OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Because you were my dream

26.06.2014 (17:00) • Ryuu • Povídky » Jednodílné • komentováno 10× • zobrazeno 1438×

„Kentaro!“

„Sklapni a nech mě chvíli!“

„Ale, Kentaro!!!“

„Řekl jsem, abys sklapl, Yashiro! Nech mě chvíli přemýšlet, sakra!“

Bělovlasý chlapec se stáhl z dosahu druhého a zachumlal se do deky. Opatrně přejel prsty po obvazech na levém oku. Bolelo to, ale oko bylo v pořádku. Nůž minul. Zasáhl obočí a tím se odklonil z dráhy a poškodil pouze víčko a část tváře. Povzdechl si a stáhl prsty, i ten lehký dotek bolel. Vrátil se očima k polonahému muži na druhé straně postele. Seděl na kraji, hlavu v dlaních a nechtěl s ním mluvit od chvíle, co ho přinesl do jejich bytu. Jen ho ošetřil. Dost dobře nechápal jeho chování. Byla to jen další střetnutí dvou gangů. Prostě byli ve špatnou chvíli na špatném místě, takhle sami. Ale byli v pořádku. Tak proč se starší choval takhle? Nevydržel sledovat jeho záda a znovu se přisunul blíž. Opatrně mu položil drobnou ručku na rameno a věnoval polibek na vystouplý obratel na krku. Kentaro nereagoval, ani ho nezastavil dalším okřiknutím. Objal ho kolem krku a přitiskl se k němu. Tím, jak seděl odhalený, prochladl. Věnoval mu druhý polibek do krátkých černých vlasů a opřel se o něho.

„Jsem v pořádku, nic to…“ Ani nestačil doříct.

„Jasně, nic to není. Kvůli mně jsi málem přišel o oko, Yashiro! Ale nic to není, že?!“ Černovlasý se vyprostil ze sevření a vstal. Udělal to znovu. Znovu zatáhl Yashira do nebezpečí. Vždy to tak bylo, když zůstali sami. To jim svět nemohl dát jednou pokoj? Ohlédl se po chlapci na posteli. Volné bílé vlasy mu padaly do krásných očí. Vždy ho udivovala jejich barva. Nebyly hnědé, spíš až žluté, pozorné, a zároveň v nich vždy svítila jakási hravost a vypočítavost. Věděl dobře, že mladší se umí o sebe postarat, ale když ho viděl na zemi skrouceného do klubíčka a dávajíc o svých problémech vědět bolestným křikem… Bál se. Strašně se bál, když zahlédl ten zkrvavený nůž v ruce jednoho z protivníků. Ulevilo se mu jen trochu, když zjistil, že nějakým zásahem osudu bělovlásek nepřišel o oko. Ten strach zůstal. Strach, že příště už nemusí mít takové štěstí a on nestačí zasáhnout. A že nějaké příště bude, věděl určitě. Dlouho přemýšlel, jak z toho ven. Nenáviděl ten pocit, kdy mu strach ochromoval tělo. Měl chuť Yashira vzít a zamknout se s ním před světem. Potom strach polevil a on si uvědomoval, že se chová jako naprostý idiot. Nadechl se a znovu se zadíval na postel. Bělovlasý ležel natažený na zádech. Jednu ruku za hlavou, druhou na odhalené kůži plochého bříška. Jeho levé oko bylo zakryté bílými obvazy. Věděl, že by ho měl vzít do nemocnice. Víčko musel někdo sešít, stejně jako ránu v obočí a na tváři. Ztráceli tu čas. Rozhodně přešel k jednoduché skříni a natáhl na sebe bílou košili.

„Yashiro, zvedej se, někdo ti to oko musí zašít. Chceš snad, aby ti zůstala hnusná jizva na té pěkné tvářičce?“ promluvil k bělovláskovi a ani se neotočil, když zapínal knoflíčky košile. Proto se lekl, když ho objaly malé ruce a chlapec mu vtiskl polibek na krk. Určitě stál na špičkách.

„Chtěl bys mě i s tou jizvou,“ zašeptal Yashiro do košile a znovu se vrátil na postel. „Nechci do nemocnice. Zavolej Jackovi… To je přece doktor, navíc mu nebudeme muset vysvětlovat, kde jsem k tomu přišel,“ znovu se posadil na postel. Tiše pozoroval druhého, jak vytáčí číslo a potom vysvětluje do telefonu. Pravou ruku zatínal v pěst.

„Jo, díky. Nechám pootevřeno.“ Típl hovor a odhodil telefon na stolek vedle postele. Při hovoru přecházel z místa na místo. Z nějakého důvodu chtěl Jack vědět, kdo Yashirovi ublížil. Těžko si vzpomínal na tváře a přehrávání děje mu znovu rozproudilo krev. Hlasitě vydechl a ohlédl se po bělovláskovi. Ležel na boku, rukou si podpíral hlavu a pozoroval ho. Nejen pozoroval, Kentaro poznal, kdy ho mladší svléká pohledem. A právě teď na tohle neměl sebemenší chuť.

„Ken-chan, nebuď naštvaný. Pomoc už jede, budu v pohodě,“ zavrněl bělovlásek. Ještě chvíli staršího pozoroval. Doufal, že ho aspoň obejme, bude ho utěšovat. Nutně potřeboval utěšit, slyšet, že všechno bude v pořádku. Místo toho tu Kentaro pobíhal po pokoji a jeho pohledy metaly blesky. Chtěl ho zavolat k sobě. Překazilo mu to cvaknutí dveří a hlasitý příhod doktora.

„Jacku! No konečně." Kentaro toho chlapa div neobjal. Byl rád, že už není s Yashirem v jedné místnosti sám. Došlo mu, že mladší potřebuje utěšit, ale sám si nebyl jistý, zda se ovládne.

„Nestěžuj si. Kdo jiný by ti sem přišel o půlnoci..." Jack se zašklebil a odfoukl si blond vlasy z čela. „Yo, Shiro-chan, podívám se, jak moc ti ublížili, ano?" Bělovlásek si povzdechl a pomalu začal smotávat obvaz. „Počkej, já sám.. Neublížím ti, neboj se," usmál se Jack a opatrně vzal obvaz do rukou. Tušil, že obvaz bude přilepený zaschlou krví a nechtěl, aby si ho musel maličký strhnout sám. Vždycky žasl nad pravou povahou chlapce, který se k nim před deseti měsíci přidal. Působil křehce, nevinně. A to i když se zapojoval do pouličních bojů.

„Měl bys chvátnout, Jacku. Ken-chan vypadá, že ti za chvíli jednu vrazí, pokud budeš takhle blízko," zahihňal se bělovlásek a mrkl na blonďáka. Ten se ušklíbl a rychlým pohybem odtrhl poslední část obvazu prosáklého krví. Yashiro zaskučel a sevřel prostěradlo ve snaze zabránit si chytit se za bolavé místo. Cítil, jak se nová krev vyhrnula z rány. Jack sykl a začal lovit v brašně.

„Praštím ho stejně, jen co ty budeš v pořádku," zavrčel Kentaro z druhé strany pokoje. Tiše přihlížel, jak doktor píchl bělovláskovi nějaká sedativa a sešíval rozšklebené rány. Připadalo mu to jako věčnost, než se Jack opět zvedl a začal si balit věci.

„Bude v pohodě," prohodil doktor ke Kentarovi, který se konečně zastavil a přesunul se aspoň trochu blíž k Yashirovi. Bělovlásek ležel na posteli a snažil se vykouzlit úsměv, kterým by druhého uklidnil, že je v pořádku, ale neměl sílu přinutit koutky se pozvednout. Sedativa stále působila a bělovláskovi se zdálo, jako by jeho tělo bylo nejméně z olova. Zaslechl tlumené klapnutí, jak za sebou Jack zavřel vchodové dveře od bytu. Černovlasý muž konečně povolil napjatý výraz a zkroušeně se přišoural k mladšímu. Potřeboval se doopravdy uklidnit, ujistit se, že je mladší v pořádku. Opatrně si přisedl na okraj postele a zkoumavě se zadíval na mladšího. Oko měl znovu ukryté pod vrstvou bílých obvazů. Vypadal tak klidně, tak zatraceně klidně, když tam ležel se zavřenýma očima a mírně pootevřenými rty. Černovlasého ten pohled vytáčel k nepříčetnosti. Mladší se o nic nestaral, neuvědomoval si, v jakém byl nebezpečí, a i kdyby... Ani by si to nepřipustil. Malicherné, domýšlivé dítě! Ano, tím byl jeho Yashiro. Pouhým dítětem... A přesto na něm bylo něco příliš vážného. Možná to, jak se na lidi díval. Jeho kočičí pohled byl tvrdý, pichlavý. Zdálo se, jako by viděl člověku až do duše. Nebylo před ním úniku.

Kentaro si povzdechl. Jeho bělovlásek byl jediný, komu se kdy podřídil... A ten nerozumný blázen toho využíval.

„Ken-chan, víš, že nemám rád, když na mě takhle zíráš,ˮ zamumlal bělovlásek. Kentaro sebou trhnul. Myslel si, že mladší usnul. Povzdechl si.

„Já zase nemám rád, když vyvoláváš zbytečné potyčky... A potom to dopadne takhle,ˮ odvětil starší ledově. Krev se v něm opět začínala vařit. Věděl, že tentokrát vztek nevyprchá sám. Tentokrát ne! Už to zašlo příliš daleko!

Bělovlasý zamrkal a rozlepil očka. Ledový tón ho překvapil. Jeho zlatavý pohled vyhledal temné oči černovlasého. Čišel z nich vztek, zatím tichý, o to víc však nebezpečný. Yashiro se lekl. Tohle nečekal, doufal, že staršího už zloba přešla... Ne, že se ještě vystupňuje. Pomaličku se vyzvedl do sedu a ruce složil na dece. Sklonil hlavu, čekal.

„Kolikrát jsem tě prosil, aby ses krotil? Vysvětloval, doprošoval se, abys nepřidělával víc problémů, než už jich máme! A ty?ˮ Kentaro se vymrštil z postele a začal zlobně přecházet po místnosti.

„Ken-chan já...Vím, že to byla moje vina a...ˮ

„No to teda byla. Co by se stalo, kdybych to nestihl? Zabili by tě, Yashiro. Ti chlapi... To nejsou děti, které by si jen tak hrály... Jim je jedno, jak vypadáš, kolik ti je, kdo jsi. Naštveš je? Urazíš je? Fajn... Následky si nes sám!ˮ Černovlasý se na chvíli odmlčel. Zastavil se a zoufale si rukou zajel mezi vlasy. Mladší se mezitím krčil na posteli. Věděl to, už teď toho litoval. Ale ta slova nešla zastavit. Yashiro to musel slyšet. Nezáleželo na následcích.

„Sakra! Já to vím! Vím, že jsem to podělal, že jsem měl jenom štěstí! Uklouzlo mi to a ten chlap si o to koledoval, urážel nás!ˮ vybuchl Yashiro. Odkopl deku, pod kterou se do teď skoro schovával a vyskočil na nohy. „Co po mně teď chceš, Kentaro? Abych se tam vrátil s pugetem a čokoládou... Omluvil se? Já se za sebe, ani za nás nestydím. A nenechám si nadávat. A jestli ty ano... Pak jsi jiný, než jsem si myslel.ˮ Bělovlásek zklamaně sklopil oči k podlaze.

„Jiný, než sis myslel,ˮ ušklíbl se druhý. „Tohle není o tom, co říkal ten chlap, tady jde o...ˮ

„O co? O tvoji hrdost? Jsem snad hračka? To, že spolu spíme, ví všichni! Já.. JÁ se za to nestydím! Já ne! Nejsem hračka, nebudu ostatním lhát do očí, když je mám považovat za bratry.ˮ Yashirovi se třásl hlas. Nikdy si nedovolil na druhého takhle křičet, ani by ho to nenapadlo. Miloval ho! Ale.. Cítil, že teď má pravdu.

Černovlasý se zastavil uprostřed pohybu. Netušil, co na to říct. Tichý, vzdálený hlas v hlavě na něho křičel, že mladší má pravdu, že jeho hrdost tenhle vztah neuznává, že se ho snaží tajit. Tlumeně zavrčel a zlobně si bělovlasého prohlédl.

„Vypadni,ˮ zahučel tiše s temným, ledovým pohledem zabodnutým v očích, které považoval za tak nádherné. Mladší se zarazil. Nechápal. Určitě se přeslechl. Kentaro ho přeci nemohl... 

„Řekl jsem,ˮ prolomil Kentaro ticho, „vypadni! Seber se a jdi! nechci tě vidět. Jsi jen sobecké dítě, myslíš jen na sebe, nebereš ohledy na nikoho. Lidi jako ty... Nepotřebuju.ˮ

Bělovláskovi vhrkly slzy do očí. Měl chuť křičet! Uhodit staršího. Ale nic z toho se nestalo, místo toho se rozhodl udělat to, co se po něm chtělo. Pomalu vklouzl do černých tenisek a bez ohlédnutí vyšel z bytu. Na chodbě se dal do běhu. Sprintem se vyřítil z domu do tmavé ulice. Slzy rozmývaly svět do pruhů barev. Dusil se jimi, v boku ho pálilo. Prudce zahnul do menší ulice. Těsně potom, co vybral zatáčku, někoho srazil na zem. S hlasitým heknutím dopadl na špinavý asfalt.

„No to si děláš prdel, skrčku? Zase ty?ˮ hlas zněl hrubě. Někdo popadl Yashira pod rameny a bezohledně ho vytáhl na nohy. Nepustil ho však, jak chlapec očekával. Velké ruce mu přitiskly ruce k tělu. Snažil se vyškubnout.

„Ale, ale... Princeznička by chtěla utíkat? Kdepak máš svého ochránce?ˮ Bělovlasému se konečně podařilo zaostřit na muže, který mluvil. Poznal ho, aby ne, když to on po něm dnes hodil ten nůž.  Po zádech mu sjelo nepříjemně ledové mravenčení.

„Snad se nebojíš? Nebo bez Kentara už takovou odvahu nemáš?ˮ Muž, který stál před ním, měl natržený ret a trochu kulhal. Yashiro se ušklíbl.

„Trhni si, ty debile. Na to, abych ti nakopal prdel, ničí pomoc nepotřebuju,ˮ plivl muži do tváře. Nepřemýšlel. Jeho mozek vysadil ve chvíli, kdy ho Kentaro vykopl. Potřeboval si na někom zchladit žáhu. Bohužel... Až příliš pozdě mu došlo, že udělal chybu. Muž, se kterým mluvil, si setřel slinu z tváře.

„Za tohle zaplatíš, ty malej parchante,ˮ zaryčel vztekle. Yashiro se chtěl vytrhnout, ale pevný stisk mu to nedovolil. Mohl jen vyděšeně sledovat ruku s blýskavým a ostrým nožem.

***

Kentarovi trvalo jen několik minut, než vydýchal vztek a vydal se za mladším ven. Bál se o něho, tak strašně se bál. Chtěl se omluvit, sevřít ho v náručí a nepustit. Strach, který ho hnal, mu ukazoval nejrůznější představy, co se Yashirovi mohlo stát.

„Určitě bude v pořádku. Bude, musí,ˮ ujišťoval sám sebe. Mladší nemohl utéct nikam daleko. Z okna viděl, kterým směrem běžel. A přesto ho na hrudi svíral ten nepříjemný pocit. Tušil, že Yashiro je někde blízko. A přesto, když prohledával blízké uličky, nikde bělovláska neviděl. Volal jeho jméno, zoufale, bez odpovědi. V prázdných zapadlých ulicích dnes nebylo živáčka. Zoufale, unaveně zabočil do další temné uličky. Nemálo rozdílné od těch, které prošel předtím. A přesto...

„Yashiro!ˮ Našel ho! Seděl opřený o cihlovou zeď jednoho z domů. Černovlasý se k chlapci rozběhl a bez zaváhání ho sevřel v náručí. Slyšel, jak slabě dýchá.

„Je mi to strašně líto, tak moc jsem se bál. Tolik mě to mrzí...ˮ šeptal do vlasů menšího. Nevnímajíc, že mladší neodpovídá, že ho netiskne stejně, ani toho, že jeho bílá košile je nasáklá rudou krví.

„K-Ken-chan...ˮ zašeptal bělovlásek. Nemohl tomu uvěřit. On ho našel! Byl tady! Vrátil se pro něho. Jeho tělem otřásl odporný kašel. Byl na tom zle. Rána od nože nebyla škrábnutím, přesto krvácela pomalu.

„Všechno bude dobré, neboj se, jen co...ˮ Černovlasý se zastavil uprostřed věty. Ohromeně zíral na krvavou skvrnu, neschopen slova, pohybu. Nemohla to být pravda! Tohle ne! To nechtěl! Zoufale se zadíval do kočičích očí bělovláska. Byly skelné, matné, nezářily. Plné slz. A stejně pořád nádherné.

„Co jsi to zase provedl, Yashiro? Proč? Já... já-ˮ Bělostná ruka se dotkla rozechvělých rtů.

„To nevadí... Je to dobré.ˮ Hlas bělovlasého byl slabý, skoro nepostřehnutelný. „Našel jsi mě, Ken-chan,ˮ vydechl bělovlásek s úsměvem. Další nádech už nepřišel. V očích bělovlasého vyhasla poslední známka života. Drobná ruka klesla na zem.

Tichý, hrubý vzlyk proťal hrobové ticho vládnoucí nad uličkou. Na tvář mrtvého chlapce dopadla slza. Ani smrt mu nevzala jemný, krásný úsměv. Černovlasý sevřel tělo v náručí a zatlačil chlapci víčka. Už nikdy ty oči nebudou tak lákavé.

„Nikdy jsi nebyl mojí hračkou, Yashiro. Ty jsi byl můj sen.ˮ Poslední zašeptání do uší, které již neslyšely, poslední pohlazení, láskyplný dotek věnovaný milovanému předtím, než mrtvolu chlapce položil zpět na studenou zem. Odešel, bez jediného ohlédnutí.

Na bledé tváři zůstalo pouhých pár kapiček slané vody, zrcadlících nekonečnou bolest muže, který právě odešel.

_________________________________________________________________________

Dodatek autora:

Fuu... Tak to by bylo... Tahle momentka je dokončená speciálně pro Torriell, která si její dopsání skoro vydupala, ale stejně mám pocit, že mě zabije, až povídku dočte (Sumimasee... demo, když já nevěděla.., a potom to šlo samo). Takže... Snad se ti bude aspoň trošku líbit 
Jinak... Bojím se reakcí, nejsem si vůbec jistá, jestli se mi ten text líbí, nebo ne. Nevím, jsem zvědavá, a proto ji dávám k přečtení Vám, takže... doopravdy bych byla ráda za Vaše komentáře k téhle povídce.
Děkuji, jestli jste vydrželi číst až do konce.

                                                                 Ryuu

Autor: Ryuu (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Because you were my dream: