OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Angel Whiteová

10.11.2014 (10:00) • LastHeartbeat • Povídky » Jednodílné • komentováno 6× • zobrazeno 1570×

Angel

Angel. Sám jsem nemohl uvěřit jménu téhle dívky, ale její vzhled od toho neměl opravdu moc daleko. Když mě oslnily její sytě modré oči a vpíjela se do mě pohledem, na tváři se mi objevil úsměv a celé mé srdce bylo jako v ohni. Chtěl jsem ji poznat. Andělský hlas mě jen utvrdil v tom, že ona je tím nejkrásnějším stvořením na tomhle světě.

Po pár měsících bez starostí a naprostého štěstí, že s ní můžu každý den mluvit a dotýkat se její jemné, bledší a naprosto dokonalé tváře, se stalo něco, čím se můj život začal pomalu hroutit. A ani po Angeliným přesvědčování, že bude jednou vše ok, jsem tomu nevěřil…

„Nezbývá nám moc času,“ šeptl jsem směrem k ní a pohladil ji po blonďaté kadeři.

„Proč si pořád myslíš, že za chvíli tu už s tebou nebudu?“ Její nevinný pohled mě donutil ji jemně políbit na rty.

„Já jen... Že prostě bych s tebou chtěl dělat všechny ty věci, co každý člověk dělá. Chtěl bych se podívat do Indie, Peru a Francie, chtěl bych mít krásný, velký dům a mít skvělou práci a především být s tebou do konce života a já prostě...“ Když se mi do očí draly slzy, okamžitě jsem se snažil je potlačit.

„To přece ale neznamená, že když mám nemocné srdíčko, že o mě přijdeš. Beru přece prášky, nezapomeň,“ vzala mě za ruku, „a slíbila jsem ti, že jakmile doděláme společně školu, tak se pojedem podívat do světa a celý život máme ještě před sebou, broučku.“ Zdálo se to jako věčnost, když se na mě dívala opět tím stejným pohledem a já od ní ten svůj nemohl odtrhnout. Nikdy jsem to nedokázal popsat slovy... Ten pocit, když je kolem mě... Přesně v tyhle momenty se mé problémy rozplynuly a život se zdál tak jednoduchý a krásný zároveň. Nehledě na to, že moje máma zemřela už v mých osmi letech a táta byl věčně opilý, ona mi ukázala, jaké to je být šťastný…

Být šťastný. Ano, to bylo ale předtím, než tě sanitka v noci odvážela na jednotku intenzivní péče. Pamatuji, když jsem tě tam tak viděl ležet napojenou na přístrojích téměř v bezvědomí…

„Evane, kde zase seš?! Si myslíš, že můžeš jen tak vypadnout z domu a ani se neobtěžuješ mi říct, kdy se vrátíš a kam deš?“ křičel do telefonu můj cholerický otec zřejmě ještě trochu přiopilý.

„Vždyť jsem ti přece říkal včera večer, že půjdu navštívit Angel,“ snažil jsem se mu s klidem odpovědět.

„No to si teda jako, chlapečku, fakticky nepamatuju!“ zařval znovu, až se po mně sestřička z oddělení ohlédla.

„Do pěti budu doma, musím končit.“ Položil jsem neohrabaně telefon a rychlým krokem vykročil k sestře.

„Máte nějaké bližší informace o jejím stavu?“

„Také vám přeji dobrý den,“ povznesla, až jsem se zastyděl, že jsem ani nepozdravil, „a ne, nic dalšího jsme nezjistili. Její stav se stále zhoršuje, a pokud to takhle půjde dál, tak…“ nastalo nepředstavitelně dlouhé ticho.

„Tak?“ Polkl jsem nervózně a sledoval sestřin obličej s nadějí, že z něj vyčtu nějaké pozitivní zprávy.

„Tak ji budeme muset bohužel odpojit od přístrojů.“

„Ne, to přece nemůžete!“ rozkřikl jsem se. Srdce mi bušilo šílenou rychlostí.

„Nemůžeme ji tu nechat ležet takovou dobu, pokud neuvidíme žádné pozitivní výsledky nebo sebemenší náznak, že se nám podaří tuto dívku zachránit.“

„Dejte jí šanci!“ Sestra mě hnala směrem ke dveřím.

„Má čtrnáct dní, a to je dostatečně dlouhá doba a teď už byste měl jít, návštěvní hodiny jsou u konce,“ slušně prohlásila, i když jsem se já k ní moc slušně nechoval. A tak jsem se jen rozloučil a na požádání odešel.

Od této doby jsem každý den chodil za tebou, Angel. Přinášel ti rudé růže a dával je do skleněné vázy, kterou jsi měla vedle svého lůžka. Řekl jsem ti už někdy, jak nádherná jsi, když spíš? Nepřestalo mě bavit se na tebe dívat. Do poslední minuty jsem tam tak seděl a jen sledoval tvoje víčka, jestli se náhodou nepohnula. Nějaký náznak života nebo čehosi, co by mi dalo naději, že tě ještě někdy budu moct zase držet v náručí a smát se s tebou. Když jsem vyrážel z květinářství a nesl ti už třináctou růži, mísily se ve mně strašné pocity. Protože dnešek byl posledním dnem…

Stál jsem za dveřmi a poslouchal, jak se mezi sebou doktoři handrkují a snaží se shodnout na nějakém rozumném řešení. Vešel jsem dovnitř a pokusil se tvářit normálně, i když se to v tu chvíli zdálo nemožné. Sledovali krok co krok, který jsem udělal směrem k váze, a když růže zapadla mezi ostatní, oslovil mě jeden z nich.

„Jak se jmenujete?“

„Evan.“ Znělo to tak zvláštně v ten moment.

„Musíme vám něco…“

„Jen ať je to rychlé, prosím,“ skočil jsem mu do řeči, ale myslím, že pro všechny v této místnosti to tak bylo o dost snazší.

„Za posledních čtrnáct dní pozorování se její stav nezlepšil, její srdeční činnost je velmi nízká a tak jsme se rozhodli ji odpojit.“ Jako by mi právě někdo tvrdě zarazil dýku přímo do srdce.

„Ona to přežije, věřte mi, dejte jí ještě pár dní!“ Popadla mě šílená panika. Chytl jsem Angel za studenou ruku, pevně ji stiskl a nechtěl se od ní odtrhnout. Doktor se mě snažil přinutit odejít, ale já ji tady nechtěl nechat samotnou. Věděl jsem, že bude v pořádku. Věřil jsem tomu, i když celou tu dobu ona byla ta, co se mě o tom snažila přesvědčit. Zbyla mi jen víra.

„Prosím! Žádám jen o pár dní!“ Doktor si na pomoc zavolal i sestru a mně nezbývalo moc času. Neměl jsem žádný plán, jak je donutit mi věřit. A tak z velké bolesti jsem se k ní naklonil a rozloučil se s ní polibkem, kterým jsem chtěl říct, jak neskutečně ji miluji. Doktor i se sestrou mě odvláčeli z oddělení a přes mé slzy, co se mi řinuly po tváři, mi stále zbyly síly se pokusit je alespoň poprosit, aby Angel dali pár hodin. Pak se stalo ale něco neuvěřitelného. Druhý doktor, který sledoval naši scénu, najednou začal volat z pokoje, ať se přijdeme podívat. Angel na lůžku měla otevřené oči a její puls se pomalu vracel k normálnímu. Usmál jsem se na ni, a když mě zahlédla mezi nimi, také se pokusila o úsměv, který pro mě byl k nezaplacení.

Asi nikdy nepochopím, jakým zázrakem se Angel probudila z bezvědomí. Lékaři se snažili přijít na nějaké rozumné vysvětlení. Podstatné ale je, že je stále naživu. Nikdy jsem to s ní nevzdal, a když jsem jí poté vyprávěl o mých každodenních návštěvách a ona viděla růže na svém stolku, byla štěstím bez sebe. Stejně tak já, když jsem ji mohl opět obejmout a radovat se z toho, že můžeme být zase spolu.

Autor: LastHeartbeat, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Angel Whiteová: