OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Baronka Vendy a její příhody - 4. část

16.11.2009 (16:00) • JoHarvelle • Povídky » Jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 1120×

Čtvrtý den na hradě

Ráno se Vendy probudila v posteli a vedla ní spal Nicolas usmála se a vstala. Převlékla se a koukla na Nicolase, ten spal a nechtěl vstávat. Na chodbě Vendy narazila na Elizabeth, ta měla v ruce noviny a vystrašeně četla: „Bude baronka Vendy pořád používat titul baronka? Ty jsi Viliamova sestřenka?“ „Asi ano, pokud se mi to včera nezdálo, tak mi to říkala královna.“ „Tady se píše, že to novinářům řekla tvoje matka. Nevím proč, tady to stejně všichni vědí. Mě akorát nedošlo, že jsi nevlastní sestřenka Viliama.“ „To mi bylo vysvětleno.“ „Nesu vám noviny, ale koukám že je to zbytečné.“řekla Magdaléna a podívala se na noviny co držela. „Ne dejte mi je prosím.“řekla Vendy a vzala si je od ní. „Děkuji.“poděkovala a přečetla si ještě jednou ten titulek. „Tak jaký budeš mít titul? Baronka nebo princezna?“zeptala se Elizabeth a podívala se na Vendy. „Ještě nevím.“řekla s klidem a zašla do pokoje. Nicolas byl vzhůru a díval se na Vendy. Měla na sobě žluté šaty s krajkou a módním střihem. „Dobré ráno.“řekla Vendy, která se ani na něj nepodívala a přešla přes celý pokoj k oknu, začtená do novin. Roztáhla závěs a až teď se podívala na svou postel Nicolas tam ležel a tulil se. „Nech toho a přečti si radši tohle.“řekla mu a už mu podávala noviny. Nicolas vstal a vzal si je od ní. Vendy koukala z okna a přemýšlela. „Tak co? Jaký budeš používat titul?“ „Asi po matce, i když by mi pomohl ten po tom chlápkovi jménem otec.“ „Vyber podle srdce a ne podle využití jako já. Je to lepší kvůli tíze co bys měla na krku.“ „Jak i ty?“ „Já jsem prý ze čtvrtiny princ, ale neřeším to a nezajímá mě to.“ „Tvoje sestra taky?“ „Nevím, té to nenabízeli, takže asi ne.“ „Jsi moje princátko.“řekla Vendy a začali se líbat. V tom vešla královna. Rychle od sebe odskočili a tvářili se provinile. „Ale copak, já myslela že jste zasnoubení a máte dovoleno se líbat, jen líbat.“ „Nebojte se ba…“odmlčel se. „Ale něco ti uklouzlo?“ „Asi.“řekl Nicolas, který tu jediný stál v pyžamu. „Omluvte mě, jdu se převléknout.“řekl a odešel. „Co znamenalo to ba…?“zeptala se Vendy nevěřícně svým uším. „Mám nemanželské dítě, nikdo o něm neví a je stejně už po smrti a Nicolas je nejspíše jeho syn. Kvůli tomu mě nemá jeho matka ráda.“ „Děkuji, musí to být pro vás těžké.“ „To je a doufám že to nikomu neřekneš.“ „Můžete se na mně spolehnout.“ „Dobře, děkuji. Koukám, že je dobře že jsem ti to včera řekla. Musím jít, snídáte dnes sami, já mám výjezd ze země a vrátím se k obědu. Jedu do vedlejšího království, mají tam problémy.“ Vendy kývla hlavou a královna odešla. Vendy šla na snídani. Na chodbě na ní čekal Nicolas a doprovodil ji k snídani, ale nešli do jídelny. U jídelny jí vzal do náruče a odvedl ji do zahrady. Vendy až tam pochopila, co se děje. Na zahradě na kraji byli dvě deky a na každé byla snídaně pro dva. Měli tam to co obvykle a pár věcí navíc. Bylo tam i hroznové víno. Nicolas nic neříkal a byl zamyšlený. „Když nebudeme kralovat, tak budeme baroni.“mrkla na něj Vendy. „Takže si necháváš titul po mámě?“ „Ano, bude to tak lepší i vůči tobě.“ „Aha, nebudeme o tom přemýšlet.“ „Tak jo, chytej.“jen to Vendy dořekla, hodila po Nicolasovi kuličku hroznového vína. Nicolas otevřel pusu, naklonil se a chytil. „Teď ty.“řekl Nicolas a hodil po Vendy tři kuličky. Vendy ve zmatku nechytla ani jednu. „Byli tři.“stěžovala si Vendy a hodila po Nicolasovi dvě. Jednu chytil on a jednu Viliam. „Tys nechytla ani jednu.“řekl provokativně a otočil se na Viliama. „No tak, nechte toho.“řekl Viliam a mrkl na Nicolase: „Nicolasi víš na co myslím?“ „Asi jo.“kývl Nicolas. „Tak jdeme na to.“přitakali kluci a Viliam ještě vykřikl: „Rychle si připrav kuličky, Elizabeth, utíkej.“než to dořekl Vendy s Nicolasem je zbombardovali. „Dost, vzdávám se.“řekla Elizabeth a přilezla k dece. Sedla si a Nicolas s Vendy bombardovali jenom Viliama. Elizabeth nenápadně otrhala své víno a začala bombardovat Nicolase s Vendy. Nakonec už nebyla střelná munice a přestali. Dva uklizeči zahrady jenom kroutili hlavou. Vendy k nim přišla a požádala je o hrábě. Samozřejmě jí je dali a Vendy začala s nimi hrabat a dělat blbiny. Dokonce začala zpívat písničku od Ewy Farný L.Á.S.K.A . Všichni tleskali a Vendy zatím nepozorovaně nahrabala hromádku. Šla vrátit hrábě a pošeptala: „Stačí to naložit a odvést, ale nikomu ani muk.“mrkla na ně a šla snídat.

Měla je na starost Magdaléna a zkoušela je z několika otázek. Všichni měli pár chyb, ale to jí vůbec nevadilo. Pak tancovali na zítřejší večer. Nikdo si nestěžoval. Dvě hodiny před obědem jim Magdaléna oznámila: „Páni mají dvě hodiny boje, lovu a jízdě na koni. Dámy mají zkrášlující salón.“ „Ty se mají.“povzdechl si Viliam. „To jsem vás neučil princi.“ozvalo se za ním, stál tam jejich noví učitel boje. „Náhodou bojovaní je bezva věc.“řekl Nicolas a mrkl na Viliama. „To je, ale ne s tebou moc mě biješ.“povzdechl si znovu Viliam. „Dnes nebudete bojovat spolu, ale se sluhy a pak i semnou. Baronko, nechcete doprovod domů? Já pojedu také po obědě.“otočil se na Vendy. „Ale vezmeme to okolo Raidesů.“podívala se na Nicolase a ten kývl na Elizabeth. „Dobře vy jste paní.“souhlasil a odvedl chlapce hloub do zahrady. „Jdeme dámy.“řekla Magdaléna a odvedla je na druhou stranu do hradu. Měli znovu lázně, masáže, ale dostali i kadeřníka a všelijaké kůry. Pak je změřili švadleny a dali jim na výběr látku na šaty. Byl oběd. Vendy měla dlouhé krásné šaty, vlasy načesané nahoru a drahé šperky. Elizabeth měla spíže krátké šaty, vlasy volně dolů a také drahý šperk. Pánové byli v sakách jako včera. Královna přišla jako poslední. Měla na sobě středně dlouhé šaty s přišitými perlami a s vlečkou. Oběd nebyl v jídelně, ale v sále. Stůl byl uprostřed. Zněla tam hudba. Pánové stáli u stolu a dámy chodili po ohlášení. První přišla Vendy. Nicolas málem nechal otevřenou pusu. Druhá přišla Elizabeth, Viliam na ní koukal jako Nicolas na Vendy. Stáli tam po párech a když přišla královna požádala je aby si sedli. Začali nosit na stůl. Po obědě je královna poprosila, jestli by jí nezatančili. S radostí začali tančit. Vendy to měla trochu těžší, ale Magdaléna ji předtím poradila,aby si chytla konec a přehodila ho přes ruku. Tančili a loučili se tím s královnou. Vendy pošeptala Nicolasovi do ucha: „Zatanči si i s královnou.“ „Dobře.“souhlasil Nicolas a posadil Vendy ke stolu. „Smím prosit?“optal se a královna s úsměvem kývla. Magdaléna pustila valčík a koukala jak tančí. S úsměvem Magdaléna podporovala královnu, která od smrti svého muže netančila. „Děkuji ti.“poděkovala královna Nicolasovi a chtěla se posadit. „Počkat ještě já.“připomněl se Viliam a převzal královnu od Nicolase.

Začali si balit. Neměli co a tak jen se oblékli do toho v čem přijeli a šli se projít do zahrady. „Jak to teď bude? To se uvidíme až zítra večer?“ „Asi ano, nebo večerní projížďka?“ „Ta by byla hezká.“ Bavili se Nicolas s Vendy a šli v obětí přes hrad k hlavnímu vchodu. „Budu mít památku na celý život.“povzdechla si Vendy a rozhlížela se po hradě. „Neboj se tady budeš ještě vícekrát a jestli budeš královna?“ „Jo to tak, já a královna…Byla bych ráda královna, ale pochybuji že mě lid příjme.“povzdechla Vendy a vyšli ven před hrad na schody. Tam čekali čtyři koně. Na jednom koni seděl Vendin hlavní stájník a jeden měl dámské sedlo, byl to Vendin malý hřebeček. Vendy se usmála a otočila se na královnu, která stála na okraji schodu, aby se rozloučila se svými Královskými dcerami. „Uvidíme se zítra.“řekla a usmála se. Vendy ji poprvé viděla smát, ale jen tak pro radost. Přišla Elizabeth s Viliamem se slzami v očích. „Děkujeme, budeme si to pamatovat do smrti.“poděkovala Elizabeth. „Ale a co ty slzičky? Mám pro vás dárky.“řekla královna a zazvonila na zvoneček, co držela v ruce. Přijela limuzína co stála za rohem a královna k ní sešla. Řidič otevřel dveře a tam byli kufry a dvakrát meč se štítem, celá zbroj. „Pro dámy mám ty jejich šaty co tu nosili a dvoje další. A pro pány potřebnou zbroj a lovecké pušky. Doufám že jste spokojeni.“ „Ano, děkujeme.“řekli všichni skoro naráz a objali královnu, spíše královna je. Nicolas pomohl Vendy na koně a potom pomohl i Elizabeth. Rozloučili se s Viliamem a s královnou. Vyjeli k domovu. Po cestě neměli problémy, protože všechnu pozornost na sebe vzala limuzína, která vyjela hlavní bránou. „V té zbroji máte vše, sám jsem na to dohlédl.“prohodil stájník a otočil se na Nicolase. „Děkuji vám.“poděkoval Nicolas a zase jeli mlčky klusem. Zastavili u Raidesů, tam se rozloučili a jeli cvalem domů.

„Ahoj!“ozvala se Dana s Elen najednou. Margot jen mávala. „Dobré odpoledne.“řekla Vendy a seskočila z koně. „Ahóój!“vykřikla a běžela ke svým nejbližším. „Ty se nehněváš?“zeptala se její mamka a podívala se na ní s opatrností. „Ne za co? Za to že jsem poloviční princezna? Jen pro jistotu, nechávám si titul po matce. Hřeje mě to u srdce.“jen co to dořekla všichni se usmívali. „Teto, ty jsi tam byla na kontrole, že?“optala se pro jistotu Vendy. „Ano, tvoje mamka s babkou tady byli jako na trní.“ „Hele, kroť se.“upozornila jí“babka“. „Dobrý, já jsem tak ráda doma, tady mě nikdo nehlídá. Kde je moje chůva?“ „U tebe v pokoji, přijela limuzína…“nestihla doříct Elen a Vendy jí skočila do řeči. „šaty, to bude mít až moc práce, jdu jí pomoc.“ „A kdy nám budeš vyprávět?“zeptala se Margot. „O čaji.“odpověděla Vendy a utíkala po točeném schodišti. Po cestě každého pozdravila „Dobrý den, jsem zpátky.“ Všichni kývli a pracovali dál. Vendy vlítla do pokoje a zakřičela: „Dobré odpoledne, jsem tu a jdu si vybalit. „To je dobře, mě se honí nad těmi šaty hlava.“ „To je docela jasné.“řekla Vendy a brala vždy jedny šaty, odtancovala s nimi ke skříni a tam je pověsila. Šaty byli na ramínku a v ochranném pouzdru. Vendy je poznala a rozdělila. Dokonce tam měla svou moderní noční košilku. Měla tam i nové spodní prádlo a doporučený šampón. Chůva z toho valila oči z důlku a musela si sednout. Vendy na dně kufru našla šperkovnici. Měla tam ty drahé šperky a nějaké nové. Hodili se jí k šatům a tak se chůva zhrozila a spadla ze židle. Vendy si řekla kde má mobil. „Vzala si ho vaše matka.“řekla chůva a zavřela plnou skříň. „Cože? Hned se vrátím.“jen to dořekla a otevřela dveře stála tam její matka a držela její mobil. „Už ti přišli tři SMS a čtyřikrát volal.“ Vendy si vzala mobil a četla jednu zprávu za druhou.

Už jsi doma?

Už se mi stýská. Zavolej jen co si jí

přečteš.

Tak volej. Buď o samotě domluvíme si

večer. Taky tě doma tak velkoryse

uvítali a motá se ti hlava nad dárky od

královny? Nicolas

Vendy kývla a zašla zpátky do pokoje a ukázala na chůvu, ta pochopila a odešla. Vendy vytočila číslo. „Ahoj.“ozval se Nicolas nedočkavě. „No ahoj, máma měla můj mobil a za chvíli musím jít na čaj.“ „Jo, to já taky.“ Večer si ještě brnkneme, musím se převléknout. Zatím pa.“ „No počkat, já se těším a ty hned utíkáš?“ „Já musím, nechci je nechat čekat. Čekali dlouho.“ „Jen pár dní.“ „Jo jenže nečekaných. Mamka s babičkou prý málem dostali infarkt.“ „Jo, to je nemilá věc. Tak teda pa posílám pusu a prozvoníš mě?“ „Jo ahoj a posílám pusu.“ Nicolas zavěsil a Vendy dala mobil na noční stolek. Otevřela skříň vyndala ty šaty od královny a vzala si ty žluté co měla ráno. Za dveřmi se ozvala rána a kroky pryč. Vendy otevřela dveře, ale nikdo tam nebyl,jen zahlédla modrou vlečku. Zašla zpět a učesala se.

Přišla do salonku, kde seděla babička s mamkou. Zhlédla je. Mamka to být nemohla, ta měla krátké šaty a babička měla dlouhé modré. „Až zas budete poslouchat, nahlaste mi to předem, já jen abych se nepolekala více.“řekla Vendy a podívala se na ně stupidním pohledem. „O čem to mluvíš?“zeptala se její babička s nevědomou tváří. Mamka se prozradila s vystrašeným výrazem. Vendy se až teď usmála a posadila se. Leželo před ní kapucino, tak jak ho měla ráda. To ji obměkčilo úplně a bylo jí to jedno. „Jak ses tam měla?“zeptala se teta, která se objevila ve dveřích. „Jo, bylo to super.“řekla Vendy zhlídla všechny v salonku. Všichni se usmáli. „Jak se chystá sál?“zeptala se Vendy pro změnu a upila kapucino. „Můžeš se jít potom podívat.“nabídla jí Elen. „Dobře, půjdu se podívat i do stájí.“ „To můžeš.“řekla teta a kývla hlavou. „Máme pro tebe překvapení, doufám že ti ho stájník neřekl.“ „Ne neřekl, co to je?“byla hned zvědavá Vendy. „Začali jsme ti stavět stáje na tvůj chov. Měli by být hotové do měsíce, do tvých narozenin, jinak jim snížíme cenu. Každý den navíc, peníze ubudou.“řekla Dana a usmívala se, že udělali dobrý obchod. Vendy zatím vypila kapucino a postavila se. „Děkuji, teď jestli dovolíte, půjdu se podívat co je tu ještě nového.“ Všichni kývli a Vendy vyšla na chodbu, zavřela dveře a začala poslouchat. „Co jste jí provedli, ani neměla radost z těch stájí.“slyšela tety hlas. „Poslouchali jsme za dveřmi.“řekla Elen zklamaně. To Vendy stačilo a běžela do stájí.

Všechny zdravila a nenechala si zkazit náladu. Všichni ji sledovali a vždy se poklonili. Vendy hned vešla do soukromích stájí a Sunny day jí zdravila, už z dálky. Vendin hřebeček jen vystrčil hlavu a odfrkl. Vendy se usmála a dala jim ze sáčků pamlsek. Prošla stájemi a vyšla na staveništi velkých stájí. Usmála se. „Dobrý den, prosím vás můžete odejít ze staveniště?“objevil se vedle ní nějaký mladík. „Ano, jen jsem se chtěla podívat na své budoucí stáje.“řekla Vendy spiklenecky, aby mu dala za vina učenou, že takhle mluví s každým. „Promiňte mi tu drzost, ale překážíte tu.“ „Takhle se semnou ale mluvit nebudete. A nezapomeňte na boxy pro hříbata, jinak nedostanete ani korunu.“řekla Vendy a otočila se a jen slyšela: „Tys to vypískl, vždyť to byla baronka Vendy, jinak milá pohodová holka.“ Vendy se usmála a nesla se okolo stájí do veřejných, tam ji odchytl hlavní stájník. „Dobrý den.“ „Dobrý, co to je za lidi, co tam staví?“nemohla z nich Vendy a zuřili jí oči. „To jsou cizinci a neví jak to tu chodí. Ten mladík co jste s ním mluvila je průšvihář. Sedl na naše mladé ještě neosedlané hříbě a uhnal ho. Hajzl jeden, promiňte, ale teď jsem to musel říci.“ „Teď tě to omlouvá, já bych to řekla taky. Kde je ten můj malý tulák?“ „Ta malá tulačka? U hříbat v ohradě, schválně jestli jí poznáte.“ „Dobře jdeme.“ Vyšli menší kopeček a objevili se mezi ohradami. Hříbata byla nalevo a Vendy ukázala na jedno, které si hrálo a běhalo okolo ostatních. Spatřilo Vendy a přiklusalo k nim. „Správně a koukám že vás poznalo.“prohodil stájník a pohladil hříbě. To ale poskočilo a tulilo se k Vendy. Ta když ho po chvilce pohladila zafrkalo a natahovalo krk k Vendy. Stájník jí podal kousek tvrdého chleba. Vendy ho dala hříbátku a vyrazili k zámku.

Vendy vešla do sálu, kde má být ples nebo bál. Vendy nevěděla jaký je v tom rozdíl a tak používala oboje. Sál byl veliký tak na sto lidí. U stěn byli stoly se židlemi a tam úplně vzadu byli schody a pod nimi ten největší stůl, byl i více ozdobený. Celý sál od stropu po podlahu byl vyzdoben krepovými papíry, všelijakými papírovými ozdobami a balónky. Ještě to zdobili, ale jakmile zahlédli Vendy poklonili se a čekali co udělá. „Je to moc hezké, dobrá práce, můžete pokračovat.“řekla Vendy a zase vyšla ven. Poklonili se a pokračovali v práci. Vendy šla do svého pokoje. Zrovna jí zvonil mobil, zvedla to a čekala až se někdo ozve. Nikdo se ale neozval.Típla to a podívala se na číslo. Číslo bylo neznámé. Vendy se zamračila a prozvonila Nicolase. Ten jí zavolal nazpátek skoro hned. „Ahoj.“ozval se Nicolas. „Ahoj miláčku.“ „Co je ti?“poznal Nicolas její klepající se hlas. „Nevím, někdo mi volal, tak jsem to zvedla, ale bylo tam ticho.“ „A ty jsi něco řekla?“ptal se Nicolas a jeho hlas zněl zvědavě. „Ne, vždycky čekám až se někdo ozve. Ty sis toho nevšiml?“ „Ano všiml, proto se vždy ozvu hned.“ „Jo všimla jsem si, ale tvoje sestřička taky.“ „Ona ti to dneska vzala?“ „Ne, jak mi to vzala minule.“ „Jo tak to jo. Hele večer u rybníka, co ty na to?“ „No pěšky nejdu a kůň proti tomu nic nemá.“ „Tak jo v devět?“ „To je ještě vidět, v deset.“ „Dobře, zatím ahoj.“ „Pa.“ Rozloučili se, zavěsili a Vendy odložila svůj mobil na noční stolek. Vendy běžela do stájí a hledala hlavního stájníka. „Ano? Co potřebujete baronko?“ „Potřebovala bych v deset mít osedlaného koně.“pošeptala mu Vendy do ucha a podívala se na něho. „Vy mi opravdu důvěřujete.“prohodil stájník a mrkl na ní. „Bude připravený v boxu.“řekl s úsměvem a odešel pracovat. Vendy se odešla převléknout na večeři. Přišla do jídelny jako první a tak si nechala přinést žádosti. Podívala se na prvních pět, bylo na nich razítko zamítnuto a podpis její tety. Prolistovala tedy další a všude to bylo stejně. V tom přišli všechny tři baronky a měli byste vidět jejich výraz. Po stole byli poházené žádosti a Vendy se nad nimi mračila. „Mám nějaké právo rozhodovat o žádostech nebo mi tu patří jen kousek půdy?“zeptala se a ani nezvedla oči od jedné žádosti, kterou držela, ale ne poprvé. Byla to ta žádost, kterou viděla u královny. „Máš právo rozhodovat o panství.“řekla Elen. „Ale až od osmnácti.“skočila do toho teta. „Ne, to jsi měla jen ty, protože bys každému vše zamítla, abys měla velký majetek.“řekla Elen a podívala se na svou dceru. Ta se mračila a nevěřila svým uším. „Tak to jí zůstalo i v jednatřiceti, všechny žádosti jsou zamítnuty. Tahle žádost byla dokonce i u královny. Tam jsme se o ní bavili a byli jsme se u nich podívat. Oni ty dva koně potřebují.“ „Dobrá, po večeři tam spolu pojedeme.“nabídla teta a podívala se přitom na Elen. Ta přikývla a nechala uklidit stůl. „Je jich moc. Všechny nestihnete.“prohodila Dana a podívala se na ně. „Tak dnes asi jen deset a zítra to dojezdíme.“řekla teta a už se nosilo na stůl. Vendy si všimla, že jediná sedí rovně a musela se usmát. Všichni se na ní podívali a došlo jim to. Narovnali si záda a jedli dál. Vendy dojedla a šla se převléknout. Vzala si drezurní klobouk a vybírala k němu něco vhodného. Chůva jí přinesla černý plášť a k němu vybrali červené šaty. Chůva odběhla říci do stájí že Vendy bude potřebovat dámské sedlo a paní Margot také.

Vendy vyšla ven a zaznělo takové „ó“ že se málem lekla. Na hradě to bylo normální. Její teta už seděla na svém koni a tak se Vendy vyhoupla a jeli. Doprovázel je hlavní stájník. Takový střední statek úplně vzadu na jejich konci pozemku. Zrovna se tam dřel jeden starý muž. Táhl za sebou brány a skoro vypustil duši. Jakmile viděl vzácnou návštěvu, přestal se dřít a zavolal na svou ženu a syna. Vyšli ven z malého domečku. Žena byla stejně stará jako statkář a jeho syn byl už nejspíše plnoletý. Všichni se poklonili, když přijela vzácná návštěva. „Jsme tu ohledně vaší žádosti.“promluvila Margot a hned se objevili tři úsměvy a tetu to obměkčilo. „jaké potřebujete koně?“zeptala se a ukázala na hlavního stájníka. Ten seskočil a zapsal jejich žádost. „Děkujeme.“řekla žena a podívala se na Vendy. Vendy se usmála a mrkla na ní. „Jedeme.“zavelela Vendy a podívala se na svou tetu. Lidi se poklonili a jen co byla návštěva na kopci, začali poskakovat a veselit se. „Další žádost, ale copak zase ten dařbuján chce.“uklouzlo Margot a tvářila se nervózně. „Kdo to je?“optala se Vendy a podívala se na svou tetu. „Strašný boháč. Žádá o prase.“ „Pokud jich bude mít více jak tři žádný mu nedáme. Viď?“ „Ano.“souhlasila Margot s Vendiným návrhem. Přijeli k velkému panství. Všude plno čeledi a všelijakých zvířat. Jakmile je spatřili, běželi to říci panu domácímu. Ten se vybatolil ze svého velkého domu. „Á baronky, dobrý den.“řekl a ani se nepoklonil, jinak všichni čeledíni se klaněli, až málem si vymáchali obličeje v suché prašné hlíně. Margot jen zasyčela mezi zuby. Hlavní stájník jen zakroutil hlavou a opřel se o sedlo. „Jsme tu pracovně, kvůli vaší žádosti.“prohodila Margot a podívala se ke chlívku. Hlavní stájník seskočil a pomohl seskočit baronkám. Čeledíni jim hned podrželi koně. Velkostatkář je zavedl do chlívku, kde leželi tři prasata. „Víc prasat nemáš?“zeptala se Margot a podívala se nevěřícně na velkostatkáře. Ten zakroutil hlavou a dodal: „Ne, kdybych jich měl více tak nežádám o další.“ V tom vběhla jedna děvečka a promluvila: „Promiňte že vás vyrušuji, ale jedna svině rodí a nemůžeme jedno sele vytáhnout.“ „Takže nemáte žádné jiné prasata?“optala se Vendy a zamračila se. „Už mám jen svině, ale vy jste se ptali na prasata. A ty máš padáka.“řekl a mračil se. „Nic vám nedáme, jste jenom odporný prase. Jedeme.“zavelela teta a vyšla ven z chlívku. S nimi vyšla i uplakaná dívka, bylo jí tak patnáct až osmnáct. „Ty se sbal a pojeď s námi.“vyšlo z tety a ukázala na uplakanou holčinu. Ta se usmála a rozeběhla se k malému přístřešku. Tam byl zanedbaný poník, byl nejspíš její, protože si ho odvázala a nasedla na něj. „Toho poníka tu necháš.“rozkázal velkostatkář a zamračil se. „Ale on je můj.“ohradila se zklamaně. „Toho poníka chceme za náš čas a nečekejte že vás pozveme na zámek.“byla rozčílená Margot a vyjeli z vrat. Mladá holčina vedla svého poníka a odvážila se zeptat: „Já budu pracovat na zámku?“ „Ano.“odpověděla Margot a koukla se na další žádosti. „A ustájíte mi mého poníka?“ „Ale jistě, bude mít vlastní box.“ujala se slova Vendy. „Pro dnešek by to nejspíše stačilo.“dořekla co chtěla Vendy a podívala se na svou tetu, ta se usmála a přikývla. „Prosím vás a co budu dělat?“ „Co umíš?“zeptala se na oplátku Vendy a podívala se na ní.“ „No umím to s koňmi, mohla bych i klidně pracovat v kuchyni. Já se naučím vše co bude potřeba.“ „Dobře a kolik ti je?“ „Dvanáct, rodiče mi umřeli.“ „Aha, tak to jsi mladší než tady moje neteř.“usmála se Margot. „no vlastně ano, teto.“souhlasila Vendy. Hlavní stájník jen poslouchal a díval se na ní jak jede na svém poníkovi. „Jestli dovolíte, já bych si jí vzal do stájí, koně umí ovládat a když jí měl ten křupan tak bude dobrá.“ „No vidíš může se potom hodit v mích stájích.“prohodila Vendy a pobídla svého hřebečka ke klusu, už si o to dlouho říkal. „Protáhnu mu jen nohy a pak se vrátím k vám.“ Vendy odjela a proháněla se okolo nich cvalem. „Také bych se ráda takhle proháněla na koních, ale na tomhle miláčkovi nemůžu.“povzdechla si malá holčina a dívala se na Vendy. „Dokonce v dámském sedle.“ „Ano mladá baronka je nejlepší jezdkyní v našem panství.“prohodil na potvrzení stájník. Margot jen přikývla a začala bojovat se svým koněm. „Netahejte ho tolik za uzdu a uklidněte ho spíše slovem.“pomohl jí stájník a opravdu, kůň začal klidně s dlouhým krkem pochodovat. Vendy se k nim znovu přidala a jeli spolu až na zámek.

Vendy si zalezla do postele a zase jí někdo volal. Vendy to tedy zvedla. Na druhé straně se znovu nikdo neozval. Vendy to rychle típla a koukala na display. Byl tam jen jeden nepřijatý hovor od Nicolase. Neměla náladu na nějaký rozhovor a tak tedy napsala smsku, že dnes nemůže a okamžitě usnula.

Ráno byla Vendy vzhůru už v sedm. Učesala se a připravila si plesové šaty na postel k nim náhrdelník od královny a boty co měla ve skříni, už si ani nepamatuje odkud je má. Než se vydováděla v pokoji bylo osm a podávala se snídaně. Vendy přiběhla jako poslední, ale měla nejvíce elánu. Margot se po včerejšku sotva hýbala a Dana s Elen spali u stolu. Vendy je probudila svým příchodem. Měla na sobě překrásné šaty a s úsměvem na tváři vše pozdravila: „Dobré ráno. Jak jste se vyspali?“ „Ale tady má někdo plno elánu.“řekla  s podivem Margot. „Že je to nějaký živí?“podívala se na ostatní Elen. Dana jen zakroutila hlavou a podívala se na svou dceru. Měla načesané vlasy nahoru, dlouhé šaty a úsměv na rtech. Danu to rozhodilo, jak se jí dcera na tom hradě změnila, nikdy netrpěla na tom jaké má šaty a vůbec jak vypadá. Dana znovu zakroutila hlavou a ukázala na Vendinu židli. Vendy se posadila a Elen zazvonila zvonečkem. Přinesla se snídaně a všichni jí snědli, Vendy jedla znovu jediná s rovnými zády. Smála se tomu a všichni bez podívání na ní narovnali záda, tím ji rozesmáli ještě víc.

Vendy se odešla převléknout do jezdeckého a nechala si osedlat svého koně skokovým sedlem. Hlavní stájník pochopil a připravil jí parkurové překážky. „Budete mi dělat trenéra?“zeptala se Vendy, když svého koně zahřála a vjela na parkurovou dráhu. „Ale jistě. Vaše přání mi je rozkazem.“souhlasil. „Objeďte s ním kolečko okolo překážek… To je dobře, nedovolte mu ať si dělá co chce… Teď mezi nimi prokličkujte… Ještě to bylo málo…No dobrá vjeďte na tu nízkou, ať vidím jakou má zásobu…Ale rozený skokan, dobrá vjeď na ox…Co to bylo?“ Vendin hřebeček se vzepjal a nechtěl na tu překážku kam ho svědomitě Vendy vedla. Dříve, když bydleli ještě ve městě, jezdila na Amandě a ta s klidem skákala přes jakoukoliv překážku. Vendy málem spadla a tak mu uvolnila otěže. „Víte že nemá ještě jméno, jak ho chcete uklidnit beze jména?“zeptal se hlavní stájník a čekal jak si bude Vendy dařit. Vendy hned napadlo jméno a vyslovila ho nahlas: „Ďáblíku, klid hou, to nic, nic se neděje. Já nesmím spadnout, dnes je ten ples.“ Kůň se uklidnil, stál na jednom místě a čekal na povel, ale jakmile mu dala Vendy povel a blížili se k překážce začalo to na novo. „Hou chlapče, co je ti?“ to už se trenérovi nelíbilo a šel k nim. Ďáblík se pořád plašil, i když se s ním k překážce blížil stájník. Vendy seskočila a šla směrem k oxeru. Hřebeček šel za ní,protože Vendy vytáhla mrkev a ukázala mu jí. Vendy mu kousek dala a chytla ho za otěže. Teď byl hřebeček klidný, ale jakmile na něj Vendy vyskočila, začal se plašit. „Hou malej, to nic není.“ Vendy ho otočila a naznačila trenérovi ať jí sníží. Ten to pochopil a snížil jí jen na křížek a jedno břevno za ním položené na zemi.. Vendy tentokrát pobídla jen do kroku a chtěla překážku překročit. Hřebečkovi se nechtělo,ale šel, sice nejistě, ale překročil jí. Vendy ho pobídla ke klusu a přeskočili jí v klusu. Hřebeček už bez odporu skákal každou, ale jen co oxer zvýšili, nechtělo se mu okolo něj skákat a už tuplem ho přeskočit. Vendy byla unavená. Seskočila z něj a předala ho trenérovi. Ona si vzala na voďák to hříbě a až do oběda s ním byla na procházka. Jakmile přišla, musela utíkat do zámku, protože měla za pět minut mít oběd.

Ples a nežádoucí zjištění

Po obědě se Vendy znovu převlékla do jezdeckého a vytáhla pár služebníků na projížďku. Jel hlavní stájník Henry, služka Helen a hlídač objektu se svým psem. Jeho jméno neznala. Jeli okolo ohrady, kde zrovna jezdila ta malá holčička Klára. Jezdila tam na svém poníkovi. „Pojeď s námi Klárko.“zavolala na ní Vendy. Holčička se usmála a zároveň se podivila: „Vy si pamatujete mé jméno?“ „Ano, co je na tom divného?“podivila se ještě více Vendy. Jeli dál. Vendy zamířila na mýtinku se studánkou. Její doprovod jel s klidem za ní. Než vyjeli prozvonila Nicolase, aby tam jel taky. Na mýtině se pásl jen jeden kůň, ale jeho jezdec nikde nebyl. Vendy poznala Nicolasova hřebce. Zamlaskala na něj a on k ní přiběhl. Služebnictvo se divilo kromě Henryho. Sesedli jsme z koní a přivázali je ke stromům. Nicolas vylezl z lesa s puškou a psem. V ruce nesl zastřelený dvě koroptve. „Dobrý den, vy jste mi přivázali koně? Děkuji.“pozdraví udiveně Nicolas. Vendy jen kývla. „Přijdete dnes večer na ples?“zeptala se Vendy. „Ale jistě, kdybych nepřišel už byste mi to nikdy neodpustila. Nebo snad ano?“pousměje se Nicolas. „Za těchto okolností ne neodpustila. Vy snad ano?“odpoví Vendy. Nicolas zčervená. „Dobrá práce pane Nicolasi. To jste opravdu střelil vy?“zeptal se Henry když se podíval na úlovek mladého pána. „Ano, co vy na to mistře.“zeptá se Nicolas svého učitele. „No co já na to? Máte vynikajícího učitele. Dobrá práce. Jste výborný a pečlivý žák.“pochválí ho Henry. „Tolik pochvaly bych nemusel unést pane učiteli.“řekne skromně Nicolas. „Dobrá, tím pádem jste do této nemusel naházet tolik broků.“řekne s úsměvem Henry. Služebná Helen s malou Klárkou zatím začali prostírat na menší pauzu. „Pane postřeh.“řekl Henry a hodil po Nicolasovi klacek. Nicolas ho chytil hned a postavil se proti Henrymu. „Já se raději stáhnu.“řekla Vendy a poodešla k hlídači se psi. Lovecký pes si začal hrát s hlídacím psem. To Vendy ještě neviděla a bylo vidět, že to ani jednomu majiteli nevadilo. Nicolas tvrdě bojoval s Henrym. „Pohlídáte prosím psi.“řekne hlídač k Vendy. „Ale jistě. Ráda.“souhlasí Vendy. Hlídač si vzal taky klacek a přidal se. Bylo vidět že mu Henry dává znaky co udělá, aby co nejlépe vyzkoušel mladého a ne moc zkušeného Nicolase. Nicolas už nemohl, ale oba protivníci neulevovali. „Kdo vyhraje, dostane ode mně pusu.“povzbudí svého snoubence Vendy. Nicolas se začal soustředit a skolil hlídače. Henry se ale nedal, až když byl znovu hlídač na nohou nechal se aby si odpočinul. Nicolas znovu skolil hlídače, ale tentokrát mu sebral tyč a oba protivníky držel v šachu. Všichni se začali smát a psi začali olizovat ležící poražené. Nicolas přistoupil k Vendy a poklekl před ní. Podal jí tyč s kterou vyhrál. Vendy jí přijala a předala Helen, která stála vedle ní. Nicolas se postavil a políbili se s Vendy. Byl to vášnivý polibek a všichni si toho všimli. Rychle se odlepili a šli si sednout k prostřené dece. Helen s Klárkou se usmívali a Henry s hlídačem se na ně dívali. Psi jen čekali jestli jim něco nehodí. „Proč jsi včera nepřijela. Henry říkal, že Ďábel byl přichystaný.“pošeptal Nicolas Vendy do ucha. „Byla jsem unavená. Promineš mi to?“pošeptala na oplátku Vendy, ale tak aby to nebylo vidět. Nicolas nenápadně přikývl hlavou.

Jen co přijeli šla Vendy zkontrolovat sál. Vše bylo nachystané a velké hodiny na zdi ukazovali pět hodin. Vendy tedy zamířila do svého pokoje. Tam si vzala svůj župan a šla do koupelny. Umyla se od hlavy až k patě. Nanesla na sebe pár přípravků a v županu zamířila k sobě do pokoje, tam již čekala chůva Helen a připravovala všechny doplňky na mladou slečnu. Vendy se oblékla do šatů, Helen jí připnula náhrdelník a pomohla jí nandat náramky a prstýnky. Načesala jí vlasy do krásného účesu a postavila ji před velké zrcadlo.

Vendy šla k hlavním dveřím do sálu. V sálu byl šum a hluk. Zaznělo zaklepání a šum ztichl. „Baronka Vendy Dana Elen Párkrová. Jedna z hostitelek.“jen co to nějaký muž dořekl otevřeli se dveře a Vendy stála čelem všem hostům. Všichni ji sledovali, ale nejvíce asi Nicolas. Elizabeth s Viliamem stáli u sebe. Všichni je sledovali, stejně jako Vendy. Nicolas přistoupil ke schodům a požádal Vendy o tanec. Vendy přikývla a podala mu svou ruku. Tančili po parketu spoustu písniček, když v tom pro ně přišel sluha. „Máte jít. Je čas.“řekl a zmizel zase u baronky Elen. Přišli k nim. Zase ten jeden muž u dveří zabouchá. Sál ztichne. „Dovolte mi vám oznámit, že baronka Vendy Dana Elen Párkrová přijala nabídku k sňatku od barona Nicolase de Raide.“řekne ještě hlásající u dveří a v sále se ozve šum. Viliam s Elizabeth začnou tleskat a tak se připojí i zbytek krom jedné mladé slečny, které si všimne Vendy. Dívčina sklopí hlavu a zamíří na zahradu. Hlásající znovu zabouchá. „Pokloňte se přicházející královně naší země. Královna Vendy druhá.“řekne a pokloní se muž u dveří. Celý sál se pokloní a královna zamíří ke stolu, kde sedí Vendina rodina. „Přeji vám to.“řekne královna u Vendy a Nicolase, ale řekla to tak nahlas, aby to všichni slyšeli. Ta mladá slečna ,co netleskala, se objevila ve dveřích do zahrady a měla červené oči. Nicolas se omluvil a zamířil na toalety. Vendy zamířila na zahradu. Postavila se u zábradlí a opřela se o něj. „Víte jistě, že si vás nebere kvůli trůnu? Je zákon že musí být budoucí král ženatý, musí mu být minimálně sedmnáct a mít v sobě aspoň trochu královské krve nebo aspoň jeho manželka.“spustila ta uplakaná slečna. „O čem to mluvíte?“zeptala se s údivem Vendy. „Měli jsme se brát. Domluvili to ještě naši otcové, ale on z toho prokličkoval. Prý chce být králem a já mu zrovna moc nepomůžu. V tom jste se vrátili vy, kteří mají v předcích královskou krev. Skočil po možnosti. Nebuďte obětní beránek.“spustila slečna. Přiběhl Nicolas a zhrozil se s kým Vendy mluví. „Pojď neposlouchej jí.“chytí Nicolas Vendinu ruku, ale takovým stiskem, že se Vendy zhrozí a vzpomene si na svého otce. Vytrhne se Nicolasovi a uteče přes celý sál do domu do svého pokoje. Tam si lehla do peřin a plakala. Uzamkla za sebou dveře a nikoho nepouštěla dovnitř. Za dveřmi se vystřídala celá její rodina, Nicolas, Královna, Elizabeth a Viliam, ale Vendy nikoho nepustila.

Ráno se Vendy probudila na posteli v plesových šatech. Sundala je ze sebe i s doplňky. Vlasy měla zacuchané a prsty oteklé. Podívala se na budík bylo šest hodin. Potichu otevřela dveře. V zámku bylo ticho. Vendy proklouzla do koupelny, kde se umyla a znovu rozbrečela. Potají se vrátila do svého pokoje a lehla si na postel. Celý den byla ve svém pokoji a odmítala jakoukoliv návštěvu, kromě své služky a jednou pustila i svou matku, která jí domlouvala. „Zlatíčko to nemusí být pravda. Baronka de Clever si to mohla vymyslet. Ano, měli se brát, ale to byl dohodnutý sňatek a ty se skoro nikdy nevydaří.“uklidňovala svou dceru Dana. „Mami, mám v krvi nějakou královskou?“zeptala se Vendy. „Proč to chceš vědět?“opáčila Dana. „Tak mám nebo ne?“trvala na svém Vendy. „Ano.“potvrdila Dana. „Nech mě prosím.“otočila se Vendy na druhou stranu a zavřela oči. Slyšela jen jak se nad ní naklání a pak kroky pryč.

Další dva dny to bylo podobné. Akorát k sobě Vendy pustila více lidí. Dokonce přijela i královna, která si s Vendy povídala, ale jakmile se Vendy zeptala na její původ, královna odmítla a vymluvila se na důležitou schůzku na hradě. Přišla za Vendy i teta s babičkou. Nutili ji jíst, ale Vendy sotva snědla kousek masa. Když odešli slyšela je, jak si říkají: „Nepomohl by jí nějaký prášek?“ „A ty znáš nějaký na zlomené srdce?“ „Ne jinak bych si ho už tenkrát vzala.“ Vendy nevěděla kdo mluví, ale musela se tomu smát. Královna jí řekla, že v sousedním království, taky selhalo ze svatby a to byli oba z královské rodiny. Mají tam dva krále a jakmile se jednomu narodila i dcera tak si plácli. Těm malým bylo teprve šest a pět. Jinak jeden má dva syny a jeden syna a dceru. Ten odstrčený syn chtěl kralovat, ale zrovna to na něj nepadlo.

Velké přání

Ve středu ráno se Vendy probrala a měla hlad. Oblékla se do županu a sešla dolů. Tam bylo už prostřeno. Čekalo se na Danu. Ta když přišla, tak se rozzářila. Vendy se najedla a zalezla zpátky do svého pokoje. Vyndala ze skříně svou školní tašku s kterou sem přijela. Byli tam letáčky na školy a jeden až do Kalifornie. Na něm bylo napsáno: „Můj sen“ Vzpomínala a přemýšlela. Hledala dál své sny o budoucnosti. Našla i top v kterém okouzlila Ondřeje. Našla své staré rajtky v kterých sem přijela, protože neměla čas se převléknout. Byly na nich ještě bílé chlupy Amandy. Někdo zaťukal a vyrušil Vendy ze vzpomínání. „Ano.“řekla Vendy a zandala všechny věci zpátky do skříně. Vejde hlavní stájník Henry. „Dobré dopoledne, promiňte že ruším, ale Ďábel nechce jíst. Stýská se mu po vás.“spustí Henry, tak rychle, že Vendy pochytala jen kousek. „Tak jdeme… nebo ne. Dejte mu za mně cukr.“odmítá Vendy. „Baronko nemůžete tu být zavřená. Teď okamžitě se převléknete do jezdeckého a půjdete s Ďáblem trénovat.“stojí si na svém Henry. Vendy se podívá z okna. Přikývne a Henry odejde. Vendy se tedy převlékla do rajtek a elastického trička a do jezdeckých holinek. Venku stál připravený Ďábel a na jeho sedle přidělaná přilba. Vendy si nandala přilbu, vyhoupla se do sedla a zamířila na jízdárnu. Henry tam na ní čekal a připravoval překážky. Vendy s Ďáblem trénovali a skákali, dokonce i oxer. Vendy se začala usmívat a začala být šťastná do doby než přijel Nicolas. Jakmile ho Vendy uviděla začala přemýšlet kudy by utekla. Nacválala s Ďáblem a přeskočila hrazení venkovní jízdárny. Jela přímo tryskem pryč okolo ohrad do lesa. Nicolas jen vyběhl kousek za ní, ale koni nestačil. Vendy zaběhla do lesa a tam nechala vydýchat Ďábla. Bylo ticho a jen ptáci pískali a srnky skákali okolo zajíců. Vendy se to moc líbilo. Zapomněla na své starosti a zklamání. Pobídla Ďábla a pomalu a hlavně opatrně vyjela z lesa. Objela potají zámek a vyjela na zahradě. Přidělala Ďáblovi přilbu na sedlo, vytáhla třmeny a přivázala otěže k rozsoše. Plácla ho do slabin a Ďábel vyrazil ke stájím, coural se po dvoře. Vendy ho hlídala z po za keře v zahradě. Ďábel se pásl na trávě u parkoviště. Pořád tam stála Raidesova limuzína. Na dvoře se objevil Henry, Nicolas a další stájníci. „Ježiši, ono se jí něco stalo.“vyjekl Nicolas a chtěl chytit Ďábla, ale ten se nedal a vykopl. Henry se jen usmál a s klidem řekl: „Nechte ho. On se nenechá a pokud jste si nevšiml, má nahoře třmeny, přidělanou přilbu a na volno přivázané otěže. Baronka Vendy ho poslala domů, teď buď někde chodí nebo je už doma. Spíše někde chodí.“ Henry nenápadně ukázal rukou a Vendy zalezla a nenápadně odešla do svého pokoje. Zamkla se a nikoho nepustila.

Další den Vendy navrhla, že chce studovat v Kalifornii, že jí chybí tři ročníky. Rodina na to moc dobře nezareagovala. „Cože? Vendy přemýšlela jsi o tom dost dlouho? Není to moc narychlo? To tam chceš jet kvůli Nicolasovi?“otázky lítali jedna za druhou, ale když Margot vyslovila tu poslední, všichni zmlkli. Vendy přemýšlela co má říct. „Ne, ne , ne. Chci tam, protože to byl můj sen. Aspoň si všechno srovnám v hlavě. Prosím. Za tři roky mě máte zpátky, už jsem tam volala a oni by mě vzali klidně hned po prázdninách. Teď o prázdninách tam jsou přednášky a ten měsíc a půl se aspoň pořádně naučím anglicky. Tady žádná pořádná škola není.“ Vendy se obrátila do okna. Zrovna vyváděli Ďábla. „A co Ďábel? Snad ho nechceš nechat tady a nebo ještě hůř ho táhnout sebou do Kalifornie.“stará se Elen. „Ano chci ho vzít sebou do Kalifornie je už připravený box s jeho jménem a soukromí trenér, kterého mi navrhl Henry.“řekla s klidem Vendy a zamávala na Henryho. Ten ji pokývl a věnoval se svojí práci. „To nemyslíš vážně. Vše jsi připravila a nás s tím jen seznamuješ?“vykřikla Dana a podívala se s vyčítavým pohledem na Vendy. Vendy sklonila hlavu a pochopila, jak právě ublížila své matce. Ale chtěla strašně moc jet do Kalifornie. Ta škola je soukromá a shovívavá, že nikomu neřekne pravé jméno a okolnosti svých studentů. Vendy zvedla hlavu a všechny její příbuzné seděli a přemýšleli. Teta Margot přikývla a postavila se vedle Vendy. Chápala jak se cítí. Elen s Danou se na ní podívali a v jejích očích byl viděn jen zmatek. „Ať jede, prospěje jí to do budoucna. Ano bude se nám po ní stýskat, ale tady se utrápí a mé vzdělanosti ubývá, vždyť už je lepší než já.“teta se na Vendy pousmála a mrkla na ní. Vendy objala svou tetičku a ukápla jí slza. „Margot asi máš pravdu, královna by si to přála také, ale ne, že se s ní nerozloučíš. To ať tě ani nenapadne.“pohrozila Elen a objala svou vnučku. Dana se podívala na všechny v pokoji a její oči skončili u Vendy. „Tak ať je po tvým, ale jestli se mi neozveš každý den, přísahám, že tam přiletím a udělám ti tam takoví bordel, že každý tě bude znát a pak tý největší drbně řeknu že jsi princezna a máš usednout na trůn.“Dana se rozpovídala a skočila své dceři do náručí s brekem. „Co?“vydala ze sebe Vendy. „No a že to nebude pravda, každý tomu uvěří.“dodala Elen se skrytým obličejem. Vendy se narovnala a řekla vítězoslavně: „Děkuji, jsem vám vděčná. Ale ještě musím najít starý slovníček neslušné mluvy“ To všechny rozesmálo. Vendy si šla s pomocí Helen balit a učit anglicky.

Další den, už byla Vendy přichystána k odjezdu. Cestou se ještě měla stavit u královny a rozloučit se s ní. Ano, rozloučit se s Nicolasem by bylo také dobré ke cti, ale to by nemuselo dopadnout pro Vendy dobře. Ještě jí to bolelo. Seznámit ho se situací, že Vendy odjíždí? Už byl. Henry jeho a prince Viliama stále učil bojové umění a prořekl se. Hned se šel přiznat baronce Vendy. Ta s klidem přikývla a nezlobila se na něj. Měla Henryho moc ráda. Brala ho jako svého příbuzného.

Po rozloučení s královnou se Vendy vydala na cestu. Jela autem sto padesát kilometrů na letiště a pak letěla až do Kalifornie.

Konec (pokračování: Vendy královnou)

Píši ještě druhý díl. Tam se Vendy vrací domů z Kalifornie. Zjišťuje plno nových věcí a událostí.

Autor: JoHarvelle (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Baronka Vendy a její příhody - 4. část :