OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Beze stínu

12.06.2012 (11:00) • Starr • Povídky » Jednodílné • komentováno 6× • zobrazeno 1172×

Byl jsem na řadě.

Když jsem se zvedal z té rozvrzané židle, na které jsem strávil podstatnou část svého života (můžu to tak nazývat?), byl to zvláštní pocit. On je sám o sobě dost zvláštní ten fakt, že jsem mrtvý, a že se mi očividně nechtělo zůstat v hrobě. Pravdou ale bylo, že i když zespodu čichám ke kytičkám už nějakých těch pár týdnů, vypadám teď naprosto normálně. Temné vlasy i oči, vysoká a svalnatá postava, dokonce mi zůstala i malá jizva těsně nad rty. Rozhodně by si mě nikdo nemohl splést se zombií.

Ten pocit ale byl něco jiného, než jen údiv. Toho jsem se už celkem zbavil. Sedím v této zatuchlé místnosti už bezmála týden, a za tu dobu jsem si celkem zvykl, že se ze mě nejspíš stal nemrtvý. Bylo zajímavé, že jsem dokázal sedět několik hodin v kuse bez jediného pohybu, a stejně jsem nepociťoval žádnou ztuhlost nebo křeče. Naopak, stále jsem se cítil stejně svěže jako předtím. Ne, ten pocit nebyl úžas. Ani nuda, jak by mnozí z vás jistě čekali. Sice jsem nedělal nic kromě toho, že jsem seděl na černě natřené židli, která byla jediným kusem nábytku v této temné a nevlídné místnosti, což teda moc záživné nebylo, ale každou chvíli mě něco rozesmálo. První to byla má situace; kdo by se nesmál? Jsem mrtvý, ale teď tu jsem (skoro jsem řekl „živý a zdravý“, ale uznejme, že to není moc příhodné), můžu se hýbat, přemýšlet – a rozhodně si jako po smrti nepřipadám. Jo, vysvětlete někdo mému tělu, že jeho srdce, které bylo v posledních sekundách mého života (myslím toho pravého) prostřelené skrz na skrz, by už dávno nemělo pracovat a udržovat mě živého. Nebo spíš někde mezi životem a smrtí; dá se ten stav, ve kterém se teď nacházím, nazvat životem? Těžko. Nejsem pověrčivý a nevěřím v posmrtný život – to bych přece byl v nebi, ne? Teda, v mém případě spíš v pekle, ale na tom nezáleží. Tady to nevypadalo ani na jedno z nich. Určitě bych se teď pomalým krokem nevlekl k té jediné další věci v místnosti – ke dveřím. Byly černé, ostatně jako všechno ostatní, a nevypadaly ani trochu bezpečně. Kdoví, kam vedou. Já bych to tedy nejraději nevěděl.

Dalším důvodem ke smíchu se mi stala židle, na které jsem ještě před chvílí neklidně spočíval. Jsem mrtvý, nebo možná nejsem, ale nikdo mi neumí zařídit ani pořádnou židli. Tato totiž byla stará a rozvrzaná, dokonce jí chyběla podstatná část opěradla, jehož zbytky mě po celou dobu mého – samozřejmě zcela dobrovolného – pobytu zde nepříjemně škrábaly do zad. Zezačátku se to dalo vydržet, ale posední den jsem měl chuť to hotové mučidlo rozmlátit o zeď. Bránilo mi v tom jediné – strach se ze židle zvednout. Nevím, kde se to ve mně vzalo; já, který jsem kdysi dennodenně zabíjel, se bojím zvednout ze židle?! Pravda, koho by to neděsilo? Dost děsivé je samo o sobě to, že jsem odmítl zůstat mrtvý; ta židle mě jenom dorazila. Strach, že mě spolkne temná podlaha, byl koneckonců celkem racionální. Jednou jsem dokonce zahlédl, jak se pohnula.

Následující pohnutkou k šílenému chechotu, jehož záchvat mě téměř shodil ze židle, byla moje ruka. Ano, moje ruka, přesněji řečeno dlaň. Co je na mé dlani tak směšného? Upřímně, netuším. Prostě jsem se na ni podíval a hlasitě, téměř šíleně jsem se rozesmál. Nejspíš mi přišlo k smíchu, že s takovou samozřejmostí hýbu prsty, když už vlastně nemám existovat. Nakonec jsem se začal skoro nepříčetně smát naprosto všemu – směšné mi připadalo třeba i to, že ani v nejmenším netuším, co se mi v příštích dnech, ne-li týdnech, měsících nebo možná dokonce letech stane. Nedokázal jsem přemýšlet nad tím, jak dlouho tady ještě můžu tvrdnout, než se někdo konečně uráčí mi sdělit, co tady vůbec dělám. Z předchozích zkušeností jsem věděl, že, čistě teoreticky, bych tady mohl zůstat trčet navěky – už jsem necítil žádné tělesné potřeby. Bylo to divné, po týdnu bez jídla, pití a všeho ostatního, co pro mě kdysi bylo životně důležité, se cítit tak… dobře.

Tím pocitem nebyl ani strach. Jo, ten jsem taky cítil. Bylo to alespoň něco hmotného tady v… trochu moderním pekle, dejme tomu, kde všechno ostatní pozbylo na důležitosti. Ze začátku jsem se bál všeho – naprosto všeho. Židle, stěn, podlahy, dveří – a hlavně toho, co se za nimi skrývá. Nakonec ale zbyl jediný pocit – zvědavost.

Tu přesně jsem cítil, když jsem se skoro kradl ke dveřím. Už dávno jsem se přestal obávat podlahy, které teď má chodidla plně důvěřovala a beze strachu na ni našlapovala. Opustily mě všechny pocity – jen jsem chtěl (lépe řečeno potřeboval) zjistit, co leží za těmi zpropadenými dveřmi, které mě už tak dlouho deptaly.

Potichu, ale už ne moc obezřetně jsem došel skoro ke dveřím. Popravdě, netušil jsem, co teď mám udělat. Zaklepat? To byla dost absurdní představa. Ne, lepší by bylo dveře jednoduše rozrazit a čelit jakýmkoliv hrůzám, které tam na mě číhají.

Když se přede mnou dveře náhle samy od sebe rozevřely, usoudil jsem, že čelit čemukoliv, co za dveřmi čeká, bylo trochu nerozvážné rozhodnutí. Jak bych taky mohl „čelit“ té jakési divné postavě, která se vznášela – vznášela! – přímo přede mnou?

Polekaně jsem uskočil dozadu, ale cosi mě zarazilo. Bylo to tvrdé a podivně se to vlnilo. Usoudil jsem, že podlaha byla nepatrně živější, než jsem čekal, a trochu se uvolnil. Čeho se taky bát? Jsem mrtvý, už mi nic nemůže ublížit… už mě nic nemůže zabít.

Zaměřil jsem se pohledem na tu vznášející se postavu. Byla jemně namodralá a vydávala slabé světlo, které vládlo všude kolem, což jsem si uvědomil až teď. Taky nechápu, proč mě nenapadlo dřív, že jsem všechno – ne, že by toho bylo moc k vidění – viděl poměrně jasně, když tady správně měla být tma jako v hrnci.

Bizardní postava měla přibližně humanoidní tvar, jen levá „ruka“ byla skoro o polovinu kratší, než pravá, a hruď byla groteskně protáhlá, takže se nohy jevily komicky krátké a jedna z nich vypadala jako zlomená – byla v něčem, co se možná dalo nazývat kolenem, prohnutá dopředu, což by normálně nešlo provést bez nějakého vážnějšího zranění. Hlava byla absolutně bez rysů – žádné vlasy, žádné uši, rty, nos ani obočí – jenom oči. Dvě ohromné ohnivě rudé koule, jedna trochu níž, než druhá, což vypadalo dost směšně, ale zářilo z nich nebezpečí. Musel být jen o něco málo vyšší, než já – teda kdyby stál. Když se takhle vznášel několik stop nad zemí, měl hlavu mnohem výš, než se nacházela ta má.

Nebyl jsem si jistý, v jakém tvaru o… tom mám mluvit. Tělo nehalilo nic kromě jemné mlhavé záře, ale nemělo žádné tvary, podle kterých by šlo určit pohlaví. Přesto jsem nějak zázračně věděl, že to je „on“. Nebo možná kdysi dávno býval.

Skončím takhle taky? Jako jakási podivná létající bytost s ohnivými koulemi místo očí? Děkuji, ale ne. Stačilo by mi úplně normálně umřít – teda umřít a znovu se neprobudit.

„Následovat,“ vyzvalo mě to groteskní tělo, samo se otočilo a zamířilo kamsi pryč – pryč temnou chodbou, které jsem předtím nevěnoval pozornost. Nebylo toho moc k vidění – jenom temnota a matná záře podivného tvora, který se přede mnou vznášel a už mizel za ohybem chodby.

Rychle jsem přinutil nohy ke spolupráci a rychlým krokem vznášející se postavu dohnal. Očividně nikam nespěchala, protože jsem mohl zvolit klidný procházkový krok a stejně jsem šel rychleji, než ona letěla. Donutil jsem se ještě víc zvolnit krok a nechat tak mezi námi několik metrů volného místa. I když už můj strach opadl a nahradila ho sžíravá touha vědět, co je ten zvláštní tvor zač a kde to vůbec jsem, nechtěl jsem nic ponechávat náhodě. 

Šli jsme temnými chodbami, neustále někam zahýbali; bylo mi jasné, že kdyby mě můj kuriózní průvodce opustil, okamžitě bych se ztratil. Vlastně by mě ani opouštět nemusel – už dávno jsem přestal pokoušet si zapamatovat pořadí, v jakém jsme kam zahýbali. Nedostal bych se ani zpátky do „svého pokoje“, natož tak abych odsud utekl. Nehledě na ten nevýznamný detail, že ani v nejmenším netuším, kde to jsem.

Náhle se ta podivná bytost zarazila před jedněmi dvoukřídlými dveřmi, které sice byly tmavě šedé, ale v té tlumené temnotě okolo zářily, skoro jako by byly vyprané v Pervolu.

„Počkat,“ promluvil můj vznášející se průvodce. Překvapeně jsem se na něho zahleděl – znělo to, jakoby ho právě něco zarazilo. Až po chvíli mi došlo, že stejně jako předchozí pokyn, i toto bylo jenom pobízení, jen poněkud nesrozumitelné. Měl jsem na něco – nebo někoho – počkat. Skloňování mu asi nic neříkalo.

Opřel jsem se o zeď, i když jsem měl před očima dost živý, hrozivý výjev, jak se ze stěny vynoří kamenné ruce a rozmáčknou mě o tvrdé zdivo jako shnilé jablko. Možná bych tak nějak podobně vypadal, až bych stékal na podlahu…

No tak! Nech toho! okřikl jsem se v duchu. Ještě sám sebe vystraším natolik, že budu rád za hýbající se podlahu a podivně zakřivená létající těla. Už jsem se začínal bát, co na mě čeká za těmito dveřmi. Rozhodně nic příjemného…

Netrpělivě jsem se naklonil dopředu a vyzývavě pozoroval dveře – otevřou se vůbec někdy?

„Čekat,“ okřiklo mě vznášející se tělo. Ani on nevypadal, že by ho kdovíjak nadchlo, že tady musí tvrdnout, ale na to, aby mě otravoval, měl očividně náladu dobrou dostatečně. Ohnivě rudé koule uprostřed „obličeje“ vypadaly, jakoby jejich krvavá červeň měla za chvíli přetéct, jak na mě tak koulil očima. Pozvedl jsem obočí. To si je chce vykroutit a nechat mi je na památku?

Groteskní postava se náhle prudce napřímila a ztuhla. „Vejít!“ pobídla mě rychle. „Vejít, vejít, vejít!“ Vypadala, jakoby ji právě něco dost vyděsilo; možná to, co je za dveřmi? Mávnul jsem nad tím rukou (samozřejmě jenom v duchu – přece tady nebudu mávat rukama jako debil… i když tady tedy není nikdo, kdo by mě mohl vidět, nebo tady minimálně není nikdo, o kom bych věděl, že by mě mohl vidět), odlepil se ode zdi a rozvážným krokem se rozešel k očividně dost pevně zavřeným dveřím. Strach se začal vynořovat na povrch, ale já ho nemilosrdně zašlapal hluboko dovnitř a nehodlal mu dát šanci byť jen vystrčit hlavu. Místo toho jsem se nechal zaplavit zvědavostí. Jak už jsem si mnohokrát připomenul, jsem mrtvý – co horšího by se mi ještě mohlo stát?

Došel jsem až ke dveřím a váhavě natáhnul ruku ke klice. „Vejít, vejít, vejít…“ mlel si můj dosavadní průvodce pořád dokola a už mě nejspíš ani nevnímal. Jeho krvavé oči se leskly a vypadalo to, že mu za chvíli vážně vypadnou. Záře vycházející z jeho těla pomalu slábla.

Zlehka jsem položil ruku na kliku, a když se mi ji nepokusila ukousnout, stlačil jsem ji dolů a otevřel dveře. Oprava – pokusil se otevřít dveře. Ani se totiž nepohnuly. Chvíli jsem jen tak stál s rukou na klice a podezřívavě ty dveře pozoroval; čekal jsem, jestli třeba samy nevystoupí ze zdi nebo něco podobného. Proč by mě sem ten tvor jinak vodil, proč by mi říkal, že mám vejít, když ani nemám jak?

Náhle se mi rudě zablesklo před očima a potom se mi slabě zamlžil pohled – ne, že bych něco potřeboval vidět. Stejně tady byla tma, dokonce i ta bizardní postava za mnou ztratila už skoro veškerou svou záři. Co ode mě teď jako čekají, že mi zamávají rudým šátkem před očima a já se proti těm dveřím rozeběhnu jako rozzuřený býk a vyrazím je?!

Když už jsem začínal přemýšlet nad tím, že to vlastně není zas tak špatný nápad, dveře hrozivě zaskřípaly a samy od sebe se otevřely, což očividně všechny zdejší dveře měly ve zvyku. Překvapeně jsem uskočil dozadu a skoro při tom vrazil do svého létajícího průvodce. Před kontaktem s jeho zvláštním tělem mě zachránila pouze jeho pohotová reakce, když uhnul do boku. „Vejít!“ zasyčel na mě.

Obezřetně jsem ho poslechnul a znovu se vydal k nyní už otevřeným dveřím. Byla za nimi pouze tma, nic jiného než neprostupná temnota, skrze kterou nešlo vidět ani na krok – co víc, ani na nos bych si neviděl, kdybych ovšem uměl šilhat.

Jen, co jsem překročil práh, dveře se za mnou okamžitě zabouchly; ten zvuk zněl tak definitivně. Leknutím jsem nadskočil snad půl metru do vzduchu, až jsem se divil, že jsem hlavou nevyrazil díru do stropu – samozřejmě pokud tady nějak byl. Kolem mě se rozlila děsivá temnota, kterou už ode mě jas mého společníka nedržel dál.

Náhle hustou tmu všude kolem mě proťala jediná jasná tečka několik metrů ode mě. Ucouvl jsem před tím podivně jasným světlem, ale pak mě napadlo, že to nejspíš bude jenom svíčka.

Jen, co jsem si to uvědomil, se kolem mě začaly rozsvěcet další a další malé plamínky, až jich kolem mě byly stovky, možná i tisíce. Kolem každé z nich vznikl malý kroužek světla, ale jinak nic – pořád jsem nedokázal určit, kde to vlastně jsem.  

Plamínky se kolem mě objevovaly dál, až všude kolem mě vytvořily skoro celistvou jasnou přikrývku – několik svíček bylo na poněkud vyšší úrovni, než ty ostatní; asi ležely na nějakém kusu nábytku, nebo se možná jednoduše vznášely jako můj podivný společník, který se neuměl pořádně vyjadřovat a který už nejspíš odplul komandovat někoho jiného.

Tlumená záře svíček mi po chvíli dala šanci konečně vidět, kde to vlastně jsem – ale moc k vidění toho nebylo. Podlaha byla jakési podivné barvy, kterou se mi v tom nažloutlém světle nepodařila identifikovat. Možná modrá? Přibližně uprostřed místnosti, která nebyla o moc větší, než má původní cela, stál obyčejný tmavě hnědý stůl a za ním židle. Po mé levici byla asi přes půlku celé stěny knihovna plná tlustých svazků. A to bylo všechno. Svíčky na naprosto všem, co se v pokoji nacházelo, vypadaly poněkud nepatřičně.

Hned po té poslední myšlence všechno krátce zazářilo, náhle oslnivé plameny se spojily v jeden – a potom už bylo světlo. Jasná záře, před kterou jsem zprvu musel mhouřit oči, ale neviděl jsem žádný bod, ze kterého by vycházela. Prostě tady byla, a to bylo jediné, na čem záleželo. Momentálně.

Když jsem se konečně trochu rozkoukal, všimnul jsem si, že svíčky zmizely, nejspíš v té chvíli, kdy všechno krátce zaplálo a místnost zaplavil jas. Všimnul jsem si, že můj odhad byl správný; podlaha opravdu byla šedomodrá, stěny čistě bílé.

Než jsem stihl něco – cokoliv – udělat, ze dveří naproti mně, kterých jsem si předtím ani nevšimnul, vystoupilo něco, na co jsem zůstal naprosto ohromeně a s pusou dokořán zírat. Probudit se mrtvý? Pohoda. Hýbající se podlaha? Prosím! Létající postava s jednou rukou kratší, než tou druhou? Poslužte si. Ale smrtka s kosou přehozenou přes rameno, s brýlemi a otevřenou knihou v ruce?! Přesně toto se přede mnou totiž promenádovalo a mířilo to přímo ke stolu. Prázdné oční důlky, které s brýlemi vypadaly v poměru se zbytkem hlavy až nepřirozeně velké, nejspíš byly upřené na stránky a očividně je dychtivě hltaly jednu za druhou. Skoro celé její tělo naštěstí halil dehtově černý plášť, který se za ní efektivně vlnil, a kápě zakrývala taky velkou část jeho naprosto holé hlavy. Jediné, co z ní kromě tváře šlo vidět, byly jistojistě kostěné ruce, ale ty díkybohu zakrývaly černé rukavice. Ostrou kosu, která byla určitě mnohem delší, než jsem já byl vysoký – a to nejsem žádný prcek – měla ledabyle opřenou o rameno a přidržovala si ji jednou rukou; druhou držela knihu na právě rozečtené stránce, aby se jí nepřetočila na jinou.

Smrtka sebou náhle slabě trhla a zvedla pohled od knihy, když si konečně uvědomila mou přítomnost. Trochu překvapeně si mě přeměřila prázdným – a to doslovně – pohledem; a potom pozvedla ruku směrem ke své hlavě.

Ztuhl jsem na místě a zíral jsem do jejích prázdných očních důlků. S vytřeštěnýma očima jsem pozoroval pomalu se zvedající ruku, která se každou sekundou blížila ke kose. Už jsem jenom čekal, kdy ji vytáhne a jediným snadným pohybem mi oddělí hlavu od těla. Můžu vůbec umřít, když už jsem mrtvý? Asi to za chvíli zjistím.

Jeho ruka se mučivě pomalu – protahuje to snad naschvál?! – blížila ke kose a já se začal třást. Umřu znovu? Bude to zase takové, jako předtím? Zažiju znovu ten až neskutečný pocit konce, který mě zaplavil krátce předtím, než jsem se probudil tady, v doupěti smrtky, nebo kde vůbec? Nebo už skutečně nebude nic?

Zmatený proud mých myšlenek přerušila ruka smrtky, která se konečně sevřela kolem svého cíle – kolem obroučky brýlí. Stáhla si je trochu z očí, aby na mě viděla i bez nich, a potom promluvila: „Konečně jsi tady! Už jsem si říkal, jestli jsem ho za tebou nezapomněl poslat!“ Její hlas byl naprosto normální, žádný hlas ze záhrobí. A byl jasně mužský.

K mému naprostému údivu znovu vrátila svůj pohled ke knize a začala ji přetáčet někam na konec. Když se kniha po několika sekundách zastavila na požadované stránce, snesla se na ni ruka v černé rukavici a jeden černý prst začal přejíždět po stránce sem a tam, jak něco hledal. „Á, tady tě máme! Zavražděn při pokusu o vraždu…“ Uznale se na mě podíval. Teda, nejspíš to bylo uznale. Nemohl jsem soudit podle výrazu obličeje – přece jenom, jak by se asi lebka měla tvářit? Mohl to stejně tak být vztek nebo zvědavost.

„Kde… kde to jsem?“ podařilo se mi ze sebe vyloudit chraplavým hlasem, jak jsem už dlouho nemluvil. Přikrčil jsem se, když mě smrtka probodla pohledem.

„Vždycky zapomenu na to, že nic nevíte. Ale dobrá tedy, rád ti to vše objasním,“ povzdechla si smrtka a položila knihu na stůl.

Mlčel jsem. Co jsem na to asi měl říct? „Dobrý den, těší mě“?!

 „Dobře…“ Smrtka se ladně posadila za stůl, položila na něj otevřenou knihu a posunula si brýle trochu výš. Potom začala mluvit. „Víš, tady v Záhrobí je nás víc. To už ti snad došlo, jedna smrtka přece nemůže vystačit na celý svět. Bohužel jsme všichni nesmrtelní, a tuhle práci děláme už příliš dlouho. Začínáme z toho být trochu otrávení. Tak se naši nadřízení rozhodli, že nám dají… motivaci.“ Na chvíli se odmlčela, asi pro dramatičnost situace. „Vymysleli pro nás jistou hru. Ta trvá přesně tři sta let. Spočívá v tom…“ Náhle se prudce napřímila. „Ale, já nevychovanec, ani jsem ti nenabídnul nic k sezení…“ Před jejím stolem se náhle objevilo pohodlně vyhlížející křeslo, na které jsem se okamžitě svalil. Ne, že bych chtěl. Jakási síla mě k tomu donutila. Dobře, kecám, prostě už mě bolely nohy z toho postávání.

Smrtka si pro sebe přikývla a pokračovala. „Takže, ona hra spočívá v tom, že za každého mrtvého, kterého přivedeme na druhou stranu, máme jeden bod. A za neobyčejné lidi je více bodů. Tak například, pokud bych jako první dostal duši prezidenta či jakéhokoliv jiného představitele státu, mám za to deset bodů. Eh, mínus deset bodů. Za zločince je plus dvacet. Za umělce plus třicet. Takže se mi dost hodíš.“ Znovu si pro sebe kývla a nahlédla do knihy. „Jsi vrah, což je samo o sobě za dvacet bodů. Dále jsi byl zavražděn, dalších pět bodů. Navíc jsi byl zavražděn najatým vrahem, což znamená dalších pět bodů. A co víc, zavraždil tě ten vrah, kterého jsi měl zabít ty sám, to je dalších deset bodů nahoru. Takže za tebe, milý příteli, dostanu úžasných čtyřicet bodů, což je čtyřicetkrát víc, než bych dostal za obyčejného člověka.“

Chvíli jsem na něj neschopen slova zíral. Nespím náhodou? Tohle je totiž naprosto šílené… „A jaká je odměna pro toho, kdo vyhraje?“ zeptal jsem se po chvíli.

„Smrt,“ odvětila má hostitelka jednoduše. „Jak jsem již řekl, náš věčný život nás unavuje. Ten, kdo za tři sta let nasbírá nejvíc bodů, dostane povolení odejít na věčnou dovolenou. Placenou, samozřejmě.“

Překvapeně jsem pozvedl obočí. Tohle je tak… divné. „Dobře, to chápu, ale proč jsem teda tady? To to takhle vysvětlujete každému, kdo umře?“

Smrtka se suše zasmála; znělo to jako skřípání dvou kusů kovu o sebe. „Ne, to samozřejmě ne. To by bylo ohromné plýtvání časem. Jen bych po tobě chtěl takovou menší službičku… Víš, tvá smrt je už tak dost složitá. Vrah zavražděn vrahem, kterého měl zabít… No, pokud by se ti povedlo svého vraha zabít, bylo by to za úžasných třicet pět bodů, a to by dohromady dělalo neskutečných sedmdesát pět bodů! To bych za tebe měl víc bodů než za Da Vinciho!“ Vrah zavražděn vrahem, kterého měl zabít… Když to takhle říkala, znělo to blbě. Já byl ten hodný vrah. Ten, co zabíjel ty špatné. Není za to třeba víc bodů? A počkat, Da Vinci? Ten Da Vinci? On si mohl pokecat s duší Leonarda da Vinciho?! Panebože, tohle začíná být vážně na hlavu. Což mě přivádí k myšlence, že když existuje smrtka, tedy smrtky, tak je možná i ten Bůh skutečný… Bože, prosím, ochraňuj mě, pomyslel jsem si, co kdyby náhodou.

„A jak ho asi mám zabít?“ podivil jsem se. „Jsem mrtvý!“ Možná jí to uniklo. Jo, to by to vysvětlovalo. Teď řekne něco ve smyslu ´A jo, na to jsem zapomněl, tak promiň, že jsem plýtval tvým časem´, a pak mě zabije…

„Ale no tak, nejsem přece smrtka pro nic za nic! Smrt je pod mou kontrolou. Můžu ji přivolat i odvolat. Samozřejmě, tohle je porušování pravidel, takže bych ti byl laskav, kdybys příliš nespěchal; někdo by si mohl všimnout podobnosti. Naše sekretářky jsou neomylné a minimálně deset let si pamatují každého, kdo jim prošel pod rukami.“

„Takže pokud to chápu správně, mám teď jen tak deset let počkat, pak si zaskočit zpátky na zemi zabít svého vraha, a pak si v klidu umřít?“

„Ano, přesně tak. Bohužel, s lítostí musím konstatovat, že nemůžeš zůstat tady, vzbudilo by to nežádoucí pozornost. Budeš onen čas muset strávit v lidském světě. A směl bych tě poprosit alespoň o patnáct let? Nechci nic nechávat náhodě.“

Povzdechl jsem si. No co? Jsem už jednou mrtvý, a málokomu se naskytne příležitost si při takové situaci ukrást dalších patnáct let života. Nebo spíš „života“. „Dobře, beru to.“

„Výborně. Teď jen několik technických věcí – vytvořím ti nové tělo, ale to nebude tak úplně hmotné, jak jsi byl zvyklý. Bohužel, ovládat hmotu není tak zcela v mých silách. Takže by ses raději neměl příliš zdržovat v přítomnosti lidí. Mohli by si všimnout, že umíš procházet zdmi a…“

„Budu umět procházet zdmi?“ téměř jsem vykřikl pod přívalem nadšení. Boží! Bude ze mě superhrdina! Chlap, co vstal z mrtvých a umí vyjít z místnosti, aniž by k tomu využil dveře! Pozemšťané, už vymýšlejte jméno svému hrdinovi!

„Ano, přesně tak. Budeš umět spoustu jiných věcí, ale koneckonců, budeš mít patnáct let na to, abys zjistil, co všechno, takže ti nemusím hned všechno prozradit. Jinak… to je asi všechno. Prostě se mezi lidi příliš nemíchej. Takže hodně štěstí… můj malý příteli. Uvidíme se, až znovu zabiješ.“

Než jsem stačil cokoliv říct, svět kolem mě se rozplynul.

¤¤¤

Postával jsem v temném rohu jakési zakouřené hospody a pozoroval jsem svého vraha. Už dávno jsem přestal počítat dny, měsíce a roky, co jsem strávil zpátky ve svém těle.

Jedinou pevnou kotvou v tomto světě se mi stal právě muž, co mě zabil. Podle něj jsem určoval, jak dlouho už tady bloumám jako tělo bez duše (tedy spíš jako duše bez těla). Když mě zabil, byl mladý a pohledný. Teď už mu tvář začaly brázdit vrásky, jeho dříve husté a jasně černé vlasy řídly a ztrácely svůj lesk, postupně se začal hrbit. Mohlo to být už dvacet let od té doby, co jsem umřel.

Čas se kolem mě pouze míhal. Plynul. Nevnímal jsem ho. Moje nehmotné tělo se neměnilo, nestárlo. Chvíli byla noc, chvíli den, a to pořád dokola, ale nic to pro mě neznamenalo. Uvízl jsem v čase… dokud můj vrah nezemře. Dokud můj vrah nezemře mou rukou.

Odlepil jsem se ode zdi a vyšel jsem z hospody. Cestou do mě vrazilo několik postarších mužů, ani si v alkoholovém opojení nevšimli toho, že se do mě jejich tělo zanořilo. Už dávno jsem přestal vnímat, že jsem teď nehmotný. Ale bylo to logické. Pořád jsem koneckonců byl mrtvý, a to, že jsem se i s tělem a viditelný pohyboval po lidském světě, na tom nic neměnilo. Dokonce se ze mě ani nestal superhrdina…

Už bezmála dvacet let jsem si nejspíš měl plánovat pomstu. Ale… nějak jsem se na to necítil. Nikdy jsem nebyl příliš mstivý typ, a očividně mi tato vlastnost zůstala i po smrti. Ale jednou to skončit muselo, protože už mě nebavilo tady bloudit beze smyslu a nechat kolem sebe bezcenně proudit čas. Takto bych tady mohl uvíznout navěky…

V záři zapadajícího slunce jsem se rozešel k domu svého vraha. Za celých těch dvacet let jsem ještě jedinkrát nepocítil potřebu znát jeho jméno. Takto to možná bylo lepší, když jsem nevěděl, kdo to je, kdo po něm bude truchlit, až ho zabiju.

Ve světle jsem se teď cítil nesvůj. Bylo to možná kvůli tomu, že mé tělo postrádalo stín. Mohl jsem si stoupnout přímo pod svítící lampu, a stejně to vypadalo, jako bych tam ani nestál. Proto jsem se většinu času pečlivě vyhýbal všem více osvětleným místům, kde by si toho někdo mohl všimnout. Ale tentokrát jsem se nehodlal držet ve stínech, jednoduše proto, že by tohle mohla být poslední příležitost mého posmrtného života užít si hřejivý dotek slunce na tváři, který jsem tedy zrovna moc necítil. Procházel mnou stejně jako všechno ostatní, stejně jako čas. Ale stačilo si to představovat. Představovat si, jak mě ten ohnivý kotouč, který se pro dnešek pomalu loučil se světem, zdraví a hřeje… představovat si, jak mi povlávají vlasy v jemném vánku, který tady vládl, představovat si studený povrch zábradlí, po kterém jsem za chůze přejížděl rukou. Představovat si, že ještě žiju. Bylo to snadné. A proto jsem si s naprosto jasnou myslí uvědomil, že tento imaginární život dneškem končí. Už jsem to protahoval dost dlouho. Má patnáctiletá lhůta vypršela. Musel jsem smrtce obstarat body, co jí patřily, aby mohla nerušeně umřít.

Nastal čas. Čas konce.

Pro nás oba.

¤¤¤

Potěžkal jsem v ruce velký a čerstvě nabroušený kuchyňský nůž. Nic moc zbraň, kterou bych si přál ukončit život svého vraha, ale bylo to lepší, než mu zaživa vyrvat srdce z těla… což byla poměrně lákavá představa, ale nemohl jsem ji uskutečnit. Nemohl jsem se ho přece dotknout. Mé tělo by tím jeho prošlo. Proto mi bude muset postačit tento dlouhý kuchyňský nůž. Ale co bylo hlavní – zabije ho to? Zabije. A navíc ještě poníží, což byla jedna z nejkrásnějších věcí na jeho smrti. Vrah zabitý tak potupným způsobem… Tuhle pomstu si vychutnám mnohem víc než všechny ostatní; a nejen kvůli tomu, že takhle bude má poslední. Jen jsem si teda nebyl tak úplně jistý, jestli ho vlastně budu moct zabít. Ano, nůž jsem držet mohl, ale co když se ho do něj pokusím zabodnout? Neprojde jím tak, jako bych jím prošel já samotný? Nezbývalo, než to zkusit.

Klika se pohnula, dveře otevřely a já se napjal. Tak takto to končí…

Jen, co postarší muž, který mě před dvaceti lety zabil, vstoupil do místnosti a zavřel za sebou dveře, vystoupil jsem ze stínů, kterými jsem se sám stal. Vrah ke mně kmitl pohledem – a v dalším okamžiku už na mě mířil pistolí. Poznal jsem v ní zbraň, co mě kdysi dávno zbavila života. Bylo to tak… definitivní. Jako třešnička na dortu. Nakonec zemře rukou toho, koho zabil zbraní, kterou v posledních chvílích svého prachmizerného života pevně svíral v dlaních a myslel si, že se jí ubrání.

Ani se netvářil moc ohromeně, že někdo cizí stojí v jeho bytě a ani nevypadá nějak moc vzrušeně, že na něj právě míří pistolí, ale když v tom muži, co vypadal naprosto stejně jako před dvaceti lety, poznal svou dávnou oběť, ruce se mu rozklepaly, až mu zbraň skoro vypadla z dlaní, a jeho výraz se ve vteřině změnil na naprosto šokovaný.

„Ty…“ vydechl roztřeseně a bez rozmyšlení stisknul spoušť.

Jenom jsem se temně zasmál jeho chabému pokusu mě zabít. Nebylo to možné – už dávno jsem byl mrtvý, a zrovna on by to měl vědět ze všech nejlépe. Kulka mnou bez sebemenšího odporu proletěla a zaryla se do zdi za mnou.

Můj vrah se ještě víc rozklepal, tentokrát mu pistole vážně vypadla z ochablých dlaní. Zíral na mě, jako by viděl ducha (což nebylo zas tak daleko od pravdy) a jenom němě otevíral a zavíral ústa. Očividně byl dost chytrý na to, aby se nepokoušel utéct – anebo jednoduše natolik ohromený, že ho to ani nenapadlo. Obojí ale mělo stejný výsledek.

„To je mi ale přivítání,“ ušklíbl jsem se ironicky. Vidí mě po dvaceti letech a hned se mě pokusí zabít? Ne, že by to bylo nějak překvapivé. „Nejspíš jsi nečekal, že mě tady uvidíš, co?“ O krok jsem se k němu přikradl – můj nedobrovolný společník měl poprvé možnost pokochat se nožem v mé ruce, který se leskl a třpytil těše se na krev, co ho brzy pokryje. Už nebude muset dlouho čekat. Tedy, snad. Nebo tady opravdu zkysnu navěky. Proč jsem se se smrtkou nepobavil o nějakém plánu B?

Můj vrah se natiskl na dveře, které jsem svou myslí zamknul, aby se nemohl dostat ven. Z mé mysli se po mé smrti stal docela užitečný nástroj. Jeho to samozřejmě okamžitě napadlo vyzkoušet, ale jenom marně lomcoval klikou, div že ji nevytrhl. Když zjistil, že se mu rozhodně nepovede utéct, otočil se zpátky ke mně, v očích tichou odevzdanost. Na profesionálního zabijáka se vzdal nějak rychle. Na druhou stranu, kdo by měl sílu bojovat tváří v tvář někomu, jehož život postrádající tělo viděl v kaluži krve dopadat na zem? Kdo by měl sílu čelit někomu, koho vlastní rukou zabil?

„Co… co po mě chceš?“ zašeptal skoro neslyšitelně, vyděšený k smrti. Tento okamžik jsem si vychutnával. Na té pomstě mi zas tak nezáleželo, ani na těch pětasedmdesáti bodech, co pro „svou“ smrtku získám. Jen mě bavilo pozorovat svého vraha. Bavilo mě ho děsit k smrti. Doslovně.

„Co bys asi tak řekl?“ zašklebil jsem se na něj.

„P-prosím!“ téměř vykřikla má poslední oběť. „Přísahám, že se polepším! Už nikdy nikoho nezabiju, udělám cokoliv, co mi řekneš! Prosím… jen mě nezabíjej…“ Zhroutil se přede mnou na kolena a sepjal ruce na prsou v jakémsi komickém prosebném gestu.

„Ne. Na to už je pozdě. Já nejsem ten, který odpouští. A už vůbec ne tobě!“ Přistoupil jsem těsně k němu a pozoroval jsem, jak se celý roztřásl, oči se mu rozšířily strachem. „Sbohem v pekle,“ zašeptal jsem mu téměř do ucha tichým a chladným hlasem. A potom jsem mu vrazil nůž do srdce. Naštěstí jeho tělem prošel, navzdory mým očekáváním. Díky bohu… nebo díky smrtce. Vážně nevím, co bych potom dělal.

Můj vrah a zároveň i poslední oběť zalapal po dechu, bolestně vykulil oči – a padl k zemi. Mrtvý. Ještě chvíli jsem si vychutnával pohled do jeho vyhasínajících očí. Ten pocit byl… nepopsatelný.

Takto to končí… pomyslel jsem si a odhodil zakrvácený nůž do kouta. Necítil jsem se tak, jak jsem očekával. Žádný konečný pocit osvobození ani pomstychtivost či uspokojení. Jen úleva. Úleva, že konečně můžu – podruhé – zemřít. Že konečně můžu opustit tohle časem nepoznamenané tělo a nechat nicotu, aby mě přijala do sebe.

Takto to končí… pro nás oba.

To byla má poslední myšlenka, když se svět kolem mě začal rozplývat do sebe, měnit se, přetvářet a získávat nové tvary, barvy a rozměry. Stál jsem znovu v místnosti s psacím stolem a knihovnou – v pracovně smrtky. Ta se na mě šklebila zpoza stolu listujíc v té samé knize, co předtím. Uvolněně jsem se na ni usmál jako na starou přítelkyni, kterou vlastně i byla.

„Dal sis na čas,“ poznamenala a zkoumavě na mě pohlédla.

„Jako by bylo kam spěchat.“ 

Autor: Starr (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Beze stínu: