Brigáda 2/3 • OurStories.cz ~ naše povídky

Modrooká zrzka Story a hnědovlasooký Aaron byli přijati do jedné firmy na okraji města na brigádu.
... Píseň skončila, noc ožila...
Uchránit své životě budou mít oba dost těžké, hlavně do doby než jim dojde, že pokud se nerozdělí a budou stále spolu, nemají ani nejmenší šanci přežít. Vlastně... Aaronův osud je už dávno zpečetěn díky ukousnutí. Zatím si to ale nechce přiznat..
PS: Doufám, že se vám tato povídka aspoň trošku někomu líbí. S Monstrama vymýšlím asi poprvé a naposledy. xD Není to taková sranda jako s mučením a podnýma věcima, které člověk už zná a ví, jak je psát... o.O
Pěkné čtení, Grace :)

02.08.2012 (14:00) • Gracewhite • Povídky » Jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 1083×

Slabé zvuky praskajícího lešení z venku děsilo Aarona a Story ještě více než předtím…

„Ku-kudy půjdeme?“ zeptala se, když neviděla žádné dveře, kterými by mohli projít dále.

„Možná-“

„Ne! Nepouštěj mě!“ okřikla ho okamžitě, když Aaron povolil jeho stisk.

Ohlédl se po ni a sladce se na ni usmál.

„Neboj se. Porozhlídneme se tady trochu.“

Nikde nic nebylo. Sice tady bylo temno a dusno, ale jinak nic zvláštního, neobvyklého.

Stoly byly pěkně v řadách za sebou, židle zastrčené synchronizovaně za nimi.

Začalo pršet...

„Hmm,“ zabručel si Aaron pro sebe a postupoval malými krůčky dopředu. „Hele…“ Po chvilce pokynul hlavou do pravého rohu před ním a mírně ustoupil, aby to i Story viděla. „Je tam nějaká díra."

Došli k místu a opravdu tam byl otvor pro průchod. „Půjdeme tudy.“

„Cože?“ zadivila se.

„Když se pořádně přikrčíme, teda…“ na chvíli se zamyslel, „když spíš polezeme po kolenách, mohli bysme to prolézt. Určitě něco na druhé straně bude.“

Na to mu nic neodpověděla jen sebou šíleně cukla, když uslyšela ránu, která vyšla pod schodištěm. Slabé cinkání naznačovalo tomu, že cosi k nim jde.

„Co to bylo?“ vzkřikla. Odpověď se ji dostala však dříve, než z Aaronových úst.

Schodištěm k nim docupitalo stvoření, které ještě před chvíli po nich šlo tam kdesi dole.

„Kurva!“ Monstrum zařehnilo tím nejvyšším zvukem, které zvládlo a okamžitě dvojici zaostřilo. „Dělej, lez!“ zakřičel, pustil ji ruku a silným odhypem ji přihodil k prasklině.

Monstrum také na nic nečekalo a dalo se na útok.

Aaron chytil jednu z nejbližších židlí a silným hodem se trefilo příšeře do hlavy. Ta na chvíli zkameněla a čím si slizkým přičichovalo k židli. Když po chvilce zjistilo, že je věc neškodná a nemůže mu nijak ublížit, začalo opět proti nim běžet.

„Na co čekáš!“ okřiknul ji znovu a začal lézt za ní.

Příšera ale byla rychlejší, než si Aaron myslel, což také zjistil, když se mu zakousla do kousku levé vyčnívající nohy. Slabí vzkřik bolesti uslyšela Story za sebou. Hned zastavila a začala couvat dozadu k němu.

„Aarone!“

„Běž dál!“

Levou volnou nohou kopal příšeře do hlavy a ta svůj skus povolila. Udřel ji ještě jednou do tlamy a příšera se stáhla. Okamžitě toho využil a lezl dál. „Lez, lez!“

Na nic nečekala a pokračovala dále.

Silným vzkřikem, který opět vyšel z tlamy příšery naznačilo, že za nimi do úzké chodby nemůže. Oddechli si a po chvilce vylezli z těsného prostoru do jedné z místnosti střešní šachty.

„K sakru!“ zanadával Aaron, když uviděl, že ztratil jednu botu. „Sežral mi botu!“

„Cože?“ řekla slabě zmatená Story. „Co-co to… cože?!“ Aaron se párkrát těžce nadechnul.

„Co tvá noha.“

„No já nevím, nic necítím.“

Aaron si vyhrnul modráky na noze a uviděl jen na své kůži tmavý fialový flek.

„Přísahal bych, že mě ta bestie kousla.“ Taky to nějak celé nepochopil. Prsty si několikrát do zfialovělého místa píchnul a nic. Nic necítil. Sroloval si nohavici zase dolů a vstal. „Pojď, půjdeme.“

Nic nenamítala, chtěla být od tohoto místa co nejdál.

...

Několik minut jim trvalo, než se dostaly zrezivělým žebříkem na střechu budovy.
Pršet nepřestalo, ba naopak. Zdálo se jim, že intenzita deště stále sílila.

„Co budeme dělat?“ zeptala se po chvíli a přitiskla se se svým promočeným tělem na to jeho.

„No dovnitř už nejdu! To rači skočím ze střechy!“ Jindy by se Aron nad touhle svojí poznámkou zasmál, ale i jemu v tuto chvíli přišla realita dosti smutná.

„Co budeme dělat?“ vzlykla Story a její vzlykot přerostl v pláč.

„To nevím,“ objal ji silně a rty ji políbil temeno hlavy.

Aaron stál se Story v objetí - v dešti - ještě nějakou chvíli. Do doby, než…

„Něco vidím.“

„Co?“ trhla sebou od strachu.

„Ne, neboj.“ Pustil ji. Zase se ale k němu zezadu přitiskla, protože neměla ráda, když byla sama. Ne v tuto chvíli. „Támhle! Vidíš to?“

Story zrakem ostřila nějaké dřevěné palety, které svojí nataženou rukou ukazoval. „Seskáčeme dolů.“

„Zešílel si?“

„Jo asi jo, protože tady už nechci být ani chvilku. Kdoví, co se ještě stane. Pojď, prosím…“ zanaléhal, chytil ji za ruku a do několika sekund stáli oba u vratké polorozpadlé římsy střechy.

„Je to strašná výška.“ Měla pravdu i on to věděl, ale co měli dělat. Jak jinak se mohli odtud dostat, když ne tudy.

„Já vím…“ smutně se zahleděl dolů a několikrát si vydechnul. „Musíš dávat pozor. Dřevo je mokré, snadno ti to ujede a …“ Větu raději nedokončil. „Může to být vysoko tak dvacet, nanejvýš dvacet pět metrů. To dáme!“ Zalhal si a přikrčil se.

„Běž první…“ pronesla.

„Dobře…“

Pět minut Aaronovi trvalo, než všechny na sobě pečlivě naskládané palety slezl.

„Dobrý, můžeš. Není to zas tak hrozný.“

Story chvíli ještě stála a přemýšlela, ale jeho sladký úsměv ji dodal odvahu.

Byla sotva v polovině, když se jedna z palet jemně vychýlila ze svého seřazení a horní palety díky tomu sebou párkrát zalomcovaly a spadly k zemi. Tak tak je minula.

„Opatrně!“ zakřičel na ni. Vystrašená Story po chvilce otevřela oči a dále pokračovala.

I ona slezla v pořádku dolů a tak mohli nedotčeně oba pokračovat v cestě.

...

Aaronovi se bez bot šlo dost těžce. Navíc začal pociťovat, jak ho chlad svírá od nohou a pokračuje přes další části těla nahoru.

„Klepeš se jako osika.“ Uznala, když jeho svírající ruka začala cukat ze strany na stranu. Jeho úsměv možná naznačoval, že je všechno v pořádku, ale to nebylo.

Tmavý flek, který byl na Aaronově noze se začal více šířit po těle.

Když lezla z palet dolů, podíval se na svoji nohu a uviděl, že ´modřina´ už zahalila celou jeho pravou nohu. Nic jí ale neřekl, nechtěl ji zbytečně děsit.

...

„Vrátnice!“ vzkřikl. „Třeba nám tam někdo pomůže!“

Jejich naděje na záchranu ale vyprchala rychleji, než čekali. Vrátnice byla zavřená a navíc její skla potemněly.

„Co se to tu sakra děje?“ zeptala se ho.

„Já fakt nevím…“

Story znovu propukla v pláč.

„Jsme v háji! Nedostaneme se odtud… a je mi strašná zima.“ To byla ale oběma.

V jiné situaci by ji nabídnul nějakou činnost, na zahřátí, ale v tuto chvíli to vůbec nepřipadalo v úvahu. Šlo jim přece o život.

I když si mysleli, že vyvázli z nejhoršího, to NĚCO stále čekalo na ně. Všude kolem nich; v budově, kolem ní i za firmou.

Udělali chybu. Tady někde – venku – na ně čeká nebezpečí, které by si nedokázali představit ani v tom nejšílenějším hororu.

„Co teda navrhuješ dělat?“ zeptala se ho.

„No… nejbližší město je odtud tak šest kilometrů, to je tak hodinu cesty teď večer.“

„Ale… vždyť nemáme ani baterku, nic! Tou tmou neprojdeme. Nemůžeme tady raději počkat?“

Story se rozešla kousek od něj a obhlížela se kolem.

Aaron se přiblížil více ke sklu a oběma rukama se snažil kolem očí uvidět přes tmu. Z toho, co uviděl se snažil zachovat klid. Nechtěl Story nijak plašit.

Za sklem nějaká postava jedla z druhé postavy sirové maso. Vnitřnosti byly všude kolem. To, co bylo na sklech nebyla žádná tmavá barva, ale krev. Přes slabší svit okolních lamp, to nebylo hned poznat.

„Jdeme a to hned!“ chytil ji za ruku a vyběhl s ní za brány továrny dřív, než je stačilo to NĚCO uvnitř zaregistrovat...

Autor: Gracewhite (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné