Budu tu do zániku světa... • OurStories.cz ~ naše povídky

O jedné planetě... O jedné dívce... O jednom osudu... O jedné lásce... O jednom konci...

15.05.2014 (09:00) • Mea • Povídky » Jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 1169×

Teď u konce světa přemítám, proč se tohle všechno vlastně stalo...

Tehdy jsem nepřemýšlela o minulosti. Jak se lidé chovají. Jak je lehké vzít někomu život. Jak se všechno řítí do záhuby. Neviděla jsem a ani nechtěla. Bylo to moc dávno. V jiném století, jiné galaxii. Tehdy byl svět hrůzostrašný a přesto kouzelný. Všechno byl ale klam!

Každou sekundu se měnila má planeta, galaxie i lidé. Tehdy se ovšem lidmi mohli zváti. Já člověk nejsem. Jsem zrůda. Ano, jsem, a je lehčí si tohle všechno říci nahlas, než si tiše lhát. Když začneme lhát i sami sobě, co z nás potom zbude? Co bude dál?

Dřív mi to bylo cizí. Byla jsem malá holka, co žila v bublině lži. Moji rodiče nechtěli, abych to viděla. Byli slepí a já byla slepá spolu s nimi. To však bylo před sedmi sty lety...

Ten den, co můj lidský život skončil, si pamatuji až moc dobře. Hvězda Marlikam svítila jasně a celá galaxie spolu s ní tančila v kouzelných barvách. Byli jsme s rodiči na uměle vybudované planetě Raelio. Myslela jsem si, že to je dovolená. Ach, tolik jsem se pletla!

Byla jsem už od narození nemocná. Dalo by se říci, že si mé geny dělaly, co chtěly. Proto jsem žila v tak velké izolaci. Nevím zda-li se to životem mohlo vůbec nazývat. Podle mě by bylo mnohem lepší nechat mě žít, dokud jsem mohla. Tehdy se však ve vyšších vrstvách neumíralo. Rodiče mne léčili. Všechno dělali pro mé dobro, milovali mě. Tím vším, co do mě vpouštěli, mě však zabíjeli! Ničili mého ducha. Byli zaslepeni touhou po mé dlouhověkosti... Nemysleli to zle, dýchali by za mne, kdyby to šlo. Je neuvěřitelné kam až může sahat láska ke svému dítěti...

Tehdy na té malé planetě já samotná skončila. Orgány byly nahrazeny stroji. Byl dokonalý systém. Už žádné lektvárky a směsi něčeho smrdutého. Nemohlo mi nic ublížit - dokonce ani já. Vypadala jsem stejně a přesto byla úplně jiná. Nesmrtelná a nezničitelná. Tohle byl systém hoden mimořádného vděku, ale já ho necítila...

Když jsem otevřela oči a dozvěděla jsem se pravdu, byla jsem zmaténá a plně jsem pociťovala svůj vztek. Dala jsem ho pocítit i svým rodičím. Mamičniny smaragdové oči plné slz a tatínkovu tvář přeplněnou smutkem jsem ignorovala. Jestli jsem někdy byla zaslepená, tak tehdy.

Začala jsem své rodiče nenávidět. Nenávist mne zaslepila. Stala jsem se tím, čím bylo mé okolí. Nechtěla jsem rodičům pohlédnout do očí, byli pro mě monstry. Měla jsem naději na obyčejný život, ale moje slepota, lži a nenávist ji zabily. Až moc pozdě mi došlo, že to já sebe zničila. Jestli bych měla někoho obviňovat, tak sebe.

Po století jsem začala chápat a chtěla odpouštět. Bylo ale pozdě! Byli mrtví. Popadl mne vztek a nenávist k sobě samé. Kdyby existoval způsob, jak vrátit čas... Dala bych všechno za to je zase obejmout. Chtěla bych mít druhou šanci na odpuštění.

Rozhodla jsem definitivně skončit. Chtěla jsem se se svými rodiči znovu setkat. Zoufalost mi nedovolovala myslet. Toužila jsem po nich a bylo mi jedno, jakým způsobem toho lze dosáhnout. Bylo to však nemožné. Jen samotná myšlenka na to byla myšlenkovým filtrem zničena.

Nevím, jak tu samotu a bezmoc popsat. Byla jsem chodící troska, opravdový stroj. Věděla jsem, že mi mozek pomalu odumírá, že nechybí moc, abych se úplným strojem stala. Nevadilo mi to, dala bych vše za to se té bolesti zbavit. Byla by to šance jak skončit. I když bych tu byla stále, moje tělo by žilo můj život beze mne.

Naneštěsí však rodiče mysleli i na tohle. Žila jsem dál a musela se se vším vyrovnat. Vyrovnat se sama se sebou... Po více jak století života jsem pochopila, že moje cesta nikdy neskončí. Budu tu do zániku světa...

A tak se také stalo...

Když vybuchovaly planety, když pukala slunce, když světy uchvacoval oheň i voda – byla jsem tam. Snažila jsem svou mrtvou duši spasit a pomáhala - marně. Lidé plní nenávisti a žárlivosti se nedokázali přes mou nesmrtelnost přenést. To je ironií osudu. Když se konečně přenesete přes to, co jste, tak přijdou jiní, co vás za to nenávidí.

Pokoušeli se mne zničit. Díky mému „dokonalému“ systému zemřeli oni. Nevím, jestli se jde ještě více nenávidět. Jsem zrůda, vrah, stroj a tohle jsou poslední vteřiny světa. Nezničí nás oheň ani voda, zničíme se sami lží a nenávistí. Vidím pohasínat hvězdy, vypařovat se život... Vidím smrt a ptám se, jestli bylo toto opravdu zapotřebí?

Ne, určitě nebylo.

Když na silnici zapomenete zabočit, vždy se najde jiná zatáčka, které vede ke stejnému cíli. Jiná odbočka byla určitě v případě mého života i v případě tohoto celého světa. Copak nikdy nikoho nenapadlo sebrat odvahu a jít ji hledat? Copak byli opravdu všichni tak slepí jako já...?

Lidé se rodí a umírají. Nemáme práva přivlastňovat si věčnost, pokud ji nemůžeme dát i ostatním. Doufám, že pro tyto světy existuje druhá šance, druhá odbočka...

Autor: Mea (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné