OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Běžný den na Popoluščině shrnutí

26.04.2010 (16:00) • azeret • Povídky » Jednodílné • komentováno 6× • zobrazeno 1718×

Běžný den na Popoluščině shrnutí

Jednou takhle pozdě večer věrná čtenářka Alrobell svojí zlatou myškou klikne na Populišky shrnutí. Prohlédne ho jednou, dvakrát a nic…

„Tak tedy dobrá!“ řekne si. „Jen se maličko zdržela, kouknu se za chviličku, však další dílek Proroctví tam jistě bude.“ A jak Al řekla, tak taky udělala. Za necelou půlhodinu na shrnutí opět klikla. A co tam nevidí?! Žádný další dílek, ba ani náznak na další povedené případy podivuhodné rodinky.

„Tak to tedy ne, Popo! Tohle jsme si nedomluvily!“ vyvádí u svého notebooku Al.

I tedy nezahálí a rychle si kupuje na nejbližším nádraží drahý lísteček do Bradavic. Rozhodla se udělat loupež století, ukradne Harrymu hůlku, aby mohla naší drahé Popoličce vykouzliti dary velmi neobvyklé a samou láskou zahrnouti. I tak Al nasedla do vlaku, kde kouzla jenom lítala. Ale nevšimla si, že někdo o podál stejným vlakem má za úmysl šlohnout hůlku Hermioně.

Ve vlaku plno spratků je, a tak Al hrdě pikle kuje. Od všech přítomných i nepřítomných kouzla krade, nikdy ani nepoděkuje. Propiska jí dopíše, sešit na ně nestačí a tak do knihy pohádek píše kouzla svá.

Nakonec se Al i se svojí knížečkou plnou kouzel a pohádek vystoupila v Bradavicích. První její kročky vedli k Harrymu do pokoje. Al si pěkně vykračovala po jezdících schodech, takových co jsou v obchoďácích, ale tyhle měli jednu zvláštnost. Každou chvilku se měnily.

Došla až k obtloustlé paní, která jí bohužel nechtěla pustit za svoje tlustá záda, kde se podle jejího tajného a spolehlivého zdroje z deníku Blesk nachází Harryho pokojík. Vytáhla bankovku a sledovala, jak oči ženy z obrazu kopírují pohyby její ruky s tak vábivou manou.

Obtloustlá paní za nemalou sumičku naší drahou Al pustila za dveře, kde se skrýval Harryho pokoj. Otevřela ony tajemné dveře. To co tam uviděla, nedalo jí to a musela se přes všechen ten nepořádek probojovat, až do skříňky, kde Harry pracně uchovával svojí hůlčičku.

Opatrně uchopila onen velice hledaný předmět s fénixovým pírkem a tiše se vyplížila z pokoje. Bohužel jedna chybící hůlka způsobila, domino efekt, při kterém se škola ihned uzavřela. Harry zaznamenal onen podivný zvuk poplachu a okamžitě se vydal na Nebelvírskou kolej. Al utíkala zpátky na nádraží. Bohužel se jí podvrkla nožička na opravdu vysokém podpatečku, svým krásným novým make-upem se zabořila do trávníku. A tak jí sám Harry dohonil. Po dlouhých, vyjednávání ji sám Harry pustil. Al i se zlomeným podpatečkem utíkala na nádraží. Stihla to jen tak, tak.

Cestou ji kanuly slzičky, které smývaly bláto z obličejíčku, jak oplakávala své nádherné, fialové lodičky se zelenýma puntíkama. Tyto nádherné botičky si koupila zrovna včera od Prady. Na doporučení Alice, že se jí budou hodit k jejím středně dlouhým blonďatým vláskům. Bohužel tyto botičky byli značně nepraktické. Do vlaku směr Čechy, dosedla vedle povedené mladé dívky, s hnědými vlasy, která si jen tak hrála se svojí hůlčičkou, kde bylo vyryto: Hermiona.

Al si onu dívku pečlivě prohlížela, no Hermiona to nebyla. Tato dívka jí přišla velmi povědomá, jako by ji odněkud znala. Její děravá hlavička si ale nemohla, vzpomenou od kud. Al si svojí novou ukradenou hůlčičku prohlížela velmi pečlivě. Na jedné straně bylo zlatým ozdobným písmem, vyryto nápis: Harry.

„Tolik dobrodružství, co spolu zažijeme na Popoluščině shrnutí,“ pomyslela si a dál se věnovala oné tajemné dívce.

„Hele, ty nejsi Harry,“ promluvila ona dívčina.

„No ty také zrovna nevypadáš jako Hermiona. Do ní máš, holčičko daleko! Tak kde si tu hůlku šlohla?“ opáčila ji nakvašeně Al.

„No, ona mi svojí hůlčičku zapůjčila, prý má ještě jednu,“ ohradila se dívka a její tváře hořeli červenou barvou.

„To určitě,“ odfrkla si Al. „Já jsem Al, myslím, že máme toho hodně společného,“ nahodila konverzaci.

„Já jsem Azeret, ale můžeš mi říkat Az, nebo jak uznáš za vhodné!“ navrhla Azeret.  Díky tomuto tajnému plánu, kde obě dvě v Bradavicích ukradli hůlčičky.

Najednou si Al uvědomila, že v tom spěchu jízdenku zapomněla u Harryho v pokoji. Zeptala se proto své nové přítelkyně, zda nemá ještě jednu. Ovšem, ta jí poradila použít tu ukradnutou hůlčičku. Použila tedy svojí nově nabytou zbraň.

„Jízdenko vyčarum!“ vyhrkla a máchla hůlčičkou.

To co, ale svírala ve své ručičce, se ale vlakové jízdence opravdu nepodobalo. Byl to velký kotouč plný papíru, který byl připravený teprve na jízdenky. Byl bílý se zlatými okraji a nadepsanými údaji.

„To, to dopadne!“ pomyslela si, zatímco zručně falšovala jízdní doklad.

Se za dostiučinění pak sledovala, jak jí průvodčí procvakává jízdenku a spokojeně se usmívá. Al si krásně vychutnávala zpáteční jízdu. Pod svým tričíčkem měla Harryho hůlku a již si plánovala, jak půjde k Popolušce jí čarovat dary slavné a velké. Nejprve myslela na obrovské staré vysuté zahrady.

Když Al, celá unavená z té dlouhé a namáhavé cesty vrátila domů. Neobjevila na Popolušky shrnutí, žádný nový díleček. Na svoji vlastí pěst, se rozhodla navštívit naší drahou Popoles.

Policie to sice zaregistrovala, že se na drahou Popoles něco chystá. Ale jak už to u nás bývá, snažila se splynout s povrchem zemským a v nejhorších případech se ohánět větami typu: Na to my nemáme pravomoce. A tak Al, obtěžkána břemenem čarodějnického umění a ranečkem buchet, pomalu vyrážela na dlouho cestu z jejího domečku do Popolčiného shrnutí.

Z kapes vytahala potřebné ingredience, jako jsou žabí oči, mločí jazyk, netopýří trus, kopyto oslíka, ocas krávy, žluč norka a vše strčila do velkého kotlíku, který také čajzla pod výhružkami u samotného Harryho v Bradavicích. Vyhrožovala mu opravdu vehementně, slibovala mu utrhání všech údů, nakonec povolil. Kotlík s laskavým „zapůjčením“ opustil svého vlastníka.

Al jako zkušená kuchařka začla vařit. Otevřela si svojí pohádko - čarodějnickou knížečku spolu s načmáraným papírem od Harryho a četla. Žluč norka zahřejeme společně s trusem netopýra a postupně přidáváme kopyto, ocas a všechny další přísady. Přivedeme do varu a rozlijeme do Popolina shrnutí. Bohužel si neuvědomila, že když zahřeje všechny tyto přísady. Bude to nehorázný smrad. Al se rozhodla tuto velmi nehezkou, zapáchající hmotu vylít na zem. Tam, kde se podivná hnusně zapáchající tekutina vsákla, ihned tam začala růst travička, kytičky začínaly růst. Ptáčkové i se svými mladými mláďaty si vesele prozpěvovali a nakonec sluníčko také ukázalo svoji tvář.

Nebohá Al si za svůj výkon utřela ručkou čelo, ovšem zapomněla, že je to právě ta, kterou vyndávala celý obsah svého batůžku.

„No tak to se mi povedlo!“ bědovala Al nad svým novým make-upem. To bude doma zase pozdvižení, že jsem špinavá jak prase a ke všemu i tak páchnu. No, vánoce ještě nebyli, tak to se musím umýt v sudu, kde je pouze dešťová voda.

Naše milá Al se tedy domů vracela z dlouhé cesty. Ovšem hned co vypadla z Popolušky shrnutí, ozval se šílený řev Popo.

„Kdo mi tady udělal tu džungli? To je horší než v Amazonii!“ bědovala.

Al se ohlédne a co nevidí. Všechno je pokryto zelenou vypadající travičkou, květinkami a vůbec, vypadalo to jako za dob Hieppies.

„A je je, to jsem tomu zase dala,“ nadávala si v duchu Al.

„Počkej, já to zastavím...“ křičela Al na nebohou Popoles.

„Ještě, že jsem Harrymu tu hůlku šlohla!!!“ Al ji tahá zpod trička a málem si vypíchne očíčko.

„Jak bylo to zaklínadlo? ZELÉNÁTO FINITO!“ zařve tak, že praskají tabulky v oknech. Pro jistotu zavřela obě oči a teď je opatrně otevírá.

„Doprkýnka! Popo, netrefila jsem tě, že ne???“ běduje nebohá Al. „Dobrý, dýchá a porost se zastavil. To bylo jen o chlup, ale jela jsem podle návodu. Jak je to možné?“ Chudák celá zmatná kouká do papíru, který ji naškrábal Harry a drbe se na své zlaté hřívě.

„Jo, to byl decilitr žluči, né litr. Ahááá, no Harry by si měl zopáknout psaní. Hlavně, že všechno dobře dopadlo!“ oddychne si nebohá Al, po dlouhé době se konečně vydala domů.

Mezitím, co se Al nepozorovatelně vykradla ze shrnutí nebohé Popolušky, doma u Rosalie7 to vypadlo jako na Vánoce.

„1 listové těsto, 200 g rajčat, 150 g uzeného sýra, 1 konzerva žampiónů, 200 g šunky, 100 ml smetany, 50 ml mléka, 2 vajíčka, 100 g tvrdého sýra na strouhání, cibule, bazalka a sůl!“ četla Rosalie ze svého miniaturního seznámku.

„Ahh, to by mohlo být všechno. Takových krámů na to padne? No nic, tak se dáme do toho!“ řekla si v duchu a četla postup.

´Nejprve vytvoříme těsto a vyválíme jej, na pomoučněném vále.´

„To se jim snadno řekne. Jak si mám pomoučnit vál, když v receptu nepsali mouku?“ bědovala, Rosalie. „A jakou moukou se vymoučnuje?“ ptala se sama sebe.

Kroutila svojí hlavičkou ve snaze rozluštit jednu z velkých životních otázek. Ze skříně vytáhne svůj prskolet, který už dávno dosloužil. Po půlhodinovém přemlouvání, nakonec naskočí a oba se vydávají na nákup.

„Jejda, to byla zase fronta. No nic, Penny, nákupů královnou. Sakra, je to chytlavý asi jako stůl, prostřený stůl!“ pomyslí si a tak i s ukradnutým nákupem se vrací domů.

„Tak si pustíme nějakou pohádku a dáme se do toho? Jak to říkali? Vymoučníme, vyválíme. Jo, to by mohlo bejt!“ pustí si Pata a Mata a dává se do vaření. Rosalie se šťastně usmívá a s válečkem pozoruje tu krásu, kterou udělala.

´Šunku, žampióny, rajčata a sýr nakrájíme na zhruba stejné kousky. Na zpěněné cibulce osmahneme šunku, žampióny a rajčata, osolíme a přidáme bazalku´ „Zhruba stejné kousky?“ pomyslí si a utíká do garáže pro metr a šupleru. Ze stolku v pokojíčku ještě stihne, popadnout trojúhelník s ryskou a pro jistotu taky psací potřebu.

„Tradá. Cibulka napění, teď aby se nám začla ještě smažit ta šunčička!“ plánuje si zbytek receptu. „Fuj, zlobivej Lumpík, co jsi to udělal? Mazej ven ty psisko! Pche, člověk si ho pustí do baráku a on takhle!“ rozčiluje se nad domácím mazlíčkem. Bere poslední zbytky šunčičky a smaží jej na mírně připálené cibulce.

´Takto připravenou směs rovnoměrně rozetřeme na těsto, které pečlivě vtlačíme do formy, a posypeme nakrájeným sýrem.´ čte dál postup.

„Tak to by šlo,“ pomyslela si.

Spokojeně si odfrkal a po pěti minutovém souboji se stěrkou.

„Ještě ten sýr...“ uvědomí si včas. Rozhlíží se po zasněžené kuchyni a už teď ví, že se do to posypávání trochu moc vžila.

´Smetanu, mléko a vajíčka dobře promícháme a zalijeme tím koláč. Nakonec posypeme nastrouhaným sýrem.´dále čte postup.

„Sakra, oni tam mají toho sejra dvakrát. Říkala jsem si, že mi to předtím nějak moc pěkně vyšlo!“ kroutí hlavou tentokrát nad svojí blbo – neinformovaností. Sbírá plátky sýra z dvířek linky a z linky samotné, aby jej mohla nakrájet na malé nudličky, tvořící alespoň vzdáleně dojem strouhání.

Rozhlíží se po kuchyni a naposledy kontroluje troubu, rozžhavenou na 180 stupňů pana Celsia, kterýžto se k ochutnávce jejího díla už jaksi nedostaví, a opouští místo činu. Za půl hodiny se ale vrací a s ještě horkým pekáčem čehosi utíká honem za Populičenečkou

„Sakra, kdo jí vymyslel takovýhle jméno?“ vrhá kolem sebe pohledy, až se ten její střetne s Alniným. Ta bere roha a utíká z japonsko – anglické zahrady, kterou tady před ní pracně tvořila.

„Sakra, kterej potrhlouš sem dal ty schody?“ ječí a její ruka opakovaně vylétá k předmětu doličnému, který se naprosto nehodí k altánku, který pro svou drahou autorku postavila. Shýbá se k hůlce, kterou si tu Al při svém úprku zapomněla v její prospěch, a se slovy: MINIMALIZUM MINIMUM, NĚJAKÝ SCHODY VYŠKRTUM! Zmenšuje schody na velikost, odpovídající altánku. Spokojeně se usmívá, ale potom si její sklerotická hlava opět vzpomíná na důvod její návštěvy.

„Sakra, Rosinko, to, že jsi to četla v Nebrasčiný povídce ještě neznamená, že to umíš uvařit. A už vůbec ne, že jí to bude chutnat!“ mrmlá si, když ale dojde k altánu, poklekne a s pokorným výrazem se plazí k Popoles, její jediné bohyni umění, aby jí po vzoru jiných autorek vzdala hold obětí.

„Zde ti, Paní má, přináším tvé QUICHE, bys na psaní měla lepší chuť, když už si jí touto božskou manou zkazíš!“ promluvila k naší modle Popoles. Pohlédne do očí Populičenečce čekajíc na verdikt!

Když Alrobell viděla, jak Rosalie7 balancuje s tácem a čímsi co mělo připomínat jídlo - vzala roha, tohle bylo totiž ještě horší, než její kouzlení. Nastartovala svůj Peršan a valila domů, kde se jala prohledávat lékárničku!

Stopangin, claretin, antikoncepce, ibuprofen. To všechno lítalo pryč, protože to nebylo potřeba! Obvazy, náplasti a dezinfekci, chtěla vyhodit taky za svá ramínka, ale pak ji napadlo, jestli Rosalie7 otrávila Popo, budou potřeba, páč se na ni vrhnou všichni Proročáci za jediným účelem - LINČOVÁNÍ - a ona ji budu muset ošetřit.

„Takže na žaludek, co tady máme?“ mumla si pro sebe. Hledala a našla Renie, černé uhlí, hylac. „No snad to bude stačit!“ pomyslela si.

Al opět naskočila, co jí nožky stačily na peršan a letěla směrem do shrnutí Popo. Nezdržovala se parkováním a napálila to rovnou do dubu, který poskytoval stín. Spadla na zem a na hlavu ji přistálo hnízdo s malinkými vajíčky. Opatně ho sundala z hlavy a pomocí hůlky a zaklínadla se jí ho povedlo vrátit, tam kam patří. „Na první pokus! Lepším se!“ radovala se Al.

Bežela rychle k altánku, kde se Popo právě chystala zakousnout do úplatku obsahující oblemcanou šunku od psa, sýr, bazalku, cibuli. To vše na listovém těstě!

„POPO!

POPO!

POPOLINKO!

POPULINEČEKO!!“ urputně na ni volala. Nebohá Popo na ní koukala jak na mimozemské stvoření.

„NÉÉÉÉÉÉÉÉÉ!" zahalekala naposledy.

Ale bylo pozdě, Popo se zakousla. Chvíli chroupala a pak zezelenala, zfialověla, zmodrala, zčervenala, zoranžověla, opuntikovatěla, očtverečkovala se a padla k zemi.

„POPO!"

„POPO!"

„POPO!"

„HOLKY!!! POJĎTE MI JI POMOC ZACHRÁNIT!!!!"

„HONEM!!!! HOLKY!!! HONÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉM!“ volala Al z nádherného shrnutí, jenž vytvořila s Rosalii7.

Toto urputné volání zaslechla naše již velmi zkušená Azeret. Na Popoluščině shrnutí je pečená, vařená!

„Téda holky, takovej nepořádek, Popolušku jste nám otrávily! Černé uhlí?!“ Azeret nevěřícně kouká, co za těch pár hodin dokázaly.

„Tak  to tedy ne! Po černém uhlí jí bude ještě více, než teď!“ zahřměla na Al, která se jí snažila pomoci.

I vzala Azeret, než sem cestou šla od slečny Hermiony, kouzlů pár! Zatřásla s Arobell a podala jí hůlku po Harrym.

„Tak Al, teď jí musíme oživit! Opakuj po mně: Mimoňos, maximos in sektum ariduas!“ místo oživení modli Popolečky vykouzlily obří plazmovou televizi.

„Taky dobrý," pomyslela si Rosalie7, „ale Popo nám to nezachrání!" vykřikla hned!

Azeretek se drbá na bradičce a potom povídá,tak to je v pr... a tyčince Deli! A tak znova zkusila zkontaktovat svojí skupinu: Ukradneme, co vidíme s.r.o. Skupinka, hned vykradla celý sanitární vůz. Pro případ, že kouzlení po druhé už nevyjde.

Vzala nebohou Arobell za ručičku. „Al, teď se musíš snažit, víš hodná teta Popo, pokud se to povede se, probere a napíše nám další skvělou kapitolku!“ domlouvala jí jako malému dítěti. Znova se pokusily čarovat, tentokrát se přidala i Rosalie7. „Tak holky, na tři!" vykřikla Rosalie7. „Tak teď opakujte po mně: Mimoňos, maximos in sektum ariduas!" řekla Azeret.

I s Popoles to hnulo! Ale jakým způsobem, pod Popoles vyrostla palma, která mířila ke stropu shrnutí!

„Do prkýnka!" zařvala Al. „Říkala jsi, že to vyjde!" otočila se na Azeret, která couvala, protože z očí Al šlehaly blesky. Rosalie7 klečela pod palmou, plakala a loučila se svým životem.

Al zalovila v kapse a vytáhla Mentol. Hodila si dva bombíky do pusy a chvíli žvýkala. A najednou

MENTOS A NÁPAD JE TU!!!!! Al byla nejednou rychlá a přesná, jako Carlisle na operačním sále. „Palmus minimus!" zařvala a Popo byla rázem opět na zemi.

„Takže já ji zvednu. Aze! Drž jí hlavu a otevři pusu a ty, Rose, ji strč prsty do krku! Musíme z ní ten sajrajt dostat!" udělovala rozkazy.

A tak děvčata učinila. Za chvilinku byla Rose od zvratků a Popo přicházela k sobě, už neměla na obličeji puntíky ani čtverečky. Získávala normální barvu.

„Já říkala, že sladký vždy na všechny problémy je nejlepší! No teď, aby se Popo znovu najedla!“ promluvila nad tímto zázrakem Azeret.

A tak poslala Rosali7 do Penny pro kousek žvance.

„Tak Al, musíme jí zkontrolovat, jestli se jí něco po tom koláči nestalo! I když myslím, že obsah žaludku nemusíme kontrolovat, to bychom rovnou mohli vzorky použít z Rosalie7!“ vysvětlovala Azeret Al.

A jak řekla, tak se stalo. Prohlédli stále v bezvědomí Popoles.

„Tak co Al? Myslíš, že se z toho vylíže?!" kladla si otázky zničená Azeret.

„No, abych pravdu řekla, jen čekám,“ větu ale nedokončila. „S čím proboha přijela?" zděsila se Al.

„Řekla bych, že na zahradním traktůrku." odpověděla ji s nezájmem Azeret

„To si vzala proboha kde?" zeptá se Rosalie nakvašeně Al.

„Ale v Moundfildu měli kolo štěstí!" odpoví nevinně.

„No tak, nehádejte se tady!" napomenula je Azeret.

„Máš tu chocholádku?" zeptá se jí jen tak. I Rosalie vytáhla z koše, který zapomněla před Penny zaparkovat, celý narvaný plný čokolády.

„No, koukám! Já chtěla jednu a ne celej kamion!" opáčí nakvašeně azeret.

„Ale neboj, však si můžeme udělat horkou čokoládu!" zvedne ji náladu Al.

I tak začali pomalinku rozehřívat čokoládu v mystičkách nad udělaným ohýnkem.

„Jak se rozehřívá čokoláda, bez vody?" připomněla menší detail Rosalie7.

„No nevím, tak tam dáme pot, místo vody!" vyhrkla geniálně Azeret.

„Ježiši kriste Aze! Rose! Vy jste mi kuchařky, jak Emmett! Voda? Pot?" ječí s hrůzou Al až jí vstávají blonďaté vlásky hrůzou na hlavě. Nabarvit je na modro vypadá, jak March Simsonová!

„To chce mlíko!" zařve znovu, když vidí jejich nechápavé pohledy.

„A kde ho vezmeme?" zeptá se Azeret a Rosa zároveň.

„Bože můj! Vidíš to? Vidíš to?" mumlá Al k nebi.

„Už vím! Vyčarujeme to!" zakřičí vítězoslavně Rose. Z ní ještě něco bude, pokud se to nepo... kazí.

A tak Al vytáhne hůlku a shrnutím se opět nese nové zaklínadlo.

„Krávos Milkos, šupitopresto sem!" fialová kravička Milka se ocitla vedle nich.

„Kdo jí podojí?" zeptá se Al s výrazem, já ani nápad, já za Vás všechno dělat nebudu.

„Střihneme si?" zeptá se Aze Rose a ta přikývne.

„Kámen, nůžky, papír!" ozvalo se dvojhlasně shrnutím. Prohrála bohudík, nebo bohužel to projela Azeret.

„Tak fajn, tak mi sežeňte stoličku a kbelík!" nařídila svým dvěma šikovným pomocnicím. Jako první se vzpamatovala Arobell a hůlkou po Harrym máchla.

„Stoličkost metrus, kbelus!“ před fascinovanými děvčaty se tyčí stolička a kbelík!

„Hej, dobře, Al," vykřikne Rosalie7.

Azeret usedá na stoličku, bohužel kravička, stále utíká.

„Nemohli byste mi tu krávu podržet?" naštvaně se ozve Azeret.

Al s Rosalii7 si poklepou na čelo a dvojhlasně spustí: „A nevíš jak?!“

„Aha, no a co takhle nějaký lano či provaz, použíti?!" zakřičí na ty dvě.

„To je dobrý nápad, půjč mi hůlku!" zařve na Al Rosalie7.

„V žádném případě, já si jí čmajzla, jdi si čmajznout svojí!" nakvašeně odpoví.

„No tak, dámy! Al, ty vykouzli provaz a ty Rosalie7, jdi chytit tu krávu!" spacifikuje si je Azeret.

I jak pravila, tak se stalo. Rosalie7 šla hledat do toho vyčarovaného pralesa kravičku Milku a Al si nemohla vzpomenout na správné kouzlo na vyčarování provazu.

„Al, nebylo to náhodou, ale jen čistě náhodou: Škrtitos, fokutos et espera at astra?!" optá se jí azeret.

„Hm, víš, že docela jo? Asi tak nějak to v té knížce bylo!" jásala Al nad geniálním nápadem Azeret.

Za chvilku se přihnala Rosalie7 i s krávou. Držela jí za roh. Al máchla hůlkou a vyřkla zaklínadlo, které ji Aze poradila. Shrnutí oslepila záře, když konečně Aze a Al zase začaly vidět přes zelené a fialové kolečka spatřily, jak si to Rose spokojeně štráduje s pětimetrovým hadem v ruce. Začaly couvat.

„Hele už se ani nebrání, jsme kmošky!" zahalekala Rosalie.

„Řekneš ji to já nebo ty?" zeptala se Al Aze.

„Ty!?" pošeptala Aze.

„Vždyť ji trefí šlak!" oponovala Al.

„Třeba si toho nevšimne," krčila rameny Aze.

„Jako, že nepozná rozdíl mezi krávou a hadem?" zeptala se pochybovačně Al.

„Hele, holky, co si to tam špitáte? Milka už chce podojit!" volala na nás Rose a otočila se k hadovi.

„AAAAAAAAAA," zařvala Rose a odhodila ho pět metrů od sebe.

V mžiku byla u nás. Jejich šest očiček zděšeně sledovalo hada, jak si to plazí směrem k bezvládnému tělíčku Popoles!

Had byl už u ní a syčel. V tu chvíli se Popo probrala! Omráčeně se podívala pětimetrové hadici do očí a zařvala:

„Ti, dám na mě syčet!" a takovou mu natáhla, že had se ocitl před námi „AAAAAAAAAAAAAAA!!!" zařvaly jsme opět sborově přes celé shrnutí!

„A sakra, tak to jsme v pěkné brzdě!" zalekala Al.

„Jo, to jsme, já chtěla jen provaz, ne hada!" opáčila ji Az.

„No, co takhle si na toho pěti metrového hada, přikouzlit anakondu?" navrhla Rosalie7.

„Hmm, to není špatný nápad!" přitakala Al.

„No holky, lepší pěti metrový had, než anakonda!" zděšeně vykřikla Az.

Al s Rosalii7 neposlechli Az a tak zaklínadlem.

„Anakondas lidožrats gib etos mihats!“ si desetimetrovou anakondu přičarovaly.

„No, to už je pořádný had!" řekla jen tak Rosalie7.

„Jo, to je!" přitakala Al.

„Já mizím," řekla Az a vyšplhala na nejbližší strom.

Popo se zatím srovnávala s faktem, že tu má před očima dva hady, jednoho pětimetrového a druhého, deseti metrového.

„Počkej na mě," zavolala na Az Popo.

„Já se jich bojím," přiznala se zničená Popo Az.

Zatímco Az s Popo seděli na stromečku a pozorovaly, jak anakonda slupla jako malinu toho pětimetrového hada. Jelikož to pro ni byl jen zákusek, opatrně se sunula směrem, kde to všechno pozorovali Al s Rosalii7.

„Tak kde teď jsme?!" zašeptala Al Rosalii7.

„No asi v pr... sedince!" přiznala.

Az s Popo se na sebe významně podívaly a pak Az spustila.

„Hados anakondos koničenos!“ Anakonda zmizela, místo ní se tam však objevil malý bezvýznamný, no bezvýznamným bych ho nezvala - notebook pro Popolinku a její příběhy.

„Tak to bylo o chlup," poznamenala Al a sklidila přikývnutí odevšech.

„Může mi někdo vysvětlit, co je to tady za bordel?" zeptala se Popoles.

Al, Aze i Rose ztuhly a koukali se všude možně, jen ne na Popo. Aze si hvízdala, Al si prohlížela nehtíky na pacičce a Rose pozorovala zničené lodičky na svých nohou.

„Čekám!" podupávala Popo nožkou.

„Já už musím jít, mamka říkala, že když se setmí, musím být doma," řekla Rosalie7 a zmizela jak pára nad hrncem.

„Hele, já mám už něco domluveného," začala Aze a couvala směrem k východu.

„Víš co Popo, pěkně si to přečti ve svém shrnutí," nabádala ji Al a couvala za Aze.

„Holky, nechaly jste tu notebook!" volala za námi Popo.

„To je pro tebe, na povídky!" halekaly jsme trojhlasně a zmizely ve svých shrnutích!

The End?!

V hlavních rolích:

Alrobell - zvaná Al,

Azeret - zvaná Aze,

Rosalie7 - zvaná Rose,

Speciální hvězda našeho pořadu POPOLES - zvaná téže Popo, Popolinka, Populišenka…

Vyrobeno na stmívání.eu léta páně 2010 společnosti AARP© 22. s. r. o.

Nyní nominace:

Voskárek za nejlepší (ne)skrytou reklamu, a to na obchodní řetězec Penny.

Dále nominace na Oscara:

Nejlepší režije (toto i následující vždy pro čtyřtet Popo, Al, Aze a Rose)

Nejlepší herecký výkon v kategoriích:

Hlavní ženská role,

Hlavní mužská role,

Vedlejší mužská role,

Vedlejší ženská role,

Nejlepší komparz

Nejlepší zvířecí výkon

Nejprodávanější film

Nejpromítanější film

Nejlepší filmová hudba

Nejlepší scénář

Objev roku

Skokan roku

Zlaté maliny:

Naštěstí žádná

Tim Burton plánuje druhý díl tohoto velkokasovního trháku ve 3D!

Azeret & Rosalie7 & Alrobell

Autor: azeret, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Běžný den na Popoluščině shrnutí: