OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Baletka s houslemi

24.03.2015 (12:00) • anisterb • Povídky » Jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 1755×

Baletka

Žiju ve skleněné kouli, sama jen se svými houslemi. Kolem mě je temnota, jen hvězdy v ní září a blikají, jako by se mi posmívaly.

Už nechci takhle žít, chci se dostat ven, žít svůj život, kde žiju podle toho, jak chci já, ne podle lidí, kteří natahují klíček.

Rozbiju sklo! Zaútočím, zničím ho. Připravuji se na úder, bouchnu, sklo popraská. Druhým úderem se už nic nemění, ani třetím, čtvrtým…

Skulinou se sem dostal motýl, proměnil se v netopýra a… zemřel. Asi se nikdy nedostanu ven, ale nechci takhle žít. Radši být mrtvá, než jen stát osamělá na podstavci a otáčet se.

Až teď jsem si uvědomila, že v ruce držím housle. Ano, budu bojovat hudbou, hudbou, která roztříští sklo! Když se nepovede tohle, tak už nic. 

Seskočím z podstavce, začnu hrát a tančit. Z houslí se line neznámá melodie, kterou jsem nikdy nehrála. 

Sklo začíná praskat. Nevzdám se. Bolí mě celé tělo, jako by se tříštilo spolu se sklem. Bolest je k nesnesení. I přesto nepřestávám. Radši umřu, než abych tu takhle žila napořád. Poslední vysoký tón, víc nevydržím. Sklo se rozbíjí, moje rány mizí, propadám se do světa plného květin, ptáků…

Do vlasů mi sedne motýl. Tohle je svět, o kterém jsem snila. Zůstanu tu. Navždy.

--------------------------------------------------------------------------------------

Tenhle svět není tak dokonalý, jak jsem si myslela, ale do koule bych se nikdy nevrátila. Stala se ze mě víla, dobrá víla, samozřejmě. Neznám svoje jméno, přezdívají mi Dítě světla, nebo Lighty.

Bojím se tmy, hrozně se bojím tmy. Díky bohu, že mi tato říše dala možnost vytvářet světélkující koule, které mi svítí na cestu temnotou.

Pak jsou tu špatné, temné, bojové víly. Kvůli nim u sebe nosíme meče, i když už pak nevypadáme moc mírumilovně. Jen tyhle víly jsou horší než tma. Žijí samostatně, útočí na nás, nevadí jim vraždit, ničit naše domy. Už jsem se s nimi několikrát setkala, poprvé jsem tohle setkání málem nepřežila. Děsí mě to.

Víly mého lesa mi pomáhají překonat strach, ale i přesto v noci radši ani nevystrčím nos z příbytku.

Tenhle svět není dokonalý, ale mám svoje housle. Nosím je všude. Jednou mi pomohly z temnoty, pomohou vždycky. Rozsvítí plamínek naděje, pomůžou mi. Vždycky když jsem v ohrožení, zkouším se nejdřív bránit hudbou. Moje housle mají nějaké zvláštní kouzlo, díky kterému zahání většinu šelem. Ale co už vím, nepomohou mi ubránit se před temnými vílami. Na ty platí jedině meč. Ale i přesto svých houslí bych se nikdy nevzdala.

Tanec a hudba. To je to, co mají dobré víly tohoto světa nejradši. I přes to nemůžeme tančit a hrát celé dny. I my musíme něco jíst. Takže se dopoledne věnujeme sběru, při kterém se často dostaneme dál od našich příbytků, a odpoledne tančíme po loukách, které jsou blízko. Nikdy nemůžeme vědět, jestli temné víly nevylezou přes den a nepokusí se udělat si z nás večeři.

Není to tu tak bezstarostné, jak jsem čekala, ale přesto jsem šťastná. Přes den tančím po lesích, temné víly jsou za světla obvykle v úkrytu, ale i přesto mám meč. Přežiju tu, můžu tu žít šťastná.

Tenhle svět není dokonalý, ale je barevný a živý. Jak už jsem řekla, zůstanu tu. Navždy.

Autor: anisterb, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Baletka s houslemi: