OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Ať poznají, jak to bolí...

30.03.2013 (11:00) • Attia • Povídky » Jednodílné • komentováno 15× • zobrazeno 1596×

Jako každý den jsem se procházela jako duch po chodbách školy. Přemýšlela jsem nad tím vším. Už zase. Nad tím vším, co říkají. Začínám se pomalu nenávidět. Co když vše to, co říkají, je pravda? Co když opravdu jsem tak odporná, jak o mně říkají? Oni si to možná neuvědomují, ale jejich slova mě bodají jako nože. Nože, jejichž břitva je každý den nabroušena a připravená k dalšímu bodnutí.

Popovídat si o tom s někým? Ale jděte! Ostatní mě nechápou. Nikdo mě nechápe. Jsem na to úplně sama.

Nejhorší na tom je, že se začínám nenávidět. Ta slova zraňují, a víte proč? Protože člověk chce vědět, jak ho vidí ostatní, a i když o vás řeknou něco, co víte, že není pravda, přesto to bolí a donutí vás k pochybnostem.

Nemůžu se jim postavit. Jako bych jen čekala na ten osudový moment, kdy už to prostě nevydržím a zhroutím se. Někdy mám chuť to vyřvat světu. To, jak se cítím a jak je ta bolest veliká, ale mlčím. Mlčím ze strachu a obav. Jestli mě takhle šikanují, i když jsem jim nic neprovedla, jak teprve budou šikanovat, až se neudržím na řetězu?

Tohle se nikdy nesmí stát. Musím se hlídat. A opět ten pocit, kdy chci řvát.

Zarývám si nehty do zápěstí mé druhé ruky a bolestí zatínám zuby. Už je to lepší. Ten pocit odchází.

Jsem jako duch, jako zombie. Jen tak se toulám, dokud nezazvoní školní zvonek, jako na popravu.

Lavice je poměrně dosti vzdálená od středu třídy, ale přesto ne dost. Máme ještě přestávku, ale musíme už zůstat ve třídách, a to mě děsí. Jakákoliv chvíle, ať už dlouhá nebo krátká, může rozhodnout o mém zbytku dne.

Naštěstí to vypadá, že se k ničemu neschyluje. Ale první zdání může klamat. Může to přijít ve škole nebo doma na počítači. Tak či tak, je ta bolest nesnesitelná.

Někdo mě zezadu brutálně shazuje k zemi. Má hlava tvrdě dopadá na studenou podlahu a mýma ušima se rozezní šum. Na chvíli nevím, ani kde jsem. Začínám pomalu slyšet, ale radši bych už navždy ohluchla. Nadávky a posměch. Ačkoliv to slýchám den co den, nikdy to nepřestane bolet.

Chtěla bych si to s nimi vyměnit. Aby i oni cítili tu bolest, ale když bych byla jimi, takhle hluboko bych nikdy neklesla.

Učitelka vchází do dveří a okamžitě mě okřikne, ať se postavím.

Uposlechnu, ale stále jsem lehce dezorientovaná.

Už jenom 2 700 sekund a mé utrpení skončí a opět, jako každý den, zalezu jako králík do své nory.

Tik ťak… Hodiny odpočítávají utrpení.

Na konci hodiny uvidím na zemi ležet svůj sešit. Ani jsem si nevšimla, že ho nemám.

Beru si rychle věci a utíkám jako o závod domů. Každá chvíle ve škole mě ničí, každé slovo mě bodá.

Někdy jsem nad tím přemýšlela. Jak utéct od toho všeho. Vím, že sebevražda je pro některé zbabělost, ale mně to v tuhle chvíli připadá jako jediná cesta. Říkáte si: Proč, proboha?! Ale odpověď je přitom tak snadná. Když vidíte poraněné zvíře, které sotva dýchá, chcete mu pomoc od utrpení. Já mám také zranění, jenže to moje nejde vidět a stále krvácí.

Jednou to neunesu a oni pak budou zodpovídat za mou smrt. To oni budou mít výčitky svědomí, že to kdy nechali zajít až tak daleko. Možná kvůli mně nebudou brečet, ale vždycky tady budou nějací lidé, kteří jim to nikdy neodpustí, kteří jim budou mou smrt klást za vinu. To je snad to jediné utěšení, které si mohu v tuhle chvíli dát.

Naštěstí jsem zatím dost silná na to, abych to ještě nějakou chvíli vydržela, ale jednou můj pohár přeteče, a co pak?

Doma si chystám věci na další den a můj pohled sklouzne na sešit, který ještě před pár minutami ležel na zemi.

Otvírám ho a tím se dopouštím veliké chyby.

I když ty urážky, výčitky a posměch jsou jen psané, vrhám se na zem s velikým pláčem. Copak mě všichni tak nenávidí? Co jsem komu provedla? Možná si myslí, že jsou to jenom slova, ale ve skutečnosti je to ta poslední kapka.

Oči od slz, zápěstí od jizev, zdravé tělo a uvnitř toho všeho křehká bytost. Křehká jako váza, která právě začala praskat.

Běžím do koupelny. Sýpu a vzlykám. Přes slzy téměř nic nevidím, ale přesto jsem schopna najít žiletku.

Hroutím se do vany. Pomalu si řežu první zápětí. Nejdříve nesměle, ale potom s nadějí, že mé utrpení konečně skončí, řežu rázně do druhého. Nejdříve to štípne, ale potom se vám po rukách začne rozlévat teplá krev.

Po chvíli mi těžknou víčka a ztrácím vědomí. Jsem konečně volná.

Tahle povídka je hlavně určená pro ty, kteří nějak šikanují druhé. Aby si uvědomili, jak to bolí. Aby konečně přestali. Nemyslím si, že si to hodně lidí přečte, ale má rada zní: Začněte to řešit včas, než to zajde až příliš daleko. Moc se omlouvám, že jsem to nerozvedla víc, ale je to až příliš bolestné téma. Sama mám s šikanou zkušenosti, ač naštěstí jen velmi malé. Tohle si v žádném případě neberte jako příklad, je to spíše pro ty, kteří šikanují druhé a neuvědomují si to, co tím způsobují. Hlavně zůstaňte silní a bojujte, ať už proti sobě nebo proti druhým, ať to nikdy nezajde takhle daleko.

 Attia

Autor: Attia, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Ať poznají, jak to bolí...: