jako odporný kus hadru vytaženého z hnoje po dvou týdnech rozkladu. Recepční se na mě zvědavě podívala, a když zjistila, že se na ni taky dívám, zase se vytasila s tím odporně předstíraným úsměvem. Pořád mi zbývalo asi půl hodiny a recepční na mě pořád zírala. Vzal jsem brožurku zase do ruky a rozhodl se dočíst ten jeden článek, abych věděl, jak to dopadne. Bylo to o tom, že existují andělé, kteří na nás tady na zemi dohlížejí. Součástí článku byly příběhy lidí, kteří své anděly spatřili na vlastní oči.

„Pffft,“ odfrkl jsem, když jsem brožurku po dočtení zase zahodil. Recepční si musela všimnout, co to čtu, protože souhlasně zakývala hlavou.

„Jo, je to kravina,“ ucedila naprosto neprofesionálně, „nějaký dědek to tady v podchodě rozdává už pár měsíců. Šéf ho odtamtud vyhazoval už asi milionkrát.“

Konečně přišel čas pohovoru, ale vůbec jsem nevnímal, co ten chlap mele. Něco o číslech a blablabla. Došlo mi, že s tímhle chlapem já pracovat nechci. Beze slova jsem se zvedl a šel pryč. Cítil jsem jeho zmatený pohled na svém týlu ještě venku.

Když jsem procházel podchodem, tomu děd… starému pánovi jsem poděkoval. O pár kroků dál mě to vyděsilo. Zarazil jsem se. Ale neměl jsem proč, tak jsem šel dál. Přišel jsem na zastávku a tam bylo liduprázdno. Po důkladné prohlídce jízdního řádu jsem zjistil, že budu čekat další hodinu, než něco přijede.

„Jdu pěšky!“ prohlásil jsem zbytečně nahlas. Lekl jsem se. Ne toho hluku, ale toho, co jsem řekl. Cítil jsem se jinak.

Po večeři jsem se uvelebil v křesle a zapnul televizi. První, co se na obrazovce objevilo, byl velký rudý nápis POZOR. Vytřeštil jsem oči a rychle se napřímil. Nápis se změnil. Sleva. Zapadl jsem zpátky. To slovo mě bude snad ještě strašit. Už jsem měl zase plnou hlavu myšlenek na dnešní události. Půjdu radši spát.

Další den bylo v plánu školení v bance. Bylo.

„Takže mám den volno!“ vypískl jsem a poskočil při smažení vajíček. Ihned jsem zase zvážněl a rozhlédl se, jestli mě někdo neviděl. Neviděl.

Dojedl jsem vajíčka a zamyslel se, co tedy dnes budu dělat. Opřel jsem se o opěradlo kuchyňské židle a ta mi v odpověď zavrzala.

„Jde se kupovat nový nábytek do kuchyně,“ rozhodl jsem a také velice rozhodně vstal.

Venku jsem sledoval, jak na mě okolí hází vražedné pohledy, když jsem se ve všední den ráno procházel po městě se širokým, až trapně veselým úsměvem na tváři. Bylo mi tak nádherně, až jsem si začal pískat a rozhlížet se všude kolem, jako bych tam nikdy nebyl. Už patnáct let jsem tudy chodil, ale znal jsem jen kachličky na chodníku. Ovšem do posledního detailu.

„… asi vykopnou,“ ozval se smích a pak do mě někdo narazil. „Promiňte, pane,“ zadrmolil nějaký student a opět propukl v smích. Zastavil jsem se a zvědavě se za nimi ohlížel. Připomněli mi mě, když jsem byl v jejich věku. Najednou mě oslnil paprsek vycházejícího slunce, který se odrážel od okna na protějším domě. Někdo se z něj vyklonil a nejspíš zkoumal, jaká je venku zima, ale to už jsem nevnímal. Všiml jsem si obřího rudého nápisu, který byl nasprejovaný na tom samém domě. POZOR. Najednou jsem věděl, že přesně tím směrem se musím vydat.

Postavil jsem se přímo pod sprejerský výtvor a rozhlížel se kolem.

„Pokud hádám správně, tak tu bude nějaký nábytek,“ povídám si pro sebe.

„Není,“ ozvalo se za mnou, „jak vás to napadlo?“ Otočil jsem se. Nemohl jsem si pomoct, ale první věc, která mě napadla, byla, že tam stojí přesný opak té drzé recepční. Pak mě napadl anděl. A pak jsem se začal blbě šklebit. Snažil jsem se o hezký úsměv. Nejdřív vypadala zmateně, ale pak asi pochopila a začala se zase usmívat.

„Není?“ vyloudil jsem ze sebe konečně.

„Ne, ale zrovna tam jdu, tak můžete jít se mnou,“ vykročila rozhodným krokem jedním směrem. Ruce v rukavicích zasunula do kapes, půlku obličeje a celý úsměv do šály. „Tak jdete?“ zahuhlala přes šálu.

Pořád omámený jsem se vydal za ní jako kreslená myš, když ucítí sýr.

Když jsme padli na vystavenou pohovku naprosto vyčerpaní, pomyslel jsem si, že chci, aby to tak zůstalo. Už navždycky se chci dívat do těchto očí. Dlouho jsme na sebe zírali, než nás přerušil prodavač.

„Už máte vybráno?“

„No. Vlastně ne. Pro co jsi sem vůbec šel?“ ani ze mě nespustila oči. Já z ní taky ne.

„Pro kuchyňské židle,“ řekl jsem, oči stále upřené na ni.

„Oddělení kuchyní je tamtím směrem,“ vzdychl prodavač. Podíval jsem se na něj, abych věděl, kterým směrem ukazuje. Pak jsem svižně vstal a podával dámě ruku. Ona se usmála a už jsme si to hopsali ke kuchyním. Jako malé děti. Ani jednomu z nás nevadilo, že nám táhne na čtyřicet.

Po hádce o vzory na židlích, přestože jsme se neznali a ani spolu nebydleli, jsme konečně vyšli ven. Nadechl jsem se čerstvého zimního vzduchu.

„Já ještě musím za kamarádkou,“ začervenala se a jednou rukou hrabala v kabelce, „ale tady je moje číslo.“ Podávala mi svoji vizitku. „Určitě mi co nejdřív zavolej,“ zrudla ještě víc.

„To se spolehni,“ rozsvítil jsem se jako vánoční světýlko.

„Trefíš odtud domů?“ zeptala se ještě, napůl v chůzi.

„Určitě si nějak poradím,“ vyhrkl jsem automaticky a ještě přiskočil, abych jí dal rychlou pusu na tvář. „Tak se měj hezky a já se ozvu!“

„Pá,“ zamávala mi rukou v palčáku.

Otočil jsem se. Nádech. Výdech. Netuším, kde jsem.

Dlouho jsem bloudil. Když jsem už opravdu myslel, že jdu správně, došel jsem k budově, která byla patrně vysokou školou. Tady to taky neznám. Znovu jsem se otočil a vracel se po stejné cestě. Nakonec jsem cestu našel, ale už bylo dlouho po obědě a já měl strašný hlad.

Večer jsem seděl nad telefonem a odhodlával se zavolat. Připadal jsem si jako malý. Zase. Opravdu jsem myslel, že trémy při pozvání holky na rande už mám za sebou.

„Já se na to vykašlu,“ prohlásil jsem, vzal jsem mobil do ruky a zmáčkl VOLAT. Zvoní to.

„Prosím, kdo volá?“

„Ahoj, to jsem já… Z nábytku. Nechtěla bys někam zajít zítra večer? Třeba na večeři?“ Tak, a mám to za sebou. Spadla mi půlka kamene ze srdce.

Zasmála se. „Moc ráda,“ odpověděla.

Spadla druhá půlka. „Tak jo, nevím, kde bydlíš, ale mohli bychom se sejít přímo u restaurace? Víš, kde je Bílý Anděl?“

„Úůůů, až tak nóbl? Samozřejmě, že vím. Takže tam o půl sedmé?“ zeptala se.

„Půl sedmé,“ přikývl jsem, přestože to nemohla vidět.

Stál jsem před zrcadlem a už asi po milionté jsem si kontroloval, jestli nemám nakřivo motýlka. Motýlky jsou cool. Když jsem se rozhodl, že lepší už to nebude, vyrazil jsem. Cestou jsem pořád myslel na to, jak vypadám příšerně a že přijde, otočí se a odejde.

Pak jsem ji uviděl. Stála tam jen v šatech a zimním kabátku, který jako zimní moc nevypadal, až na tu kožešinku.

„Čekáš dlouho? Nemrzneš? Pojďme hned dovnitř,“ vychrlil jsem na ni ustaraně.

Otočila se na mě, rty skoro fialové, ale usmívala se. „Ne, to je v pořádku, je mi výborně.“

Stejně jsem ji jemně uchopil za loket a odvlekl dovnitř. Nechtěla, abych to na ní poznal, ale teď určitě vypadala spokojeněji.

„Mohli byste nás usadit, prosím?“ oslovil jsem číšníka.

Za celý večer nenastalo trapné ticho, ani jsem nic nezkazil. Malý zázrak.

„A jak ses vlastně dostal k tomu domu, kde jsi hledal ten nábytek?“ zeptala se najednou.

Trochu mě překvapila, ale rozhodl jsem jí všechno povyprávět pěkně od začátku a se všemi detaily, protože jsem měl pocit, že by to měla vědět. Taky jsme měli spoustu času. Když jsem skončil, hodně dlouho o tom přemýšlela.

„Tak to asi ti strážní andělé existují a ty jednoho máš. Nebo pár,“ zasmála se.

„To asi mám,“ přikývl jsem s úsměvem. „Ale přišel jsem o práci.“

Zamračila se, ale pak se opět rozzářila. „Kamarádka mi včera říkala, že její kolega přišel o práci kvůli nějaké blbosti. Nenapadlo tě někdy učit? Ekonomiku?“

Pak mi to všechno došlo. „Když jsem byl malý, tak jsem šel na ekonomku, protože jsem chtěl být učitel, ale nějak jsem na to zapomněl.“

„A stala se z tebe kancelářská krysa,“ posmívala se mi. „Zítra jí zavolám a domluvím ti to.“

Práci jsem bez nejmenších komplikací dostal. Na oslavě na počest mého nového zaměstnání mi ale pořád vrtalo hlavou, jak je to s těmi anděly. Přemýšlel jsem, kde to všechno začalo. Došel jsem v myšlenkách až k mé přednášce o ateismu a mému odporu k náboženství. Ale hlavně ke všem těm lidem s kříži na krku. Napadlo mě, že bych mohl udělat další přednášku, tentokrát s názvem „Andělé a já“. Na svoje předsevzetí, že prezentaci už na tom proklatém místě nikdy dělat nebudu, jsem nebral ohledy.

Všechno bylo připravené a já si ještě na poslední chvíli pročítal poznámky.

„No tak, uklidni se, všichni tě budou zbožňovat,“ chlácholila mě moje drahá polovička, se kterou jsme slavili už měsíční výročí. Shodou okolností právě dnes. Upravovala mi motýlka, aby byl rovně. Motýlky jsou cool.

„Posledně, když jsem tu byl, tak mě málem vypískali.“

„No jo, ale to jsi jim neměl říkat, aby se vzdali víry.“

„To jsem jim neřekl, jenom naznačil,“ zatvářil jsem se uraženě.

„Jo, a taky jsi jim naznačil, že víra je pitomost.“

Na to už jsem neměl co říct. Radši jsem šel začít. Publikum utichlo. Vykročil jsem na pódium, stoupnul si za pult a prostě jsem začal, aniž bych nad tím přemýšlel. Bylo to jako vyprávět příběh kamarádům v hospodě. Jenom jsem to podal víc slušně.

„… a tak jsem v podstatě v jednom dni získal novou úžasnou práci i spřízněnou duši,“ dokončil jsem. Ticho. Lidi na mě zírali a já neměl ponětí, jestli začnou házet rajčata, nebo kytky. Byly to kytky. Metaforicky. Lidi tleskali, někteří si dokonce stoupali. Draly se mi do očí slzy, uši zalehávaly a z celého aplausu jsem neslyšel nic, než nesrozumitelný křik a rámus. Lidé něco křičeli, ale bylo mi jedno co. Byl jsem šťastný. Chodili mi i gratulovat.

„Bylo to úžasné. Měl byste o tom napsat knihu, pane,“ prohodila nějaká paní, když mi potřásla rukou. Pak ale rychle zmizela, tak jsem jí ani nestihl poděkovat.

Nakonec jsem dal na její radu a kniha opravdu vznikla. Byl to trhák. Na učitele ekonomiky trochu nezvyklý žánr, ale o to to bylo zajímavější, jak na mé mnohé výtky reagoval můj nakladatel.

Když se kniha dostala na trh, měl jsem dorazit na autogramiádu. Byl jsem tam pro jistotu o hodně dřív. Ještě jsem musel hodinu čekat, ale nic jsem nečetl. Posadil jsem vedle sebe svou ženu, a když všichni přišli, pověděl jsem jim, že jsem našel anděly a že skutečně existují.

„Jestli chcete vědět, jak jsem je našel a jak mi pomohli najít tady tu překrásnou dámu, přečtěte si moji knihu.“

Při podpisování se na řadu dostala i ta paní, která mi řekla, abych tu knihu napsal. Konečně jsem měl šanci jí poděkovat. Za ruku ji držel její manžel.

„Já vás odněkud znám,“ promluvil jsem na něj a přimhouřil oči, když jsem se snažil vzpomenout.

„Věděl jsem, že to dokážete,“ usmál se pán a i se ženou zmizel v davu. Podíval jsem se na svoji ženu, která mě celou dobu také držela za ruku a usmívala se na mě. Pak jsem pochopil. Řekl jsem jí jediné slovo.

„Podchod.“

Autor: SilenejPohadkar, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Anděl: