OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Angel

29.04.2011 (18:00) • KristenBee • Povídky » Jednodílné • komentováno 13× • zobrazeno 1694×

Angel

Světlo se pomalu vytrácelo a ona procházela tichou ulicí, tak neslyšně, jako by se ani nedotýkala země. Jen se vznášela. Cestou na místo, kde by ji nikdo nikdy nehledal, kde hledala a potkala jen jeho. Jemná peříčka se kolem ní vznášela, jak jedno po druhém odpadávaly z jejích svátečních šatů. Měla je na sobě již tenkrát.

Z ošklivého káčátka vyrostla přenádherná labuť.

Na tváři překrásný úsměv. V každém vyvolá jen hřejivý pocit, jenž mění vše, čeho se dotkne. Ale i tak tiché slzy stékají po průsvitné pokožce. Nepřestanou téci.

Nepoznal jsem to ošklivé káčátko.

Nešla po chodníku. Tančivými krůčky postupovala stále v před. V rytmu písně, jež slyšela jen ona. Vycházela z místa v hrudi, kde bije lidské srdce.

Tak, kde je ten ďábel?

Slunce se ztrácelo za horizontem a místo něj se objevila ta načervenalá, narůžovělá záře zpoza nadýchaných obláčků. Na pár chvil měnila barvu jejích šatů a doprovázela ji na její cestě.

Dostal druhou šanci a změnil se.

V něžných ručkách svírala květ kopretiny. Měla je přimknuté na srdci. Květ opřený o její tvář. Jak jemně se jí dotýkaly bílé okvětní lístky.

Když on, tak i káčátko našlo svého zachránce.

Pohladil mě po tváři a hleděl mi při tom láskyplně do očí. Ale pak mi ten pohled zastínil květ.

Proč zrovna kopretina?

Pevněji mě sevřel ve svém náručí a políbil mě do vlasů.

Neodpověděl.

Mně to nevadilo. Byla jsem v náručí mého ďábelského anděla.

Onu záři vystřídala tma. Okolí zahalila do zvláštního oparu nevědomosti, strachu… Z ní samé. Dívka ale pokračovala dál. Její cesta už téměř dosáhla svého konce. Stála uprostřed lesa na pokraji stříbrně se lesknoucí louky.

„Tak sis nakonec vzpomněla." Rozhlížela se kolem sebe. Hledala jeho, který ji viděl.

„Neměla jsi sem chodit. A radím ti dobře, abys odešla a splnila svoje poslání." Čichla si ke květu a odhodlaným krokem vešla na louku.

„Jak myslíš, Angel…"

Změnil se, protože potkal svého anděla.

Ne! To neříkej.

Jeho dech se zrychlil.

Děje se něco?

Září ti pleť.

Ano, mám ji zářivou.

Otevřela jsem udiveně oči a střetla se s jeho šokovaným pohledem.

Proč se utápím v blankytně modrých očích. Máš přece hnědé oči!

Blížila se k nám ta nejnádhernější melodie.

Slyšíš tu melodii, odkud se sem asi dostala? A ta nádherná pírka, snášejí se k zemi a třpytí se ve svitu měsíce.

Kolem nás se začaly snášet miliony stříbrných pírek. Dopadaly na moje tělo.

Ale já nic neslyším a krom pár padajících lístků se tady nic nesnáší k zemi.

Lásko, jsme na tom slunci už moc dlouho.

Mám tě ráda.

Změnila jsi můj život, anděli.

Zhroutila se na zem. Místo jejího srdce bylo jen prázdné místo, jenž se zvětšovalo a pohlcovalo celé její tělo. Ta bolest z prázdnoty ji spalovala.

Zavřela jsem oči.

Angel. Angel? Angel!

Neodcházej…

Dívala jsem se na něho, jak svírá mé tělo ve svých pažích a potichu mi vzlykal do vlasů.

„Ne. Ne! Ne!!!" zakřičela dívka, když před sebou viděla náhrobní kámen s vyrytým jménem Angel. Roztáhla svá křídla a snažila se jimi ukrýt především.

„Varoval jsem tě. Tohle budeš cítit navždy…" zasmál se onen varovný hlas.