OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Bezejmenný spasitel

07.06.2011 (12:00) • Tortie • Povídky » Jednodílné • komentováno 15× • zobrazeno 1791×

Kdybych věřil v Boha...
Kdybych věřil v hřích...
Tak přímo na tomto místě
by mě to vtáhlo rovnou do pekla.
Kdybych věřil v peklo...

Dexter Morgan

_________________________________________________________________________________

BEZEJMENNÝ SPASITEL

Hudba

Temným lesem kráčela postava zahalena pláštěm a s kápí na hlavě. V ruce svírala kopí a za pasem, kolem nějž měla ovázáno lano, se blýskal stříbrný meč s rukojetí posázenou drahými kameny.

Bledý měsíc, jež právě vyšel a jež byl v úplňku ozářil mýtinu, na níž se postava zastavila. Shodila kápi, kopí zabodla nedaleko do vlhké půdy a pozorovala oblohu. Když měsíc ozářil její tvář, na níž se jasně jako den odrážely v jeho svitu jizvy, bylo poznat, že jde o ženu. Co ženu, dívku. Dívku s neuvěřitelně modrýma očima. Byla to lovkyně monster, poslední svého druhu. Jediná, jež mohla svět zbavit všech démonů, k nimž patřili nejrůznější kostlivci, smrtky, posedlí lidé, vlkodlaci, upíři, obři, draci... prostě všechny nadpřirozené bytosti.

S sebou, se svým údělem si však nesla i prokletí. Neznala lásku, přátelství, nic. Musela chodit po světě a zabíjet monstra. Nikdy nesměla spočinout, dokud nezahubí posledního démona. Do té doby nemohla najít lásku, nemohla se usadit a v klidu zestárnout, mít děti, no prostě nic. Avšak nesmrtelná nebyla. Jakákoliv stvůra ji mohla kdykoliv zabít.

Lovkyně svůj úděl nesnášela. Avšak zároveň věděla, že je poslední spásou pozemského světa. Když neuspěje, démoni zaplaví svět smrtelníků a budou vládnout i jim.

Proto byli před několika staletími vyvoleni čtyři muži z řad králů a jim jako jediným byla přidělena moc porazit pekelné stvůry. Když někdo z nich umřel, jeho moc se přenesla na jeho nebo jejího syna/dceru.

Démoni se však spikli a podnikli společný nájezd na poslední úkryt lovců. Většinu jich zabili, pouze tato dívka přežila a teď už více jak sto padesát let čistí svět od stvůr.

Nyní stála zde, na mýtině uprostřed lesa a hledíc na měsíc nehnutě čekala. V tom za ní zapraštělo křoví.

„Poslední spasitel,“ ozval se drsný mužský hlas. „Konečně se setkáváme. Bojíš se smrti?“ Lovkyně hned neodpověděla. Chviličku počkala a potom svým skoro ještě dětským hlasem (nestárnula od doby, co dostala moc, právě teď byla zmražena někde v patnácti letech) větu prastarým jazykem lovců.

„Kompqua Liane morte,ouqanstr Iuaena tursx; q otamyw dugmyj Iuaeny riavy uetva wieuam, et riavy o qayn darus“ * Osoba se zachechtala.

„Když myslíš, já na to mám však jiný názor. Ale dost řečí. Dnes Zemřeš, Katui-uli ** a žádné moudra tě nezachrání!“ zařvala osoba, padla na kolena a roztřásla se. Nohy se jí prodlužovaly, tělo zakulatilo a ruce se změnily na obrovské chlupaté tlapy s dlouhými drápy. Lovkyně se pomalu otočila. Její jasně modré oči plály jako oheň, když sledovala měnícího se vlkodlaka. Tasila svůj diamantový meč. Boj začal.

Příšera, již proměněná v krvelačnou bestii, vyrazila kupředu. Vyskočila a vrhla se na lovkyni. Ta duchaplně uhnula na stranu a zasadila příšeře ránu mečem. Meč však sklouznul a uštědřil příšeře jen malé škrábnutí. Příšera svého nevelkého zranění nedbala a vší silou se znovu vrhla po lovkyni. Lovkyně už neměla tolik štěstí jako prve. Sice odrazila největší úder příšery, ta jí však dopadla na nohu, až to zakřupalo a nedbaje lovčinina křiku ji začala drásat.

Lovkyně na poslední chvíli ťala mečem. Naneštěstí minula příšeřinu hlavu, ale povedlo se jí useknout příšeře ocas. To příšeru roznítilo ještě víc. Postavila se proti lovkyni, jež se slabostí v noze musela opírat o strom, ale jež přesto pevně svírala zkrvavený meč  a znovu vyrazila do útoku.

Lovkyně ani nestačila pozdvihnout meč, ten kamsi odletěl, jak do ní příšera narazila a už se hroutila pod tíhou mohutného vlkodlaka. Ucítila na tváři horký dech té bestie, jež se ji právě chystala roztrhat. Na poslední chvíli vylovila odkudsi z pod pláště vylovila dýku a plnou silou příšeru bodla.

Trefila se do hřbetu. Vlkodlak zavyl bolestí a skutálel se z lovkyně. Ta se snažila co nejrychleji vyškrábat na nohy. Když se jí to i přes příšernou bolest v noze povedlo, a ona se narovnala a sebrala svůj meč, příšeru už nikde nebylo vidět. Schovala se v lese.

Začínala část boje, jež lovkyně nejvíce nesnášela. Byl to boj naslepo. Takto bojovali převážně vlkodlaci. Ukryli se  lese a poté kolem svého soka obíhali tak dlouho, dokud se k nim alespoň na pár vteřin neotočil zády. Potom ho zezadu napadli. Byla to zákeřná taktika, ale naštěstí pro lovkyni, ona se s ní už setkala tolikrát, že znala dost fíglů. Jedním z nich bylo krýt si záda stromem a počkat, dokud se vlkodlak neobjeví.

Lovkyně to taky tak provedla. Opřela se o strom a čekala. Avšak díky hlubokým ranám na zmrzačené noze se mladá dívky sotva držela na nohou. Ale i příšera slábla ztrátou krve z rány ve hřbetu, v němž dosud vězela lovčinina dýka.

Příšera se rozhodla. Teď nastává ona chvíle, kdy se vše rozhodne. Plnou silou a rychlostí, jíž byla příšera schopna se rozběhla proti lovkyni. Skočila po ní a zahryzla se jí do ramene pravé ruky. Lovkyně upustila meč a zhroutila se do trávy, maje příšeru pořád zakousnutou v ruce. Ozvalo se praskání kostí. To byla lovčinina pravice. Příšera spokojeně zamručela. Měla ušetřenou práci. Prudce škubla hlavou a nebohé dívce urvala celou ruku. Lovkyně zaječela bolestí. Příšera se sklonila a velkými doušky pila její krev. Lovkyně věděla, že je konec blízko. Z posledních sil, jež v sobě našla, popadla levačkou meč ležící opodál a jednou ranou, jedním mocným rozmachem, svým posledním usekla příšeře hlavu.
Zabila tím posledního démona na tomto světě. Konečně si vydobyla svobodu. Avšak nebylo jí souzeno si ji užít. Upustila meč. Odvalit tělo svého nepřítele už nedokázala. Slábla. Každou vteřinou z ní vyprchával život. Přemýšlela o svém životě, byl-li to život. Věděla, že je konec. Naposled se zhluboka nadechla, zavřela oči a pohltila ji milosrdná tma...

Noc přešla, nastal den. Na mýtině kdesi uprostřed lesa leželi vlkodlak a mladá dívka ve smrtelném objetí. Oba mrtvi, oba zabiti rukou druhého. Nikdo je nikdy nenašel. Nikdo je nepochoval. Nikdo se už nikdy nedozvěděl, že poslední spasitel beze jména vyčistil Zemi od pekelných stvůr. Zůstali ležet na mýtině, než je zvěř roznesla. Meč, kovaný z nejdražšího stříbra a posázený nejdražšími drahokamy zůstal ležet na místě, kde ho upustila lovkyně po celé věky. Nikým neobjeven, čekal, kdo pro něj přijde a bude s ním znovu zabíjet démony. Avšak nebyl pravý čas. Prozatím...

Is this the End?

Maybye no... Who know?

________________________________________________________________________________
*Lidé se bojí smrti tak, jako se děti bojí jít do tmy; a právě jako přirozený strach dětí vzrostl všelijakými pověstmi, tak vzrost i ten druhý.
** Temný poutníku

Autor: Tortie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Bezejmenný spasitel: